Andor.cz - Dračí doupě online

odkaz

Dýchání. To je základ. Kdo dýchá, ten žije. Nádech. Výdech. Další roztřesený nádech následuje dlouhý výdech. A znovu. A ještě jednou. Byly to jednoduché příkazy, kterými jsem se zvládla probrat k ovládání vlastního těla. Mezi přeskakujícími myšlenkami pohasínajícího hněvu tyto impulzy k fungování začínám postupně poměrně snadno rozpoznávat. V tu chvíli se otevřou dveře. Zmateně se zadívám tím směrem, stále stojící nad tou spouští, co jsem způsobila já sama. Cuknu s sebou, když dřevo popadá na zem. Prohlédnu si popadaná polena, než posléze trhaně pokrčím rameny. Zvednu k němu opět oči v slzami zmáčené tváři.

"Měla jsem zacuchané vlasy," odpoví mu tichý hlas oznamující něco naprosto samozřejmého, leč mírně smutného. I přes to, že jsem to řekla tiše, ta slova naplnila celou chatku.

Následná chvíle ticha se rozpíná jako stín při západu slunce. Já tam stála nad svými vlasy, Kris nad rozsypanými poleny. Pohlíželi jsme mlčky na sebe a snažili se pochopit, co se stalo. Ruce mám jako z olova a tělo zároveň jako bez vůle. Kdybych se nad tím zamyslela, přišlo by mi podivné, že vůbec zvládnu stát. Uvnitř těla, kde pohasínal hněv na svět, bylo najednou tak strašně prázdno.

Jenže pak se Kristopher začne zase omlouvat. Nakloním lehce hlavu ke straně aniž by mi jakýkoliv pramen vlasů přepadl přes rameno - protože žádné dlouhé prameny vlasů nejsou - a strhané rysy mi ve tváři ztvrdnou. Mlčím a poslouchám jeho další a další sebemrskačská slova. Prázdné omluvy a další plané sliby.

Mohla bych jej utišit. Dojít k němu, dotknout se ho, sevřít jeho tvář v náručí a ujistit ho, že to je všechno v pořádku. Mohla bych dokonce jít k němu a použít na něj svou sílu a utišit jeho vnitřní rozpolcení. Vím, že by to netrvalo víc než pár vteřin a zahnala bych jeho chmury. Jenže já nechtěla. Nemohla jsem se k tomu přimět. S pohledem na to, jak si kleká a opět zpytuje své svědomí a dožaduje se odpuštění, mě spíše spolehlivě vytáčí.

"Ta omluva nic nespraví a za ty peníze se nevykoupíš ani sám před sebou," vynesu rozsudek nad jeho nabídkou s pohrdáním. Vzápětí si odfrknu nad tím, jak se sám charakterizuje jako zmateného a zápajícího. "Vítej mezi celý zbytek světa. Všichni jsme tápající a zatracení. Obzvlášť my griši."

Zavrtím hlavou a krátce mi padne pohled na oheň v ohništi. Mohla bych být zlá a zatřást jeho světem ještě víc. Mohla bych otestovat jeho oddanost vůči mě. Ale já ani o jedno nestála. Chtěla jsem jen, aby se konečně postavil na nohy a přestal mě žádat o to, abych mu odpustila a byla mu modlou.

"Slíbil jsi, že budeš fungovat, že mi pomůžeš se dostat z téhle bohy zapomenuté země. Tak se zatraceně zvedni a seber ta polena," přikáži dosti nevybíravě, ruce mám sevřené v pěst. Najednou se k němu rozejdu a nevybíravě do něj strčím.

"Zatraceně vstávej!" vykřiknu na něj.

Čím déle jsem byl venku a chlad mně pomalu probíral, začal jsem si až pozdě uvědomovat, co jsem to vypustil ze svých úst. Jsi to nejlepší, co tě v životě potkalo? Ty idiote!
Měl jsem zatraceně mlčet a to bylo možná i nejlepší. Jenže já to musel dostat ven a škoda už se napáchala.
Ona byla pro mně sice to nejlepší, co mně v mém zatraceném životě potkalo. Ale já jsem byl pro ni opakem. Noční můra, která se stala skutečností. Zničil jsem jí život.
Tohle uvědomění mně naprosto odzbrojilo. Zůstal jsem stát na místě. Neschopen se pohnout. I dýchat mi dělalo problém. Tak neskutečně mi záleželo na někom, komu by beze mě bylo lépe. Najednou jsem vůbec nevěděl, co mám dělat a tak jsem dlouhou dobu stál na místě a tupě civěl. Mezitím co začalo trochu sněžit a na mně dopadal sněhový poprašek.
Nechal jsem toho, až mi začala být zima a tak s náručí plnou dřeva jsem se vrátil zpátky. Stále jsem dal slib, že ji dostanu v pořádku do civilizace. Až potom se rozhodne o mém osudu.

Jakmile jsem vešel dovnitř jako první mně upoutali židle.
"Proboha, co se stalo? Jsi v poř…" Nedořeknu svou otázku, protože mi veškerá slova vezme pohled na Shae. Byl jsem z toho, jak vypadá natolik v šoku, že jsem upustil na zem nasbírané dřevo, které s rachotem dopadlo na zem. Dlouhou dobu jsem jen mlčel a zvládl jenom hloupě civět.
Tohle je tvoje vina. Ty za to můžeš. V hlavě zněl stále dokola sebeobviňující hlásek.

"Omlouvám se ti… moc se ti omlouvám za všechno … hlavně za to, že jsem ti zničil život." Svůj pohled jsem raději stočil k zemi, protože jsem se bál zase podívat na důkaz toho, jak jsem jí ublížil. Její krásné vlasy byly pryč.
"Já… naprosto pochopím, když budeš chtít, aby se naše cesty rozdělili až se dostaneme do civilizace. Rád ti zaplatím cestu kam jen budeš potřebovat." S tím se odvážím na ní podívat. Chci aby věděla, že to myslím naprosto vážně, i přesto co jsem předtím řekl. Pohled na ní mně bolí a nejraději bych místo toho uvítal rány biče.
"Jsem takový idiot." S tím si kleknu k zemi.
"Jsem zaslepený. Tápající. Zatracený." Pronášel jsem tiše a nebyl si vůbec jistý, co mám najednou dělat. Kdybych jen mohl zabít toho, kdo jí to udělal. Vyrvat ze sebe své minulé já a probodnout ho, ale to nešlo. Nic tak jednoduchého mi nebylo přáno.

odkaz

Načasování bylo výjimečně v můj prospěch, protože jsem polkla předtím, než Kristopher mohl říct tu absurdní šílenost. Lžíce mi cinkla o misku a já ztuhla na místě. Krve by se ve mně nedořezal. Vytřeštěné oči se ztuha začaly pohybovat směrem k jeho tváři. Byl to stejně obtížný a zpomalený způsob jakým se díváme na místo masakru, kde čekáme rozřezané tělo někoho koho známe. Do poslední chvíle jsem čekala, že neřekl, to, co jsem slyšela že říká. Oči se mi samovolně zaplnily slzami. Ale nebyly to slzy dojetí. Byl to vztek, nevíra a bolest smíchaná v přílivovou vlnu slané vody, jež mi okamžitě začala kalit zrak.

Jak tohle může říct? On je to nejhorší, co mě v životě kdy potkalo. Od té doby, co zavadil o můj život jsem poznala jen utrpení, strach o svůj život, zatčení, cestu na smrt, několikrát jsem málem umřela a musela jsem vzít život několika lidem!

Ještě než se poslední trýznivá myšlenka zvládne zformovat, tváře mi smáčí už moje vlastní slzy. Ruku, ve které nedržím misku sevřu v pěst až mi klouby bělají. Jeho další slova mě bolí stejně tak. Maluje mě jako nějakou jeho modlu, něco k čemu lze vzhlížet. Revolucionáře, vlaštovku, co skutečně přivolá jaro. Ale já nic z toho nebyla, já byla jen hadrová panenka unášená proudem rozbouřené vody.

"Přestaň," zašeptám prosbu tak tiše, že se k jeho uším tato prosba nedonese přes jeho zapálený projev. Pokračuje dál a slibuje věci, které nemůže v životě dodržet, protože to není v lidských silách. Oči mi klesnou od jeho tváře k zaťatým rukám plných odhodlání. Odhodlání, co mi teď přišlo tak strašně hloupé a dětinské. Snad proto, jak mě jedním dechem spojoval opět s odhodlanými bojovníky. Taková nehorázná pitomost! Jak mohl o takových věcech mluvit, když jsem sama byla celou dobu hrouda neštěstí, co se sotva zvládla držet pohromadě?

"Tohle nemůžeš-" zašeptám se staženým hrdlem směrem k němu. Tohle nemůžeš myslet vážně. Ale on to tak myslel a neslyšel. Zoufalství se ve mě zdvíhá a pak si všimnu tancujícího ohně. Zamrkám a dojde mi, na co se už nějakou tu dobu dívám. Oheň se pohyboval za ním. Natahoval k němu svoje plameny jako dítě svoje ruce k rodiči. Přikryji si ústa dlaní, abych potlačila vzlyk.

Tohle ne. Tohle Kristopher nezvládne pobrat. A já ho nezvládnu už znovu sebrat.

Jeho odchod z místnosti je vysvobození, protože vzlyk mi unikne přes ruce a vzápětí třískne miska o zem, jak jí vztekle mrsknu stranou. Tak drahocenné zásoby jídla skončí rozprsklé po zemi, ale mne to nemůže zajímat už ani o ždibec méně. Tiše zavyji zoufalstvím a skryji si obličej do dlaní nad svou vlastní bezmocností.

Kristopher nic nechápal. Viděl to všechno špatně. Vyměnil jednu víru v Lovce za jinou víru ve mne. A stejně jako Lovci, i já jej zklamu. Nejsem nic z toho, co o mně prohlašuje. Jsem jen obyčejná holka, griša, co se snaží přežít. Oh, bohové, až na to přijde, znovu se mu zhroutí svět. A co teprve až zjistí, že celý život lovil lidi jako je on sám?

Chci se stočit do klubíčka, i přes bolestní v rameni. Ruce mi zajednou do vlasů a jako už tolikrát za posledních pár dní, se mi ve vlasech zaseknou. A to je ta poslední kapka. Škubnu rukama a vytrhnu si s tím pár vlasů. Bolest je pomíjivá a nic v porovnání s hloubkou vzteku, co se mi dostává na povrch. Je to sice důvod toho všeho, ale také je to v tuto chvíli jediné štěstí, že kolem není absolutně nic živého. Cítím svoje srdce bít a taky to Kristopherovo. Vzdálené od chaty. A nic víc. Není tu nic a nikdo, komu bych mohla ublížit, abych jen o trochu zmírnila tu neskutečnou bolest propletenou s hněvem do pevného uzle.

Rychle se postavím na nohy a přejdu k jedné ze dvou židlí v chatce. Bez přemýšlení ji popadnu a hodím jí přes chatku. A pak tu druhou. Ani nekontroluji, jestli se roztříští nebo ne. Židle mi jen překážely v cestě. Ruce se mi třesou, když popadnu lovecký nůž, kterým předtím Kristopher stáhl zajíce. Jen krátce pohlédnu na očištěné ostří, než semknu rty k sobě a obrátím nůž ostřím k sobě. Chytnu si pramen vlasů a rukou s nožem trhnu. Tahá to, ale já nepřestávám. Odhodlaná poháněná vztekem a zoufalstvím z bezmoci řežu dál. Tmavé vlnité vlasy, které jsem na sobě měla vždycky tak ráda, padají v zacuchaných pramenech na zem. Kromě praskajícího ohně, co se po Kristopherově odchodu uklidnil, chatou zní jen moje vzteklé syknutí s každým trhnutím nože.

Přestanu až teprve tehdy, kdy necítím žádný delší pramen vlasů na hlavě. Odhodím nůž na stůl. Ruce mám od vlasů a třesou se mi tak, že se divím, že na nich nemám žádnou krev. Na zemi pode mnou byla černá hromada vlasů. Promnu si tvář a zopakuji gesto, jež mě předtím tak rozhořčilo. Tentokrát se mi prsty nezadrhnou ve vlasech. Cítím, jak je to špatně, naprosto jinak, když vlasy skončí moc brzy.

To uvědomění je tak ostré, že protne mou mysl a prořeže se mlhou silných emocí, co vedly moje ruce. Něco se změnilo. Já se změnila. Jsou to jenom vlasy, ale... jsou pryč. A s tou myšlenkou spustím ruce podle těla a snažím se sestavit střípky sebe a světa s pohledem na prameny vlasů u mých nohou...

Mlčím. Čekám až domluví a pozorně ji poslouchám. Každé slovo vyslovené z jejich rtů, mně v té chvíli přijde svým způsobem jako rána bičem. A stejně jako v onom případě ta slova přijímám s otevřenou náručí.
"Víš, jsi to nejlepší, co mně v mém životě potkalo." Začnu. Možná ona domluvila, ale já zřejmě ještě ne. Možná bych měl přestat a nechat to plavat, jenže nemohl jsem si pomoct.
"Do té doby jsem žil ve lži…" Smutně se uchechtnu a zavrtím přitom hlavou.
"Vlastně jsem ani pořádně nežil. Dovolil jsem jim, aby ze mně udělali svoji loutku a poslouchal je na slovo, aniž bych si o tom udělal vlastní názor. Převrátila jsi mi celý život… To rozhodně ano. Nevím stále, kde je nahoře a kde dole. Jenže poprvé v životě, mohu říct, že přemýšlím za sebe." S tím se postavím na nohy. Nějak už nevydržím sedět.
"Jsem stále zmatený. Stále se cítím v pár věcech nejistě. Jednám stejně tak… ale věř mi, že se vynasnažím, aby to bylo naposled, co jsi byla takhle zraněná." Stisknu ruce v pěst.
"Ano, jak říkáš, měl bych vytáhnout hlavu z písku. Celou dobu jsi to byla ty, kdo bojoval. Zachránila si mně před utonutím. Stejně tak jako před medvědem. Nemluvě o tom, když nás přepadli, tak jediné na co jsem se zmohl bylo to, že jsem do sebe nechal mlátit. Za to ty jsi rozená bojovnice. Nezaváhali jsi za celou tu dobu a konala jsi. Kdybych nebyl slaboch, nemusela bys něco takového dělat." Ani si přitom neuvědomuji, že pochoduji po místnosti sem a tam, jako zvíře jež je zavřené v kleci. Stejně tak si ani nevšimnu toho, jak na mně plamen ohně reaguje. Mám na sebe tak nehorázný vztek.
"Byl jsem zatraceně vychovaný, jako válečník a celou dobu jsem se choval jako… jako… zbabělec. Ale přísahám ti, že to se odteď změní." S tím se zastavím před dveřmi.
"Ještě nám dojdu pro dřevo." Poslední slova zazní poté, co zavřu dveře. Venku se zhluboka nadechnu, jako kdybych tam už nebyl schopen pořádně dýchat. Za celou dobu jsem se na ní neodvážil podívat. Bál jsem se, co bych v jejich očích viděl.
A když jdu pro to dřevo, tak se rozhodnu přitom trochu procvičit. Zdá se, že jsem vyšel dost z formy. Což bych měl okamžitě napravit.

Lže mi? Ne, ne, to ne. Proč by to dělal? Nikdy neměl potřebu o tom lhát... Hamlet prostě a jednoduše byl dostatečně chytrý a schopný, aby s ním spolupracoval a protože byl Lucianovi užitečný, nechal jej zmizet mimo Barel, jako špeha nebo... nevím. Ale to je jedno. Hamlet je v pořádku. Nezničila jsem mu život. Dala jsem mu tím vlastně možnost začít od znovu. Od jeho rodiny, od života, co mu byl předurčen... Ach, proč jen necítím ulehčení při této myšlence?

Je mi jasné, že z něj nic dalšího na toto téma nevypáčím. Výraz v jeho tváři a tón hlasu mi dal jasně najevo, že je to pro něj uzavřené téma. A já pro teď nehodlala pokoušet hranice mých možností, ale spíše se bezpečně pohybovat ve vytyčeném označeném prostoru a chovat se dle očekávaných pravidel. Mlčky jsem tak kráčela za ním a přemýšlela o tom, proč se víc neraduji z této zprávy. Nedošla jsem k jasnému závěru, ale nejvíce jsem sázela na možnost, že se mi dobrému konci jen těžko věří, protože sama jsem znala jen ty špatné. Ačkoliv jsem ponořená do vlastních myšlenek, zareaguji ihned, když se Lucian zastaví, neboť jsem si dávala pozor, abych jej neztratila ze zřetele po celou dobu.

"Budu ztracená ovečka, co šla hledat pomoc do kostela po té, co měla opravdu smolný den, protože sotva co přijela do tohoto města poprvé, tak byla okradena a nikdo jí nevěří a nechce pomoc, a tak bude hledat pomoc právě u něj, protože věří, že je to jediný muž na světě, kdo by jí mohl pomoci," zopakuji tiše a věcně pokyny, co jsem od něj dostala, když něco hledá v kapse. Převezmu si od něj píšťalku trochu překvapeně. Na první i druhý pohled to byla obyčejná píšťalka, ale já ho přesto krátce odměnila úsměvem, než jsem ji rychle schovala do kapsy. Byla to moje pojistka. Přikývnu.

"Rozumím," přitakám. Jeho ujištění, že na to dojde, mě opět lehce překvapí, nicméně nehodlám proti takové pochvale protestovat. Opět přikývnu a neplýtvám dalšími slovy, ani pitvořením. Plán zněl jednoduše, ale uvědomovala jsem si, jak vágně zní. Mohla jsem si jen představovat, co bude ta kompromitující situace.

"Sehraji svou roli, on na to skočí, zareaguje, ty tam naběhneš, zastihneš ho nepřipraveného a nenecháš ho, aby mi cokoliv provedl," shrnu krátce plán a zastavím se krátce po těchto slovech v řeči a pohlédnu do Lucianových očí přímo, abych si vyčkala na jeho potvrzení, než pokračuji: "A pak ho budeme mít v hrsti. Dostane nás do toho vězení. A kdyby cokoliv, mám tu píšťalku." Rukou si poklepu nenápadně na kapsu, ve které je onen nevinný předmět schovaný. "Nemám další otázky. Ale hádám, že teď už bych se měla oddělit a spěchat do kostela."

S tím kývnu hlavou směrem ke kostelu, který vyčuhoval nad střechami jiných domů.

odkaz

Vážně jsem očekávala, že zvedne na mě hlas, nebo začne křičet. Takže když přemýšlel, dost mě to opět naštvalo, až jsem myslela, že začnu křičet já. Jenže on místo toho začal klidně vysvětlovat klidným hlasem. Podtrhlo mi to koberec pod nohama a já se nemohla tak vzepřít a místo toho jsem ho bez hlesu s překvapeným výrazem poslouchala. Semknu ústa do přísného výrazu. Jeho upřímné zhodnocení situace je sice to, co jsem chtěla slyšet, ale přesto necítím onu úlevu, že jsme se vyhnuli konfrontaci. Dívám se na něj s tou stále vážnou až nespokojenou tváří.

"Fajn," řeknu ještě s doznívajícím podrážděním v hlase, než pokračuje s přiznáním, že jeho úsudek je dost zamlžen vlastní vinou. Opět se téměř meditativně zhluboka nadechnu a vydechnu. Najednou nevím co s rukama a tak si je založím vzdorovitě na hrudi. Ani další výdech a nádech mi nepomůže protřídit si myšlenky. Je to jako kdybych v hlavě měla mlhu. Jako kdybych se chtěla hádat?

"Jednou umřu. A nejspíš to nebude ve stařeckém věku v houpacím křesle v nějakém sídle," pronesu stále trochu popuzeně. "Nemůžu říct, že si... na mém zranění nemáš vinu. Bohůmžel to tak necítím. Netuším, jestli jsi chtěl umlčet svoje svědomí po tom, co jsem ty muže zabila, nebo to byla tvoje starost o další život, ale vím, že jsi zachránil tímhle minimálně jeden život a jeden jsi změnil. Možná jsem si potřebovala stáhnout na smrt, cítit bolest, abych věděla s čím pracuji, co způsobuji. Ale to neznamená, že to nebyl příšerný zážitek." Zamračím se, protože moje vlastní slova mi přijdou dost roztěkaná a nedaří se mi ani držet klidný hlas.

"Rozvrátila jsem ti celej život naruby. Já vím, ale nic z toho jsem neměla v plánu," bráním se dál před útokem, který vlastně nepřišel. "Ale tys tady určitě taky nechtěl zkejsnout. Takže dodržme, co jsme si slíbili, dostaňme se odsud našimi spojenými silami. A k tomu potřebuju, aby sis vytáhl hlavu z písku a mluvil se mnou na rovinu." Už když ta slova vyřknu, část mě cítí, že to bylo zbytečně hrubé. Ale moje tvář a výraz rozhodně toto uvědomění nereprezentují.

"Zítra nepůjdeme. Spíš pozítří, nebo popozítří. To bude jistější."

S tím si vezmu misku a na znamení toho, že jsem domluvila si naberu lžíci a bez jakéhokoliv těšení či výrazu vychutnání se dám do jezení jídla.

”I tak by se to dalo říct.” Pokrčím rameny. Nemám v úmyslu ji svěřovat, jak to ve skutečnosti bylo. Je na mně vidět, že už nic dalšího ze mně k tomuto tématu nedostane.

Stále nerozumím tomu, proč se mnou tolik zamávala její blízkost. Bylo to tak zvláštní. Příjemné a zároveň bolestivé. Je to tak dlouho, co jsem někoho měl u sebe tak blízko, aniž by mi šlo jakýmkoliv způsobem o život a ještě ke všemu dívku. Jenže zároveň jsem si byl vědom toho, že kdyby nás někdo viděl, mohlo by jí to ohrozit. Kdybych na sobě prozradil, že mi na ní záleží. Kdyby to jen zjistili. Každý kdo by chtěl dostat mně, by šel po ní. Aspoň tak bych to udělal já na jejich místě, zasáhl bych tam, kde bolí nejvíc. Svých vlastních životů si mnohdy tolik nevážíme, jako těch které milujeme. A co bych si lhal, mám svých nepřátel poměrně hodně.
Tohle se nesmí znovu opakovat. Zatraceně. Nemůže mi na ní záležet. Je to až moc riskantní. Jenže ač se mi to líbí sebevíc, je tomu tak a to co se stalo, to jen potvrzuje.

Jdu o něco svižnější chůzi, než jsem šel doposud. Potřebuji se soustředit na náš úkol. Přestat myslet na něco, co je pro mě až moc velký luxus.

Jakmile v dálce spatříme náš cíl, tyčící se špičku kostela, zastavím se. Je potřeba si ujasnit náš plán. Zároveň potřebuji chvíli, abych si nasadil zpátky svou masku.
”Takže ty sehraješ svou roli. Dostaneš ho tam kam potřebujeme a pak se tam objevím já. Kdybys měla pocit, že to nejde podle plánu a hrozí ti nebezpečí…” Odmlčím se, abych hrábl do kapsy u kalhot a vytáhl z nich píšťalku.
”Zapískej a já tam přiběhnu.” Vysvětlím, proč jí něco takového dávám.
”Nemyslím si však, že by to nemělo jít podle plánu. Umíš naprosto skvěle hrát.” Svá poslední slova myslím naprosto vážně a dala by se považovat za lichotku. Nemyslím tím jenom to, jak hraje pro mně, aby splatila rodinný dluh. Viděl jsem ji i v divadle, kde své role dokonale ztvárnila. Možná právě tam se mi dostala tak pod kůži.
Když jsem šel tehdy poprvé na její představení, tak to bylo právě kvůli tomu, že jsem si opravdu potřeboval ověřit, že by se mi mohlo investování do ní vyplatit a že jsem jen tak nezahodil peníze. Zbytečně neriskoval kvůli krásné tvářičce, protože mně přemohla vlna nostalgie. Jenže když jsem tam šel po druhé, bylo to z toho důvodu, že jsem si uvědomil fakt, že jsem si tam po dlouhé době byl schopen odpočinout od toho prokletého života.
"Nějaké otázky?"

Jakmile promluví, okamžitě přestanu jíst. Položím talíř na zem a rozpačitě přitom pohlédnu na ní. Nedívám se jí však do očí. Z nějakého zvláštního důvodu se cítím neskutečně provinile. Zase si na malou chvíli přijdu jako malý chlapec, kterého chytla sousedka při tom, že jsem jí míčkem rozbil okno.
Neskáču jí do řeči, nechám ji domluvit. Zároveň se přitom snažím hledat vhodná slova, abych situaci ještě víc nezhoršil.
”Shae,” I přestože se tak vůbec necítím, tak můj hlas je klidný. Odvážím se jí podívat upřeně do očí.
”Fajn.” Dlouze si přitom povzdechnu a rozhodnu se jí tedy svěřit se vším nad čím jsem si lámal hlavu, než jsem jí odpověděl.
”Ano, kdyby bylo po mém, tak bychom tady zůstali ještě třeba další týden. Jenže to by bylo za stavu, kdy bychom nebyli omezeni zásobami, které se nám rapidně ztenčují. Můj hrubý odhad je, že s nimi možná při troše dobré vůle vydržíme týden. Jenže na cestu budeme také potřebovat nějaké jídlo. Můžeme sice zkusit věřit tomu, že se mi podaří něco ulovit, ale nechci se na to plně spoléhat. A tak by bylo lepší, kdyby nám něco zůstalo na cestu.” Kdybych nepotřeboval dýchat, tak bych ještě pokračoval. Avšak je na mně vidět, že to celé ze sebe potřebuji dostat a musím pokračovat. Takže teď bude pro změnu ona muset mně nechat domluvit.
”Takže vzhledem k tomu, že nám naše podmínky úplně nepřejí v tom, co bych chtěl. Bude tedy nejlepší se vydat na cestu dřív než za týden. Takže teď momentálně opravdu záleží na tom, jak se cítíš. Jestli se cítíš na to, že jsi schopná jít zítra, tak půjdeme zítra. Jestli ne, tak můžeme nějaký další den počkat.” Je pro mně opravdu těžké odhadnout, jestli je to opravdu schopna zvládnout. Jako voják jsem byl vychován k tomu, abych zvládl extrémní věci. Což jsem svým způsobem i ukázal.
”Ano, nepopírám, že se stále cítím vinný za tvoje zranění a budeme mně to zřejmě ještě dlouho žrát. Kdybych tě nezdržel, nebyla bys postřelena.” Připustím s dlouhým povzdechem a promnu si přitom tvář.
”Moc mi na tobě záleží, až mně to děsí… Stala jsi se součástí mého života a já si najednou nejsem schopen svůj život představit bez tvé přítomnosti. Je smutné, že si to člověk začne uvědomovat až ve chvíli, co hrozí, že o to přijde.” Mám strach se jí podívat do očí. Bojím se, že bych v nich mohl spatřit výsměch. Vím moc dobře, že náš začátek nebyl nejlepší. Byli jsme nepřátelé a já se k ní nechoval zrovna dvakrát hezky. Jenže za tu dobu, co jsme společně strávili. Co jsme se vzájemně zachraňovali, jsme si k sobě našli cestu.

Jeho úšklebek možná má představovat pokroucenou verzi úsměvu, ale v kombinaci s jeho očima jsem téměř slyšela ono praskání pomyslného ledu pod mýma nohama. A ano, uvědomovala jsem si, že jsem si mohla dovolit s ním takto mluvit právě kvůli tomu, že nebyl nikdo jiný v doslechu. Přesto si neodpustím spokojený úsměv, když Lucian přeci jen ze sebe ta slova ze sebe vymáčkne. No, dobře nejspíše v tom všem bylo více ženské malichernosti, než jsem připouštěla.

"Ano," odpovím prostě a dívám se na tu krutou tvář, kterou jsem předtím vídávala častěji. Opět mě fascinovalo, jak mě přestávala děsit. Bylo to jako něco, když si uvědomíte, že strašidlo, co na vás v noci zírá přes pokoj, je jen pověšený kabát a ty lesklé děsivé oči jsou knoflíky z nichž se odráží světlo pouličních lamp. A tak jsem se mu dívala bez úsměvu do očí a čekala na konkrétní tvar mojí viny. Jeho odpověď mě překvapí.

"Cože?" zeptám se bez přemýšlení. "Takže spolupracoval a ty jsi ho za to dostal z Barelu? Nebo ti dělá kontakty mimo Barel?"

Předtím se možná podařilo jemu trochu rozhodit mne, tak tím, jak jsem překonala tu bariéru osobní bubliny, jsem rozhodila já jeho. Bylo to na něm poznat. To, jak se napřímil, jak se zhluboka nadechl, nebo jak se na mě díval, či si vzal pomalu omámeně ten sáček. Dostávala jsem se mu pod kůži, teď už jsem to věděla. Díky tomu je můj spokojený výraz, když se kochám sluncem, opravdu upřímný.

Trochu mne zklame rychlost s jakou se po chvíli přinutí vstát a pokračovat dál. Odpočinek na slunci mi vážně nevadil. Ačkoliv jsem sama byla bledá, pobyt venku za slunného dne mne dokázal dost nabudit a prohřát.

"Samozřejmě," vydechnu, jakmile se začnu sbírat. Opráším si plášť a vydám se za ním bez dalšího protestování. Další testování hranic nemělo pro teď smysl podnikat. Mlčky jej proto následuji, sama jsem zvědavá na to, zda je to celé skutečné. A co bude ten kněz zač.

"Jo, dobře," pokrčím rameny, když odmítne mou pomoc v podobě použití mojí moci. Vlastně se tomu nedivím, nemám to ještě zase tak v malíku. Na druhou stranu jsem měla pocit, že někdy bych se to naučit měla. Získat lepší kontrolu nad těmi silami a třeba se vypracovat víc k léčitelství. Jeho omluva mne vytrhne z myšlenek, kdy uvažuji, jak moc sil budu muset věnovat samostudiu tohoto oboru. Zvednu obočí a tázavě se na něj zadívám. Opět měl na tváři svůj patentovaný výraz nakopnutého štěněte. Pochopila jsem celkem rychle, proč se omlouval. Odvrátila jsem pohled a následně jsem svoje oči i zavřela. Několikrát jsem se zhluboka se nadechla a vydechla. Neřekla jsem k tomu však vůbec nic. Raději jsem pokračovala v rozhovoru.

Opět si všimnu toho, jak se tváří nesouhlasně, ale zároveň mi není schopen pořádně říct ne. Tentokrát se kousnu do rtu, abych na něj hrubě nevyhrkla. Protože se snažím hodně kontrolovat, způsobí to, že bohůmžel i tato konverzace rychle odumře a já se prostě odmlčím. Udržet prostořekou a popuzenou Shae na uzdě je dost náročné. Nevím, čím přesně to je, ale rozhovory dnešního dne mne všechny popouzely.

Možná je to tou nekonečnou zmrzlou krajinou. Možná jsem prostě nějak... unavená? snažím se srovnat si myšlenky, proč se tak intenzivně musím kousat do jazyku, abych nezačala na Krise štěkat.

Misku s jídlem sevřu v rukou, lžící několikrát prohrábnu jídlo, avšak nepozřu ani sousto. Z toho, jak pořádně nic nedělám celé dny, nemám vlastně ani moc hlad. A jídlo mi nikdy nepřišlo jako příliš zajímavá část dne. Pohlédnu na Krise, který si spokojeně užívá změnu jídelníčku. Vím, že bych měla mlčet, abych mu nekazila tu na chvíli se objevivší dobrou náladu. Ale nemůžu si pomoc. Odložím lžíci do misky a přestanu se i tvářit, že hodlám jíst.

"Takže odteď to takhle bude pořád? Ty mi odkýveš všechno, co si řeknu, i když je to naprostá hloupost jen kvůli tomu, že se cítíš vinný za to, co se mi stalo?" zeptám se ho zatím tichým hlasem, který ale není příliš klidný. Částečně mi do hlasu prosakuje frustrace, ale zatím je velmi krocená. Pohlédnu na svého společníka.

"Krisi, když se tě ptám na názor, tak očekávám tvůj názor a ne, že mi budeš říkat to, co si myslíš, že chci slyšet."