Andor.cz - Dračí doupě online

Přijmu nabízené ruce, abych si nechala pomoci na nohy. Bez protestů jdu tam, kam mě vede. Klopím hlavu k zemi, nechám vlasy spadnout mi do obličej, aby do něj tolik neviděl. S každým dalším dotekem se totiž bojím, že mi praskne moje maska, jak ve mě klíčí nechuť a vztek. Jeho doteky nejsou tak nezištné a nevinné, jak bych od muže jeho postavení čekala. Proboha, vždyť věkem byl blíže k otci než ke mně. A postavou byl blíže k soudku vína, než k muži, kterého bych chtěla nechat na mne takto sahat!

Mlčky však to celé snáším. Rukou si vjedu do kapsy sukně, abych si uzmula do ruky kapesníček. Prstem přitom zavadím o píšťalku, kterou mi dal Lucian. Dotyk tohoto obyčejného malého předmětu mi pomůže nalézt odhodlání pokračovat. Začínám si být mnohem jistější svým počínáním. Jemný kapesníček si přiložím decentně k oku, abych osušila slzy.

Kapesníček žmoulám v ruce i když sedím v jeho kanceláři a vyprávím ten smyšlený příběh. Dívám se na něj po té, co skončím svůj monolog. Vodnaté oči mám upřímné na jeho tvář. Jakmile projeví soucit s tou falší, která je do nebe volající, tiše vzlyknu. Využiji kapesníček, abych si zakryla ústa a schovala tak znechucený úšklebek, co se dral ven.

Jak mohl skutečně takhle někoho ošálit? Jeho hlas nezní tím správným způsobem někoho, kdo má s člověkem soucítit!

Přítomnost tohoto muže mi začíná být nepříjemná. Ale vím, že musím zůstat. Musím být užitečná. Osvědčit se. Nachytat ho. Nejen pro Luciana a jeho plán, ale pro sebe. Pro ty jiné, co mu naletěly. Převezmu si od něj sklenici s tichým poděkováním. Cosi ve mě mi napovídá, ať z ní nepiji. Jen Bůh ví, jestli v té vodě něco není. Zahledím se na hladinu sklenice, za okamžik zaváhám. Potlačím instinkt a opatrně se napiji ze sklenice. Pokud má mít pocit, že je všechno podle jeho plánu, musím risknout i to, že v té vodě je nějaká omamná látka.

Kdy jsem se stala tak cynickou a podezíravou? napadne mne, když odkládám sklenku na stolek.

"Já... děkuji, ctihodný," vydechnu s úlevou a vděčně se na něj pousměji, byť jen krátce. Pak jsem opět nervózně žmoulala kapesníček v ruce.

"Myslím... Kdybych Vás mohla poprosit, abych si napsala dopis a poslala jej. A... místo kde složit hlavu než se mi vrátí odpověď s financemi od mé drahé maminky. Opravdu byste mě tím zachránil. Slibuji, že nebudu na obtíž! Budu jako myška, pomohu s čím bude potřeba!" pronesu vzápětí s horlivostí v hlase.

Ophélie

”Šššš… tady ne, mé dítě.” Skočí ti do řeči, hned poté co vyslovíš svá první slvoa a následně pomůže vstát. Vede tě do své kanceláře, ze které předtím vycházel s tou ženou. Letmé doteky, které ti přitom věnuje, ti způsobé husí kůži. A neunikne ti přitom záblesk v jeho očích. Jako kdybys mu viděla na chvíli do hlavy a tušila kam směřují jeho představy. Což v tvém těle samozřejmě vyvolá značné znechucení.
Vždyť by mohl být skutečně tvým otcem. Ty jsi však skvělá herečka a svou roli si zvládneš udržet.

”Ubohá dcero.” Pronese s hranou starostlivostí, jakmile mu dopovíš svůj příběh. Nemůžeš si pomoct, slyšíš tu faleš v jeho hlase. Odkapává jako jed. Možná mu předchozí dívky naletěli. Věřili mu. On je prachsprostě zneužil. Ale ty nikoliv. Vůči tobě nemá šanci. Tebe neošálí.
Přesune se ke karafě s vodou a nalije sklenku vody. Podá ti jí.
”Musíš být vyprahlá.” S tím se následně posadí ke svému stolu.
Chvíli zamyšleně ťuká do stolu.
”Věřím ti mé dítě. Tohle město je plné zla, které číhá všude kolem. Rád ti pomohu. Co bys tedy ode mně potřebovala? Peníze na vlak či střechu pod hlavou?”

Soustředěně se nadechnu a vydechnu, když souhlasí. Byla bych raději, kdyby šel dál přede mnou, ale nijak neprotestuji proti tomu, když nakonec jde vedle mě. Mám ještě v živé paměti, jak se nevyplatí opatrnost, a tak se snažím i částečně soustředit na cestu před sebou. Nechci padnout do další pasti. I proto mi trvá chvilku, než začnu s vysvětlováním.

"Jde mi o to, že je to poslední doba, kdy kolem nás nejsou zvědavé uši cizích lidí. A myslím, že sis zasloužil nějaké odpovědi o grišách. O tom, jak to celé funguje," začnu a opět se na chvilku odmlčím, protože se stydím za to, že to není tak úplně pravda.

"Jak jsem ti říkala, griší schopnosti se objevují těsně před pubertou, nebo během ní. Nadané děti, jak se jim u nás říká, jsou branné do speciálních škol, kde jednou z prvních věcí, co se naučí, je jak je jejich schopnost nebezpečná a jak je napojená na emoce. Určitě vám říkali příběhy o běsnících grišách, co byly vzteky bez sebe a ublížili nejvíc lidem. A to je... pravda. Griša má skutečnou velkou moc, ale to neznamená, že každá griša ji chce používat na ostatní lidi, nebo jim škodit. Ale když už někdo škodí a ubližuje, tak je to někdo, komu rupli nervy. Takže když potřebuješ sebe nebo někoho uklidnit, pomáhá..." začnu mu postupně vysvětlovat metody uklidnění. Pak přidám pár cvičení, co se učí ve škole, aby se jeden procvičoval ve svých schopnostech a nakonec zmíním ještě pár míst, kde jsou komunity griš mimo naše císařství.

Mluvení a chůze mě docela zadýchává, a tak dělám občas chvilkové odmlky mezi vyprávěními. A tak, pokud mě Kris nechá mluvit, se vrátím přes krátké vysvětlení o postavení griš v naší říši k tomu, co jsem se dlouho snažila akceptovat sama.

"... Vlastně je to další charakteristika člověka. Ať tu sílu chce, nebo ne, má ji a trochu jej ovlivňuje. Nikdo z nás se o to neprosil, a všichni děláme, co můžeme, abychom se s tím popasovali." Unaveně vydechnu, protože nevím, jak to správně říct, aby to neznělo jako plané plácání.

"Jsme taky prostě lidi. Bojíme se, milujeme, řešíme každodenní problémy. Až potkáš další griši, tak na to prosím mysli. Pokud ti měla tahle naše cesta něco dát, tak prosím, ať je to to, že je nebudeš soudit za to, že jsou griši, ale spíše budeš hodnotit to, jak se svou mocí zachází," dopovím a netvářím se příliš nadšeně, protože mi přijde, že jsem ty věci nevystihla tak, jak jsem chtěla. Povzdechnu si a poprvé na něj pohlédnu.

"Dává to aspoň trochu smysl? Máš k tomu nějaké otázky?" zeptám se nakonec.

Jeho křivý úsměv už mě neděsí. Vím, že je to maska, ale hlavně v ní už umím trochu více číst. Vím, že je spokojený. To je důležité. Je tam příměs něčeho, co trochu kazí můj vnitřní dobrý dojem z toho výrazu. Je tam cosi... špatně rozeznatelného. Něco, co mě varuje, že bych neměla být lehkovážná. Někde je tu zakopaný pes. A já jen mohu doufat, že o něm při této akci nezavadím, a nebo hůř neskončím s jeho ostatky na mých rukách.

Mlčky mu pokynu na srozuměnou, že chápu, že je konec porady. Zamrkám a zjistím, že stojím na ulici sama. Příliš se po něm nerozhlížím a místo toho se rychle rozejdu, ačkoliv jsem sama překvapená jak snadno splynul s ulicí. Natáhnu krok jako někdo, kdo spěchá, ale je dostatečně vychovaný, aby věděl, že dámy v žádném případě neběhají. Nerozhlížím se po Lucianovi. Ne, křečovitě svírám látku sukně a jen čas od času se zahledím na věž kostela, abych se ujistila, že jdu správným směrem.

Takže když vycházím schody ke kostelu, mám mírně zčervenalé tváře a přerývaný dech. Je mi naprosto jasné, že kdyby mne takto viděla matka mezi lidmi, vyplísnila by mě, že takto nemohu být viděna, protože takto nevypadá vyrovnaná a způsobilá dáma z dobré rodiny. Spěchají jen flundry a budižkničemové, co si neumí ohlídat čas, slyším matky hlas a téměř cítím i ten políček, co jsem dostala, když jsem jako devítiletá běžela po bytě vstříc bratrovi, abych jej mohla doma uvítat. Zaženu vzpomínku, zatlačím na dveře a rychle proklouznu do kostela. Ihned, co se ocitnu uvnitř, zakousne se do mě překvapivé mrazivo. Rozhlédnu se, než se rozejdu již pomalejším tempem do předních lavic. Rozhlížím se a děsí mě, jak negativně ten chlad tohoto božského stánku vnímám.

Působí na mne toto místo jinak, protože vím, že ten muž boží zneužívá svého postavení v komunitě? Je to proto, že vidím díky ďáblovi do temných stínů tohoto místa. A nebo je to proto, že se bůh na mě hněvá, protože se paktuji s Ďáblem z Barelu?

Dojdu k druhé lavici a po té, co se rychle pohledem ujistím, že tu kněz není, sednu si, sepnu ruce k modlitbě a skloním hlavu. Naučenou správnou modlitbu rychle v myšlenkách přeříkám. Tu, ve které se modlím za zdraví a prosperitu mých rodičů, za to, abych se nenechala zlákat ďáblem, a neposkvrnila tak čest rodiny. Neopomenu ani zmínit své mrtvé příbuzné, o nichž se mám dovolovat Boha prosit, aby skutečně byli v nebi. Než se ale dostanu k závěru a poprosím jej o naplnění této modlitby, přidám ještě jednu část:

Bože, ty víš, proč tu jsem. Ty víš, že hodlám lhát muži, co káže ve tvém jménu. Hněváš se na mě za to? A nebo tomu tak není? Víš přeci, že pokud on skutečně nějak využívá věřící, měj by jej stihnout trest. Jsem prodloužením tvé vůle? Je tato má lest jen tvým nástrojem? A...Bože, prosím dej mi sílu, najít tu cestu, po které mám kráčet. Amen.

Rychle ukončím tuto poslední část, i když jsem otázek měla více, protože uslyším dvojí kroky. Zvednu pohled očí a bezchybně jimi vyhledám kněze, co vede postarší ženu ven. Zhluboka se nadechnu, až pocítím omezení svého korzetu na žebrech. Přesně podle očekávání, kněz ke mně zabloudí pohledem a dle Lucianových předpokladům jej zaujmu. Potlačím nepříjemný pocit z toho velmi čitelného pohledu a místo toho podpořím onu představu o zoufalé ženě. Natáhnu jeho směrem v první chvilce ruku a pootevřu ústa, abych jej oslovila. Vzápětí ale strhnu a spodní ret se krátce zachvěje, než zostuzeně stáhnu ruku zpět k tělu, semknu rty a sklopím pohled. Slušně vychovaná žena přece nebude na kněze hulákat, obzvlášť, když má jinou práci. Sepnu opět ruce k modlitbě a snažím se vypadat jako někdo, kdo se vroucně modlí. Nezbývá mi teď totiž nic jiného než čekat.

Když se kroky kněze po nějaké době u mě zastaví, ihned k němu zvednu zoufalý pohled. Poposednu si ještě více na kraj lavice a vzhlížím k němu nahoru.

"Otče," hlesnu roztřeseným hlasem. "Potřebuji vaši pomoc, jste jediný, kdo mi může pomoci. Bůh mě nejspíš zatratil, protože proč by mě jinak nechal zakusit tolik ukrutností? Přepadli mě, sotva jsem vystoupila ve městě. Ukradli mi veškeré moje věci. Stážníci mě označují za hysterku, co si chce zpestřit ten, ale otče, já opravdu přišla o všechno- všecičko, co jsem s sebou měla! A má tetička, ach jediná má příbuzná a známá v tomto krutém městě, je nemocna a musela ráno odjet za léčbou mimo město. Ach, otče, smilujte se nade mnou a pro všechno dobré na světě, prosím vás, pomozte mi. Jste to jediné, co mě může zachránit." Tiše, ale vroucně jej prosím. Hlas se mi chvěje a já se stále na něj dívám jako na samotného spasitele.

”Klidně mluv.” Vyzvu ji, zpomalím svoje tempo, tak abychom kráčeli vedle sebe. Předtím jsem šel o kousek napřed. Dával jsem pozor na cestu. Svým způsobem jsem se jí snažil vyšlapat cestu sněhem, aby se jí šlo co nejlépe.
Byl jsem neskutečně nervózní. Vůbec jsem netušil o čem chce se mnou mluvit.
Rád bych ji tehdy utišil. Neustále nad tím přemýšlím. Přehrávám si, co se to vlastně stalo. Moc dobře jsem si v té chvíli uvědomoval to, že jsem možná nebyl ta správná osoba, kterou by potřebovala. I když jsem byl v té chvíli jediný, co mohl něco udělat.
Všechno týkající se jí, mně neskutečně mátlo.
Byl jsem a stále jsem naprosto ztracený. Nemám vůbec žádné tušení, kdo vlastně jsem. Nevěděl jsem, co mám dál dělat. A stále to nevím.
Jako kdybych tušil, že příchodem do vesnice se naše cesty po nějakém čase rozdělí. Neměl jsem jí to za zlé. Jak bych jenom mohl… Jak sama řekla topí se a to jen kvůli mně.
Chtěl bych ji chránit a tím, že půjdeme každý svou cestou, jí možná ochráním nejvíc. Zachráním ji před sebou.

Když poprvé plnila svůj úkol byla neskutečně nervózní. Dokonce natolik, že jsem pochyboval o svém správném rozhodnutí. Měl jsem sice drobné nutkání tehdy tu akci zabalit, avšak i přes drobné škobrtnutí, nakonec svou roli zvládla.
Takže když mi teď shrnula plán akce, už dávno nebyla tou dívkou. Nebo jsem konečně viděl to, co jsem celou dobu odmítal vidět… Připomínala teď spíš dravce, který se dokonale připravoval k tomu, aby ulovil svou kořist. Samozřejmě, že jí bude podceňovat. Bude si myslet, že je jen krásná tvářička. Nevinná, zranitelná… čistá. A to právě naplno využijeme v náš prospěch.
Sice mi na tváři hrál můj klasický křivý úsměv. V mém upřeném pohledu, kdyby se o něco víc snažila, by spatřila hrdost. A možná i jistý nepatrný stín obav.
I přestože jsem ďábel, kterého se všichni bojí, stále jsem člověk. Stále jsem muž. Sice to nerad přiznávám, ale ani já nejsem úplně jejímu kouzlu imunní a jsem si toho moc dobře vědom. Vlastně mně fascinuje ono balancování. To čekání na chvíli, která se mi to možná stane osudným.

Jen kývnu hlavou na potvrzení toho, že zabráním tomu, aby přišla k újmě. Nehodlám se opakovat. Dal jsem jí svůj slib a ten hodlám dodržet. Je zbytečné opakovat slova, protože ta mohou být prázdná. Důležité jsou činy.

”Ano, to by bylo velmi rozumné.” S tím jsem udělal lehké pokynutí hlavy, následně využil toho, že kolem nás zrovna procházela skupinka lidí a ladně zmizel mezi nimi. Působilo to tak, jako kdybych se vypařil. Jeden z mých oblíbených triků, který mi však trval dlouho než jsem se ho perfektně naučil.
Pokud by však skupinku pozorně prohlížela, nejspíš by mně v ní našla.

***

Osaměle si kráčela do chrámu božího. I přestože to pro tebe nebylo nic nového, měla jsi velmi zvláštní pocit. Jako kdyby jsi poprvé toto místo spatřila jako něco jiného. Něco mnohem záhadnějšího? Temnějšího?
Mohlo to být tím, co jsi se chystala udělat. Nebo tím, co ti o tom knězi řekl Lucian. Už to místo najednou nepůsobilo tolik jako útočiště, spíše jako kdyby ses ocitla v jámě lvové. Chlad, který ti byl jindy příjemný, tě teď z nějakého důvodu děsil. A na mysl přicházeli otázky, zda-li je jenom tento kostel tak špatným místem nebo zda je jich víc. Jako kdyby jsi díky blízkosti ďábla, viděla za oponu.

V kostele jsi nebyla jediná. Bylo tu pár modlících se lidí. Luciana si však mezi nimi neviděla, což tě vlastně ani tolik nepřekvapilo.
Z nějakého důvodu jsi si ovšem byla jistá, že tu někde je a hlídá tě.
Netrvalo to to dlouho, než jsi našla svůj cíl. Zrovna odněkud vycházel, společně po boku nějaké starší ženy, která plakala. Snažil se ji utěšit a doprovázel ji ven.
Když kolem tebe procházeli, nemohla sis nevšimnout pohledu, který na tebe upřel. Bylo to naprosto jasné… líbila ses mu.

Kroky po chatě a občasné vrznutí židle mi prozradilo, že Kristopher zůstal v chatce. Nepřiblížil se ke mně, neřekl mi nic ani na mě nijak nereagoval. Prostě jen v chatce uklidil a přiživoval mlčky oheň. Samotnou mě překvapila jak hrozně mě zamrzelo, že dělal, že neexistuji a že můj nářek byl jen druhým hlasem skučení větru z venku. Připadala jsem si mnohem víc sama než kdy předtím. Po docela dlouhé době, kdy jsem již cítila, jak se mi odkrvují nohy, jsem se zvládla aspoň zvednout z té prapodivné polohy, do které jsem se zhroutila, a i přes to, že v chatce nebylo chladno, jsem se zabalila do kožešiny a objala si kolena, abych se pokusila zaplašit ten pocit opuštění.

***

Na několik dalších dní jsem upadla do zvláštní formy apatie. Od vyčkávání na uzdravení Krise to se to výrazně lišilo. Tehdy jsem se pokoušela hýbat, starala jsem se o Krise a o okolí, ale nyní mi to všechno bylo jedno. Obzvlášť, když Kris se mnou neprohodil ani o jedno slovo víc než musel. Hned u první snídaně mě napadlo, že se vrátil ke svým praktikám od Lovců, kdy mluvení mimo udávání povelů byl přežitek. Tehdy jsem si začala říkat, jestli se neurazil po tom všem, co jsem mu řekla, a zda bych se mu neměla omluvit. To mě napadlo v průběhu těch několika dní ještě párkrát, ale vždy mě zarazilo něco, co mi nedovolilo na něj promluvit první. To něco možná byla moje tvrdohlavost, za kterou mě matka doma tak často plísnila a říkala, že to je moje nejhorší osobnostní chyba, kvůli které pro mě bude těžší se vdát.

Všimla jsem si také toho, jak se na mě občas dívá. Podobně jako tomu bývalo předtím se na mě občas díval, když si myslel, že ho nedivím. Jenže teď se jeho pohled změnil. Nemusela jsem mu číst mysl, abych věděla, že se mu to nelíbí. A nebylo dvakrát těžké uhodnout jaká změna na mě se mu tak příčí.

Neměla jsem už ty krásné vlnité havraní vlasy. Když už by moje vlasy měly něco připomínat z ptačí říše, nejspíš by se jednalo o vrabčí hnízdo. Něco na tom, jak byl s mým vzezřením nespokojeně mě utvrzovalo v tom, že se mu ani v nejmenším nemám omlouvat. Vlasy mi sice chyběly, ale jemu mohla být naprostá putna, co mám na hlavě. To, že jsem nebyla už tak příjemná na pohled pro muže mě vlastně netrápilo. Naopak. Vítala jsem to. Čím méně chtivých pohledů mým směrem zaregistruji, tím lépe.

Kvůli mlčení, které mezi námi přetrvávalo, a absenci jakéhokoliv přemisťování se, nebo důvodu se hýbat, jsem měla spoustu času na přemýšlení. Vlastně jsem nedělala nic jiného. A čím dál tím víc jsem zjišťovala, že nikdo mi nepodá záchranné lano. A že od doby, kdy jsem se uzavřela do sebe a přestala jsem se starat o Kristophera a to, co potřebuje teď on, se mi dýchá snáze. Kdybych pokračovala v té metafoře o topení se, mohla bych to označit jako, že když zachraňuji jen sebe z rozbouřené řeky, jde to lépe. Tedy, stála jsem se cítila zoufale sama, bála jsem se toho, co bude až dojdeme do vsi a trápily mě výčitky při usínání z toho, co jsem musela udělat, ale zároveň se ve mně zdvíhala nová vlna chuti odsud vypadnout. Odplout z této země a dát se zase na cesty. Pomalu a jistě jsem se tahala z té proklaté jako smrt ledové vody. Sana. A společně s každou promlčenou hodinou, kdy jsme sice byli s Kristopherem v jedné místnosti, ale oba dva jsme měli vlastní oddělené světy, mi přišlo jednodušší porušit ten bláznivý slib, co jsem mu předtím dala, že mu budu po boku pomáhat otevírat lidem oči. On měl zřejmě svou cestu a já tu svou. I přesto, že toho Kris pochopil poměrně hodně, i když jsme mluvili společnou řečí, stejně jsme si kompletně nerozuměli.

***

Opatrně si usadím batoh na zádech tak, aby to bylo co nejpohodlnější a nejméně bolestivé. Pak si upravím nůž u pasu. Původně patřil jednomu z těch mužů, co nás zkoušeli okrást. Byl tuctový, nepřišel mi příliš kvalitní, ale trvala jsem na tom, abych nějaký takový nůž měla. Jeho pohled na mě byl celkem nezvyk za posledních pár dní, tak jej tentokrát vycítím velmi rychle. Zvednu k němu pohled. Oči už nemám dva dny zatěžkané slzami. Nyní mám pohled očí klidný a možná trochu zamyšlený. S rozvahou přikývnu.

"Je to mnohem lehčí, než to bývalo. Měla bych to zvládnout," ujistila jsem ho stroze. "Můžeme vyrazit."

Chatku neopouštím s pocitem nostalgie, strachu, nebo euforie. Vlastně, když se na ni krátce otočím než se dostaneme z dohledu, vypadá neuvěřitelně tuctově. Prachobyčejné místo, kde jsem málem zemřela. Smrt mi opět připomněla, jak je běžnou záležitostí a jak si jsou před ní všichni rovni. A je jedno, jestli je jeden griša, lovec, nebo obyčejný člověk. S touto myšlenkou zabloudím pohledem na Kristopherova záda. Samozřejmě, že jsem s ním stále nemluvila o mém podezření, že je také nadaný. Což je termín, co se používal mezi grišami, lovci by to nejspíš nazvali, že je prokletý.

"Potřebuješ se soustředit na cestu, nebo mohu mluvit?" zeptám se ho po asi čtvrt hodině cesty. Sice se mi nelíbilo, že porušuji ve větším mlčení já, ale co se dalo dělat. Nemohla jsem ho nechat jít do světa, aniž bych mu aspoň neporadila, jak se s tím vším vyrovnat. Byl by časovaná bomba. A i když bych teoreticky mohla nechat o tohle být a jít si na druhý konec světa s tím, že to není můj problém. Nemohla jsem. To zase byla moje další vlastnost, kterou bratr nazýval všetečností, neboť musím dle jeho slov, do všeho strkat nos a starat se o cizí věci. Zároveň jsem věděla, že naše cesty o samotě se blíží ke konci a že je lepší toto téma řešit mimo cizí uši. Obzvlášť tady na severu.

”Toho jsem si vědom.” Dívám se s naprostým klidem do jejich očí. Můj život je v jejich rukou, už od té doby co se rozhodla mně vytáhnout z vraku potápějící lodě. Můj život mi nikdy pořádně nepatřil. Ale ona byla jediná, které jsem ho ochotně svěřil. Proto jsem se nehnul z místa, jen čekal na to, co se rozhodne se mnou dělat.
Avšak její následná slova byla mnohem silnější než rány, které bych byl schopen ustát a na které jsem byl tak zvyklý. Její slova se do mně zaryla jako neviditelný nůž a já na chvíli měl pocit, že mně jím proklála přímo do srdce. Nemohl jsem chvíli dýchat a jen na ní nechápavě hleděl.
Vůbec jsem tomu nerozuměl. Byla jedinou osobou, které na mně kdy záleželo a to i přesto, co jsem jí provedl. Jakmile se ke mně otočila notnou chvíli jsem rozdýchával ona slova a náhlé uvědomění si. Tak moc rád bych ji chtěl nějakým způsobem utišit. Neměl jsem však sebemenší tušení, co bych měl dělat. Místo toho jsem se raději rozhodl sebrat to zatracené dřevo.
Mluvil jsem už dost. Zrovna v tom jsem dvakrát, jak se zdálo nevynikal. Slova byla prázdná. Důležitější byly opravdu činy. Přidal jsem proto dřevo do ohně a rozhodl se raději uklidit nepořádek, který tu byl.

Další dny tři dny jsme toho moc nepromluvili. Krom základních frází, když jsme si dali snídani nebo jsem se jí díval na zranění. Oba jsme zřejmě byli uzavřeni a bojovali se svými vnitřními démony. Její slova celou mou existencí často rezonovala.
Neskutečně mně ničilo se dívat na její vlasy. Věděl jsem, že to nebude trvat a znovu jí narostou. Možná svým způsobem udělala dobře. Jenže jsem to považoval za jakýsi důkaz toho, že jsem zklamal.
Celou tu dobu jsem nás připravoval na cestu. Rozdělil zásoby, které byli na cestu jsem uložil do svého batohu. Její batoh připravil tak, aby nenosila nic těžkého a tu největší váhu jsem nesl já. Z nože jsem z kousku dřeva vyřezával sošku Djela z dlouhé chvíle a protože jsem měl pocit, že je to tak správné. Potřeboval jsem, aby nám byl ještě nakloněn.
Občas jsem šel ven pro dřevo, abych jí dopřál částečně klid a zároveň jsem si chodil zacvičit. Musel jsem zapracovat na své fyzičce. Musel jsem být připraven na to nejhorší.
Slova byla zbytečná, činy byly mnohem důležitější.

Když nastal den D, kdy jsme museli opustit chatku, hodil jsem si na záda batoh a upřel na ni po dlouhé době svůj pohled.
”Snažil jsem se, abys to měla co nejlehčí to jde. Doufám, že se mi to povedlo.” S tím vyčkal, zda mi potvrdí, že je to v pořádku nebo budu muset vymyslet ještě, jak to ve svém batohu poskládám.

Pohrdlivě si odfrknu, když umanutě dál tvrdí, že mě má v plánu odsud dostat. Bylo to absurdní! Pořád jen řeči a plané sliby! V tomhle byl beztak stejný jako všichni ostatní muži na Zemi. Do pekelného ohně s nimi všemi! Krev se mi už zase začínala vařit. Absence jakékoliv obrany, jakýchkoliv činů mě rozpalovala doběla.

"Abych si já neublížila?! Abych si já neublížila o tebe?!" křičím na něj a jsem opravdu běsná. Skloním se k němu a s hněvem a zlostí se na něj z té blízkosti dívám.

"Můžu tě zabít, aniž bych pohnula prstem. Můžu tě mučit, aniž bych se zapotila. Vím, jak tě rozbít na ještě víc kousků, než už jsi! Copak to nechápeš?! Ty natvrdlý tupý hlupáku!" prskám na něj vztekle. V tu chvíli cítím jeho srdce ve své pomyslné dlani moci. Je to tak lákavé, zastavit jeho srdce. Donutit ho prožít ty hrůzné chvilky před smrtí a pak to na poslední chvíli odvrátit. A nebo taky ne. Je to podbízivý instinkt se kterým musím bojovat. Najednou se mi rozmaže Kristopherův obličej. Narovnám se a vzlyknu. Slzy mi samovolně proudí po tvářích, které jsou opět zbarvené do ruda těmi nepěknými fleky.

"Celou tu dobu se tě snažím jen chránit ty pitomče pitomá. Snažím se ti pomáhat a neublížit ti, zachránit tě, jako největší husa pod sluncem. Tahám tě z té ledové vody do které tě hodili s oprátkou kolem krku, co má na druhém konci obří říční kámen. Ale ty mezku jedna zabedněná se pořád topíš. Tu oprátku ti možná na krk dali jiní, ale ty si ji utahuješ sám. A já fakt už nemám sílu na to tě dál zachraňovat. Protože s každým mým pokusem tě vytáhnout a tvým kopáním na místě se nořím do té vody sama víc a víc. A já se taky topím ty tupohlavče. A. Já. Už. Nemůžu. Topím se. A nemám záchranné lano." Vzlyknu hlasitě a obrátím se k němu zády a přejdu jako v mrákotách k ohni. Tam se zhroutím na zem a s hlasitým pláčem se skloním k pokrčeným nohám a bezmocně vzlykám dál. Ta slova mi dál rezonují v hlavě, neboť jsou tou pravdou, která se skrývala v mé hlavě už několik dní.

Topím se. A nemám záchranné lano. Topíš se. A já se topím. A nevím, jak si ani tobě pomoci.

Měla pravdu. To co jsem udělal bylo neodpustitelné. Neomluvilo to ani to, že jsem se nechal zmanipulovat. Byl jsem jen chodící loutka bez svobodného myšlení. Svou minulost jsem nemohl změnit. To co se stalo, se nedalo vrátit zpátky. Vůbec jsem netušil, jak to mám odčinit. A jestli se to vůbec dalo. Předtím jsem přemýšlel o tom, že bychom se pokusili změnit myšlení ostatních. Jenže dalo se to vůbec? Začal jsem mít dost pochybnosti a podílela se na tom momentálně celá tahle prapodivná situace, které jsem ani v nejmenším nerozumněl.
”Však já tě mám v plánu taky z ní dostat.” Upřu na ní pohled. Moje čest je to poslední, co mi zbylo a dal jsem jí své slovo. Jak jen o něm může pochybovat?
Možná, protože jí kvůli tobě postřelili?

Když do mně strčí, ani trochu to se mnou nehne. Našel jsem svůj pevný bod. Může do mně zkoušet sebevíc strkat a měl bych ho poměrně dlouho držet.
A pak mně napadne najednou naprostá šílenost, která by možná mohla pomoct nám oběma.
”Prašti do mně. Klidně si na to vezmi kus polena, aby sis neublížila. Pomůže ti to.” Rozhodně se na ní podívám. Myslím to naprosto vážně. Jsem na to připravený. Jestli jí to nějakým způsobem opravdu pomůže, tak pro to udělám všechno. Jestli potřebuje ze sebe dostat všechnu frustraci, jsem tady. A pokud by na mně přeci jen použila svou schopnost, měl jsem být už dávno mrtvý.
Stále tedy klečím na zemi a trpělivě čekám na to, co se rozhodne se mnou udělat.