Andor.cz - Dračí doupě online

Z tmy mne probral ten pronikavý pach. Nakrčím obočí a zacuká mi nos. Nespokojeně se zavrtím při tom odéru a rozlepím ta přetěžká víčka. Pomalu mrkám a zvykám si na světlo. Mezi jednotlivými mrknutími se snažím zaostřit na okolí. Vím, že se ke mně někdo sklání, dívá se na mne zblízka. Jako první stěžejní bod na který zaostřím je jeho nos. Ještě párkrát zamrkám a už jsem schopna detailně vidět i jeho oči a tváře. Panenky se mi pak roztáhnout poznáním, že mi už konečně dojde, na koho se dívám.

"Lu-" pokusím se promluvit, ale v tu chvíli se k nelibému zápachu z flaštičky, kterou už ode mě odtáhl, objeví neudržitelný nával chuti k zvracení.

Ruka mi nepříliš koordinovaně vystřelí k Lucianovi, abych jej odstrčila, ale už během toho si uvědomuji, že zvednout se nezvládnu včas. A tak se nakloním přes opěradlo židle a začnu dávit. Ruka, která předtím měla Luciana odstrčit pevně sevře klopu jeho kabátu a spíš je využívaná jako opěrný bod než cokoliv jiného. Rozespalá oči jsou zaslzené, když cítí ten čpaví pach zvratek na zemi. Dost zřetelně tam jsou vidět i kousky chlebu, co jsem si dopoledne dávala v té prodejně. Když si jsem jistá, že ze mě nic dalšího nevyjde, pustím jeho klopu, unaveně se zhroutím zpět do té židle a poslepu začnu v kapse hledat svůj kapesníček. Ruce se mi třesou, mám trochu pocit, jako kdybych zažívala zimnici. Najdu kapesník a otřu si rty. Přinutím se polknout kyselé štávy, co mi zůstaly v ústech. Trochu malátně se rozhlížím kolem. Pohled mi padne na sklenici. Z té se napít nemohu, i když sklenice vody by byla teď požehnáním.

"Napila jsem se jenom trochu," zašeptám rozbolavělým krkem k Lucianovi a pohled mi padne na muže svázaného v druhé židli. Talár měl špatně upravený, byl v bezvědomí. "Jenom necelý hlt. Čekala jsem, že tam něco bude. Ale ne... tolik. Nechtěla jsem vzbudit podezření, abys získal, co jsi potřeboval, ale nechtěla jsem se nechat omámit. Takový malý hlt mi nic neměl udělat. Ani jsem si tím nesvlažila hrdlo." Pokračuji tiše v popisu toho, co si pamatuji. Možná to má být trochu obhajoba. Oči mám zabořené do toho muže, lehce se mračím nad tím, jak přemýšlím. Jak silné to tedy muselo být? Pokud bych vypila víc... probudila bych se vůbec? Používat to takto silné na všechny dívky a ženy, co ho přišly žádat o pomoc? To proto ta předchozí žena potřebovala jeho asistenci, aby mohla odejít?

Pohled se mi zaostří na špatně nasazený talár. Poprvé odvrátím pohled od toho kněze a sklopím oči ke svému vlastnímu oblečení. Suknice byla pootočená, šněrování vzadu mě tlačilo jinak než mělo. Takhle bych si nic z toho neupravila a neuvázala. Takhle by to neudělala žádná žena. Ruce se mi roztřesou ještě víc. Sotva se donutím neprozkoumat rukama situaci u spodničky. Panika mě celou pohltí jako kdyby mě někdo hodil do vody. Znovu se mi navaluje. Ta představa je najednou tak reálná a děsivá. A já se třesu po celém těle, protože nejsem schopna rozeznat, co se s ním stalo. Znovu si uvědomím jak bezmocná jsem byla a že netuším, kam až to zašlo. Světlo z oken mi také nenapovídá. A tak s neskrývanou panikou pohlédnu na Luciana.

"Kdy..." polknu protože se mi neskutečně třese hlas. Bojuju sama se sebou jestli to vlastně chci vědět, nebo ne. "Kdy jsi sem přišel?"

Stačilo si rozcuchat vlasy a upravit si trochu kabát, upřeně se dívat do země a tvářit se co nejvíce jako součást tohoto místa. Najednou osoba, která vás zná si vás není schopna okamžitě všimnout.
Samozřejmě, že to chce ještě hodně učení a praxe, aby se to takhle dokonale vypilovalo.
Nicméně jsem ji pozorně sledoval, jak vešla dovnitř, posadila se ob lavici než jsem byl a začala se modlit.

Neskutečně jsem jí tu ztracenost věřil, kdybych si nebyl vědom toho, že je to role kterou jsem jí dal, měl bych opravdu problém. Těžko jsem odolával nutkání jít za ní a snažit se jí pomoci.
Nenech se rozptylovat. Soustřeď se na cíl.
Netrvalo to dlouho a ten kněžský parchant vylezl. Neuniklo mi, jak se na ni podíval. Ruka mně svrběla. Nejraději bych mu dal několik přesně mířených ran do toho jeho zasraného obličeje.
Upoutala jeho pozornost a přesně to jsme potřebovali.

Samozřejmě, že to s ní nechtěl probírat, když byl na očích. Pokud měl opravdu v plánu s ní dělat to, co jsem slyšel, tak by to nikdo neschvaloval. Což se mi následně potvrdilo poté, co jsem si všiml toho, kam jeho ruce putují.
Nedokázal jsem si představit, jak strašné to pro ni musí být a na chvíli jsem se i pozastavil nad tím, jestli jsem se rozhodl správně.
Jestli tohle byl vlastně dobrý nápad.

Přešel jsem opatrně poté, co vešli dovnitř, ke dveřím a pokoušel se poslouchat. Slovům jsem pořádně nerozuměl, ale zřejmě spolu vedli řeč.
Což jsem zatím bral jako dobré znamení.
Netrvalo dlouho a nastalo ticho, které bylo narušené zavrzaním zřejmě židle. Poté jsem slyšel tlumené zvuky, které jsem měl problém správně určit.
Začínal jsem mít obavy. Ne, že bych nevěřil jejímu hereckému výkonu. Cítil jsem však že něco není v pořádku a to mně nakonec přemohlo, abych neslyšně otevřel dveře a vešel dovnitř.

Dobře, že jsem tak udělal. Ophélie byla natažená přes stůl, ta zatracená existence se plně soustředila na boj s jejími šaty, aby mohla odhalit kus její pokožky. Neváhal jsem ani vteřinu a vytasil pistole, kterou jsem mu zaryl do žeber. Až v té chvíli to prase zaznamenalo mou přítomnost.
"Měl bych tě na místě zabít." Zavrčel jsem a šťouchnutím pistole naznačil, aby od ní odstoupil. Zakvičel jako prase, kterým byl. Otočil se ke mně a neunikl mi tak pohled na to, jak už měl talár pokrčený, připravený k tomu být sundán.
Bylo mi z něj na nic. Samozřejmě jsem jakožto ďábel z Barelu dělal hrůzné činy, ale nikdy jsem si na nic nehrál.
"Klekni si a pros o smilování." Vyzval jsem ho a poté, co tam učinil, majznul jsem ho pistolí po hlavě. Skácel se k zemi.
Pořádně jsem ho svázal vším, co jsem našel kolem a až poté svou přítomnost obrátil na dívku v bezvědomí.

Jelikož po kapsách nosím různé věcičky, co by se mohly hodit, tak nebylo tedy s podivem, že jsem s sebou zrovna měl specifickou malou lahvičku. Opatrně jsem Ophélii posadil a poté jí lahvičku držel u nosu.
Po dlouhé chvíle, co mi připadala jako věčnost se zavrtěla a pomalu otevřela oči. Bylo mi jasné, že se mi jí hlavně podařilo přivést mezi bdělé, ale že bude zřejmě stále malátná a trochu mimo. Kdo ví kolik toho do sebe dostala.

Teď když proti němu sedím a cítím pachuť vody na jazyku, začínám se bát. Nejsem si jistá, jestli opravdu je v té vodě něco, nebo jestli mě moje smysly šálí. Ale vím, že od toho muže očekávám podlosti a v případě, že Lucian nevychytá kdy přijít správně nebo nedorazí vůbec, může se mi něco stát. Však, co jsem tady měla na svou obranu? Těkám očima po místnosti, ale není tu pořádně nic. Snad sklenice s vodou. Nehledě na to, že přemoct muže se mi nejspíš nepovede. Na to nemám výcvik ani svaly. Musela bych jej pouze nějak překvapit.

Možná kdybych po něm hodila tu sklenici s vodou, trefila jej do obličeje a pak utíkala. Ano, ano, to by kdyžtak šlo.

Chatrný plán, co jsem si vytvořila, abych se uklidila ale začal mít velmi rychle zřetelné díry. Rozdrážděný žaludek prohluboval můj zhnusený pocit z toho muže. Jenže když se k tomu přidá malátnost a to, že se mi začalo mlžit před očima. V tu chvíli už vím, že můj předpoklad, že ve vodě něco je, byl správný. Panika mě okamžitě zaplaví a rychle vsunu ruku do kapsy, abych si zavolala pomoc. Sevřu onen maličký předmět v prstech, snažím se nedýchat vyděšeně, mračím se úsilím. Na muže se už ani raději nedívám. Soustředím se na to, abych si ji dala ke rtům, ale v půlce cesty s další vlnou zděšení vidím, jak mi trubička prokluzuje mezi prsty (42%).

"Hhhh," zazoufám si neartikulovaně a tiše. Pokusím se vstát, ale ruce na podpěrkách mi podklouznou a já zůstanu sedět. Boty se jen slabě posunou po zemi, nezvládnu na ně ani převést váhu. Docela určitě by mě neunesly, kdybych se na ně postavila. Před očima se mi zatmívá, cítím, jak ztrácím kontrolu nad zbytkem svého těla. Mám však ještě tolik mentálních schopností, abych si zvládla hořce uvědomit, že jsme v háji, protože bůh dneska zřejmě dává dvěma lidem ochutnat jejich vlastní medicínu. Pokusím se polknout, ale ani to se mi nepodaří. Ohryzek se mi pouze zachvěje.

A mně nezbývá než doufat, že si pro mě ďábel přijde včas.

Ophélie

Možná je to pouze ve tvé hlavě. Ale máš pocit, že ta voda chutná divně. Nemusí to nic znamenat. Třeba sis to vsugerovala a skutečnost je jiná. Tak či onak je možná dobře, že jsi se napila pouze trochu.
"Není důvod mi vůbec děkovat. Jsem tu od toho. Jak se říká: Pomáhej bližnímu svému. A tak já činím." Ani v nejmenším mu to nevěříš. Ubohé dívky, které mu naletěly.
"To je v naprostém pořádku, mé dítě. Udělala jsi dobře, že jsi zamířila sem. Tady si nemusíš dělat žádné starosti. Jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe." Bylo ti z jeho slov blbě. Vlastně celkově ses cítila divně. Pila jsi tu vodu před chvílí a dala sis opravdu trochu, nemělo by to být tak rychlé.
Zrak se ti začal zamlžovat. Tělo tě přestávalo poslouchat. Pocítila si neskutečnou tíhu končetin. Pokud jsi se pokusila postavit. Nohy tě neuposlechli.
Chtěla jsi něco říct, ale nešlo to. Jako kdyby tě i on odmítal poslouchat.
Takhle se museli cítit tvoje oběti, když jsi plnila Lucianův úkol.

Přijmu nabízené ruce, abych si nechala pomoci na nohy. Bez protestů jdu tam, kam mě vede. Klopím hlavu k zemi, nechám vlasy spadnout mi do obličej, aby do něj tolik neviděl. S každým dalším dotekem se totiž bojím, že mi praskne moje maska, jak ve mě klíčí nechuť a vztek. Jeho doteky nejsou tak nezištné a nevinné, jak bych od muže jeho postavení čekala. Proboha, vždyť věkem byl blíže k otci než ke mně. A postavou byl blíže k soudku vína, než k muži, kterého bych chtěla nechat na mne takto sahat!

Mlčky však to celé snáším. Rukou si vjedu do kapsy sukně, abych si uzmula do ruky kapesníček. Prstem přitom zavadím o píšťalku, kterou mi dal Lucian. Dotyk tohoto obyčejného malého předmětu mi pomůže nalézt odhodlání pokračovat. Začínám si být mnohem jistější svým počínáním. Jemný kapesníček si přiložím decentně k oku, abych osušila slzy.

Kapesníček žmoulám v ruce i když sedím v jeho kanceláři a vyprávím ten smyšlený příběh. Dívám se na něj po té, co skončím svůj monolog. Vodnaté oči mám upřímné na jeho tvář. Jakmile projeví soucit s tou falší, která je do nebe volající, tiše vzlyknu. Využiji kapesníček, abych si zakryla ústa a schovala tak znechucený úšklebek, co se dral ven.

Jak mohl skutečně takhle někoho ošálit? Jeho hlas nezní tím správným způsobem někoho, kdo má s člověkem soucítit!

Přítomnost tohoto muže mi začíná být nepříjemná. Ale vím, že musím zůstat. Musím být užitečná. Osvědčit se. Nachytat ho. Nejen pro Luciana a jeho plán, ale pro sebe. Pro ty jiné, co mu naletěly. Převezmu si od něj sklenici s tichým poděkováním. Cosi ve mě mi napovídá, ať z ní nepiji. Jen Bůh ví, jestli v té vodě něco není. Zahledím se na hladinu sklenice, za okamžik zaváhám. Potlačím instinkt a opatrně se napiji ze sklenice. Pokud má mít pocit, že je všechno podle jeho plánu, musím risknout i to, že v té vodě je nějaká omamná látka.

Kdy jsem se stala tak cynickou a podezíravou? napadne mne, když odkládám sklenku na stolek.

"Já... děkuji, ctihodný," vydechnu s úlevou a vděčně se na něj pousměji, byť jen krátce. Pak jsem opět nervózně žmoulala kapesníček v ruce.

"Myslím... Kdybych Vás mohla poprosit, abych si napsala dopis a poslala jej. A... místo kde složit hlavu než se mi vrátí odpověď s financemi od mé drahé maminky. Opravdu byste mě tím zachránil. Slibuji, že nebudu na obtíž! Budu jako myška, pomohu s čím bude potřeba!" pronesu vzápětí s horlivostí v hlase.

Ophélie

”Šššš… tady ne, mé dítě.” Skočí ti do řeči, hned poté co vyslovíš svá první slvoa a následně pomůže vstát. Vede tě do své kanceláře, ze které předtím vycházel s tou ženou. Letmé doteky, které ti přitom věnuje, ti způsobé husí kůži. A neunikne ti přitom záblesk v jeho očích. Jako kdybys mu viděla na chvíli do hlavy a tušila kam směřují jeho představy. Což v tvém těle samozřejmě vyvolá značné znechucení.
Vždyť by mohl být skutečně tvým otcem. Ty jsi však skvělá herečka a svou roli si zvládneš udržet.

”Ubohá dcero.” Pronese s hranou starostlivostí, jakmile mu dopovíš svůj příběh. Nemůžeš si pomoct, slyšíš tu faleš v jeho hlase. Odkapává jako jed. Možná mu předchozí dívky naletěli. Věřili mu. On je prachsprostě zneužil. Ale ty nikoliv. Vůči tobě nemá šanci. Tebe neošálí.
Přesune se ke karafě s vodou a nalije sklenku vody. Podá ti jí.
”Musíš být vyprahlá.” S tím se následně posadí ke svému stolu.
Chvíli zamyšleně ťuká do stolu.
”Věřím ti mé dítě. Tohle město je plné zla, které číhá všude kolem. Rád ti pomohu. Co bys tedy ode mně potřebovala? Peníze na vlak či střechu pod hlavou?”

Soustředěně se nadechnu a vydechnu, když souhlasí. Byla bych raději, kdyby šel dál přede mnou, ale nijak neprotestuji proti tomu, když nakonec jde vedle mě. Mám ještě v živé paměti, jak se nevyplatí opatrnost, a tak se snažím i částečně soustředit na cestu před sebou. Nechci padnout do další pasti. I proto mi trvá chvilku, než začnu s vysvětlováním.

"Jde mi o to, že je to poslední doba, kdy kolem nás nejsou zvědavé uši cizích lidí. A myslím, že sis zasloužil nějaké odpovědi o grišách. O tom, jak to celé funguje," začnu a opět se na chvilku odmlčím, protože se stydím za to, že to není tak úplně pravda.

"Jak jsem ti říkala, griší schopnosti se objevují těsně před pubertou, nebo během ní. Nadané děti, jak se jim u nás říká, jsou branné do speciálních škol, kde jednou z prvních věcí, co se naučí, je jak je jejich schopnost nebezpečná a jak je napojená na emoce. Určitě vám říkali příběhy o běsnících grišách, co byly vzteky bez sebe a ublížili nejvíc lidem. A to je... pravda. Griša má skutečnou velkou moc, ale to neznamená, že každá griša ji chce používat na ostatní lidi, nebo jim škodit. Ale když už někdo škodí a ubližuje, tak je to někdo, komu rupli nervy. Takže když potřebuješ sebe nebo někoho uklidnit, pomáhá..." začnu mu postupně vysvětlovat metody uklidnění. Pak přidám pár cvičení, co se učí ve škole, aby se jeden procvičoval ve svých schopnostech a nakonec zmíním ještě pár míst, kde jsou komunity griš mimo naše císařství.

Mluvení a chůze mě docela zadýchává, a tak dělám občas chvilkové odmlky mezi vyprávěními. A tak, pokud mě Kris nechá mluvit, se vrátím přes krátké vysvětlení o postavení griš v naší říši k tomu, co jsem se dlouho snažila akceptovat sama.

"... Vlastně je to další charakteristika člověka. Ať tu sílu chce, nebo ne, má ji a trochu jej ovlivňuje. Nikdo z nás se o to neprosil, a všichni děláme, co můžeme, abychom se s tím popasovali." Unaveně vydechnu, protože nevím, jak to správně říct, aby to neznělo jako plané plácání.

"Jsme taky prostě lidi. Bojíme se, milujeme, řešíme každodenní problémy. Až potkáš další griši, tak na to prosím mysli. Pokud ti měla tahle naše cesta něco dát, tak prosím, ať je to to, že je nebudeš soudit za to, že jsou griši, ale spíše budeš hodnotit to, jak se svou mocí zachází," dopovím a netvářím se příliš nadšeně, protože mi přijde, že jsem ty věci nevystihla tak, jak jsem chtěla. Povzdechnu si a poprvé na něj pohlédnu.

"Dává to aspoň trochu smysl? Máš k tomu nějaké otázky?" zeptám se nakonec.

Jeho křivý úsměv už mě neděsí. Vím, že je to maska, ale hlavně v ní už umím trochu více číst. Vím, že je spokojený. To je důležité. Je tam příměs něčeho, co trochu kazí můj vnitřní dobrý dojem z toho výrazu. Je tam cosi... špatně rozeznatelného. Něco, co mě varuje, že bych neměla být lehkovážná. Někde je tu zakopaný pes. A já jen mohu doufat, že o něm při této akci nezavadím, a nebo hůř neskončím s jeho ostatky na mých rukách.

Mlčky mu pokynu na srozuměnou, že chápu, že je konec porady. Zamrkám a zjistím, že stojím na ulici sama. Příliš se po něm nerozhlížím a místo toho se rychle rozejdu, ačkoliv jsem sama překvapená jak snadno splynul s ulicí. Natáhnu krok jako někdo, kdo spěchá, ale je dostatečně vychovaný, aby věděl, že dámy v žádném případě neběhají. Nerozhlížím se po Lucianovi. Ne, křečovitě svírám látku sukně a jen čas od času se zahledím na věž kostela, abych se ujistila, že jdu správným směrem.

Takže když vycházím schody ke kostelu, mám mírně zčervenalé tváře a přerývaný dech. Je mi naprosto jasné, že kdyby mne takto viděla matka mezi lidmi, vyplísnila by mě, že takto nemohu být viděna, protože takto nevypadá vyrovnaná a způsobilá dáma z dobré rodiny. Spěchají jen flundry a budižkničemové, co si neumí ohlídat čas, slyším matky hlas a téměř cítím i ten políček, co jsem dostala, když jsem jako devítiletá běžela po bytě vstříc bratrovi, abych jej mohla doma uvítat. Zaženu vzpomínku, zatlačím na dveře a rychle proklouznu do kostela. Ihned, co se ocitnu uvnitř, zakousne se do mě překvapivé mrazivo. Rozhlédnu se, než se rozejdu již pomalejším tempem do předních lavic. Rozhlížím se a děsí mě, jak negativně ten chlad tohoto božského stánku vnímám.

Působí na mne toto místo jinak, protože vím, že ten muž boží zneužívá svého postavení v komunitě? Je to proto, že vidím díky ďáblovi do temných stínů tohoto místa. A nebo je to proto, že se bůh na mě hněvá, protože se paktuji s Ďáblem z Barelu?

Dojdu k druhé lavici a po té, co se rychle pohledem ujistím, že tu kněz není, sednu si, sepnu ruce k modlitbě a skloním hlavu. Naučenou správnou modlitbu rychle v myšlenkách přeříkám. Tu, ve které se modlím za zdraví a prosperitu mých rodičů, za to, abych se nenechala zlákat ďáblem, a neposkvrnila tak čest rodiny. Neopomenu ani zmínit své mrtvé příbuzné, o nichž se mám dovolovat Boha prosit, aby skutečně byli v nebi. Než se ale dostanu k závěru a poprosím jej o naplnění této modlitby, přidám ještě jednu část:

Bože, ty víš, proč tu jsem. Ty víš, že hodlám lhát muži, co káže ve tvém jménu. Hněváš se na mě za to? A nebo tomu tak není? Víš přeci, že pokud on skutečně nějak využívá věřící, měj by jej stihnout trest. Jsem prodloužením tvé vůle? Je tato má lest jen tvým nástrojem? A...Bože, prosím dej mi sílu, najít tu cestu, po které mám kráčet. Amen.

Rychle ukončím tuto poslední část, i když jsem otázek měla více, protože uslyším dvojí kroky. Zvednu pohled očí a bezchybně jimi vyhledám kněze, co vede postarší ženu ven. Zhluboka se nadechnu, až pocítím omezení svého korzetu na žebrech. Přesně podle očekávání, kněz ke mně zabloudí pohledem a dle Lucianových předpokladům jej zaujmu. Potlačím nepříjemný pocit z toho velmi čitelného pohledu a místo toho podpořím onu představu o zoufalé ženě. Natáhnu jeho směrem v první chvilce ruku a pootevřu ústa, abych jej oslovila. Vzápětí ale strhnu a spodní ret se krátce zachvěje, než zostuzeně stáhnu ruku zpět k tělu, semknu rty a sklopím pohled. Slušně vychovaná žena přece nebude na kněze hulákat, obzvlášť, když má jinou práci. Sepnu opět ruce k modlitbě a snažím se vypadat jako někdo, kdo se vroucně modlí. Nezbývá mi teď totiž nic jiného než čekat.

Když se kroky kněze po nějaké době u mě zastaví, ihned k němu zvednu zoufalý pohled. Poposednu si ještě více na kraj lavice a vzhlížím k němu nahoru.

"Otče," hlesnu roztřeseným hlasem. "Potřebuji vaši pomoc, jste jediný, kdo mi může pomoci. Bůh mě nejspíš zatratil, protože proč by mě jinak nechal zakusit tolik ukrutností? Přepadli mě, sotva jsem vystoupila ve městě. Ukradli mi veškeré moje věci. Stážníci mě označují za hysterku, co si chce zpestřit ten, ale otče, já opravdu přišla o všechno- všecičko, co jsem s sebou měla! A má tetička, ach jediná má příbuzná a známá v tomto krutém městě, je nemocna a musela ráno odjet za léčbou mimo město. Ach, otče, smilujte se nade mnou a pro všechno dobré na světě, prosím vás, pomozte mi. Jste to jediné, co mě může zachránit." Tiše, ale vroucně jej prosím. Hlas se mi chvěje a já se stále na něj dívám jako na samotného spasitele.

”Klidně mluv.” Vyzvu ji, zpomalím svoje tempo, tak abychom kráčeli vedle sebe. Předtím jsem šel o kousek napřed. Dával jsem pozor na cestu. Svým způsobem jsem se jí snažil vyšlapat cestu sněhem, aby se jí šlo co nejlépe.
Byl jsem neskutečně nervózní. Vůbec jsem netušil o čem chce se mnou mluvit.
Rád bych ji tehdy utišil. Neustále nad tím přemýšlím. Přehrávám si, co se to vlastně stalo. Moc dobře jsem si v té chvíli uvědomoval to, že jsem možná nebyl ta správná osoba, kterou by potřebovala. I když jsem byl v té chvíli jediný, co mohl něco udělat.
Všechno týkající se jí, mně neskutečně mátlo.
Byl jsem a stále jsem naprosto ztracený. Nemám vůbec žádné tušení, kdo vlastně jsem. Nevěděl jsem, co mám dál dělat. A stále to nevím.
Jako kdybych tušil, že příchodem do vesnice se naše cesty po nějakém čase rozdělí. Neměl jsem jí to za zlé. Jak bych jenom mohl… Jak sama řekla topí se a to jen kvůli mně.
Chtěl bych ji chránit a tím, že půjdeme každý svou cestou, jí možná ochráním nejvíc. Zachráním ji před sebou.

Když poprvé plnila svůj úkol byla neskutečně nervózní. Dokonce natolik, že jsem pochyboval o svém správném rozhodnutí. Měl jsem sice drobné nutkání tehdy tu akci zabalit, avšak i přes drobné škobrtnutí, nakonec svou roli zvládla.
Takže když mi teď shrnula plán akce, už dávno nebyla tou dívkou. Nebo jsem konečně viděl to, co jsem celou dobu odmítal vidět… Připomínala teď spíš dravce, který se dokonale připravoval k tomu, aby ulovil svou kořist. Samozřejmě, že jí bude podceňovat. Bude si myslet, že je jen krásná tvářička. Nevinná, zranitelná… čistá. A to právě naplno využijeme v náš prospěch.
Sice mi na tváři hrál můj klasický křivý úsměv. V mém upřeném pohledu, kdyby se o něco víc snažila, by spatřila hrdost. A možná i jistý nepatrný stín obav.
I přestože jsem ďábel, kterého se všichni bojí, stále jsem člověk. Stále jsem muž. Sice to nerad přiznávám, ale ani já nejsem úplně jejímu kouzlu imunní a jsem si toho moc dobře vědom. Vlastně mně fascinuje ono balancování. To čekání na chvíli, která se mi to možná stane osudným.

Jen kývnu hlavou na potvrzení toho, že zabráním tomu, aby přišla k újmě. Nehodlám se opakovat. Dal jsem jí svůj slib a ten hodlám dodržet. Je zbytečné opakovat slova, protože ta mohou být prázdná. Důležité jsou činy.

”Ano, to by bylo velmi rozumné.” S tím jsem udělal lehké pokynutí hlavy, následně využil toho, že kolem nás zrovna procházela skupinka lidí a ladně zmizel mezi nimi. Působilo to tak, jako kdybych se vypařil. Jeden z mých oblíbených triků, který mi však trval dlouho než jsem se ho perfektně naučil.
Pokud by však skupinku pozorně prohlížela, nejspíš by mně v ní našla.

***

Osaměle si kráčela do chrámu božího. I přestože to pro tebe nebylo nic nového, měla jsi velmi zvláštní pocit. Jako kdyby jsi poprvé toto místo spatřila jako něco jiného. Něco mnohem záhadnějšího? Temnějšího?
Mohlo to být tím, co jsi se chystala udělat. Nebo tím, co ti o tom knězi řekl Lucian. Už to místo najednou nepůsobilo tolik jako útočiště, spíše jako kdyby ses ocitla v jámě lvové. Chlad, který ti byl jindy příjemný, tě teď z nějakého důvodu děsil. A na mysl přicházeli otázky, zda-li je jenom tento kostel tak špatným místem nebo zda je jich víc. Jako kdyby jsi díky blízkosti ďábla, viděla za oponu.

V kostele jsi nebyla jediná. Bylo tu pár modlících se lidí. Luciana si však mezi nimi neviděla, což tě vlastně ani tolik nepřekvapilo.
Z nějakého důvodu jsi si ovšem byla jistá, že tu někde je a hlídá tě.
Netrvalo to to dlouho, než jsi našla svůj cíl. Zrovna odněkud vycházel, společně po boku nějaké starší ženy, která plakala. Snažil se ji utěšit a doprovázel ji ven.
Když kolem tebe procházeli, nemohla sis nevšimnout pohledu, který na tebe upřel. Bylo to naprosto jasné… líbila ses mu.