Andor.cz - Dračí doupě online

Její přítomnost mně uklidňovala. Nebylo to však jenom tím, že na mně použila svoji schopnost. Hlavní bylo, že tu byla se mnou. Konejšila mě svými slovy.
A já si tak čím dál tím víc uvědomoval, že si nedokážu představit svůj život bez ní.
Dech se mi konečně uklidnil, srdce přestalo bušit jako zplašené.
”Domů…” Pronesl jsem skoro neslyšně a podíval se přitom na ní. Nemohl jsem si pomoct, ale tak nějak mi bylo jasné to, že domov s velkým D pro mně bude znamenat to, že bude v něm. Kam půjde ona, tam půjdu já. A je mi naprosto ukradené, že by to mohl být třeba i konec světa.

Nad jejími dalšími slovy jen nesouhlasně zavrtím hlavou. Zahledím se upřeně do plamenů, jako kdyby v nich hledal odpovědi na otázky.
”Nemyslím si, že jsem na to připraven. Asi to bude znít blbě, ale z hloubi duše cítím, že to bude něco opravdu strašného. A raději si to ani nebudu představovat, protože ještě nejsem připraven.Nemluvě o tom, že není zrovna nejvhodnější chvíle, abych se tu psychicky zhroutil.” U posledních slovech se nepatrně pousměji.
”Nicméně ti opravdu děkuji, že tu jsi pro mně. Moc to pro mně znamená.” Svůj pohled stočím k ní, jelikož to myslím smrtelně vážně. Zapomínám přitom stále na to, že díky své schopnosti může vyčíst jestli ji náhodou nelžu.
”Kam bychom prvně jeli? Nechci, aby to vyznělo nějak blbě… ale máš rodinu? Budeš ji chtít navštívit?” Zarazím se.
"Omlouvám se. Vím, že mi do toho nic není… já prostě chci jen říct, že jsem tu pro tebe… stejně jak ty pro mně." Mám pocit, že jsem se do toho zamotal aniž bych nechtěl. Nicméně je to skvělý důkaz toho, že už je mi mnohem lépe. Stále hovořím její řečí… tedy naší. Dokud budeme v chatce, mám v plánu v tom pokračovat. Když se však dostane zpátky do civilizace, bude lepší, když přejdeme zpátky do místní.

Zastavím se, když mně o to požádá. Pozvednu tázavě obočí a na tváři je přitom lehce vidět rozladění z toho, že jsem takto zdržen.
Její otázku jsem samozřejmě čekal. Bylo mi totiž naprosto jasné, že jí to musela Michell vyslepičit a uvést jí tak do možného nebezpečí. Proto nespatří na mé tváři překvapení, spíše ještě větší rozladění, které je až hmatatelné. I přestože už tolik nepůsobím jako ďábel, může mít pocit, že momentálně tak působím víc než kdy předtím.
”Víš co se říká… zvědavost kočku zabila.” Zachraptím a na chvíli se odmlčím.
”Máš strach, že by tvůj otec mohl být záporák celého tohoto smutného příběhu?” Nelíbí se mi, že jsme stále v tomto baráku. Stojíme na schodišti a nechrání nás ona pracovna, jediná místnost kde jsem přízrakům minulosti zakázal vstoupit.
”Nicméně když budeme pokračovat v naší cestě, odpovědi na otázky se objeví A věř mi, že bys byla raději, kdybys žila v té krásné nevědomosti.” Víc jí k tomu nemám v úmyslu říct, ať si to sama přebere. Potřebuji odsud vypadnout. Mám pocit, že se stíny daly do pohybu a chtěji mně polapit. Jediného, kdo unikl tomu strašnému osudu. Kdyby jen věděli, že svou smrtí byli vlastně vysvobození.

Když jsem venku chvíli popadám dech, jako kdybych předtím běžel závod. Netrvá to však dlouho a jsem opět v klidu, plánující úkol.
”Modlíš se? Věříš ve spasení své duše?” Netuším proč se jí vlastně vyptávám. Nerozumím lidským potřebám se za každý hřích, který spáchali, modlit. Myslí si, že jim bylo odpuštěno, protože dali peníze církvi a za nějaký čas to udělají znovu. Nepoučitelní, protože si myslí, že jim to zase projde. Když se pomodlíš a zhřešíš, tak neskončíš v pekle. Takový nesmysl bohatých.

Jako kdybych ji v té chvíli viděl o něco menší a mladší, když mi to vypráví. Nepatrně se té představě usměji. Přesněji se mi lehce zvednou koutky úst, které během chvíli klesnout dolů.
”Ne, to rozhodně nejsou. Řekl bych, že jsou ze všech lidí nejhorší.” Myslí si, že když jsou ve spojení s Bohem, tak ten jim to odpustí, aniž by se museli víc kát.
”Jistěže mám. Čekala jsi snad něco jiného?” Jdeme klidně, nikam nespěcháme.
”Zvládla bys zahrát ztracenou ovečku, která měla opravdu smolný den?” Pokud je její odpověď kladná zasvětím jí více do svého plánu.
Byla by cizinka, která dnes čerstvě přijela do tohoto města. Bohužel měla velkou smůlu a byla okradena. Nikdo jí nebyl ochoten vyslechnout a pomoct. A tak nevěděla kam jinam jít než do stánku božího a vyhledat pomoc tam, kde ji určitě vyslechnou.
”Nebude tomu schopen odolat a v ten moment ho máme.”

Jak se najednou karta obrátila. Já dala úkol vlastně jemu a on teď musí vymýšlet, jak se se situací popere. Ale myslím si, že on si to vlastně užívá. Tem zamyšlený pohled na jeho tváři, tak soustředěného jsem ho snad ještě ani neviděla... pomyslím si zatímco jej v klidu a tichu pozoruji, jak studenti přírodních věd myši v bludišti.

Přičítám na vrub jeho zaujetí hádankou, že se na mě ani neoboří, když neúmyslně se ho zeptám na něco, co nejspíš mělo být zřejmé. A zpětně si uvědomuji, jak háklivý na to býval v minulosti. Když do sebe kopne obsah sklenice se zřetelnou rozhodností v jeho gestu, napodobím jej, jen méně energicky. Sklenici odložím vedle jeho a sáhnu si po kápi, abych si ji znovu mohla nandat v ochraně před tímto mrazivě mrtvým domem, co bude číhat za dveřmi. Jak perfektně izolovaný tenhle pokoj byl od zbytku světa!

"Luciane, počkej," zarazím jej, když je už u dveří z této pracovny. Možná je na to moc brzo, možná bych měla počkat a neoddalovat jeho honbu za poklady knihovny s omezeným přístupem... ale... už jsem jednou promluvila.

"Než odejdeme. Chci se tě zeptat na jednu věc. Michell mi trochu povídala o těch lidech, co nás mají v hrsti. Nic příliš konkrétního, ale... pár věcí zmínila. Vím, že je to nebezpečné téma na zkoumání, proto se chci zeptat tebe tady," začnu s vysvětlením rychle. Nejistě dojdu blíž, abych na něj nemluvila přes půl místnosti. "Jen... když tě kontaktují, posílají ti dopisy s jejich symbolem na obálce? Nebo se tím symbolem spíše tají?" zeptám se ho na to, co mi leželo v hlavě už od té doby, co jsem si vzpomněla odkud ten symbol znám.

***

Srovnám krok s Lucianem, když vejdeme na chodník a míříme pěšky dál od domu. Opět ze sebe musím setřást ten divný pocit mrazu a mrtvolnosti co jsem z toho domu cítila. Mám co dělat, abych se nechtěla oklepat. Opět jsem měla v tom domě pocit, že na mě tyto atributy ulpívají jako smůla nebo silné pavučiny.

"Chodím, pravidelně každý týden v neděli. Když hraji nějakou podle matky nebo otce nečestnou roli, tak po každém představení," odpovím Lucianovi, ačkoliv mám dojem, že to byla spíše řečnická otázka. "Ano, rodiče hrdě přispívají jedné farnosti pravidelně. Tam jsme byli všechni v rodině pokřtění a dokonce jsem tam měla i své svaté přijímání, když jsem byla menší."

Najednou se uchechtnu a zavrtím hlavou. Ta vzpomínka je vzdálená mnoho let, přesto si to pamatuji do nejmenších detailů. Zvednu ruce před sebou a sevřu v nich imaginární svíci.

"Nikdy jsem nebyla tak vystrašená z toho, že zakopnu, nebo že mi zhasne svíčka," pronesu tiše, ale tak, aby mne Lucian slyšel, s jasně podbarveným tónem pobavením nad tou vzpomínkou. Zavrtím nad tím znovu hlavou a nechám ruce spadnout opět k tělu, aby byly opět hezky skryté pod pláštěm.

Zamyslím se nad jeho další otázkou ohledně toho, kam jdou peníze od věrných bohabojných oveček.

"Hm, vždy jsem podezírala kněze, že nejsou tak drženi zkrátka, jak se rádi kasají..." pronesu konverzačně a pak se na něj krátce podívám se zamyšleným výrazem. Pak lehce pootevřu ústa v pochopení. "Znamená to, že máš něco na nějakého kněze?"

Touha dostat se do knihovny s omezeným přístupem se ještě více zvětšuje, když mi oznámí, že její poloha je naprosto někde jinde, než by jeden předpokládal.

Nemůžu si pomoct, ale opravdu by mě zajímalo odkud tuto informaci získala. Odolám však nutkání se jí na to zeptat. A začnu raději plánovat.
Zdá se, že teď to bude jedna právě z těch chvil, kdy je vhodné si vybrat dluhy. Samotný vedoucí věznice mi hodně dluží za moje mlčení. Vím totiž o jeho neřestech u kterých by se jistě nehodilo, kdyby to vyšlo najevo. Pak je tu strážný, který mi pro změnu dluží nemalou částku peněz, kterou prohrál v kartách. A dokonce vím i něco na kněze, co by mohlo poškodit jeho jméno. Bylo by špatné, kdyby se jeho drahé ovečky dozvěděly, co dělá s penězi, které mu věnují. Konkrétně tuhle informaci jsem získal od Michell, která se to svým způsobem dozvěděla omylem, když si spletl její pokoj.
Jak mlčím může si všimnou mého velmi zamyšleného pohledu, který jí jasně napovídá, že se spustilo moje vnitřní plánování.

”Ano, je to vskutku zajímavé.” Ani bych jí na to nemusel odpovídat, protože je to zřetelně jasné. Kopnu do sebe zbytek skleničky. Upravím si košili a kravatu, vezmu si na sebe kabát.
”Je čas, aby mi někdo splatil své dluhy.” Vysvětlím jí a čekám, než se i ona ke mně přidá. V očích se mi velmi nehezky zajiskří a ďábel, kterým mně přezdívají se opět probouzí k životu. Zajímalo by mně, zda mou přítomnost ustojí stánek boží.

Vydáme se pěšky, čerstvý vzduch ani jednomu neuškodí a hlavně je potřeba vymyslet následný plán s oním knězem.
”Chodíš se často modlit? Určitě tvá rodina věnovala kdysi nějaké peníze farnosti, aby se očistila od svých drobných hříchů.” Rozhodnu se začít s tímto úvodem.
”Kam si myslíš, že ty peníze jdou? Kostel nevypadá, že by se nějak více renovoval… co myslíš?”

"Správný odhad," řeknu s mírným úsměvem a přikývnu.

Úsměv, který cítím uvnitř sebe, je mnohem širší a méně umírněný. Umím poznat, kdy jsem zaujala svoje obecenstvo a Lucian je teď jedno velké ucho. Ne snad kvůli mně samotné, ale kvůli obsahu mého vyprávění. Pocit zadostiučinění, že stále mám co nabídnout, a že je to mnohem více než koketování s muži a jejich zdrogování, mně skutečně zahřívá, možná i o něco více než samotný alkohol, jakkoliv příjemný a silný byl.

"Je to vlastně humorné, ale pekelně chytré. Ta knihovna s omezeným přístupem tam totiž vůbec není," pronesu pomalu, abych mu odhalila zápletku mého vyprávění. Odolám nutkání se znovu napít pro další delší dramatickou pauzu. Nezbylo by mi ve skleničce už totiž vůbec nic. "Knihovna s omezeným přístupem je schovaná pod městským žalářem. Samotný vstup jsem nikdy neviděla, ale prý je to skrz malou místnost, co by měla být modlitebnou pro kněze. Víc bohužel nevím, taková místa jsem nikdy nevyhledávala..."

Lehce pokrčím rameny a pohlédnu mu do očí. Očekávám, že tohle je místo, které by zase mohl spíše znát on. Minimálně by měl mít povědomí o žalářích větší než já. Já jen vím, že v žádném nechci skončit. Zápach z malých okének těsně nad zemí, díky kterým měli vězni nějaký čerstvý vzduch a světlo, byl tak intenzivní, že během léta jsem ulici raději přecházela.

"Takže, zní to pro tebe dostatečně dobrodružně a zajímavě, Luciane?" zeptám se napřímo se zvědavostí, kterou ani nemusím hrát. Byla jsem zvědavá, jak s tímto novým úkolem začne pracovat. Jistě, trochu to nepasuje do mé role průvodčí po krásách města, ale... no, můžu doufat, že tam budou aspoň nějaké zajímavé poklady.

Čím dál tím víc se mi potvrzuje, že není jenom pěkná tvářička, ale skrývá neskutečný potenciál. Je poměrně chytrá, bystrá a přizpůsobivá. Všechno, co momentálně potřebuji. Líbí se mi, jak se mi každou chvíli potvrzuje, že se mi vyplatilo do ní investovat.
Jsem opravdu rád, že jsem to nedělal pouze kvůli tomu, že se mi připomněla bolestivá minulost. A že za to z velké části mohlo to, že jsem viděl její potenciál a hned s tím začal pracovat. Nejdříve pomalu, polehoučku jí oťukávat a zjišťovat, čeho všeho je schopna. Sledovat jí. Občas jí do cesty hodit překážku a přitom v úkrytu vyčkávat, jak se s ní popere.

Dávat jí různé výzvy, jako například s tím mladíkem, který si nechával říkat Hamlet. To byla asi ta nejdůležitější zkouška. A hlavně mně stála nejvíce úsilí. Protože to chtělo spoustu práce, abych to celé zinscenoval. Musel jsem najít mezi bezdomovci vhodného chlapa, který by odpovídal mé představě. Toho bylo následně potřeba vhodně upravit, obléct. Za příslib práce a ubytování s jídlem, to šlo jedna báseň. Muselo se mu nechat, že nebyl vůbec marný herec a tak se svou roli naučil poměrně během chvíle. Abych neriskoval, že by na to celé přišla, udělal jsem mu docela silný příběh. Zfalšoval noviny. Celé to obestřít tajemnem.
Aby následně nebyl prostor pro pochybnosti, stačilo dále pokračovat podle klasického scénáře. Akorát s tím rozdílem, že poté co jej omámila, tak jsme odnesli do jeho pokoje tam ho nechali se pořádně vyspat. Za to celé jsem mu dal dostatek peněz a poslal ho pryč z Barelu s doporučením do jeho nové práce… a jeho nového života.
Možná je zřejmá následná otázka. Získal jsem něco z toho? Samozřejmě, že ano. A díky tomu jsem mohl následně dál pokračovat ve svých plánech.

”Něco mi říká, že ty o tom něco budeš vědět. Takže mi tedy prozraď v čem je ten problém?” Samozřejmě, že mně naprosto dostala. Visel jsem jí na rtech, hltal každé její slovo a mezitím mi v hlavě pracovala kolečka na plné obrátky. Bylo to naprosto zřejmé, potřeboval jsem jí. Bohužel nejen na tuto prácičku. Díky ní jsem se opět cítil celý.
Tohle uvědomění se mi ani trochu nelíbilo. Stejně jako to, že to je právě ona kdo má všechny potřebné informace.
Zatraceně. A tak jsem čekal na to, co dalšího zapeklitého mi prozradí a přitom onu podivnou pachuť v puse, jsem spláchl pořádným lokem ze své skleničky.

Asi to bude znít divně, ale v moment, kdy zahlédnu ten jeho výraz, ve kterém se zaleskne netrpělivý Ďábel z Barelu, se mi vlije trocha nové pozitivní energie do žil. Sama nevím, jak to vysvětlit, možná prostě šlo o to, že jsem se rozhodla s ním hrát vysokou hru a místo Ďábla z Barelu jsem teď jednala s opuštěným zlomeným mužem. Ten byl možná mnohem přívětivější a upřímnější, co se chování týkalo, ale u něj také hrozilo, že po jeho boku prohraju svůj život. Ale to, že se Ďábel skrýval pod Lucianovou kůží znamenalo, že ten zlomený muž uvnitř, který toužil po mé blízkosti a nejspíš i jen vřelém citu k někomu, je viděn jen mnou. Zbytek je stále pevný, odhodlaný a schopný Ďábel, který mě možná připraví o život, ale spíše svýma rukama, než že bych umřela nejistým rozhodováním z jeho strany.

Následný úšklebek mi s trochou fantazie připomene úsměv. Ale jistá si jsem až když k tomu připojí svoje další slova. Moje možnost ho zaujala. Krátce upiji ze skleničky a pak přikývnu zatímco mi další lok alkoholu zahřívá hrdlo a podporuje onen téměř až příjemný pocit z této inscenace a scény.

"Aby ses tam dostal, musíš mít klíč. Ten mají jen tři lidé - hlavní sponzor, kterého nikdo nezná, starosta a hlavní knihovník," začnu vypočítávat na prstech a hledím si na prsty v zamyšlení. Cítím na sobě jeho lačný pohled po akci, po nebezpečném zážitku. "Starosta je má u sebe v kanceláři, sponzor, někde nejspíš u sebe doma, a knihovník kolem svého krku. Navíc problém s klíčem není to jediné, co brání vstupu. Ke dveřím se dostaneš jen když projdeš hlavním sálem knihovny, projdeš se po ochozu ve vyšším patře a staneš před malými, ale neskutečně robustními dveřmi, které neroztaví ani sám dračí dech. Takže kdo by se tam pokoušel dostat, bude všemi spatřen." Na chvíli se odmlčím opět si posunu sklenku blíže ke rtům, ale pak s ní před obličejem zaváhám.

"A pak je tu ten největší problém. Ten největší. A mnoho lidí neví, že to je vůbec další překážka..." pronesu a odmlčím se tím, že opět upiji ze sklenice. Dávám prostor Lucianovi doplnit tu věc, co nejvíce komplikuje vstup do knihovny. Jistě, možná slyšel ty povídačky o tom, že je to chráněno magicky a že tam nejsou skryté jen knihy, ale i různé mocné artefakty. To nejdůležitější však byl fakt, že tyto dveře se sice otevřou, ale místnost sama o sobě je past. Nedá se z ní dostat, ani s klíčem. Ne zevnitř. A to, co je podle mě nejpodlejší na tom všem je, že i kdyby se tam někdo dostal, získal klíč a otevřel dveře a nějak je udržel otevřené, ačkoliv to je prý nadlidský výkon, tak odejde s prázdnou. Jedním z nejvíc střežených tajemství je totiž fakt, že skutečná knihovna s omezeným přístupem je totiž někde naprosto jinde. Nečekám, že to Lucian ví, protože i já sama jsem se to dozvěděla spíše souhrou náhod, než jakoukoliv cestou získávání informací. Ale třeba mě Lucian opět překvapí. A nebo bude muset přiznat, že něco neví a já si to pak hodlám využít.

Nelze si nepovšimnout děsu v jeho očích. Nemusela bych být ani griša, abych cítila rozsah jeho strachu a paniky, jež se šířila celým jeho tělem. Ale jako griša jsem ty pocity cítila skoro jako kdyby moje vlastní. Chvíli mě ta jeho úzkost drtí, že mi sebere i vlastní slova a vůbec vůli cokoliv dělat krom chuti stočit se do klubíčka a neexistovat. Jenže kvůli tomu, jak to nejsou skutečně moje pocity, je pro mne snazší se z toho vymanit. Kristopher na tom není tak dobře. Tentokrát se ho neptám a pouze položím svou ruku na tu jeho a použiji na něj svou sílu.

"Klid, Kristophere, o nic nejde. To nevadí. Umíš mou řečí, to není konec světa, naopak. Budeš mít lepší a lehčí začátek v tom novém, hm?" konejším ho i slovy.

"Možná ano, to je docela dost možné a dobré vysvětlení, nemyslíš? Tím pádem se dost možná vracíš domů," pokračuji, když se chytnu jeho vlastního poznatku, že to jsou jeho zapomenuté vzpomínky z dětství. Což se o to víc potvrdí, když si začne broukat tu dětskou píseň, co jsem mu jednou zpívala. Bezchybně. Mlčím, ale stisknu mu ruku a snažím se jej dál uklidňovat svou silou. Když ale vidím, že pokračuje do další sloky, tiše se k němu připojím. Až teprve tehdy, když skončí píseň a nastane chvilka ticha, se osmělím.

"Možná by sis mohl vzpomenout i na něco víc, pokud jsi nebyl moc malý, než jsi byl přestěhován sem... Třeba ti vzpomínka na matku, co jsi zahlédl pomalu odkrývá jiné vzpomínky. Možná si vzpomeneš na víc, když o tom budeme mluvit, takže jestli nechceš, nebo se obáváš toho, co bys našel... Můžeme přestat..."

Nehodlám ji na její otázky odpovídat a to nemluvě o tom, že se velmi nerad opakuji. A tak jen pozvednu obočí a upřeně se jí přitom zahledím do očí, jasně tak říkajíc - ano, slyšela jsi mně opravdu správně.

Musím uznat, že návrh prvního místa se mi velice zamlouvá. Na mé tváři se objeví úšklebek vzdáleně připomínají úsměv, což u mně už jednou viděla. Stále je to pro mně něco nového. Na co si zřejmě budou muset moje obličejové svaly zvyknout.
”To zní jako velmi slibný začátek.” Hlesnu tiše a napiju se po předchozím přiťuknutí ze skleničky.
”Doufám, že se tam dostat je aspoň trochu výzva, když se jedná o ten omezený přístup.” Pronesu a v očích mi příjemně zajiskří. Muselo už jí dojít, že mám opravdu rád výzvy. Čím víc je to komplikovanější, tím víc se mi to zamlouvá.

S trpělivostí dravce čekám, zda mi k tomu bude schopna říct něco dalšího nebo to bylo všechno. Samozřejmě vím, kde se knihovna nachází. Ovšem nebyl jsem tam ještě. Neměl jsem potřebu to místo vyhledávat.

Chtěl jsem jí k tomu ještě něco říct. Možná se jí přiznat k tomu, že potřebuji nějaké poslání, abych byl schopen se víc ukotvit v tom rozbouřeném moři, co momentálně představuje můj život. Že mám strach, že mně jako malou dřevěnou loďku brzy musí smést a pohřbít na dno k ostatním lodím.

Jenže jak pokračuje, tak mi sebere slova z úst a já na ní jen nechápavě hledím.
"Nevím o tom… proč se ptáš?" Zarazím se. Najednou mi to sepne, že celou dobu mluvím a naprosto rozumím. Chytnu se za pusu, oči rozšířené dokořán plné obav. Co se to se mnou zatraceně děje?
"Co to? Nerozumím tomu." Opět v její řečí. Musím s tím přestat.
Zatřepu hlavou, jako kdybych to z ní chtěl dostat ven. Neměl bych tak plynně mluvit. Nevzpomínám si na to, že bych to měl umět. Nebo jsem na to jen zapomněl. Zarazím se. Vzpomenu si na ten sen, jak jsem se střetl se svou mámou. Jak jsme spolu mluvili a najednou mi dojde.
"Moje skutečná matka možná byla z Ravky nebo vaši řeč znala." Pronesu zmateně. Kdybych si jen byl schopen vzpomenout lépe.

Opět mi v hlavě začne znít ona melodie, kterou jsem si tehdy broukal a tentokrát znám ta slova, která jsou úplně stejná jako mi je předtím zpívala Shae. Zpívám tiše tu písničku a vůbec ničemu nerozumím.
Co se to se mnou stalo? A kdo vlastně jsem?