Andor.cz - Dračí doupě online

Možná bych cítil stud, kdybych si nebyl vědom toho, že jsou to ti co by neměli problém nás přepadnout a okrást. Nemluvě o tom, že tu stále hrozí střetnutí s nimi, pokud se budou v blízké době vracet.
Na rozdíl od Shae, která hledala stylem tak jak by normální člověk hledal. Jsem já naopak hledal ze svých zkušeností, která nemá problém nahlédnout do boty a tam objevit na patě místo na tu nejlepší schovku. Nebo se podívat do plechovky, která pouze zdáním klame, že je k vyhození a další podobné poměrně neobvyklé místa.
Takže když jsem to všechno nashromáždil, přidal to k jejich mincím, dalo nám to možnost si zaplatit když nám bude přát štěstí dvě noci i s jídlem.
"To by na začátek stačilo, než bychom si našli nějakou práci a mohli si tak našetřit na loď, co by nás dostala z této země." Podělím se s ní o svůj odhad.

Zase jsem se cítil o něco lépe a mohl volněji dýchat. Stále mně však zužoval fakt, že se s velkou pravděpodobností setkáme s předchozími obyvateli této chatky a momentálně jsem si mohl jen představovat, co všechno se může stát.
Bylo mi přitom naprosto jasné, že i kdybych se pokoušel vymyslet nespočet plánů, jak nás z toho dostat, stejně se to může podělat. Takže nám tak či onak nezbývá nic moc jiného.

A tak přitom co přiložím dřevo do ohně a posadím se k němu, následně si upravím mokré oblečení tak, aby se co nejlépe usušilo, začnu její řečí jednoduchou konverzaci. Částečně jí tak ukážu, co všechno jsem se vlastně naučil.
Je to činnost, která docela dobře zaměstná mou hlavu a já přitom mohu odpočívat.

Nemohu si pomoci, ale ušklíbnu se, když se zmíní pro mně něco nemožné a to že by na Barelu mohlo být něco hezkého. Já bych ho tak nikdy neshledal. Až moc jsem nahlédl za oponu. Udělal jsem spoustu ošklivých věcí, aby se bohatí zde měli skvěle.
A i přesto část ve mně by chtěla opravdu objevit to, co ona tu vidí. Najít tu krásu v ošklivosti.

Aniž bych to zamýšlel, tak rukou jí automaticky hladím po té její poměrně drobné, dokonale hladké a tak neskutečně křehké ruce. Možná to je tím, že mně tento prostý kontakt uklidňuje. Dává mi vědět, že v tomto domě plném duchů nejsem jediným přeživším.

Její slova mi vnuknou poněkud zvláštní nápad, který by ji mohl dát naději a mně mohl pomoci při hledání.
Mému předchozímu pevnému rozhodnutí, byla najednou narušena stabilita.
"Dobrá tedy…" Zachraptím po chvíli nepříjemně, jako kdybych byl nějaký stroj, který potřebuje promazat.
"Bylo by ode mě nespravedlivé potom, co mi pomůžeš, abych ti nedal šanci mi ukázat, co všechno v tomto městě stojí za záchranu." Začnu a na chvíli se odmlčím, abych se jí podíval upřímně do očí, aby pochopila vážnost mých slov a já se tak zároveň mohl kochat její krásou, která je tak neskutečně blízko.
"Počínaje dnešním dnem, máš týden na to mi ukázat proč si tohle město zaslouží být ušetřeno." S tím se její ruky, ač neskutečně nerad, pustím. Postavím se na nohy, abych se přesunul opět k baru. Naleji nám oběma skleničku.

"Takže pověz mi, kde naše výprava započne?" S touto otázkou jí podám skleničku a naznačím přiťuknuti.

Automaticky otevřu ústa, abych zaprotestovala proti tomu, co řekl. Ani nevím, z čeho ta touha oponovat takové jednoduché věci pramení. Jenže jak otevřu ústa, začnu nad tím vlastně přemýšlet. Moje myšlenky jsou pro jednou velmi pomalé, jak si snažím nejdřív uvědomit, že přes drsný a nepříjemný začátek jsme se s Kristopherem upřímně docela sblížili. A já mu nejenže nechci ublížit, ale chci, aby se měl dobře, našel si v životě to svoje místo a chci mu vlastně pomáhat.

Takže se vlastně dá říct, že ho mám ráda. Byť je to nejspíše přátelství založené jen na blízkosti a nutnosti spolupracovat, abychom přežili. Jen bohové vědí, jak se to změní v civilizaci... pomyslím si trochu sklíčeně. Něco mi říká, že sehnat někoho, s kým si najdu aspoň takovéto pouto na cestách, bude v budoucnu opět obtížné.

"Jo, na tom asi něco bude. Ale... nechtěla jsem na tebe být hrubá," vysvětlím mu ještě a pak nechám zbytek snídaně proběhnout v tichosti, tak, jak to Kristopher stejně preferuje. Nejsem si vědoma jakékoliv špatné nálady, nebo vnitřního rozpoložení Kristophera. Soustředím se chvíli na sebe a na to, že vůbec jsem.

"Ah, máš pravdu. Peníze jsem zatím v chatce nehledala," uznám, že to vůbec není špatný nápad. A sama se zvednu od ohně - byť nerada - abych mu pomohla v hledání. Překvapivě, ani při tomto úkonu necítím stud z toho, že procházím cizí věci a že si je hodlám nechat.

"Mám jen něco málo..." ozvu se pak Kristopherovi, když mým největším pokladem jsou pak jen drobáky. Přesto mu svou kořist donesu a předám.

Moje poznámky se zarývají hlouběji a hlouběji do Lucianovy mysli. Čas na rozmyšlenou, který je neobvykle dlouhý na něj, ho naprosto jednoznačně usvědčí. A pak to, jak si rozepne knoflíky u košile dozajista není pokus o svádění, ale projev toho, jak jeho tělo žadoní o vzduch, kterého se mu nedostává. Znám ty pocity sama moc dobře, proto si umím představit ty překotně ubíhající myšlenky. Kdyby zde seděl kdokoliv jiný, nejspíš bych se snažila mu pomoci a dostat jej z oné spirálovité smyčky z myšlenek utahující se kolem krku. Ale u Luciana jsem pomoct nechtěla. Potřebovala jsem, aby smyčka byla ještě pevnější a ukázala další praskliny v jeho masce, které začaly pomalu kontrastovat jako žíly u dusící se oběti.

To, že se jeho ruka vydá vyhledat tu moji, mne přesto překvapí. Očekávala jsem, že pokud by se o něco takového pokusil, tak by to bylo rychlé a útočné jako uštknutí kobry. Místo toho se ale jeho prsty opatrně obemknou kolem mé dlaně. Ještě včera mne ten dotyk mrazil a děsil, nyní jsem nemusela obtížně skrývat stopy znechucení, protože jsem jej necítila.

Tak takhle nějak to zažívají králové a monarchové, když jim audience při pokleku drží ruce, vynikne mi v hlavě jedna z myšlenek, když se tak na Luciana dívám. Přemítám o možnostech.

"Chtěla jsem slyšet jen upřímnou odpověď," pronesu do ticha po chvíli.

Rozhodnu se být záchranným lanem, nebo snad múzou. Lehce mu stisknu ruku, za kterou mě drží. O krůček se k němu přiblížím.

"Nemínila jsem se ti vysmát za to, že jsi neopustil Barel, ani v nejmenším. Jen jsem chtěla pochopit, jak bys mohl být schopen opomenout i ty hezké věci v našem městě," pronesu tiše a shovívavě. Pomalu a zhluboka se nadechnu jako kdybych se snažila přemýšlet a uspořádat si myšlenky.

"Až půjdeme do toho muzea na ten výroční ples, uvidíš, jak tajuplné a úchvatné naše město umí být," pronesu slib a opět mu krátce stisknu ruku. "A třeba pak pochopíš, proč zatratit všechny lidi nechci jen tak dopustit. A ano, uvědomuji si, že na ples chceš jít jen kvůli další stopě za tou mýtickou zbraní. A... pomůžu ti další indicii najít. Dala jsem ti svoje slovo a myslela jsem to vážně. Ale, doufám, že tohle by mohl být jen tvůj trumf v rukávu... A nebo cesta ven, kdyby všechno ostatní selhalo..." dořeknu svou myšlenku vemlouvavě.

Nemám nejmenší tušení do čeho jsem se to dostal. Tohle vůbec nejde podle mého plánu. Měli jsme řešit to, jak se dostaneme k tomu artefaktů, kterým bychom tohle prokleté místo vymazali z planety zemské a konečně se tak osvobodili. Jenže to z dobroty svého srdce odmítla a momentálně tady hrajeme takovou podivnou hru. Přitom ani jeden nejsme v divadle a přesto oba máme jasně dané role.

Upřeně ji sleduji. To jak se zvedá opět na nohy. Pocítím palčivou touhu ji chytit za ruku a stáhnout ji k sobě, aby si sedla na můj klín a já ji mohl k sobě přivinout.
Okamžitě zatřesu hlavou, abych ze sebe tu šílenou představu dostal.
Nevstávám, dávám ji tu možnost na mně shlížet ze shora. Zhluboka se nadechnu, následně vydechnu. Dávám si tak čas na uklidnění. Samozřejmě, že jsem se od ní žádné odpovědi nedočkal a místo toho jsem opět dostal otázku. Vlastně spoustu, ale už si na ně svým způsobem odpověděl.
Nemá cenu lhát, že jsem z ní udělal objekt své záchranné akce. Pro mně je už dávno pozdě. Nebo ne? Nebo mám snad také naději.
Jsem z toho celého tak neskutečně zmaten. Musím něco dělat a tak si rozepnu pár knoflíků u košile, protože mně i poměrně škrtí.

"Nikdy. Jsem vězněm Barelu." Odpovím jí po pravdě a aniž bych přemýšlel proč, natáhnu se po její ruce.
"To proto nevidím jinou možnost, než to tady zničit. Protože to pro mně je vězení. Nic jiného." Na chvíli se odmlčím.
"Tohle jsi chtěla slyšet?"

Na neproniknutelné masce Luciana se objeví první vlásenkovité praskliny. Nejsou příliš patrné, ale pro oči někoho, kdo je hledá, jsou viditelné. Je pro mě tak zřejmé, že ho nutím přemýšlet o mých slovech. Bez přerušení se důkladně na něj dívám, studuji praskliny. Nesmím zmeškat svůj signál. Zamračení a následná slova zvětšují praskliny na jeho masce. Uvědomím si, že mě hned vzápětí neurazil, ani se mi nevysmál. Je otevřenější než kdy dřív a přátelštější. Jistě, oproti herci na divadelních prknech, kde jsme se vždy učili mít i z dálky čitelné emoce vepsané ve tváři, nemá žádný výraz. Vlastně ani oproti normálnímu člověku, bych mu nemohla přisoudit obvyklé projevy. Nereaguje gesty, ani pohybem těla, sedí zařezaný v křesle a ani o píď se nenaklonil blíž, ani se neodtáhl. Nezdá se znepokojen mou blízkostí, ale ani ji nevyhledává.

Zamyšleně těknu pohledem k jeho hrudi, kde si pamatuji je znak jeho rodu, následně pak se vrátím opět k jeho obličeji. To vše na popud toho, že se označil za padoucha. I o tomhle bych zvládla vytvořit polemiku a připomenout mu, že kdyby byl kompletní padouch, tak se ke mně nakonec chová jinak a že bolestivá minulost z něj udělala někoho tak krutého jen proto, protože potřeboval přežít. Jenže po chvilce pokračoval dál. Zvonky v mé hlavě se rozezvonily. Tohle bylo moje znamení.

Tázavě se na něj zahledím, dávám si na čas. Je důležité, aby viděl, jak se nad jeho slovy zamýšlím a hledám v nich smysl. Nakloním lehce hlavu ke straně a pak se mírně - potěšeně - pousměji.

"Jak chci já být zachráněná?" zeptám se ho opatrně s tím mírným úsměvem stále klečíc u jeho křesla. "Takže to proto jsi mi dal tuhle možnost, jak otce vykoupit? Protože jsem vypadala jako dívka v nesnázích, co potřebuje zachránit?" Odmlčím se na dvě vteřiny, než pokračuji s úsměvem, který ochladne to unaveného posmutnělého výrazu.

"To moc nezní jako něco, co by udělal padouch příběhu," podotknu tiše a pak se zvednu ze země, využiji přitom rukou záchytného bodu opěrku jeho křesla.

Nedopřeju mu žádnou přímou odpověď. Místo toho mu odpovím otázkou.

"Kdy jsi naposledy viděl město mimo Barel?" zeptám se měkce a pohlížím nyní na něj shora já.

"Taky tě mám rád. A rozumím." Nemůžu si pomoct a vyhrknu to ze sebe dřív, než se stačím nad tím pozastavit. Nicméně je to zcela a naprosto upřímné. Prostě něco na těch jejich slovech mně k tomu přinutí. Možná to, jak dál pokračuje a pak se omluví. Nechci, aby se cítila blbě nebo se mi zbytečně omlouvala, když to bylo na místě a já choval jako tupý pařez.
Nicméně škoda z mé strany byla spáchána a tak si jen odkašlu. Dojím raději zbytek své snídaně, dopiju čaj. Následně vezmu špinavé nádobí a jdu jej ven do sněhu umýt. Potřebuji se trochu zchladit.
Jsem najednou neskutečně rudý a cítím horko ve tvářích, za které nemůže horečka.

No, Krisi, to se ti vážně povedlo.
Nejhorší na tom je, že jsem to nemyslel vůbec špatně. Jen prostě možná na to bylo moc brzo to vyslovit. Ještě před nějakou dobou jsem ji nenáviděl a považoval za nepřítele. Což se po našem společném putování, kdy jsme si vzájemně zachránili život, změnilo.
Rozjímám při tom, jak se snažím umýt pohárky.
Prostě jsem jen řekl to, co už je zjevné.
Vezmu ještě nějaké dřevo na podpal, co tu ještě zbývá a vrátím se zpátky do chatky.

"Jediné, co mně mrzí na tom ztraceném batohu je ta medvědí kožešina, kterou jsme mohli prodat, abychom měli nějaké peníze na začátek." Rozhodnu se opět mluvit o praktických věcech, kterým docela rozumím. Nemluvě o tom, že je to poměrně důležité vzhledem k naší nové situaci.
"Nicméně si myslím, že pokud tady před námi někdo byl, tak bychom to tu měli pohledat. Určitě tu někde schovali peníze. Ty si povětšinou na lov neberou, aby je neztratili." A jako první začnu prohledávat své oblečení, abych na potvrzení svých slov z kapes vylovil nějaké drobné.

Prosím, ať najdeme aspoň na zaplacení za nocleh.

Netuším, co si mám myslet o její blízkosti. Stále jsem se nerozhodl zda mi je to příjemné nebo ne. Nevím, zda jsou na mně vidět rozpaky. Možná pokud se pořádně soustředí a bude vědět, co má hledat. Možná v té chvíli by si mohla všimnout.

Její přímá a poměrně trefná otázka mně docela zaskočí. Zamračím se, abych tak skryl své rozpaky.
"Možná v knihách existuje taková možnost. Ale tohle je reálný život a já nejsem žádný románový hrdina." Na chvíli se odmlčím a na mé tváři se objeví úšklebek.
"Vlastně bych byl považovaný za ukázkového padoucha." Pokračuji s neskrývaným pobavením z toho, co jsem vlastně řekl. Než se během chvíle zarazím.
"Co po mně chceš, Ophélie? Jak bys byla ráda zachráněná? Jaký je podle tebe lepší způsob?" Neodpověděl jsem jí sice na otázku, ale počítám s tím, že jelikož tak ráda čte knihy. Tak bude schopna číst mezi řádky ukrytou odpověď.

Evidentně se stydí za ten svůj hloupý nápad. Nejspíše mu i dochází, jak šíleně to znělo a že mám já pravdu. To aspoň mi o něm napovídá červená v jeho tváři. Kdybychom byly lepší přátelé mohla bych si z něj dělat srandu, že vypadá jako rajče. Ale takhle to raději prostě přejdu. Jednak netuším, jak by takové pošťuchování vzal, a také - a to hlavně - jsem teď prostě jen byla ráda, že slyšel na hlas rozumu.

"No to teda počkáme," pronesu stále ještě rázně. Až pak mi plně dojde, že se mnou souhlasil. Vydechnu, trochu se zastydím za svou zbytečnou ráznost, a pak už ne tak rázně dodám: "Jsem ráda, že to vidíš už stejně."

Klackem prošťouchnu oheň, ne proto, že by to bylo potřeba, ale že je to něco, co můžu udělat.

"Myslím, že máš otřes mozku, nebo tak něco," zabručím pak po jeho omluvě dřív, než se stihnu znovu zarazit, abych nebyla příliš přímá. "Tím chci říct, že je to hloupost, Kristophere. Všichni lovci jsou pořád jenom lidi. S ohromnou disciplínou, bojovými schopnostmi a odhodláním. Ale pořád jenom lidi. A taky..." Zarazím se. Dojde mi, že to možná myslel trochu jinak, než já.

"Promiň," zamumlám a znovu se pošťournu v ohni. Na rozdíl od něj nemám takovou silnou vůli vzdorovat cizímu pohledu, když se omlouvám, nebo najdu u sebe chybu, a tak se raději dívám do ohně. "Prostě tím chci říct. Mysli taky na sebe. Svět můžeš zachraňovat jen, když v něm budeš." Už nezním tak rozhodně. A pak na závěr pokrčím rameny. Najednou nevím, co dál říct.

Pokrčím rameny.

"Možná někteří, ale ne všichni," řeknu tiše. Má pravdu, většině lidí v tomto městě nezáleží na tom, jestli žiju nebo ne. Mrazivý vzduch se mi ovine kolem zátylku, když mě napadne, kolika lidem na mě záleží. Ale to vlastně nebylo pro mě podstatné. Šlo mi o to, že nebylo správné odsoudit všechny ty lidi do záhuby. Někteří si to dozajista zasloužili, ale jiní ne. A jejich děti také ne.

Přibližuji se a vidím ten jeho výraz pozorného dravce. Každou vteřinou může vystartovat. Srdce mi bije rychleji. Nevím, co od něj čekat. Skočí po mě v dalším kroku a uškrtí mě? Povolí a bude souhlasit? Netuším. Musím jen hádat, držet si tvář a improvizovat. Podobně jako tomu bylo v té zastavárně. Jen teď jsem se... tolik nebála. Riziko pořád vypadá stejně. Smrt, bolest, a nebo jen posměch. Je mi jasné, že se dnes musím stejně snažit jako předevčírem. Už i proto se odhodlám jej opatrně dotknout. Ale můj dotek s ním nic neudělá.

Michell se tedy nejspíše pletla.

Zamilovaní reagují na doteky, na blízkost. Tak to bylo ve všech velkých knihách, představeních a básních. Spletla jsem se i já. Věřila jsem jejím závěrům. Možná proto, že mi to lichotilo. Ale to nevadí. Pustím tedy jeho ruku. Nevrátím se ale zpět do křesla. To by bylo moc očividné přiznání porážky. Ne. Místo toho jen klidně vzdoruji jeho pichlavému pohledu. Tentokrát mlčím a nechám jej mluvit, dokud si nejsem jistá, že to ze sebe všechno dostal a mám mluvit já.

A nebo možná jsem už blízko a on se brání o to zuřivěji, aby tuhle bitvu neprohrál...

Vytasím se se smutným úsměvem statečné ženy v nesnázích. Je to velmi reálný úsměv.

"Krev není voda, byť tě nutí samotného krvácet," pronesu tak tiše, že by musel napínat uši, aby mne skutečně slyšel. Svěsím ramena. Je na to vůbec správná odpověď? A znala jsem tu odpověď?

"Takže, teď hledáš moji cenu?" zeptám se ho a pozvednu obočí. "Zeptám se tě tedy jinak." Dívám se přímo na něj, dokonce se trochu nakloním k němu. "Vážně, ale naprosto upřímně Lucianae, podle tebe neexistuje cesta, kdy bys nevytrhal plevel dynamitem? Vážně zničíš všechny růže když se snažíš zbavit plevelu?""