Andor.cz - Dračí doupě online

Kroky po chatě a občasné vrznutí židle mi prozradilo, že Kristopher zůstal v chatce. Nepřiblížil se ke mně, neřekl mi nic ani na mě nijak nereagoval. Prostě jen v chatce uklidil a přiživoval mlčky oheň. Samotnou mě překvapila jak hrozně mě zamrzelo, že dělal, že neexistuji a že můj nářek byl jen druhým hlasem skučení větru z venku. Připadala jsem si mnohem víc sama než kdy předtím. Po docela dlouhé době, kdy jsem již cítila, jak se mi odkrvují nohy, jsem se zvládla aspoň zvednout z té prapodivné polohy, do které jsem se zhroutila, a i přes to, že v chatce nebylo chladno, jsem se zabalila do kožešiny a objala si kolena, abych se pokusila zaplašit ten pocit opuštění.

***

Na několik dalších dní jsem upadla do zvláštní formy apatie. Od vyčkávání na uzdravení Krise to se to výrazně lišilo. Tehdy jsem se pokoušela hýbat, starala jsem se o Krise a o okolí, ale nyní mi to všechno bylo jedno. Obzvlášť, když Kris se mnou neprohodil ani o jedno slovo víc než musel. Hned u první snídaně mě napadlo, že se vrátil ke svým praktikám od Lovců, kdy mluvení mimo udávání povelů byl přežitek. Tehdy jsem si začala říkat, jestli se neurazil po tom všem, co jsem mu řekla, a zda bych se mu neměla omluvit. To mě napadlo v průběhu těch několika dní ještě párkrát, ale vždy mě zarazilo něco, co mi nedovolilo na něj promluvit první. To něco možná byla moje tvrdohlavost, za kterou mě matka doma tak často plísnila a říkala, že to je moje nejhorší osobnostní chyba, kvůli které pro mě bude těžší se vdát.

Všimla jsem si také toho, jak se na mě občas dívá. Podobně jako tomu bývalo předtím se na mě občas díval, když si myslel, že ho nedivím. Jenže teď se jeho pohled změnil. Nemusela jsem mu číst mysl, abych věděla, že se mu to nelíbí. A nebylo dvakrát těžké uhodnout jaká změna na mě se mu tak příčí.

Neměla jsem už ty krásné vlnité havraní vlasy. Když už by moje vlasy měly něco připomínat z ptačí říše, nejspíš by se jednalo o vrabčí hnízdo. Něco na tom, jak byl s mým vzezřením nespokojeně mě utvrzovalo v tom, že se mu ani v nejmenším nemám omlouvat. Vlasy mi sice chyběly, ale jemu mohla být naprostá putna, co mám na hlavě. To, že jsem nebyla už tak příjemná na pohled pro muže mě vlastně netrápilo. Naopak. Vítala jsem to. Čím méně chtivých pohledů mým směrem zaregistruji, tím lépe.

Kvůli mlčení, které mezi námi přetrvávalo, a absenci jakéhokoliv přemisťování se, nebo důvodu se hýbat, jsem měla spoustu času na přemýšlení. Vlastně jsem nedělala nic jiného. A čím dál tím víc jsem zjišťovala, že nikdo mi nepodá záchranné lano. A že od doby, kdy jsem se uzavřela do sebe a přestala jsem se starat o Kristophera a to, co potřebuje teď on, se mi dýchá snáze. Kdybych pokračovala v té metafoře o topení se, mohla bych to označit jako, že když zachraňuji jen sebe z rozbouřené řeky, jde to lépe. Tedy, stála jsem se cítila zoufale sama, bála jsem se toho, co bude až dojdeme do vsi a trápily mě výčitky při usínání z toho, co jsem musela udělat, ale zároveň se ve mně zdvíhala nová vlna chuti odsud vypadnout. Odplout z této země a dát se zase na cesty. Pomalu a jistě jsem se tahala z té proklaté jako smrt ledové vody. Sana. A společně s každou promlčenou hodinou, kdy jsme sice byli s Kristopherem v jedné místnosti, ale oba dva jsme měli vlastní oddělené světy, mi přišlo jednodušší porušit ten bláznivý slib, co jsem mu předtím dala, že mu budu po boku pomáhat otevírat lidem oči. On měl zřejmě svou cestu a já tu svou. I přesto, že toho Kris pochopil poměrně hodně, i když jsme mluvili společnou řečí, stejně jsme si kompletně nerozuměli.

***

Opatrně si usadím batoh na zádech tak, aby to bylo co nejpohodlnější a nejméně bolestivé. Pak si upravím nůž u pasu. Původně patřil jednomu z těch mužů, co nás zkoušeli okrást. Byl tuctový, nepřišel mi příliš kvalitní, ale trvala jsem na tom, abych nějaký takový nůž měla. Jeho pohled na mě byl celkem nezvyk za posledních pár dní, tak jej tentokrát vycítím velmi rychle. Zvednu k němu pohled. Oči už nemám dva dny zatěžkané slzami. Nyní mám pohled očí klidný a možná trochu zamyšlený. S rozvahou přikývnu.

"Je to mnohem lehčí, než to bývalo. Měla bych to zvládnout," ujistila jsem ho stroze. "Můžeme vyrazit."

Chatku neopouštím s pocitem nostalgie, strachu, nebo euforie. Vlastně, když se na ni krátce otočím než se dostaneme z dohledu, vypadá neuvěřitelně tuctově. Prachobyčejné místo, kde jsem málem zemřela. Smrt mi opět připomněla, jak je běžnou záležitostí a jak si jsou před ní všichni rovni. A je jedno, jestli je jeden griša, lovec, nebo obyčejný člověk. S touto myšlenkou zabloudím pohledem na Kristopherova záda. Samozřejmě, že jsem s ním stále nemluvila o mém podezření, že je také nadaný. Což je termín, co se používal mezi grišami, lovci by to nejspíš nazvali, že je prokletý.

"Potřebuješ se soustředit na cestu, nebo mohu mluvit?" zeptám se ho po asi čtvrt hodině cesty. Sice se mi nelíbilo, že porušuji ve větším mlčení já, ale co se dalo dělat. Nemohla jsem ho nechat jít do světa, aniž bych mu aspoň neporadila, jak se s tím vším vyrovnat. Byl by časovaná bomba. A i když bych teoreticky mohla nechat o tohle být a jít si na druhý konec světa s tím, že to není můj problém. Nemohla jsem. To zase byla moje další vlastnost, kterou bratr nazýval všetečností, neboť musím dle jeho slov, do všeho strkat nos a starat se o cizí věci. Zároveň jsem věděla, že naše cesty o samotě se blíží ke konci a že je lepší toto téma řešit mimo cizí uši. Obzvlášť tady na severu.

”Toho jsem si vědom.” Dívám se s naprostým klidem do jejich očí. Můj život je v jejich rukou, už od té doby co se rozhodla mně vytáhnout z vraku potápějící lodě. Můj život mi nikdy pořádně nepatřil. Ale ona byla jediná, které jsem ho ochotně svěřil. Proto jsem se nehnul z místa, jen čekal na to, co se rozhodne se mnou dělat.
Avšak její následná slova byla mnohem silnější než rány, které bych byl schopen ustát a na které jsem byl tak zvyklý. Její slova se do mně zaryla jako neviditelný nůž a já na chvíli měl pocit, že mně jím proklála přímo do srdce. Nemohl jsem chvíli dýchat a jen na ní nechápavě hleděl.
Vůbec jsem tomu nerozuměl. Byla jedinou osobou, které na mně kdy záleželo a to i přesto, co jsem jí provedl. Jakmile se ke mně otočila notnou chvíli jsem rozdýchával ona slova a náhlé uvědomění si. Tak moc rád bych ji chtěl nějakým způsobem utišit. Neměl jsem však sebemenší tušení, co bych měl dělat. Místo toho jsem se raději rozhodl sebrat to zatracené dřevo.
Mluvil jsem už dost. Zrovna v tom jsem dvakrát, jak se zdálo nevynikal. Slova byla prázdná. Důležitější byly opravdu činy. Přidal jsem proto dřevo do ohně a rozhodl se raději uklidit nepořádek, který tu byl.

Další dny tři dny jsme toho moc nepromluvili. Krom základních frází, když jsme si dali snídani nebo jsem se jí díval na zranění. Oba jsme zřejmě byli uzavřeni a bojovali se svými vnitřními démony. Její slova celou mou existencí často rezonovala.
Neskutečně mně ničilo se dívat na její vlasy. Věděl jsem, že to nebude trvat a znovu jí narostou. Možná svým způsobem udělala dobře. Jenže jsem to považoval za jakýsi důkaz toho, že jsem zklamal.
Celou tu dobu jsem nás připravoval na cestu. Rozdělil zásoby, které byli na cestu jsem uložil do svého batohu. Její batoh připravil tak, aby nenosila nic těžkého a tu největší váhu jsem nesl já. Z nože jsem z kousku dřeva vyřezával sošku Djela z dlouhé chvíle a protože jsem měl pocit, že je to tak správné. Potřeboval jsem, aby nám byl ještě nakloněn.
Občas jsem šel ven pro dřevo, abych jí dopřál částečně klid a zároveň jsem si chodil zacvičit. Musel jsem zapracovat na své fyzičce. Musel jsem být připraven na to nejhorší.
Slova byla zbytečná, činy byly mnohem důležitější.

Když nastal den D, kdy jsme museli opustit chatku, hodil jsem si na záda batoh a upřel na ni po dlouhé době svůj pohled.
”Snažil jsem se, abys to měla co nejlehčí to jde. Doufám, že se mi to povedlo.” S tím vyčkal, zda mi potvrdí, že je to v pořádku nebo budu muset vymyslet ještě, jak to ve svém batohu poskládám.

Pohrdlivě si odfrknu, když umanutě dál tvrdí, že mě má v plánu odsud dostat. Bylo to absurdní! Pořád jen řeči a plané sliby! V tomhle byl beztak stejný jako všichni ostatní muži na Zemi. Do pekelného ohně s nimi všemi! Krev se mi už zase začínala vařit. Absence jakékoliv obrany, jakýchkoliv činů mě rozpalovala doběla.

"Abych si já neublížila?! Abych si já neublížila o tebe?!" křičím na něj a jsem opravdu běsná. Skloním se k němu a s hněvem a zlostí se na něj z té blízkosti dívám.

"Můžu tě zabít, aniž bych pohnula prstem. Můžu tě mučit, aniž bych se zapotila. Vím, jak tě rozbít na ještě víc kousků, než už jsi! Copak to nechápeš?! Ty natvrdlý tupý hlupáku!" prskám na něj vztekle. V tu chvíli cítím jeho srdce ve své pomyslné dlani moci. Je to tak lákavé, zastavit jeho srdce. Donutit ho prožít ty hrůzné chvilky před smrtí a pak to na poslední chvíli odvrátit. A nebo taky ne. Je to podbízivý instinkt se kterým musím bojovat. Najednou se mi rozmaže Kristopherův obličej. Narovnám se a vzlyknu. Slzy mi samovolně proudí po tvářích, které jsou opět zbarvené do ruda těmi nepěknými fleky.

"Celou tu dobu se tě snažím jen chránit ty pitomče pitomá. Snažím se ti pomáhat a neublížit ti, zachránit tě, jako největší husa pod sluncem. Tahám tě z té ledové vody do které tě hodili s oprátkou kolem krku, co má na druhém konci obří říční kámen. Ale ty mezku jedna zabedněná se pořád topíš. Tu oprátku ti možná na krk dali jiní, ale ty si ji utahuješ sám. A já fakt už nemám sílu na to tě dál zachraňovat. Protože s každým mým pokusem tě vytáhnout a tvým kopáním na místě se nořím do té vody sama víc a víc. A já se taky topím ty tupohlavče. A. Já. Už. Nemůžu. Topím se. A nemám záchranné lano." Vzlyknu hlasitě a obrátím se k němu zády a přejdu jako v mrákotách k ohni. Tam se zhroutím na zem a s hlasitým pláčem se skloním k pokrčeným nohám a bezmocně vzlykám dál. Ta slova mi dál rezonují v hlavě, neboť jsou tou pravdou, která se skrývala v mé hlavě už několik dní.

Topím se. A nemám záchranné lano. Topíš se. A já se topím. A nevím, jak si ani tobě pomoci.

Měla pravdu. To co jsem udělal bylo neodpustitelné. Neomluvilo to ani to, že jsem se nechal zmanipulovat. Byl jsem jen chodící loutka bez svobodného myšlení. Svou minulost jsem nemohl změnit. To co se stalo, se nedalo vrátit zpátky. Vůbec jsem netušil, jak to mám odčinit. A jestli se to vůbec dalo. Předtím jsem přemýšlel o tom, že bychom se pokusili změnit myšlení ostatních. Jenže dalo se to vůbec? Začal jsem mít dost pochybnosti a podílela se na tom momentálně celá tahle prapodivná situace, které jsem ani v nejmenším nerozumněl.
”Však já tě mám v plánu taky z ní dostat.” Upřu na ní pohled. Moje čest je to poslední, co mi zbylo a dal jsem jí své slovo. Jak jen o něm může pochybovat?
Možná, protože jí kvůli tobě postřelili?

Když do mně strčí, ani trochu to se mnou nehne. Našel jsem svůj pevný bod. Může do mně zkoušet sebevíc strkat a měl bych ho poměrně dlouho držet.
A pak mně napadne najednou naprostá šílenost, která by možná mohla pomoct nám oběma.
”Prašti do mně. Klidně si na to vezmi kus polena, aby sis neublížila. Pomůže ti to.” Rozhodně se na ní podívám. Myslím to naprosto vážně. Jsem na to připravený. Jestli jí to nějakým způsobem opravdu pomůže, tak pro to udělám všechno. Jestli potřebuje ze sebe dostat všechnu frustraci, jsem tady. A pokud by na mně přeci jen použila svou schopnost, měl jsem být už dávno mrtvý.
Stále tedy klečím na zemi a trpělivě čekám na to, co se rozhodne se mnou udělat.

odkaz

Dýchání. To je základ. Kdo dýchá, ten žije. Nádech. Výdech. Další roztřesený nádech následuje dlouhý výdech. A znovu. A ještě jednou. Byly to jednoduché příkazy, kterými jsem se zvládla probrat k ovládání vlastního těla. Mezi přeskakujícími myšlenkami pohasínajícího hněvu tyto impulzy k fungování začínám postupně poměrně snadno rozpoznávat. V tu chvíli se otevřou dveře. Zmateně se zadívám tím směrem, stále stojící nad tou spouští, co jsem způsobila já sama. Cuknu s sebou, když dřevo popadá na zem. Prohlédnu si popadaná polena, než posléze trhaně pokrčím rameny. Zvednu k němu opět oči v slzami zmáčené tváři.

"Měla jsem zacuchané vlasy," odpoví mu tichý hlas oznamující něco naprosto samozřejmého, leč mírně smutného. I přes to, že jsem to řekla tiše, ta slova naplnila celou chatku.

Následná chvíle ticha se rozpíná jako stín při západu slunce. Já tam stála nad svými vlasy, Kris nad rozsypanými poleny. Pohlíželi jsme mlčky na sebe a snažili se pochopit, co se stalo. Ruce mám jako z olova a tělo zároveň jako bez vůle. Kdybych se nad tím zamyslela, přišlo by mi podivné, že vůbec zvládnu stát. Uvnitř těla, kde pohasínal hněv na svět, bylo najednou tak strašně prázdno.

Jenže pak se Kristopher začne zase omlouvat. Nakloním lehce hlavu ke straně aniž by mi jakýkoliv pramen vlasů přepadl přes rameno - protože žádné dlouhé prameny vlasů nejsou - a strhané rysy mi ve tváři ztvrdnou. Mlčím a poslouchám jeho další a další sebemrskačská slova. Prázdné omluvy a další plané sliby.

Mohla bych jej utišit. Dojít k němu, dotknout se ho, sevřít jeho tvář v náručí a ujistit ho, že to je všechno v pořádku. Mohla bych dokonce jít k němu a použít na něj svou sílu a utišit jeho vnitřní rozpolcení. Vím, že by to netrvalo víc než pár vteřin a zahnala bych jeho chmury. Jenže já nechtěla. Nemohla jsem se k tomu přimět. S pohledem na to, jak si kleká a opět zpytuje své svědomí a dožaduje se odpuštění, mě spíše spolehlivě vytáčí.

"Ta omluva nic nespraví a za ty peníze se nevykoupíš ani sám před sebou," vynesu rozsudek nad jeho nabídkou s pohrdáním. Vzápětí si odfrknu nad tím, jak se sám charakterizuje jako zmateného a zápajícího. "Vítej mezi celý zbytek světa. Všichni jsme tápající a zatracení. Obzvlášť my griši."

Zavrtím hlavou a krátce mi padne pohled na oheň v ohništi. Mohla bych být zlá a zatřást jeho světem ještě víc. Mohla bych otestovat jeho oddanost vůči mě. Ale já ani o jedno nestála. Chtěla jsem jen, aby se konečně postavil na nohy a přestal mě žádat o to, abych mu odpustila a byla mu modlou.

"Slíbil jsi, že budeš fungovat, že mi pomůžeš se dostat z téhle bohy zapomenuté země. Tak se zatraceně zvedni a seber ta polena," přikáži dosti nevybíravě, ruce mám sevřené v pěst. Najednou se k němu rozejdu a nevybíravě do něj strčím.

"Zatraceně vstávej!" vykřiknu na něj.

Čím déle jsem byl venku a chlad mně pomalu probíral, začal jsem si až pozdě uvědomovat, co jsem to vypustil ze svých úst. Jsi to nejlepší, co tě v životě potkalo? Ty idiote!
Měl jsem zatraceně mlčet a to bylo možná i nejlepší. Jenže já to musel dostat ven a škoda už se napáchala.
Ona byla pro mně sice to nejlepší, co mně v mém zatraceném životě potkalo. Ale já jsem byl pro ni opakem. Noční můra, která se stala skutečností. Zničil jsem jí život.
Tohle uvědomění mně naprosto odzbrojilo. Zůstal jsem stát na místě. Neschopen se pohnout. I dýchat mi dělalo problém. Tak neskutečně mi záleželo na někom, komu by beze mě bylo lépe. Najednou jsem vůbec nevěděl, co mám dělat a tak jsem dlouhou dobu stál na místě a tupě civěl. Mezitím co začalo trochu sněžit a na mně dopadal sněhový poprašek.
Nechal jsem toho, až mi začala být zima a tak s náručí plnou dřeva jsem se vrátil zpátky. Stále jsem dal slib, že ji dostanu v pořádku do civilizace. Až potom se rozhodne o mém osudu.

Jakmile jsem vešel dovnitř jako první mně upoutali židle.
"Proboha, co se stalo? Jsi v poř…" Nedořeknu svou otázku, protože mi veškerá slova vezme pohled na Shae. Byl jsem z toho, jak vypadá natolik v šoku, že jsem upustil na zem nasbírané dřevo, které s rachotem dopadlo na zem. Dlouhou dobu jsem jen mlčel a zvládl jenom hloupě civět.
Tohle je tvoje vina. Ty za to můžeš. V hlavě zněl stále dokola sebeobviňující hlásek.

"Omlouvám se ti… moc se ti omlouvám za všechno … hlavně za to, že jsem ti zničil život." Svůj pohled jsem raději stočil k zemi, protože jsem se bál zase podívat na důkaz toho, jak jsem jí ublížil. Její krásné vlasy byly pryč.
"Já… naprosto pochopím, když budeš chtít, aby se naše cesty rozdělili až se dostaneme do civilizace. Rád ti zaplatím cestu kam jen budeš potřebovat." S tím se odvážím na ní podívat. Chci aby věděla, že to myslím naprosto vážně, i přesto co jsem předtím řekl. Pohled na ní mně bolí a nejraději bych místo toho uvítal rány biče.
"Jsem takový idiot." S tím si kleknu k zemi.
"Jsem zaslepený. Tápající. Zatracený." Pronášel jsem tiše a nebyl si vůbec jistý, co mám najednou dělat. Kdybych jen mohl zabít toho, kdo jí to udělal. Vyrvat ze sebe své minulé já a probodnout ho, ale to nešlo. Nic tak jednoduchého mi nebylo přáno.

odkaz

Načasování bylo výjimečně v můj prospěch, protože jsem polkla předtím, než Kristopher mohl říct tu absurdní šílenost. Lžíce mi cinkla o misku a já ztuhla na místě. Krve by se ve mně nedořezal. Vytřeštěné oči se ztuha začaly pohybovat směrem k jeho tváři. Byl to stejně obtížný a zpomalený způsob jakým se díváme na místo masakru, kde čekáme rozřezané tělo někoho koho známe. Do poslední chvíle jsem čekala, že neřekl, to, co jsem slyšela že říká. Oči se mi samovolně zaplnily slzami. Ale nebyly to slzy dojetí. Byl to vztek, nevíra a bolest smíchaná v přílivovou vlnu slané vody, jež mi okamžitě začala kalit zrak.

Jak tohle může říct? On je to nejhorší, co mě v životě kdy potkalo. Od té doby, co zavadil o můj život jsem poznala jen utrpení, strach o svůj život, zatčení, cestu na smrt, několikrát jsem málem umřela a musela jsem vzít život několika lidem!

Ještě než se poslední trýznivá myšlenka zvládne zformovat, tváře mi smáčí už moje vlastní slzy. Ruku, ve které nedržím misku sevřu v pěst až mi klouby bělají. Jeho další slova mě bolí stejně tak. Maluje mě jako nějakou jeho modlu, něco k čemu lze vzhlížet. Revolucionáře, vlaštovku, co skutečně přivolá jaro. Ale já nic z toho nebyla, já byla jen hadrová panenka unášená proudem rozbouřené vody.

"Přestaň," zašeptám prosbu tak tiše, že se k jeho uším tato prosba nedonese přes jeho zapálený projev. Pokračuje dál a slibuje věci, které nemůže v životě dodržet, protože to není v lidských silách. Oči mi klesnou od jeho tváře k zaťatým rukám plných odhodlání. Odhodlání, co mi teď přišlo tak strašně hloupé a dětinské. Snad proto, jak mě jedním dechem spojoval opět s odhodlanými bojovníky. Taková nehorázná pitomost! Jak mohl o takových věcech mluvit, když jsem sama byla celou dobu hrouda neštěstí, co se sotva zvládla držet pohromadě?

"Tohle nemůžeš-" zašeptám se staženým hrdlem směrem k němu. Tohle nemůžeš myslet vážně. Ale on to tak myslel a neslyšel. Zoufalství se ve mě zdvíhá a pak si všimnu tancujícího ohně. Zamrkám a dojde mi, na co se už nějakou tu dobu dívám. Oheň se pohyboval za ním. Natahoval k němu svoje plameny jako dítě svoje ruce k rodiči. Přikryji si ústa dlaní, abych potlačila vzlyk.

Tohle ne. Tohle Kristopher nezvládne pobrat. A já ho nezvládnu už znovu sebrat.

Jeho odchod z místnosti je vysvobození, protože vzlyk mi unikne přes ruce a vzápětí třískne miska o zem, jak jí vztekle mrsknu stranou. Tak drahocenné zásoby jídla skončí rozprsklé po zemi, ale mne to nemůže zajímat už ani o ždibec méně. Tiše zavyji zoufalstvím a skryji si obličej do dlaní nad svou vlastní bezmocností.

Kristopher nic nechápal. Viděl to všechno špatně. Vyměnil jednu víru v Lovce za jinou víru ve mne. A stejně jako Lovci, i já jej zklamu. Nejsem nic z toho, co o mně prohlašuje. Jsem jen obyčejná holka, griša, co se snaží přežít. Oh, bohové, až na to přijde, znovu se mu zhroutí svět. A co teprve až zjistí, že celý život lovil lidi jako je on sám?

Chci se stočit do klubíčka, i přes bolestní v rameni. Ruce mi zajednou do vlasů a jako už tolikrát za posledních pár dní, se mi ve vlasech zaseknou. A to je ta poslední kapka. Škubnu rukama a vytrhnu si s tím pár vlasů. Bolest je pomíjivá a nic v porovnání s hloubkou vzteku, co se mi dostává na povrch. Je to sice důvod toho všeho, ale také je to v tuto chvíli jediné štěstí, že kolem není absolutně nic živého. Cítím svoje srdce bít a taky to Kristopherovo. Vzdálené od chaty. A nic víc. Není tu nic a nikdo, komu bych mohla ublížit, abych jen o trochu zmírnila tu neskutečnou bolest propletenou s hněvem do pevného uzle.

Rychle se postavím na nohy a přejdu k jedné ze dvou židlí v chatce. Bez přemýšlení ji popadnu a hodím jí přes chatku. A pak tu druhou. Ani nekontroluji, jestli se roztříští nebo ne. Židle mi jen překážely v cestě. Ruce se mi třesou, když popadnu lovecký nůž, kterým předtím Kristopher stáhl zajíce. Jen krátce pohlédnu na očištěné ostří, než semknu rty k sobě a obrátím nůž ostřím k sobě. Chytnu si pramen vlasů a rukou s nožem trhnu. Tahá to, ale já nepřestávám. Odhodlaná poháněná vztekem a zoufalstvím z bezmoci řežu dál. Tmavé vlnité vlasy, které jsem na sobě měla vždycky tak ráda, padají v zacuchaných pramenech na zem. Kromě praskajícího ohně, co se po Kristopherově odchodu uklidnil, chatou zní jen moje vzteklé syknutí s každým trhnutím nože.

Přestanu až teprve tehdy, kdy necítím žádný delší pramen vlasů na hlavě. Odhodím nůž na stůl. Ruce mám od vlasů a třesou se mi tak, že se divím, že na nich nemám žádnou krev. Na zemi pode mnou byla černá hromada vlasů. Promnu si tvář a zopakuji gesto, jež mě předtím tak rozhořčilo. Tentokrát se mi prsty nezadrhnou ve vlasech. Cítím, jak je to špatně, naprosto jinak, když vlasy skončí moc brzy.

To uvědomění je tak ostré, že protne mou mysl a prořeže se mlhou silných emocí, co vedly moje ruce. Něco se změnilo. Já se změnila. Jsou to jenom vlasy, ale... jsou pryč. A s tou myšlenkou spustím ruce podle těla a snažím se sestavit střípky sebe a světa s pohledem na prameny vlasů u mých nohou...

Mlčím. Čekám až domluví a pozorně ji poslouchám. Každé slovo vyslovené z jejich rtů, mně v té chvíli přijde svým způsobem jako rána bičem. A stejně jako v onom případě ta slova přijímám s otevřenou náručí.
"Víš, jsi to nejlepší, co mně v mém životě potkalo." Začnu. Možná ona domluvila, ale já zřejmě ještě ne. Možná bych měl přestat a nechat to plavat, jenže nemohl jsem si pomoct.
"Do té doby jsem žil ve lži…" Smutně se uchechtnu a zavrtím přitom hlavou.
"Vlastně jsem ani pořádně nežil. Dovolil jsem jim, aby ze mně udělali svoji loutku a poslouchal je na slovo, aniž bych si o tom udělal vlastní názor. Převrátila jsi mi celý život… To rozhodně ano. Nevím stále, kde je nahoře a kde dole. Jenže poprvé v životě, mohu říct, že přemýšlím za sebe." S tím se postavím na nohy. Nějak už nevydržím sedět.
"Jsem stále zmatený. Stále se cítím v pár věcech nejistě. Jednám stejně tak… ale věř mi, že se vynasnažím, aby to bylo naposled, co jsi byla takhle zraněná." Stisknu ruce v pěst.
"Ano, jak říkáš, měl bych vytáhnout hlavu z písku. Celou dobu jsi to byla ty, kdo bojoval. Zachránila si mně před utonutím. Stejně tak jako před medvědem. Nemluvě o tom, když nás přepadli, tak jediné na co jsem se zmohl bylo to, že jsem do sebe nechal mlátit. Za to ty jsi rozená bojovnice. Nezaváhali jsi za celou tu dobu a konala jsi. Kdybych nebyl slaboch, nemusela bys něco takového dělat." Ani si přitom neuvědomuji, že pochoduji po místnosti sem a tam, jako zvíře jež je zavřené v kleci. Stejně tak si ani nevšimnu toho, jak na mně plamen ohně reaguje. Mám na sebe tak nehorázný vztek.
"Byl jsem zatraceně vychovaný, jako válečník a celou dobu jsem se choval jako… jako… zbabělec. Ale přísahám ti, že to se odteď změní." S tím se zastavím před dveřmi.
"Ještě nám dojdu pro dřevo." Poslední slova zazní poté, co zavřu dveře. Venku se zhluboka nadechnu, jako kdybych tam už nebyl schopen pořádně dýchat. Za celou dobu jsem se na ní neodvážil podívat. Bál jsem se, co bych v jejich očích viděl.
A když jdu pro to dřevo, tak se rozhodnu přitom trochu procvičit. Zdá se, že jsem vyšel dost z formy. Což bych měl okamžitě napravit.

Lže mi? Ne, ne, to ne. Proč by to dělal? Nikdy neměl potřebu o tom lhát... Hamlet prostě a jednoduše byl dostatečně chytrý a schopný, aby s ním spolupracoval a protože byl Lucianovi užitečný, nechal jej zmizet mimo Barel, jako špeha nebo... nevím. Ale to je jedno. Hamlet je v pořádku. Nezničila jsem mu život. Dala jsem mu tím vlastně možnost začít od znovu. Od jeho rodiny, od života, co mu byl předurčen... Ach, proč jen necítím ulehčení při této myšlence?

Je mi jasné, že z něj nic dalšího na toto téma nevypáčím. Výraz v jeho tváři a tón hlasu mi dal jasně najevo, že je to pro něj uzavřené téma. A já pro teď nehodlala pokoušet hranice mých možností, ale spíše se bezpečně pohybovat ve vytyčeném označeném prostoru a chovat se dle očekávaných pravidel. Mlčky jsem tak kráčela za ním a přemýšlela o tom, proč se víc neraduji z této zprávy. Nedošla jsem k jasnému závěru, ale nejvíce jsem sázela na možnost, že se mi dobrému konci jen těžko věří, protože sama jsem znala jen ty špatné. Ačkoliv jsem ponořená do vlastních myšlenek, zareaguji ihned, když se Lucian zastaví, neboť jsem si dávala pozor, abych jej neztratila ze zřetele po celou dobu.

"Budu ztracená ovečka, co šla hledat pomoc do kostela po té, co měla opravdu smolný den, protože sotva co přijela do tohoto města poprvé, tak byla okradena a nikdo jí nevěří a nechce pomoc, a tak bude hledat pomoc právě u něj, protože věří, že je to jediný muž na světě, kdo by jí mohl pomoci," zopakuji tiše a věcně pokyny, co jsem od něj dostala, když něco hledá v kapse. Převezmu si od něj píšťalku trochu překvapeně. Na první i druhý pohled to byla obyčejná píšťalka, ale já ho přesto krátce odměnila úsměvem, než jsem ji rychle schovala do kapsy. Byla to moje pojistka. Přikývnu.

"Rozumím," přitakám. Jeho ujištění, že na to dojde, mě opět lehce překvapí, nicméně nehodlám proti takové pochvale protestovat. Opět přikývnu a neplýtvám dalšími slovy, ani pitvořením. Plán zněl jednoduše, ale uvědomovala jsem si, jak vágně zní. Mohla jsem si jen představovat, co bude ta kompromitující situace.

"Sehraji svou roli, on na to skočí, zareaguje, ty tam naběhneš, zastihneš ho nepřipraveného a nenecháš ho, aby mi cokoliv provedl," shrnu krátce plán a zastavím se krátce po těchto slovech v řeči a pohlédnu do Lucianových očí přímo, abych si vyčkala na jeho potvrzení, než pokračuji: "A pak ho budeme mít v hrsti. Dostane nás do toho vězení. A kdyby cokoliv, mám tu píšťalku." Rukou si poklepu nenápadně na kapsu, ve které je onen nevinný předmět schovaný. "Nemám další otázky. Ale hádám, že teď už bych se měla oddělit a spěchat do kostela."

S tím kývnu hlavou směrem ke kostelu, který vyčuhoval nad střechami jiných domů.

odkaz

Vážně jsem očekávala, že zvedne na mě hlas, nebo začne křičet. Takže když přemýšlel, dost mě to opět naštvalo, až jsem myslela, že začnu křičet já. Jenže on místo toho začal klidně vysvětlovat klidným hlasem. Podtrhlo mi to koberec pod nohama a já se nemohla tak vzepřít a místo toho jsem ho bez hlesu s překvapeným výrazem poslouchala. Semknu ústa do přísného výrazu. Jeho upřímné zhodnocení situace je sice to, co jsem chtěla slyšet, ale přesto necítím onu úlevu, že jsme se vyhnuli konfrontaci. Dívám se na něj s tou stále vážnou až nespokojenou tváří.

"Fajn," řeknu ještě s doznívajícím podrážděním v hlase, než pokračuje s přiznáním, že jeho úsudek je dost zamlžen vlastní vinou. Opět se téměř meditativně zhluboka nadechnu a vydechnu. Najednou nevím co s rukama a tak si je založím vzdorovitě na hrudi. Ani další výdech a nádech mi nepomůže protřídit si myšlenky. Je to jako kdybych v hlavě měla mlhu. Jako kdybych se chtěla hádat?

"Jednou umřu. A nejspíš to nebude ve stařeckém věku v houpacím křesle v nějakém sídle," pronesu stále trochu popuzeně. "Nemůžu říct, že si... na mém zranění nemáš vinu. Bohůmžel to tak necítím. Netuším, jestli jsi chtěl umlčet svoje svědomí po tom, co jsem ty muže zabila, nebo to byla tvoje starost o další život, ale vím, že jsi zachránil tímhle minimálně jeden život a jeden jsi změnil. Možná jsem si potřebovala stáhnout na smrt, cítit bolest, abych věděla s čím pracuji, co způsobuji. Ale to neznamená, že to nebyl příšerný zážitek." Zamračím se, protože moje vlastní slova mi přijdou dost roztěkaná a nedaří se mi ani držet klidný hlas.

"Rozvrátila jsem ti celej život naruby. Já vím, ale nic z toho jsem neměla v plánu," bráním se dál před útokem, který vlastně nepřišel. "Ale tys tady určitě taky nechtěl zkejsnout. Takže dodržme, co jsme si slíbili, dostaňme se odsud našimi spojenými silami. A k tomu potřebuju, aby sis vytáhl hlavu z písku a mluvil se mnou na rovinu." Už když ta slova vyřknu, část mě cítí, že to bylo zbytečně hrubé. Ale moje tvář a výraz rozhodně toto uvědomění nereprezentují.

"Zítra nepůjdeme. Spíš pozítří, nebo popozítří. To bude jistější."

S tím si vezmu misku a na znamení toho, že jsem domluvila si naberu lžíci a bez jakéhokoliv těšení či výrazu vychutnání se dám do jezení jídla.