Andor.cz - Dračí doupě online

odkaz

Zůstanu na něj hledět, když se tak tiše svěřuje s tím, co ani nemůže říct nahlas. Zkoušela jsem znovu proniknout pohledem pod jeho masku, vyčíst z něj, zda je to jen hra, nebo skutečné - nečekané - přiznání. Žádné vyštěknutí mým směrem, žádné vyhrožování, že do toho nemám strkat nos. Bylo těžké si připustit, že bych skutečně prošla skulinou, díky které jsem viděla hlouběji než kdy předtím.

"Peklo na tebe počká po smrti, i když si občas něco užiješ na světě," promluvím pak po chvíli. "Tedy, rozumím tomu, že v tvém postavení není život vůbec procházkou v růžové zahradě, ale spíše hm... žonglování s ostrými noži zatímco chodíš po rozpálených uhlících a pliveš přitom oheň... Ale... musí být něco, co tě aspoň zajímá? Jídlo? Hraní hazardu? Procházky? Lodě?" ptám se jej pomalu a postupně. Netuším na jak dlouho mi vydrží bezpečné okno, a tak se snažím dát do dveří zarážku, abych se jimi znovu někdy mohla dostat.

"A nebo divadlo? Nebo zpěv s hudbou? Jestli sis mě proklepl tak důkladně jako ty lidi, co jsme potkali cestou, musel jsi toho vidět už z našeho divadla spousty. Nic z toho tě neoslovilo?" pokračuji dál a dávám si přitom pozor, abych se tvářila, že netuším o tom, že divadlo navštěvoval při každé hře, kde jsem byla já a nedokázal mě dostat z hlavy. U kohokoliv jiného bych i zvolila dotek, abych jej ujistila, že jsem tady a je to všechno v pořádku. Ale u Luciana s tímto váhám.

"Máme týden, kdy ti mám ukázat krásy města, tak se v mezičase můžeš nad tím zamyslet, co by tě zajímalo. Může to být drobnost. Nemusíš mi to ani říkat, ale... jako někdo, kdo se peklu sám už přiblížil... ti můžu říct, že není kam spěchat. Najdi to něco, co ti může být drahé, střež si to a kochej se," radím mu tiše. Pak potřesu hlavou a lehce se pousměji jeho směrem. "A nebo mě pošli do háje, to je na tobě. Jen si vážně myslím, že každý si může najít svůj střípek štěstí. Jakkoliv prchlivý je..."

Když se přizná, že už nejspíš celý den nejedl, tak přikývnu.

"Dobrá, tak to máme jisté, jídlo bude první krok," pronesu energetičtěji než předtím a rozhlédnu se po ulici, jestli se k tomu místu blížíme. Pokud ano, ihned se vydám dovnitř koupit dva velké krajíce chlebu s namazáním. Pokud se ostýchá a nejde se mnou, nebo se k tomu nemá, klidně zaplatím za oba. Nemám s tím problém.

odkaz

Trhla jsem sebou do sedu, aniž bych chápala, co se kolem mě děje. Očima jsem těkala po místnosti a po těch lidech, aniž bych je dokázala poznat. Vnímala jsem ale rychlý tlukot jejich srdcí. Uměla jsem je spočítat. Kožešinu jsem si tiskla na sebe jednou rukou. Dochází mi, že nejsou přátelští. Pohlédnu na Krise, abych se ujistila, že je tady se mnou. Při tom, kdy se nám střetnou pohledy, polknu.

Měla jsem zabarikádovat ty dveře. Jak jsem měla vědět, že ty dveře jen tak vykopnou, aniž by nás předchozí pokusy probudili?!

Přes vlastní splašené srdce téměř neslyším tiché vyděšené myšlenky ohledně celé té situace. Přitáhnu si kožešinu blíže k tělu, když spatřím pohled jednoho z těch mužů. Dech se mi zadrhne v krku a rychle uhnu pohledem. Celé tělo jako kdyby mi zachvátila zimnice. Na pár vteřin nezvládnu dělat vůbec nic. Téměř ani nevnímám slova toho muže. Probere mne až dloubnutí zbraně do zad. Zmateně se ohlédnu, než se neobratně postavím na rozechvělé nohy. Pokusím se dostat ke Kristopherovi. Nějak věřím, že když mu budu blíž, budu víc v bezpečí.

"Poslyšte, omlouváme se, ale potřebovali jsme se někde skrýt... Byli jsme na konci sil, cestujeme už dlouho... Podělíme se, o co máme. Vesnice je už jen kousek, zvládneme se vrátit všichni. Divočina je tu sama o sobě nebezpečná a krutá, nemusíme tací být i k sobě navzájem," pokusím se roztřeseným hlasem apelovat. Vyhýbám se očnímu kontaktu všech. Nemůžu vidět ten chtíč znova. Už takhle se mi svírá krk při tom, jak vágně cítím jejich emoce a bití jejich srdcí.

Prosím, prosím, mějte rozum. Nechci vám ublížit. Nechte nás být... prosím je v duchu a pokud jsem se dostala ke Kristopherovi, tak mu stisknu ruku. Jako záchranné lano pro topícího se v peřejích nemilosrdné řeky. Přes hlavu se mi přelévaly emoce a bubnování šesti srdcí. Moje, Kristopherovo a čtyři jejich. Dokázala jsem je bez problémů rozpoznat i teď. Stačilo slovo, myšlenka...

Z jejich slov mi jde hlava kolem.
Mohla by jim dělat obhájce. Bleskla mi hlavou okamžitě myšlenka.
Možná. Opravdu nepatrně možná, na těch slovech něco je. Také je možné, že nad tím přemýšlím právě z toho důvodu, že bych snad něco takového toužil slyšet o sobě. Toužil si dopřát na kratičkou chvíli ten drobný luxus. Vyslechnout si z jejich překrásných rtů něco hezkého o sobě, co by nemělo nic společného se slovy pohybující se kolem pekla a samotného ďábla. Prostě jen slyšet něco hezkého…
Její přítomnost mi škodí. Nedělá mi dobře. Přemýšlím špatně, než bych měl. Mám problém se soustředit na to, co je důležité. Místo abych hledal vodu, tak jsem se nechal zlákat fata morganou.

”Na mně žádné štěstí nečeká. Pro mně je přichystáno peklo na zemi, abych věděl, co mně bude čekat po smrti.” Pronesu tiše, ale i tak se má slova donesou k jejím uším. Jak jí svým způsobem závidím ten její zápal pro život. Ač to nerad přiznávám dal bych za to snad cokoliv. Nebýt závislý na alkoholu a omamných látkách, abych byl schopen se vyspat aniž bych neměl před očima ty děsivé výjevy minulosti.
"Pro mně život není nic jiného než utrpení." Z mé chůze, držení těla, spíš připomínám najednou muže jdoucího na popravu. Opět se cítím neskutečně unavený a zničený. Přijdu si, že je mi mnohem víc let, než ve skutečnosti.

"Jídlo….jo, to jsem měl naposledy…" Na chvíli se zamyslím, kdy jsem měl čas na jídlo. Možná jsem něco jedl včera nebo to bylo předevčírem. Určitě jsem vypil celou láhev whisky před spaním.
"Vlastně ani nevím. Jídlo zní fajn."

"Jo, na tom asi něco bude," odsouhlasím jeho vyjmenování nejlepších zdrojů informací po chvilkovém zamyšlení. Nikdy mne to vlastně nenapadlo, ale když to takto řekl, dávalo to naprostý smysl.

Všichni měli společné to, že je ostatní přehlíželi. Nebrali je jako někoho, kdo je může ohrozit, nebo vůbec jako lidi...

Svou pochmurnou dedukci si nechám pro sebe. Prohlížím si ulici, jež se pomalu plní životem, avšak stále ten život netepe v té obvyklé rychlosti a kvantitě, jak to znám ze středu města. Ale i tak je to příjemná změna oproti té smrtí ovlivněné ulici, ze které jsme vyšli. Jen krátce se podívám na Luciana, když ocení, že informace, co jsem mu poskytla je velmi exkluzivní. Hledám stopy po úšklebku, nebo naopak o tom, že to myslí skutečně vážně. Přikývnu bez dalších slov a pokračuji mlčky vedle něj. Sleduji ruch kolem a další konverzaci nezačínám. Myšlenky se mi stále točí kolem knihovny. Jestli je něco, co jsem o tom nezapomněla, nebo jak sakra tuhle situaci využít pro svůj prospěch.

Trhnutím se podívám směrem, který mi ukáže. Zaostřím na muže, o němž mluví. Důkladně si jej prohlížím. Chvíli nevím, co po mne chce, a tak mlčím a nechám jej mluvit o těch lidech. Prohlédnu si i onu ženu a vyslechnu si odsouzení na všechny zmiňované.

Instinktivně cítím, že oba dva ty příběhy jsou špatné. Muži by neměli utrácet peníze, co nemají a zadlužovat rodinu a ženy by měli být věrné svým mužům jakkoliv byl sňatek spíš z rozumu než z lásky. Ale na tu se stejně hrálo jen v básních a literárních dílech. Ale věděla jsem, že toto říct nemohu.

"Každý máme své prohřešky. Ale přesto si všichni nezaslouží zatracení," začnu mluvit měkce, tiše a opatrně. "Tchán jej tak miluje, nebo svou dceru, že se snaží jim pomoci, i když ho to stojí hotové jmění. Od Jacoba to není slušné, ani správné, a někdo by mu to měl zarazit... Ale... to ty neuděláš že? Dokud to není výhodné pro tebe?" zeptám se, ale odpověď na tuto otázku vím. Není to výtka, je to jen prostá otázka.

"A co se týče té dívky," pokračuji plynule a pokrčím rameny. "Není to správné morálně, ale... když se na to podíváš jejíma očima. Co když toho zahradníka skutečně miluje? A nebo jí jen dělá dobře, jak se jí dotýká, jak ji laská, jak ji prokazuje lásku? "pokládám mu otázky jednu za druhou a zamyšleně si přejedu prsty po tváři, když zmíním dotek. Jak příjemný je dotek z lásky oproti tomu z povinnosti či obyčejného chtíče. Pak ruku opět stáhnu a pohlédnu na něj s pozvednutým obočím, když pokračuji s otázkami. "Co když je to to, co jí pomáhá zůstat dobrou dcerou a manželkou? Co když je to její jediný střípek štěstí v jejím životě?"

Odmlčím se jen na vteřinku, než pokračuji dál, abych se vrátila zpět k Jacobovi a jeho tchánovi.

"Neznám ani jednoho z nich, abych je mohla soudit. Možná Jacob sází, protože se ztratil sám v životě a neví, jak se najít. Možná je jeho práce tak špatná, že ví, že se z bídy nevyhrabe nikdy. A tak sází, aby se pokusil vzít osud do svých rukou. A ano, nejspíš nechápe, kdy je tomu zadost. Dělá špatná rozhodnutí, protože neví, jak z toho ven. Stejně tak ona. Hledají svou cestu ke štěstí... Copak ty nemáš nic, co bys dělal pro to, aby sis trochu odpočinul od toho tvého věčného prokletí být Ďáblem? To skutečně každou bdělou vteřinu věnuješ jen stavění svého impéria moci? A k čemu pak ten život je, když se jen přežívá?" ptám se s naivním zápalem pro život a štěstí.

Potřesu hlavou a když se mi vymaní pramen vlasů z účesu, dám si jej za ucho. Pohlédnu naposledy k Jacobovi a slečně Malbourne, než je naše kroky opět zanesou příliš daleko na to, aby byly něčím víc než jen pouhou rozmazanou kulisou v dálce.

"Nemusíš odpovídat... Brzy bychom měli narazit na stánek s druhým nejlepším pečivem ve městě. Máš hlad? Můžeme si to vzít na cestu s sebou, abychom se nezdržovali..."

První, co mně probudilo byla neskutečná rána a následný chlad z venku, který pronikl do místnosti. Byl jsem ještě rozespalý, tak mi notnou chvíli trvalo, než jsem si uvědomil co se to vlastně děje.

Předchozí den se nesl v poklidu, kdy jsme oba se snažili nabrat energii, abychom se mohli zase posunout dál k našemu cíli. Je pravdou, že jsem odpočinek potřeboval. Kdybych jej neměl, tak bych nejspíše zkolaboval někde na cestě. Byl jsem si totiž ještě na delší dobu lehnout.

Otevřel jsem oči a hleděl jsem do hlavní několika zbraní mířících na nás. Nebylo to lovci jako jsem býval já. Spíš vypadaly na pytláky a zloděje. Řekl bych, že ani jim ta chatka nepatřila a vloupali se sem podobně jako my dva. Nemluvě o tom, že je docela pravděpodobné, že to byli ti stejní co nás chtěli přepadnout a kvůli kterým jsme přecházeli led.
Můj pohled spočine na batohu, který má na zádech jeden z nich. Dost dobře poznávám medvědí kůži, kterou jsme společně připravovali k prodeji. Opatrně těknu pohledem k Shae, abych si ověřil zda je v pořádku.
”Ale, ale, kdopak nám to spal v našich postýlkách… a jedl s našich mističek.” Pronese jeden z nich, nejspíše vůdce bandy.
”Pláchli jste přes led… ale koukám, že jste se moc daleko nedostali. Co jen s vámi uděláme?” Nelze si nevšimnout, že jeden z jeho mužů si prohlíží Shae s neskrývaným zájmem.
Jsem přesvědčený, že nehledě na svoje bezpečí udělám všechno pro to, abych zabránil minulosti, aby se opakovala. Už si to na ní nikdo nezkusí.
”Nicméně, abychom tu nedělali zbytečný svinčík bude nejlepší se přesunout venku.” Houkne ještě šéf ke svým chtivým poskokům.
Dobře… dobře… hlavně klid, možná by se to dalo využít. S tím opatrně vstanu potom, co mi jeden pistolí nepříjemně šťouchne do žeber s jasně daným povelem vstávej.

”Ah, jistě. Tohle mně mohlo napadnout. Děti, barmani, lehké dívky a služebnictvo jsou nejlepším zdrojem informací.” Pronesu poté, co si vyslechnu příběh o tom, jak se k ní dostala tahle informace. Rozhodnu se jí přitom i lehce odkrýt karty o tom, kdo všechno jsou moje zdroje. Je mi jasné, že přitom riskuji i prozrazení svého zdroje, který mi pomohl nahlédnout do tajů její rodiny.
Možná jsem stále rozhozený z toho, co se to před chvíli odehrálo. Ta vzájemná blízkost. Ty pronesená slova. To jak moje tělo reagovalo na její přítomnost.
”V tom případě si toho velice cením.” Nějak jí věřím, že jsem opravdu první, kdo tuhle informaci dostal a vůbec nemám pochybnosti. Možná i to byl důvod, proč jsem se jí svěřil se svými zdroji. Byl to jenom výměnný obchod.

Jsme už o dost dál od opuštěného domu mé rodiny a je to znát. Všude kolem je život. Ptáci zpívají, dokonce i na ulicích jsou i nějací lidé. Není jich tu moc. Stále jsme dalo by se říct na kraji města. Kostel kam směřujeme je v centru města, takže nám cesta ještě nějaký čas zabere. Kdybychom si tu odchytili kočár byli bychom tam sice mnohem rychleji, ale já nikam nespěchám a procházka mi nepřijde jako zas tak špatný nápad. Mohu si tak užívat její společnost o mnohem déle.
”Vidíš je. Žijí si své poklidné životy. Snaží se před všemi tvářit jako nejvíc svatí. Přitom támhleten…” Ukážu na jednoho chlápka. ”Jacob Silver, rád utrácí peníze v karetních hrách. Většinou prohrává. Mají neskutečné dluhy. A tak si neustále půjčuje od svého tchána, vymýšlí si proč stále nemá peníze. A jeho tchán je tak neskutečně hodný, že mu to všechno věří a nechá se tím holomkem zneužívat.” V mém hlase je znatelné pohrdání.
”Nebo tahle mladá žena…” Ukážu na dívku, která zrovna vstupuje do domu. ”Rodiče ji provdali bohatému, ale neskutečně ošklivému a starému muži. Jelikož má svůj věk, tak chodí poměrně brzy spát. A jakmile usne, drahá slečna Malbourne jde za zahradníkem, aby jí nahradil to, co od starého pána nemá.” Nevím, proč jí to vůbec říkám. Možná to je jen ukázka toho, že přede mnou toho moc neunikne. Možná i to, že stále nerozumím tomu, že bych chtěla někoho takového zachraňovat.

Když jsem k němu zvedala pohled, čekala jsem nepochopení, hněv vůči odmítnuté nabídce, nebo jen obyčejný despekt. Opravdu mne překvapilo, když jsem v nich místo toho našla pochopení a snad něco, co vypadalo jako... uznání? To mne na chvíli rozhodilo, až jsem se do jeho očí střídavě dívala o pár vteřin déle, než jsem zamýšlela. S jeho dalšími otázkami jsem mírně naklonila hlavu k rameni, odhalila jsem tak trochu více krk a donutila jsem se dívat na něj dál.

"Říkáš, že každý člověk je svým způsobem zatracený, každý máme svá monstra, tak proč by bylo tak těžké najít pochopení u někoho jiného? Obzvlášť u někoho, kdo s monstry žije, ale stále v nich vidí lidi..." pronesu tiše. S poslední otázkou pozvednu lehce obočí na dvě vteřiny se odmlčím, než pomalu pokrčím rameny. "Ale to ty přece víš, přesto si netroufneš... A o tom mluvím..."

Jakmile se kouzlo tichého rozhovoru na opuštěném chodníku rozplyne a on si nasadí svou masku, soustředím se chvíli jen na svůj dech, abych jej zklidnila. Bylo to intenzivní. Rozhovor soustředěný na další úkol je vlastně vysvobozením i pro mě, protože v těchto chvílích nebylo třeba se tolik hlídat a vybírat slova s tak velkou precizností. I když na pozoru jsem se před ním stále měla.

"Vlastně jen čirou náhodou," pousměji se zdrženlivě, když se začne vyptávat, jak to vím. Já věděla, že v tom hrálo roli i to, že jsem jako děvčátko měla rozkošnou tvářičku a vypadala jsem naprosto nevinně. Jenže jsem nechtěla tuto charakteristiku připomínat. Jen ať nad mou věrohodností vůbec nepřemýšlí. "A spousta alkoholu, co měl hlavní knihovník v sobě. Bylo mi tehdy šest nebo sedm, když jsem měla recitovat na vánočním posezení. Po té, co jsem skončila a čekala rodiče skončí s konverzováním na večírku, četla jsem si v knihovně, kde mě našel hlavní knihovník. Měl rudý nos jako bambuli a dech plný vína. Naklonil se tehdy přes pultík, kde jsem si četla, aby se podíval, co čtu. Na krku se mu houpal ten klíč a začal mi o něm vyprávět. Však, co by si tak malá holka mohla zapamatovat? Stejně by nejspíš věřila, že je to jen báchorka. Když to dopovídal, napil se vína a rázem zapomněl, že mi to řekl. Tehdy mě to uchvátilo jako naprosto fantastický příběh a dodnes jsem to nikomu kromě tebe neřekla..."

Když ke mně natáhne ruku, stojím nehnutě. Srdce se mi divoce rozbuší, dech se o něco zrychlí a oči se rozšíří. Nemám vůbec tušení jak na tu zvláštní blízkost reagovat. Přijdu si jak je to snad s ní pokaždé neskutečně rozpůlený. Část mně by vzala nohy na ramena. Druhá část by ji k sobě nejraději přitáhla a už nikdy nepustila.
A tak se raději rozhodnu soustředit hlavně na slova a na to co mi vlastně říká.

Nečekal jsem nic jiného než odmítnutí. Avšak i přesto, že se mi to ani trochu nelíbí, mám pro to jisté pochopení. Když to vezme takto, tak nemá moc na výběr. Osvobodilo by jí to z jednoho pekla, aby jí to mohlo dostat do dalšího.
Chvíli, nejsem si přitom jistý důvodem, si pohrávám s myšlenkou, že bych byl já zrovna ten kdo by si ji vzal.
Svým způsobem bych do jisté míry vyřešil svou touhu po ní a zároveň jí i vlastnil. Ač se mi to líbí sebevíc, rozhodnu se to nedělat za jejími zády. Dal jsem jí možnost, ona ji odmítla. Respektuji to.

Možná očekávala jiné pocity v mých očích, k jejímu překvapení v nich spatří jisté pochopení a respekt.

"A co kdybych ji nechal nahlédnout do samotného jádra mého bytí, viděla by stále to monstrum? Byla by vůbec ochotná ve mně vidět i něco jiného?" Nechápu, proč ji vlastně pokládám tyto otázky. Ale už se stalo.

"Dobrá tedy. Jsem rád, že mám jasno." Opět si na svou tvář nasazují tolik známou masku díky které se cítím pohodlně a sebejistě. Doufám přitom, že se tohle nebude znova opakovat. Ani v nejmenším se mi to nelíbí.

Její doplnění jsem nečekal, nic k tomu však neřeknu. Je to pro mně mnohem lepší, když si myslím přesně tohle a nevidí v tom něco jiného. Ani já sám se v tom pořádně nevyznám. Pravdou však je, že něco ve mně chtělo říct úplně jiná slova než by si myslela. Proto jsem se rozhodl jí to ani v nejmenším nevybracet. A je jen otázkou zda si mé nepatrné zamyšlení všimla.

"Ano, přesně. Zbývá tam pouze dojít. Takže bys mi tedy mohla povyprávět o tom, jak ses doslechla o té tajné sekci v knihovně."

Vidím v Krisovi tu neskutečnou změnu za těch pár dní, co se známe nějak více. Ještě u pramenů mi tvrdil, jak je vaření ženská práce, a jak ji muž nemůže vykonávat, kromě nejvyšší nouze. A teď se hrdě hlásí ke svému kuchařskému umu a ochotně se otvírá možnostem růstu v tomto oboru. Nevědomky se na něj při tomto prohlášení usměji.

I kdyby to všechno naše utrpení na téhle cestě mělo být jen k tomuhle, stálo to nejspíš za to, napadne mne a pro chvíli si nemyslím, že celé to ztroskotání lodi a uvíznutí tady v téhle ledové pustině je boží trest.

"Cokoliv, jen abych nemusela dál chodit celé dny od rána do večera," souhlasím s nápadem vyhledat možné lodě, nebo několik, abychom se do cíle dostali snáze. "Budu jen doufat, že ztroskotání zažije člověk jen jednou za život." Pousměji se lehce, částečně z nervozity z té představy.

Znejistím pak o trochu více, když zmíní moji kvalifikaci. Prohrábnu si vlasy a pak pokrčím rameny.

"Není to hloupá otázka a chápu. Ale obávám se, že nemám žádné zvláštní schopnosti. Zvládnu to, co většina lidí, umím natočit pivo s dobrou pěnou, ale i narazit sud, nebo uvařit nějaká jídla. Svým rodným jazykem bych tu nikoho neokouzlila, možná by se dalo využít, že zvládnu vyspravovat sítě. Ale jak říkám, nic extra. Většinou jsem brala, co se namanulo. Dost často to byla výpomoc v kuchyni, nebo u zvířat." Znovu jsem pokrčila rameny. "Ono se určitě něco najde. Neboj, nebudu tě v tomhle zneužívat. Zvládnu si vydělat peníze na svou jízdenku na loď." ujistím jej.

Až když se zastaví, zastavím se taky. Neochotně, ale přeci jen se na něj podívám. Jeho oči byť plné slibované bolesti mým rodičům, mi ukazovalo čirou upřímnost v této nabídce. Žádné ale, žádné co za to. Svým způsobem to bylo příšerně smutné, že právě v této chvíli jsem si byla poprvé u něj jistá, že mi říká celou a nezčeřenou pravdu.

Ano, chci říct, protože byly dny a noci, kdy jsem si nepřála nic jiného, než vidět je v louži krve a moči, prosící o smilování a určovat jejich další osud. I teď, sotva si to představím, cítím mírnou vlnu zadostiučinění a touhy, aby se to stalo skutečností.

"Já..." zaváhám, ale pak zavrtím hlavou. Natáhnu k němu ruku a smetu opatrným vybráním drobný bordel na jeho rameni. Mluvím k němu tiše a opět se mu nedívám do očí. "Pokud bys to udělal, rány mi to nezhojí, a paměť neopraví. Kdyby zemřeli, padne to všechno na mě. Ve svých dvaadvaceti bych byla svobodná slečna se spoustou otcových dluhů, co se musí splatit, firemními papíry, které bych nemohla zhodnotit, ani využít, protože jsem jen žena. Jediné řešení takové situace by bylo si rychle někoho vzít a doufat, že zvládne s těmito věcmi dobře naložit a že to nebude nechutný hrubián. S tím jakou bych měla nálepku jako jediná pozůstalá po rodinné tragédii s nízkým věnem, byla bych na tom hůř než kdyby se o mně říkalo, že jsem černá vdova. Vyměnila bych jednu klec za druhou."

Pak zvednu pohled očí k němu a vlastně nečekám nic než jen nepochopení a možná i trochu zlosti. Bůh ví, že u něj se dá zlost čekat co chvíli.

"Nevím, jak ti vysvětlit, že i přes to všechno, jsou tohle jen slova, co říkám. Představ si to jako u tebe... Určitě bys chtěl si někoho pustit za všechny ty zdi, co dělají z Luciana Ďábla z Barelu, někoho, kdo by tě skutečně viděl, byl tam pro tebe... Ale ať to chceš jak moc, nemůžeš se k tomu přinutit. Něco hluboko v tobě ti v tom brání. A já to mám stejně. Nemůžu se přimět je nechat jim ublížit. Možná si část mě myslí, že jsem si to všechno přece jen zasloužila, možná prostě proto, že jsou to moje krev, nebo prostě proto, že jsem prostě a jednoduše blbá. Ale nejde to. Musím udělat všechno proto, abych jim pomohla."

S tímto mnohem obšírnějším přiznáním, než jsem plánovala, přestanu tlumit hlas, omluvně se na něj pousměji, než naznačím, že můžeme pokračovat v cestě.

"Proto si taky můžeš být jistý, že svou práci pro tebe odvedu tak dobře, jak jen zvládnu, proto od toho celého neuteču a nezradím tě, potřebuje je vykoupit," dodám už jen na závěr, pokud v tom nechce Lucian dál pokračovat.

Závidím mu jeho sebejistotu a odhodlání se všem příkořím postavit. To, jak si něco takového umane a jde si za tím, jist si tím, že všechny nástroje pro pomstu má ve svých rukách. Musí tak být mnohem jednodušší vstát ráno z postele a začít další mizerný den. Přikývnu na jeho slova. Ani já se nesměji. Ale nekomentuji to. Nemám jak.

Lehce přikývnu, když mě ujistí, že bude poblíž, ačkoliv nespecifikuje kde. Upřímně jsem se nesnažila nyní prohlédnout jeho triky, najít tajné cesty, co využívá, jen jsem chtěla vědět, že mě tam nenechá samotnou. Být návnada je jedna věc, ale být návnada bez nikoho, kdo by zakročil je spíše být jehně jdoucí na porážku.

"Investice. Já vím," doplním to za něj a lehce se ušklíbnu. "Tak dobře, tak teď už zbývá jen tak dojít..."