Andor.cz - Dračí doupě online

Tohle jsem opravdu nečekal. Měl jsem. Nesmál jsem se. Svůj slib jsem dodržel.
Opět se probrala k životu část mně, co by ji chtěla chránit nebo něco podobného. Cítil jsem neskutečné nutkání se vydat do domu její rodiny a pomstít jí. Ublížit jí tak, jak oni ublížili jí. Zmrzačit je a nechat je žít, protože smrt by byla pouze vykoupení. Bylo opravdu náročné tuto část umlčet a pokračovat dál v cestě.
"Jediná blbost na tom všem je to, že i potom všem je chráníš." Pronesu a následně se zastavím.
"Můžu to zastavit. Můžu tě pomstít." Navrhnu jí hlasem, ve kterém je neskrývaná touha někomu ublížit. V očích může přitom spatřit zlověstné jiskry.

Jakmile opět pokračujeme v cestě, ač její rozhodnutí bylo jakékoliv. Moje nabídka byla limitovaná a už ji nic takového nebudu nabízet.
"Ano, věřím na sebe a také věřím na pomstu. Na plánovanou, chladnokrevnou pomstu." Odpovím ji na její otázku. Vysvětlovat jí, že když mně opustil bůh při vyvraždění mé rodiny. Proč bych se k němu měl modlit? Doufat, že si vzpomene na mou existenci a zachrání mně. To raději vezmu svůj osud do svých rukou. A budu se snažit udělat vše pro to, aby si přáli smrt, až s nimi skončím.

"Budu poblíž ve stínech čekat na svou příležitost, kdy do toho nečekaně zasáhnu. Budu tam, kde to bude nejméně čekat." Pronesu lehce pobaveně. Snad nečekala, že kouzelník prozradí svá nejlepší kouzla.
"Budu tě hlídat. Nemusíš mít vůbec strach. Jsi pro mě příliš důležitá…" Neřeknu co. Sám si nejsem jistý, jestli stále platí moje prohlášení ohledně investice nebo v tom je i něco hlubšího.
Tak či onak by jí to mělo ujistit, že se jí za mé přítomnosti nic nestane.

Znatelně zaváhám a nesnažím se to ani skrýt. Chvíli mlčím. Krátce na něj pohlédnu a důkladně se mu zadívám do tváře, jestli v ní uvidím tu upřímnost, co byla slyšet, za jeho slovy. Pak si povzdechnu a zahledím se na chodník před námi.

"Abych to vydržela, abych zvládla to, co pro mě život připravil," odpovím mu tiše svoje přiznání. Odvrátím od země zrak, zamrkám několikrát s pohledem na nebe, semknu rty a zavrtím krátce hlavou. Cítím, jak se mi slzy snaží vehnat do očí. Ale je třeba je potlačit. "Nejsem zdaleka tím, čím jsem měla být ani kým jsem měla být pro své nedostatky. Takže se modlím jen za to, abych měla síly kráčet v těch příliš velkých šlépějích a nenadělat u toho příliš přešlapů a zkázy."

Urputně se snažím se ani jeho směrem nedívat. Slzy sice nikdy nenastoupily, ale stejně se cítím rozechvěle. Pokrčím rameny a usměji se.

"Je to nejspíš pro tebe taky hloupost, ale je to pravda. Hádám, že ty se nemodlíš, viď? Ty prostě věříš pouze v sílu sebe sama. Je to tak?" zeptám se stále trochu chvějícím se hlasem, ale ani tehdy se na něj nepodívám.

Když se začnu soustředit na další úkol, chvění hlasu ustoupí. Dokonce se podívám i jeho směrem, když ne přímo na něj.

"Dobře, to bych... měla zvládnout," souhlasím a nekomentuji onu paralelu mezi tím mužem a Lucianem. "Kde budeš čekat ty?"

Opravdu jsem ji nechtěl znervóznit. Myslel jsem to v dobrém. Jako někdo, kdo o svou rodinu přišel, bych nerad znemožňoval možnost rodinného setkání. Nicméně její rozhodnutí budu respektovat. Možná je to nakonec i dobře. Když pokračuje dál se svou myšlenkou si čím dál tím víc uvědomuji, že jsem neskutečně vděčný za ní. Bez ní bych byl ztracen. Nemluvě o tom, že bych byl pravděpodobně už dávno po smrti, protože bych utonul v té ledové vodě.

”Ano, ale umím dělat i jiná jídla. A ty která neznám se naučím dělat.” Chci naplno využít toho, že se mi naskytla neskutečná příležitost.
”Až se dostaneme do vesnice, když nám bude přát štěstí a budeme mít našetřeno, mohli bychom se přidat k nějaké z lodí. Kdyby tam žádná z nich neplula, tak bychom se mohli dostat co nejblíž a potom zkusit další loď.” Navrhnu jí pro změnu já. Vzhledem k tomu, že posledních pár dnů se trmácíme pěšky, bych ocenil kdybychom se mohli svést.
”Nicméně pro nás bude momentálně nejdůležitější kromě toho se dostat do té vesnice. Vydělat si peníze. Napadá tě, co bys mohla dělat? Nechci znít blbě, ale používat schopnost nebude dobrý nápad. Nechceme na sebe upozornit.” Opravdu nerad jí to říkám, protože její dar je opravdu skvělý a zachránila mi díky němu tolikrát život. Je na mně vidět, že ani já nejsem z toho zrovna dvakrát nadšený.

”Abys co?” Vyhrknu ze sebe na můj vkus příliš dychtivě.
Nemůžu si pomoct, ale opravdu mně to zajímá. Proč i přes onu vědomost, že to je v podstatě celé odsouzené k nezmaru, se stále namáhá. Co tím vlastně chce dokázat? Čeká na to, že by se mohlo snad stát zázrak?
”Nebudu se smát. Slibuji…” Poslední slova řeknu opravdu tiše, téměř neslyšně. I přesto z mého hlasu lze vyčíst, že svá slova myslím smrtelně vážně. Nelíbí se mi, že něco takového dělám. Jediný slib, který jsem za svůj mrzký život dal, byl na hrobech mé rodiny. No a teď ho dávám jí.
Co se to se mnou pro bohy děje? Ani trochu se mi nelíbí fakt, že na tuto otázku nejsem schopen pořádně odpovědět. Je velmi pravděpodobné, že to má hodně společného s mou momentální společností. Ale přesně to definovat mi poměrně uniká.
Jak bych mohl prožívat něco, na co v nejmenším nevěřím. Kdybych snad jen k ní choval nějaký hlubší cit, nechoval bych se k ní tak odporně jako například před chvílí v domě.

Přemýšlet nad prací je mi mnohem příjemnější než předchozí kdo-ví-co -přesně-to-bylo.
Na malou chvíli se zamyslím nad její otázkou.
”Musíš v něm vyvolat pocit, že on je ten jediný kdo může s tvým osudem něco udělat. Ať se cítí jako bůh, který má rozhodnout, co jen provede se svou ubohou ovečkou.” Nejsem si jist do jaké míry by to mělo pomoct a do jaké míry je to moje přání. Třeba kdybych něco takového zažil, tak by moje posedlost její maličkostí vyprchala a já bych byl konečně volný.

To, že jsem udělala chybu, když jsem jej chtěla požádat o informace, co byly pro mne, mi došlo hned, jak se na mě podíval. Žádné překvapení, jen podráždění. Zdržovala jsem jej od toho, co bylo pro něj důležité.

Sobecký jedinec. Muž. Vstoupila jsem mezi něj a jeho novou zábavu, prolétlo mi hlavou v první vteřině, než vůbec začal odpovídat. Tak tuhle chybu už nezopakuju...

Nechápavě na něj hledím. Netušila jsem, že on mohl něco takového tušit. Já o tom Michell ani nikomu neřekla. Musel to tedy vědět ze svých jiných zdrojů. A co víc, pořád ve mě viděl jen tu snadno rozbitnou holku, se kterou pracoval na začátku. Zase se mě snažil zastrašit.

Ztrácí kontrolu a snaží se ji tak získat zpět? Nebo je tak rozladěn tím, že jsem jej vyrušila, a tak se vrátil k předchozímu jednání? uvažuji nad tím a uhnu pohledem z jeho obličeje. Vypadá to plachá reakce, ale pravdou je, že se spíš bojím, že by zahlédl hněv v mých očích. Degradace mého života na pouhý smutný příběh mě rozpalovala do běla.

"Jen nechápu, jak by do toho zapadal zrovna on... Kdyby k nim patřil, neměl by ty šílené dluhy, ne?" pronesu šeptem místo toho a zavrtím hlavou. Ne, otec byl spousty věcí, ale rozhodný vládce v temném podsvětí města, který tahá za provázky? To mi na něj příliš nesedělo.

Další otázky na tohle téma už nemám. Už jen proto, že vím, že Lucian mi stejně teď odpovědi neposkytne. Uvítám příjemné prostředí ulice, když konečně opustíme ten mrtvý dům. Pocit smrti ze mně vyprchá mnohem rychleji než hněv na Luciana za jeho zbytečnou hrubost ke mně, za jeho ignorantství. Nechápala jsem, jak o mně může tak mrzce smýšlet, po tom, co jsem pro něj udělala.

Možná to je ale to jediné, co je ochotný vidět. Nikdo nechce zachraňovat odhodlané ženy. Ne, muži raději zachraňují bezradné panenky. A pro tebe to jen znamená, že hraješ dobře... Těknu k němu pohledem a vidím, jak má potíže s dechem. Co to mělo znamenat? Bylo to tím domem, vzpomínkou? Odvrátím pohled, aby si nevšiml toho, jak jsem na něj zkoumavě hleděla. Byla by to další chvíle, kdy jsem jej viděla zranitelného. Nevím, zda by toto vědomí ustál a nezačal ničit volné konce... Jeho další otázka ohledně náboženství mne vrátí to současnosti. Chvíli mlčím a zamýšlím se nad odpovědí.

"Modlím se," přiznám s přikývnutím. Tato odpověď byla snadná, ta druhá je... komplikovanější. "Bude to znít divně, ale nevěřím na to, že moje duše spasit jde. Já se modlím, abych... Ach to je jedno, stejně se mi akorát vysměješ." Hlas se mi v této větě začne vytrácet, až konec je vyřčen něco mezi mluvením a šeptem. Odmávnu to rukou. Raději se soustředím na popis svého svatého přijímání.

Neobtěžuji se odpovídat na jeho otázku ohledně jeho schopností. Stejně odpověď nečeká, a tak jen mlčím a jdu vedle něj s hlavou sklopenou, dokud mi nedá další práci.

"Samozřejmě, to nebude problém," odvětím klidně na popis další mojí role. Tentokrát mám aspoň víc záchytných bodů. "Něco konkrétního, co bych měla zmínit před ním, aby se rychleji chytil do pasti?" zeptám se vlažně. V hlavě už si ujasňuji nuance té nové osoby.

odkaz

Zklidňující tep Kristophera dovoloval tomu mému, aby se i on zvolnil. Společně s tím, jak vidím, že se děs v jeho očích, ale i rysech tváře vytráví, na tváři se mi začne rozlévat úsměv. Mírný, uklidňující, spokojený a trochu ulehčený. Plně jsem věřila tomu, že ta nejhorší krize byla právě zažehnána.

"Ano, domů. A nebo prostě někam, kde ti bude dobře," přikývla jsem na jeho slova a palcem ho hladila po ruce, kterou jsem stále ještě držela, abych jej nadále mohla uklidňovat svou silou. Dívala jsem se přitom na něj a povzbudivě se stále usmívala. Nechtěla jsem, aby si myslel, že je na to sám. Snažila jsem se jej přesvědčit, že bude lépe, že jsou věci v pořádku, ačkoliv jsem o tom sama nebyla kompletně přesvědčena.

"Nezní to vůbec blbě, Krisi. A je to naprosto v pořádku, že to nechceš odkrývat. Nemusíš," jala jsem se okamžitě ujišťování, že není do ničeho takového nucen. Když ta slova sám řekl, došlo mi, že vlastně netuším, zda by z takového vzpomínání došlo k pozitivním věcem, a nebo zda by se všechno jen více zkomplikovalo a svět trochu potemněl. Vzhledem ke střípkům Krisova života, co jsem zahlédla, bych spíše tipovala to druhé. Oplatím mu plachý úsměv a stisknu naposledy ruku, za kterou jsem jej držela, než ji stáhnu opět k sobě.

"Rádo se stalo," ujistím jej a celou svou bytostí vnímám, že mi nelže. Je to neskutečně krásné, být si něčím tak moc jist u jiné osoby. Je to zvláštně osvěžující.

Zarazím se, když začne plánovat naši další cestu. A co hůř, rovnou by si okružní cestu kolem světa chtěl naplánovat s mezizastavením u mé rodiny. Zhluboka a s mírným úsměvem se nadechnu, jak hledám slova, jak vysvětlit, že je to špatný nápad. Mezitím se stihne jako obvykle začít omlouvat a vše vysvětlovat. Vydechnu a uchechtnu se u toho.

"Rodinu mám," přiznám bez okolků. Dám si za ucho pramen svých vlasů v tom uklidňujícím gestu. "Bratra a rodiče. Ačkoliv je mám ráda, raději bych se u nich nezastavovala. Rozhodně ne teď. Když jsem odcházela, byla jsem velmi ... svéhlavá a oni velmi, jak to jen říct... hm hrdí. A nemyslím si, že ještě uplynulo dost času na to, abych se mohla vrátit a chtít dál žít život podle sebe."

Vlasy si během tohoto vysvětlení upravuji ještě dvakrát.

"Navíc, nechtěla bych tě brát rovnou do našeho císařství. Mohlo by to tam být pro tebe nebezpečné, kdyby ses prořekl. Raději využijme neutrálnější půdu, slyšela jsem, že Mythyryl je krásné město. S vlastním jezerem a řekou, kterou pak teče do moře, tudíž tam bude hojný rybolov, což ty budeš raději, ne? Říkal jsi, že vaříš rád z ryb?" pokračuji v rozvíjení konverzace. Snažím se přitom netvářit se překvapeně, že pořád konverzuje tak plynně v mé řeči. "Pokud si pamatuji dobře vyprávění, tam se tam dá dostat poměrně snadno z větších měst po moři... A nebo o něco delší cestou i po souši. Co myslíš?"

Její přítomnost mně uklidňovala. Nebylo to však jenom tím, že na mně použila svoji schopnost. Hlavní bylo, že tu byla se mnou. Konejšila mě svými slovy.
A já si tak čím dál tím víc uvědomoval, že si nedokážu představit svůj život bez ní.
Dech se mi konečně uklidnil, srdce přestalo bušit jako zplašené.
”Domů…” Pronesl jsem skoro neslyšně a podíval se přitom na ní. Nemohl jsem si pomoct, ale tak nějak mi bylo jasné to, že domov s velkým D pro mně bude znamenat to, že bude v něm. Kam půjde ona, tam půjdu já. A je mi naprosto ukradené, že by to mohl být třeba i konec světa.

Nad jejími dalšími slovy jen nesouhlasně zavrtím hlavou. Zahledím se upřeně do plamenů, jako kdyby v nich hledal odpovědi na otázky.
”Nemyslím si, že jsem na to připraven. Asi to bude znít blbě, ale z hloubi duše cítím, že to bude něco opravdu strašného. A raději si to ani nebudu představovat, protože ještě nejsem připraven.Nemluvě o tom, že není zrovna nejvhodnější chvíle, abych se tu psychicky zhroutil.” U posledních slovech se nepatrně pousměji.
”Nicméně ti opravdu děkuji, že tu jsi pro mně. Moc to pro mně znamená.” Svůj pohled stočím k ní, jelikož to myslím smrtelně vážně. Zapomínám přitom stále na to, že díky své schopnosti může vyčíst jestli ji náhodou nelžu.
”Kam bychom prvně jeli? Nechci, aby to vyznělo nějak blbě… ale máš rodinu? Budeš ji chtít navštívit?” Zarazím se.
"Omlouvám se. Vím, že mi do toho nic není… já prostě chci jen říct, že jsem tu pro tebe… stejně jak ty pro mně." Mám pocit, že jsem se do toho zamotal aniž bych nechtěl. Nicméně je to skvělý důkaz toho, že už je mi mnohem lépe. Stále hovořím její řečí… tedy naší. Dokud budeme v chatce, mám v plánu v tom pokračovat. Když se však dostane zpátky do civilizace, bude lepší, když přejdeme zpátky do místní.

Zastavím se, když mně o to požádá. Pozvednu tázavě obočí a na tváři je přitom lehce vidět rozladění z toho, že jsem takto zdržen.
Její otázku jsem samozřejmě čekal. Bylo mi totiž naprosto jasné, že jí to musela Michell vyslepičit a uvést jí tak do možného nebezpečí. Proto nespatří na mé tváři překvapení, spíše ještě větší rozladění, které je až hmatatelné. I přestože už tolik nepůsobím jako ďábel, může mít pocit, že momentálně tak působím víc než kdy předtím.
”Víš co se říká… zvědavost kočku zabila.” Zachraptím a na chvíli se odmlčím.
”Máš strach, že by tvůj otec mohl být záporák celého tohoto smutného příběhu?” Nelíbí se mi, že jsme stále v tomto baráku. Stojíme na schodišti a nechrání nás ona pracovna, jediná místnost kde jsem přízrakům minulosti zakázal vstoupit.
”Nicméně když budeme pokračovat v naší cestě, odpovědi na otázky se objeví A věř mi, že bys byla raději, kdybys žila v té krásné nevědomosti.” Víc jí k tomu nemám v úmyslu říct, ať si to sama přebere. Potřebuji odsud vypadnout. Mám pocit, že se stíny daly do pohybu a chtěji mně polapit. Jediného, kdo unikl tomu strašnému osudu. Kdyby jen věděli, že svou smrtí byli vlastně vysvobození.

Když jsem venku chvíli popadám dech, jako kdybych předtím běžel závod. Netrvá to však dlouho a jsem opět v klidu, plánující úkol.
”Modlíš se? Věříš ve spasení své duše?” Netuším proč se jí vlastně vyptávám. Nerozumím lidským potřebám se za každý hřích, který spáchali, modlit. Myslí si, že jim bylo odpuštěno, protože dali peníze církvi a za nějaký čas to udělají znovu. Nepoučitelní, protože si myslí, že jim to zase projde. Když se pomodlíš a zhřešíš, tak neskončíš v pekle. Takový nesmysl bohatých.

Jako kdybych ji v té chvíli viděl o něco menší a mladší, když mi to vypráví. Nepatrně se té představě usměji. Přesněji se mi lehce zvednou koutky úst, které během chvíli klesnout dolů.
”Ne, to rozhodně nejsou. Řekl bych, že jsou ze všech lidí nejhorší.” Myslí si, že když jsou ve spojení s Bohem, tak ten jim to odpustí, aniž by se museli víc kát.
”Jistěže mám. Čekala jsi snad něco jiného?” Jdeme klidně, nikam nespěcháme.
”Zvládla bys zahrát ztracenou ovečku, která měla opravdu smolný den?” Pokud je její odpověď kladná zasvětím jí více do svého plánu.
Byla by cizinka, která dnes čerstvě přijela do tohoto města. Bohužel měla velkou smůlu a byla okradena. Nikdo jí nebyl ochoten vyslechnout a pomoct. A tak nevěděla kam jinam jít než do stánku božího a vyhledat pomoc tam, kde ji určitě vyslechnou.
”Nebude tomu schopen odolat a v ten moment ho máme.”

Jak se najednou karta obrátila. Já dala úkol vlastně jemu a on teď musí vymýšlet, jak se se situací popere. Ale myslím si, že on si to vlastně užívá. Tem zamyšlený pohled na jeho tváři, tak soustředěného jsem ho snad ještě ani neviděla... pomyslím si zatímco jej v klidu a tichu pozoruji, jak studenti přírodních věd myši v bludišti.

Přičítám na vrub jeho zaujetí hádankou, že se na mě ani neoboří, když neúmyslně se ho zeptám na něco, co nejspíš mělo být zřejmé. A zpětně si uvědomuji, jak háklivý na to býval v minulosti. Když do sebe kopne obsah sklenice se zřetelnou rozhodností v jeho gestu, napodobím jej, jen méně energicky. Sklenici odložím vedle jeho a sáhnu si po kápi, abych si ji znovu mohla nandat v ochraně před tímto mrazivě mrtvým domem, co bude číhat za dveřmi. Jak perfektně izolovaný tenhle pokoj byl od zbytku světa!

"Luciane, počkej," zarazím jej, když je už u dveří z této pracovny. Možná je na to moc brzo, možná bych měla počkat a neoddalovat jeho honbu za poklady knihovny s omezeným přístupem... ale... už jsem jednou promluvila.

"Než odejdeme. Chci se tě zeptat na jednu věc. Michell mi trochu povídala o těch lidech, co nás mají v hrsti. Nic příliš konkrétního, ale... pár věcí zmínila. Vím, že je to nebezpečné téma na zkoumání, proto se chci zeptat tebe tady," začnu s vysvětlením rychle. Nejistě dojdu blíž, abych na něj nemluvila přes půl místnosti. "Jen... když tě kontaktují, posílají ti dopisy s jejich symbolem na obálce? Nebo se tím symbolem spíše tají?" zeptám se ho na to, co mi leželo v hlavě už od té doby, co jsem si vzpomněla odkud ten symbol znám.

***

Srovnám krok s Lucianem, když vejdeme na chodník a míříme pěšky dál od domu. Opět ze sebe musím setřást ten divný pocit mrazu a mrtvolnosti co jsem z toho domu cítila. Mám co dělat, abych se nechtěla oklepat. Opět jsem měla v tom domě pocit, že na mě tyto atributy ulpívají jako smůla nebo silné pavučiny.

"Chodím, pravidelně každý týden v neděli. Když hraji nějakou podle matky nebo otce nečestnou roli, tak po každém představení," odpovím Lucianovi, ačkoliv mám dojem, že to byla spíše řečnická otázka. "Ano, rodiče hrdě přispívají jedné farnosti pravidelně. Tam jsme byli všechni v rodině pokřtění a dokonce jsem tam měla i své svaté přijímání, když jsem byla menší."

Najednou se uchechtnu a zavrtím hlavou. Ta vzpomínka je vzdálená mnoho let, přesto si to pamatuji do nejmenších detailů. Zvednu ruce před sebou a sevřu v nich imaginární svíci.

"Nikdy jsem nebyla tak vystrašená z toho, že zakopnu, nebo že mi zhasne svíčka," pronesu tiše, ale tak, aby mne Lucian slyšel, s jasně podbarveným tónem pobavením nad tou vzpomínkou. Zavrtím nad tím znovu hlavou a nechám ruce spadnout opět k tělu, aby byly opět hezky skryté pod pláštěm.

Zamyslím se nad jeho další otázkou ohledně toho, kam jdou peníze od věrných bohabojných oveček.

"Hm, vždy jsem podezírala kněze, že nejsou tak drženi zkrátka, jak se rádi kasají..." pronesu konverzačně a pak se na něj krátce podívám se zamyšleným výrazem. Pak lehce pootevřu ústa v pochopení. "Znamená to, že máš něco na nějakého kněze?"

Touha dostat se do knihovny s omezeným přístupem se ještě více zvětšuje, když mi oznámí, že její poloha je naprosto někde jinde, než by jeden předpokládal.

Nemůžu si pomoct, ale opravdu by mě zajímalo odkud tuto informaci získala. Odolám však nutkání se jí na to zeptat. A začnu raději plánovat.
Zdá se, že teď to bude jedna právě z těch chvil, kdy je vhodné si vybrat dluhy. Samotný vedoucí věznice mi hodně dluží za moje mlčení. Vím totiž o jeho neřestech u kterých by se jistě nehodilo, kdyby to vyšlo najevo. Pak je tu strážný, který mi pro změnu dluží nemalou částku peněz, kterou prohrál v kartách. A dokonce vím i něco na kněze, co by mohlo poškodit jeho jméno. Bylo by špatné, kdyby se jeho drahé ovečky dozvěděly, co dělá s penězi, které mu věnují. Konkrétně tuhle informaci jsem získal od Michell, která se to svým způsobem dozvěděla omylem, když si spletl její pokoj.
Jak mlčím může si všimnou mého velmi zamyšleného pohledu, který jí jasně napovídá, že se spustilo moje vnitřní plánování.

”Ano, je to vskutku zajímavé.” Ani bych jí na to nemusel odpovídat, protože je to zřetelně jasné. Kopnu do sebe zbytek skleničky. Upravím si košili a kravatu, vezmu si na sebe kabát.
”Je čas, aby mi někdo splatil své dluhy.” Vysvětlím jí a čekám, než se i ona ke mně přidá. V očích se mi velmi nehezky zajiskří a ďábel, kterým mně přezdívají se opět probouzí k životu. Zajímalo by mně, zda mou přítomnost ustojí stánek boží.

Vydáme se pěšky, čerstvý vzduch ani jednomu neuškodí a hlavně je potřeba vymyslet následný plán s oním knězem.
”Chodíš se často modlit? Určitě tvá rodina věnovala kdysi nějaké peníze farnosti, aby se očistila od svých drobných hříchů.” Rozhodnu se začít s tímto úvodem.
”Kam si myslíš, že ty peníze jdou? Kostel nevypadá, že by se nějak více renovoval… co myslíš?”