Andor.cz - Dračí doupě online

Sotva vkročím do toho domu, dýchne na mě mrazivý dech staré, opuštěné budovy. Očima se snažím propátrat místnost, abych se ujistila, že tu na mě nic nečíhá, ale temné kouty a neosvětlené části domu ve mne pouze prohlubují zlověstný pocit, že tohle místo by mělo zůstat opuštěné. Zalituji i toho, že jsem si sundala kápi ještě než se zavřely dveře. S nepříjemným pocitem vykročím za ním a sleduji, kam šlape, abych to mohla napodobit. Čas od času se však rozhlédnu a vnímám ještě více opuštěnost tohoto místa. Nejvíc na mne doléhá to ticho. Po zavření dveří mám skoro pocit jako kdybych odešla z říše živých a vstoupila do panství mrtvých. Kvůli této myšlence se do mě zakousne ten nepřirozený hlad ještě více. Přitáhnu si cípy pláště víc k sobě.

Říkal, že tu nikdo není. Tak tu nikdo a nic není. Není. Nebuď paranoidní, Ophélie. Ne v koutku oka jsi nic neviděla! Koukej raději na cestu.

Pokusila jsem se zklidnit soustředěným nádechem nosem, ale místo toho jsem se tímto místem ještě více znechutila. Ten pach! Ah, bože, co to jen mohlo být? Znovu jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že nikdy není vidět rozkládající se mrtvola, nebo něco podobného. Vlastně jsem nevěděla, jestli chci původ toho pachu najít nebo ne. Veškerá moje sebejistota, se kterou jsem se vydávala na dnešní setkání, se rozpadala pod tou směsí smrti skryté v temných koutech a zároveň jaksi pořád na očích.

Vkročení do pracovny mi vrátí trochu jistoty do mého kroku. Zjišťuji, že světlo z kamen mě vábí podobně jako můry světlo lamp. Po té, co jsem měla pocit, že jsem v zemi mrtvých strávila malou věčnost, dokáži o to více ocenit teplo ohně. Sleduji ho, jak ztěžka si sedne do křesla za stolem. Já se na druhé neposadím, prozatím si stoupnu ke kamnům a natáhnu k nim ruce, abych si je trochu rozehřála. Využiji tak i příležitosti si krátce místnost prohlédnout.

Nikdo nás tu nebude hledat. A jsou tu pasti. Skvělé. Naprosto dokonalé. Proč s ním chodím na taková místa?

Černé myšlenky a předtuchy mě na okamžik pohltí a jedině díky teplu pronikající do mých dlaní natažených ke kamnům se zvládnu rychle vrátit to současnosti a vymanit se z jejich příliš pevného sevření úzkostí. Nemohla jsem se nechat rozházet jen prázdným starým barákem! Sakra! Kousek po kousku se sbírám a dopřávám tak nevědomky čas i Lucianovi se s nastalou situací poprat.

"Dám si, díky," souhlasím s jeho nabídkou alkoholu ochotně.

Pohledem jej doprovodím k minibaru a otočím se k němu čelem. Sice si tak již nemohu nahřívat ruce, ale vidina alkoholu na kuráž se mi líbila stejně jako teplo z ohně samotné. S jeho dalšími slovy mi obočí vyjíždí výš a výš. Nechápavě jej sleduji, ale zdá se mi, že bohužel, to myslí vážně.

"Ty chceš srovnat celé město se zemí a všechny lidi v něm?" zeptám se, jestli jsem jeho slova pochopila správně.

Vidím, jak do sebe kope panáka a pak si nalévá další. Najednou se zdá, že se své sklenice jen tak nedočkám. A právě proto se rozejdu k minibaru, aby si uvědomil, že jednu sklenici nabídl i mne.

"Jen to, co ví každý. Rozdělil Ravku na dvě části a mezi nimi vytvořil prostor plný nočních můr a vražedných hrůz. Proč?" zeptám se ho, když stojím kousek od něj a dokonce se gestem natažené ruky připomenu o svou sklenici se skotskou.

”Ano.” Pronesu stroze, čistě z automatiky se ještě rozhlédnu na opuštěnou ulici. Kde samozřejmě není ani živáčka. O tomhle místě se totiž traduje, že tu straší duše zemřelých jež nemají klid.
Vydám se přes zahrady, které v dávné minulosti byly neskutečně nádherné, dovnitř do domu. Momentálně jediná květina, která přežila strádání, jelikož se o zahrady nikdo pořádně nestará, je divoká růže a břečťan, který se plazí po domu a jeden by řekl, že jej celý zakryl před světem. Matka růže milovala. Určitě by byla za to šťastná. Bleskne mi hlavou bolestně.
Naštěstí mi včas dojde, že je nebezpečné vzpomínat. Jeden se tak může snáze ztratit.
Nemluvě o tom, že jí muselo docela zarazit, že jsem jí zrovna vzal na toto místo. Vysvětlení je však jednoduché. Tady by mně nikdo nehledal a vznášející se “temná aura” kolem domu nám oproti hlučnému Barelu nabízí klid.

Mlčky ji vedu do jedné z mála místností, kterou jsem zařídil k fungování v ní a to do bývalé otcovy pracovny.
”Kráčej v mých šlépějích.” Oznámím a doufám, že se nebude zkoušet mi teď vzdorovat. Bylo by to opravdu velmi hloupé.
Jak tak procházíme, tak si může všimnout všudypřítomného prachu, podivného nepříjemného zápachu, který připomíná rozklad. Avšak pokud hledá zaschlou krev, tak tu nikde nevidí. Na lustru uprostřed chodby jsou pavučiny, stejně tak na obrazech na zdech. Samotné obrazy vypadají, že se co nevidět rozpadnou a drží pouze nějakou silou vůle. V domě je celkově chladno. A možná se jí to zdá nebo za to může její fantazie, která jí jede v opuštěném domě na plné oprátky, ale jako kdyby to byl mrtvolný chlad. Jako kdyby tady s námi stále byli.
Nejspíš budu považován za blázna, ale já jsem si na to zvykl a našel jsem v tom uklidnění.

Vidět pracovnu jako jedinou v pořádku pro ní musí být jako jiný svět. Mohutný stůl a velká knihovna tomu celému dominuje. Dvě křesla u stolu jsou překvapivě pohodlná a díky kamnům, je tu i mnohem tepleji.
”Tohle místo je bezpečné. Nikdo nás tu nebude hledat. A pokud ano, pasti které jsem nastražil, by nám měli dát dostatek potřebného času, abychom odsud zmizeli.” Dosednu těžce ke stolu a povolím si motýlka u košile.
”Dáš si panáka skotské?” Nabídnu jí, jelikož sám jsem na něj dostal chuť a tak se opět zvednu, abych jej mohl nalít. Nevím proč, ale celkově jsem z její přítomnosti najednou nervózní. Uvědomuji si dobře, že jsem se jí neskutečně odkryl a nechutně zariskoval. Jenže jsem si také moc dobře vědom toho, že do toho jdu v plné parádě. Všechno nebo nic. A potřeboval bych sebemenší náznak toho, že ona to taky tak bere.

”Takže hledáme dalo by se říct, že artefakt. Mocnou zbraň… mýtus… Prostě něco, co by tohle zatraceně prokleté místo mělo srovnat se zemí. A s tím všechny, co nás mají v hrsti. Neexistuje totiž jiná možnost, jak se z tohoto průseru dostat.” S tím do sebe kopnu panáka a jelikož stále stojím u minibaru v knihovně, tak si naleju dalšího.
”Říká ti něco Temný heretik?” Zeptám se a jsem opravdu zvědav. Je to už nějakou dobu zpátky. Nicméně všechny země tím byli svým způsobem fascinováni. Protože jen tak se někomu nepodaří rozdělit zemi (Ravku) na dvě části a mezi ně vložit noční můru plnou příšer a temnoty.

Pocit zadostiučinění, že jsem slavného Ďábla z Barellu už opět rozhodila tak, že neměl pořádně slov, mne doprovázel i zbytek schodů do našeho domu. S otevřením dveří jsem si vzpomněla na slavný nápis, o kterém jsem četla, že je vytesaný nad dveřmi jednoho prastarého chrámu. Zanech všech nadějí ty, kdož vcházíš. S přívalem otázek a zkoumavých pohledů, se totiž ten příjemný pocit výhry vypařil. Ačkoliv jsem včera večer a přes noc zvládla téměř nemožné a na dívku mého postavení naprosto neslýchané, taky jsem byla opět jen obyčejnou nejmladší dcerou, na kterou čekají doma povinnosti. A tak jsem s pláštěm pověsila na hřebík i vlastní pýchu, došla se převléci do čistých šatů a zhostila se své role.

Posilněná mílovými kroky, kterými jsem se dostala hlouběji do prudké řeky Barellu, jsem při uklízení otcovi pracovny, prohledávala všechny jeho šuplíky. Ale ani tehdy ani při urovnávání knih v policích, kdy jsem i za nimi hledala skryté dopisy, jsem nenašla vůbec nic, co by mi pomohlo nahlédnout do tajného spolku, se kterým by měl být můj otec v kontaktu.

Zbytek dne jsem působila podle matky jako spící panna, neboť jsem se snažila rozluštit hádanku otcovo napojení na ono tajné společenství. Nebyla jsem příliš hovorná a snažila jsem se najít výmluvu aspoň v učení se dalšího textu pro divadlo, což mi vyšlo jen částečně. Matka nechtěla být sama při svém vyšívání s paní Millerovou a její dcerou Antoinettou, která se chlubila mládím, úzkým pasem, širokými boky a nyní nově i vážným zájemcem o její ruku synem Mildret a Huntera Smithovi, Ranoldem. Jak jsem si v té trýznivé dvouhodině několikrát vyslechla, byl to statný jinoch, velmi oduševnělý, romantický a z dobré rodiny.

"To je milé," odpovím zdrženlivě a raději pokračuji v pročítání textu k Mnoho povyku pro nic. Tato hra se v našem podání nebude sice ještě nějakou dobu hrát, ale to dámy nemusí vědět.

"Ach, Ophélie, drahoušku, já se omlouvám, mluvím tak moc o svém štěstí, že jsem naprosto zapomněla, že ty jsi dokonce i pár let starší než já a ještě tě nikdo nepožádal o ruku. Ale neboj, určitě se brzo také najde, kdo by měl zájem o tebe!" pronesla špatně hranou starostlivostí Antoinetta, která nejspíš usoudila, že se dostatečně nadšeně nevěnuji jejímu vyprávění.

"Možná kdybys tolik neležela v knihách, zlatíčko. Muži nepotřebují zdatné čtenářky, ale ženy schopné rodit a vychovat syny na pokračování rodu," přisadila si její matka a já se pomalu zhluboka nadechla, a přitom počítala do deseti, abych jim neřekla, co si myslím. Zvedla jsem oči od knihy a společensky jsem se usmála. Tato přetvářka mi šla mnohem lépe než Antoinettě nebo její matce.

"Však Ophélie je stále ještě mladá. Navíc díky svému krásnému hlasu získala to exkluzivní místo v divadle. Pan režisér mi zrovna nedávno říkal, jak díky ní vzrostl zájem o některá vystoupení. Jsem si jistá, že až dostane angažmá i mimo Barell, vhodný muž si ji vybere. Ovšem s mým drahým chotěm jsme velmi pokrokový a dáváme tak Ophélii prostor poznat svět," vmísila se do hovoru matka. Neopomněla vychválit sebe, své učící prostředky a vyzdvihnout jméno naší rodiny. Na vteřinku jsem zaváhala, jak jsem musela obdivovat její schopnost lhát. Už vím, po kom mám ten talent na hraní.

Ďábel v rouše beránčím! Jak můžeš takhle lhát aniž by ses jen uzarděla! Poznat svět? Svět v domě rozkoše Tante Helen!

Uložila jsem pečlivě záložku na své místo do knihy a zavřela knihu. Získávala jsem tak čas k tomu, abych se sebrala a mohla pokračovat v roli.

"Děkuji vám oběma, za vaši starostlivost, milé dámy. A musím říct, že jsem neskutečně šťastná za tebe milá Antoinetto, že jsi byla schopná tak rychle najít své místo na Zemi po boku Ranolda. Musí být krásný pocit najít svůj úděl. Bůh ke mně zatím tak milostiv nebyl, ale věřím, že i já jednou najdu ten svůj," pronesla jsem s tím nejsladším úsměvem a dala si záležet na svém precizním vystoupení. Dívám se zpříma Antoinettě do očí a stále držím perfektní masku, když se k ní nakloním. "Mezitím se ale budu radovat z tvého štěstí. Dáte si ještě čaj?" zeptám se a sleduji, jak se dívka snaží najít v mé masce prasklinu a pokouší se přemýšlet o i mých slovech. Ani v jednom nenajde nic, neboť kde byl Bůh štědrý při dělání jejích krásných tmavých vlasů, tak ubral na rozumu. Ani její matka nezachytila ani stopu po jedu, který jsem skryla za svými slovy. Jedině mou matku jsem považovala za dostatečně inteligentní, aby poznala, že ta slova měla být urážkou a ne lichotkou. Pohlédla jsem s konvicí v ruce i na ni. Nevěděla jsem, jestli mě prokoukla, nebo ne, ale nastavila hrníček a mírně pokývla hlavou. Možná to pochopila, možná to dokonce schvalovala, nebo si jen chtěla udržet tvář před návštěvou, a nebo to ani ona nezachytila. Ale jak to u skvělých herců bývá, skutečné emoce se člověk dozví až po té, co padla opona.

***

Seděla jsem ještě u snídaně ve společnosti matky a otce, když se objevil u dveří posel. Dnešní snídaně byla výtečná a já zdaleka nebyla s ní u konce, když matka spustila, jak si musím pospíšit. Pohlédla jsem na ni i na otce. Byl to pořád ten stejně nerudný muž jako obvykle, který nespokojeně zakroutil svůj knír, když jsem hned neodspěchala od stolu. Znala jsem ty grimasy do nejposlednějšího detailu. Věděla jsem, že ke skutečnému vzteku má ještě daleko. Za to hysterie matky byla v pokročilém stupni, když došla až k mé židli.

Nic by na to neřekl. Protože mi nechce ublížit. Hlupáci! Pár minut počká! vztekala jsem se v duchu a se sklopenou hlavou jsem se zadívala na skvělá míchaná vajíčka na talíři, která jsem nemohla dojíst. Už chápu ta rčení o tom, že umělec musí pro umění trpět. Představení nebylo ani na konci první poloviny. Musela jsem dál hrát. Zvedla jsem se od stolu a věnovala poslední pohled jen zpola snězenému talíři a odspěchala jsem do svého pokoje se připravit.

***

Nejistě se rozhlédnu po místě, kde mě kočí vysadil. Tohle byla rozhodně jiná čtvrť, než bylo obvyklé pro moje pracovní schůzky s Lucianem. Přitáhnu si okraje pláště blíže k sobě, když mi padne pohled na ten dům. Nechápu jak, ale mám pocit, že i ostatní domy se snaží od něj odtáhnout. Je na něm cosi temného, něco znepokojivého. S nepříjemnou předtuchou vykročím tím směrem, protože kam jinam by mě bral Lucian? Sotva však tuto myšlenku dokončím, všimnu si i erbu toho domu. Srdce se mi rozbuší rychleji.

On mě vzal do domu jeho rodiny? Touhle dobou si už sám musí uvědomovat, jak blízko si mě k sobě pouští! Hlavně, klid, Ophélie, hlavně klid...

Jedna část se chce Lucianovi vysmát, jak je patetický a hloupý, že si mě tahá už sem. Jakmile vím po jakých náznacích koukat, přijde mi, že jich je přehršel. Ale další má část má nad ním jen lítost z toho, že se trýzní návratem do toho domu, kde mu vyvraždili rodinu. A ta poslední přemítá, jak se dnešní den s ním vyvine...

"Jak nejrychleji to šlo," odvětím mu v odpověď a mírně kývnu na něj hlavou v pozdravu. Projdu s ním dovnitř do zahrady a následně i do toho děsivého domu. Až tam si sundám kápi a odhalím tak, že dnes mám černou paruku. Rozhlédnu se po opuštěných prostorách někdejšího sídla jeho rodiny. Pak se obrátím pohledem k němu. Pohledem těknu i k místu, kde měl ještě včera obrovskou ránu. Schválně to udělám, aby si toho všiml, ale zároveň tak, aby to vypadalo jako samovolné z mé strany.

"Jsme... tu sami?"

Nebudu tvrdit, že mně svou prosbou nezaskočila. Myslel jsem, že bude chtít něco pro sebe. Vůbec jsem netušil, jak na to mám zareagovat. Zase mně dostala. A tak jsem něco nesrozumitelného pronesl v odpověď. Mohlo to vyznít, jako souhlas a rychle jsem popohnal kočího, aby mně dostal z toho najednou nekonformního místa.

Splnil jsem však její prosbu. Koupil jsem kytici bílých růží a nechal jí je se vzkazem poslat. Na lístku stálo Děkuji za vše. Lucian
Doufal jsem přitom, že jí to nedá plané naděje. To co jsem k ní cítil nebylo to, co by si ona zasloužila a potřebovala. Byl jsem jí vděčný za mnohé. Řekl bych, že byla nejblíže k tomu, abych ji označil za přítele.
Jenže když jsem poznal Ophélii, po které jsem začal neskutečně toužit. Nebyl se kvůli ní schopen soustředit. Navštěvoval všechna její vystoupení, tak aby si toho nikdy nevšimla. Párkrát ji sledoval z povzdálí. Zval ji k sobě pod všemožnými záminkami. Prostě tohle bylo něco tak diametrálně odlišného.
Stále jsem však netušil, co opravdu k ní cítím a co se stane až má touha bude naplněna.

A v tomto duchu se celý den nesl. Opět jsem se pořádně nemohl soustředit a byl duchem nepřítomen. Neskutečně jsem se těšil na další den, kdy se opět shledáme.

***

Ráno před tvým domem zastavil kočár, tvá matka okamžitě spustila triádu o tom, že si musíš pospíšit, protože ho nemůžeš nechat čekat. Co by si jen pomyslel?

Cesta kočárem trvala o něco delší dobu než obvykle. Opravdu tě zavezl úplně jinam než obvykle. Jakmile jste dorazili na místo, pomohl ti z vozu a okamžitě se rozjel pryč.
Dům před kterým si stojíš vypadá velice opuštěně. Je sice v té lepší části města, ale máš pocit, jako kdyby se ho ostatní domy stranili. Ani trochu se tomu nedivíš protože sama z něj máš velmi nepříjemný pocit. Zároveň tě tam něco táhne. Lucian by tě sem jen tak nezval, kdyby to nemělo nějaký důvod. I když je i klidně možné, že si kočí spletl adresu. Nicméně kakmile uděláš pár kroků k tomu domu, nejspíš díky tomu, že tě tvou pozornost upoutá znak na dveřích, který ti přijde povědomý. Po chvíli ti dojde, kde si ho viděla. Lucianovo tetování. Tady se musel stát ten masakr.

***
"Dorazila jsi." Pronesu jakmile vyjdu ven z toho domu na ulici, abych ji otevřel. Zkusil jsem to tu trochu uklidit a opravit, aby se tady dalo sedět a přemýšlet nad našim plánem, aniž by nás kdokoliv obtěžoval.

"Ah, samozřejmě," vydechnu a lehce se pousměji nad tím, že Lucian přemýšlel i takto dopředu. To, že měl papíry pro sebe nebylo vůbec překvapivé. To, co mě zarazilo - a snad to nebylo na mě vidět - bylo, že měl tyto věci připravené i pro mne. Snad počítal s tím, že skutečně pojedeme mimo město dříve, než jsem vůbec začala ten list překládat? Kolik kroků dopředu plánuje? Je tohle taky něco s čím už dopředu počítal? V duchu zadupu zárodek dalšího děsu z toho, že se mi to celé vymstí. Stejně byl jen jeden způsob, jak zjistit, jak to skutečně je...

Jeho odpověď příliš nesedí s nabídkou, kterou před chvílí učinil. Nicméně všimnu si spokojeného výrazu, že jsem mu jeho slova vrátila. V duchu si ulehčeně poznamenám, že toto mi prošlo. A co víc, když jej požádám o laskavost, lačně se té možnosti chopí. Byla to o část vteřiny rychlejší odpověď než by byla, kdyby se podivil nad tím, že chci od něj laskavost. Nikdy jsem jej o nic nežádala. A on nekalkuloval, co by z toho mohlo být. Tím se prozradil. Avšak nijak na sobě nedám znát, že jsem ho prokoukla. Bojuji s touhou požádat o něco velkého, něco pro sebe. Ale pak se vrátím k tomu, co mě vedlo zeptat se v první řadě.

"Bílé růže," hlesnu a na dvě vteřiny se odmlčím a dívám se na něj. Záměrně ztlumím hlas. "Nech jí nějaké poslat, prosím. Má je moc ráda. Bude to pro ni znamenat víc než sto zlatých, když budou od tebe. A ona si to zaslouží." Melancholicky se na něj zadívám, pak se zhluboka nadechnu. "To je... vše. Takže nashle zítra."

A pokud mě nijak nepotřebuje dál instruovat, plánuji rychle vystoupil a rychlým krokem zmizet v domě.

”Už je mám hotové.” Víc se k tomu nevyjadřuji. Vlastně s tím mohla počítat.
Štěstí přeje připraveným a já jsem rád připraven na všechny možné situace. Nemluvě o tom, že až s tímto prohnilým místem skončíme, asi bude lepší když budeme začínat pod jinou totožností. Nemám sebemenších pochyb o tom, že by měla mít s tím Ophélie problém.

Co se týče akce, tak jediné co mně zajímá je ta věc, která by nás měla posunout blíže k našemu cíli. O zbytečné pletichaření či dvoření se nemám zájem. Přijde mi to všechno až urážlivě povrchní.

Její slova potvrdím mlčením. Nevím, co bych jí k tomu měl říct. Je to pravda. Ani jeden o sobě moc nemluvíme, chráníme si své křehké polorozpadlé světy, který před okolním světem skrýváme. Jsme vyděšeni, že by se nám mohli rozpadnout a proměnit se v prach, kdybychom je vytáhli na světlo. Naše duše jsou rozbité, několikrát slepené a už nedrží svůj původní tvar. Ani jeden z nás se nehodí do tohoto obyčejného světa.

Počítal jsem s jejím odmítnutím už ve chvíli, kdy jsem svou nabídku vůbec vyslovil. Proč jsem pro všechno na světě něco takového udělal? Chyba už však byla spáchána. A dá mi sežrat to, co jsem jí já sám donutil před nějakou dobou zakusit. Zabolí mně to, ale na tváři mi to zároveň vykouzlí jakousi hrdost za to, že něco takového zvládla udělat.
”Dobrá. Nemám pochyb, že si s tím poradíš.” Říct jí cokoliv jiného a vysvětlovat jí, že jsem to tak úplně nemyslel, teď není podstatné. Sám stejně vůbec netuším, jaké pocity k ní vlastně chovám. Jestli je to pouze posedlost nebo i něco víc, co se teď momentálně ani trochu nehodí.

”Jistě.” Snažím se přitom udržet na uzdě horlivost, kterou to vyslovím a něco mi však říká, že to stejně zaznamená. Vyčkávám s jakýmsi napětím, co za prosbu to vlastně bude.

"Je to jen ples k výročí založení místního muzea. Zajímavá událost pro střední a vyšší třídu, ale nic světoborného," namítnu mírně na jeho nespokojený protest ohledně síly ochranky při vstupu. "Nevpustí tam ty, co budou vypadat akorát příliš ušmudlaní a co se neumí chovat slušně, když jim budou předávat vstupenku. Ale jestli tě to uklidní, tak klidně nějaké falešné papíry udělej."

O samotnou akci jsem neměla zájem z osobního hlediska. Dokázala jsem si dost dobře představit, jak to bude probíhat. Dámy se budou starat pouze o to, aby vypadaly co nejlépe a muži, aby působili co nejzkušeněji. Umělecké a historické exponáty v muzeu jim budou sloužit jen jako kulisy pro jejich vlastní představení, ve kterém jsou oni ti hlavní herci. Děti, pokud tam nějaké budou, budou muset být jako ze škatulky, mlčenlivé, úslužné a rozkošné, aby byly perfektní ukázkou dokonalého života, i když to v zákulisí vypadá jinak.

"A přesto sedí v kočáře dva, kteří o sobě raději mlčí," pronesu polohlasem. Při těch slovech úkosem pohlédnu na Luciana, smutně a vědoucně se pousměji, než odvrátím tvář a pohlédnu ven. Následně polknu. Není mi příliš příjemné hledat shody mezi mnou a ďáblem, ale pro navození pocitu blízkosti to je nezbytné. Nezbývá mi než doufat, že se do té pasti nechytnu sama.

Ulice už poznávám a vím, že brzy budu moct vstoupit do domu. S trochou štěstí budu moct být hned omluvena, abych se aspoň osvěžila a převlékla, než se vrátím do zajetých kolejí svého domácího života. Spánek na mě bude muset počkat až do noci. Už tak v hlavě slyším matky hlas, že slušné dívky vstávají se svítáním a polehávání a lenošení je známka mravního úpadku, ne-li rovnou znakem nemoci hlavy vhodné na psychiatrii.

Odvrátím pohled od okénka a pohlédnu na něj s povytaženým obočím, když mi nabídne, že vše vysvětlí mým rodičům. Na pár vteřin zaváhám, jak se snažím určit, kolik škody a kolik dobra by to napáchalo. Nakonec se však rozhodnu neriskovat.

"Děkuji, ale myslím, že to bude v pořádku. Napsala jsem jim večer od Michell dopis a jsem si jistá, že pochopí, že abych zůstala dobrá investice pro Ďábla z Barellu, měli by očekávat, že budu muset být občas pryč i po setmění. Navíc, ujistím je, že s námi přes noc byla gardedáma. A to umlčí i mou matku," odmítnu zdvořile jeho nabídku a použiji jeho vlastní slova proti němu ohledně mého popisu jako investice.

To už ale kočár přibržďuje v mé ulici. Znatelně na okamžik zaváhám.

"Mohla bych mít na tebe jednu prosbu?" obrátím se na něj.

Po neskutečně dlouhé době si opět ve svém životě dovolím být obyčejným chlapcem a tak, když mi věnuje zkoumavý pohled, tak na ní mrknu a to nejspíše vede následně k jejímu krátkému a tichému smíchu. Těžce a až bolestně si uvědomím, že bych něco takového chtěl opět slyšet. Dal bych cokoliv, aby ten zvuk neskončil a pokračoval dál. Zní mi to jako rajská hudba. Balzám na všechny bolestivé rány hlavně ty duševní, které jsem utrpěl.
Jakmile promluví a smích je u konce, odolávám nutkání jí poprosit o to, aby nepřestala a dál pokračovala. Jenže tahle byla výjimečná a proto musela být ukončena. Je důležité se vrátit k vážnějším věcem.

”Dobře. Když myslíš… Čekal jsem, že budou mít lepší zabezpečení. Aspoň, já bych měl.” V mém hlase je znatelné zklamání z toho, jak je jim ukradená bezpečnost a že si to vůbec nehlídají. Vím, že bych za to měl být vděčný. Jenže nemůžu si pomoct, ale neskutečně mně to uráží. Je to tak pitomé.
”Nicméně ano, máš pravdu. Všichni raději mluví o sobě.” Povzdechnu si. Pohlédnu z okna, abych tak spatřil, jak se pomalu blížíme k jejímu domovu. Zbývají dva bloky a budeme na místě.
”Doufám, že jsem ti nezpůsobil problémy. Klidně mohu jít s tebou…” Zarazím se, protože si uvědomím, co jsem jí vlastně navrhnul. Možná až moc jsem si dovolil být bláznivým mladým chlapcem, kterého netrápí jeho minulost a povinnosti. A zároveň jsem zapomněl, že ona není obyčejná dívka, která má milovanou rodinu a dokonalý pohádkový život.
”Ehm…Prostě… jako bych nic neřekl.”

On ... právě... řekl... vtip?

Můj mozek jako kdyby nedokázal zpracovat takovou myšlenku. Zamyšleně pozoruji nečitelný výraz Luciana, zatímco řekl ta slova o šatech. Tato chvíle byla jedinečnou proto, že to bylo poprvé, kdy jsem vlastně chtěla vědět, co se odehrává v jeho hlavě. Popostrčena k okraji nezvyklosti vlastním humorným tónem při mé poznámce, doprovázené úsměvem na rtech, se nakonec rozhodnu zariskovat a tuto ojedinělou chvíli udělat ještě výjimečnější, když se tiše a krátce zasměji. Z této odvahy vůbec vypustit smích před ním z úst částečně viním únavu.

"Má švadlena vždy říkala, že správné šaty dokáží zakrýt i špatnou postavu," pronesu, abych utlumila svůj smích ve slovech a pokrčím krátce jedním ramenem.

Návrat k vážnějším pracovním tématům je pozvolný a nenásilný. Aspoň tedy já to tak vnímám. Čím dál tím víc mám totiž dojem, že už mám tu čest jednat s Lucianem-člověkem a ne Lucianem-Ďáblem z barelu. V tomto případě se mi snáze a klidněji přemýšlí. Vezmu na vědomí jeho volbu vzdálenější příbuzné, avšak na pomoc s doklady potřesu hlavou bez zaváhání.

"Jedná se o vstup na ples pořádaný v Muzeu. Nikdo nebude kontrolovat doklady. Stačí jméno, vstupenka a jednoduchý popis příbuznosti k tomu či onomu účastníku. Navíc, všichni raději mluví o sobě, než aby poslouchali o ostatních. Jedině, že by se jednalo o něčí smůlu. Takže nemyslím, že bude třeba cokoliv dalšího," vysvětlím Lucianovi, ačkoliv je možná seznámen s povrchností této společnosti a její malicherností.

Netuším vůbec proč, ale při jeho slovech sklopím pohled a mírně se pousměji. A asi se mi jsem si v noci přeležela ruku na tváři, protože jsem měla pocit, že mě teď mírně pálila.

"To jsou velké sliby. Nejdřív se ale musíš uzdravit, protože jinak ten doživotní kuchař bude trvat sotva pár dní," mírním jeho sliby, otočím se na patě a vrátím se k ohni.

Jakkoliv je ten jeho pohled roztomilý a omluvný, s mým rozhodnutím to nehne ani o píď. Naopak mě to přesvědčí ještě víc, o tom, že mám pravdu. Žaludeční uzel z rozhodování stále cítím, nicméně po včerejšku jej zvládám o něco lépe. Povzdechnu si a ruce si začnu ohřívat o hrnek s čajem.

"Chápu, že by to bylo nejlepší řešení, kdybychom oba dva byli zdraví a v pořádku. Ale ty nejsi zdravý. Máš zvýšenou teplotu a to potom, co jsem tě držela celý včerejší den od zimnice. Tvoje tělo je vyčerpané cestou sem. A vím, že vesnice je už jen pár dní cesty. Ale sakra. Co když se ztratíme? Co když se ti to cestou zhorší? Fyzická námaha není většinou dobrá na rozjíždějící se nemoc. Nejsem sice velký léčitel, ale tohle vím. Chatka nám poskytne prozatím bezpečí. Zamkneme se a přečkáme další den a noc tady. A když ti bude lépe, vyrazíme na cestu. I kdyby to byli ti, co nás chtěli přepadnout, tak to na tom nic nemění," mluvím pomalu, ale rázně. Dívám se přitom na něj. Jen na okmažik sklopím zrak a zhluboka se nadechnu, než nad vzpomínkou před očima na jeho štěněčím pohledem opět zavrtím hlavou. Pak se na něj opět podívám.

"Nerada urážím tvojí kulturu a zvyklosti. Ale ten Lovčí stupidní přístup 'musím všechno zvládnout nehledě na cenu' je kravina, kterou bys měl pustit z hlavy. Protože jinak se uženeš, nebo necháš zabít mnohem dřív, než si vůbec stihneš užít život. A k čemu to pak bude?" zeptám se ho vážně.

"Za to, položit za něco život, stojí jen málo věcí. V ostatních případech je to zbytečné," dodám tlumeným hlasem. Tohle je ostatně jedna z hlavních myšlenek, proč jsem se chtěla držet dál od války. Nechtěla jsem životy brát, ani jsem nechtěla o ten svůj přijít. I když jsem životem jen proplouvala a hledala, kam patřím.

"Jestli přijdou, tak ať. Pokud chtějí nám ublížit. Můžu je omráčit. A stejně jako s tím medvědem, pokud to nepůjde jinak, nechám je za jejich touhy ubližovat a loupit, položit život," pronesu už úplně tiše a pokrčím rameny. Je to tenký led, na který jsem se vydala tímhle prohlášením, ale zjišťuji, že jsem s tím sama smířená. Ostatně, bude to jejich volba, pokud nás napadnou.