Andor.cz - Dračí doupě online

Na tváři se mi objeví úšklebek, který by se s lehkou fantazii dal považovat za úsměv. V očích se mi přitom nebezpečně zaleskne. Kdybychom nebyli sami a byl by u toho přítomen někdo z mých mužů, nedopadlo by to pro ni dobře.
”Měla jsi pravdu.” Zaskřehotám něco, co z mých úst opravdu dlouho nikdo neslyšel. Mám přitom takový zvláštní pocit, že v jejím případě to možná budu podobně jako s omluvou častěji opakovat. Musím se přiznat, že je to zvláštní pocit. Stále nejsem však schopen určit, zda se mi to víc líbí či mně to neskutečně vytáčí.

”Opravdu bys to chtěla vědět?” Opět se na chvíli objeví ta maska pekelníka. Mohl bych ji lhát a vymyslet si, co jsem s ním ošklivého provedl. Kdysi bych s tím neměl problém to udělat, abych si uchoval svou pověst. Jenže teď je situace jiná, ona už o mně zná pravdu.
Dlouze si povzdechnu a maska se opět rozbije.
"Nezkřivil jsem mu vlas. Vlastně by měl být touto dobou dávno z Barelu a měl by si užívat svůj nový život." Víc jí k tomu nemám v úmyslu říct, ať si to přebere po svém. Stejně tak je jen na ní, jestli mi bude věřit či nikoliv.

Ten její úsměv je její neskutečná zbraň. Najednou cítím potřebu dělat i nemožné pro to, aby na její tváři zůstal, co nejdéle to jen půjde.
Jakmile se mně ramenem dotkne, moje srdce se o divoce rozbuší. Automaticky se zhluboka nadechnu, abych co nejvíc nasál její vůni, kterou si hodlám zapamatovat. Vzpřímeně se narovnám a nejsem si vůbec jistý tím, co bych měl dělat. I přes ty zvláštní pocity, které to mně vyvolává, převládá skutečnost, že je mi její blízkost příjemná. Omámeně si od ní převezmu sáček s koláčem a buchtou. Nechápavě se na něj delší dobu dívám a až poté svůj pohled upřu na ní.
Nejsem si totiž jistý z jakého důvodu mi ten sáček podala. Dává mi to protože nechce nebo čeká, že jí to ponesu? Nezeptám se jí však. Slova mi vezme totiž to, jak má přivřené oči a tvář přitom nastavenou slunci. Je to naprosto neskutečný pohled. Chtěl bych tady sedět celou věčnost a pozorovat to.
Je to jak ten nejdokonalejší obraz. Chtěl bych to zvěčnit a pověsit si to místo toho obrazu, co tam mám. A jasně bych tak říkal světu, kde je moje slabé místo. S tímto uvědoměním si zavrtím hlavu, zvednu se na nohy.

”Máme ještě na práci kněze. Jsem opravdu zvědavý, jestli skutečně ta knihovna existuje.” S tím se vydám směrem ke kostelu, kde se nachází náš cíl. Nečekám přitom, zda mně následuje. Nepomáhám jí se zvednout na nohy, ač bych neskutečně rád. Pokud ji chci udržet v bezpečí, nemohu ukazovat, že k ní cítím slabost. Nemohu odhalit svou slabost.

Jakmile navrhne svoji moc, jako možnost, zarazím se. Chvíli musím hledat správná slova, jak bych jí to co nejšetrněji řekl. Možná to jsou jen moje černé scénáře. Jenže nechci riskovat, že by jí zase mohl někdo ublížit.
”Nepochybuji o tom, že by ses snažila o nenápadnost. Nicméně nechci riskovat a zkoušet štěstí.” Nerad to říkám, nechci ji brát její část. Moc dobře si uvědomuji, že by se tak fungovalo snáz. Je pravdou, že peníze zoufale potřebujeme. Jenže potom střetu s lupiči, když byla postřelena, mám o ní obavy. Najednou jako kdybych viděl nebezpečí číhající na každém rohu. Proto ve mně narůstají obavy z toho, že tamější obyvatelé vesnice by jí mohli považovat za netvora, kdyby se přišlo na to čeho je schopná.
”Omlouvám se…” Dodám ještě. Doufám přitom, že jsem tou omluvou aspoň trochu zmírnil svůj nesouhlas. Pokud se mi podívá do očí, tak v nich nespatří odpor jak tomu bylo, když jsme se poprvé viděli, spíše v nich jsou vidět právě ony obavy.
Nebudu lhát, dost mně zničilo, když jsem jí viděl v bezvědomí a doufal, že se z toho dostane. Měl jsem svázané ruce a jediné, jak jsem to mohl ovlivnit bylo to, že jsem se modlil ke Djelovi, aby si ji ještě nevzal k sobě. Za což jsem mu stále byl neskutečně vděčný, že vyslechl mé modlitby.

Její návrh, že bychom mohli vyrazit hned zítra ráno, mi přijde moc uspěchaný. Jenže si také moc dobře vědom, že pokud by bylo po mém, tak bychom ještě počkali pár dní. A tak si nejdřív dlouze povzdechnu, je na mně vidět nesouhlas. Ten však nevyslovím.
”Dobře. Ty sama víš, jestli to zvládneš. Pokud se cítíš na to, že to zvládneš zítra, tak půjdeme zítra. Na druhou stranu, můžeme počkat ještě den. Zajíc by nám mohl vydržet na dva dny, pokud jej rozumně rozdělíme.” Rozhodnu se jí dát možnost si to ještě promyslet. Nechávám to plně na ní.

Je jedno kolikrát mně bude ujišťovat, že to nebyla moje vina. Jenže vím, co vidím, když v noci zavřu oči. Kdybych ji nezadržel se svou hloupou prosbou o jeho mizerný život, tak by nestihl vystřelit. Stále vidím její překvapený výraz, který se následně proměnil v neskutečně bolestivý.

Ošetření jejího zranění je pro nás oba náročné. I já mlčím a plně se tak soustředím na své ruce. Co nejvíce se přitom snažím minimalizovat doteky na její kůži. Vnímám přitom, jak jí to stojí veškeré vypětí a přemáhání se. Ničí mně to, že jí takto musím trápit. Oba jsme si však vědomi toho, že je to potřeba. Její zranění potřebuje veškerou péči a to je možná to, proč se jí rána nezanítila. Proto nemůžu polevit a musím v tom pokračovat.

”Jo, asi máš pravdu. Nejspíš bude.” S tím s postavím na nohy, přejdu k jídlu a rozdělím nám porce, tak aby jak jsem předtím řekl, zbylo případně i na další den. S oběma miskama v rukou si k ní přisednu, abych byl v dostatečné vzdálenosti a nezasahoval jí do jejího osobního prostoru. S přáním dobré chutě se pustím do jídla a chvíli si mlčky užívám onu změnu. Musím říct, že i přestože nechutná, tak jak si to pamatuji, je to rozhodně příjemná změna a velmi chutná. Na tváři mi to zase po dlouhé době vykouzlí úsměv. Pohladí to svým způsobem na duši a já na chvíli pocítím úlevu. Byli to opravdu náročné dny a my jsme to zvládli. Přijdou sice zase další, ale ty společně zvládneme taky. Věřím tomu.
Tentokrát udělám všechno pro to, abych tě ochránil. Už nedovolím své slabosti, aby nade mnou vyhrála.

"Ah, aha," napůl zabručím, když mi oznámí, proč čeká tak nízké výdělky z oné kůže. Je děsivé opět nemít vlastně nic, jen pár drobných a být po tom všem závislí na lidské dobrotě. "Mohla bych... trochu zkusit na ně použít svou moc. Nenápadně." Navrhnu po chvilce nejistě. Krátce pohlédnu Krisovým směrem, co na to řekne. Očekávám, že moc nadšeně souhlasit nebude. Jestli vůbec.

Takže dva dny minimálně, protože nezvládnu jít rychlou chůzí.

Tvář se mi zachmuří, když poslouchám Krisovy odhady. Jistě, dva dny nejsou pořád tak hrozné. Ale samozřejmě, že se mi nechce vyměnit pohodlí chatky proti mrznutí venku uprostřed ledové pustiny. Stačí mi však jeden pohled na malé zásob, abych věděla, že otálet nemá cenu.

"To není tak hrozné," pokusím se znít mnohem nadšeněji a odhodlaněji, než se cítím. Projevovat ale vlastní nerozhodnost a nechuť mi nepřijde přínosné. S takovou bychom vyšli až když by nám došli zásoby. A stejně bych se tomu celému trmácení nevyhnula. "Můžeme klidně vyrazit hned zítra ráno s východem slunce."

Pohledem vychovatelky, která je nespokojená s odpovědí studenta se na něj zadívám, když začne mluvit o tom, že by nejraději nosil vše sám. Doufám, že je to pohled dostatečně výmluvný, abych nemusela nic říkat. Vím, že to myslel dobře, ale bylo mi také naprosto jasné, odkud tohle bručení pramení. A já neměla sílu mu vysvětlovat, ať se z toho nevinní.

Unikne mi nespokojený povzdech, když připomene, že moje rána potřebuje ošetřit. Vím, že má pravdu, ale stejně, abych mu mohla na to přikývnout, musím překonat velkou vlnu nelibosti. Nejraději bych tu ránu nechala být kompletně a prostě doufala, že se sama a správně zatáhne. Jenže v hlavě jsem měla stále ten otravný logický hlásek, který mě poučoval, jak hloupá je taková představa. I s pomocí vlastní síly bych neměla jistý výsledek, a proto bylo nutné podstoupit ošetření.

Stejně jako dvakrát předtím jsem si sama přetáhla košili tak, abych měla odhalené zraněné rameno. A podobně jako předtím jsem sykla bolestí, když jsem ramenem musela hýbat. Pečlivě jsem si přitiskla zbytek košile k hrudníku a nezraněnou rukou jsem si látku držela na místě, zatímco jsem se snažila druhou ruku uvolnit tak, jak to jen šlo. Očima jsem se upnula na dveře z chatky ven a dívala se na ně, celou dobu, co mě Kristopher ošetřoval. Bylo mi nepříjemné odhalovat svoji kůži před ním. Nezraněnou ruku jsem měla zaťatou v pěst. Ale někdy během prvního ošetřování jsem zjistila, že mi pomáhá překonat většinu nelibých myšlenek a vzpomínek to, že jsem se soustředila na přítomnost. Na bolest. Můj úhlavní nepřítel, kterého jsem se tak zpočátku bála, byl i můj průvodce ve světě bdělosti a mou pomocnou berličkou při překonávání strachu a bolestné minulosti při ošetřování. Čelisti jsem měla také pevně seknuté a žaludek jsem měla téměř až v hrdle. Ale neplakala jsem, netřásla jsem se, ani jsem se příliš necukala. A za to jsem byla na sebe pyšná. Přesto jsem za celou proceduru nepromluvila.

"Děkuju," hlesnu, když dokončil obvazování mého zranění a dal tak vědět, že se mohu opět obléknout. Hlas jsem měla slabý, ale netřásl se. Opatrně jsem se opět oblékla do lovecké košile a s tichým kontrolovaným nádechem a výdechem jsem se opět otočila bokem k němu.

"Myslím, že ten králík už bude, voní jím celá chatka," promluvím ve snaze rychle změnit téma.

"Samozřejmě," pronesu vlídně, vědoma si toho, že sice stojím na docela pevném ledu, ale pod ním stále zurčí divoká řeka.

"Měla. Jsi. Pravdu," doplním hned vzápětí a při každém slově zvednu jeden prst, aby bylo jasné, že už odpovídám. Pokrčím pak rameny. "Ber to jako zhodnocení výkonu informátora, nejen ženskou malichernost. I když Bůh ví, že je v tom i to druhé. V minulosti jsi mi aspoň oznámil k čemu všemu jsi díky mé... práci došel. Což mi připomíná, nikdy jsi mi neřekl, jak to dopadlo s tím posledním mužem."

Opravdu se soustředím na to, aby můj hlas zněl konverzačně a klidně, ale poslední část mě velmi trápí. Nejistota, co se stalo s Hamletem a k čemu ho vlastně Lucian přiměl, mě možná rmoutí více, než kdybych věděla, že jsem napomohla jeho smrti.

Když se mne sám optá, zda mu ukáži další místa s jídlem, tak se potěšeně usměji. Jakmile přidá i onen rozpačitý pohled, který rozhodně nesedí k Ďáblovi z Barelu, ale spíš chlapci, co se chce osmělit a požádat dívku o tanec, instinktivně se rozhodnu toho využít a lehce se k němu nakloním. Ramenem se dotknu toho jeho.

"Když vidím jakou ti to udělalo radost, tak samozřejmě," řeknu tlumeným hlasem protkaným potěšením nad tím, jak to na něj zapůsobilo, a okořeněný spiklenectvím. Je to již blízkost, kterou vnímám jako narušení osobní bubliny prostoru a jsem si toho velmi vědoma. Stále nemohu říci, že je mi to příjemné, ale minimálně se necítím jako kdybych musela dlouze zadržovat dech. S tím mu podám ještě sáček s mým koláčem a buchtou.

"Až budeš chtít jít, řekni," dodám s tím, co se opět odtáhnu na své místo a spokojeně přivřu oči, když nastavím tvář slunci. Nehodlám sice jíst, ale hodlám mu nechat tu chvíli soukromí, pokud se rozhodne do sebe ještě další jídlo dostat.

”Nepodceňuju se. Jen nás připravuji na to nejhorší. Netuším, jak tam budou přívětiví a jak budou chtít obchodovat.” Pronesu s povzdechem a promnu si přitom už o něco delší strniště. Je to pro mně stále nezvyk něco takového na tváři mít. Vždycky jsem to poctivě holil. Teď si ho nechávám aspoň prozatím, protože ač se mi to nelíbí, tak je to svým způsobem maskování. A to nemluvím o vlasech, které mám také o něco delší.


Její otázku jsem čekal, takže mně tolik nezaskočí. Dlouze si povzdechnu. Když jsem byl na lovu, přemýšlel jsem nad tím. Kdyby bylo po mém, tak bych ji nejraději celou cestu nesl v náručí, aby se namáhala co nejméně. I přesto jsem moc dobře věděl, že by o něco takového nestála. Měla pravdu, jídlo nám pomalu docházelo. Proto jsem se taky rozhodl zkusit štěstí něco chytit, abych naše skromné zásoby šetřil.
”Cesta tam bude trvat zhruba den či dva. Záleží jakým tempem půjdeme.” Nezmíním, že s tím jak je zraněná se to bude blížit spíše k těm dvěma dnům. Myslím, že sama si to moc dobře uvědomuje.
”Obávám se však, že pokud budeme potřebovat přenocovat, tak nikde poblíž není žádná chatka a budeme muset noc strávit venku.” Pokusím se ji sdělit vše potřebné, aby se mohla nejlépe rozhodnout, jestli je na něco takového připravená.
”Takže až se na to budeš cítit, můžeme kdykoliv vyrazit.” Pokrčím rezignovaně rameny a přiložím dřevo do ohně.
”Kdyby bylo po mém, tak bys nic nenosila.” Dodám ještě a jsem přitom rozhodnutý, než někam vůbec vyrazíme, naplnit její batoh a vyzkoušet jak moc je těžký. Nerad bych totiž pokoušel štěstí s jejím zraněním.

”Budu se ti muset zase podívat na ránu.” Napadne mně následně. Je to snad potřetí, co tohle dělám, když je při vědomí. Snažím se jí, co nejméně dotýkat. Plně se soustředím na její zranění a nedívám se jinam. Moc dobře si přitom uvědomuji, že to pro ni musí být strašné utrpení. A nemyslím teď to fyzické. Nikdy bych jí však neublížil a doufám, že si to uvědomuje.
Její zranění se až zázračně hojí na to v jakých podmínkách se nacházíme. Zřejmě to má co dělat s tím, že ona sama je schopna léčit. Dlouho neztrácím čas lamentováním a vyměním jí starý obvaz za nový. Až budeme ve vesnici, budu muset pořídit potřebné bylinky na výrobu masti nebo když mi bude přát štěstí, tak samotnou hotovou mast.

Divoké sny mě neopustily kompletně. Ještě několik dalších dní a nocí se mi mysl zmítala v šíleném kolotoči prapodivných obrazů a rozhovorů, které nedávaly smysl. Proč jsem mluvila s medvědem o jahodovém džemu? Nebo jak jsem se mohla procházet po modrém chladivém písku s hořící černou svíčkou v rukou, jejíchž tekoucí vosk se změnil na červenou a ta pak ulpěla na mých rukou a nedala se pak smýt. Co se ale rapidně zlepšilo, byla moje schopnost zůstat vzhůru. A velmi rychle jsem se naučila rozpoznávat, kdy jsem vzhůru a kdy ne. Byla tu totiž jedna věc, na kterou jsem se mohla spolehnout. Bolest. Jako věrný pes, který zdraví své majitele, bolest mě vždy uvítala s otevřenou náručí, když jsem se probudila.

I nyní, když se chatkou rozlévala vůně čerstvého teplého jídla v podobě zajíce, jsem vnímala pichlavou a konstantní bolest v rameni. Neustálé natahování kůže a svědění v tom místě, mě nutilo svádět své nejlepší souboj vůlí, abych se nepokusila to místo rozškrábat do krve. Nejspíš by se mi díky tomu na chvíli ulevilo.

Ale bylo by to jen na chvilku. A pak by to bylo mnohem horší... napomínala jsem se snad po sté toho dne.

"Jsem si jistá, že mi bude chutnat," pronesu ke Kristopherovi klidným hlasem. Protože jsem celé dny nic moc nedělala, neměla jsem skutečný hlad, nicméně změna od sušeného masa byla rozhodně vítaná. Odvrátím oči od hromádky mincí, které jsem stihla přerovnat a přepočítat již třikrát a dvakrát přeskládat podle hodnot. Bylo tady zoufale málo věcí, které jsem v současné době mohla dělat.

"Nepodceňuj se tak s tou kůží, vypadá vážně pěkně, určitě to bude stačit na víc dní," pronesu povzbudivě a lehce se na něj usměji. O tom, že nemá cenu se s ním hádat ohledně práce pro mě, jsem věděla. Navíc. Věděla jsem, jak jsem limitována svými schopnostmi už normálně, natož v tomto stavu.

"Kolik dní cesty nám zbývá do té vesnice?" změním raději trochu téma. "Byla bych raději, kdybychom se na cestu vydali co nejdřív. Zásoby už se ztenčují a rána se nezanítila. A já už vydržím vzhůru prakticky celý den. Vlastně jsem to i zkoušela když jsi byl na lovu. Když bys vzal zbytek sušeného masa ty a já si nechala jen nějaké kožešiny na přespání ... Tak bych svůj vak zvládla unést."

Pokusím se opatrně nakousnout toto téma. Pravda je taková, že vážně se potřebuju dostat z téhle ledové pustiny, že mi neustálé sezení a nic nedělání nedělá dobře, protože mám příliš času opět přemýšlet. Nad tím, co se stalo, nad bolestí samotnou, i nad tím jak snadné pro mě bylo někoho zabít a jak těžké je pro mě někoho léčit. V Kristopherově tváři ani v emocích jsem nenašla známky po odsuzování mě, ale stejně jsem se necítila prostá viny. I když jsem věděla, že to byla sebeobrana, pořád ve mně hlodat červík zodpovědnosti a viny, k němuž jsem přišla po prvních hádkách s Kristopherem ještě na začátku našeho putování tímto ledovým peklem.

Jaká tři slova? Nechápavě se na ní podívám. Dlouze vydechnu. Nějak v této chvíli nemám náladu na hraní.
”Mohla bys být, prosím, konkrétní?” Kouzelné slůvko pronesu o něco důrazněji. Oba si moc dobře uvědomuje, že nepatří k mým často používaným. Zároveň mi je naprosto jasné, že v jejím případě to slovo používám častěji než by mi bylo milé. Nemluvě o tom, že z toho důrazu také mohla pochopit, že pokud bude dál chodit kolem horké kaše i přesto, tak pohárek mojí trpělivosti přeteče. Což vzhledem k situaci bych byl velice nerad. To jídlo je opravdu skvělé a chtěl bych si ho v klidu vychutnat.

”Zdá se, že ano.” V mém hlase je slyšet jisté překvapení. Stále nerozumím tomu, co se mnou zvládlo udělat dobré jídlo. Díky ní jsem objevil jiný svět. Jídlo nemá pouze funkci toho, aby člověka nasytilo. Může také i skvěle chutnat. Člověk si ho může užít. Může být díky němu šťastný. Jde mi z toho až hlava kolem.

”Bude obsahovat tvá ukázka míst… další taková s dobrým jídlem?” Zeptám se jí, poté co jsem spořádal koláč a chvíli si prohlížím buchtu, která mi ještě zbývá. Nejsem si jist, jestli i buchtu mám teď sníst nebo by bylo lepší si jí spíše nechat na později. Rozhodnu si jí raději šetřit.
Věnuji ji rozpačitý pohled chlapce, který po dlouhé době vykoukl z bezpečí ďábelské masky. Vidím svět najednou jinýma očima. O tolik jsem přišel a teď bych jen toužil potom objevovat krásy světa.

odkaz

Nepatrně se pousměji, když zmíní, že vypadám příšerně. Jsem neskutečně vděčný za to, že mi něco takového říká. Rukou si prohrábnu vlasy. Není to zas tak strašné. Možná za to může fakt, že jsem se vlastně svým způsobem vykoupal, když jsem se propadl ledem.
Rozhodnu se raději pomlčet o tom, jak vypadá ona. Právě její momentální vzezření mně vyděsilo. Je tak neskutečně pobledlá a to jak většinu času spí, ty její zavřený oči. Prostě jen na to nejhorší pomyslet je neskutečně příšerné. A tak se rozhodnu k jejímu vzezření raději nevyjadřovat.

Na sucho polknu, když mi přizná, že mně slyšela. Jsem neskutečně rád, že mluvení fungovalo. Do očí se mi tak nahrnou slzy. Je neskutečně těžké, udržet je na uzdě. Pár jich i přes to stečou po hrázi a vytvoří mi cestičky po tváři, jak klesají osaměle dolů.
Musím se přiznat, že je to neskutečná úleva, když se mnou takto komunikuje. Sice jenom v krátkých větách. Předtím jen na chvíli otevřela oči, já toho využil a postaral se o to, aby měla dostatek tekutin a živin.

Naprosto automaticky mi dojde, že mně chce vzít za ruku a tak jí za ní chytnu. Stejně jako když loď kotví v přístavu, aby ji neodnesla voda.
”Rozkaz!” Pronesu a lehnu si k ní, tak abych byl v dostatečné vzdálenosti, ale zároveň byl schopen ji stále držet za ruku. Netrvá to dlouho než stejně jako ona usnu.

***

Další tři dny jsou s ní v podobném duchu, už však nemám tolik obavy a dokonce už o něco více spím. Co se týče přeživšího, dospěl jsem v jeho případě k těžkému rozhodnutí. Jídlo nám začalo díky němu o něco víc ubývat. Byl hladový krk na víc a začal jsem mít obavy, že to s ním dlouho nevydržíme. Ne tak dlouho, než bude Shae schopná cesty.
A tak ve chvíli, kdy jsem šel sbírat dřevo na podpal, protože už nám došlo, jsem ho vzal s sebou. Když jsme došli co nejdál od chatky, rozvázal jsem mu ruce a namířil na něj zbraň. Hodil jsem mu k nohám batoh se skromnými zásobami, které by mu když se bude snažit vydržet na dva dny. Byl jsem tak hodný, že jsem dal i nůž, aby si v případě potřeby mohl zkusit něco ulovit.
”Zmiz mi z očí. Věř mi, že jestli se naše cesty střetnou, tak tě na místě zabiju.” S tím jsem se otočil vzal náruč dříví, které jsem našel a vrátil se zpátky do chatky.

***

Byl to týden a půl od toho, co byla postřelena. Vypadala už mnohem lépe. Barva se jí vrátila do tváře a při vědomí vydržela strašně dlouho. Rána se jí hojila, což bylo dobré znamení. Stále nebyla připravena na cestování. Ještě jí scházeli síly. Nicméně to ničemu nevadilo. Bez hladového krku navíc, jsme vycházeli dobře. Třeba dneska, aby byla nějaká změna jsem se vydal na lov. Nějak jsem cítil, že to bude znamenat dobrý lov. A taky že jsem se nemýlil. Domů jsem se vrátil se zajícem, kterého se mi podařilo ulovit.
Zbavil jsem ho kůže, naporcoval a začal jsem ho vařit v hrnci nad ohněm. Chatkou se linula naprosto úžasná vůně.
”Opravdu doufám, že ti bude chutnat. Dlouho jsem nedělal zajíce. Nemluvě o tom, že to nebude tak skvělé jak bych rád, protože nemám ty potřebné bylinky.” Pronesu poté, co jsem obsah v hrnci ochutnal a následně přidám sůl. Usadím se k ní, mezitím co skončila s počítáním financí, které se nám podařilo získat. Nejsem sice hrdý na to jakým způsobem. Nicméně oni by nám chtěli udělat, to stejné.
”Vypadá to, že potom, co se nám podaří prodat tu kůži. Tak bychom mohli mít aspoň na tři dny postaráno. Mezitím, bych si něco našel.” Maličko odmítám poslouchat, že by si něco hledala ona. Stále si nemůžu odpustit, že kdybych ji tehdy nezastavoval, tak by nebyla postřelena.

S unaveným výdechem se donutím pohnout očima směrem k němu, když uslyším jeho hlas. Oči mě pálí jako kdyby mi do nich někdo nasypal písek. S jeho pomocí se trochu napiji. Polknu, unaveně znovu vydechnu a pak si olíznu suché rty. Opět si dávám trochu pauzu, než se pokusím něco udělat. Místo toho si prohlížím Krise. Nejde si nevšimnout toho, jak se strhaný. Povzdechnu si.

"Vypadáš příšerně," zhodnotím hlasem zhrublým dlouhým spánkem.

"Já vím," dodám po chvilce. Přeměňovat myšlenky na slova mi stále přijde namáhavé. "Slyšela jsem tě." Je to čisté konstatování a nic víc. Opět nastane odmlka, jak sbírám další síly na formování myšlenek a pak jejich převádění na slova. Malátně se natáhnu vleže po jeho ruce. Pokusím se jeho ruku krátce sevřít.

"Jdi se vyspat. Nic nepotřebuji. Brzo zase usnu," shrnu veškeré své myšlenky do těchto několika málo slov. Pokud se mi podařilo dotknout se ho a zdá se mi, že by mohl protestovat ohledně spaní jeho samotného, tak se pokusím ho přes svůj dotek uklidnit. Zavřu přitom oči, abych se mohla lépe soustředit a protože mě už nebaví souboj s bohem spánku, co mi nasypal písek do očí.

Snažím se neznervóznit pod jeho nedůvěřivým pohledem. Rozhodnutí již bylo učiněno. Tak nemá cenu pod sebou řezat větev, když na ní sedím. Jakmile zmíní Sen noci svatojánské, je na mě, abych se na něj podezřívavě podívala.

"Hm, skvělá volba, tu hru hraju ráda," připustím a pousměji se krátce než pomalu ukousnu další část chlebu.

"Ano, myslím sebe. Pokud jsi to nepochopil, snažím se z tebe vytáhnout určitá tři slova," odpovím klidně a otřu si palcem koutek úst, neboť cítím, že tam kousek másla ulpěl. Ano, trochu testuji, kde jsou hranice jeho dobré nálady, když teď do sebe dostal dobré jídlo. 

Zvědavě sleduji, jak si pochutnává na dalším jídle. Jeho výraz je teď překvapivě čitelný. Až mám pocit, že si čtu režisérovi dramaturgické poznámky k postavě, které vysvětlují její nitěrné pochody. Překvapení v jeho tváři nahradí zastřený výraz vzpomínky. To, jak se zasekne uprostřed pohybu, to jak se rozpomene a zapomene na okamžik na současný svět, bylo nepopitelné a nehratelné. Ani coulem svojí duše nevěřím tomu, že by tohle zvládl zahrát. Slza, jež se osamoceně protáhne po jeho tváři, je dalším důkazem tohoto mého závěru. Jakmile začne ke mně promlouvat, donutím se dívat opět spíše před sebe na okolí, než abych zůstala dále zírat na tu trhlinu v realitě. Moje představa o tom, že sedí vedle mě Ďábel z Barelu už definitivně vzala za své. 

Postoupila jsem za další jeho hradbu... Uvědomuje si to, jak už jsem blízko?

"Našla jsem něco, co Lucianovi chutná, standardní práce ženy," odvětím tiše a pokrčím rameny. Na tváři mám neutrální výraz, dívám se stále na lidi jdoucí za svými vlastními úkoly a cíly dál od nás. Pak se přeci jen na něj krátce podívám a vidím, jak se pustil do pokořování koláče s vervou hladového a radostí téměř dětskou. Potěšeně se nad tím pousměji, než opět odvrátím tvář, abych mu dopřála soukromí při této jeho kratochvíli a pomalu dojím svůj chléb. Pečlivě si opráším ruce a kapesníčkem se ujistím, že nemám nikde žádné důkazy, jež by mě usvědčovaly z toho, že jsem před chvílí ještě jedla.