Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo to strašné. Chtělo se mi opět zvracet a horečka se střídala se zimnicí, jako kdyby to byla nějaká přetahovaná. Nikdy jsem plně nechápala to, že je možné cítit cizí utrpení a bolest. Ale právě v těch chvílích, kdy se knězovo tělo zmítalo v agónii jsem měla pocit, že jeho bolest se přenesla na mne. Ačkoliv byly jeho výkřiky tlumené roubíkem, kosti mi rezonovaly v těle vibracemi bolesti. Několikrát se odvrátím pohledem a sbírám síly se tam znovu podívat. Ale vždy přišel nový tlumený výkřik, nebo zlověstné ticho, co mne přiměje se podívat zpět. A tam spatřím Ďábla z Barellu jak pracuje. Nad rozechvělým tělem v pekelných mukách stál jako kdyby byl vytesaný z kamene. Soustředěný výraz je ukotven se šklebem tak děsivým, že si jeden mohl snadno myslet, že toho muže posedl démon. Jeho ruce se pohybují klidně a přesně jako kdyby vykonávaly rutinní práci.

Co všechno musel už vykonat, že tohle mu přijde jako něco obyčejného nad čím není třeba se pozastavovat? Čeho je tedy schopný?

Rozsah Lucianových schopností a možností se mi zdá diametrálně větší než jsem čekala. Moje hlava se zatočí už jen při pohledu na zvětšující se kaluž krve pod knězem. Tolik krve nikdy nikdo neměl vidět na jednom místě. Bylo to nepřirozené, špatné! A tělo proti tomu protestuje tak intenzivně, že jsem málem omdlela. Jenže než se tak skutečně stane, výkřiky přestanou, tělo se přestane chvěj, kus tkáně dopadne na zem do louže krve a Lucian se otočí na mne. Bledší než smrt sama mu opětuji pohled plný šokování nad tím, jak teď vypadá. Pootevřené rty se nepohnou, vlastně ani já celá se nepohnu. Možná i na chvíli zapomenu, jak se dýchá.

Démon skončil s jedním hříšníkem a teď si jde pro mne?

Až když se otočí zpět a začne si otírat ruce a obličej do taláru vykastrovaného, donutím se opět dýchat a hýbat. Hlavu mám lehkou jako těsně před omdlením a hrudník překvapivě těžký, srdce zpanikařené a rychle bubnující na útěk. Ale přesto nic takového neudělám. Soustředím se na sebe dokud neuslyším kroky ke mne. Zvednu k němu pohled. A pak přijde ta otázka. Nakrčím obočí. Nabízí mi skončit? Pauzu? Nebo celkový konec?

"Ano," hlesnu tak tiše, že nevím, jestli mě vůbec slyšel. Zvednu se na nohy a přejdu k němu. Dokud nestojím na nohou nejsem si vlastně vůbec jistá, jestli mne unesou. S jeho kabátem stále kolem mých ramen, pletí tak bledou že i duchové vypadají proti mě zašedlí si před něj stoupnu a ruku s kapesníčkem v ruce pozvednu na výši hrudníků. Ukazuji čistou část kapesníku.

"Můžu?" zeptám se ho stejně tiše.

Nevím zda mne víc žene touha ověřit si, že jeho obličej je skutečný, či zda je za ním schovaný ten démon, nebo je v tom nějaký prazvláštní automatický systém, který se zapnul když jsem byla příliš šokovaná na to, abych se s tím vypořádala, nebo něco jiného. Ale stojím tu a nabízím mu pomoc s otřením nezaschlých neumytých kapek krve z jeho obličeje.

Měla možnost odejít. Rozhodla se, jak se rozhodla. Nenesu tedy žádnou zodpovědnost za to, že by jí mohli trápit noční děsy poté co tuhle řezničinu (jinak se to nedá ani nazvat) viděla.

Snažil jsem se, aby to bylo co nejvíc precizní a náležitě pomalé. Aby si to má oběť všechno pořádně vychutnala dosyta (a to myslím opravdu doslovně) a užívala si tu bolest a agonií, kterou bylo tělo zmítané.
Kdybych se s ním nacházel na bezpečném místě, spokojeně bych poslouchal jeho řev. Byla by to rajská hudba pro moje uši. Teď jsem se musel smířit pouze s tlumenými výkřiky, jak měl pusu zacpanou provizorním roubíkem.
Dveře jsem prozíravě zamkl. Nepotřebovali jsme, aby se ho pokoušel někdo zachránit.
Musel jsem ho dokonce dvakrát probouzet, protože se jeho mysl snažila před tím vším schovat. Neměl jsem mu v úmyslu dopřávat takový luxus. Takže jsem mu vždycky k nosu přiložil lahvičku a přivedl ho zpátky do jeho osobního pekla, která si pro něj připravil ďábel.

Přítomnosti Ophélie jsem si nevšímal. Ani trochu jsem se nezastavoval nad tím, že by ji mohl pohled na mně v trochu jiném světle znepokojovat. Samozřejmě, o mně leccos musela slyšet, ale něco jiného je opravdu vidět na vlastní oči.

Jakmile jsem byl s prací hotov, otočil jsem svou pozornost zpátky na ní. Na tváři mi ulpěla jeho krev, ani netuším, kdy se tak stalo. Bylo jasné, než odsud vyjdeme, budu se muset provizorně dát do pucu. Musím se přiznat, že je trochu umění, nemít potom celém oblečení od krve. Chce to však jen cvik. Spoustu cviku.
Odtrhnu kousek látky z pacientových hadrů, utřu si do nich ruce a obličej. To nejhorší je pryč, ale stejně se budu muset přesunout někam do koupelny.
Zeptal bych se ho na cestu, ale on už upadl do bezvědomí. Nechám jej tedy být. Teď je, jak se to říká, v Božích rukou. Mám v úmyslu ho tady nechat vykrvácet.

”Cítíš se na to pokračovat dál?” Zeptám se jí. Už na mně je i normální pohled. Doteď jsem měl nasazenou masku démona. Něco, co u mně ještě neviděla a bylo mnohonásobně horší.
Dával jsem jí však možnost se rozhodnout.

odkaz

Odpovědi se mi dostane mnohem rychleji z pohledu do očí než z jeho slov. Rozhodně tohle nebylo poprvé, co si ten muž přivedl dívku či ženu, co se mu líbila sem do pracovny a využil její důvěřivosti, aby ji pak zneužil a dost možná se jí pak i rychle zbavil. Pořád jsem ještě nechápala, jak o tom jiní lidé mohli vědět, a přitom s tím vůbec nic nedělat.

Trochu překvapeně se dívám na Luciana. Mám čelo nakrčené, ale můj výraz byl kromě těchto dvou emocí nečitelný. Chvíli jsem to zpracovávala. Kolik toho věděl o knihovně už předtím? Proč zrovna tenhle hajzl měl ty informace? A kolik z toho se skutečně muselo stát a kolik byla jen Lucianova další hra. Nevyjádřím se k tomu. Všechny myšlenky si nechám pro sebe a pouze přikývnu, aby věděl, že jsem ho slyšela. Netečný výraz se mi podaří udržet i když se na mě ten kněz podívá. Zimnici vystřídala horečka, která byla živená zlostí při pohled na toho... té věci, co zneužívala těch, co si přišli pro pomoc. Trhnu s sebou při první ráně, co obdrží od Luciana, ale ani mě nenapadne ho zastavit. Polknu a donutím se to celé sledovat. Lucianovi příliš dlouho netrvá ukázat tomu svázaného hajzlovi, kde je jeho místo. Začne zpívat jako kanárek.

"Zůstanu," odpovím tiše, ale pevně. Vím, že bych měla čistější svědomí, kdybych odešla a nechala to na Lucianovi. Mohla bych být křehká dáma v nesnázích. Pohlédnu mu do očí, aby věděl, že jsem obě možnosti zvážila a zvolila si.

”V pořádku. Je to i moje chyba. Měl jsem to tušit…” Povzdechnu si. Jsem za to na sebe dost naštvaný. I když jsem doufal, že vzhledem k tomu, co pro mně dělala, tak bude opatrnější. Možná jsem na ní předtím až moc tlačil, že měla tu potřebu to udělat. Ač tak či onak, chyba byla napáchana a můžu jen doufat, že se to nebude příště opakovat. Důležité je, že je v relativním pořádku a hlavně naživu.
Aspoň měla dost rozumu, že nevypila celou skleničku.

Chci jí říct, že jsem zpochybnil, protože je v momentálně v takovém stavu. Místo toho to raději přejdu mlčením, protože zaznamenám, že se muž zavrtí. Zdá se, že pomalu přichází k sobě.
Jsem rád, že s tím souhlasí. Tohle prase si nezaslouží její slitování.

Chvíli s odpovědí váhám, i když by to byla schopna přečíst v mých očích.
”Bohužel ano. Je velice pravděpodobné, že díky jeho postavení a faktu, že podplácel všechny možné, aby se nedívali jeho směrem, mu to procházelo…” Taky jsem s tím nic nedělal, protože jsem doposud měl svázané ruce. S tím už je však konec. Neměl si pohrávat s mou chráněnkyní. Je naprosto jedno, že jsem mu jí dal do cesty.

”Dobře, ještě chvíli odpočiň. Stejně tu mám nedořešenou práci.” Už se chystám, že přejdu k němu a pomohu mu s tím probíráním. Když se mně však zeptá, zarazím se a rozpačitě se na ní podívám. Zaslouží si vědět k čemu tohle všechno bylo.
”Pokud se mé zdroje nemýlí, tak tenhle ubožák by měl střežit právě vchod do knihovny. Z toho, co jsem slyšel, tak se chvástal tím, že jeho kostel streží něco velmi důležitého. Takže se ho teď hezky zeptám, kde se ten vchod nachází a počítal bych také s tím, že bude od toho mít klíč. Protože něco takového bych měl určitě pečlivě zamčené.” Pokud se mně na nic dalšího nezeptá, tak k němu přejdu, dám mu k nosu onu lahvičku. Začne se probouzet. Rozpačitě se nejdřív podívá na mně poté na Ophélii. Neodpustím si mu dát přesně mířenou ránu do břicha, nemá právo na ní hledět. Začne bolestivě kvičet. V pusu měl dosud roubík, takže mu není vůbec rozumět, jak se snaží něco hloupého říct.
”Dobře mně poslouchej, ty prase. Na něco se tě zeptám a ty mi hezky odpovíš, protože pokud ne, tak tě to bude opravdu neskutečně bolet. Kde je vchod do knihovny s omezeným přístupem?” Zavrčím a ještě, abych potvrdil pravdivost svých slov, tak vytasím pistoli. Zbavím jej roubíku.
”Já…” Začne nejdřív a je mi jasné, že by zkoušel dělat hloupého, tak mu pistoli přiložím k hlavě. Vidím na něm, že přemýšlel nad tím, že by křičel o pomoc, avšak to neudělá, protože zná mou reputaci. Ví až moc dobře, že kdyby to udělal, tak bych ho zastřelil. Vypočítal si, že pokud po něm něco chci, tak ho budu muset udržet při životě.
”Měl bych tě teď na místě zastřelit, potom všem co máš na svědomí. Tak mně neprovokuj.” Pokouší se vyprostit z pout, ale vůbec mu to nejde. Opravdu jsem se snažil.

Nemusím jej přemlouvat dvakrát a rád mi to všechno vyklopí, kde přesně se nachází a dokonce je tak hodný, že mi prozradí, že klíč má celou dobu na sobě. Vezmu si od něj klíč a potom přejdu ke své společnici.
”Zvládla bys teď vyjít ven a posadila by ses na lavici, počkala tam na mně? Protože to co mám v plánu teď udělat, nebude ani trochu hezké.” Zeptám se jí a nechám plně na ní, jestli se rozhodne zůstat. Vím totiž moc dobře, co udělám.
Očistím jej od hříchu. Vezmu mu to, co ho vedlo na scestí. Uříznu mu jeho přirození.

Jsem překvapena tím, že mne zabalí do svého kabátu, ale rozhodně neprotestuji. Klopy sevřu ve své ruce, abych měla další vrstvu kolem sebe pevně zavřenou. Druhou žmoulám opět svůj kapesníček, kdyby ho ještě byla potřeba. Jsem si jistá, že jsem bledá, protože se cítím mizerně. A kdykoliv v minulosti jsem se cítila takhle mizerně, zrcadlo mi prozradilo, že jsem bílá jako duch. Určitě teď připomínám ztracenou duši, co touží po spasení víc než předtím. Tohle zahrát prostě nejde.

"Promiň, příště si dám větší pozor," hlesnu omluvně, ačkoliv jeho tón není vyčítavý ani tak kritický na jaký jsem u něj zvyklá. Opět jsem si na tuto skutečnost nehodlala stěžovat. Nicméně jsem se stejně v té chvíli nepřemohla, abych se mu podívala do očí. Místo toho si přitáhnu jeho kabát ještě blíže k tělu a schoulím se víc do sebe. Kéž bych se mohla celá ztratit v těch vrstvách oblečení a objevit se čistá ve své vlastní posteli a sama. Nebo v horké vaně, ve které bych se prohřála tak, že v nejhlubší hlubině mé duše by nebyla stopa po tomto chladu. Povzdechla jsem si a na moment jsem zavřela oči, když jsem cítila, že hrozí, že se Lucian na mě oboří.

"Nechtěla jsem tě zpochybnit," namítnu tiše do jeho slov.

Neudržím se a otevřu oči a pohlédnu na toho svázaného muže v druhé židli, když Lucian vysvětluje, jak to bylo. Při příslibu bolestivé pomsty se konečně odhodlám podívat na mého prozatímního společníka. Horoucnost v jeho slovech mi slibuje přesně to, co tomu muži doufám dá osud do vínku.

"Dobře, to mu patří," souhlasím s tím rozsudek tiše, ale hlas se mi nechvěje. Sice si nepamatuji nic z toho, co mi prováděl a chtěl provést, ale už i samotná představa toho mě děsí. "On... tohle udělal už více ženám, že?" zeptám se ho, když na mne obrátí pozornost. Neměla bych se nejspíš ptát, měla bych se od toho celého nejspíše co nejvíce distancovat, ale... nejde to. Něco ve mne mě nutí se dožadovat detailů a dalších informací.

Pak se zhluboka nadechnu a pokusím se pohnout nohama. Poslouchají. Jakžtakž.

"Já... asi ano, myslím, že ano," odpovím po chvilce tiše, kdy přemýšlím, jak na tom jsem. Zjišťuji, že tělo mě začíná poslouchat, byť se stále cítím mizerně a je mi neskutečná zima. Navíc nechci být neužitečná. Musím se překonávat. Musím se pokusit to zvládnout. Sedět tu a umírat mi nebude k ničemu.

"Co od něj teď potřebujeme a co budeme dělat?" zeptám se věcně vzápětí. Získávám tak trochu čas, ale hlavně chci vědět proč jsem to celé podnikala.

Začíná mnou cloumat vztek z toho, jak ji vidím. Když začne zvracet, můj pohled se stočí k muži v bezvědomí. Kdybych pohledem byl schopen zabíjet, byl by už dávno mrtvý.
Moc dobře si však uvědomuji, že ho zatím potřebujeme. Nemluvě o tom, že smrt by pro něj byla moc jednoduchá.
Ne. Musí trpět. Musí mně prosit o to, abych ho už konečně zabil.

Když promluví, můj pohled se stočí zpátky k ní. Pořádně si ji prohlédnu. Čelo má orosené potem a vnímám třes jejího těla. Vypadá špatně. Sundám si proto svůj kabát a zakryju ji s ním. Jakmile prohlásí, že se napila jenom trochu, velmi kriticky pohlédnu na sklenici s vodou. Můj zdroj říkal něco o tom, že docházelo k mizení dívek a že si myslí, že by mohli být po smrti. Kdo ví kolik té látky v sobě má ta voda. Pokud se opravdu jen trochu napila a okamžitě ji to dostalo, tak by větší množství mohlo skutečně mít na svědomí smrt.
”Neměla jsi riskovat. Nestálo to za to.” Promluvím konejšivě a stále stojí v její blízkosti. Připravený kdyby se nějak kácela ze židle ji zachytit. Dávám jí však dostatečný prostor na to se vzpamatovat.
Rád bych jí šel pro čistou vodu, aby spláchla pachuť žaludečních šťáv v ústech. Jediné, co u sebe mám je placatka. Avšak si nejsem jistý, jestli by bylo vhodné jí teď dávat alkohol. Kdo ví, co v sobě má. Nemuselo by to dopadnout dobře. Ještě by jí to mohlo uškodit.

”Dal jsem ti snad své slovo, že se ti nic nestane…” Začnu a zarazím se, protože dle jejího stavu to tak nevypadá. Opravdu jsem nepočítal, že bude takto riskovat. Bylo to hloupé a zároveň neskutečně odvážné.
”Když jsem došel pokoušel se tě zbavit oblečení, ale k ničemu dalšímu se nedostal.” V očích se mi zlověstně zableskne, když na toho muže v bezvědomí pohlédnu.
”Až ho nebudeme potřebovat, bude litovat dne, že jen pomyslel ti ublížit.” Je na mně vidět, že se opravdu těžko držím, abych mu jen tak neustřelil palici. Ta touha je opravdu silná, ale o to víc je lákavější představa pomsty, kterou si hodlám plně vychutnat.

”Jak se cítíš? Zvládla bys jít?” Zeptám se opět svou pozornost plně zaměřenou na ní.

Z tmy mne probral ten pronikavý pach. Nakrčím obočí a zacuká mi nos. Nespokojeně se zavrtím při tom odéru a rozlepím ta přetěžká víčka. Pomalu mrkám a zvykám si na světlo. Mezi jednotlivými mrknutími se snažím zaostřit na okolí. Vím, že se ke mně někdo sklání, dívá se na mne zblízka. Jako první stěžejní bod na který zaostřím je jeho nos. Ještě párkrát zamrkám a už jsem schopna detailně vidět i jeho oči a tváře. Panenky se mi pak roztáhnout poznáním, že mi už konečně dojde, na koho se dívám.

"Lu-" pokusím se promluvit, ale v tu chvíli se k nelibému zápachu z flaštičky, kterou už ode mě odtáhl, objeví neudržitelný nával chuti k zvracení.

Ruka mi nepříliš koordinovaně vystřelí k Lucianovi, abych jej odstrčila, ale už během toho si uvědomuji, že zvednout se nezvládnu včas. A tak se nakloním přes opěradlo židle a začnu dávit. Ruka, která předtím měla Luciana odstrčit pevně sevře klopu jeho kabátu a spíš je využívaná jako opěrný bod než cokoliv jiného. Rozespalá oči jsou zaslzené, když cítí ten čpaví pach zvratek na zemi. Dost zřetelně tam jsou vidět i kousky chlebu, co jsem si dopoledne dávala v té prodejně. Když si jsem jistá, že ze mě nic dalšího nevyjde, pustím jeho klopu, unaveně se zhroutím zpět do té židle a poslepu začnu v kapse hledat svůj kapesníček. Ruce se mi třesou, mám trochu pocit, jako kdybych zažívala zimnici. Najdu kapesník a otřu si rty. Přinutím se polknout kyselé štávy, co mi zůstaly v ústech. Trochu malátně se rozhlížím kolem. Pohled mi padne na sklenici. Z té se napít nemohu, i když sklenice vody by byla teď požehnáním.

"Napila jsem se jenom trochu," zašeptám rozbolavělým krkem k Lucianovi a pohled mi padne na muže svázaného v druhé židli. Talár měl špatně upravený, byl v bezvědomí. "Jenom necelý hlt. Čekala jsem, že tam něco bude. Ale ne... tolik. Nechtěla jsem vzbudit podezření, abys získal, co jsi potřeboval, ale nechtěla jsem se nechat omámit. Takový malý hlt mi nic neměl udělat. Ani jsem si tím nesvlažila hrdlo." Pokračuji tiše v popisu toho, co si pamatuji. Možná to má být trochu obhajoba. Oči mám zabořené do toho muže, lehce se mračím nad tím, jak přemýšlím. Jak silné to tedy muselo být? Pokud bych vypila víc... probudila bych se vůbec? Používat to takto silné na všechny dívky a ženy, co ho přišly žádat o pomoc? To proto ta předchozí žena potřebovala jeho asistenci, aby mohla odejít?

Pohled se mi zaostří na špatně nasazený talár. Poprvé odvrátím pohled od toho kněze a sklopím oči ke svému vlastnímu oblečení. Suknice byla pootočená, šněrování vzadu mě tlačilo jinak než mělo. Takhle bych si nic z toho neupravila a neuvázala. Takhle by to neudělala žádná žena. Ruce se mi roztřesou ještě víc. Sotva se donutím neprozkoumat rukama situaci u spodničky. Panika mě celou pohltí jako kdyby mě někdo hodil do vody. Znovu se mi navaluje. Ta představa je najednou tak reálná a děsivá. A já se třesu po celém těle, protože nejsem schopna rozeznat, co se s ním stalo. Znovu si uvědomím jak bezmocná jsem byla a že netuším, kam až to zašlo. Světlo z oken mi také nenapovídá. A tak s neskrývanou panikou pohlédnu na Luciana.

"Kdy..." polknu protože se mi neskutečně třese hlas. Bojuju sama se sebou jestli to vlastně chci vědět, nebo ne. "Kdy jsi sem přišel?"

Stačilo si rozcuchat vlasy a upravit si trochu kabát, upřeně se dívat do země a tvářit se co nejvíce jako součást tohoto místa. Najednou osoba, která vás zná si vás není schopna okamžitě všimnout.
Samozřejmě, že to chce ještě hodně učení a praxe, aby se to takhle dokonale vypilovalo.
Nicméně jsem ji pozorně sledoval, jak vešla dovnitř, posadila se ob lavici než jsem byl a začala se modlit.

Neskutečně jsem jí tu ztracenost věřil, kdybych si nebyl vědom toho, že je to role kterou jsem jí dal, měl bych opravdu problém. Těžko jsem odolával nutkání jít za ní a snažit se jí pomoci.
Nenech se rozptylovat. Soustřeď se na cíl.
Netrvalo to dlouho a ten kněžský parchant vylezl. Neuniklo mi, jak se na ni podíval. Ruka mně svrběla. Nejraději bych mu dal několik přesně mířených ran do toho jeho zasraného obličeje.
Upoutala jeho pozornost a přesně to jsme potřebovali.

Samozřejmě, že to s ní nechtěl probírat, když byl na očích. Pokud měl opravdu v plánu s ní dělat to, co jsem slyšel, tak by to nikdo neschvaloval. Což se mi následně potvrdilo poté, co jsem si všiml toho, kam jeho ruce putují.
Nedokázal jsem si představit, jak strašné to pro ni musí být a na chvíli jsem se i pozastavil nad tím, jestli jsem se rozhodl správně.
Jestli tohle byl vlastně dobrý nápad.

Přešel jsem opatrně poté, co vešli dovnitř, ke dveřím a pokoušel se poslouchat. Slovům jsem pořádně nerozuměl, ale zřejmě spolu vedli řeč.
Což jsem zatím bral jako dobré znamení.
Netrvalo dlouho a nastalo ticho, které bylo narušené zavrzaním zřejmě židle. Poté jsem slyšel tlumené zvuky, které jsem měl problém správně určit.
Začínal jsem mít obavy. Ne, že bych nevěřil jejímu hereckému výkonu. Cítil jsem však že něco není v pořádku a to mně nakonec přemohlo, abych neslyšně otevřel dveře a vešel dovnitř.

Dobře, že jsem tak udělal. Ophélie byla natažená přes stůl, ta zatracená existence se plně soustředila na boj s jejími šaty, aby mohla odhalit kus její pokožky. Neváhal jsem ani vteřinu a vytasil pistole, kterou jsem mu zaryl do žeber. Až v té chvíli to prase zaznamenalo mou přítomnost.
"Měl bych tě na místě zabít." Zavrčel jsem a šťouchnutím pistole naznačil, aby od ní odstoupil. Zakvičel jako prase, kterým byl. Otočil se ke mně a neunikl mi tak pohled na to, jak už měl talár pokrčený, připravený k tomu být sundán.
Bylo mi z něj na nic. Samozřejmě jsem jakožto ďábel z Barelu dělal hrůzné činy, ale nikdy jsem si na nic nehrál.
"Klekni si a pros o smilování." Vyzval jsem ho a poté, co tam učinil, majznul jsem ho pistolí po hlavě. Skácel se k zemi.
Pořádně jsem ho svázal vším, co jsem našel kolem a až poté svou přítomnost obrátil na dívku v bezvědomí.

Jelikož po kapsách nosím různé věcičky, co by se mohly hodit, tak nebylo tedy s podivem, že jsem s sebou zrovna měl specifickou malou lahvičku. Opatrně jsem Ophélii posadil a poté jí lahvičku držel u nosu.
Po dlouhé chvíle, co mi připadala jako věčnost se zavrtěla a pomalu otevřela oči. Bylo mi jasné, že se mi jí hlavně podařilo přivést mezi bdělé, ale že bude zřejmě stále malátná a trochu mimo. Kdo ví kolik toho do sebe dostala.

Teď když proti němu sedím a cítím pachuť vody na jazyku, začínám se bát. Nejsem si jistá, jestli opravdu je v té vodě něco, nebo jestli mě moje smysly šálí. Ale vím, že od toho muže očekávám podlosti a v případě, že Lucian nevychytá kdy přijít správně nebo nedorazí vůbec, může se mi něco stát. Však, co jsem tady měla na svou obranu? Těkám očima po místnosti, ale není tu pořádně nic. Snad sklenice s vodou. Nehledě na to, že přemoct muže se mi nejspíš nepovede. Na to nemám výcvik ani svaly. Musela bych jej pouze nějak překvapit.

Možná kdybych po něm hodila tu sklenici s vodou, trefila jej do obličeje a pak utíkala. Ano, ano, to by kdyžtak šlo.

Chatrný plán, co jsem si vytvořila, abych se uklidila ale začal mít velmi rychle zřetelné díry. Rozdrážděný žaludek prohluboval můj zhnusený pocit z toho muže. Jenže když se k tomu přidá malátnost a to, že se mi začalo mlžit před očima. V tu chvíli už vím, že můj předpoklad, že ve vodě něco je, byl správný. Panika mě okamžitě zaplaví a rychle vsunu ruku do kapsy, abych si zavolala pomoc. Sevřu onen maličký předmět v prstech, snažím se nedýchat vyděšeně, mračím se úsilím. Na muže se už ani raději nedívám. Soustředím se na to, abych si ji dala ke rtům, ale v půlce cesty s další vlnou zděšení vidím, jak mi trubička prokluzuje mezi prsty (42%).

"Hhhh," zazoufám si neartikulovaně a tiše. Pokusím se vstát, ale ruce na podpěrkách mi podklouznou a já zůstanu sedět. Boty se jen slabě posunou po zemi, nezvládnu na ně ani převést váhu. Docela určitě by mě neunesly, kdybych se na ně postavila. Před očima se mi zatmívá, cítím, jak ztrácím kontrolu nad zbytkem svého těla. Mám však ještě tolik mentálních schopností, abych si zvládla hořce uvědomit, že jsme v háji, protože bůh dneska zřejmě dává dvěma lidem ochutnat jejich vlastní medicínu. Pokusím se polknout, ale ani to se mi nepodaří. Ohryzek se mi pouze zachvěje.

A mně nezbývá než doufat, že si pro mě ďábel přijde včas.

Ophélie

Možná je to pouze ve tvé hlavě. Ale máš pocit, že ta voda chutná divně. Nemusí to nic znamenat. Třeba sis to vsugerovala a skutečnost je jiná. Tak či onak je možná dobře, že jsi se napila pouze trochu.
"Není důvod mi vůbec děkovat. Jsem tu od toho. Jak se říká: Pomáhej bližnímu svému. A tak já činím." Ani v nejmenším mu to nevěříš. Ubohé dívky, které mu naletěly.
"To je v naprostém pořádku, mé dítě. Udělala jsi dobře, že jsi zamířila sem. Tady si nemusíš dělat žádné starosti. Jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe." Bylo ti z jeho slov blbě. Vlastně celkově ses cítila divně. Pila jsi tu vodu před chvílí a dala sis opravdu trochu, nemělo by to být tak rychlé.
Zrak se ti začal zamlžovat. Tělo tě přestávalo poslouchat. Pocítila si neskutečnou tíhu končetin. Pokud jsi se pokusila postavit. Nohy tě neuposlechli.
Chtěla jsi něco říct, ale nešlo to. Jako kdyby tě i on odmítal poslouchat.
Takhle se museli cítit tvoje oběti, když jsi plnila Lucianův úkol.