Andor.cz - Dračí doupě online

Ušklíbl se a mně bylo jasné, že to považuje za děsný blábol. Nejspíš to bylo to největší klišé, co jsem mohla říct. Ale lepší odpověď jsem mu nemohla dát. Nemohla jsem mu říct, že je to kvůli lidem, jež pravidelně potkávám a i když je osobně neznám, nemohu připustit, aby byli odsouzeni ke smrti jen proto, že se připletli do cesty mezi Luciana a jeho šéfy z podsvětí. Jak bych mu mohla vysvětlit, že mám špatné spaní i kvůli těm mužům, co jsem mu naservírovala? Ne, svést to na místa bylo jednodušší. Navíc mi došlo, že je to nenápadná vějička, po které by mohl skočit. A když ne, tak se nic vlastně nestane.

Jeho ruka hladí tu mou a já ten dotek vnímám aniž bych cítila vlnu hnusu a strachu v sobě. Ovšem, nedá se ani říci, že by mě ten dotyk nějak těšil. Působí to na mě jako podání ruky a já se tomu nijak nevzpírám.

Skřípavý hlas mi pomůže se přestat máčet v myšlenkách a zahledět se opět důkladně do jeho tváře. Nechám překvapení zahrát hlavní roli v mé tváři. Obočí mi vyjede nahoru, lehce pootevřu rty, ale žádná slova z nich nevyjdou. Tázavě na něj hledím dokud nedokončí svou myšlenku. Všímám si přitom jeho pohledu, ve kterém se zobrazuje stejná výzva, jaké mi dával předtím. Není tak brutální, ani tak zlomyslná, ale přesto je to výzva a on se nemůže dočkat až zjistí, jak se s tím poperu.

"Ehm... týden? Od teď?" pronesu zaskočeně. Tak zaskočeně, že si od něj převezmu automaticky skleničku a s ní v ruce zaváhám. "Já... nejsem žádný průvodce. A neměli jsme dnes hledat nějaké další stopy k té věci v muzeu?" zeptám se ho místo toho.

"No... dobře... uhum... stejně o té věci potřebuješ vědět něco více, ne? Takže... co... knihovna a její oddělení s omezeným přístupem?" navrhnu nejistě, ale když spatřím sklenici v jeho ruce připravenou na přiťuknutí, tak si s ním přiťuknu.

Cítím novou energii v žilách, když po té malé vějičce skočil. A když se napiji ze sklenice, ucítím příjemný pocit alkoholu v mém hrdla. Obojí dohromady mě téměř nutí se usmát. Ale důkladně tu emoci schovám a místo toho čekám, co z Luciana vypadne dál.

Mlčky sedím a trpělivě mu dopřávám čas na rozmyšlenou. Nevidím mu do hlavy, ale něco mi říká, že nepřemýšlí nad významem slov, ale nad vlastní odpovědí. Normálně bych se pokusila mu více napovědět, použít víc slova, co zná, věci detailně popsat, ale... pro tento test, mlčím. Dá mi dost práce neprojevovat napětí, co cítím, když se prodlužuje jeho mlčení a odpověď je v nedohlednu. Ale myslím, že kdyby se nedíval do ohně, ale do mé tváře celou dobu, poznal by na mě poměrně snadno, že jsem napjatá.

A pak odpoví a podívá se na mě tím plně odhodlaným výrazem. Slova se linou z jeho úst kontinuálně a bez začátečnických zádrhelů. S každým dalším slovem se ukovávám v přesvědčení, že Kristopher umí mojí řeč mnohem lépe, než do dnešního dne předváděl. Nepříjemné podezření, že mi nejspíš v tomhle ohledu lhal, zkouší mou stále ještě čerstvou důvěru v něj. Polknu, ruce semknuté v pěst nechám na svých kolenou a zaměřím se na tlukot jeho srdce. Očima bloudím po jeho tváři a hledám náznaky lži.

"Nazvat to poslání je nejspíš příliš nabubřelé. A nevím, zda se chci pokoušet o mír, spíš pomoct lidem vidět, že lidi na druhé straně jsou také jen lidé... Ale... Kristophere. Ty jsi se nikdy neučil mému jazyku před tím, než jsme ho začali trénovat společně?" zeptám se opatrně, ale nenápadnost mi moc nejde. Nebyla bych dobrý špion.

Její otázka mně překvapí natolik, že mně ani trochu nenapadne se pozastavit nad tím, že stále mluvíme v jejím jazyce a tím pádem bych tomu co řekla neměl tak zřetelně rozumět.
Delší chvíli mlčím, usilovně přemýšlím nad co nejupřímnější odpovědí na její otázku. Vlastně když to tak vezmu, tak si vlastně sám tím také zodpovím mnoho otázek. Zatím jsem to neřešil, protože byla potřeba se dostat do cíle a důležitější bylo se soustředit na cestu tam. Čím víc se tam blížíme, tím více jsou vnitřní otázky palčivější.

”Ano, jsem si jistý.” Pronesu odhodlaně po dlouhém a možná i napjatém tichu. Svůj pohled z ohně, který jsem celou dobu pozoroval, upřu do jejich očí s nově nabitým odhodláním a jasně říkajíc, že to opravdu myslím vážně.
Odpovídám jí stále v jejím jazyce a nějak se nad tím nepozastavuji. Jako kdyby mi to přišlo naprosto přirozené.
”Nikdy jsem sem pořádně nepatřil. Takže bych řekl, že mi vlastně nemá co chybět.” Pokrčí rameny. Dlouze si povzdechnu a zavrtím hlavou.
”Navíc s tím, co všechno vím už tady nemohu dál žít a tvářit se, jako kdyby se nic nestalo.” Doufám, že pochopí jak to myslím. Prostě jako kdybych nahlédl přes oponu a teď vím pravou podobu.
”Nemluvě o našem budoucím poslání, pokusit se mezi našimi národy vytvořit mír.” Dodám o něco tišeji, jako kdyby mně samotnému to přišlo jako naprostá šílenost.

"Dobře, tak to je dobře. Už se nemůžu dočkat až do sebe dostanu něco jiného než to sušené maso a tvrdý chleba," přiznám upřímně. Pohled na shromážděné peníze v jeho rukou mi dopřeje trochu útěchy. Vypadá to, že minimálně den, nebo dva, budeme mít z čeho přežívat. A když nám zbydou nějaké zásoby, jídlo nám vydrží ještě déle. A tou dobou už určitě najdeme něco, v čem se uplatníme a získáme další peníze.

I já se posadím k ohni už jen proto, že tu stejně není nic moc co jiného dělat. Překvapí mě, že se Kristopher odhodlá k tomu, aby začal mluvit mou řečí. Pomalu a zřetelně mu odpovídám, aby měl snazší odpovídání. Chvíli s ním konverzuji, než přimhouřím oči při uvědomění si, že se od posledně ohromně zlepšil. Ne, že by byl předtím tak neschopný, ale tok jeho slov se držel konstantně a vyslovoval s mnohem lepším přízvukem, než předchozí dny. Nemohu ale pochopit, jak by k takovému zlepšení mohlo zčistajasna dojít.

Někteří vypráví, že získali lepší schopnosti, když byli vytrženi ze spárů smrti. Byl snad Kristopher tak blízko skonu? Oh, bohové, byla jsem tak blízko tomu, abych o něj přišla?

Samotnou mne překvapí, jak moc mne ta představa vyděsí. Celou dobu jsem o něj pečovala, protože jsem předpokládala, že ho z toho dostanu. Nepřipouštěla jsem si, jak moc blízko smrti mohl být. Ale teď, když si to uvědomím, projede mnou nová vlna mrazu a děsu. Abych otestovala svou teorii, že má mnohem víc znalostí než by měl mít, přejdu na téma, co by neměl moc znát. A vlastně je to i něco, co mne skutečně zajímá.

"Chceme šetřit peníze na loď z této země. Ale jsi si jistý, že ji chceš opustit? Nebude ti chybět zdejší kultura, víra,.. zvyky?" zeptám se jej v mé řeči a zvědavě se na něj podívám.

Možná bych cítil stud, kdybych si nebyl vědom toho, že jsou to ti co by neměli problém nás přepadnout a okrást. Nemluvě o tom, že tu stále hrozí střetnutí s nimi, pokud se budou v blízké době vracet.
Na rozdíl od Shae, která hledala stylem tak jak by normální člověk hledal. Jsem já naopak hledal ze svých zkušeností, která nemá problém nahlédnout do boty a tam objevit na patě místo na tu nejlepší schovku. Nebo se podívat do plechovky, která pouze zdáním klame, že je k vyhození a další podobné poměrně neobvyklé místa.
Takže když jsem to všechno nashromáždil, přidal to k jejich mincím, dalo nám to možnost si zaplatit když nám bude přát štěstí dvě noci i s jídlem.
"To by na začátek stačilo, než bychom si našli nějakou práci a mohli si tak našetřit na loď, co by nás dostala z této země." Podělím se s ní o svůj odhad.

Zase jsem se cítil o něco lépe a mohl volněji dýchat. Stále mně však zužoval fakt, že se s velkou pravděpodobností setkáme s předchozími obyvateli této chatky a momentálně jsem si mohl jen představovat, co všechno se může stát.
Bylo mi přitom naprosto jasné, že i kdybych se pokoušel vymyslet nespočet plánů, jak nás z toho dostat, stejně se to může podělat. Takže nám tak či onak nezbývá nic moc jiného.

A tak přitom co přiložím dřevo do ohně a posadím se k němu, následně si upravím mokré oblečení tak, aby se co nejlépe usušilo, začnu její řečí jednoduchou konverzaci. Částečně jí tak ukážu, co všechno jsem se vlastně naučil.
Je to činnost, která docela dobře zaměstná mou hlavu a já přitom mohu odpočívat.

Nemohu si pomoci, ale ušklíbnu se, když se zmíní pro mně něco nemožné a to že by na Barelu mohlo být něco hezkého. Já bych ho tak nikdy neshledal. Až moc jsem nahlédl za oponu. Udělal jsem spoustu ošklivých věcí, aby se bohatí zde měli skvěle.
A i přesto část ve mně by chtěla opravdu objevit to, co ona tu vidí. Najít tu krásu v ošklivosti.

Aniž bych to zamýšlel, tak rukou jí automaticky hladím po té její poměrně drobné, dokonale hladké a tak neskutečně křehké ruce. Možná to je tím, že mně tento prostý kontakt uklidňuje. Dává mi vědět, že v tomto domě plném duchů nejsem jediným přeživším.

Její slova mi vnuknou poněkud zvláštní nápad, který by ji mohl dát naději a mně mohl pomoci při hledání.
Mému předchozímu pevnému rozhodnutí, byla najednou narušena stabilita.
"Dobrá tedy…" Zachraptím po chvíli nepříjemně, jako kdybych byl nějaký stroj, který potřebuje promazat.
"Bylo by ode mě nespravedlivé potom, co mi pomůžeš, abych ti nedal šanci mi ukázat, co všechno v tomto městě stojí za záchranu." Začnu a na chvíli se odmlčím, abych se jí podíval upřímně do očí, aby pochopila vážnost mých slov a já se tak zároveň mohl kochat její krásou, která je tak neskutečně blízko.
"Počínaje dnešním dnem, máš týden na to mi ukázat proč si tohle město zaslouží být ušetřeno." S tím se její ruky, ač neskutečně nerad, pustím. Postavím se na nohy, abych se přesunul opět k baru. Naleji nám oběma skleničku.

"Takže pověz mi, kde naše výprava započne?" S touto otázkou jí podám skleničku a naznačím přiťuknuti.

Automaticky otevřu ústa, abych zaprotestovala proti tomu, co řekl. Ani nevím, z čeho ta touha oponovat takové jednoduché věci pramení. Jenže jak otevřu ústa, začnu nad tím vlastně přemýšlet. Moje myšlenky jsou pro jednou velmi pomalé, jak si snažím nejdřív uvědomit, že přes drsný a nepříjemný začátek jsme se s Kristopherem upřímně docela sblížili. A já mu nejenže nechci ublížit, ale chci, aby se měl dobře, našel si v životě to svoje místo a chci mu vlastně pomáhat.

Takže se vlastně dá říct, že ho mám ráda. Byť je to nejspíše přátelství založené jen na blízkosti a nutnosti spolupracovat, abychom přežili. Jen bohové vědí, jak se to změní v civilizaci... pomyslím si trochu sklíčeně. Něco mi říká, že sehnat někoho, s kým si najdu aspoň takovéto pouto na cestách, bude v budoucnu opět obtížné.

"Jo, na tom asi něco bude. Ale... nechtěla jsem na tebe být hrubá," vysvětlím mu ještě a pak nechám zbytek snídaně proběhnout v tichosti, tak, jak to Kristopher stejně preferuje. Nejsem si vědoma jakékoliv špatné nálady, nebo vnitřního rozpoložení Kristophera. Soustředím se chvíli na sebe a na to, že vůbec jsem.

"Ah, máš pravdu. Peníze jsem zatím v chatce nehledala," uznám, že to vůbec není špatný nápad. A sama se zvednu od ohně - byť nerada - abych mu pomohla v hledání. Překvapivě, ani při tomto úkonu necítím stud z toho, že procházím cizí věci a že si je hodlám nechat.

"Mám jen něco málo..." ozvu se pak Kristopherovi, když mým největším pokladem jsou pak jen drobáky. Přesto mu svou kořist donesu a předám.

Moje poznámky se zarývají hlouběji a hlouběji do Lucianovy mysli. Čas na rozmyšlenou, který je neobvykle dlouhý na něj, ho naprosto jednoznačně usvědčí. A pak to, jak si rozepne knoflíky u košile dozajista není pokus o svádění, ale projev toho, jak jeho tělo žadoní o vzduch, kterého se mu nedostává. Znám ty pocity sama moc dobře, proto si umím představit ty překotně ubíhající myšlenky. Kdyby zde seděl kdokoliv jiný, nejspíš bych se snažila mu pomoci a dostat jej z oné spirálovité smyčky z myšlenek utahující se kolem krku. Ale u Luciana jsem pomoct nechtěla. Potřebovala jsem, aby smyčka byla ještě pevnější a ukázala další praskliny v jeho masce, které začaly pomalu kontrastovat jako žíly u dusící se oběti.

To, že se jeho ruka vydá vyhledat tu moji, mne přesto překvapí. Očekávala jsem, že pokud by se o něco takového pokusil, tak by to bylo rychlé a útočné jako uštknutí kobry. Místo toho se ale jeho prsty opatrně obemknou kolem mé dlaně. Ještě včera mne ten dotyk mrazil a děsil, nyní jsem nemusela obtížně skrývat stopy znechucení, protože jsem jej necítila.

Tak takhle nějak to zažívají králové a monarchové, když jim audience při pokleku drží ruce, vynikne mi v hlavě jedna z myšlenek, když se tak na Luciana dívám. Přemítám o možnostech.

"Chtěla jsem slyšet jen upřímnou odpověď," pronesu do ticha po chvíli.

Rozhodnu se být záchranným lanem, nebo snad múzou. Lehce mu stisknu ruku, za kterou mě drží. O krůček se k němu přiblížím.

"Nemínila jsem se ti vysmát za to, že jsi neopustil Barel, ani v nejmenším. Jen jsem chtěla pochopit, jak bys mohl být schopen opomenout i ty hezké věci v našem městě," pronesu tiše a shovívavě. Pomalu a zhluboka se nadechnu jako kdybych se snažila přemýšlet a uspořádat si myšlenky.

"Až půjdeme do toho muzea na ten výroční ples, uvidíš, jak tajuplné a úchvatné naše město umí být," pronesu slib a opět mu krátce stisknu ruku. "A třeba pak pochopíš, proč zatratit všechny lidi nechci jen tak dopustit. A ano, uvědomuji si, že na ples chceš jít jen kvůli další stopě za tou mýtickou zbraní. A... pomůžu ti další indicii najít. Dala jsem ti svoje slovo a myslela jsem to vážně. Ale, doufám, že tohle by mohl být jen tvůj trumf v rukávu... A nebo cesta ven, kdyby všechno ostatní selhalo..." dořeknu svou myšlenku vemlouvavě.

Nemám nejmenší tušení do čeho jsem se to dostal. Tohle vůbec nejde podle mého plánu. Měli jsme řešit to, jak se dostaneme k tomu artefaktů, kterým bychom tohle prokleté místo vymazali z planety zemské a konečně se tak osvobodili. Jenže to z dobroty svého srdce odmítla a momentálně tady hrajeme takovou podivnou hru. Přitom ani jeden nejsme v divadle a přesto oba máme jasně dané role.

Upřeně ji sleduji. To jak se zvedá opět na nohy. Pocítím palčivou touhu ji chytit za ruku a stáhnout ji k sobě, aby si sedla na můj klín a já ji mohl k sobě přivinout.
Okamžitě zatřesu hlavou, abych ze sebe tu šílenou představu dostal.
Nevstávám, dávám ji tu možnost na mně shlížet ze shora. Zhluboka se nadechnu, následně vydechnu. Dávám si tak čas na uklidnění. Samozřejmě, že jsem se od ní žádné odpovědi nedočkal a místo toho jsem opět dostal otázku. Vlastně spoustu, ale už si na ně svým způsobem odpověděl.
Nemá cenu lhát, že jsem z ní udělal objekt své záchranné akce. Pro mně je už dávno pozdě. Nebo ne? Nebo mám snad také naději.
Jsem z toho celého tak neskutečně zmaten. Musím něco dělat a tak si rozepnu pár knoflíků u košile, protože mně i poměrně škrtí.

"Nikdy. Jsem vězněm Barelu." Odpovím jí po pravdě a aniž bych přemýšlel proč, natáhnu se po její ruce.
"To proto nevidím jinou možnost, než to tady zničit. Protože to pro mně je vězení. Nic jiného." Na chvíli se odmlčím.
"Tohle jsi chtěla slyšet?"

Na neproniknutelné masce Luciana se objeví první vlásenkovité praskliny. Nejsou příliš patrné, ale pro oči někoho, kdo je hledá, jsou viditelné. Je pro mě tak zřejmé, že ho nutím přemýšlet o mých slovech. Bez přerušení se důkladně na něj dívám, studuji praskliny. Nesmím zmeškat svůj signál. Zamračení a následná slova zvětšují praskliny na jeho masce. Uvědomím si, že mě hned vzápětí neurazil, ani se mi nevysmál. Je otevřenější než kdy dřív a přátelštější. Jistě, oproti herci na divadelních prknech, kde jsme se vždy učili mít i z dálky čitelné emoce vepsané ve tváři, nemá žádný výraz. Vlastně ani oproti normálnímu člověku, bych mu nemohla přisoudit obvyklé projevy. Nereaguje gesty, ani pohybem těla, sedí zařezaný v křesle a ani o píď se nenaklonil blíž, ani se neodtáhl. Nezdá se znepokojen mou blízkostí, ale ani ji nevyhledává.

Zamyšleně těknu pohledem k jeho hrudi, kde si pamatuji je znak jeho rodu, následně pak se vrátím opět k jeho obličeji. To vše na popud toho, že se označil za padoucha. I o tomhle bych zvládla vytvořit polemiku a připomenout mu, že kdyby byl kompletní padouch, tak se ke mně nakonec chová jinak a že bolestivá minulost z něj udělala někoho tak krutého jen proto, protože potřeboval přežít. Jenže po chvilce pokračoval dál. Zvonky v mé hlavě se rozezvonily. Tohle bylo moje znamení.

Tázavě se na něj zahledím, dávám si na čas. Je důležité, aby viděl, jak se nad jeho slovy zamýšlím a hledám v nich smysl. Nakloním lehce hlavu ke straně a pak se mírně - potěšeně - pousměji.

"Jak chci já být zachráněná?" zeptám se ho opatrně s tím mírným úsměvem stále klečíc u jeho křesla. "Takže to proto jsi mi dal tuhle možnost, jak otce vykoupit? Protože jsem vypadala jako dívka v nesnázích, co potřebuje zachránit?" Odmlčím se na dvě vteřiny, než pokračuji s úsměvem, který ochladne to unaveného posmutnělého výrazu.

"To moc nezní jako něco, co by udělal padouch příběhu," podotknu tiše a pak se zvednu ze země, využiji přitom rukou záchytného bodu opěrku jeho křesla.

Nedopřeju mu žádnou přímou odpověď. Místo toho mu odpovím otázkou.

"Kdy jsi naposledy viděl město mimo Barel?" zeptám se měkce a pohlížím nyní na něj shora já.