Andor.cz - Dračí doupě online

"Ah, samozřejmě," vydechnu a lehce se pousměji nad tím, že Lucian přemýšlel i takto dopředu. To, že měl papíry pro sebe nebylo vůbec překvapivé. To, co mě zarazilo - a snad to nebylo na mě vidět - bylo, že měl tyto věci připravené i pro mne. Snad počítal s tím, že skutečně pojedeme mimo město dříve, než jsem vůbec začala ten list překládat? Kolik kroků dopředu plánuje? Je tohle taky něco s čím už dopředu počítal? V duchu zadupu zárodek dalšího děsu z toho, že se mi to celé vymstí. Stejně byl jen jeden způsob, jak zjistit, jak to skutečně je...

Jeho odpověď příliš nesedí s nabídkou, kterou před chvílí učinil. Nicméně všimnu si spokojeného výrazu, že jsem mu jeho slova vrátila. V duchu si ulehčeně poznamenám, že toto mi prošlo. A co víc, když jej požádám o laskavost, lačně se té možnosti chopí. Byla to o část vteřiny rychlejší odpověď než by byla, kdyby se podivil nad tím, že chci od něj laskavost. Nikdy jsem jej o nic nežádala. A on nekalkuloval, co by z toho mohlo být. Tím se prozradil. Avšak nijak na sobě nedám znát, že jsem ho prokoukla. Bojuji s touhou požádat o něco velkého, něco pro sebe. Ale pak se vrátím k tomu, co mě vedlo zeptat se v první řadě.

"Bílé růže," hlesnu a na dvě vteřiny se odmlčím a dívám se na něj. Záměrně ztlumím hlas. "Nech jí nějaké poslat, prosím. Má je moc ráda. Bude to pro ni znamenat víc než sto zlatých, když budou od tebe. A ona si to zaslouží." Melancholicky se na něj zadívám, pak se zhluboka nadechnu. "To je... vše. Takže nashle zítra."

A pokud mě nijak nepotřebuje dál instruovat, plánuji rychle vystoupil a rychlým krokem zmizet v domě.

”Už je mám hotové.” Víc se k tomu nevyjadřuji. Vlastně s tím mohla počítat.
Štěstí přeje připraveným a já jsem rád připraven na všechny možné situace. Nemluvě o tom, že až s tímto prohnilým místem skončíme, asi bude lepší když budeme začínat pod jinou totožností. Nemám sebemenších pochyb o tom, že by měla mít s tím Ophélie problém.

Co se týče akce, tak jediné co mně zajímá je ta věc, která by nás měla posunout blíže k našemu cíli. O zbytečné pletichaření či dvoření se nemám zájem. Přijde mi to všechno až urážlivě povrchní.

Její slova potvrdím mlčením. Nevím, co bych jí k tomu měl říct. Je to pravda. Ani jeden o sobě moc nemluvíme, chráníme si své křehké polorozpadlé světy, který před okolním světem skrýváme. Jsme vyděšeni, že by se nám mohli rozpadnout a proměnit se v prach, kdybychom je vytáhli na světlo. Naše duše jsou rozbité, několikrát slepené a už nedrží svůj původní tvar. Ani jeden z nás se nehodí do tohoto obyčejného světa.

Počítal jsem s jejím odmítnutím už ve chvíli, kdy jsem svou nabídku vůbec vyslovil. Proč jsem pro všechno na světě něco takového udělal? Chyba už však byla spáchána. A dá mi sežrat to, co jsem jí já sám donutil před nějakou dobou zakusit. Zabolí mně to, ale na tváři mi to zároveň vykouzlí jakousi hrdost za to, že něco takového zvládla udělat.
”Dobrá. Nemám pochyb, že si s tím poradíš.” Říct jí cokoliv jiného a vysvětlovat jí, že jsem to tak úplně nemyslel, teď není podstatné. Sám stejně vůbec netuším, jaké pocity k ní vlastně chovám. Jestli je to pouze posedlost nebo i něco víc, co se teď momentálně ani trochu nehodí.

”Jistě.” Snažím se přitom udržet na uzdě horlivost, kterou to vyslovím a něco mi však říká, že to stejně zaznamená. Vyčkávám s jakýmsi napětím, co za prosbu to vlastně bude.

"Je to jen ples k výročí založení místního muzea. Zajímavá událost pro střední a vyšší třídu, ale nic světoborného," namítnu mírně na jeho nespokojený protest ohledně síly ochranky při vstupu. "Nevpustí tam ty, co budou vypadat akorát příliš ušmudlaní a co se neumí chovat slušně, když jim budou předávat vstupenku. Ale jestli tě to uklidní, tak klidně nějaké falešné papíry udělej."

O samotnou akci jsem neměla zájem z osobního hlediska. Dokázala jsem si dost dobře představit, jak to bude probíhat. Dámy se budou starat pouze o to, aby vypadaly co nejlépe a muži, aby působili co nejzkušeněji. Umělecké a historické exponáty v muzeu jim budou sloužit jen jako kulisy pro jejich vlastní představení, ve kterém jsou oni ti hlavní herci. Děti, pokud tam nějaké budou, budou muset být jako ze škatulky, mlčenlivé, úslužné a rozkošné, aby byly perfektní ukázkou dokonalého života, i když to v zákulisí vypadá jinak.

"A přesto sedí v kočáře dva, kteří o sobě raději mlčí," pronesu polohlasem. Při těch slovech úkosem pohlédnu na Luciana, smutně a vědoucně se pousměji, než odvrátím tvář a pohlédnu ven. Následně polknu. Není mi příliš příjemné hledat shody mezi mnou a ďáblem, ale pro navození pocitu blízkosti to je nezbytné. Nezbývá mi než doufat, že se do té pasti nechytnu sama.

Ulice už poznávám a vím, že brzy budu moct vstoupit do domu. S trochou štěstí budu moct být hned omluvena, abych se aspoň osvěžila a převlékla, než se vrátím do zajetých kolejí svého domácího života. Spánek na mě bude muset počkat až do noci. Už tak v hlavě slyším matky hlas, že slušné dívky vstávají se svítáním a polehávání a lenošení je známka mravního úpadku, ne-li rovnou znakem nemoci hlavy vhodné na psychiatrii.

Odvrátím pohled od okénka a pohlédnu na něj s povytaženým obočím, když mi nabídne, že vše vysvětlí mým rodičům. Na pár vteřin zaváhám, jak se snažím určit, kolik škody a kolik dobra by to napáchalo. Nakonec se však rozhodnu neriskovat.

"Děkuji, ale myslím, že to bude v pořádku. Napsala jsem jim večer od Michell dopis a jsem si jistá, že pochopí, že abych zůstala dobrá investice pro Ďábla z Barellu, měli by očekávat, že budu muset být občas pryč i po setmění. Navíc, ujistím je, že s námi přes noc byla gardedáma. A to umlčí i mou matku," odmítnu zdvořile jeho nabídku a použiji jeho vlastní slova proti němu ohledně mého popisu jako investice.

To už ale kočár přibržďuje v mé ulici. Znatelně na okamžik zaváhám.

"Mohla bych mít na tebe jednu prosbu?" obrátím se na něj.

Po neskutečně dlouhé době si opět ve svém životě dovolím být obyčejným chlapcem a tak, když mi věnuje zkoumavý pohled, tak na ní mrknu a to nejspíše vede následně k jejímu krátkému a tichému smíchu. Těžce a až bolestně si uvědomím, že bych něco takového chtěl opět slyšet. Dal bych cokoliv, aby ten zvuk neskončil a pokračoval dál. Zní mi to jako rajská hudba. Balzám na všechny bolestivé rány hlavně ty duševní, které jsem utrpěl.
Jakmile promluví a smích je u konce, odolávám nutkání jí poprosit o to, aby nepřestala a dál pokračovala. Jenže tahle byla výjimečná a proto musela být ukončena. Je důležité se vrátit k vážnějším věcem.

”Dobře. Když myslíš… Čekal jsem, že budou mít lepší zabezpečení. Aspoň, já bych měl.” V mém hlase je znatelné zklamání z toho, jak je jim ukradená bezpečnost a že si to vůbec nehlídají. Vím, že bych za to měl být vděčný. Jenže nemůžu si pomoct, ale neskutečně mně to uráží. Je to tak pitomé.
”Nicméně ano, máš pravdu. Všichni raději mluví o sobě.” Povzdechnu si. Pohlédnu z okna, abych tak spatřil, jak se pomalu blížíme k jejímu domovu. Zbývají dva bloky a budeme na místě.
”Doufám, že jsem ti nezpůsobil problémy. Klidně mohu jít s tebou…” Zarazím se, protože si uvědomím, co jsem jí vlastně navrhnul. Možná až moc jsem si dovolil být bláznivým mladým chlapcem, kterého netrápí jeho minulost a povinnosti. A zároveň jsem zapomněl, že ona není obyčejná dívka, která má milovanou rodinu a dokonalý pohádkový život.
”Ehm…Prostě… jako bych nic neřekl.”

On ... právě... řekl... vtip?

Můj mozek jako kdyby nedokázal zpracovat takovou myšlenku. Zamyšleně pozoruji nečitelný výraz Luciana, zatímco řekl ta slova o šatech. Tato chvíle byla jedinečnou proto, že to bylo poprvé, kdy jsem vlastně chtěla vědět, co se odehrává v jeho hlavě. Popostrčena k okraji nezvyklosti vlastním humorným tónem při mé poznámce, doprovázené úsměvem na rtech, se nakonec rozhodnu zariskovat a tuto ojedinělou chvíli udělat ještě výjimečnější, když se tiše a krátce zasměji. Z této odvahy vůbec vypustit smích před ním z úst částečně viním únavu.

"Má švadlena vždy říkala, že správné šaty dokáží zakrýt i špatnou postavu," pronesu, abych utlumila svůj smích ve slovech a pokrčím krátce jedním ramenem.

Návrat k vážnějším pracovním tématům je pozvolný a nenásilný. Aspoň tedy já to tak vnímám. Čím dál tím víc mám totiž dojem, že už mám tu čest jednat s Lucianem-člověkem a ne Lucianem-Ďáblem z barelu. V tomto případě se mi snáze a klidněji přemýšlí. Vezmu na vědomí jeho volbu vzdálenější příbuzné, avšak na pomoc s doklady potřesu hlavou bez zaváhání.

"Jedná se o vstup na ples pořádaný v Muzeu. Nikdo nebude kontrolovat doklady. Stačí jméno, vstupenka a jednoduchý popis příbuznosti k tomu či onomu účastníku. Navíc, všichni raději mluví o sobě, než aby poslouchali o ostatních. Jedině, že by se jednalo o něčí smůlu. Takže nemyslím, že bude třeba cokoliv dalšího," vysvětlím Lucianovi, ačkoliv je možná seznámen s povrchností této společnosti a její malicherností.

Netuším vůbec proč, ale při jeho slovech sklopím pohled a mírně se pousměji. A asi se mi jsem si v noci přeležela ruku na tváři, protože jsem měla pocit, že mě teď mírně pálila.

"To jsou velké sliby. Nejdřív se ale musíš uzdravit, protože jinak ten doživotní kuchař bude trvat sotva pár dní," mírním jeho sliby, otočím se na patě a vrátím se k ohni.

Jakkoliv je ten jeho pohled roztomilý a omluvný, s mým rozhodnutím to nehne ani o píď. Naopak mě to přesvědčí ještě víc, o tom, že mám pravdu. Žaludeční uzel z rozhodování stále cítím, nicméně po včerejšku jej zvládám o něco lépe. Povzdechnu si a ruce si začnu ohřívat o hrnek s čajem.

"Chápu, že by to bylo nejlepší řešení, kdybychom oba dva byli zdraví a v pořádku. Ale ty nejsi zdravý. Máš zvýšenou teplotu a to potom, co jsem tě držela celý včerejší den od zimnice. Tvoje tělo je vyčerpané cestou sem. A vím, že vesnice je už jen pár dní cesty. Ale sakra. Co když se ztratíme? Co když se ti to cestou zhorší? Fyzická námaha není většinou dobrá na rozjíždějící se nemoc. Nejsem sice velký léčitel, ale tohle vím. Chatka nám poskytne prozatím bezpečí. Zamkneme se a přečkáme další den a noc tady. A když ti bude lépe, vyrazíme na cestu. I kdyby to byli ti, co nás chtěli přepadnout, tak to na tom nic nemění," mluvím pomalu, ale rázně. Dívám se přitom na něj. Jen na okmažik sklopím zrak a zhluboka se nadechnu, než nad vzpomínkou před očima na jeho štěněčím pohledem opět zavrtím hlavou. Pak se na něj opět podívám.

"Nerada urážím tvojí kulturu a zvyklosti. Ale ten Lovčí stupidní přístup 'musím všechno zvládnout nehledě na cenu' je kravina, kterou bys měl pustit z hlavy. Protože jinak se uženeš, nebo necháš zabít mnohem dřív, než si vůbec stihneš užít život. A k čemu to pak bude?" zeptám se ho vážně.

"Za to, položit za něco život, stojí jen málo věcí. V ostatních případech je to zbytečné," dodám tlumeným hlasem. Tohle je ostatně jedna z hlavních myšlenek, proč jsem se chtěla držet dál od války. Nechtěla jsem životy brát, ani jsem nechtěla o ten svůj přijít. I když jsem životem jen proplouvala a hledala, kam patřím.

"Jestli přijdou, tak ať. Pokud chtějí nám ublížit. Můžu je omráčit. A stejně jako s tím medvědem, pokud to nepůjde jinak, nechám je za jejich touhy ubližovat a loupit, položit život," pronesu už úplně tiše a pokrčím rameny. Je to tenký led, na který jsem se vydala tímhle prohlášením, ale zjišťuji, že jsem s tím sama smířená. Ostatně, bude to jejich volba, pokud nás napadnou.

”Ano, máš pravdu. Zatím se mně drželo ohromné štěstí, že jsem to ještě nepotřeboval. Nemluvě o tom, že si stejně myslím, že by mně žádné neslušeli. Nemám na to prostě postavu.” Myslím na to naprosto vážně. Sice to říká tím vážným tónem, dokonce se tak i tvářím. Nicméně vnitřně se tomu směju. Jsem neskutečně zvědavý, jak na to bude Ophélie reagovat. Nemůžu si pomoct, stále si s ní potřebuji takhle hrát.

Pozorně vyčkávám na to, až mi sdělí svoje otázky. První otázku si sama dokonce částečně zodpoví.
”Ano, přesně. Tohle je rozhovor, který bude vhodný nechat do bezpečí. Zítra pro tebe pošlu kočár na adresu. Myslím, že bude lepší to udělat mimo podnik.”
Na její další otázku se musím pro změnu já zamyslet.
”Dobrá poznámka. V tom případě bude nejlepší, když si zahraješ na svou vzdálenou příbuznou.” Netrvalo to ani moc dlouho, než jsem došel k rozhodnutí. Nebudeme riskovat, že by si někdo spojil dvě a dvě dohromady. Nebudeme zbytečně ohrožovat její rodinu, obzvláště když tomu jde předejít. Nemám vůbec pochyb, že zvládne sehrát svou roli. Včerejší divadýlko v tom vetešnictví mně neskutečně přesvědčilo o jejich schopnostech.
”Budeš něco potřebovat? Nějaké falešné doklady?”

”A co kdybys nemusela nikdy vařit, protože bych byl tvůj doživotní kuchař?” Začnu s ní smlouvat a zároveň je to svým způsobem i příslib. Až se odsud dostaneme, budu jí hýčkat. Vynahradím jí to všechno utrpení, které musela tady zažít.
Jsem tak plně rozhodnutý, až mně to samotného překvapí. Dám tak průchod pochybnostem. Co když už tě nebude potřebovat a najde si někoho jiného?
Zatřepu hlavou. Nesmím takto uvažovat. Ještě jsme se ani pořádně nedostali nikam. Nemluvě o tom, že momentálně řešíme mnohem důležitější věci. Nemůžu svou mysl zaměstnávat zbytečnostmi, které se ani nemusí naplnit.

Převezmu si jídlo a pořádně se do něj zakousnu. Musím uznat, že mám fakt hlad.Není tedy divu, že svou porci spořádám docela rychle. Ovšem o tom, zda mi to chutná by se dalo dohadovat. Nemůžu si pomoct, ale dost se těším na to, kdy si budu užívat jídlo kvůli chuti a ne kvůli účelnosti.

Jakmile rozhodne, že dnes nepůjdeme, zarazím se. Rád bych jí oponoval, ale na tom její pohledu je něco, co mně ihned umlčí. Těžce spolknu poslední sousto. Věnuji ji rozpačitý pohled, který by ji mohl připomenout nakopnuté štěně.
”Já jsem se chtěl jen vyhnout možnému střetnutí a využít toho, že sem ještě nepřišli.” S tím na ní upřeně pohlédnu.
”Stále to mohu být ti, kteří nás chtěli přepadnout.” Nadhodím myšlenku, ale nějak víc se k tomu nevyjadřuji. Jsem neskutečně vděčný za její starostlivost. Jenže je také důležité si uvědomit hrozící nebezpečí, kterému můžeme předejít tím, že půjdeme dál.
Horečka, nehorečka. Budu to muset zvládnout a já to zvládnu. Abys zase nezkolaboval a nehodil to všechno opět na ní.

Upřímnost je někdy škodu, pomyslím si, když se dívám na Luciana, který mě upozorní, že moje okovy mi sice nasadil na ruce on, ale že skutečný žalářník je skryt ve stínech a dny mého otročení neodčítá z mého rozsudku. Volnost, o níž mluví, mě sice láká, ale v mých očích je ještě dost daleko na to, abych se na ni soustředila. Já se raději dívám sobě pod nohy na jednotlivé schody, než do výšin, kde na mě čeká vrchol mého stoupání. Ještě bych mohla jít do mdlob z toho, kolik schodů mi ještě zbývá. Na jeho požadavky přikývnu. I když ten poslední akceptuji se záchvěvem úsměvu na rtech.

"Je vidět, že jsi ještě nikdy nenosil ženské šaty. Všechny byly navržené tak, aby se žena příliš nehýbala a spíše byla jen na ozdobu," pronesu tiše s lehkým náznakem pobavení. "Ale ano, myslím, že chápu, co tím chceš říct. Budu to mít na mysli."

Když jsem tuto otázku od něj dostala včera, bála jsem se na cokoliv zeptat. Byla jsem v jeho hrsti a nesměla jsem se špatně podívat jeho směrem, abych mu nedala záminku k dalšímu vyhrožování. To se zatím zdálo být minulostí. Teď jsem se nemusela ani dlouho zamýšlet, abych nějaké otázky vymyslela.

"Chtěla bych vědět víc o té věci, co hledáme. Ale hádám, že to je rozhovor na někam jinam. Snad zítra?" navrhnu a pozvednu obočí v té otázce. Div se sama nedivím, že se ho ptám na schůzku v soukromí. Já. Jeho. Bože.

"A pak se taky nabízí otázka, zda na ten ples jdu skutečně za sebe, nebo mám raději využít dalšího maskování. Pozvánka na jméno rodičů bude sice naší vstupenkou dovnitř, ale mohla bych tvrdit, že jsem nějaká vzdálená příbuzná," zeptám se na praktickou otázku ohledně plesu.

Otázek bych na něj měla samozřejmě mnohem víc, ale žádná z nich mi nepřišla adekvátní na tohle místo a čas. A u některých jsem si byla jistá, že nedostanu přímou odpověď.

"Hm," přikývnu na jeho pochvalu. "Jo, ale uvědomila jsem si to až druhý den ráno. Takže to s tou chválou nemusíš přehánět." Nakonec mi to nedá a přiznám se ke svojí chybě.

"Neboj, všechno z toho ti naúčtuju. Doufám, že máš od koho si půjčit," pokouším se odlehčit situaci, když mi děkuje. Snažím se tím zahnat hlavně všechny ty nepříjemné vzpomínky a myšlenky, co jsem za poslední dva dny měla. Protože však cítím, že má zvýšenou teplotu, nepřidám k tomu úsměv, neboť mi to dělá starost. Mlčky ho nechám odejít ven. Zabalím se víc do kožešiny a přesunu se k ohništi, kam natahám trochu jídla na snídani pro oba. Pak se zachumlám do kožešiny, když si k ohni sednu.

Počkám na Kristophera až se vrátí a začne dělat čaj. Podám mu jídlo a sama pomalu ujídám sušené maso bez velkého apetitu. Navzdory síle, kterou jsem vynaložila, jsem se necítila hladová. Buď to bylo mým vlastním zamyšlením nad Krisovým stavem, a nebo proto, že jsem včera oproti jiným dnům nic moc fyzicky náročného nedělala.

"Souhlasím s tím batohem. Jídla je tu na cestu dost," začnu pomalu a pozoruji jej, jak připravuje čaj. Přestanu ujídat maso. Zhluboka se nadechnu a odhodlám se k tomu, rázně zamítnout jeho další postup. Nedělám tohle rozhodování ráda, ale přijde mi, že neuvažuje rozumně. "Ale nesouhlasím s tím, abychom dneska šli. Není ti dobře, Krisi. Máš zvýšenou teplotu. Do zítra se odsud nehneme. Ne, dokud si nebudu jistá, že ti je lépe. A promiň, tohle není otevřené diskuzi."

Pohlédnu na něj pevným pohledem plným odhodlání. Což u mně asi ještě pořádně neviděl. Není v tom můj vzdor a pohrdání z počátku naší známosti, ale jen rozhodnost.