Andor.cz - Dračí doupě online

"Neříkám, že je to jednoduché," kontruji okamžitě a oplatím mu pohled. "Pro radost a pocit štěstí musí lidé jako ty a já se snažit, aby ho zažili. Já jen říkám, že je možné ho zažít, ať jsi v jakékoliv situaci, jen je třeba si to dát jako svůj cíl. A jestli o tobě něco vím, tak jsi dostatečně schopný dosáhnout toho, co si umaneš. A čím náročnější, tím je to lákavější, nemám pravdu?" zeptám se a přitom pozvednu trochu jedno obočí a lehce se na něj usměji. Snažím se jej tak trochu povzbudit tímto směrem. Následně odvrátím pohled, abych se zadívala na ulici před námi a nechala ta slova působit. Bylo třeba, aby došel k určitým závěrům sám. A kdybych příliš tlačila, jen by to vzbudilo pozornost. To mi bylo jasné. Navíc, muži stejně nakonec dali nejvíc na sebe. Takže když bude mít pocit, že na to přišel sám, snáze si to vezme za své.

Jeho další otázka mě znervózní. Nevím, kolik toho vlastně ví a kolik tipuje. Takže teď pokud budu lhát, možná mě přistihne při lži. Pokud bych byla příliš dobrá ve lhaní, bude vědět, čeho jsem schopná. A když zase všechno přiznám, mohlo by to moje dosavadní jednání s ním přivést pod drobnohled. A to také nechci.

"Zmiňovala, že si byl na víc jak jednom představení," připustím raději neurčitě a zahledím se na děti honící se navzájem na druhé straně silnice. "No hádám, že jsi musel mě prověřit, než ses vůbec rozhodl investovat do mě."

Pokrčím rameny a naprostou bezstarostností jako kdybych za tím neviděla nic víc než jen to.

"Takže se tě vlastně můžu zeptat, která z těch her, co jsi viděl, se ti nejvíce líbila?" zeptám se jej, abych trochu odvedla pozornost od toho, co vím já o tom, proč tam chodil. Pohlédnu na něj se zvědavostí vlastní umělcům, kteří chtějí znát názor na jejich díla.

Buchtu si vyberu více méně namátkou. Příliš mi na náplni nezáleží. Stejně pochybuji, že se k ní prokoušu přes ten chléb. Naprosto chápu mužův strach, co cloumá celým jeho tělem, když musí interagovat s Ďáblem z Barelu. Ještě před pár dny jsem se před ním přesně takto třásla, jen to nebylo na mě tak poznat.

Venku následuji Luciana ke kašně. Trochu si opráším místo na jednom ze schůdků, kam si sednu, a pak si začnu ukusovat z chlebu. Nespěchám. Není kam. Protože jestli se Lucian hodlá projíst i koláčem a buchtou, mám času víc než dost. Po očku sleduji, s jakou rychlostí likviduje Lucian ten chléb. Díky tomu si všimnu i jak se mu na tváři objevil úsměv. Je to snad poprvé, co úsměv na jeho tváři nevypadá zlověstně a nebezpečně. Mlčky to přecházím dokud to nevypadá, že chléb celý snědl.

"Mhm, zdá se, že tvůj informátor měl zatraceně dobré informace, nezdá se ti?" zeptám se ho a krátce k němu zalétnu pohledem s mírně pobaveným výrazem na tváři. Jsem zvědavá, jestli se toho uvědomění, že se usmívá a vychutnává si něco, zalekne, nebo ne.

Pořád doufám, že nás něco, nebo někdo zachrání. Pořád vnímám jejich srdce, pořád vím, že je mám na dosah, ale... já nechci jim ublížit. Nechci je zabít dokud nemusím. Říká se, že dvakrát by člověk neměl vstoupit do stejné řeky, ale já se obávám, že jak kráčím sněhem ven od chatky, dostávám se po pás do stejné ledové řeky, co mě kdysi vedla tu osudnou noc ve městě, když si mě vyhlídl ten Lovec. Očima těkám po okolí a snažím se najít někoho, kohokoliv, kdo by nám mohl chtít pomoct. Ale stejně jako tehdy, ani dnes tu nikdo není.

Kris zničehonic skočí po jednom z nich. Trvá mi to okamžik, než abych si to uvědomila. Obrátí, se k poslednímu z nich, co se toho neúčastní a natáhnu se po jeho srdci. Zkusím jej jen utlumit, ale to za sebou už slyším, jak Kris vydechl pod ranou, co mu byla uštědřena. Nemám čas se soustředit a dělat jemné používání síly přiměřeným způsobem. Kontrolovat, že ho jen uspávám...A taky jsem naštvaná a vyděšená. Rozdrtím svou silou jeho srdce. Vím, že je mrtvý ještě dříve, než dopadne na zem. Obrátím se k tomu, co Krise mlátí a natáhnu k němu ruku a stisknu. Tentokrát se už ani nesnažím ho jen omráčit. Nečekám ani na to, až uvidím jeho tělo sklácet se k zemi, když sáhnu po srdci dalšího z mužů, co drží Kristophera. Dívám se mu do tváře zatímco srdce v jeho hrudi puká pod mou silou. Je to tak přirozené, že nad tím skutečně nemusím přemýšlet. Je to jako dýchání. Krisovo srdce nechávám netknuté, to jen vnímám a těknu pohledem k poslednímu muži. Ani u něj nic nepronesu. Nemám mu co říct a žádná slova nezmění už jeho osud. I jemu sáhnu po srdci a s nemilosrdnou rozhodností jej zabiji jako ty ostatní. (87%)



Proč prostě nemohli nás nechat být?!

Až po té začnu ztěžka dýchat a stáhnu ruku v bokům. Slyším, jak těla postupně dopadnou na zem. Snažím se potlačit onu euforii, co moje tělo cítí, že najednou dělá, to, co umí, co zná. Jako když člověk po dlouhém dni sezení si protáhne pořádně nohy procházkou.

"Trefili tě?" zeptám se s překvapivě klidným hlasem. Polknu a pohlédnu na Kristophera. Nedívám se mu ale do očí. Nechci vidět, jak bude teď ze mě vyděšený, nebo znechucený. Trhnu s sebou, když uslyším hulákající hlas z chatky. Dojde mi, že nebezpečí kompletně nepominulo. Pohlédnu k chatce.

Ještě jeden život... prolétne mi myslí. Sevře se mi žaludek, když cítím, jak se na to část mě vlastně těší. Zhluboka se nadechnu. Čas pořád hraje roli. A pořád žádný zachránce v dohledu. Dřív, než si to stihnu rozmluvit, se rozejdu k chatce, abych ho mohla vycítit lépe. Nehodlala jsem tam vpadnout jako nějaký desperát, ale chtěla jsem jej aspoň vidět. Nehodlala jsem mu dávat šanci, nechtěla jsem ho ušetřit. Potřebovala jsem jen příležitost.

”Vážně si myslíš, že to je tak jednoduché?” Pronesu o něco více nahlas, než jsem mluvil předtím a vyhledám přitom její tvář. Snažím se v ní vyčíst, jestli svá slova myslí vážně a jen se mi nevysmívá. Samozřejmě, že to myslí vážně. Zavrtím přitom hlavou. Je tak neskutečná a přitom tu se mnou stále je. Mohu si užívat její přítomnost. Čiší z ní energie a tolik života. I přesto všechno čím si prošla, neztratila svůj morální kompas a víru. Je tak neskutečně mým protikladem.
Na její otázky ohledně toho, co mně zajímá se jen nepatrně ušklíbnul. Nehodlám ji na to odpovídat.
Avšak, když zmíní divadlo, tak sebou trhnu. Samozřejmě, že jsem navštěvoval divadlo. Byl jsem na všech jejich hrách. Nicméně nebylo to kvůli divadlu samotnému, ale bylo to kvůli ní. Chodil jsem se na ní rád dívat. Učarovala mně ve všech svých rolích. Měl jsem pocit, že díky ní jsem byl schopen cítit i radost, když se jednalo o veselohry. Ač nerad to přiznávám, tak mi i slza ukápla při tragédii. Přál jsem si tam být, abych ji mohl zachránit. Bylo opravdu náročné potlačovat to nutkání a přesvědčit sám sebe, že jí žádné nebezpečí nehrozí. Pokud bych tedy měl odpovědět na její otázku, zda mně na tomto světě něco oslovilo. Tak odpovědí by bylo, že ona. Zatraceně. Zavrtím hlavou a opět se schovám pod svou masku toho největšího zlosyna.
”Hádám, že ti to o divadle Michelle prozradila.” Víc se k tomu nevyjadřuji. Hlas je pevný a neskrývá ani památky potom, co se odehrálo předtím.
Je ona opravdu to co je pro mně drahé a zároveň mým střípkem štěstí?

Jsem opravdu neskutečně rád, že změníme téma. Po přiznání jak jsem to měl s jídlem v předchozí dnech, najednou pocítím neskutečný hlas. Ani trochu neváhám a když jde dovnitř, tak se k ní přidám. K těm krajícům chleba přikoupím i dva ovocné koláče, dvě buchty podle chuti - moje je s mákem. Nechám chudákovi za pultem, který když mu došlo kdo u něj nakupuje, málem omdlel, větší spropitné.

Když jsme venku nevím, do čeho se mám dřív pustit.
”Rád bych si k tomu jídlu sedl.” Nahodím a nečekám, jestli bude souhlasit. Vidám se rozhodným krokem ke kašně na náměstí, kde se dá sednou na schůdky, kterou jsem si předtím všiml. Tam se pustím nejdříve do toho chleba s namazáním. Na tváři se mi rozline spokojený výraz. Něco o čem jsem si myslel, že se nikdy nestane.
Musí se nechat, vážně to skvěle chutná.

”Krásná slova, slečinko. Jenže obávám se, že ty vás tady nezachrání. Vaše věci si vezmeme tak či onak. Až s vámi budeme hotovi.” Pronese ten vůdce, který zdá se jako jediný z těch z těch pěti zůstane v chatce.

Zbylí jeho příslušníci nás vedou do náručí chladné zimy.
Dělej něco. Sakra dělej něco. Jsi zatracený drüskelle. Na něco takového tě učili. Měl jsi bojovat se zatraceným ďáblem. Jenže místo boje ses s ním spřáhl.
Snažím svoje tělo přemluvit k něčemu. Abych nebyl jako ovce, která jde poslušně na porážku.
Blízkost Shae, která šla vedle mně a na kterou byli také mířeny zbraně, mně donutila se aspoň lépe porozhlédnout po našich věznitelých. Jediné, co na nich bylo hrozivé, byly jejich zbraně. Žádný z nich nevypadal, že by měl za sebou nějaký výcvik. Což mně svým způsobem uklidnilo a dodalo mi to odvahu na následné konání.

Na jednoho co byl nejblíže jsem se bez váhání vrhl. Výstřel, který zazněl z pistole, mně v tom nezastavil, když jsem jej shodil na zem a jednu mu dal pěstí. Rád bych ještě pokračoval, ale to mně popadli ruce jeho dvou společníků, mezitím co poslední mířil na Shae. Nebyl však na ní úplně soustředěný. Z jeho postoje na něj bylo vidět, že ji nepovažuje za žádné nebezpečí. Neměli ani nejmenší tušení, že z nás dvou byla ona tím skutečným nebezpečím. V tuhle jejich logiku jsem doufal.
Snad jsem jí tím dopřál tak příležitost, aby udělala něco v co jsem doufal, že udělá naposledy. Dva mně vytáhli zpátky na nohy, pevně mi drželi ruce a dopřáli tak čas tomu třetímu, aby se i on zvedl. Následně jsem od něj schytal pár dobře mířených ran. Byla to cena, kterou jsem byl ochoten podstoupit. Selhal jsem totiž jako její ochránce. Selhal jsem jakožto drüskelle, když jako jediné co mi zůstalo z výcviku bylo schytávat rány.
Mohl jsem jen tiše doufat, že je aspoň přešla chuť na Shae. Neměl jsem odvahu se na ní podívat, abych se přesvědčil o skutečnosti. Bál jsem se, že má pošetilá snaha, abych se stal jejich objektem zájmu mezitím, přišla vniveč.
Omlouvám se, že jsem takto selhal.

odkaz

Zůstanu na něj hledět, když se tak tiše svěřuje s tím, co ani nemůže říct nahlas. Zkoušela jsem znovu proniknout pohledem pod jeho masku, vyčíst z něj, zda je to jen hra, nebo skutečné - nečekané - přiznání. Žádné vyštěknutí mým směrem, žádné vyhrožování, že do toho nemám strkat nos. Bylo těžké si připustit, že bych skutečně prošla skulinou, díky které jsem viděla hlouběji než kdy předtím.

"Peklo na tebe počká po smrti, i když si občas něco užiješ na světě," promluvím pak po chvíli. "Tedy, rozumím tomu, že v tvém postavení není život vůbec procházkou v růžové zahradě, ale spíše hm... žonglování s ostrými noži zatímco chodíš po rozpálených uhlících a pliveš přitom oheň... Ale... musí být něco, co tě aspoň zajímá? Jídlo? Hraní hazardu? Procházky? Lodě?" ptám se jej pomalu a postupně. Netuším na jak dlouho mi vydrží bezpečné okno, a tak se snažím dát do dveří zarážku, abych se jimi znovu někdy mohla dostat.

"A nebo divadlo? Nebo zpěv s hudbou? Jestli sis mě proklepl tak důkladně jako ty lidi, co jsme potkali cestou, musel jsi toho vidět už z našeho divadla spousty. Nic z toho tě neoslovilo?" pokračuji dál a dávám si přitom pozor, abych se tvářila, že netuším o tom, že divadlo navštěvoval při každé hře, kde jsem byla já a nedokázal mě dostat z hlavy. U kohokoliv jiného bych i zvolila dotek, abych jej ujistila, že jsem tady a je to všechno v pořádku. Ale u Luciana s tímto váhám.

"Máme týden, kdy ti mám ukázat krásy města, tak se v mezičase můžeš nad tím zamyslet, co by tě zajímalo. Může to být drobnost. Nemusíš mi to ani říkat, ale... jako někdo, kdo se peklu sám už přiblížil... ti můžu říct, že není kam spěchat. Najdi to něco, co ti může být drahé, střež si to a kochej se," radím mu tiše. Pak potřesu hlavou a lehce se pousměji jeho směrem. "A nebo mě pošli do háje, to je na tobě. Jen si vážně myslím, že každý si může najít svůj střípek štěstí. Jakkoliv prchlivý je..."

Když se přizná, že už nejspíš celý den nejedl, tak přikývnu.

"Dobrá, tak to máme jisté, jídlo bude první krok," pronesu energetičtěji než předtím a rozhlédnu se po ulici, jestli se k tomu místu blížíme. Pokud ano, ihned se vydám dovnitř koupit dva velké krajíce chlebu s namazáním. Pokud se ostýchá a nejde se mnou, nebo se k tomu nemá, klidně zaplatím za oba. Nemám s tím problém.

odkaz

Trhla jsem sebou do sedu, aniž bych chápala, co se kolem mě děje. Očima jsem těkala po místnosti a po těch lidech, aniž bych je dokázala poznat. Vnímala jsem ale rychlý tlukot jejich srdcí. Uměla jsem je spočítat. Kožešinu jsem si tiskla na sebe jednou rukou. Dochází mi, že nejsou přátelští. Pohlédnu na Krise, abych se ujistila, že je tady se mnou. Při tom, kdy se nám střetnou pohledy, polknu.

Měla jsem zabarikádovat ty dveře. Jak jsem měla vědět, že ty dveře jen tak vykopnou, aniž by nás předchozí pokusy probudili?!

Přes vlastní splašené srdce téměř neslyším tiché vyděšené myšlenky ohledně celé té situace. Přitáhnu si kožešinu blíže k tělu, když spatřím pohled jednoho z těch mužů. Dech se mi zadrhne v krku a rychle uhnu pohledem. Celé tělo jako kdyby mi zachvátila zimnice. Na pár vteřin nezvládnu dělat vůbec nic. Téměř ani nevnímám slova toho muže. Probere mne až dloubnutí zbraně do zad. Zmateně se ohlédnu, než se neobratně postavím na rozechvělé nohy. Pokusím se dostat ke Kristopherovi. Nějak věřím, že když mu budu blíž, budu víc v bezpečí.

"Poslyšte, omlouváme se, ale potřebovali jsme se někde skrýt... Byli jsme na konci sil, cestujeme už dlouho... Podělíme se, o co máme. Vesnice je už jen kousek, zvládneme se vrátit všichni. Divočina je tu sama o sobě nebezpečná a krutá, nemusíme tací být i k sobě navzájem," pokusím se roztřeseným hlasem apelovat. Vyhýbám se očnímu kontaktu všech. Nemůžu vidět ten chtíč znova. Už takhle se mi svírá krk při tom, jak vágně cítím jejich emoce a bití jejich srdcí.

Prosím, prosím, mějte rozum. Nechci vám ublížit. Nechte nás být... prosím je v duchu a pokud jsem se dostala ke Kristopherovi, tak mu stisknu ruku. Jako záchranné lano pro topícího se v peřejích nemilosrdné řeky. Přes hlavu se mi přelévaly emoce a bubnování šesti srdcí. Moje, Kristopherovo a čtyři jejich. Dokázala jsem je bez problémů rozpoznat i teď. Stačilo slovo, myšlenka...

Z jejich slov mi jde hlava kolem.
Mohla by jim dělat obhájce. Bleskla mi hlavou okamžitě myšlenka.
Možná. Opravdu nepatrně možná, na těch slovech něco je. Také je možné, že nad tím přemýšlím právě z toho důvodu, že bych snad něco takového toužil slyšet o sobě. Toužil si dopřát na kratičkou chvíli ten drobný luxus. Vyslechnout si z jejich překrásných rtů něco hezkého o sobě, co by nemělo nic společného se slovy pohybující se kolem pekla a samotného ďábla. Prostě jen slyšet něco hezkého…
Její přítomnost mi škodí. Nedělá mi dobře. Přemýšlím špatně, než bych měl. Mám problém se soustředit na to, co je důležité. Místo abych hledal vodu, tak jsem se nechal zlákat fata morganou.

”Na mně žádné štěstí nečeká. Pro mně je přichystáno peklo na zemi, abych věděl, co mně bude čekat po smrti.” Pronesu tiše, ale i tak se má slova donesou k jejím uším. Jak jí svým způsobem závidím ten její zápal pro život. Ač to nerad přiznávám dal bych za to snad cokoliv. Nebýt závislý na alkoholu a omamných látkách, abych byl schopen se vyspat aniž bych neměl před očima ty děsivé výjevy minulosti.
"Pro mně život není nic jiného než utrpení." Z mé chůze, držení těla, spíš připomínám najednou muže jdoucího na popravu. Opět se cítím neskutečně unavený a zničený. Přijdu si, že je mi mnohem víc let, než ve skutečnosti.

"Jídlo….jo, to jsem měl naposledy…" Na chvíli se zamyslím, kdy jsem měl čas na jídlo. Možná jsem něco jedl včera nebo to bylo předevčírem. Určitě jsem vypil celou láhev whisky před spaním.
"Vlastně ani nevím. Jídlo zní fajn."

"Jo, na tom asi něco bude," odsouhlasím jeho vyjmenování nejlepších zdrojů informací po chvilkovém zamyšlení. Nikdy mne to vlastně nenapadlo, ale když to takto řekl, dávalo to naprostý smysl.

Všichni měli společné to, že je ostatní přehlíželi. Nebrali je jako někoho, kdo je může ohrozit, nebo vůbec jako lidi...

Svou pochmurnou dedukci si nechám pro sebe. Prohlížím si ulici, jež se pomalu plní životem, avšak stále ten život netepe v té obvyklé rychlosti a kvantitě, jak to znám ze středu města. Ale i tak je to příjemná změna oproti té smrtí ovlivněné ulici, ze které jsme vyšli. Jen krátce se podívám na Luciana, když ocení, že informace, co jsem mu poskytla je velmi exkluzivní. Hledám stopy po úšklebku, nebo naopak o tom, že to myslí skutečně vážně. Přikývnu bez dalších slov a pokračuji mlčky vedle něj. Sleduji ruch kolem a další konverzaci nezačínám. Myšlenky se mi stále točí kolem knihovny. Jestli je něco, co jsem o tom nezapomněla, nebo jak sakra tuhle situaci využít pro svůj prospěch.

Trhnutím se podívám směrem, který mi ukáže. Zaostřím na muže, o němž mluví. Důkladně si jej prohlížím. Chvíli nevím, co po mne chce, a tak mlčím a nechám jej mluvit o těch lidech. Prohlédnu si i onu ženu a vyslechnu si odsouzení na všechny zmiňované.

Instinktivně cítím, že oba dva ty příběhy jsou špatné. Muži by neměli utrácet peníze, co nemají a zadlužovat rodinu a ženy by měli být věrné svým mužům jakkoliv byl sňatek spíš z rozumu než z lásky. Ale na tu se stejně hrálo jen v básních a literárních dílech. Ale věděla jsem, že toto říct nemohu.

"Každý máme své prohřešky. Ale přesto si všichni nezaslouží zatracení," začnu mluvit měkce, tiše a opatrně. "Tchán jej tak miluje, nebo svou dceru, že se snaží jim pomoci, i když ho to stojí hotové jmění. Od Jacoba to není slušné, ani správné, a někdo by mu to měl zarazit... Ale... to ty neuděláš že? Dokud to není výhodné pro tebe?" zeptám se, ale odpověď na tuto otázku vím. Není to výtka, je to jen prostá otázka.

"A co se týče té dívky," pokračuji plynule a pokrčím rameny. "Není to správné morálně, ale... když se na to podíváš jejíma očima. Co když toho zahradníka skutečně miluje? A nebo jí jen dělá dobře, jak se jí dotýká, jak ji laská, jak ji prokazuje lásku? "pokládám mu otázky jednu za druhou a zamyšleně si přejedu prsty po tváři, když zmíním dotek. Jak příjemný je dotek z lásky oproti tomu z povinnosti či obyčejného chtíče. Pak ruku opět stáhnu a pohlédnu na něj s pozvednutým obočím, když pokračuji s otázkami. "Co když je to to, co jí pomáhá zůstat dobrou dcerou a manželkou? Co když je to její jediný střípek štěstí v jejím životě?"

Odmlčím se jen na vteřinku, než pokračuji dál, abych se vrátila zpět k Jacobovi a jeho tchánovi.

"Neznám ani jednoho z nich, abych je mohla soudit. Možná Jacob sází, protože se ztratil sám v životě a neví, jak se najít. Možná je jeho práce tak špatná, že ví, že se z bídy nevyhrabe nikdy. A tak sází, aby se pokusil vzít osud do svých rukou. A ano, nejspíš nechápe, kdy je tomu zadost. Dělá špatná rozhodnutí, protože neví, jak z toho ven. Stejně tak ona. Hledají svou cestu ke štěstí... Copak ty nemáš nic, co bys dělal pro to, aby sis trochu odpočinul od toho tvého věčného prokletí být Ďáblem? To skutečně každou bdělou vteřinu věnuješ jen stavění svého impéria moci? A k čemu pak ten život je, když se jen přežívá?" ptám se s naivním zápalem pro život a štěstí.

Potřesu hlavou a když se mi vymaní pramen vlasů z účesu, dám si jej za ucho. Pohlédnu naposledy k Jacobovi a slečně Malbourne, než je naše kroky opět zanesou příliš daleko na to, aby byly něčím víc než jen pouhou rozmazanou kulisou v dálce.

"Nemusíš odpovídat... Brzy bychom měli narazit na stánek s druhým nejlepším pečivem ve městě. Máš hlad? Můžeme si to vzít na cestu s sebou, abychom se nezdržovali..."

První, co mně probudilo byla neskutečná rána a následný chlad z venku, který pronikl do místnosti. Byl jsem ještě rozespalý, tak mi notnou chvíli trvalo, než jsem si uvědomil co se to vlastně děje.

Předchozí den se nesl v poklidu, kdy jsme oba se snažili nabrat energii, abychom se mohli zase posunout dál k našemu cíli. Je pravdou, že jsem odpočinek potřeboval. Kdybych jej neměl, tak bych nejspíše zkolaboval někde na cestě. Byl jsem si totiž ještě na delší dobu lehnout.

Otevřel jsem oči a hleděl jsem do hlavní několika zbraní mířících na nás. Nebylo to lovci jako jsem býval já. Spíš vypadaly na pytláky a zloděje. Řekl bych, že ani jim ta chatka nepatřila a vloupali se sem podobně jako my dva. Nemluvě o tom, že je docela pravděpodobné, že to byli ti stejní co nás chtěli přepadnout a kvůli kterým jsme přecházeli led.
Můj pohled spočine na batohu, který má na zádech jeden z nich. Dost dobře poznávám medvědí kůži, kterou jsme společně připravovali k prodeji. Opatrně těknu pohledem k Shae, abych si ověřil zda je v pořádku.
”Ale, ale, kdopak nám to spal v našich postýlkách… a jedl s našich mističek.” Pronese jeden z nich, nejspíše vůdce bandy.
”Pláchli jste přes led… ale koukám, že jste se moc daleko nedostali. Co jen s vámi uděláme?” Nelze si nevšimnout, že jeden z jeho mužů si prohlíží Shae s neskrývaným zájmem.
Jsem přesvědčený, že nehledě na svoje bezpečí udělám všechno pro to, abych zabránil minulosti, aby se opakovala. Už si to na ní nikdo nezkusí.
”Nicméně, abychom tu nedělali zbytečný svinčík bude nejlepší se přesunout venku.” Houkne ještě šéf ke svým chtivým poskokům.
Dobře… dobře… hlavně klid, možná by se to dalo využít. S tím opatrně vstanu potom, co mi jeden pistolí nepříjemně šťouchne do žeber s jasně daným povelem vstávej.

”Ah, jistě. Tohle mně mohlo napadnout. Děti, barmani, lehké dívky a služebnictvo jsou nejlepším zdrojem informací.” Pronesu poté, co si vyslechnu příběh o tom, jak se k ní dostala tahle informace. Rozhodnu se jí přitom i lehce odkrýt karty o tom, kdo všechno jsou moje zdroje. Je mi jasné, že přitom riskuji i prozrazení svého zdroje, který mi pomohl nahlédnout do tajů její rodiny.
Možná jsem stále rozhozený z toho, co se to před chvíli odehrálo. Ta vzájemná blízkost. Ty pronesená slova. To jak moje tělo reagovalo na její přítomnost.
”V tom případě si toho velice cením.” Nějak jí věřím, že jsem opravdu první, kdo tuhle informaci dostal a vůbec nemám pochybnosti. Možná i to byl důvod, proč jsem se jí svěřil se svými zdroji. Byl to jenom výměnný obchod.

Jsme už o dost dál od opuštěného domu mé rodiny a je to znát. Všude kolem je život. Ptáci zpívají, dokonce i na ulicích jsou i nějací lidé. Není jich tu moc. Stále jsme dalo by se říct na kraji města. Kostel kam směřujeme je v centru města, takže nám cesta ještě nějaký čas zabere. Kdybychom si tu odchytili kočár byli bychom tam sice mnohem rychleji, ale já nikam nespěchám a procházka mi nepřijde jako zas tak špatný nápad. Mohu si tak užívat její společnost o mnohem déle.
”Vidíš je. Žijí si své poklidné životy. Snaží se před všemi tvářit jako nejvíc svatí. Přitom támhleten…” Ukážu na jednoho chlápka. ”Jacob Silver, rád utrácí peníze v karetních hrách. Většinou prohrává. Mají neskutečné dluhy. A tak si neustále půjčuje od svého tchána, vymýšlí si proč stále nemá peníze. A jeho tchán je tak neskutečně hodný, že mu to všechno věří a nechá se tím holomkem zneužívat.” V mém hlase je znatelné pohrdání.
”Nebo tahle mladá žena…” Ukážu na dívku, která zrovna vstupuje do domu. ”Rodiče ji provdali bohatému, ale neskutečně ošklivému a starému muži. Jelikož má svůj věk, tak chodí poměrně brzy spát. A jakmile usne, drahá slečna Malbourne jde za zahradníkem, aby jí nahradil to, co od starého pána nemá.” Nevím, proč jí to vůbec říkám. Možná to je jen ukázka toho, že přede mnou toho moc neunikne. Možná i to, že stále nerozumím tomu, že bych chtěla někoho takového zachraňovat.