Andor.cz - Dračí doupě online

"Taky tě mám rád. A rozumím." Nemůžu si pomoct a vyhrknu to ze sebe dřív, než se stačím nad tím pozastavit. Nicméně je to zcela a naprosto upřímné. Prostě něco na těch jejich slovech mně k tomu přinutí. Možná to, jak dál pokračuje a pak se omluví. Nechci, aby se cítila blbě nebo se mi zbytečně omlouvala, když to bylo na místě a já choval jako tupý pařez.
Nicméně škoda z mé strany byla spáchána a tak si jen odkašlu. Dojím raději zbytek své snídaně, dopiju čaj. Následně vezmu špinavé nádobí a jdu jej ven do sněhu umýt. Potřebuji se trochu zchladit.
Jsem najednou neskutečně rudý a cítím horko ve tvářích, za které nemůže horečka.

No, Krisi, to se ti vážně povedlo.
Nejhorší na tom je, že jsem to nemyslel vůbec špatně. Jen prostě možná na to bylo moc brzo to vyslovit. Ještě před nějakou dobou jsem ji nenáviděl a považoval za nepřítele. Což se po našem společném putování, kdy jsme si vzájemně zachránili život, změnilo.
Rozjímám při tom, jak se snažím umýt pohárky.
Prostě jsem jen řekl to, co už je zjevné.
Vezmu ještě nějaké dřevo na podpal, co tu ještě zbývá a vrátím se zpátky do chatky.

"Jediné, co mně mrzí na tom ztraceném batohu je ta medvědí kožešina, kterou jsme mohli prodat, abychom měli nějaké peníze na začátek." Rozhodnu se opět mluvit o praktických věcech, kterým docela rozumím. Nemluvě o tom, že je to poměrně důležité vzhledem k naší nové situaci.
"Nicméně si myslím, že pokud tady před námi někdo byl, tak bychom to tu měli pohledat. Určitě tu někde schovali peníze. Ty si povětšinou na lov neberou, aby je neztratili." A jako první začnu prohledávat své oblečení, abych na potvrzení svých slov z kapes vylovil nějaké drobné.

Prosím, ať najdeme aspoň na zaplacení za nocleh.

Netuším, co si mám myslet o její blízkosti. Stále jsem se nerozhodl zda mi je to příjemné nebo ne. Nevím, zda jsou na mně vidět rozpaky. Možná pokud se pořádně soustředí a bude vědět, co má hledat. Možná v té chvíli by si mohla všimnout.

Její přímá a poměrně trefná otázka mně docela zaskočí. Zamračím se, abych tak skryl své rozpaky.
"Možná v knihách existuje taková možnost. Ale tohle je reálný život a já nejsem žádný románový hrdina." Na chvíli se odmlčím a na mé tváři se objeví úšklebek.
"Vlastně bych byl považovaný za ukázkového padoucha." Pokračuji s neskrývaným pobavením z toho, co jsem vlastně řekl. Než se během chvíle zarazím.
"Co po mně chceš, Ophélie? Jak bys byla ráda zachráněná? Jaký je podle tebe lepší způsob?" Neodpověděl jsem jí sice na otázku, ale počítám s tím, že jelikož tak ráda čte knihy. Tak bude schopna číst mezi řádky ukrytou odpověď.

Evidentně se stydí za ten svůj hloupý nápad. Nejspíše mu i dochází, jak šíleně to znělo a že mám já pravdu. To aspoň mi o něm napovídá červená v jeho tváři. Kdybychom byly lepší přátelé mohla bych si z něj dělat srandu, že vypadá jako rajče. Ale takhle to raději prostě přejdu. Jednak netuším, jak by takové pošťuchování vzal, a také - a to hlavně - jsem teď prostě jen byla ráda, že slyšel na hlas rozumu.

"No to teda počkáme," pronesu stále ještě rázně. Až pak mi plně dojde, že se mnou souhlasil. Vydechnu, trochu se zastydím za svou zbytečnou ráznost, a pak už ne tak rázně dodám: "Jsem ráda, že to vidíš už stejně."

Klackem prošťouchnu oheň, ne proto, že by to bylo potřeba, ale že je to něco, co můžu udělat.

"Myslím, že máš otřes mozku, nebo tak něco," zabručím pak po jeho omluvě dřív, než se stihnu znovu zarazit, abych nebyla příliš přímá. "Tím chci říct, že je to hloupost, Kristophere. Všichni lovci jsou pořád jenom lidi. S ohromnou disciplínou, bojovými schopnostmi a odhodláním. Ale pořád jenom lidi. A taky..." Zarazím se. Dojde mi, že to možná myslel trochu jinak, než já.

"Promiň," zamumlám a znovu se pošťournu v ohni. Na rozdíl od něj nemám takovou silnou vůli vzdorovat cizímu pohledu, když se omlouvám, nebo najdu u sebe chybu, a tak se raději dívám do ohně. "Prostě tím chci říct. Mysli taky na sebe. Svět můžeš zachraňovat jen, když v něm budeš." Už nezním tak rozhodně. A pak na závěr pokrčím rameny. Najednou nevím, co dál říct.

Pokrčím rameny.

"Možná někteří, ale ne všichni," řeknu tiše. Má pravdu, většině lidí v tomto městě nezáleží na tom, jestli žiju nebo ne. Mrazivý vzduch se mi ovine kolem zátylku, když mě napadne, kolika lidem na mě záleží. Ale to vlastně nebylo pro mě podstatné. Šlo mi o to, že nebylo správné odsoudit všechny ty lidi do záhuby. Někteří si to dozajista zasloužili, ale jiní ne. A jejich děti také ne.

Přibližuji se a vidím ten jeho výraz pozorného dravce. Každou vteřinou může vystartovat. Srdce mi bije rychleji. Nevím, co od něj čekat. Skočí po mě v dalším kroku a uškrtí mě? Povolí a bude souhlasit? Netuším. Musím jen hádat, držet si tvář a improvizovat. Podobně jako tomu bylo v té zastavárně. Jen teď jsem se... tolik nebála. Riziko pořád vypadá stejně. Smrt, bolest, a nebo jen posměch. Je mi jasné, že se dnes musím stejně snažit jako předevčírem. Už i proto se odhodlám jej opatrně dotknout. Ale můj dotek s ním nic neudělá.

Michell se tedy nejspíše pletla.

Zamilovaní reagují na doteky, na blízkost. Tak to bylo ve všech velkých knihách, představeních a básních. Spletla jsem se i já. Věřila jsem jejím závěrům. Možná proto, že mi to lichotilo. Ale to nevadí. Pustím tedy jeho ruku. Nevrátím se ale zpět do křesla. To by bylo moc očividné přiznání porážky. Ne. Místo toho jen klidně vzdoruji jeho pichlavému pohledu. Tentokrát mlčím a nechám jej mluvit, dokud si nejsem jistá, že to ze sebe všechno dostal a mám mluvit já.

A nebo možná jsem už blízko a on se brání o to zuřivěji, aby tuhle bitvu neprohrál...

Vytasím se se smutným úsměvem statečné ženy v nesnázích. Je to velmi reálný úsměv.

"Krev není voda, byť tě nutí samotného krvácet," pronesu tak tiše, že by musel napínat uši, aby mne skutečně slyšel. Svěsím ramena. Je na to vůbec správná odpověď? A znala jsem tu odpověď?

"Takže, teď hledáš moji cenu?" zeptám se ho a pozvednu obočí. "Zeptám se tě tedy jinak." Dívám se přímo na něj, dokonce se trochu nakloním k němu. "Vážně, ale naprosto upřímně Lucianae, podle tebe neexistuje cesta, kdy bys nevytrhal plevel dynamitem? Vážně zničíš všechny růže když se snažíš zbavit plevelu?""

"Jiných životů, kteří by neměli takový problém tě obětovat, aby si zachránili krk." Odolám nutkání k tomu říct, že pokud není čistá duše, tak je v tom případě neskutečně hloupá. Než jsem ji poznal, nazval bych se také hlupákem, protože jsem ještě neukončil její život, jakmile odmítla mi pomoci a stala se tak najednou rizikem, kterého je potřeba se urychleně zbavit. Nemluvě o tom, že by tady její tělo nikdo nehledal.
Ještě není pozdě to udělat. Šeptá hlásek v mé hlavě, ale já se k ničemu nemám. Jako kdybych byl loutkou a někdo přestřihl provázky.

Zhrouceně sedím v křesle, plný zoufalstvím, které mě pomalu svírá a hrozí mi že se udusím.
Nikdy jsem nepočítal s tím, že se dožiju velkého věku. Každým dnem jsem smrti blíž a blíž. Tančím s ní jakýsi tanec, jehož hudbu slyší jen ona a to od doby, kdy jsem přežil ten masakr a stal se ze mě ďábel.

Na její otázku neodpovím, vlastně vůbec nějak nereaguji. Jen hledím apaticky na jedno místo a mlčím. Avšak pozorně ji poslouchám.
Skvělé umělce v době jejich krize, vždycky navštívila múza a dodala jim potřebnou inspiraci a energii. Je pro mně snad Ophélie to stejné?
Koutkem oka na ni pohlédnu, když se ke mně začne blížit. Ještě stále bych mohl ukončit ten její pošetilý život, který se dle jejich slov nevyrovná tisíce obětovaných životů.
Nehnu se. Možná připomínám dravce, který se připravuje na vhodnou chvíli k útoku na svou oběť.

Když zmíní její jméno probodnu ji pohledem. Na rozdíl od ní samotné, jí dám prostor říct všechno, co má na srdci. A až skončí, můj pohled se zaboří do jejich překrásných očí.

"Opravdu si myslíš, že bych jí obětoval. Kdybys mně okamžitě neodmítla a nechala mně pokračovat dál. Tak bych to řekl, že samozřejmě pro ty o jehož životy stojíme, budou už v té chvíli dávno v bezpečí." Na chvíli se zarazím.
"I když v případě tvé rodiny nerozumím tomu, proč potom všem je chceš zachránit. To tolik stojíš o jejich vděk? Lásku, které se možná nikdy nedočkáš?" Vyrazí ze mě tahle slova, možná ostřejší než dýky.
"Budiž. Pokud tedy i tvoje rodina bude v bezpečí, stále nebudeš ochotná obětovat ostatní?"

Zaregistruji koutem oka, že se pohybuje mým směrem. Napadne mne dokonce, že to celé jde i ukončit. Jindy bych byla jako na trní a sledovala každý pohyb jako ostříž, abych se mohla jeho hněvu vyvarovat. Ale teď cítím jen prapodivnou volnost v tom otupělém stavu, ve kterém tu sedím. Zavřu dokonce oči, ať to má jednoduší. Ale rána nepřijde. Kroky se vzdálí a pak jeho tělo se zhroutí do dalšího volného křesla. Pomalu opět otevřu oči a k mému překvapení zažívám pocit mírného zklamání, že ty oči opět otvírám.

"Nemám čistou duši," odmítnu jeho podivení. Myslím si o sobě spousty věcí, ale čistá duše k tomu nepatří. "A nezáleží na to, čím jsem si prošla. Můj život nevyrovná tisíce obětovaných jiných životů."

Pro mě je to čistá a jasná matematika. Když se však podívám na zoufalého Luciana v křesle, dojde mi, že u něj je v tom něco víc. Jemu nejde jen o to zachránit se. Jeho poslední slova mi připomenou to, co mi o jeho příběhu vyprávěla Michel. Krátce těknu pohledem k dveřím do pracovny, za nimiž se skrývá děsivá, prázdná a chladná část domu. Pracovna je jediná funkční, žijící místnost. Podobně jako tomu je i u Luciana.

Poslední okno, ve kterém se ještě svítí...

Přemýšlím nad jeho slovy. Dech se mi prohlubuje, apatie se pomalu rozpouští jako mlha nad přístavem. Na chvíli zavládne mezi námi naprosté ticho rušené pouze praskáním dřeva v kamnech. Lucian se zdál více vyděšený a ztracený pro tuto chvíli než já sama. Počkám až projdu celý nápad, pak ještě na vteřinu či dvě pozdržím dech, než konečně prolomím to ticho v místnosti.

"A kdo jiný by je měl potrestat než sám ďábel?" zeptám se a nakloním hlavu ke straně. Obrátím se v křesle čelem k němu. "Nikdo není nedotknutelný. Oni si to o sobě jen myslí. Ale i oni krvácí a mohou být potrestáni." Zvednu se z křesla a pomalu jdu k němu. Hledám správná slova, protože vím, že na nich teď záleží. Tohle je ta chvíle, kdy mohu změnit chod děje. Mohu Lucianovi vymluvit tento vražedný plán na vyhlazení města.

"Pomsta může být pořád tvoje. Jen tě žádám, abys neobětoval všechny. Nemůžeš obětovat Michell, ne po tom všem," připomenu mu jediného člověka, o kterém vím, že má k němu blízko. Obcházím jeho pracovní stůl. "Takhle bys vytvořil jen další kolo pomsty. Přežil jsi peklo a jsi bystrý. Jdi na to chytře. Buď jako Edmond Dantés. Osnuj pomstu, schraňuj informace a zaútoč tam, kde to nebudou čekat." Dojdu až k němu a kleknu si u jeho křesla. Při představě, že takhle prosím o rodinu, pokračuji dál v tom tichém proslovu s neustávajícím odhodláním. "Je to pomalejší pomsta, ale za to osobnější. A ty sám jsi mi vyprávěl, že o to si to vychutnáváš víc, že je to ... čistější transakce, tak jsi to nazval. Proto si pořád špiníš ruce a nenecháváš to na ostatních." Vzpomenu si na jednu z prvních návštěv Luciana v Barelu, když mi vyprávěl o tom, jak osobně motivoval dlužného obchodníka, aby sehnal rychle peníze i s úroky. Tehdy jsem byla těmi slovy znechucena, ale nyní jsem je bezostyšně používala.

A pak bylo potřeba završení mého proslovu. Natáhla jsem se po jeho ruce a svou položila na tu jeho.

"A s takovou pomstou ti pomohu."

Její otázka mně zaskočí. Nejsem schopen jí na to odpovědět, protože mně nikdy tahle otázka netrápila. Už dávno mi bylo něco takového sebráno. A ač tichý hlásek zjevně šílenství mi šeptá, že by mohla žít se mnou, naprosto jej ignoruji. Naděje je naprosto zbytečný luxus.

Když vysloví svou zápornou odpověď, zhroucená v křesle, upřu na ni svůj pohled a udělám pár kroků její směrem. Ruka mi automaticky zajede k pasu, kde se pod sakem nachází pouzdro s nožem.Prsty obejmou rukojeť, jako svou nejlepší přítelkyně. Mám neskutečné nutkání jej vytáhnout a zničit tak sebemenší důkaz o mé zradě.
Po jejich následných slovech se však zarazím, nůž nevytahuji. Své kroky přesunu jiným směrem a těžce dosednu do druhého křesla.
”Jak můžeš být po tom všem, co sis prožila tak čistá duše?” Zašeptám tiše svou otázku. Neskutečně zaskočen touto situací. Nejsem schopen jí zbavit života. A vůbec nevím, co bych měl jiného dělat.
”Nedají se předvést před spravedlnost, ta je slepá. A z velké části jí ovládají… Jediná možnost jak to skončit je tím, že je zničíme.” Dodám s neskrývaným zoufalstvím v hlase. Najednou mám pocit, jako kdybych neměl pevnou zemi pod nohama. Těžce se mi dýchá a jako kdyby na mně dolehla tíživá historie tohohle domu.
”Měl jsem být mrtvý, ale nejsem.”

Má o mně starost?

Vůbec nevím, co jí na to mám říct. Tohle je pro mně něco tak neskutečně nového. Nic takového jsem ještě nezažil, aby někomu na mně záleželo. Vnímám, že to neříká jen tak.
Jsem v rozpacích, tváře mám rudé, ale i přesto jí upřeně hledím do očí. Snažím se v nich najít, že to je opravdu skutečné a není to klam způsobený horečkou.
Tichý hlásek mi sice našeptává do ucha, že by beze mně neměla šanci a proto tohle říká. Rozhodnu se jej, jako pokaždé když se objeví, ignorovat.

Nechám ji domluvit. Neskáču jí do řeči a jinak se s ní nepřu. Nemám sebemenší důvod, protože má pravdu, ač se mi to líbí nebo ne. Nejsem v nejlepší stavu a jsem si jistý tím, že by mně momentálně přepralo i dítě.

Její poslední slova mě trošku překvapí. Vlastně víc než obsah, fakt jakým způsobem to řekne.
Je tak odhodlaná. Dlouhou chvíli na ní mlčky hledím. Je mi jasné, že je už tak nějak rozhodnuto. Cítím se svým způsobem provinile, že musela vyslovit ta poslední tíživá rozhodující slova v případě, že by došlo ke střetu.
”Dobře. Dobře. V tom případě tu tedy ještě počkáme do dalšího dne.” Vysoukám ze sebe nakonec tohle.

”Děkuji.” Pronesu zcela upřímně a lehce se pousměji.
”Obávám se, že budu sem tam potřebovat vynadat za to, že už dávno nejsem lovcem, nýbrž obyčejným člověkem.”

Zaraženě na něj hledím a zvládnu upřený pohled jeho očí z takové blízkosti jen díky tomu, že v nich soustředěně hledám stopy lži, či náznaku šílenství, které by mi vysvětlili, jak mohl něco takového navrhnout. Naprosto zapomenu na sklenici v alkoholem. Samotná ruka, která ještě před chvilkou byla připravena sevřít sklenici, poklesla v zapomnění. Z jeho dalších slov na mne téměř jdou mdloby. Hlavu mám najednou příšerně lehkou, plnou urychleně míhajících se myšlenek v nesrozumitelném spěchu paniky.

Šokovaným a nechápavým pohledem se na něj dívám, i když mlčí. Neuvědomuji si to, ale je to ta nejdelší doba, co jsem se na něj kdy vydržela dívat, a to do toho počítám i tu dobu, kdy byl v bezvědomí. Ale pořád jsem z jeho tváře nevyčetla nic, co by mi vysvětlilo, jak tento svůj požadavek může myslet vážně.

"A k čemu mi bude volnost, když nebudu mít kde a s kým žít?" zeptám se ho tiše, nevěřícně. Obličej stále stažený do nepochopeného zamračení.

Absolutně mě přestane zajímat jeho popis toho, kde by artefakt mohl a nemusel být. Obrátila jsem se na patě, protože jsem cítila, jak se nutkání protočit oči v sloup a padnout bez vědomí k zemi, prohluboval. Jako v horečce dojdu tak zpět ke křeslu a nyní se do něj docela vyčerpaně zhroutím já. Obličej si schovám na okamžik do svých dlaní. Rukama si následně projedu ve vlasech paruky, až mi dlaně zůstanou ze stranách krku a nakonec se prsty propletou v něčem, co téměř připomíná modlitební sevření rukou.

"Ne," vydechnu pak, ale přesto mi ten zvuk přijde hlasitý. Cítím, že přes to všechno zoufalství a přes to, že mě to nejspíš bude stát život, nemám na výběr. A tak ani můj hlas se nechvěje tolik, kolik se chvěje moje duše při té představě. "Promiň, ale ne. S tímhle ti nepomůžu. Klidně mě na místě zabij, ale já nemohu obětovat svojí rodinu, kvůli jejich svobodě to všechno dělám."

Nedívám se na něj. Není proč. Oči mám upřené na kamna, ale ve skutečnosti je nevnímám. Vzpomínám na tolik tváří lidí, co znám z města. Některé kladné, některé záporné. Nemohla jsem je všechny obětovat. Nemohla jsem být důvodem jejich zániku. Ani být zprostředkovatelem smrti.

”Ano, to co jsem řekl, myslím smrtelně vážně. Nemám v úmyslu ti lhát. Tohle město je jimi celé prosáklé. Jinak se jich nezbavíme a nikdy nebudeme volní.” Upřu na ni svůj upřímný pohled. Nesnažím se jí jakkoliv zastrašit, avšak skutečnost, že to říkám smrtelně vážným až ledovým hlasem by jí mohla svým způsobem znepokojit.

Když se ke mně vydá, dojde mi, že jsem ji ještě nenalil a tak svoji chybu okamžitě napravím. Natáhnu k ní ruku s panákem ve sklenici a podám jí ho.
”Protože ten artefakt je s ním spojený. Černý heretik nebo pokud chceš, tak generál Kirigan, byl sice před sedmi lety zničen tou světlonoškou, nicméně nezničila všechno. Něco po něm zůstalo. Něco tak neskutečně mocné.” Odmlčím se na chvíli, aby má slova mohla vstřebat. Počítám s možností, že mně bude považovat za blázna. Vím, že neskutečně riskuji. Jenže je mi také naprosto jasné, že já jsem ďáblem už delší dobu než ona a ač nerad, byl bych schopen ji ze života udělat peklo, pokud bych se dozvěděl, že to někomu dalšímu řekla.
”Ten artefakt se nenachází v Ravce, bohužel tak hloupí, aby si ho tam nechali, nebyli. Počítám s tím, že nás má ta indicie v muzeu navést, kde by se mohl nacházet. Nebo nás aspoň dovede na další stopu. Samozřejmě existují teorie o tom, že se ten korzár Sturmhond vydal do Nové Země a tam někde jej ukryl. Nemáme však čas prohledat celou zemi. Taky je tu i ta možnost, že to celé nafingoval tak, aby si všichni mysleli, že to odvezl…” Zarazím se, protože jsem si uvědomil, že s ní najednou automaticky počítám. Jako kdyby snad neměla jinou možnost než se ke mně přidat. Čím víc jí toho říkám, tím méně jí dávám naději, aby mohla žít klidně svůj život.

”Tedy samozřejmě pokud se do toho rozhodneš jít se mnou.” Obdařím jí tázavím pohledem. S vnitřním napětím vyčkávám na její odpověď.