Andor.cz - Dračí doupě online

Jaká tři slova? Nechápavě se na ní podívám. Dlouze vydechnu. Nějak v této chvíli nemám náladu na hraní.
”Mohla bys být, prosím, konkrétní?” Kouzelné slůvko pronesu o něco důrazněji. Oba si moc dobře uvědomuje, že nepatří k mým často používaným. Zároveň mi je naprosto jasné, že v jejím případě to slovo používám častěji než by mi bylo milé. Nemluvě o tom, že z toho důrazu také mohla pochopit, že pokud bude dál chodit kolem horké kaše i přesto, tak pohárek mojí trpělivosti přeteče. Což vzhledem k situaci bych byl velice nerad. To jídlo je opravdu skvělé a chtěl bych si ho v klidu vychutnat.

”Zdá se, že ano.” V mém hlase je slyšet jisté překvapení. Stále nerozumím tomu, co se mnou zvládlo udělat dobré jídlo. Díky ní jsem objevil jiný svět. Jídlo nemá pouze funkci toho, aby člověka nasytilo. Může také i skvěle chutnat. Člověk si ho může užít. Může být díky němu šťastný. Jde mi z toho až hlava kolem.

”Bude obsahovat tvá ukázka míst… další taková s dobrým jídlem?” Zeptám se jí, poté co jsem spořádal koláč a chvíli si prohlížím buchtu, která mi ještě zbývá. Nejsem si jist, jestli i buchtu mám teď sníst nebo by bylo lepší si jí spíše nechat na později. Rozhodnu si jí raději šetřit.
Věnuji ji rozpačitý pohled chlapce, který po dlouhé době vykoukl z bezpečí ďábelské masky. Vidím svět najednou jinýma očima. O tolik jsem přišel a teď bych jen toužil potom objevovat krásy světa.

odkaz

Nepatrně se pousměji, když zmíní, že vypadám příšerně. Jsem neskutečně vděčný za to, že mi něco takového říká. Rukou si prohrábnu vlasy. Není to zas tak strašné. Možná za to může fakt, že jsem se vlastně svým způsobem vykoupal, když jsem se propadl ledem.
Rozhodnu se raději pomlčet o tom, jak vypadá ona. Právě její momentální vzezření mně vyděsilo. Je tak neskutečně pobledlá a to jak většinu času spí, ty její zavřený oči. Prostě jen na to nejhorší pomyslet je neskutečně příšerné. A tak se rozhodnu k jejímu vzezření raději nevyjadřovat.

Na sucho polknu, když mi přizná, že mně slyšela. Jsem neskutečně rád, že mluvení fungovalo. Do očí se mi tak nahrnou slzy. Je neskutečně těžké, udržet je na uzdě. Pár jich i přes to stečou po hrázi a vytvoří mi cestičky po tváři, jak klesají osaměle dolů.
Musím se přiznat, že je to neskutečná úleva, když se mnou takto komunikuje. Sice jenom v krátkých větách. Předtím jen na chvíli otevřela oči, já toho využil a postaral se o to, aby měla dostatek tekutin a živin.

Naprosto automaticky mi dojde, že mně chce vzít za ruku a tak jí za ní chytnu. Stejně jako když loď kotví v přístavu, aby ji neodnesla voda.
”Rozkaz!” Pronesu a lehnu si k ní, tak abych byl v dostatečné vzdálenosti, ale zároveň byl schopen ji stále držet za ruku. Netrvá to dlouho než stejně jako ona usnu.

***

Další tři dny jsou s ní v podobném duchu, už však nemám tolik obavy a dokonce už o něco více spím. Co se týče přeživšího, dospěl jsem v jeho případě k těžkému rozhodnutí. Jídlo nám začalo díky němu o něco víc ubývat. Byl hladový krk na víc a začal jsem mít obavy, že to s ním dlouho nevydržíme. Ne tak dlouho, než bude Shae schopná cesty.
A tak ve chvíli, kdy jsem šel sbírat dřevo na podpal, protože už nám došlo, jsem ho vzal s sebou. Když jsme došli co nejdál od chatky, rozvázal jsem mu ruce a namířil na něj zbraň. Hodil jsem mu k nohám batoh se skromnými zásobami, které by mu když se bude snažit vydržet na dva dny. Byl jsem tak hodný, že jsem dal i nůž, aby si v případě potřeby mohl zkusit něco ulovit.
”Zmiz mi z očí. Věř mi, že jestli se naše cesty střetnou, tak tě na místě zabiju.” S tím jsem se otočil vzal náruč dříví, které jsem našel a vrátil se zpátky do chatky.

***

Byl to týden a půl od toho, co byla postřelena. Vypadala už mnohem lépe. Barva se jí vrátila do tváře a při vědomí vydržela strašně dlouho. Rána se jí hojila, což bylo dobré znamení. Stále nebyla připravena na cestování. Ještě jí scházeli síly. Nicméně to ničemu nevadilo. Bez hladového krku navíc, jsme vycházeli dobře. Třeba dneska, aby byla nějaká změna jsem se vydal na lov. Nějak jsem cítil, že to bude znamenat dobrý lov. A taky že jsem se nemýlil. Domů jsem se vrátil se zajícem, kterého se mi podařilo ulovit.
Zbavil jsem ho kůže, naporcoval a začal jsem ho vařit v hrnci nad ohněm. Chatkou se linula naprosto úžasná vůně.
”Opravdu doufám, že ti bude chutnat. Dlouho jsem nedělal zajíce. Nemluvě o tom, že to nebude tak skvělé jak bych rád, protože nemám ty potřebné bylinky.” Pronesu poté, co jsem obsah v hrnci ochutnal a následně přidám sůl. Usadím se k ní, mezitím co skončila s počítáním financí, které se nám podařilo získat. Nejsem sice hrdý na to jakým způsobem. Nicméně oni by nám chtěli udělat, to stejné.
”Vypadá to, že potom, co se nám podaří prodat tu kůži. Tak bychom mohli mít aspoň na tři dny postaráno. Mezitím, bych si něco našel.” Maličko odmítám poslouchat, že by si něco hledala ona. Stále si nemůžu odpustit, že kdybych ji tehdy nezastavoval, tak by nebyla postřelena.

S unaveným výdechem se donutím pohnout očima směrem k němu, když uslyším jeho hlas. Oči mě pálí jako kdyby mi do nich někdo nasypal písek. S jeho pomocí se trochu napiji. Polknu, unaveně znovu vydechnu a pak si olíznu suché rty. Opět si dávám trochu pauzu, než se pokusím něco udělat. Místo toho si prohlížím Krise. Nejde si nevšimnout toho, jak se strhaný. Povzdechnu si.

"Vypadáš příšerně," zhodnotím hlasem zhrublým dlouhým spánkem.

"Já vím," dodám po chvilce. Přeměňovat myšlenky na slova mi stále přijde namáhavé. "Slyšela jsem tě." Je to čisté konstatování a nic víc. Opět nastane odmlka, jak sbírám další síly na formování myšlenek a pak jejich převádění na slova. Malátně se natáhnu vleže po jeho ruce. Pokusím se jeho ruku krátce sevřít.

"Jdi se vyspat. Nic nepotřebuji. Brzo zase usnu," shrnu veškeré své myšlenky do těchto několika málo slov. Pokud se mi podařilo dotknout se ho a zdá se mi, že by mohl protestovat ohledně spaní jeho samotného, tak se pokusím ho přes svůj dotek uklidnit. Zavřu přitom oči, abych se mohla lépe soustředit a protože mě už nebaví souboj s bohem spánku, co mi nasypal písek do očí.

Snažím se neznervóznit pod jeho nedůvěřivým pohledem. Rozhodnutí již bylo učiněno. Tak nemá cenu pod sebou řezat větev, když na ní sedím. Jakmile zmíní Sen noci svatojánské, je na mě, abych se na něj podezřívavě podívala.

"Hm, skvělá volba, tu hru hraju ráda," připustím a pousměji se krátce než pomalu ukousnu další část chlebu.

"Ano, myslím sebe. Pokud jsi to nepochopil, snažím se z tebe vytáhnout určitá tři slova," odpovím klidně a otřu si palcem koutek úst, neboť cítím, že tam kousek másla ulpěl. Ano, trochu testuji, kde jsou hranice jeho dobré nálady, když teď do sebe dostal dobré jídlo. 

Zvědavě sleduji, jak si pochutnává na dalším jídle. Jeho výraz je teď překvapivě čitelný. Až mám pocit, že si čtu režisérovi dramaturgické poznámky k postavě, které vysvětlují její nitěrné pochody. Překvapení v jeho tváři nahradí zastřený výraz vzpomínky. To, jak se zasekne uprostřed pohybu, to jak se rozpomene a zapomene na okamžik na současný svět, bylo nepopitelné a nehratelné. Ani coulem svojí duše nevěřím tomu, že by tohle zvládl zahrát. Slza, jež se osamoceně protáhne po jeho tváři, je dalším důkazem tohoto mého závěru. Jakmile začne ke mně promlouvat, donutím se dívat opět spíše před sebe na okolí, než abych zůstala dále zírat na tu trhlinu v realitě. Moje představa o tom, že sedí vedle mě Ďábel z Barelu už definitivně vzala za své. 

Postoupila jsem za další jeho hradbu... Uvědomuje si to, jak už jsem blízko?

"Našla jsem něco, co Lucianovi chutná, standardní práce ženy," odvětím tiše a pokrčím rameny. Na tváři mám neutrální výraz, dívám se stále na lidi jdoucí za svými vlastními úkoly a cíly dál od nás. Pak se přeci jen na něj krátce podívám a vidím, jak se pustil do pokořování koláče s vervou hladového a radostí téměř dětskou. Potěšeně se nad tím pousměji, než opět odvrátím tvář, abych mu dopřála soukromí při této jeho kratochvíli a pomalu dojím svůj chléb. Pečlivě si opráším ruce a kapesníčkem se ujistím, že nemám nikde žádné důkazy, jež by mě usvědčovaly z toho, že jsem před chvílí ještě jedla.

Hledím plný zoufalství do plápolajícího ohně. Vím, že bych si měl jít aspoň na chvíli lehnout. Takhle dlouho nevydržím, ale nemůžu se od ní hnout. Stále tu je ten fakt, že se může co chvíli probrat a něco potřebovat. Nemohu to zmeškat a tak se se snažím udržet vzhůru.

Když ucitím jemné stisknutí ruky, chvíli mi to přijde, že se mi to zdá. Že je to moje pouze zbožné přání. Nakonec pro jistotu stočím svůj pohled k ní. Nespí. Všímám si, jak bojuje s tím, aby mohla oči otevřít na delší dobu než jen chvíli.
Vykouzlí mi to na tváři úsměv. Uvědomění si, že je tu se mnou. Nejsem si však jistý, jestli bude při vědomí delší dobu nebo jenom chvíli. A tak už automaticky jí dám po lžičce trochu napít.
”Už jsem začal mít obavy.” Přiznám se jí. Od jejího posledního probuzení to už byla poměrně dlouhá doba. Nikdy jsem netušil, že dva dny mohou v jednu chvíli připadat jako věčnost. Když jsme cestovali, stále mi to nějak uteklo. Jenže toto se neskutečně táhlo.
Pokud o něco víc vnímá, může si všimnout mé strhané tváře. Zarudlých očí a kruhů pod očima vykazujících, že jsem toho moc nenaspal. Nicméně i přesto mou tvář zdobí úsměv.
Protože to, že je teď při vědomí mi dodává tu potřebnou energii.

Ještě nikdy v životě mi na nikom tolik nezáleželo, jako na ní. Je neskutečné, že jsme nejdříve začínali jako nepřátelé. Že jsem částečně toužil po její smrti a ona po té mé. Jenže pak mně zachránila. Pomohla mi otevřít oči. Vzájemně jsme si pomáhali přežít. Podporovali jsme se. Z nepřátel se stali parťáci. Takže kdyby zemřela, můj život by přestal mít smysl. Bez ní bych se nedostal z tohoto pekla. Ne, pokud se odsud máme dostat, tak jedině spolu.
”Jsem tu pro tebe. Nikdy tě neopustím.”

To, že jsem omdlela, byla ta nejlepší věc, co se mi mohla stát. Nikdy jsem nezažila tak intenzivní bolest. Zatraceně, já fakt nikdy nebyla postřelená! V životě jsem dostala jen několik pohlavků od rodičů a do dětských strkaček. Nic vážnějšího, nic tak bolestivého. Párkrát jsem měla něco naraženého, jednou vykloubený palec, ale... nic nebylo tak intenzivní a mysl drásající. Nemohla jsem se soustředit na to, abych se pokusila svou schopnost na sebe použít. Každý pohyb byl mučivý, každý nádech bolestí rozechvíval ono zraněné místo.

A pak tu byla celá druhá složka mého nečekaného utrpení. Už jen to, jak mi pomáhal Kristopher dovnitř znamenalo jeho blízkost. Na tu bych byla nejspíše již zvyklá, kdyby ošetřování neobnášela i to, že jsem musela obnažit svoje záda a nechat ho, aby kulku našel a ránu zažil. Zakousla jsem do rukávu, abych nekřičela bolestí. Celé tělo se mi třáslo a já cítila i vzdouvající se žaludek při představě, jak se mě takhle dotýká. Na čele jsem měla ledový pot. Takže když přišly mrákoty, tělo se uvolnilo a moje mysl odplula někam, kde jí bylo mnohem lépe.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo. Nevím, co z toho byl sen a přeludy, co se skutečně dělo. Všechno bylo pomotané. Někudy jsem šla, pak jsem běžela. Pronásledoval mě nějaký stín, co do mně zaseknul drápy. Pak jsem se taky někde schovávala. Byl tak příšerný vítr. Jindy jsem cítila rozpálený písek pod svýma bosýma nohama a žízní jsem téměř nemohla polykat. Někdo někde vyprávěl zvláštní příběhy. Ten hlase jsem poznávala, ale neuměla jsem ten hlas nikomu přiřadit. Někdy se mi zdálo o tom, že mě kdosi krmí, nebo mi dává napít. A pak se mi taky zdálo, že se blížila bouře, hromy duněly a bleskly ozařovaly celý svět rudou barvou.

Víčka mám tak děsně těžká. Teplo z ohně mě příjemně hřeje a cítím, jak mě někdo drží za ruku a hladí mě po hřbetu ruky. Tělo chce ještě spát, ale jeho slova mě nutí poslouchat, pevně se držet vědomí.

Kris, propluje mou myslí jednoduché uvědomění. Je zoufalý? Ztracený?

Chtěla bych ho ujistit, že jsem v pořádku, ale sotva zvládnu pootevřít suché rty. Zašilhám očima před sebou, zatímco zápasím s těžkými víčky. Chvíli mi trvá, než vůbec zaostřím na oheň přede mnou. Pomalu mrkám, abych zahnala pálení unavených očí. Nejsem si jistá, zda je toto další sen, nebo ne. Ale nechci slyšet Kristophera být tak zoufalého. Neumřela jsem. To vím. Smrt takto určitě nevypadá. A tak, než se mi podaří kompletně probudit svou mysl, stisknu aspoň jeho ruku.

Nejsi sám. Jsem tady.

Pomalu stále mrkám, kdy zavření očí je občas i několik vteřin, než se mi podaří víčka opět rozlepit. Stále se mi nedaří promluvit. Asi mi to ještě chvíli bude trvat. Tedy, pokud tohle celé není další sen a nezmění se na něco jiného...

Věnuji ji poměrně nedůvěřivý pohled. Těžko se mi věří, že jí neřekla víc.
Dál se tím však nezabývám. Svým způsobem mně trošku uchlácholí v tom, že jsem si podle ní potřeboval prověřit investici. Její následná otázka ohledně toho, jaká hra se mi líbila nejvíce, mě donutí nad svou odpovědí trochu přemýšlet. Všechny hry ve kterých byla ona, mně svým způsobem okouzlily. Hlavně kvůli ní samotné. Když se však zaměřím nad samotnou hru, není tak těžké z nich vybrat jednu, která byla pro mně ta nejlepší.
”Řekl bych, že se mi asi nejvíce líbil Sen noci svatojánské. Líbí se mi, jak to je svým způsobem pohádkové.” Nepřiznám jí, že jsem vybral z toho prostého důvodu, protože mi vykouzlila na rtech úsměv.

Nechápavě se na ní podívám, když mi položí onu otázku. Ruku mám přitom zabořenou do pytlíku, kde se snažím rozhodnout, co dalšího si dám. Vyberu si ovocný koláč a v ten moment mi dojde, proč má na tváři ten výraz.
”Pokud myslíš sebe… tak uvidíme, jestli i koláč bude tak výborný.” S tím se do něj zakousnu. Musím se přiznat, že je mnohem lepší. Vlastně neskutečný. Nejspíš v mé tváři spatří překvapení, protože mně to vrátí na malou chvíli ve vzpomínkách, kdy jsem byl ještě malý chlapec, ještě před tou šílenou tragédii. Kdy jsem pobíhal na zahradě a potom mně služebná zavolala, abych se šel najíst. Mám pocit, že ten koláč podobně chutnal. Z té vzpomínky, kdy můj život byl neskutečně bezstarostný a řekl bych, že i neskutečně krásný, mi ukápne slza. Jaké by to jen bylo, kdyby se nestalo to neštěstí? Byl bych stále bezstarostným chlapcem?
”Dlouho jsem neměl sladké. Ale řekl bych, že tohle je ten nejlepší koláč, který jsem kdy měl.” Dodám tiše, tak aby to slyšela pouze má společnice a utřu si přitom jedinou slzu. Doposud jsem neměl nejmenší tušení, co dokáže udělat s člověkem jídlo. Bral jsem ho jako palivo, nic víc. Jenže jak jsem před chvíli mohl na vlastní kůži zjistit, je v tom mnohem mnohem víc.
”Blahopřeji ti, dostala jsi samotného Ďábla z Barelu a to se jen tak nestává.” Pronesu a udělám přitom lehkou úklonu. Následně se pustím dál do jezení toho božského pokrmu. Neskutečně si ho vychutnávám a sundám přitom masku, kterou jsem doposud na sobě nosil. Jsme na ten kratičký moment chlapcem. Jsem na ten krátký moment pouze Lucianem.

odkaz

Už jsou to dva dny od toho, co kvůli mně byla Shae postřelená. Den od toho, co jsem odklidil čtyři těla, aby nebyla tak na očích u chatky. Neměl jsem čas, abych je zakopal a tak jsem nechal na lesu ať se o ně postará. Částečně jsem se kvůli tomu nenáviděl. Nicméně být tu pro Shae bylo pro mně mnohem důležitější.
Přeživšího jsem svázal a dal mu do úst roubík. Dal jej co nejdál od ní. Ušetřila ho i potom, co jí tak ošklivě zranil. Za to jsem jí považoval za světici. Předtím by mi záleželo víc na životech, které vzala. Teď mi záleželo pouze na jejím životě.
Její zranění jsem ošetřil, jak nejlépe jsem dovedl. Svým způsobem měla štěstí. Průstřel byl čistý a nezasáhl žádné důležité orgány. Teď to bylo hlavně na ní.

Nešťastně jsem pohlédl na její spící tvář. Omdlela, když jsem se jí pokoušel ránu zašít. Od té doby se chvílemi probouzela. Udržoval jsem jí v teple.Dával ji po doušcích napít. Snažil jsem se dělat vše pro to, aby jí nic nechybělo.

Jakmile se přeživší probral, tak jsem mu dal napít, najíst a pak jsem mu vrazil roubík zase do úst. Nevěděl jsem, co jiného s ním mám dělat. Moc dobře jsem si uvědomoval, že kdybych ho pustil, tak by to mohl stihnout do vesnice a mohl by o tom někomu říct. Nebyli jsme momentálně schopni se odsud přesunout, kdyby na nás šli s loučemi. Takže nezbývalo nic jiného než ho tady mít do doby, než se Shae dostane z toho nejhoršího a společně vymyslíme, co s ním uděláme dál.

To čekání až otevře oči a já budu vědět, že je z toho nejhoršího, je neskutečně mučivé. Vidět ji takto mně bolí. A je jedno kolikrát pomyslím na to, že jsem to měl být já a ne ona. Nic se tím bohužel nezmění. Stále tu skoro nehybně leží, až občas ze strachu kontroluji zda stále ještě dýchá.
Vyprávím jí všemožné příběhy, které mně v té chvíli napadnou. Doufám přitom, že mně slyší a že se díky tomu probere.

”Nemůžu bez tebe být. Stala ses mým směrem, mým přístavem. Obrátila jsi mi můj život a ukázala si mi, že jsem celou dobu šel špatným směrem. Nemůžu o tebe teď přijít. Bez tebe mám pocit, že přicházím o pevnou půdu pod nohama.” Pronáším k ní, mezitím co jí držím za ruku a jemně jí po ní hladím. Koukám přitom do plamenů. Pořádně jsem nespal, protože jsem měl strach, že když usnu tak mně zrovna v té chvíli bude potřebovat nejvíc.

odkaz

Nedívám se mu do očí. Vidím jen jeho zkrvavený ret a to způsobuje, že se nestydím tolik za sebe, jak bych měla. Sleduji jeho krok a trochu mě uklidní ten fakt, že chodí normálně. Nebude to tedy nic vážného. Navíc nikde nevidím žádnou ránu po kulce. Takže není vážněji zraněný.

"To je dobře," hlesnu pouze, takže mě dost možná ani neslyšel.

Ani teď jsem neměla odvahu se mu podívat do očí. O to rychleji se obrátím čelem k té chatce. I když mě bude teď nejspíš opět nenávidět pro jednoduchost s jakou zvládnu vraždit, tak se postarám aspoň o to, aby nám už nikdo z nich neublížil. To, že mě chytí za ruku mě překvapí. Zastavím se a ohlédnu se na něj tak, že se otočím celým tělem. Oči mi doputují k jeho tváři, ale ne k očím.

Polknu a jako přistižené dítě uhnu pohledem někam ke sněhu nalevo od něj. Mám ve tváři ztrápený výraz, cítím se mizerně a dobře zároveň. Přikývnu, rychle a nepatrně. Nadechnu se k mumlané odpovědi. Jenže se ozve výstřel a já ucítím bolest, která mi vybuchne na zádech pod levým ramenem. Vytřeštím oči a nechápavě pohlédnu nejdřív na Kristophera, zavrávorám jeho směrem.

On mě ... střelil?

Z nějakého důvodu je těžké pochopit význam těch slov. Bolest však narůstá a postupně tak celé moje tělo chápe, že za námi je ten někdo, kdo způsobil tu bolest. Obrátím se pohledem na chatku. Zahlédnu i toho muže se zbraní v ruce. Volnou rukou, co mě nedrží/nedržel Kris natáhnu jeho směrem a nejdřív jí trhnu do strany, abych mu vyrazila zbraň z ruky. A jestli u toho praskne několik kostí, tak budiž! Nechci, aby měl další šanci vystřelit.

Sáhnu po jeho srdci, abych jej zabila. Cítím jeho srdce bít obklopené mou rukou moci. Stačí jen stisknout, bolest mě žere vpřed. Nejsem si jistá, co přesně zasáhl, ale bolí to jako čert, tělo mám v agonii a z očí mi tečou slzy bolesti.

Co když umírám? Chci, aby poslední věc, co udělám byla vražda? napadne mne.

A tak zalapám po dechu a srdce mu zpomalím do omdlení. Stojí mě to dost soustředění. Dopadnu pak na kolena společně s tím omámeným mužem. Předkloním se a pravou rukou si obejmu hrudník a v zoufalém bolestivém výkřiku ze sebe dostanu tu nepochopitelnou směs bolesti, vzteku, pachuti vraždy, zoufalství a všeho toho ostatního, co jsem cítila a neuměla ani popsat.

První rána dopadne na obličej a já si přitom prokousnu ret. Druhá rána mířená téměř na spánek způsobí, že se mi na malou chvíli zatmí před očima, ale se vší vůli co mám se přinutím být stále bdělí. Cítím při tom, jak mi po tváři stéká krev z rozseknutého obočí. Zatracený zmetek měl na té ruce prstýnek. Připravuji se na třetí ránu, vidím jak se napřahuje, ale nic dalšího se nekoná. V jeho tváři se objeví překvapení a následně se skácí k zemi. Jeden z nich mně pustí s úmyslem se podívat na svého přítele. Je mi naprosto jasné, co se stalo a kdo za to může. Chci se vysmeknout tomu, co mně drží, ale jeho sevření se zmírní a i on se skácí k zemi. Stejný osud čeká i na posledního, co je venku.
Konečně se otočím na Shae, která to všechno má na svědomí. Nemám v úmyslu se sklánět k těm, co jsou na zemi a zjišťovat zda přežili. Je mi tak nějak jasné, co bych zjistil. Vražedkyně. Zabila je všechny. Potlačím hlas, který se dere na povrch.
Ne. Zachránila nám oběma život. Je to stejné, jako kdyby vzala pistoli a všechny postřílela. Bylo to oni nebo my. S tím k ní popojdu pár kroků a v mých očích nespatří hrůzu, spíš úlevu z toho, že je v pořádku.

”Myslím, že jsem měl víc štěstí než rozumu.” Pronesu a asi bych se i usmál, kdybych neslyšel z chatky vycházející hlas, který strhl její pozornost. Vím, že bych neměl do toho zasahovat. Neměl bych jí v tom bránit, aby rozhodla o jeho osudu. Jenže část ve mně, jí chytla za ruku, aby jí v tom zabránila.
”Prosím, nezabíjej ho. Jen ho omrač, vím že to dokážeš.” Šeptnu tiše. Jenže to možná byla chyba, protože se ozve výstřel. Dopřál jsem mu tak čas, aby mohl vystřelit.