Andor.cz - Dračí doupě online

Když jsem k němu zvedala pohled, čekala jsem nepochopení, hněv vůči odmítnuté nabídce, nebo jen obyčejný despekt. Opravdu mne překvapilo, když jsem v nich místo toho našla pochopení a snad něco, co vypadalo jako... uznání? To mne na chvíli rozhodilo, až jsem se do jeho očí střídavě dívala o pár vteřin déle, než jsem zamýšlela. S jeho dalšími otázkami jsem mírně naklonila hlavu k rameni, odhalila jsem tak trochu více krk a donutila jsem se dívat na něj dál.

"Říkáš, že každý člověk je svým způsobem zatracený, každý máme svá monstra, tak proč by bylo tak těžké najít pochopení u někoho jiného? Obzvlášť u někoho, kdo s monstry žije, ale stále v nich vidí lidi..." pronesu tiše. S poslední otázkou pozvednu lehce obočí na dvě vteřiny se odmlčím, než pomalu pokrčím rameny. "Ale to ty přece víš, přesto si netroufneš... A o tom mluvím..."

Jakmile se kouzlo tichého rozhovoru na opuštěném chodníku rozplyne a on si nasadí svou masku, soustředím se chvíli jen na svůj dech, abych jej zklidnila. Bylo to intenzivní. Rozhovor soustředěný na další úkol je vlastně vysvobozením i pro mě, protože v těchto chvílích nebylo třeba se tolik hlídat a vybírat slova s tak velkou precizností. I když na pozoru jsem se před ním stále měla.

"Vlastně jen čirou náhodou," pousměji se zdrženlivě, když se začne vyptávat, jak to vím. Já věděla, že v tom hrálo roli i to, že jsem jako děvčátko měla rozkošnou tvářičku a vypadala jsem naprosto nevinně. Jenže jsem nechtěla tuto charakteristiku připomínat. Jen ať nad mou věrohodností vůbec nepřemýšlí. "A spousta alkoholu, co měl hlavní knihovník v sobě. Bylo mi tehdy šest nebo sedm, když jsem měla recitovat na vánočním posezení. Po té, co jsem skončila a čekala rodiče skončí s konverzováním na večírku, četla jsem si v knihovně, kde mě našel hlavní knihovník. Měl rudý nos jako bambuli a dech plný vína. Naklonil se tehdy přes pultík, kde jsem si četla, aby se podíval, co čtu. Na krku se mu houpal ten klíč a začal mi o něm vyprávět. Však, co by si tak malá holka mohla zapamatovat? Stejně by nejspíš věřila, že je to jen báchorka. Když to dopovídal, napil se vína a rázem zapomněl, že mi to řekl. Tehdy mě to uchvátilo jako naprosto fantastický příběh a dodnes jsem to nikomu kromě tebe neřekla..."

Když ke mně natáhne ruku, stojím nehnutě. Srdce se mi divoce rozbuší, dech se o něco zrychlí a oči se rozšíří. Nemám vůbec tušení jak na tu zvláštní blízkost reagovat. Přijdu si jak je to snad s ní pokaždé neskutečně rozpůlený. Část mně by vzala nohy na ramena. Druhá část by ji k sobě nejraději přitáhla a už nikdy nepustila.
A tak se raději rozhodnu soustředit hlavně na slova a na to co mi vlastně říká.

Nečekal jsem nic jiného než odmítnutí. Avšak i přesto, že se mi to ani trochu nelíbí, mám pro to jisté pochopení. Když to vezme takto, tak nemá moc na výběr. Osvobodilo by jí to z jednoho pekla, aby jí to mohlo dostat do dalšího.
Chvíli, nejsem si přitom jistý důvodem, si pohrávám s myšlenkou, že bych byl já zrovna ten kdo by si ji vzal.
Svým způsobem bych do jisté míry vyřešil svou touhu po ní a zároveň jí i vlastnil. Ač se mi to líbí sebevíc, rozhodnu se to nedělat za jejími zády. Dal jsem jí možnost, ona ji odmítla. Respektuji to.

Možná očekávala jiné pocity v mých očích, k jejímu překvapení v nich spatří jisté pochopení a respekt.

"A co kdybych ji nechal nahlédnout do samotného jádra mého bytí, viděla by stále to monstrum? Byla by vůbec ochotná ve mně vidět i něco jiného?" Nechápu, proč ji vlastně pokládám tyto otázky. Ale už se stalo.

"Dobrá tedy. Jsem rád, že mám jasno." Opět si na svou tvář nasazují tolik známou masku díky které se cítím pohodlně a sebejistě. Doufám přitom, že se tohle nebude znova opakovat. Ani v nejmenším se mi to nelíbí.

Její doplnění jsem nečekal, nic k tomu však neřeknu. Je to pro mně mnohem lepší, když si myslím přesně tohle a nevidí v tom něco jiného. Ani já sám se v tom pořádně nevyznám. Pravdou však je, že něco ve mně chtělo říct úplně jiná slova než by si myslela. Proto jsem se rozhodl jí to ani v nejmenším nevybracet. A je jen otázkou zda si mé nepatrné zamyšlení všimla.

"Ano, přesně. Zbývá tam pouze dojít. Takže bys mi tedy mohla povyprávět o tom, jak ses doslechla o té tajné sekci v knihovně."

Vidím v Krisovi tu neskutečnou změnu za těch pár dní, co se známe nějak více. Ještě u pramenů mi tvrdil, jak je vaření ženská práce, a jak ji muž nemůže vykonávat, kromě nejvyšší nouze. A teď se hrdě hlásí ke svému kuchařskému umu a ochotně se otvírá možnostem růstu v tomto oboru. Nevědomky se na něj při tomto prohlášení usměji.

I kdyby to všechno naše utrpení na téhle cestě mělo být jen k tomuhle, stálo to nejspíš za to, napadne mne a pro chvíli si nemyslím, že celé to ztroskotání lodi a uvíznutí tady v téhle ledové pustině je boží trest.

"Cokoliv, jen abych nemusela dál chodit celé dny od rána do večera," souhlasím s nápadem vyhledat možné lodě, nebo několik, abychom se do cíle dostali snáze. "Budu jen doufat, že ztroskotání zažije člověk jen jednou za život." Pousměji se lehce, částečně z nervozity z té představy.

Znejistím pak o trochu více, když zmíní moji kvalifikaci. Prohrábnu si vlasy a pak pokrčím rameny.

"Není to hloupá otázka a chápu. Ale obávám se, že nemám žádné zvláštní schopnosti. Zvládnu to, co většina lidí, umím natočit pivo s dobrou pěnou, ale i narazit sud, nebo uvařit nějaká jídla. Svým rodným jazykem bych tu nikoho neokouzlila, možná by se dalo využít, že zvládnu vyspravovat sítě. Ale jak říkám, nic extra. Většinou jsem brala, co se namanulo. Dost často to byla výpomoc v kuchyni, nebo u zvířat." Znovu jsem pokrčila rameny. "Ono se určitě něco najde. Neboj, nebudu tě v tomhle zneužívat. Zvládnu si vydělat peníze na svou jízdenku na loď." ujistím jej.

Až když se zastaví, zastavím se taky. Neochotně, ale přeci jen se na něj podívám. Jeho oči byť plné slibované bolesti mým rodičům, mi ukazovalo čirou upřímnost v této nabídce. Žádné ale, žádné co za to. Svým způsobem to bylo příšerně smutné, že právě v této chvíli jsem si byla poprvé u něj jistá, že mi říká celou a nezčeřenou pravdu.

Ano, chci říct, protože byly dny a noci, kdy jsem si nepřála nic jiného, než vidět je v louži krve a moči, prosící o smilování a určovat jejich další osud. I teď, sotva si to představím, cítím mírnou vlnu zadostiučinění a touhy, aby se to stalo skutečností.

"Já..." zaváhám, ale pak zavrtím hlavou. Natáhnu k němu ruku a smetu opatrným vybráním drobný bordel na jeho rameni. Mluvím k němu tiše a opět se mu nedívám do očí. "Pokud bys to udělal, rány mi to nezhojí, a paměť neopraví. Kdyby zemřeli, padne to všechno na mě. Ve svých dvaadvaceti bych byla svobodná slečna se spoustou otcových dluhů, co se musí splatit, firemními papíry, které bych nemohla zhodnotit, ani využít, protože jsem jen žena. Jediné řešení takové situace by bylo si rychle někoho vzít a doufat, že zvládne s těmito věcmi dobře naložit a že to nebude nechutný hrubián. S tím jakou bych měla nálepku jako jediná pozůstalá po rodinné tragédii s nízkým věnem, byla bych na tom hůř než kdyby se o mně říkalo, že jsem černá vdova. Vyměnila bych jednu klec za druhou."

Pak zvednu pohled očí k němu a vlastně nečekám nic než jen nepochopení a možná i trochu zlosti. Bůh ví, že u něj se dá zlost čekat co chvíli.

"Nevím, jak ti vysvětlit, že i přes to všechno, jsou tohle jen slova, co říkám. Představ si to jako u tebe... Určitě bys chtěl si někoho pustit za všechny ty zdi, co dělají z Luciana Ďábla z Barelu, někoho, kdo by tě skutečně viděl, byl tam pro tebe... Ale ať to chceš jak moc, nemůžeš se k tomu přinutit. Něco hluboko v tobě ti v tom brání. A já to mám stejně. Nemůžu se přimět je nechat jim ublížit. Možná si část mě myslí, že jsem si to všechno přece jen zasloužila, možná prostě proto, že jsou to moje krev, nebo prostě proto, že jsem prostě a jednoduše blbá. Ale nejde to. Musím udělat všechno proto, abych jim pomohla."

S tímto mnohem obšírnějším přiznáním, než jsem plánovala, přestanu tlumit hlas, omluvně se na něj pousměji, než naznačím, že můžeme pokračovat v cestě.

"Proto si taky můžeš být jistý, že svou práci pro tebe odvedu tak dobře, jak jen zvládnu, proto od toho celého neuteču a nezradím tě, potřebuje je vykoupit," dodám už jen na závěr, pokud v tom nechce Lucian dál pokračovat.

Závidím mu jeho sebejistotu a odhodlání se všem příkořím postavit. To, jak si něco takového umane a jde si za tím, jist si tím, že všechny nástroje pro pomstu má ve svých rukách. Musí tak být mnohem jednodušší vstát ráno z postele a začít další mizerný den. Přikývnu na jeho slova. Ani já se nesměji. Ale nekomentuji to. Nemám jak.

Lehce přikývnu, když mě ujistí, že bude poblíž, ačkoliv nespecifikuje kde. Upřímně jsem se nesnažila nyní prohlédnout jeho triky, najít tajné cesty, co využívá, jen jsem chtěla vědět, že mě tam nenechá samotnou. Být návnada je jedna věc, ale být návnada bez nikoho, kdo by zakročil je spíše být jehně jdoucí na porážku.

"Investice. Já vím," doplním to za něj a lehce se ušklíbnu. "Tak dobře, tak teď už zbývá jen tak dojít..."

Tohle jsem opravdu nečekal. Měl jsem. Nesmál jsem se. Svůj slib jsem dodržel.
Opět se probrala k životu část mně, co by ji chtěla chránit nebo něco podobného. Cítil jsem neskutečné nutkání se vydat do domu její rodiny a pomstít jí. Ublížit jí tak, jak oni ublížili jí. Zmrzačit je a nechat je žít, protože smrt by byla pouze vykoupení. Bylo opravdu náročné tuto část umlčet a pokračovat dál v cestě.
"Jediná blbost na tom všem je to, že i potom všem je chráníš." Pronesu a následně se zastavím.
"Můžu to zastavit. Můžu tě pomstít." Navrhnu jí hlasem, ve kterém je neskrývaná touha někomu ublížit. V očích může přitom spatřit zlověstné jiskry.

Jakmile opět pokračujeme v cestě, ač její rozhodnutí bylo jakékoliv. Moje nabídka byla limitovaná a už ji nic takového nebudu nabízet.
"Ano, věřím na sebe a také věřím na pomstu. Na plánovanou, chladnokrevnou pomstu." Odpovím ji na její otázku. Vysvětlovat jí, že když mně opustil bůh při vyvraždění mé rodiny. Proč bych se k němu měl modlit? Doufat, že si vzpomene na mou existenci a zachrání mně. To raději vezmu svůj osud do svých rukou. A budu se snažit udělat vše pro to, aby si přáli smrt, až s nimi skončím.

"Budu poblíž ve stínech čekat na svou příležitost, kdy do toho nečekaně zasáhnu. Budu tam, kde to bude nejméně čekat." Pronesu lehce pobaveně. Snad nečekala, že kouzelník prozradí svá nejlepší kouzla.
"Budu tě hlídat. Nemusíš mít vůbec strach. Jsi pro mě příliš důležitá…" Neřeknu co. Sám si nejsem jistý, jestli stále platí moje prohlášení ohledně investice nebo v tom je i něco hlubšího.
Tak či onak by jí to mělo ujistit, že se jí za mé přítomnosti nic nestane.

Znatelně zaváhám a nesnažím se to ani skrýt. Chvíli mlčím. Krátce na něj pohlédnu a důkladně se mu zadívám do tváře, jestli v ní uvidím tu upřímnost, co byla slyšet, za jeho slovy. Pak si povzdechnu a zahledím se na chodník před námi.

"Abych to vydržela, abych zvládla to, co pro mě život připravil," odpovím mu tiše svoje přiznání. Odvrátím od země zrak, zamrkám několikrát s pohledem na nebe, semknu rty a zavrtím krátce hlavou. Cítím, jak se mi slzy snaží vehnat do očí. Ale je třeba je potlačit. "Nejsem zdaleka tím, čím jsem měla být ani kým jsem měla být pro své nedostatky. Takže se modlím jen za to, abych měla síly kráčet v těch příliš velkých šlépějích a nenadělat u toho příliš přešlapů a zkázy."

Urputně se snažím se ani jeho směrem nedívat. Slzy sice nikdy nenastoupily, ale stejně se cítím rozechvěle. Pokrčím rameny a usměji se.

"Je to nejspíš pro tebe taky hloupost, ale je to pravda. Hádám, že ty se nemodlíš, viď? Ty prostě věříš pouze v sílu sebe sama. Je to tak?" zeptám se stále trochu chvějícím se hlasem, ale ani tehdy se na něj nepodívám.

Když se začnu soustředit na další úkol, chvění hlasu ustoupí. Dokonce se podívám i jeho směrem, když ne přímo na něj.

"Dobře, to bych... měla zvládnout," souhlasím a nekomentuji onu paralelu mezi tím mužem a Lucianem. "Kde budeš čekat ty?"

Opravdu jsem ji nechtěl znervóznit. Myslel jsem to v dobrém. Jako někdo, kdo o svou rodinu přišel, bych nerad znemožňoval možnost rodinného setkání. Nicméně její rozhodnutí budu respektovat. Možná je to nakonec i dobře. Když pokračuje dál se svou myšlenkou si čím dál tím víc uvědomuji, že jsem neskutečně vděčný za ní. Bez ní bych byl ztracen. Nemluvě o tom, že bych byl pravděpodobně už dávno po smrti, protože bych utonul v té ledové vodě.

”Ano, ale umím dělat i jiná jídla. A ty která neznám se naučím dělat.” Chci naplno využít toho, že se mi naskytla neskutečná příležitost.
”Až se dostaneme do vesnice, když nám bude přát štěstí a budeme mít našetřeno, mohli bychom se přidat k nějaké z lodí. Kdyby tam žádná z nich neplula, tak bychom se mohli dostat co nejblíž a potom zkusit další loď.” Navrhnu jí pro změnu já. Vzhledem k tomu, že posledních pár dnů se trmácíme pěšky, bych ocenil kdybychom se mohli svést.
”Nicméně pro nás bude momentálně nejdůležitější kromě toho se dostat do té vesnice. Vydělat si peníze. Napadá tě, co bys mohla dělat? Nechci znít blbě, ale používat schopnost nebude dobrý nápad. Nechceme na sebe upozornit.” Opravdu nerad jí to říkám, protože její dar je opravdu skvělý a zachránila mi díky němu tolikrát život. Je na mně vidět, že ani já nejsem z toho zrovna dvakrát nadšený.

”Abys co?” Vyhrknu ze sebe na můj vkus příliš dychtivě.
Nemůžu si pomoct, ale opravdu mně to zajímá. Proč i přes onu vědomost, že to je v podstatě celé odsouzené k nezmaru, se stále namáhá. Co tím vlastně chce dokázat? Čeká na to, že by se mohlo snad stát zázrak?
”Nebudu se smát. Slibuji…” Poslední slova řeknu opravdu tiše, téměř neslyšně. I přesto z mého hlasu lze vyčíst, že svá slova myslím smrtelně vážně. Nelíbí se mi, že něco takového dělám. Jediný slib, který jsem za svůj mrzký život dal, byl na hrobech mé rodiny. No a teď ho dávám jí.
Co se to se mnou pro bohy děje? Ani trochu se mi nelíbí fakt, že na tuto otázku nejsem schopen pořádně odpovědět. Je velmi pravděpodobné, že to má hodně společného s mou momentální společností. Ale přesně to definovat mi poměrně uniká.
Jak bych mohl prožívat něco, na co v nejmenším nevěřím. Kdybych snad jen k ní choval nějaký hlubší cit, nechoval bych se k ní tak odporně jako například před chvílí v domě.

Přemýšlet nad prací je mi mnohem příjemnější než předchozí kdo-ví-co -přesně-to-bylo.
Na malou chvíli se zamyslím nad její otázkou.
”Musíš v něm vyvolat pocit, že on je ten jediný kdo může s tvým osudem něco udělat. Ať se cítí jako bůh, který má rozhodnout, co jen provede se svou ubohou ovečkou.” Nejsem si jist do jaké míry by to mělo pomoct a do jaké míry je to moje přání. Třeba kdybych něco takového zažil, tak by moje posedlost její maličkostí vyprchala a já bych byl konečně volný.

To, že jsem udělala chybu, když jsem jej chtěla požádat o informace, co byly pro mne, mi došlo hned, jak se na mě podíval. Žádné překvapení, jen podráždění. Zdržovala jsem jej od toho, co bylo pro něj důležité.

Sobecký jedinec. Muž. Vstoupila jsem mezi něj a jeho novou zábavu, prolétlo mi hlavou v první vteřině, než vůbec začal odpovídat. Tak tuhle chybu už nezopakuju...

Nechápavě na něj hledím. Netušila jsem, že on mohl něco takového tušit. Já o tom Michell ani nikomu neřekla. Musel to tedy vědět ze svých jiných zdrojů. A co víc, pořád ve mě viděl jen tu snadno rozbitnou holku, se kterou pracoval na začátku. Zase se mě snažil zastrašit.

Ztrácí kontrolu a snaží se ji tak získat zpět? Nebo je tak rozladěn tím, že jsem jej vyrušila, a tak se vrátil k předchozímu jednání? uvažuji nad tím a uhnu pohledem z jeho obličeje. Vypadá to plachá reakce, ale pravdou je, že se spíš bojím, že by zahlédl hněv v mých očích. Degradace mého života na pouhý smutný příběh mě rozpalovala do běla.

"Jen nechápu, jak by do toho zapadal zrovna on... Kdyby k nim patřil, neměl by ty šílené dluhy, ne?" pronesu šeptem místo toho a zavrtím hlavou. Ne, otec byl spousty věcí, ale rozhodný vládce v temném podsvětí města, který tahá za provázky? To mi na něj příliš nesedělo.

Další otázky na tohle téma už nemám. Už jen proto, že vím, že Lucian mi stejně teď odpovědi neposkytne. Uvítám příjemné prostředí ulice, když konečně opustíme ten mrtvý dům. Pocit smrti ze mně vyprchá mnohem rychleji než hněv na Luciana za jeho zbytečnou hrubost ke mně, za jeho ignorantství. Nechápala jsem, jak o mně může tak mrzce smýšlet, po tom, co jsem pro něj udělala.

Možná to je ale to jediné, co je ochotný vidět. Nikdo nechce zachraňovat odhodlané ženy. Ne, muži raději zachraňují bezradné panenky. A pro tebe to jen znamená, že hraješ dobře... Těknu k němu pohledem a vidím, jak má potíže s dechem. Co to mělo znamenat? Bylo to tím domem, vzpomínkou? Odvrátím pohled, aby si nevšiml toho, jak jsem na něj zkoumavě hleděla. Byla by to další chvíle, kdy jsem jej viděla zranitelného. Nevím, zda by toto vědomí ustál a nezačal ničit volné konce... Jeho další otázka ohledně náboženství mne vrátí to současnosti. Chvíli mlčím a zamýšlím se nad odpovědí.

"Modlím se," přiznám s přikývnutím. Tato odpověď byla snadná, ta druhá je... komplikovanější. "Bude to znít divně, ale nevěřím na to, že moje duše spasit jde. Já se modlím, abych... Ach to je jedno, stejně se mi akorát vysměješ." Hlas se mi v této větě začne vytrácet, až konec je vyřčen něco mezi mluvením a šeptem. Odmávnu to rukou. Raději se soustředím na popis svého svatého přijímání.

Neobtěžuji se odpovídat na jeho otázku ohledně jeho schopností. Stejně odpověď nečeká, a tak jen mlčím a jdu vedle něj s hlavou sklopenou, dokud mi nedá další práci.

"Samozřejmě, to nebude problém," odvětím klidně na popis další mojí role. Tentokrát mám aspoň víc záchytných bodů. "Něco konkrétního, co bych měla zmínit před ním, aby se rychleji chytil do pasti?" zeptám se vlažně. V hlavě už si ujasňuji nuance té nové osoby.

odkaz

Zklidňující tep Kristophera dovoloval tomu mému, aby se i on zvolnil. Společně s tím, jak vidím, že se děs v jeho očích, ale i rysech tváře vytráví, na tváři se mi začne rozlévat úsměv. Mírný, uklidňující, spokojený a trochu ulehčený. Plně jsem věřila tomu, že ta nejhorší krize byla právě zažehnána.

"Ano, domů. A nebo prostě někam, kde ti bude dobře," přikývla jsem na jeho slova a palcem ho hladila po ruce, kterou jsem stále ještě držela, abych jej nadále mohla uklidňovat svou silou. Dívala jsem se přitom na něj a povzbudivě se stále usmívala. Nechtěla jsem, aby si myslel, že je na to sám. Snažila jsem se jej přesvědčit, že bude lépe, že jsou věci v pořádku, ačkoliv jsem o tom sama nebyla kompletně přesvědčena.

"Nezní to vůbec blbě, Krisi. A je to naprosto v pořádku, že to nechceš odkrývat. Nemusíš," jala jsem se okamžitě ujišťování, že není do ničeho takového nucen. Když ta slova sám řekl, došlo mi, že vlastně netuším, zda by z takového vzpomínání došlo k pozitivním věcem, a nebo zda by se všechno jen více zkomplikovalo a svět trochu potemněl. Vzhledem ke střípkům Krisova života, co jsem zahlédla, bych spíše tipovala to druhé. Oplatím mu plachý úsměv a stisknu naposledy ruku, za kterou jsem jej držela, než ji stáhnu opět k sobě.

"Rádo se stalo," ujistím jej a celou svou bytostí vnímám, že mi nelže. Je to neskutečně krásné, být si něčím tak moc jist u jiné osoby. Je to zvláštně osvěžující.

Zarazím se, když začne plánovat naši další cestu. A co hůř, rovnou by si okružní cestu kolem světa chtěl naplánovat s mezizastavením u mé rodiny. Zhluboka a s mírným úsměvem se nadechnu, jak hledám slova, jak vysvětlit, že je to špatný nápad. Mezitím se stihne jako obvykle začít omlouvat a vše vysvětlovat. Vydechnu a uchechtnu se u toho.

"Rodinu mám," přiznám bez okolků. Dám si za ucho pramen svých vlasů v tom uklidňujícím gestu. "Bratra a rodiče. Ačkoliv je mám ráda, raději bych se u nich nezastavovala. Rozhodně ne teď. Když jsem odcházela, byla jsem velmi ... svéhlavá a oni velmi, jak to jen říct... hm hrdí. A nemyslím si, že ještě uplynulo dost času na to, abych se mohla vrátit a chtít dál žít život podle sebe."

Vlasy si během tohoto vysvětlení upravuji ještě dvakrát.

"Navíc, nechtěla bych tě brát rovnou do našeho císařství. Mohlo by to tam být pro tebe nebezpečné, kdyby ses prořekl. Raději využijme neutrálnější půdu, slyšela jsem, že Mythyryl je krásné město. S vlastním jezerem a řekou, kterou pak teče do moře, tudíž tam bude hojný rybolov, což ty budeš raději, ne? Říkal jsi, že vaříš rád z ryb?" pokračuji v rozvíjení konverzace. Snažím se přitom netvářit se překvapeně, že pořád konverzuje tak plynně v mé řeči. "Pokud si pamatuji dobře vyprávění, tam se tam dá dostat poměrně snadno z větších měst po moři... A nebo o něco delší cestou i po souši. Co myslíš?"