Andor.cz - Dračí doupě online

"Správný odhad," řeknu s mírným úsměvem a přikývnu.

Úsměv, který cítím uvnitř sebe, je mnohem širší a méně umírněný. Umím poznat, kdy jsem zaujala svoje obecenstvo a Lucian je teď jedno velké ucho. Ne snad kvůli mně samotné, ale kvůli obsahu mého vyprávění. Pocit zadostiučinění, že stále mám co nabídnout, a že je to mnohem více než koketování s muži a jejich zdrogování, mně skutečně zahřívá, možná i o něco více než samotný alkohol, jakkoliv příjemný a silný byl.

"Je to vlastně humorné, ale pekelně chytré. Ta knihovna s omezeným přístupem tam totiž vůbec není," pronesu pomalu, abych mu odhalila zápletku mého vyprávění. Odolám nutkání se znovu napít pro další delší dramatickou pauzu. Nezbylo by mi ve skleničce už totiž vůbec nic. "Knihovna s omezeným přístupem je schovaná pod městským žalářem. Samotný vstup jsem nikdy neviděla, ale prý je to skrz malou místnost, co by měla být modlitebnou pro kněze. Víc bohužel nevím, taková místa jsem nikdy nevyhledávala..."

Lehce pokrčím rameny a pohlédnu mu do očí. Očekávám, že tohle je místo, které by zase mohl spíše znát on. Minimálně by měl mít povědomí o žalářích větší než já. Já jen vím, že v žádném nechci skončit. Zápach z malých okének těsně nad zemí, díky kterým měli vězni nějaký čerstvý vzduch a světlo, byl tak intenzivní, že během léta jsem ulici raději přecházela.

"Takže, zní to pro tebe dostatečně dobrodružně a zajímavě, Luciane?" zeptám se napřímo se zvědavostí, kterou ani nemusím hrát. Byla jsem zvědavá, jak s tímto novým úkolem začne pracovat. Jistě, trochu to nepasuje do mé role průvodčí po krásách města, ale... no, můžu doufat, že tam budou aspoň nějaké zajímavé poklady.

Čím dál tím víc se mi potvrzuje, že není jenom pěkná tvářička, ale skrývá neskutečný potenciál. Je poměrně chytrá, bystrá a přizpůsobivá. Všechno, co momentálně potřebuji. Líbí se mi, jak se mi každou chvíli potvrzuje, že se mi vyplatilo do ní investovat.
Jsem opravdu rád, že jsem to nedělal pouze kvůli tomu, že se mi připomněla bolestivá minulost. A že za to z velké části mohlo to, že jsem viděl její potenciál a hned s tím začal pracovat. Nejdříve pomalu, polehoučku jí oťukávat a zjišťovat, čeho všeho je schopna. Sledovat jí. Občas jí do cesty hodit překážku a přitom v úkrytu vyčkávat, jak se s ní popere.

Dávat jí různé výzvy, jako například s tím mladíkem, který si nechával říkat Hamlet. To byla asi ta nejdůležitější zkouška. A hlavně mně stála nejvíce úsilí. Protože to chtělo spoustu práce, abych to celé zinscenoval. Musel jsem najít mezi bezdomovci vhodného chlapa, který by odpovídal mé představě. Toho bylo následně potřeba vhodně upravit, obléct. Za příslib práce a ubytování s jídlem, to šlo jedna báseň. Muselo se mu nechat, že nebyl vůbec marný herec a tak se svou roli naučil poměrně během chvíle. Abych neriskoval, že by na to celé přišla, udělal jsem mu docela silný příběh. Zfalšoval noviny. Celé to obestřít tajemnem.
Aby následně nebyl prostor pro pochybnosti, stačilo dále pokračovat podle klasického scénáře. Akorát s tím rozdílem, že poté co jej omámila, tak jsme odnesli do jeho pokoje tam ho nechali se pořádně vyspat. Za to celé jsem mu dal dostatek peněz a poslal ho pryč z Barelu s doporučením do jeho nové práce… a jeho nového života.
Možná je zřejmá následná otázka. Získal jsem něco z toho? Samozřejmě, že ano. A díky tomu jsem mohl následně dál pokračovat ve svých plánech.

”Něco mi říká, že ty o tom něco budeš vědět. Takže mi tedy prozraď v čem je ten problém?” Samozřejmě, že mně naprosto dostala. Visel jsem jí na rtech, hltal každé její slovo a mezitím mi v hlavě pracovala kolečka na plné obrátky. Bylo to naprosto zřejmé, potřeboval jsem jí. Bohužel nejen na tuto prácičku. Díky ní jsem se opět cítil celý.
Tohle uvědomění se mi ani trochu nelíbilo. Stejně jako to, že to je právě ona kdo má všechny potřebné informace.
Zatraceně. A tak jsem čekal na to, co dalšího zapeklitého mi prozradí a přitom onu podivnou pachuť v puse, jsem spláchl pořádným lokem ze své skleničky.

Asi to bude znít divně, ale v moment, kdy zahlédnu ten jeho výraz, ve kterém se zaleskne netrpělivý Ďábel z Barelu, se mi vlije trocha nové pozitivní energie do žil. Sama nevím, jak to vysvětlit, možná prostě šlo o to, že jsem se rozhodla s ním hrát vysokou hru a místo Ďábla z Barelu jsem teď jednala s opuštěným zlomeným mužem. Ten byl možná mnohem přívětivější a upřímnější, co se chování týkalo, ale u něj také hrozilo, že po jeho boku prohraju svůj život. Ale to, že se Ďábel skrýval pod Lucianovou kůží znamenalo, že ten zlomený muž uvnitř, který toužil po mé blízkosti a nejspíš i jen vřelém citu k někomu, je viděn jen mnou. Zbytek je stále pevný, odhodlaný a schopný Ďábel, který mě možná připraví o život, ale spíše svýma rukama, než že bych umřela nejistým rozhodováním z jeho strany.

Následný úšklebek mi s trochou fantazie připomene úsměv. Ale jistá si jsem až když k tomu připojí svoje další slova. Moje možnost ho zaujala. Krátce upiji ze skleničky a pak přikývnu zatímco mi další lok alkoholu zahřívá hrdlo a podporuje onen téměř až příjemný pocit z této inscenace a scény.

"Aby ses tam dostal, musíš mít klíč. Ten mají jen tři lidé - hlavní sponzor, kterého nikdo nezná, starosta a hlavní knihovník," začnu vypočítávat na prstech a hledím si na prsty v zamyšlení. Cítím na sobě jeho lačný pohled po akci, po nebezpečném zážitku. "Starosta je má u sebe v kanceláři, sponzor, někde nejspíš u sebe doma, a knihovník kolem svého krku. Navíc problém s klíčem není to jediné, co brání vstupu. Ke dveřím se dostaneš jen když projdeš hlavním sálem knihovny, projdeš se po ochozu ve vyšším patře a staneš před malými, ale neskutečně robustními dveřmi, které neroztaví ani sám dračí dech. Takže kdo by se tam pokoušel dostat, bude všemi spatřen." Na chvíli se odmlčím opět si posunu sklenku blíže ke rtům, ale pak s ní před obličejem zaváhám.

"A pak je tu ten největší problém. Ten největší. A mnoho lidí neví, že to je vůbec další překážka..." pronesu a odmlčím se tím, že opět upiji ze sklenice. Dávám prostor Lucianovi doplnit tu věc, co nejvíce komplikuje vstup do knihovny. Jistě, možná slyšel ty povídačky o tom, že je to chráněno magicky a že tam nejsou skryté jen knihy, ale i různé mocné artefakty. To nejdůležitější však byl fakt, že tyto dveře se sice otevřou, ale místnost sama o sobě je past. Nedá se z ní dostat, ani s klíčem. Ne zevnitř. A to, co je podle mě nejpodlejší na tom všem je, že i kdyby se tam někdo dostal, získal klíč a otevřel dveře a nějak je udržel otevřené, ačkoliv to je prý nadlidský výkon, tak odejde s prázdnou. Jedním z nejvíc střežených tajemství je totiž fakt, že skutečná knihovna s omezeným přístupem je totiž někde naprosto jinde. Nečekám, že to Lucian ví, protože i já sama jsem se to dozvěděla spíše souhrou náhod, než jakoukoliv cestou získávání informací. Ale třeba mě Lucian opět překvapí. A nebo bude muset přiznat, že něco neví a já si to pak hodlám využít.

Nelze si nepovšimnout děsu v jeho očích. Nemusela bych být ani griša, abych cítila rozsah jeho strachu a paniky, jež se šířila celým jeho tělem. Ale jako griša jsem ty pocity cítila skoro jako kdyby moje vlastní. Chvíli mě ta jeho úzkost drtí, že mi sebere i vlastní slova a vůbec vůli cokoliv dělat krom chuti stočit se do klubíčka a neexistovat. Jenže kvůli tomu, jak to nejsou skutečně moje pocity, je pro mne snazší se z toho vymanit. Kristopher na tom není tak dobře. Tentokrát se ho neptám a pouze položím svou ruku na tu jeho a použiji na něj svou sílu.

"Klid, Kristophere, o nic nejde. To nevadí. Umíš mou řečí, to není konec světa, naopak. Budeš mít lepší a lehčí začátek v tom novém, hm?" konejším ho i slovy.

"Možná ano, to je docela dost možné a dobré vysvětlení, nemyslíš? Tím pádem se dost možná vracíš domů," pokračuji, když se chytnu jeho vlastního poznatku, že to jsou jeho zapomenuté vzpomínky z dětství. Což se o to víc potvrdí, když si začne broukat tu dětskou píseň, co jsem mu jednou zpívala. Bezchybně. Mlčím, ale stisknu mu ruku a snažím se jej dál uklidňovat svou silou. Když ale vidím, že pokračuje do další sloky, tiše se k němu připojím. Až teprve tehdy, když skončí píseň a nastane chvilka ticha, se osmělím.

"Možná by sis mohl vzpomenout i na něco víc, pokud jsi nebyl moc malý, než jsi byl přestěhován sem... Třeba ti vzpomínka na matku, co jsi zahlédl pomalu odkrývá jiné vzpomínky. Možná si vzpomeneš na víc, když o tom budeme mluvit, takže jestli nechceš, nebo se obáváš toho, co bys našel... Můžeme přestat..."

Nehodlám ji na její otázky odpovídat a to nemluvě o tom, že se velmi nerad opakuji. A tak jen pozvednu obočí a upřeně se jí přitom zahledím do očí, jasně tak říkajíc - ano, slyšela jsi mně opravdu správně.

Musím uznat, že návrh prvního místa se mi velice zamlouvá. Na mé tváři se objeví úšklebek vzdáleně připomínají úsměv, což u mně už jednou viděla. Stále je to pro mně něco nového. Na co si zřejmě budou muset moje obličejové svaly zvyknout.
”To zní jako velmi slibný začátek.” Hlesnu tiše a napiju se po předchozím přiťuknutí ze skleničky.
”Doufám, že se tam dostat je aspoň trochu výzva, když se jedná o ten omezený přístup.” Pronesu a v očích mi příjemně zajiskří. Muselo už jí dojít, že mám opravdu rád výzvy. Čím víc je to komplikovanější, tím víc se mi to zamlouvá.

S trpělivostí dravce čekám, zda mi k tomu bude schopna říct něco dalšího nebo to bylo všechno. Samozřejmě vím, kde se knihovna nachází. Ovšem nebyl jsem tam ještě. Neměl jsem potřebu to místo vyhledávat.

Chtěl jsem jí k tomu ještě něco říct. Možná se jí přiznat k tomu, že potřebuji nějaké poslání, abych byl schopen se víc ukotvit v tom rozbouřeném moři, co momentálně představuje můj život. Že mám strach, že mně jako malou dřevěnou loďku brzy musí smést a pohřbít na dno k ostatním lodím.

Jenže jak pokračuje, tak mi sebere slova z úst a já na ní jen nechápavě hledím.
"Nevím o tom… proč se ptáš?" Zarazím se. Najednou mi to sepne, že celou dobu mluvím a naprosto rozumím. Chytnu se za pusu, oči rozšířené dokořán plné obav. Co se to se mnou zatraceně děje?
"Co to? Nerozumím tomu." Opět v její řečí. Musím s tím přestat.
Zatřepu hlavou, jako kdybych to z ní chtěl dostat ven. Neměl bych tak plynně mluvit. Nevzpomínám si na to, že bych to měl umět. Nebo jsem na to jen zapomněl. Zarazím se. Vzpomenu si na ten sen, jak jsem se střetl se svou mámou. Jak jsme spolu mluvili a najednou mi dojde.
"Moje skutečná matka možná byla z Ravky nebo vaši řeč znala." Pronesu zmateně. Kdybych si jen byl schopen vzpomenout lépe.

Opět mi v hlavě začne znít ona melodie, kterou jsem si tehdy broukal a tentokrát znám ta slova, která jsou úplně stejná jako mi je předtím zpívala Shae. Zpívám tiše tu písničku a vůbec ničemu nerozumím.
Co se to se mnou stalo? A kdo vlastně jsem?

Ušklíbl se a mně bylo jasné, že to považuje za děsný blábol. Nejspíš to bylo to největší klišé, co jsem mohla říct. Ale lepší odpověď jsem mu nemohla dát. Nemohla jsem mu říct, že je to kvůli lidem, jež pravidelně potkávám a i když je osobně neznám, nemohu připustit, aby byli odsouzeni ke smrti jen proto, že se připletli do cesty mezi Luciana a jeho šéfy z podsvětí. Jak bych mu mohla vysvětlit, že mám špatné spaní i kvůli těm mužům, co jsem mu naservírovala? Ne, svést to na místa bylo jednodušší. Navíc mi došlo, že je to nenápadná vějička, po které by mohl skočit. A když ne, tak se nic vlastně nestane.

Jeho ruka hladí tu mou a já ten dotek vnímám aniž bych cítila vlnu hnusu a strachu v sobě. Ovšem, nedá se ani říci, že by mě ten dotyk nějak těšil. Působí to na mě jako podání ruky a já se tomu nijak nevzpírám.

Skřípavý hlas mi pomůže se přestat máčet v myšlenkách a zahledět se opět důkladně do jeho tváře. Nechám překvapení zahrát hlavní roli v mé tváři. Obočí mi vyjede nahoru, lehce pootevřu rty, ale žádná slova z nich nevyjdou. Tázavě na něj hledím dokud nedokončí svou myšlenku. Všímám si přitom jeho pohledu, ve kterém se zobrazuje stejná výzva, jaké mi dával předtím. Není tak brutální, ani tak zlomyslná, ale přesto je to výzva a on se nemůže dočkat až zjistí, jak se s tím poperu.

"Ehm... týden? Od teď?" pronesu zaskočeně. Tak zaskočeně, že si od něj převezmu automaticky skleničku a s ní v ruce zaváhám. "Já... nejsem žádný průvodce. A neměli jsme dnes hledat nějaké další stopy k té věci v muzeu?" zeptám se ho místo toho.

"No... dobře... uhum... stejně o té věci potřebuješ vědět něco více, ne? Takže... co... knihovna a její oddělení s omezeným přístupem?" navrhnu nejistě, ale když spatřím sklenici v jeho ruce připravenou na přiťuknutí, tak si s ním přiťuknu.

Cítím novou energii v žilách, když po té malé vějičce skočil. A když se napiji ze sklenice, ucítím příjemný pocit alkoholu v mém hrdla. Obojí dohromady mě téměř nutí se usmát. Ale důkladně tu emoci schovám a místo toho čekám, co z Luciana vypadne dál.

Mlčky sedím a trpělivě mu dopřávám čas na rozmyšlenou. Nevidím mu do hlavy, ale něco mi říká, že nepřemýšlí nad významem slov, ale nad vlastní odpovědí. Normálně bych se pokusila mu více napovědět, použít víc slova, co zná, věci detailně popsat, ale... pro tento test, mlčím. Dá mi dost práce neprojevovat napětí, co cítím, když se prodlužuje jeho mlčení a odpověď je v nedohlednu. Ale myslím, že kdyby se nedíval do ohně, ale do mé tváře celou dobu, poznal by na mě poměrně snadno, že jsem napjatá.

A pak odpoví a podívá se na mě tím plně odhodlaným výrazem. Slova se linou z jeho úst kontinuálně a bez začátečnických zádrhelů. S každým dalším slovem se ukovávám v přesvědčení, že Kristopher umí mojí řeč mnohem lépe, než do dnešního dne předváděl. Nepříjemné podezření, že mi nejspíš v tomhle ohledu lhal, zkouší mou stále ještě čerstvou důvěru v něj. Polknu, ruce semknuté v pěst nechám na svých kolenou a zaměřím se na tlukot jeho srdce. Očima bloudím po jeho tváři a hledám náznaky lži.

"Nazvat to poslání je nejspíš příliš nabubřelé. A nevím, zda se chci pokoušet o mír, spíš pomoct lidem vidět, že lidi na druhé straně jsou také jen lidé... Ale... Kristophere. Ty jsi se nikdy neučil mému jazyku před tím, než jsme ho začali trénovat společně?" zeptám se opatrně, ale nenápadnost mi moc nejde. Nebyla bych dobrý špion.

Její otázka mně překvapí natolik, že mně ani trochu nenapadne se pozastavit nad tím, že stále mluvíme v jejím jazyce a tím pádem bych tomu co řekla neměl tak zřetelně rozumět.
Delší chvíli mlčím, usilovně přemýšlím nad co nejupřímnější odpovědí na její otázku. Vlastně když to tak vezmu, tak si vlastně sám tím také zodpovím mnoho otázek. Zatím jsem to neřešil, protože byla potřeba se dostat do cíle a důležitější bylo se soustředit na cestu tam. Čím víc se tam blížíme, tím více jsou vnitřní otázky palčivější.

”Ano, jsem si jistý.” Pronesu odhodlaně po dlouhém a možná i napjatém tichu. Svůj pohled z ohně, který jsem celou dobu pozoroval, upřu do jejich očí s nově nabitým odhodláním a jasně říkajíc, že to opravdu myslím vážně.
Odpovídám jí stále v jejím jazyce a nějak se nad tím nepozastavuji. Jako kdyby mi to přišlo naprosto přirozené.
”Nikdy jsem sem pořádně nepatřil. Takže bych řekl, že mi vlastně nemá co chybět.” Pokrčí rameny. Dlouze si povzdechnu a zavrtím hlavou.
”Navíc s tím, co všechno vím už tady nemohu dál žít a tvářit se, jako kdyby se nic nestalo.” Doufám, že pochopí jak to myslím. Prostě jako kdybych nahlédl přes oponu a teď vím pravou podobu.
”Nemluvě o našem budoucím poslání, pokusit se mezi našimi národy vytvořit mír.” Dodám o něco tišeji, jako kdyby mně samotnému to přišlo jako naprostá šílenost.

"Dobře, tak to je dobře. Už se nemůžu dočkat až do sebe dostanu něco jiného než to sušené maso a tvrdý chleba," přiznám upřímně. Pohled na shromážděné peníze v jeho rukou mi dopřeje trochu útěchy. Vypadá to, že minimálně den, nebo dva, budeme mít z čeho přežívat. A když nám zbydou nějaké zásoby, jídlo nám vydrží ještě déle. A tou dobou už určitě najdeme něco, v čem se uplatníme a získáme další peníze.

I já se posadím k ohni už jen proto, že tu stejně není nic moc co jiného dělat. Překvapí mě, že se Kristopher odhodlá k tomu, aby začal mluvit mou řečí. Pomalu a zřetelně mu odpovídám, aby měl snazší odpovídání. Chvíli s ním konverzuji, než přimhouřím oči při uvědomění si, že se od posledně ohromně zlepšil. Ne, že by byl předtím tak neschopný, ale tok jeho slov se držel konstantně a vyslovoval s mnohem lepším přízvukem, než předchozí dny. Nemohu ale pochopit, jak by k takovému zlepšení mohlo zčistajasna dojít.

Někteří vypráví, že získali lepší schopnosti, když byli vytrženi ze spárů smrti. Byl snad Kristopher tak blízko skonu? Oh, bohové, byla jsem tak blízko tomu, abych o něj přišla?

Samotnou mne překvapí, jak moc mne ta představa vyděsí. Celou dobu jsem o něj pečovala, protože jsem předpokládala, že ho z toho dostanu. Nepřipouštěla jsem si, jak moc blízko smrti mohl být. Ale teď, když si to uvědomím, projede mnou nová vlna mrazu a děsu. Abych otestovala svou teorii, že má mnohem víc znalostí než by měl mít, přejdu na téma, co by neměl moc znát. A vlastně je to i něco, co mne skutečně zajímá.

"Chceme šetřit peníze na loď z této země. Ale jsi si jistý, že ji chceš opustit? Nebude ti chybět zdejší kultura, víra,.. zvyky?" zeptám se jej v mé řeči a zvědavě se na něj podívám.