Andor.cz - Dračí doupě online

Cosi se ve mne pohne, když si všimnu toho cuknutí. Je to poprvé, co ji moje slova zaskočila. Viděla jsem ji takto reagovat někdy po rozhovoru s otcem, párkrát při něčí návštěvě. Ale to bylo jiné. U nich nemohla nic říct, protože je nemohla následně sešvihat rákoskou, hladovět, polévat ledovou vodou, zavřít do bedny, topit, pálit nebo jinak trýznit. Tentokrát ale nepřišel trest. Na chvíli mě zaplavil utlumený vítězný pocit, že se něco změnilo. V tom pocitu se nemohu ale slunit dlouho. Matka se velmi rychle ovládne. Ostatně nasazovat masky umí taky skvěle.

Abych odolala stále stoupajícímu pokušení ji tou rákoskou popohnat, odložím ji na její místo vedle krbové římsy. Na chvíli se tam zastavím a sleduji své rozechvělé ruce. Jsou stejně zběsile se třepotající jako zbytek mého těla. Nevím jestli je to tím narůstajícím vztekem, nebo tím, že už takhle jsem porušila věci, co mi byly vtloukány do hlavy už od útlého dětství. Postavila jsem se matce.

Odvrátím obličej od svých rukou, přitáhnu si je k tělu, abych jejich třes zakryla, a obrátím se čelem k matce, když začne mluvit. Čekala jsem různě odpovědi na její otázku, ale ne tohle. Zajelo to do mne jako ledová dýka, která bolestivým jedovatým ledem ochromila všechny moje orgány. Němě na ni hledím. Na tu nechuť v její tváři a hlase, když mluví o mne. Opět nechápu, jak mnou může tak moc pohrdat.

"To je na tom to nejhorší?" zeptám se tiše. "TOHLE je na tom to nejhorší?" zvednu hlas. Celá se třesu. Cítím, jak mě slzy pálí v koutcích očí. "Že odkázala ty peníze zrovna MNĚ?!" To už vysloveně vykřiknu. Dojdu k ní a vytrhnu jí šití z ruky. Ať se na mě dívá. Zahodím to vyšívání na zem. "Vy jste jí nechali otrávit! Zavřeli jste jí do blázince!" Zvolám ta obvinění. Ruce mám zatnuté v pěst. Vztek mnou proudí tak jako nikdy. "Jak se opovažujete si říkat lidé, když jste schopni něco takového udělat komukoliv? A to ještě rodině! Vlastní rodině!" Křičím na ni, jak nad ní stojím a shlížím dolů. Jen ať to služebnictvo slyší. Jen ať to slyší celý svět. "Jak si můžete říkat rodiče, když mě tak moc nenávidíte? Proč jste mě raději jako nemluvně neutopili jako kotě, když i to, že jsem se vám tak protiví?!"

Nepatrně s sebou cukne, když jí sdělíš všechno, co víš. Je to nepatrný pohyb, který ti však neunikne. Dlouze se nadechne, aby se uklidnila. Zavře přitom oči a když je otevře strach je ten tam. Usadí se zpátky do křesla. Notnou chvíli mlčí, přemýšlí nad vhodnými slovy. Dává si na čas. Cítíš, jak tě to vnitřně vytáčí. Jak bys jí nejraději popohnala. Stačilo by jenom jednou preventivně pohnout rukou.
”Víš, co je na tom všem nejhorší? Že právě tobě odkázala nemalou částku peněz. Tobě…” Ta slova vyplivne, jako kdyby snědla opravdu něco nechutného. Nemá v úmyslu ti k tomu nic dalšího říct. Věnuje ti vyzývavý pohled, jako kdyby tě vybízela k tomu, ať to uděláš. Ubliž své matce. Vrať jí to, co ti udělala ona. Byla si tak neskutečně jistá tím, že na to nemáš. To něco v tobě to neskutečně dráždilo.
Pokračovala dál ve vyšívání a naprosto tě ignorovala.

Spořádaně odloží věci stranou. Dá si záležet. Už i v tom poklidném vypočítaném pohybu cítím nebezpečí. Vymýšlela hloubku trestu. Znala jsem to moc dobře. Do rozpálené krve hněvem se najednou začne přimíchávat led strachu. Sleduji ji, jak přichází ke mně blíž. Rozsah mé vlastní bláhovosti mi dojde až ve chvíli, kdy si všimnu rákosky v její ruce. Polknu. Přijde nápřah, pak švih a ještě než dozví zvuk svistu, nastoupí pálivá bolest. Ta slova v mojí hlavě to naruší. Vidím nápřah, slyším krátký svist, ale bolest nepřijde. Stočím pohled k mojí ruce, co drží rákosku. Prsty kolem nástroje matčiny výchovy stáhnu pevněji. Pomalu, zamyšleně přejedu pohledem od rákosky na obličej matky. Její zděšení jen posílí mou touhu rákoskou švihnout proti ní. Jsem v pokušení těm hlasům podlehnout, dovolit jim to. Bůh snad ví, že si to zaslouží. Oko za oko, zub za zub... Napřáhnu ruku. Ale pak ji stáhnu k tělu.

"Vím o těch schůzkách v divadle s ředitelem ústavu. Vím o těch dopisech. Chci to ale slyšet od tebe," přednesu fakta a sleduji ji. Čekám, jestli mi poskytne pravdu, a nebo ji budu muset donutit mluvit. Jakkoliv se tomu bráním. Potřebuji odpovědi. A pak si vzpomenu na její oblíbenou frázi, která předcházela mnoha bitím, co jsem od ní zažila. Cítím se zde a pošpiněně jen to vyslovím, ale přesto tím shazuji určitou váhu ze svým ramen. Cítím, jak se mi jeden koutek úst nadzvedne. "A nezapomeň, matko. Lhát se nemá."

Pozvednu obočí. Ale vlastně mě to už nešokuje. Kris je potomek samotných draků. Jak by mě už cokoliv jiného mělo vykolejit? Společné snění je to nejmenší, co nás mohlo spojovat. Vlastně to dávalo smysl, když se mnou umí komunikovat myšlenkami. Sleduji jej, jak zhmotňuje květinu z ničeho.

"No, nedá se říct, že bych to plánovala. Ale asi jsem si vzpomněla na místa, kde jsem trávila část dětství," vysvětlím.

Květinu od něj převezmu a také si zkusmo přivoním, abych si ověřila, jestli i ta vůně bude tak snová jako zbytek tohoto místa.

"To zní hrozně," usoudím při jeho popisu a nespokojeně nakrčím obočí. "Nejspíš ses neskutečně vysílil tou přeměnou, komunikací se mnou a tím vším. Pro někoho netrénovaného to muselo být neskutečně vysilující. Asi sis sáhnul na samé dno. Možná ses tím dokonce i téměř zabil." Rozhodnu se pokračovat v upřímnosti. Jen ať si uvědomí, jak bláhové to celé bylo. Než však dokáži pokračovat, najednou ucítím zpět své staré dlouhé vlasy. Moje krásné vlasy, nezacuchané, hezky vlnité. Vezmu si jeden pramen mezi prsty a pozoruji to. Povzdechnu si. Stále to nepochopil.

"Protože jsi toho tehdy na mne naložil moc. Nejsem ničí modla, nejsem svatá, nesnesla jsem tu váhu toho, že bych měla určovat tvůj život. Byla jsem zoufalá, slabá, vysílená. A bála jsem se, že se na mě chceš upnout, abys mohl v něco věřit," začnu pomalu vysvětlovat. Teď už nejsem tak moc sevřená vztekem a tím zoufalstvím, příliš mnoho času od té doby uplynulo, moc věcí se stalo a změnilo a já měla čas se nad tím celým zamyslet. "A pak jsem viděla, jak se plameny k tobě natahovaly. Došlo mi, že jsi griša. A tak moc jsem se o tebe bála, co se stane, až to zjistíš. Všechno mi to utíkalo pod rukama a já nemohla udělat nic. Byla jsem bezmocná. Neuměla jsem nic změnit. Ani ty hloupé, zacuchané vlasy." Smutně se pousměji. "Nejsem na to pyšná, ale stalo se. Muselo to nějak ven. A když jsem si chtěla prohrábnout vlasy pro uklidnění, tak se mi v nich zasekly prsty. A to už byla ta poslední kapka."

Do natažené ruky mu vložím zpět jeho květinu a sevřu svýma rukama tu jeho, aby květinu držel on.

"Já vím, jak je těžké ztratit víru v něco většího než jsi ty. A jak je nejjednodušší věřit v kohokoliv-cokoliv jiného. Ale pravda je taková, že musíš hlavně věřit v sebe sama, Krisi. Musíš přemýšlet za sebe. Za svoje ideály. Ne za ty moje, ne za ty lovců, ale za to, co ty cítíš jako důležité," dokončím svoje vysvětlování a pustím jeho ruku.

Položí mi těžkou otázku. Jednu z těch nejtěžších. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Chci si poskládat slova dohromady dřív, než to řeknu. Ale i po té mluvím pomalu.

"To, co stalo, ani ty nemůžeš zvrátit," řeknu prostou pravdu. A pak se rukou natáhnu a setřu mu slzu z tváře. "Ale právě proto, že se to stalo, se musíš vrátit. Dlužíš to všem grišám. Dlužíš to sobě. Zachovat se správně a pomoci. Vím, že neznáš celou historii griš, ale snad už teď doufám tušíš, jak jsi pro všechny griši důležitý. To, že by ses objevil na scéně jako skutečný drak všechny sjednotí. Dodá jim to víru a myslím, že to změní i celou válku."

”Jak tě mohlo něco tak skandálního napadnout? Zbláznila ses.” Zanechá své činnosti, odloží věci bokem.
”Co si o sobě myslíš? Vrhneš sem a oboříš se na mně s tímto výmyslem.” S tím se hbitě postaví na nohy. Všechno v tobě cítí, že za takové pošetilé chování přijde trest.

”Neodpověděla na otázku. Vím moc dobře, co tvůj otec udělal. Pusť nás ven a žádný trest nepřijde. My už z ní dostaneme pravdu.”

”Zvlčela jsi. Měla bych ti ukázat, kde je tvoje místo.” V ruce třímá rákosku s úmyslem ti dát pár výchovných ran. Napřáhne se. Ale tobě se podaří tu rákosku chytit. Vytrhneš jí z její ruky a teď jí držíš ty. Je to jako kdyby na malou chvíli tvé tělo ovládal někdo jiný. Cítíš tak neskutečnou touhu své matce oplatit to, co ti ty roky dělala. Uštědřit jí na oplátku také pár ran a ukázat jí, jaká to je bolest.
Tvá matka na tebe překvapeně hledí. V jejich očích vidíš strach. Bojí se tě. A má také důvod… Odoláš tomu nutkání nebo se podvolíš?

Děsí mě to. Je to jako dívat se na živoucí karikaturu sebe sama. Možná mi podvědomí ukazuje to, co se ze mne může stát? Nebo jsem se ve skrytu duše bála, že bych se mohla stát někým takovým?

"Ne, na tohle nemám čas," pronesu šeptem, ale pevným hlasem. Rozbitý vějíř hodím do kouta a odpoutám se od toho hypnotického pohledu té ďábelské ženské. Opět jsem se rozeběhla po schodem, tentokrát jsem si šaty přidržovala oběma rukama. Pohledem jsem se vyhýbala jakýmkoliv zrcadlům a předmětům s jasným odrazem objektů. Nechtěla jsem se tak znovu spatřit. Ať se mi děje cokoliv, může to počkat. Sotva mi to proběhne myslí, dojde mi jaká blbost to je. Kdyby to byl infarkt, nebo mrtvice dost dobře bych se nezvládla dostat ani domů. Ale jestli jsem jenom zešílela, tak to ignorovat chvíli ještě mohu.

Vyběhnu ven z divadla a odchytnu si první kočár, co uvidím. Nadiktuji mu adresu s naléhavým: "Když si pospíšíte, připlatím vám, spěchejte!"

Bylo mi teď jedno jestli jsem měla být opatrná z nějakého důvodu, jestli jsem měla budit takové či oné dojmy. Na ničem z toho nesejde. A to, co předtím byla krátká rychlá jízda se mi teď navzdory zrychlenému pohybu kočáru, se zdá jako neskutečně dlouze táhnoucí se cesta. Dívám se z okna. Nemám plán. Nevím, co budu říkat. Ale chci se domoct pravdy. Takže jakmile kočár zastaví, zaplatím vozkovi a rozběhnu se k domu. Je to snad poprvé, kdy se takto ženu do známých schodů. A určitě je to poprvé, co téměř rozrazím dveře a bez pozdravu vyhrknu:

"Kde je matka?"

Aniž bych si odložila, či zmírnila krok, spěchám do obývacího pokoje, kde vyšívá. Samozřejmě, že vyšívá. Její nespokojený pohled mi zpomalí krok a trochu sebere dech. Polknu. Jsem rudá spěchem a vlasy mám trochu neupravené. To všechno vyčtu z jejího vyčítavého pohledu, kterým mě sjede. Odsuzuje mne. To poznám, jak zatíná čelisti. Protivím se jí svým chováním. Semknu ruce v pěst.

"Dožaduji se pravdy ohledně Amélie. Otec ji nechal otrávit a zbavit svéprávnosti, aby získal její majetek? Matko, pravdu!" uhodím na ni. Teď už opravdu není cesty zpátky.

Shae

Kris sebe rozhlédne. Zhluboka se nadechne a poté vydechne. Trochu to vypadá, jako kdyby byl po dlouhé době na čerstvém vzduchu. Smutně se pousměje.
”Obávám se, že jsme tak nějak ve společném snu. Máš to tu hezké.” Sehne se k zemi, kde předtím nebylo nic, ale jako kdyby svou silou vůle vyčaroval nádhernou fialovou a naprosto zvláštní květinu. Utrhne jí a přivoní si k ní. Následně ti jí podá.
”Pokusím se o to. Doteď jsem se vyskytoval v temnotě a měl pocit, že nekonečně padám. Jako kdybych neměl žádné tělo.” Nakloní hlavu na stranu. Z tvých krátkých vlasů se opět stanou dlouhé, jaké si je mívala dřív než ses ostříhala.
”Vždycky, když si nervózní, tak si s nimi hraješ. Stále nechápu, proč sis je ostříhala?”
Opatrně k tobě natáhne ruku, ale těsně ve tvé blízkosti se zarazí, jako kdyby žádal tvé svolení.

”Udělal jsem tolik špatných věcí? Pronásledoval ty, které jsem měl chránit. Jak se jen můžu vrátit zpátky s tímto vědomím.”

”Jsme ty a ty jsi my. Jsme jedno tělo. Nech nás tě vést a tvůj život už nikdy nebude naplněn bolestí. Nech nás a oni naopak pocítí bolest, které jsi naplněná za ty roky. Už ti nikdy nikdo neublíží.”

Odraz v zrcadle kopíruje tvoje pohyby. Avšak výraz v její tváři je jiný. Plný nenávisti ke všem, ke světu. Vnímáš, že by jej chtěla dobít. Chtěla by mu vládnout.

”Pusť nás.”

/Hoď si procentovkou.

Už se kolem mě nesvírá nekonečná pláň moře, svět se mi nehoupe pod nohama. Místo toho vidím nádhernou zeleň a laskavě modré nebe. Vím, že s ním. Kymácení sem a tam už mám tak zažité z lodi, že teď mi najednou chybí. Navíc to připomíná domov. Tam jsem nebyla už roky. A dlouho se zase nedostanu. Zhluboka naberu vzduch do mých plic a rozhlížím se kolem. Je tu krásně. Prohlížím si mraky na nebi, než mi dojde, co mi připomínají. Jako malá jsem milovala hledání tvarů v mracích. Pokusím se o to znovu. Chvíli se musím soustředit, než...

"Shae, dračí jezdec," pronesu s kyselou chutí na rtech, když v mracích jednoznačně poznám draka a svou podobiznu jakožto dračího jezdce.

Bohové, už jsem z těch povídaček asi dost unavená, zavrtím nad tím v mysli hlavou a skepticky se uchechtnu. Takhle by to bylo rozhodně v pohádkách. Obyčejný lovec, chytil obyčejnou Smrtičku, aby zjistili, že nejsou obyčejní! Odfrknu si, nemám sílu věřit v pohádky ani na osud. Je to jen jedna obrovská lavina náhod a škodolibosti věčnosti. Skloním hlavu k zemi a zahlédnu přibližující se siluetu. Zaměřím se na ni. Zkoumavě ji pozoruji, dokud si nejsem jistá, že bezpečně poznám, kdo to je.

"No, vzhledem k tomu, že tady to je v mém snu, tak ano. Jsem tady," odpovím pobaveně, beze mne by tu nebylo nic, ani on. Prohrábnu si krátké vlasy. Pořád mi chybí. Zvláštní, že ty jsem si narůst podvědomě nenechala. Ale vrátím se pohledem ke Krisovi, co jsem si vysnila. Rozhodnu se k němu být upřímná. Proč taky ne.

"Už by ses mohl probudit, dost mi to nahání strach."

Myslela jsem si, že mi v hlavě doznívají jen hlasy herců. Něco, co se ke mne dostalo přes hukot překotných myšlenek. Cestou se ohlédnu, ale nikde nikoho nevidím. Přinutí mě to akorát k dalšímu spěchu. Nervy mám napnuté k prasknutí. A nezlepší se to, dokud nebudu mít odpovědi. Křečovitě svírám zničený vějíř v jedné ruce a druhou si přidržuji šaty, abych si je nepřišlápla.

Možná mě odněkud Lucian sleduje? Pohořela jsem právě v jeho testu? napadne mne. Na strážné anděli už nevěřím. Rozhodně nevěřím, že by nějaký bděl nade mnou. A tak se spíš kloním k myšlenkám na druhou stranu.

Ovšem myšlenky na toto téma se roztříští, když uvidím ji. Zastavím se. Šokovaně se dívám do zrcadla, kde místo mne stojí někdo jiný. Vypadala jako já, ale byl to někdo jiný. Nejsem si ani jistá, že bych něco takového zvládla zahrát takto přesvědčivě. Ne, ta dívka v zrcadle musela být někdo jiný. Její šaty nebyly jen červené, byly zalité krví. To zlověstný lesk v očích bylo něco, co se dalo spatřit jen u velmi nebezpečných jedinců, takových, kteří to s tím násilí myslí skutečně vážně. Dívala jsem se do očí dravce, tím jsem si byla jistá. Pustím šaty a opatrně přejdu blíže k zrcadlu. Ruku zvednu ke tváři. Snažím se odhadnout jak moc mě šálí moje vlastní smysly.

Zbláznila jsem se? Zhroutila jsem se nervově? Nebo jsem omdlela?

Na otestování poslední z možností se štípnu do tváře. Trochu ucuknu. Bolest cítím. Ale emoce jsou naprosto pryč. Cítím se volnější, distancovaná od toho všeho. Jako kdyby někdo zvedl poklici nad vařící vodou v hrnci a pára tak mohla utéct. Mohu najednou dýchat a přemýšlet svobodně. Rozhlédnu se kolem, než se pohledem vrátím k té ženě v zrcadle.

"Co se to se mnou děje?" zašeptám tiše.