Andor.cz - Dračí doupě online

”I tak by se to dalo říct.” Pokrčím rameny. Nemám v úmyslu ji svěřovat, jak to ve skutečnosti bylo. Je na mně vidět, že už nic dalšího ze mně k tomuto tématu nedostane.

Stále nerozumím tomu, proč se mnou tolik zamávala její blízkost. Bylo to tak zvláštní. Příjemné a zároveň bolestivé. Je to tak dlouho, co jsem někoho měl u sebe tak blízko, aniž by mi šlo jakýmkoliv způsobem o život a ještě ke všemu dívku. Jenže zároveň jsem si byl vědom toho, že kdyby nás někdo viděl, mohlo by jí to ohrozit. Kdybych na sobě prozradil, že mi na ní záleží. Kdyby to jen zjistili. Každý kdo by chtěl dostat mně, by šel po ní. Aspoň tak bych to udělal já na jejich místě, zasáhl bych tam, kde bolí nejvíc. Svých vlastních životů si mnohdy tolik nevážíme, jako těch které milujeme. A co bych si lhal, mám svých nepřátel poměrně hodně.
Tohle se nesmí znovu opakovat. Zatraceně. Nemůže mi na ní záležet. Je to až moc riskantní. Jenže ač se mi to líbí sebevíc, je tomu tak a to co se stalo, to jen potvrzuje.

Jdu o něco svižnější chůzi, než jsem šel doposud. Potřebuji se soustředit na náš úkol. Přestat myslet na něco, co je pro mě až moc velký luxus.

Jakmile v dálce spatříme náš cíl, tyčící se špičku kostela, zastavím se. Je potřeba si ujasnit náš plán. Zároveň potřebuji chvíli, abych si nasadil zpátky svou masku.
”Takže ty sehraješ svou roli. Dostaneš ho tam kam potřebujeme a pak se tam objevím já. Kdybys měla pocit, že to nejde podle plánu a hrozí ti nebezpečí…” Odmlčím se, abych hrábl do kapsy u kalhot a vytáhl z nich píšťalku.
”Zapískej a já tam přiběhnu.” Vysvětlím, proč jí něco takového dávám.
”Nemyslím si však, že by to nemělo jít podle plánu. Umíš naprosto skvěle hrát.” Svá poslední slova myslím naprosto vážně a dala by se považovat za lichotku. Nemyslím tím jenom to, jak hraje pro mně, aby splatila rodinný dluh. Viděl jsem ji i v divadle, kde své role dokonale ztvárnila. Možná právě tam se mi dostala tak pod kůži.
Když jsem šel tehdy poprvé na její představení, tak to bylo právě kvůli tomu, že jsem si opravdu potřeboval ověřit, že by se mi mohlo investování do ní vyplatit a že jsem jen tak nezahodil peníze. Zbytečně neriskoval kvůli krásné tvářičce, protože mně přemohla vlna nostalgie. Jenže když jsem tam šel po druhé, bylo to z toho důvodu, že jsem si uvědomil fakt, že jsem si tam po dlouhé době byl schopen odpočinout od toho prokletého života.
"Nějaké otázky?"

Jakmile promluví, okamžitě přestanu jíst. Položím talíř na zem a rozpačitě přitom pohlédnu na ní. Nedívám se jí však do očí. Z nějakého zvláštního důvodu se cítím neskutečně provinile. Zase si na malou chvíli přijdu jako malý chlapec, kterého chytla sousedka při tom, že jsem jí míčkem rozbil okno.
Neskáču jí do řeči, nechám ji domluvit. Zároveň se přitom snažím hledat vhodná slova, abych situaci ještě víc nezhoršil.
”Shae,” I přestože se tak vůbec necítím, tak můj hlas je klidný. Odvážím se jí podívat upřeně do očí.
”Fajn.” Dlouze si přitom povzdechnu a rozhodnu se jí tedy svěřit se vším nad čím jsem si lámal hlavu, než jsem jí odpověděl.
”Ano, kdyby bylo po mém, tak bychom tady zůstali ještě třeba další týden. Jenže to by bylo za stavu, kdy bychom nebyli omezeni zásobami, které se nám rapidně ztenčují. Můj hrubý odhad je, že s nimi možná při troše dobré vůle vydržíme týden. Jenže na cestu budeme také potřebovat nějaké jídlo. Můžeme sice zkusit věřit tomu, že se mi podaří něco ulovit, ale nechci se na to plně spoléhat. A tak by bylo lepší, kdyby nám něco zůstalo na cestu.” Kdybych nepotřeboval dýchat, tak bych ještě pokračoval. Avšak je na mně vidět, že to celé ze sebe potřebuji dostat a musím pokračovat. Takže teď bude pro změnu ona muset mně nechat domluvit.
”Takže vzhledem k tomu, že nám naše podmínky úplně nepřejí v tom, co bych chtěl. Bude tedy nejlepší se vydat na cestu dřív než za týden. Takže teď momentálně opravdu záleží na tom, jak se cítíš. Jestli se cítíš na to, že jsi schopná jít zítra, tak půjdeme zítra. Jestli ne, tak můžeme nějaký další den počkat.” Je pro mně opravdu těžké odhadnout, jestli je to opravdu schopna zvládnout. Jako voják jsem byl vychován k tomu, abych zvládl extrémní věci. Což jsem svým způsobem i ukázal.
”Ano, nepopírám, že se stále cítím vinný za tvoje zranění a budeme mně to zřejmě ještě dlouho žrát. Kdybych tě nezdržel, nebyla bys postřelena.” Připustím s dlouhým povzdechem a promnu si přitom tvář.
”Moc mi na tobě záleží, až mně to děsí… Stala jsi se součástí mého života a já si najednou nejsem schopen svůj život představit bez tvé přítomnosti. Je smutné, že si to člověk začne uvědomovat až ve chvíli, co hrozí, že o to přijde.” Mám strach se jí podívat do očí. Bojím se, že bych v nich mohl spatřit výsměch. Vím moc dobře, že náš začátek nebyl nejlepší. Byli jsme nepřátelé a já se k ní nechoval zrovna dvakrát hezky. Jenže za tu dobu, co jsme společně strávili. Co jsme se vzájemně zachraňovali, jsme si k sobě našli cestu.

Jeho úšklebek možná má představovat pokroucenou verzi úsměvu, ale v kombinaci s jeho očima jsem téměř slyšela ono praskání pomyslného ledu pod mýma nohama. A ano, uvědomovala jsem si, že jsem si mohla dovolit s ním takto mluvit právě kvůli tomu, že nebyl nikdo jiný v doslechu. Přesto si neodpustím spokojený úsměv, když Lucian přeci jen ze sebe ta slova ze sebe vymáčkne. No, dobře nejspíše v tom všem bylo více ženské malichernosti, než jsem připouštěla.

"Ano," odpovím prostě a dívám se na tu krutou tvář, kterou jsem předtím vídávala častěji. Opět mě fascinovalo, jak mě přestávala děsit. Bylo to jako něco, když si uvědomíte, že strašidlo, co na vás v noci zírá přes pokoj, je jen pověšený kabát a ty lesklé děsivé oči jsou knoflíky z nichž se odráží světlo pouličních lamp. A tak jsem se mu dívala bez úsměvu do očí a čekala na konkrétní tvar mojí viny. Jeho odpověď mě překvapí.

"Cože?" zeptám se bez přemýšlení. "Takže spolupracoval a ty jsi ho za to dostal z Barelu? Nebo ti dělá kontakty mimo Barel?"

Předtím se možná podařilo jemu trochu rozhodit mne, tak tím, jak jsem překonala tu bariéru osobní bubliny, jsem rozhodila já jeho. Bylo to na něm poznat. To, jak se napřímil, jak se zhluboka nadechl, nebo jak se na mě díval, či si vzal pomalu omámeně ten sáček. Dostávala jsem se mu pod kůži, teď už jsem to věděla. Díky tomu je můj spokojený výraz, když se kochám sluncem, opravdu upřímný.

Trochu mne zklame rychlost s jakou se po chvíli přinutí vstát a pokračovat dál. Odpočinek na slunci mi vážně nevadil. Ačkoliv jsem sama byla bledá, pobyt venku za slunného dne mne dokázal dost nabudit a prohřát.

"Samozřejmě," vydechnu, jakmile se začnu sbírat. Opráším si plášť a vydám se za ním bez dalšího protestování. Další testování hranic nemělo pro teď smysl podnikat. Mlčky jej proto následuji, sama jsem zvědavá na to, zda je to celé skutečné. A co bude ten kněz zač.

"Jo, dobře," pokrčím rameny, když odmítne mou pomoc v podobě použití mojí moci. Vlastně se tomu nedivím, nemám to ještě zase tak v malíku. Na druhou stranu jsem měla pocit, že někdy bych se to naučit měla. Získat lepší kontrolu nad těmi silami a třeba se vypracovat víc k léčitelství. Jeho omluva mne vytrhne z myšlenek, kdy uvažuji, jak moc sil budu muset věnovat samostudiu tohoto oboru. Zvednu obočí a tázavě se na něj zadívám. Opět měl na tváři svůj patentovaný výraz nakopnutého štěněte. Pochopila jsem celkem rychle, proč se omlouval. Odvrátila jsem pohled a následně jsem svoje oči i zavřela. Několikrát jsem se zhluboka se nadechla a vydechla. Neřekla jsem k tomu však vůbec nic. Raději jsem pokračovala v rozhovoru.

Opět si všimnu toho, jak se tváří nesouhlasně, ale zároveň mi není schopen pořádně říct ne. Tentokrát se kousnu do rtu, abych na něj hrubě nevyhrkla. Protože se snažím hodně kontrolovat, způsobí to, že bohůmžel i tato konverzace rychle odumře a já se prostě odmlčím. Udržet prostořekou a popuzenou Shae na uzdě je dost náročné. Nevím, čím přesně to je, ale rozhovory dnešního dne mne všechny popouzely.

Možná je to tou nekonečnou zmrzlou krajinou. Možná jsem prostě nějak... unavená? snažím se srovnat si myšlenky, proč se tak intenzivně musím kousat do jazyku, abych nezačala na Krise štěkat.

Misku s jídlem sevřu v rukou, lžící několikrát prohrábnu jídlo, avšak nepozřu ani sousto. Z toho, jak pořádně nic nedělám celé dny, nemám vlastně ani moc hlad. A jídlo mi nikdy nepřišlo jako příliš zajímavá část dne. Pohlédnu na Krise, který si spokojeně užívá změnu jídelníčku. Vím, že bych měla mlčet, abych mu nekazila tu na chvíli se objevivší dobrou náladu. Ale nemůžu si pomoc. Odložím lžíci do misky a přestanu se i tvářit, že hodlám jíst.

"Takže odteď to takhle bude pořád? Ty mi odkýveš všechno, co si řeknu, i když je to naprostá hloupost jen kvůli tomu, že se cítíš vinný za to, co se mi stalo?" zeptám se ho zatím tichým hlasem, který ale není příliš klidný. Částečně mi do hlasu prosakuje frustrace, ale zatím je velmi krocená. Pohlédnu na svého společníka.

"Krisi, když se tě ptám na názor, tak očekávám tvůj názor a ne, že mi budeš říkat to, co si myslíš, že chci slyšet."

Na tváři se mi objeví úšklebek, který by se s lehkou fantazii dal považovat za úsměv. V očích se mi přitom nebezpečně zaleskne. Kdybychom nebyli sami a byl by u toho přítomen někdo z mých mužů, nedopadlo by to pro ni dobře.
”Měla jsi pravdu.” Zaskřehotám něco, co z mých úst opravdu dlouho nikdo neslyšel. Mám přitom takový zvláštní pocit, že v jejím případě to možná budu podobně jako s omluvou častěji opakovat. Musím se přiznat, že je to zvláštní pocit. Stále nejsem však schopen určit, zda se mi to víc líbí či mně to neskutečně vytáčí.

”Opravdu bys to chtěla vědět?” Opět se na chvíli objeví ta maska pekelníka. Mohl bych ji lhát a vymyslet si, co jsem s ním ošklivého provedl. Kdysi bych s tím neměl problém to udělat, abych si uchoval svou pověst. Jenže teď je situace jiná, ona už o mně zná pravdu.
Dlouze si povzdechnu a maska se opět rozbije.
"Nezkřivil jsem mu vlas. Vlastně by měl být touto dobou dávno z Barelu a měl by si užívat svůj nový život." Víc jí k tomu nemám v úmyslu říct, ať si to přebere po svém. Stejně tak je jen na ní, jestli mi bude věřit či nikoliv.

Ten její úsměv je její neskutečná zbraň. Najednou cítím potřebu dělat i nemožné pro to, aby na její tváři zůstal, co nejdéle to jen půjde.
Jakmile se mně ramenem dotkne, moje srdce se o divoce rozbuší. Automaticky se zhluboka nadechnu, abych co nejvíc nasál její vůni, kterou si hodlám zapamatovat. Vzpřímeně se narovnám a nejsem si vůbec jistý tím, co bych měl dělat. I přes ty zvláštní pocity, které to mně vyvolává, převládá skutečnost, že je mi její blízkost příjemná. Omámeně si od ní převezmu sáček s koláčem a buchtou. Nechápavě se na něj delší dobu dívám a až poté svůj pohled upřu na ní.
Nejsem si totiž jistý z jakého důvodu mi ten sáček podala. Dává mi to protože nechce nebo čeká, že jí to ponesu? Nezeptám se jí však. Slova mi vezme totiž to, jak má přivřené oči a tvář přitom nastavenou slunci. Je to naprosto neskutečný pohled. Chtěl bych tady sedět celou věčnost a pozorovat to.
Je to jak ten nejdokonalejší obraz. Chtěl bych to zvěčnit a pověsit si to místo toho obrazu, co tam mám. A jasně bych tak říkal světu, kde je moje slabé místo. S tímto uvědoměním si zavrtím hlavu, zvednu se na nohy.

”Máme ještě na práci kněze. Jsem opravdu zvědavý, jestli skutečně ta knihovna existuje.” S tím se vydám směrem ke kostelu, kde se nachází náš cíl. Nečekám přitom, zda mně následuje. Nepomáhám jí se zvednout na nohy, ač bych neskutečně rád. Pokud ji chci udržet v bezpečí, nemohu ukazovat, že k ní cítím slabost. Nemohu odhalit svou slabost.

Jakmile navrhne svoji moc, jako možnost, zarazím se. Chvíli musím hledat správná slova, jak bych jí to co nejšetrněji řekl. Možná to jsou jen moje černé scénáře. Jenže nechci riskovat, že by jí zase mohl někdo ublížit.
”Nepochybuji o tom, že by ses snažila o nenápadnost. Nicméně nechci riskovat a zkoušet štěstí.” Nerad to říkám, nechci ji brát její část. Moc dobře si uvědomuji, že by se tak fungovalo snáz. Je pravdou, že peníze zoufale potřebujeme. Jenže potom střetu s lupiči, když byla postřelena, mám o ní obavy. Najednou jako kdybych viděl nebezpečí číhající na každém rohu. Proto ve mně narůstají obavy z toho, že tamější obyvatelé vesnice by jí mohli považovat za netvora, kdyby se přišlo na to čeho je schopná.
”Omlouvám se…” Dodám ještě. Doufám přitom, že jsem tou omluvou aspoň trochu zmírnil svůj nesouhlas. Pokud se mi podívá do očí, tak v nich nespatří odpor jak tomu bylo, když jsme se poprvé viděli, spíše v nich jsou vidět právě ony obavy.
Nebudu lhát, dost mně zničilo, když jsem jí viděl v bezvědomí a doufal, že se z toho dostane. Měl jsem svázané ruce a jediné, jak jsem to mohl ovlivnit bylo to, že jsem se modlil ke Djelovi, aby si ji ještě nevzal k sobě. Za což jsem mu stále byl neskutečně vděčný, že vyslechl mé modlitby.

Její návrh, že bychom mohli vyrazit hned zítra ráno, mi přijde moc uspěchaný. Jenže si také moc dobře vědom, že pokud by bylo po mém, tak bychom ještě počkali pár dní. A tak si nejdřív dlouze povzdechnu, je na mně vidět nesouhlas. Ten však nevyslovím.
”Dobře. Ty sama víš, jestli to zvládneš. Pokud se cítíš na to, že to zvládneš zítra, tak půjdeme zítra. Na druhou stranu, můžeme počkat ještě den. Zajíc by nám mohl vydržet na dva dny, pokud jej rozumně rozdělíme.” Rozhodnu se jí dát možnost si to ještě promyslet. Nechávám to plně na ní.

Je jedno kolikrát mně bude ujišťovat, že to nebyla moje vina. Jenže vím, co vidím, když v noci zavřu oči. Kdybych ji nezadržel se svou hloupou prosbou o jeho mizerný život, tak by nestihl vystřelit. Stále vidím její překvapený výraz, který se následně proměnil v neskutečně bolestivý.

Ošetření jejího zranění je pro nás oba náročné. I já mlčím a plně se tak soustředím na své ruce. Co nejvíce se přitom snažím minimalizovat doteky na její kůži. Vnímám přitom, jak jí to stojí veškeré vypětí a přemáhání se. Ničí mně to, že jí takto musím trápit. Oba jsme si však vědomi toho, že je to potřeba. Její zranění potřebuje veškerou péči a to je možná to, proč se jí rána nezanítila. Proto nemůžu polevit a musím v tom pokračovat.

”Jo, asi máš pravdu. Nejspíš bude.” S tím s postavím na nohy, přejdu k jídlu a rozdělím nám porce, tak aby jak jsem předtím řekl, zbylo případně i na další den. S oběma miskama v rukou si k ní přisednu, abych byl v dostatečné vzdálenosti a nezasahoval jí do jejího osobního prostoru. S přáním dobré chutě se pustím do jídla a chvíli si mlčky užívám onu změnu. Musím říct, že i přestože nechutná, tak jak si to pamatuji, je to rozhodně příjemná změna a velmi chutná. Na tváři mi to zase po dlouhé době vykouzlí úsměv. Pohladí to svým způsobem na duši a já na chvíli pocítím úlevu. Byli to opravdu náročné dny a my jsme to zvládli. Přijdou sice zase další, ale ty společně zvládneme taky. Věřím tomu.
Tentokrát udělám všechno pro to, abych tě ochránil. Už nedovolím své slabosti, aby nade mnou vyhrála.

"Ah, aha," napůl zabručím, když mi oznámí, proč čeká tak nízké výdělky z oné kůže. Je děsivé opět nemít vlastně nic, jen pár drobných a být po tom všem závislí na lidské dobrotě. "Mohla bych... trochu zkusit na ně použít svou moc. Nenápadně." Navrhnu po chvilce nejistě. Krátce pohlédnu Krisovým směrem, co na to řekne. Očekávám, že moc nadšeně souhlasit nebude. Jestli vůbec.

Takže dva dny minimálně, protože nezvládnu jít rychlou chůzí.

Tvář se mi zachmuří, když poslouchám Krisovy odhady. Jistě, dva dny nejsou pořád tak hrozné. Ale samozřejmě, že se mi nechce vyměnit pohodlí chatky proti mrznutí venku uprostřed ledové pustiny. Stačí mi však jeden pohled na malé zásob, abych věděla, že otálet nemá cenu.

"To není tak hrozné," pokusím se znít mnohem nadšeněji a odhodlaněji, než se cítím. Projevovat ale vlastní nerozhodnost a nechuť mi nepřijde přínosné. S takovou bychom vyšli až když by nám došli zásoby. A stejně bych se tomu celému trmácení nevyhnula. "Můžeme klidně vyrazit hned zítra ráno s východem slunce."

Pohledem vychovatelky, která je nespokojená s odpovědí studenta se na něj zadívám, když začne mluvit o tom, že by nejraději nosil vše sám. Doufám, že je to pohled dostatečně výmluvný, abych nemusela nic říkat. Vím, že to myslel dobře, ale bylo mi také naprosto jasné, odkud tohle bručení pramení. A já neměla sílu mu vysvětlovat, ať se z toho nevinní.

Unikne mi nespokojený povzdech, když připomene, že moje rána potřebuje ošetřit. Vím, že má pravdu, ale stejně, abych mu mohla na to přikývnout, musím překonat velkou vlnu nelibosti. Nejraději bych tu ránu nechala být kompletně a prostě doufala, že se sama a správně zatáhne. Jenže v hlavě jsem měla stále ten otravný logický hlásek, který mě poučoval, jak hloupá je taková představa. I s pomocí vlastní síly bych neměla jistý výsledek, a proto bylo nutné podstoupit ošetření.

Stejně jako dvakrát předtím jsem si sama přetáhla košili tak, abych měla odhalené zraněné rameno. A podobně jako předtím jsem sykla bolestí, když jsem ramenem musela hýbat. Pečlivě jsem si přitiskla zbytek košile k hrudníku a nezraněnou rukou jsem si látku držela na místě, zatímco jsem se snažila druhou ruku uvolnit tak, jak to jen šlo. Očima jsem se upnula na dveře z chatky ven a dívala se na ně, celou dobu, co mě Kristopher ošetřoval. Bylo mi nepříjemné odhalovat svoji kůži před ním. Nezraněnou ruku jsem měla zaťatou v pěst. Ale někdy během prvního ošetřování jsem zjistila, že mi pomáhá překonat většinu nelibých myšlenek a vzpomínek to, že jsem se soustředila na přítomnost. Na bolest. Můj úhlavní nepřítel, kterého jsem se tak zpočátku bála, byl i můj průvodce ve světě bdělosti a mou pomocnou berličkou při překonávání strachu a bolestné minulosti při ošetřování. Čelisti jsem měla také pevně seknuté a žaludek jsem měla téměř až v hrdle. Ale neplakala jsem, netřásla jsem se, ani jsem se příliš necukala. A za to jsem byla na sebe pyšná. Přesto jsem za celou proceduru nepromluvila.

"Děkuju," hlesnu, když dokončil obvazování mého zranění a dal tak vědět, že se mohu opět obléknout. Hlas jsem měla slabý, ale netřásl se. Opatrně jsem se opět oblékla do lovecké košile a s tichým kontrolovaným nádechem a výdechem jsem se opět otočila bokem k němu.

"Myslím, že ten králík už bude, voní jím celá chatka," promluvím ve snaze rychle změnit téma.

"Samozřejmě," pronesu vlídně, vědoma si toho, že sice stojím na docela pevném ledu, ale pod ním stále zurčí divoká řeka.

"Měla. Jsi. Pravdu," doplním hned vzápětí a při každém slově zvednu jeden prst, aby bylo jasné, že už odpovídám. Pokrčím pak rameny. "Ber to jako zhodnocení výkonu informátora, nejen ženskou malichernost. I když Bůh ví, že je v tom i to druhé. V minulosti jsi mi aspoň oznámil k čemu všemu jsi díky mé... práci došel. Což mi připomíná, nikdy jsi mi neřekl, jak to dopadlo s tím posledním mužem."

Opravdu se soustředím na to, aby můj hlas zněl konverzačně a klidně, ale poslední část mě velmi trápí. Nejistota, co se stalo s Hamletem a k čemu ho vlastně Lucian přiměl, mě možná rmoutí více, než kdybych věděla, že jsem napomohla jeho smrti.

Když se mne sám optá, zda mu ukáži další místa s jídlem, tak se potěšeně usměji. Jakmile přidá i onen rozpačitý pohled, který rozhodně nesedí k Ďáblovi z Barelu, ale spíš chlapci, co se chce osmělit a požádat dívku o tanec, instinktivně se rozhodnu toho využít a lehce se k němu nakloním. Ramenem se dotknu toho jeho.

"Když vidím jakou ti to udělalo radost, tak samozřejmě," řeknu tlumeným hlasem protkaným potěšením nad tím, jak to na něj zapůsobilo, a okořeněný spiklenectvím. Je to již blízkost, kterou vnímám jako narušení osobní bubliny prostoru a jsem si toho velmi vědoma. Stále nemohu říci, že je mi to příjemné, ale minimálně se necítím jako kdybych musela dlouze zadržovat dech. S tím mu podám ještě sáček s mým koláčem a buchtou.

"Až budeš chtít jít, řekni," dodám s tím, co se opět odtáhnu na své místo a spokojeně přivřu oči, když nastavím tvář slunci. Nehodlám sice jíst, ale hodlám mu nechat tu chvíli soukromí, pokud se rozhodne do sebe ještě další jídlo dostat.

”Nepodceňuju se. Jen nás připravuji na to nejhorší. Netuším, jak tam budou přívětiví a jak budou chtít obchodovat.” Pronesu s povzdechem a promnu si přitom už o něco delší strniště. Je to pro mně stále nezvyk něco takového na tváři mít. Vždycky jsem to poctivě holil. Teď si ho nechávám aspoň prozatím, protože ač se mi to nelíbí, tak je to svým způsobem maskování. A to nemluvím o vlasech, které mám také o něco delší.


Její otázku jsem čekal, takže mně tolik nezaskočí. Dlouze si povzdechnu. Když jsem byl na lovu, přemýšlel jsem nad tím. Kdyby bylo po mém, tak bych ji nejraději celou cestu nesl v náručí, aby se namáhala co nejméně. I přesto jsem moc dobře věděl, že by o něco takového nestála. Měla pravdu, jídlo nám pomalu docházelo. Proto jsem se taky rozhodl zkusit štěstí něco chytit, abych naše skromné zásoby šetřil.
”Cesta tam bude trvat zhruba den či dva. Záleží jakým tempem půjdeme.” Nezmíním, že s tím jak je zraněná se to bude blížit spíše k těm dvěma dnům. Myslím, že sama si to moc dobře uvědomuje.
”Obávám se však, že pokud budeme potřebovat přenocovat, tak nikde poblíž není žádná chatka a budeme muset noc strávit venku.” Pokusím se ji sdělit vše potřebné, aby se mohla nejlépe rozhodnout, jestli je na něco takového připravená.
”Takže až se na to budeš cítit, můžeme kdykoliv vyrazit.” Pokrčím rezignovaně rameny a přiložím dřevo do ohně.
”Kdyby bylo po mém, tak bys nic nenosila.” Dodám ještě a jsem přitom rozhodnutý, než někam vůbec vyrazíme, naplnit její batoh a vyzkoušet jak moc je těžký. Nerad bych totiž pokoušel štěstí s jejím zraněním.

”Budu se ti muset zase podívat na ránu.” Napadne mně následně. Je to snad potřetí, co tohle dělám, když je při vědomí. Snažím se jí, co nejméně dotýkat. Plně se soustředím na její zranění a nedívám se jinam. Moc dobře si přitom uvědomuji, že to pro ni musí být strašné utrpení. A nemyslím teď to fyzické. Nikdy bych jí však neublížil a doufám, že si to uvědomuje.
Její zranění se až zázračně hojí na to v jakých podmínkách se nacházíme. Zřejmě to má co dělat s tím, že ona sama je schopna léčit. Dlouho neztrácím čas lamentováním a vyměním jí starý obvaz za nový. Až budeme ve vesnici, budu muset pořídit potřebné bylinky na výrobu masti nebo když mi bude přát štěstí, tak samotnou hotovou mast.

Divoké sny mě neopustily kompletně. Ještě několik dalších dní a nocí se mi mysl zmítala v šíleném kolotoči prapodivných obrazů a rozhovorů, které nedávaly smysl. Proč jsem mluvila s medvědem o jahodovém džemu? Nebo jak jsem se mohla procházet po modrém chladivém písku s hořící černou svíčkou v rukou, jejíchž tekoucí vosk se změnil na červenou a ta pak ulpěla na mých rukou a nedala se pak smýt. Co se ale rapidně zlepšilo, byla moje schopnost zůstat vzhůru. A velmi rychle jsem se naučila rozpoznávat, kdy jsem vzhůru a kdy ne. Byla tu totiž jedna věc, na kterou jsem se mohla spolehnout. Bolest. Jako věrný pes, který zdraví své majitele, bolest mě vždy uvítala s otevřenou náručí, když jsem se probudila.

I nyní, když se chatkou rozlévala vůně čerstvého teplého jídla v podobě zajíce, jsem vnímala pichlavou a konstantní bolest v rameni. Neustálé natahování kůže a svědění v tom místě, mě nutilo svádět své nejlepší souboj vůlí, abych se nepokusila to místo rozškrábat do krve. Nejspíš by se mi díky tomu na chvíli ulevilo.

Ale bylo by to jen na chvilku. A pak by to bylo mnohem horší... napomínala jsem se snad po sté toho dne.

"Jsem si jistá, že mi bude chutnat," pronesu ke Kristopherovi klidným hlasem. Protože jsem celé dny nic moc nedělala, neměla jsem skutečný hlad, nicméně změna od sušeného masa byla rozhodně vítaná. Odvrátím oči od hromádky mincí, které jsem stihla přerovnat a přepočítat již třikrát a dvakrát přeskládat podle hodnot. Bylo tady zoufale málo věcí, které jsem v současné době mohla dělat.

"Nepodceňuj se tak s tou kůží, vypadá vážně pěkně, určitě to bude stačit na víc dní," pronesu povzbudivě a lehce se na něj usměji. O tom, že nemá cenu se s ním hádat ohledně práce pro mě, jsem věděla. Navíc. Věděla jsem, jak jsem limitována svými schopnostmi už normálně, natož v tomto stavu.

"Kolik dní cesty nám zbývá do té vesnice?" změním raději trochu téma. "Byla bych raději, kdybychom se na cestu vydali co nejdřív. Zásoby už se ztenčují a rána se nezanítila. A já už vydržím vzhůru prakticky celý den. Vlastně jsem to i zkoušela když jsi byl na lovu. Když bys vzal zbytek sušeného masa ty a já si nechala jen nějaké kožešiny na přespání ... Tak bych svůj vak zvládla unést."

Pokusím se opatrně nakousnout toto téma. Pravda je taková, že vážně se potřebuju dostat z téhle ledové pustiny, že mi neustálé sezení a nic nedělání nedělá dobře, protože mám příliš času opět přemýšlet. Nad tím, co se stalo, nad bolestí samotnou, i nad tím jak snadné pro mě bylo někoho zabít a jak těžké je pro mě někoho léčit. V Kristopherově tváři ani v emocích jsem nenašla známky po odsuzování mě, ale stejně jsem se necítila prostá viny. I když jsem věděla, že to byla sebeobrana, pořád ve mně hlodat červík zodpovědnosti a viny, k němuž jsem přišla po prvních hádkách s Kristopherem ještě na začátku našeho putování tímto ledovým peklem.