Andor.cz - Dračí doupě online

"Jiných životů, kteří by neměli takový problém tě obětovat, aby si zachránili krk." Odolám nutkání k tomu říct, že pokud není čistá duše, tak je v tom případě neskutečně hloupá. Než jsem ji poznal, nazval bych se také hlupákem, protože jsem ještě neukončil její život, jakmile odmítla mi pomoci a stala se tak najednou rizikem, kterého je potřeba se urychleně zbavit. Nemluvě o tom, že by tady její tělo nikdo nehledal.
Ještě není pozdě to udělat. Šeptá hlásek v mé hlavě, ale já se k ničemu nemám. Jako kdybych byl loutkou a někdo přestřihl provázky.

Zhrouceně sedím v křesle, plný zoufalstvím, které mě pomalu svírá a hrozí mi že se udusím.
Nikdy jsem nepočítal s tím, že se dožiju velkého věku. Každým dnem jsem smrti blíž a blíž. Tančím s ní jakýsi tanec, jehož hudbu slyší jen ona a to od doby, kdy jsem přežil ten masakr a stal se ze mě ďábel.

Na její otázku neodpovím, vlastně vůbec nějak nereaguji. Jen hledím apaticky na jedno místo a mlčím. Avšak pozorně ji poslouchám.
Skvělé umělce v době jejich krize, vždycky navštívila múza a dodala jim potřebnou inspiraci a energii. Je pro mně snad Ophélie to stejné?
Koutkem oka na ni pohlédnu, když se ke mně začne blížit. Ještě stále bych mohl ukončit ten její pošetilý život, který se dle jejich slov nevyrovná tisíce obětovaných životů.
Nehnu se. Možná připomínám dravce, který se připravuje na vhodnou chvíli k útoku na svou oběť.

Když zmíní její jméno probodnu ji pohledem. Na rozdíl od ní samotné, jí dám prostor říct všechno, co má na srdci. A až skončí, můj pohled se zaboří do jejich překrásných očí.

"Opravdu si myslíš, že bych jí obětoval. Kdybys mně okamžitě neodmítla a nechala mně pokračovat dál. Tak bych to řekl, že samozřejmě pro ty o jehož životy stojíme, budou už v té chvíli dávno v bezpečí." Na chvíli se zarazím.
"I když v případě tvé rodiny nerozumím tomu, proč potom všem je chceš zachránit. To tolik stojíš o jejich vděk? Lásku, které se možná nikdy nedočkáš?" Vyrazí ze mě tahle slova, možná ostřejší než dýky.
"Budiž. Pokud tedy i tvoje rodina bude v bezpečí, stále nebudeš ochotná obětovat ostatní?"

Zaregistruji koutem oka, že se pohybuje mým směrem. Napadne mne dokonce, že to celé jde i ukončit. Jindy bych byla jako na trní a sledovala každý pohyb jako ostříž, abych se mohla jeho hněvu vyvarovat. Ale teď cítím jen prapodivnou volnost v tom otupělém stavu, ve kterém tu sedím. Zavřu dokonce oči, ať to má jednoduší. Ale rána nepřijde. Kroky se vzdálí a pak jeho tělo se zhroutí do dalšího volného křesla. Pomalu opět otevřu oči a k mému překvapení zažívám pocit mírného zklamání, že ty oči opět otvírám.

"Nemám čistou duši," odmítnu jeho podivení. Myslím si o sobě spousty věcí, ale čistá duše k tomu nepatří. "A nezáleží na to, čím jsem si prošla. Můj život nevyrovná tisíce obětovaných jiných životů."

Pro mě je to čistá a jasná matematika. Když se však podívám na zoufalého Luciana v křesle, dojde mi, že u něj je v tom něco víc. Jemu nejde jen o to zachránit se. Jeho poslední slova mi připomenou to, co mi o jeho příběhu vyprávěla Michel. Krátce těknu pohledem k dveřím do pracovny, za nimiž se skrývá děsivá, prázdná a chladná část domu. Pracovna je jediná funkční, žijící místnost. Podobně jako tomu je i u Luciana.

Poslední okno, ve kterém se ještě svítí...

Přemýšlím nad jeho slovy. Dech se mi prohlubuje, apatie se pomalu rozpouští jako mlha nad přístavem. Na chvíli zavládne mezi námi naprosté ticho rušené pouze praskáním dřeva v kamnech. Lucian se zdál více vyděšený a ztracený pro tuto chvíli než já sama. Počkám až projdu celý nápad, pak ještě na vteřinu či dvě pozdržím dech, než konečně prolomím to ticho v místnosti.

"A kdo jiný by je měl potrestat než sám ďábel?" zeptám se a nakloním hlavu ke straně. Obrátím se v křesle čelem k němu. "Nikdo není nedotknutelný. Oni si to o sobě jen myslí. Ale i oni krvácí a mohou být potrestáni." Zvednu se z křesla a pomalu jdu k němu. Hledám správná slova, protože vím, že na nich teď záleží. Tohle je ta chvíle, kdy mohu změnit chod děje. Mohu Lucianovi vymluvit tento vražedný plán na vyhlazení města.

"Pomsta může být pořád tvoje. Jen tě žádám, abys neobětoval všechny. Nemůžeš obětovat Michell, ne po tom všem," připomenu mu jediného člověka, o kterém vím, že má k němu blízko. Obcházím jeho pracovní stůl. "Takhle bys vytvořil jen další kolo pomsty. Přežil jsi peklo a jsi bystrý. Jdi na to chytře. Buď jako Edmond Dantés. Osnuj pomstu, schraňuj informace a zaútoč tam, kde to nebudou čekat." Dojdu až k němu a kleknu si u jeho křesla. Při představě, že takhle prosím o rodinu, pokračuji dál v tom tichém proslovu s neustávajícím odhodláním. "Je to pomalejší pomsta, ale za to osobnější. A ty sám jsi mi vyprávěl, že o to si to vychutnáváš víc, že je to ... čistější transakce, tak jsi to nazval. Proto si pořád špiníš ruce a nenecháváš to na ostatních." Vzpomenu si na jednu z prvních návštěv Luciana v Barelu, když mi vyprávěl o tom, jak osobně motivoval dlužného obchodníka, aby sehnal rychle peníze i s úroky. Tehdy jsem byla těmi slovy znechucena, ale nyní jsem je bezostyšně používala.

A pak bylo potřeba završení mého proslovu. Natáhla jsem se po jeho ruce a svou položila na tu jeho.

"A s takovou pomstou ti pomohu."

Její otázka mně zaskočí. Nejsem schopen jí na to odpovědět, protože mně nikdy tahle otázka netrápila. Už dávno mi bylo něco takového sebráno. A ač tichý hlásek zjevně šílenství mi šeptá, že by mohla žít se mnou, naprosto jej ignoruji. Naděje je naprosto zbytečný luxus.

Když vysloví svou zápornou odpověď, zhroucená v křesle, upřu na ni svůj pohled a udělám pár kroků její směrem. Ruka mi automaticky zajede k pasu, kde se pod sakem nachází pouzdro s nožem.Prsty obejmou rukojeť, jako svou nejlepší přítelkyně. Mám neskutečné nutkání jej vytáhnout a zničit tak sebemenší důkaz o mé zradě.
Po jejich následných slovech se však zarazím, nůž nevytahuji. Své kroky přesunu jiným směrem a těžce dosednu do druhého křesla.
”Jak můžeš být po tom všem, co sis prožila tak čistá duše?” Zašeptám tiše svou otázku. Neskutečně zaskočen touto situací. Nejsem schopen jí zbavit života. A vůbec nevím, co bych měl jiného dělat.
”Nedají se předvést před spravedlnost, ta je slepá. A z velké části jí ovládají… Jediná možnost jak to skončit je tím, že je zničíme.” Dodám s neskrývaným zoufalstvím v hlase. Najednou mám pocit, jako kdybych neměl pevnou zemi pod nohama. Těžce se mi dýchá a jako kdyby na mně dolehla tíživá historie tohohle domu.
”Měl jsem být mrtvý, ale nejsem.”

Má o mně starost?

Vůbec nevím, co jí na to mám říct. Tohle je pro mně něco tak neskutečně nového. Nic takového jsem ještě nezažil, aby někomu na mně záleželo. Vnímám, že to neříká jen tak.
Jsem v rozpacích, tváře mám rudé, ale i přesto jí upřeně hledím do očí. Snažím se v nich najít, že to je opravdu skutečné a není to klam způsobený horečkou.
Tichý hlásek mi sice našeptává do ucha, že by beze mně neměla šanci a proto tohle říká. Rozhodnu se jej, jako pokaždé když se objeví, ignorovat.

Nechám ji domluvit. Neskáču jí do řeči a jinak se s ní nepřu. Nemám sebemenší důvod, protože má pravdu, ač se mi to líbí nebo ne. Nejsem v nejlepší stavu a jsem si jistý tím, že by mně momentálně přepralo i dítě.

Její poslední slova mě trošku překvapí. Vlastně víc než obsah, fakt jakým způsobem to řekne.
Je tak odhodlaná. Dlouhou chvíli na ní mlčky hledím. Je mi jasné, že je už tak nějak rozhodnuto. Cítím se svým způsobem provinile, že musela vyslovit ta poslední tíživá rozhodující slova v případě, že by došlo ke střetu.
”Dobře. Dobře. V tom případě tu tedy ještě počkáme do dalšího dne.” Vysoukám ze sebe nakonec tohle.

”Děkuji.” Pronesu zcela upřímně a lehce se pousměji.
”Obávám se, že budu sem tam potřebovat vynadat za to, že už dávno nejsem lovcem, nýbrž obyčejným člověkem.”

Zaraženě na něj hledím a zvládnu upřený pohled jeho očí z takové blízkosti jen díky tomu, že v nich soustředěně hledám stopy lži, či náznaku šílenství, které by mi vysvětlili, jak mohl něco takového navrhnout. Naprosto zapomenu na sklenici v alkoholem. Samotná ruka, která ještě před chvilkou byla připravena sevřít sklenici, poklesla v zapomnění. Z jeho dalších slov na mne téměř jdou mdloby. Hlavu mám najednou příšerně lehkou, plnou urychleně míhajících se myšlenek v nesrozumitelném spěchu paniky.

Šokovaným a nechápavým pohledem se na něj dívám, i když mlčí. Neuvědomuji si to, ale je to ta nejdelší doba, co jsem se na něj kdy vydržela dívat, a to do toho počítám i tu dobu, kdy byl v bezvědomí. Ale pořád jsem z jeho tváře nevyčetla nic, co by mi vysvětlilo, jak tento svůj požadavek může myslet vážně.

"A k čemu mi bude volnost, když nebudu mít kde a s kým žít?" zeptám se ho tiše, nevěřícně. Obličej stále stažený do nepochopeného zamračení.

Absolutně mě přestane zajímat jeho popis toho, kde by artefakt mohl a nemusel být. Obrátila jsem se na patě, protože jsem cítila, jak se nutkání protočit oči v sloup a padnout bez vědomí k zemi, prohluboval. Jako v horečce dojdu tak zpět ke křeslu a nyní se do něj docela vyčerpaně zhroutím já. Obličej si schovám na okamžik do svých dlaní. Rukama si následně projedu ve vlasech paruky, až mi dlaně zůstanou ze stranách krku a nakonec se prsty propletou v něčem, co téměř připomíná modlitební sevření rukou.

"Ne," vydechnu pak, ale přesto mi ten zvuk přijde hlasitý. Cítím, že přes to všechno zoufalství a přes to, že mě to nejspíš bude stát život, nemám na výběr. A tak ani můj hlas se nechvěje tolik, kolik se chvěje moje duše při té představě. "Promiň, ale ne. S tímhle ti nepomůžu. Klidně mě na místě zabij, ale já nemohu obětovat svojí rodinu, kvůli jejich svobodě to všechno dělám."

Nedívám se na něj. Není proč. Oči mám upřené na kamna, ale ve skutečnosti je nevnímám. Vzpomínám na tolik tváří lidí, co znám z města. Některé kladné, některé záporné. Nemohla jsem je všechny obětovat. Nemohla jsem být důvodem jejich zániku. Ani být zprostředkovatelem smrti.

”Ano, to co jsem řekl, myslím smrtelně vážně. Nemám v úmyslu ti lhát. Tohle město je jimi celé prosáklé. Jinak se jich nezbavíme a nikdy nebudeme volní.” Upřu na ni svůj upřímný pohled. Nesnažím se jí jakkoliv zastrašit, avšak skutečnost, že to říkám smrtelně vážným až ledovým hlasem by jí mohla svým způsobem znepokojit.

Když se ke mně vydá, dojde mi, že jsem ji ještě nenalil a tak svoji chybu okamžitě napravím. Natáhnu k ní ruku s panákem ve sklenici a podám jí ho.
”Protože ten artefakt je s ním spojený. Černý heretik nebo pokud chceš, tak generál Kirigan, byl sice před sedmi lety zničen tou světlonoškou, nicméně nezničila všechno. Něco po něm zůstalo. Něco tak neskutečně mocné.” Odmlčím se na chvíli, aby má slova mohla vstřebat. Počítám s možností, že mně bude považovat za blázna. Vím, že neskutečně riskuji. Jenže je mi také naprosto jasné, že já jsem ďáblem už delší dobu než ona a ač nerad, byl bych schopen ji ze života udělat peklo, pokud bych se dozvěděl, že to někomu dalšímu řekla.
”Ten artefakt se nenachází v Ravce, bohužel tak hloupí, aby si ho tam nechali, nebyli. Počítám s tím, že nás má ta indicie v muzeu navést, kde by se mohl nacházet. Nebo nás aspoň dovede na další stopu. Samozřejmě existují teorie o tom, že se ten korzár Sturmhond vydal do Nové Země a tam někde jej ukryl. Nemáme však čas prohledat celou zemi. Taky je tu i ta možnost, že to celé nafingoval tak, aby si všichni mysleli, že to odvezl…” Zarazím se, protože jsem si uvědomil, že s ní najednou automaticky počítám. Jako kdyby snad neměla jinou možnost než se ke mně přidat. Čím víc jí toho říkám, tím méně jí dávám naději, aby mohla žít klidně svůj život.

”Tedy samozřejmě pokud se do toho rozhodneš jít se mnou.” Obdařím jí tázavím pohledem. S vnitřním napětím vyčkávám na její odpověď.

Sotva vkročím do toho domu, dýchne na mě mrazivý dech staré, opuštěné budovy. Očima se snažím propátrat místnost, abych se ujistila, že tu na mě nic nečíhá, ale temné kouty a neosvětlené části domu ve mne pouze prohlubují zlověstný pocit, že tohle místo by mělo zůstat opuštěné. Zalituji i toho, že jsem si sundala kápi ještě než se zavřely dveře. S nepříjemným pocitem vykročím za ním a sleduji, kam šlape, abych to mohla napodobit. Čas od času se však rozhlédnu a vnímám ještě více opuštěnost tohoto místa. Nejvíc na mne doléhá to ticho. Po zavření dveří mám skoro pocit jako kdybych odešla z říše živých a vstoupila do panství mrtvých. Kvůli této myšlence se do mě zakousne ten nepřirozený hlad ještě více. Přitáhnu si cípy pláště víc k sobě.

Říkal, že tu nikdo není. Tak tu nikdo a nic není. Není. Nebuď paranoidní, Ophélie. Ne v koutku oka jsi nic neviděla! Koukej raději na cestu.

Pokusila jsem se zklidnit soustředěným nádechem nosem, ale místo toho jsem se tímto místem ještě více znechutila. Ten pach! Ah, bože, co to jen mohlo být? Znovu jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že nikdy není vidět rozkládající se mrtvola, nebo něco podobného. Vlastně jsem nevěděla, jestli chci původ toho pachu najít nebo ne. Veškerá moje sebejistota, se kterou jsem se vydávala na dnešní setkání, se rozpadala pod tou směsí smrti skryté v temných koutech a zároveň jaksi pořád na očích.

Vkročení do pracovny mi vrátí trochu jistoty do mého kroku. Zjišťuji, že světlo z kamen mě vábí podobně jako můry světlo lamp. Po té, co jsem měla pocit, že jsem v zemi mrtvých strávila malou věčnost, dokáži o to více ocenit teplo ohně. Sleduji ho, jak ztěžka si sedne do křesla za stolem. Já se na druhé neposadím, prozatím si stoupnu ke kamnům a natáhnu k nim ruce, abych si je trochu rozehřála. Využiji tak i příležitosti si krátce místnost prohlédnout.

Nikdo nás tu nebude hledat. A jsou tu pasti. Skvělé. Naprosto dokonalé. Proč s ním chodím na taková místa?

Černé myšlenky a předtuchy mě na okamžik pohltí a jedině díky teplu pronikající do mých dlaní natažených ke kamnům se zvládnu rychle vrátit to současnosti a vymanit se z jejich příliš pevného sevření úzkostí. Nemohla jsem se nechat rozházet jen prázdným starým barákem! Sakra! Kousek po kousku se sbírám a dopřávám tak nevědomky čas i Lucianovi se s nastalou situací poprat.

"Dám si, díky," souhlasím s jeho nabídkou alkoholu ochotně.

Pohledem jej doprovodím k minibaru a otočím se k němu čelem. Sice si tak již nemohu nahřívat ruce, ale vidina alkoholu na kuráž se mi líbila stejně jako teplo z ohně samotné. S jeho dalšími slovy mi obočí vyjíždí výš a výš. Nechápavě jej sleduji, ale zdá se mi, že bohužel, to myslí vážně.

"Ty chceš srovnat celé město se zemí a všechny lidi v něm?" zeptám se, jestli jsem jeho slova pochopila správně.

Vidím, jak do sebe kope panáka a pak si nalévá další. Najednou se zdá, že se své sklenice jen tak nedočkám. A právě proto se rozejdu k minibaru, aby si uvědomil, že jednu sklenici nabídl i mne.

"Jen to, co ví každý. Rozdělil Ravku na dvě části a mezi nimi vytvořil prostor plný nočních můr a vražedných hrůz. Proč?" zeptám se ho, když stojím kousek od něj a dokonce se gestem natažené ruky připomenu o svou sklenici se skotskou.

”Ano.” Pronesu stroze, čistě z automatiky se ještě rozhlédnu na opuštěnou ulici. Kde samozřejmě není ani živáčka. O tomhle místě se totiž traduje, že tu straší duše zemřelých jež nemají klid.
Vydám se přes zahrady, které v dávné minulosti byly neskutečně nádherné, dovnitř do domu. Momentálně jediná květina, která přežila strádání, jelikož se o zahrady nikdo pořádně nestará, je divoká růže a břečťan, který se plazí po domu a jeden by řekl, že jej celý zakryl před světem. Matka růže milovala. Určitě by byla za to šťastná. Bleskne mi hlavou bolestně.
Naštěstí mi včas dojde, že je nebezpečné vzpomínat. Jeden se tak může snáze ztratit.
Nemluvě o tom, že jí muselo docela zarazit, že jsem jí zrovna vzal na toto místo. Vysvětlení je však jednoduché. Tady by mně nikdo nehledal a vznášející se “temná aura” kolem domu nám oproti hlučnému Barelu nabízí klid.

Mlčky ji vedu do jedné z mála místností, kterou jsem zařídil k fungování v ní a to do bývalé otcovy pracovny.
”Kráčej v mých šlépějích.” Oznámím a doufám, že se nebude zkoušet mi teď vzdorovat. Bylo by to opravdu velmi hloupé.
Jak tak procházíme, tak si může všimnout všudypřítomného prachu, podivného nepříjemného zápachu, který připomíná rozklad. Avšak pokud hledá zaschlou krev, tak tu nikde nevidí. Na lustru uprostřed chodby jsou pavučiny, stejně tak na obrazech na zdech. Samotné obrazy vypadají, že se co nevidět rozpadnou a drží pouze nějakou silou vůle. V domě je celkově chladno. A možná se jí to zdá nebo za to může její fantazie, která jí jede v opuštěném domě na plné oprátky, ale jako kdyby to byl mrtvolný chlad. Jako kdyby tady s námi stále byli.
Nejspíš budu považován za blázna, ale já jsem si na to zvykl a našel jsem v tom uklidnění.

Vidět pracovnu jako jedinou v pořádku pro ní musí být jako jiný svět. Mohutný stůl a velká knihovna tomu celému dominuje. Dvě křesla u stolu jsou překvapivě pohodlná a díky kamnům, je tu i mnohem tepleji.
”Tohle místo je bezpečné. Nikdo nás tu nebude hledat. A pokud ano, pasti které jsem nastražil, by nám měli dát dostatek potřebného času, abychom odsud zmizeli.” Dosednu těžce ke stolu a povolím si motýlka u košile.
”Dáš si panáka skotské?” Nabídnu jí, jelikož sám jsem na něj dostal chuť a tak se opět zvednu, abych jej mohl nalít. Nevím proč, ale celkově jsem z její přítomnosti najednou nervózní. Uvědomuji si dobře, že jsem se jí neskutečně odkryl a nechutně zariskoval. Jenže jsem si také moc dobře vědom toho, že do toho jdu v plné parádě. Všechno nebo nic. A potřeboval bych sebemenší náznak toho, že ona to taky tak bere.

”Takže hledáme dalo by se říct, že artefakt. Mocnou zbraň… mýtus… Prostě něco, co by tohle zatraceně prokleté místo mělo srovnat se zemí. A s tím všechny, co nás mají v hrsti. Neexistuje totiž jiná možnost, jak se z tohoto průseru dostat.” S tím do sebe kopnu panáka a jelikož stále stojím u minibaru v knihovně, tak si naleju dalšího.
”Říká ti něco Temný heretik?” Zeptám se a jsem opravdu zvědav. Je to už nějakou dobu zpátky. Nicméně všechny země tím byli svým způsobem fascinováni. Protože jen tak se někomu nepodaří rozdělit zemi (Ravku) na dvě části a mezi ně vložit noční můru plnou příšer a temnoty.

Pocit zadostiučinění, že jsem slavného Ďábla z Barellu už opět rozhodila tak, že neměl pořádně slov, mne doprovázel i zbytek schodů do našeho domu. S otevřením dveří jsem si vzpomněla na slavný nápis, o kterém jsem četla, že je vytesaný nad dveřmi jednoho prastarého chrámu. Zanech všech nadějí ty, kdož vcházíš. S přívalem otázek a zkoumavých pohledů, se totiž ten příjemný pocit výhry vypařil. Ačkoliv jsem včera večer a přes noc zvládla téměř nemožné a na dívku mého postavení naprosto neslýchané, taky jsem byla opět jen obyčejnou nejmladší dcerou, na kterou čekají doma povinnosti. A tak jsem s pláštěm pověsila na hřebík i vlastní pýchu, došla se převléci do čistých šatů a zhostila se své role.

Posilněná mílovými kroky, kterými jsem se dostala hlouběji do prudké řeky Barellu, jsem při uklízení otcovi pracovny, prohledávala všechny jeho šuplíky. Ale ani tehdy ani při urovnávání knih v policích, kdy jsem i za nimi hledala skryté dopisy, jsem nenašla vůbec nic, co by mi pomohlo nahlédnout do tajného spolku, se kterým by měl být můj otec v kontaktu.

Zbytek dne jsem působila podle matky jako spící panna, neboť jsem se snažila rozluštit hádanku otcovo napojení na ono tajné společenství. Nebyla jsem příliš hovorná a snažila jsem se najít výmluvu aspoň v učení se dalšího textu pro divadlo, což mi vyšlo jen částečně. Matka nechtěla být sama při svém vyšívání s paní Millerovou a její dcerou Antoinettou, která se chlubila mládím, úzkým pasem, širokými boky a nyní nově i vážným zájemcem o její ruku synem Mildret a Huntera Smithovi, Ranoldem. Jak jsem si v té trýznivé dvouhodině několikrát vyslechla, byl to statný jinoch, velmi oduševnělý, romantický a z dobré rodiny.

"To je milé," odpovím zdrženlivě a raději pokračuji v pročítání textu k Mnoho povyku pro nic. Tato hra se v našem podání nebude sice ještě nějakou dobu hrát, ale to dámy nemusí vědět.

"Ach, Ophélie, drahoušku, já se omlouvám, mluvím tak moc o svém štěstí, že jsem naprosto zapomněla, že ty jsi dokonce i pár let starší než já a ještě tě nikdo nepožádal o ruku. Ale neboj, určitě se brzo také najde, kdo by měl zájem o tebe!" pronesla špatně hranou starostlivostí Antoinetta, která nejspíš usoudila, že se dostatečně nadšeně nevěnuji jejímu vyprávění.

"Možná kdybys tolik neležela v knihách, zlatíčko. Muži nepotřebují zdatné čtenářky, ale ženy schopné rodit a vychovat syny na pokračování rodu," přisadila si její matka a já se pomalu zhluboka nadechla, a přitom počítala do deseti, abych jim neřekla, co si myslím. Zvedla jsem oči od knihy a společensky jsem se usmála. Tato přetvářka mi šla mnohem lépe než Antoinettě nebo její matce.

"Však Ophélie je stále ještě mladá. Navíc díky svému krásnému hlasu získala to exkluzivní místo v divadle. Pan režisér mi zrovna nedávno říkal, jak díky ní vzrostl zájem o některá vystoupení. Jsem si jistá, že až dostane angažmá i mimo Barell, vhodný muž si ji vybere. Ovšem s mým drahým chotěm jsme velmi pokrokový a dáváme tak Ophélii prostor poznat svět," vmísila se do hovoru matka. Neopomněla vychválit sebe, své učící prostředky a vyzdvihnout jméno naší rodiny. Na vteřinku jsem zaváhala, jak jsem musela obdivovat její schopnost lhát. Už vím, po kom mám ten talent na hraní.

Ďábel v rouše beránčím! Jak můžeš takhle lhát aniž by ses jen uzarděla! Poznat svět? Svět v domě rozkoše Tante Helen!

Uložila jsem pečlivě záložku na své místo do knihy a zavřela knihu. Získávala jsem tak čas k tomu, abych se sebrala a mohla pokračovat v roli.

"Děkuji vám oběma, za vaši starostlivost, milé dámy. A musím říct, že jsem neskutečně šťastná za tebe milá Antoinetto, že jsi byla schopná tak rychle najít své místo na Zemi po boku Ranolda. Musí být krásný pocit najít svůj úděl. Bůh ke mně zatím tak milostiv nebyl, ale věřím, že i já jednou najdu ten svůj," pronesla jsem s tím nejsladším úsměvem a dala si záležet na svém precizním vystoupení. Dívám se zpříma Antoinettě do očí a stále držím perfektní masku, když se k ní nakloním. "Mezitím se ale budu radovat z tvého štěstí. Dáte si ještě čaj?" zeptám se a sleduji, jak se dívka snaží najít v mé masce prasklinu a pokouší se přemýšlet o i mých slovech. Ani v jednom nenajde nic, neboť kde byl Bůh štědrý při dělání jejích krásných tmavých vlasů, tak ubral na rozumu. Ani její matka nezachytila ani stopu po jedu, který jsem skryla za svými slovy. Jedině mou matku jsem považovala za dostatečně inteligentní, aby poznala, že ta slova měla být urážkou a ne lichotkou. Pohlédla jsem s konvicí v ruce i na ni. Nevěděla jsem, jestli mě prokoukla, nebo ne, ale nastavila hrníček a mírně pokývla hlavou. Možná to pochopila, možná to dokonce schvalovala, nebo si jen chtěla udržet tvář před návštěvou, a nebo to ani ona nezachytila. Ale jak to u skvělých herců bývá, skutečné emoce se člověk dozví až po té, co padla opona.

***

Seděla jsem ještě u snídaně ve společnosti matky a otce, když se objevil u dveří posel. Dnešní snídaně byla výtečná a já zdaleka nebyla s ní u konce, když matka spustila, jak si musím pospíšit. Pohlédla jsem na ni i na otce. Byl to pořád ten stejně nerudný muž jako obvykle, který nespokojeně zakroutil svůj knír, když jsem hned neodspěchala od stolu. Znala jsem ty grimasy do nejposlednějšího detailu. Věděla jsem, že ke skutečnému vzteku má ještě daleko. Za to hysterie matky byla v pokročilém stupni, když došla až k mé židli.

Nic by na to neřekl. Protože mi nechce ublížit. Hlupáci! Pár minut počká! vztekala jsem se v duchu a se sklopenou hlavou jsem se zadívala na skvělá míchaná vajíčka na talíři, která jsem nemohla dojíst. Už chápu ta rčení o tom, že umělec musí pro umění trpět. Představení nebylo ani na konci první poloviny. Musela jsem dál hrát. Zvedla jsem se od stolu a věnovala poslední pohled jen zpola snězenému talíři a odspěchala jsem do svého pokoje se připravit.

***

Nejistě se rozhlédnu po místě, kde mě kočí vysadil. Tohle byla rozhodně jiná čtvrť, než bylo obvyklé pro moje pracovní schůzky s Lucianem. Přitáhnu si okraje pláště blíže k sobě, když mi padne pohled na ten dům. Nechápu jak, ale mám pocit, že i ostatní domy se snaží od něj odtáhnout. Je na něm cosi temného, něco znepokojivého. S nepříjemnou předtuchou vykročím tím směrem, protože kam jinam by mě bral Lucian? Sotva však tuto myšlenku dokončím, všimnu si i erbu toho domu. Srdce se mi rozbuší rychleji.

On mě vzal do domu jeho rodiny? Touhle dobou si už sám musí uvědomovat, jak blízko si mě k sobě pouští! Hlavně, klid, Ophélie, hlavně klid...

Jedna část se chce Lucianovi vysmát, jak je patetický a hloupý, že si mě tahá už sem. Jakmile vím po jakých náznacích koukat, přijde mi, že jich je přehršel. Ale další má část má nad ním jen lítost z toho, že se trýzní návratem do toho domu, kde mu vyvraždili rodinu. A ta poslední přemítá, jak se dnešní den s ním vyvine...

"Jak nejrychleji to šlo," odvětím mu v odpověď a mírně kývnu na něj hlavou v pozdravu. Projdu s ním dovnitř do zahrady a následně i do toho děsivého domu. Až tam si sundám kápi a odhalím tak, že dnes mám černou paruku. Rozhlédnu se po opuštěných prostorách někdejšího sídla jeho rodiny. Pak se obrátím pohledem k němu. Pohledem těknu i k místu, kde měl ještě včera obrovskou ránu. Schválně to udělám, aby si toho všiml, ale zároveň tak, aby to vypadalo jako samovolné z mé strany.

"Jsme... tu sami?"

Nebudu tvrdit, že mně svou prosbou nezaskočila. Myslel jsem, že bude chtít něco pro sebe. Vůbec jsem netušil, jak na to mám zareagovat. Zase mně dostala. A tak jsem něco nesrozumitelného pronesl v odpověď. Mohlo to vyznít, jako souhlas a rychle jsem popohnal kočího, aby mně dostal z toho najednou nekonformního místa.

Splnil jsem však její prosbu. Koupil jsem kytici bílých růží a nechal jí je se vzkazem poslat. Na lístku stálo Děkuji za vše. Lucian
Doufal jsem přitom, že jí to nedá plané naděje. To co jsem k ní cítil nebylo to, co by si ona zasloužila a potřebovala. Byl jsem jí vděčný za mnohé. Řekl bych, že byla nejblíže k tomu, abych ji označil za přítele.
Jenže když jsem poznal Ophélii, po které jsem začal neskutečně toužit. Nebyl se kvůli ní schopen soustředit. Navštěvoval všechna její vystoupení, tak aby si toho nikdy nevšimla. Párkrát ji sledoval z povzdálí. Zval ji k sobě pod všemožnými záminkami. Prostě tohle bylo něco tak diametrálně odlišného.
Stále jsem však netušil, co opravdu k ní cítím a co se stane až má touha bude naplněna.

A v tomto duchu se celý den nesl. Opět jsem se pořádně nemohl soustředit a byl duchem nepřítomen. Neskutečně jsem se těšil na další den, kdy se opět shledáme.

***

Ráno před tvým domem zastavil kočár, tvá matka okamžitě spustila triádu o tom, že si musíš pospíšit, protože ho nemůžeš nechat čekat. Co by si jen pomyslel?

Cesta kočárem trvala o něco delší dobu než obvykle. Opravdu tě zavezl úplně jinam než obvykle. Jakmile jste dorazili na místo, pomohl ti z vozu a okamžitě se rozjel pryč.
Dům před kterým si stojíš vypadá velice opuštěně. Je sice v té lepší části města, ale máš pocit, jako kdyby se ho ostatní domy stranili. Ani trochu se tomu nedivíš protože sama z něj máš velmi nepříjemný pocit. Zároveň tě tam něco táhne. Lucian by tě sem jen tak nezval, kdyby to nemělo nějaký důvod. I když je i klidně možné, že si kočí spletl adresu. Nicméně kakmile uděláš pár kroků k tomu domu, nejspíš díky tomu, že tě tvou pozornost upoutá znak na dveřích, který ti přijde povědomý. Po chvíli ti dojde, kde si ho viděla. Lucianovo tetování. Tady se musel stát ten masakr.

***
"Dorazila jsi." Pronesu jakmile vyjdu ven z toho domu na ulici, abych ji otevřel. Zkusil jsem to tu trochu uklidit a opravit, aby se tady dalo sedět a přemýšlet nad našim plánem, aniž by nás kdokoliv obtěžoval.