Andor.cz - Dračí doupě online

”Ano, máš pravdu. Zatím se mně drželo ohromné štěstí, že jsem to ještě nepotřeboval. Nemluvě o tom, že si stejně myslím, že by mně žádné neslušeli. Nemám na to prostě postavu.” Myslím na to naprosto vážně. Sice to říká tím vážným tónem, dokonce se tak i tvářím. Nicméně vnitřně se tomu směju. Jsem neskutečně zvědavý, jak na to bude Ophélie reagovat. Nemůžu si pomoct, stále si s ní potřebuji takhle hrát.

Pozorně vyčkávám na to, až mi sdělí svoje otázky. První otázku si sama dokonce částečně zodpoví.
”Ano, přesně. Tohle je rozhovor, který bude vhodný nechat do bezpečí. Zítra pro tebe pošlu kočár na adresu. Myslím, že bude lepší to udělat mimo podnik.”
Na její další otázku se musím pro změnu já zamyslet.
”Dobrá poznámka. V tom případě bude nejlepší, když si zahraješ na svou vzdálenou příbuznou.” Netrvalo to ani moc dlouho, než jsem došel k rozhodnutí. Nebudeme riskovat, že by si někdo spojil dvě a dvě dohromady. Nebudeme zbytečně ohrožovat její rodinu, obzvláště když tomu jde předejít. Nemám vůbec pochyb, že zvládne sehrát svou roli. Včerejší divadýlko v tom vetešnictví mně neskutečně přesvědčilo o jejich schopnostech.
”Budeš něco potřebovat? Nějaké falešné doklady?”

”A co kdybys nemusela nikdy vařit, protože bych byl tvůj doživotní kuchař?” Začnu s ní smlouvat a zároveň je to svým způsobem i příslib. Až se odsud dostaneme, budu jí hýčkat. Vynahradím jí to všechno utrpení, které musela tady zažít.
Jsem tak plně rozhodnutý, až mně to samotného překvapí. Dám tak průchod pochybnostem. Co když už tě nebude potřebovat a najde si někoho jiného?
Zatřepu hlavou. Nesmím takto uvažovat. Ještě jsme se ani pořádně nedostali nikam. Nemluvě o tom, že momentálně řešíme mnohem důležitější věci. Nemůžu svou mysl zaměstnávat zbytečnostmi, které se ani nemusí naplnit.

Převezmu si jídlo a pořádně se do něj zakousnu. Musím uznat, že mám fakt hlad.Není tedy divu, že svou porci spořádám docela rychle. Ovšem o tom, zda mi to chutná by se dalo dohadovat. Nemůžu si pomoct, ale dost se těším na to, kdy si budu užívat jídlo kvůli chuti a ne kvůli účelnosti.

Jakmile rozhodne, že dnes nepůjdeme, zarazím se. Rád bych jí oponoval, ale na tom její pohledu je něco, co mně ihned umlčí. Těžce spolknu poslední sousto. Věnuji ji rozpačitý pohled, který by ji mohl připomenout nakopnuté štěně.
”Já jsem se chtěl jen vyhnout možnému střetnutí a využít toho, že sem ještě nepřišli.” S tím na ní upřeně pohlédnu.
”Stále to mohu být ti, kteří nás chtěli přepadnout.” Nadhodím myšlenku, ale nějak víc se k tomu nevyjadřuji. Jsem neskutečně vděčný za její starostlivost. Jenže je také důležité si uvědomit hrozící nebezpečí, kterému můžeme předejít tím, že půjdeme dál.
Horečka, nehorečka. Budu to muset zvládnout a já to zvládnu. Abys zase nezkolaboval a nehodil to všechno opět na ní.

Upřímnost je někdy škodu, pomyslím si, když se dívám na Luciana, který mě upozorní, že moje okovy mi sice nasadil na ruce on, ale že skutečný žalářník je skryt ve stínech a dny mého otročení neodčítá z mého rozsudku. Volnost, o níž mluví, mě sice láká, ale v mých očích je ještě dost daleko na to, abych se na ni soustředila. Já se raději dívám sobě pod nohy na jednotlivé schody, než do výšin, kde na mě čeká vrchol mého stoupání. Ještě bych mohla jít do mdlob z toho, kolik schodů mi ještě zbývá. Na jeho požadavky přikývnu. I když ten poslední akceptuji se záchvěvem úsměvu na rtech.

"Je vidět, že jsi ještě nikdy nenosil ženské šaty. Všechny byly navržené tak, aby se žena příliš nehýbala a spíše byla jen na ozdobu," pronesu tiše s lehkým náznakem pobavení. "Ale ano, myslím, že chápu, co tím chceš říct. Budu to mít na mysli."

Když jsem tuto otázku od něj dostala včera, bála jsem se na cokoliv zeptat. Byla jsem v jeho hrsti a nesměla jsem se špatně podívat jeho směrem, abych mu nedala záminku k dalšímu vyhrožování. To se zatím zdálo být minulostí. Teď jsem se nemusela ani dlouho zamýšlet, abych nějaké otázky vymyslela.

"Chtěla bych vědět víc o té věci, co hledáme. Ale hádám, že to je rozhovor na někam jinam. Snad zítra?" navrhnu a pozvednu obočí v té otázce. Div se sama nedivím, že se ho ptám na schůzku v soukromí. Já. Jeho. Bože.

"A pak se taky nabízí otázka, zda na ten ples jdu skutečně za sebe, nebo mám raději využít dalšího maskování. Pozvánka na jméno rodičů bude sice naší vstupenkou dovnitř, ale mohla bych tvrdit, že jsem nějaká vzdálená příbuzná," zeptám se na praktickou otázku ohledně plesu.

Otázek bych na něj měla samozřejmě mnohem víc, ale žádná z nich mi nepřišla adekvátní na tohle místo a čas. A u některých jsem si byla jistá, že nedostanu přímou odpověď.

"Hm," přikývnu na jeho pochvalu. "Jo, ale uvědomila jsem si to až druhý den ráno. Takže to s tou chválou nemusíš přehánět." Nakonec mi to nedá a přiznám se ke svojí chybě.

"Neboj, všechno z toho ti naúčtuju. Doufám, že máš od koho si půjčit," pokouším se odlehčit situaci, když mi děkuje. Snažím se tím zahnat hlavně všechny ty nepříjemné vzpomínky a myšlenky, co jsem za poslední dva dny měla. Protože však cítím, že má zvýšenou teplotu, nepřidám k tomu úsměv, neboť mi to dělá starost. Mlčky ho nechám odejít ven. Zabalím se víc do kožešiny a přesunu se k ohništi, kam natahám trochu jídla na snídani pro oba. Pak se zachumlám do kožešiny, když si k ohni sednu.

Počkám na Kristophera až se vrátí a začne dělat čaj. Podám mu jídlo a sama pomalu ujídám sušené maso bez velkého apetitu. Navzdory síle, kterou jsem vynaložila, jsem se necítila hladová. Buď to bylo mým vlastním zamyšlením nad Krisovým stavem, a nebo proto, že jsem včera oproti jiným dnům nic moc fyzicky náročného nedělala.

"Souhlasím s tím batohem. Jídla je tu na cestu dost," začnu pomalu a pozoruji jej, jak připravuje čaj. Přestanu ujídat maso. Zhluboka se nadechnu a odhodlám se k tomu, rázně zamítnout jeho další postup. Nedělám tohle rozhodování ráda, ale přijde mi, že neuvažuje rozumně. "Ale nesouhlasím s tím, abychom dneska šli. Není ti dobře, Krisi. Máš zvýšenou teplotu. Do zítra se odsud nehneme. Ne, dokud si nebudu jistá, že ti je lépe. A promiň, tohle není otevřené diskuzi."

Pohlédnu na něj pevným pohledem plným odhodlání. Což u mně asi ještě pořádně neviděl. Není v tom můj vzdor a pohrdání z počátku naší známosti, ale jen rozhodnost.

"Samozřejmě, tvůj dluh je u mně takto o něco snížen. Ovšem, nejde o mně. Jak jsem řekl nejsem ten, kdo tahá za ty hlavní nitky. A nechci strašit, jen měj na vědomí to, že je otázkou jestli bude někdy tvůj dluh úplně smazán." Vyslovím tuto nepříjemnost nahlas. Přijal jsem zřejmě svou roli a to být pro ni poslem ne zrovna příjemných zpráv.
"Nicméně pokud mi máš dál v úmyslu pomáhat tak pracujeme na tom, aby nebyly žádné rodinné dluhy a my mohli konečně volně žít." Dodám ještě, aby se neřeklo a jsem rád, že si váček bez dalších naprosto zbytečných slov jej převzala.

Na její otázku ohledně toho, jaké by preferoval se musím lehce zamyslet. Nevyznám se moc v dámských šatech.
"Jediné co budu chtít, aby měli rudou barvu a také, abys v nich neměla problém se hýbat, kdyby náhodou byla potřeba například urychleně zmizet ze scény." Vyslovím nakonec své preference. Nechám na ní, ať si to přebere po svém.
"Máš nějaké otázky?" Jsem zvědavý, jestli se mně opravdu na něco zeptá nebo jí opravdu stačilo to, co ji Michell řekla. Na mé tváři je vidět pouze zvědavost. Pokud se zeptá, tak na co? Copak jí bude trápit nejvíce?

"Zatraceně. Udělala jsi dobře." S tím k ní přijdu, abych si od ní vzal klíče a ona tak nemusela zbytečně vstávat ze svého ležení. Chci jí vynahradit ten čas, kdy se o mně starala a byla nejspíš z toho všeho na trní.
Ani trochu se mi nezamlouvá skutečnost, že tady někdo před námi přebýval. Nejsem si však jistý tím, zda-li to byl někdo z našich nebo někdo jiný. Na druhou stranu, není to zase tak daleko, aby to nemohli být ti od kterých nás nejspíše čekalo přepadení.
"Mnohem lépe a to díky tobě." Pronesu s přátelským úsměvem, když mi sáhne na čelo. Její dotek mi je opravdu velmi příjemný. Má tak příjemně studenou ruku a ona tak může zjistit, že mám o něco zvýšenou teplotu.

"Pořádně se probereme, posilníme… měli bychom se vydat na cestu a nepokoušet tak svoje štěstí." Navrhnu ji a přejdu ke dveřím, abych je odemkl. Následně si jdu jako první odskočit a následně naberu do hrnce sníh na vodu. S ním se zase přesunu do chatky, abych jej přeměnil na vodu a mohl udělat čaj.
Posadím se zpátky k ohni.
"Myslím, že bychom se neměli vracet pro ten batoh. Sebereme všechno potřebné a půjdeme dál." Rozleji nám oběma čaj a hrnek ji podám.

Všimnu si, jak se mu na tváři vytvořil nečitelný výraz. Vím, že skrývá své emoce, ale absolutně netuším jaké emoce to jsou. Jsem příliš unavená na to, abych dokázala v jeho kamenných rysem rozeznávat ty jemné nuance, co by jej mohly prozradit. A vlastně mě to v tu dobu zas až tak tolik netrápilo. Stěžejní byl fakt, že se nesnažil tvářit jako pomstychtivý bůh pomsty a utrpení. Odvrátím od něj zrak a vyhlédnu ven z okénka, když začne přepočítávat mince. Vlastně netuším, kolik jich tam zbylo a nezáleží mi na tom. Podepřu si rukou bradu a sleduji, jak se míhají za oknem domy a lidé spěchající do práce, což jsou nejčastěji chlapci s novinami.

Nevím, zda nad něčím přemýšlím, nebo prostě jen bezmyšlenkovitě pozoruji okolí a čekám až cesta končí, ale Lucianův hlas mne z toho vytrhne. Obrátím se opět na něj a lehce se zamračím, když mi podává nazpět váček s penězi. Těknu k němu pohledem, ale vypadá dost nekompromisně. Přesto zaváhám.

"Nemusíš mi za to platit," poznamenám a krátce se zahledím zase na ten váček. "Tedy, ne takhle. Stačí, když o to snížíš můj dluh," opravím se a pohlédnu na něj. V duchu ale uznávám, že by se mi peníze hodily, obzvlášť, když si mám kupovat nové šaty na ten ples. Opatrně se po váčku s mincemi natáhnu rukou.

"Ale jestli na tom trváš, neodmítnu. Mám volnou ruku ve výběru šatů?" zeptám se, když sevřu váček ve svých rukou.

Ostatně, budou to šaty placené jím, tak třeba to pro něj bude mít větší váhu.

Navíc, byla jsem zvědavá, jestli nějaké požadavky přeci jen vyřkne.

Neměla jsem žádné sny. Nebo aspoň o nich nevím. Prostě byl večer, já cítila únavu celého těla a jak mám těžká víčka. V další chvíli jsem slyšela tichý pozvolný šramot v chatce. Necítila jsem se o moc víc odpočatá než večer, ale přesto jsem se donutila otevřít oči. Nemusela jsem se vlastně ani pohnout, abych spatřila původce těch zvuků. Kris se skutečně probudil a teď se převlékal. Hned, jak mi došlo, že se dívám na jeho obnažená záda, když se soukal do úzké košile, zavřela jsem opět oči. Pamatovala jsem na slib, co jsem mu dala, a mínila jsem jej dodržet. A no dobře, uznávám, že moje oči byly také mnohem spokojenější, když mohly být zakryté stále docela těžkými víčky.

Tak přece jen se probral. Už to není jen na mě, pomyslela jsem si ulehčeně a najednou se mi dýchalo snáze. Balvan zodpovědnosti spadl z mého hrudníku.

Ani jsem se nehnula a užívala si uvolněného polehávání, když Kristopher začal rozdělávat oheň a dál se pohybovat po chatce. Ve chvíli, kdy mi došlo, že lomcuje s dveřmi ven, které jsem včera zamkla, jsem se zhluboka nadechla a zvedla se namáhavě do sedu.

"Zamkla jsem, klíč mám u sebe," promluvím na něj a z pod pláště, co jsem použila místo polštáře, vytáhnu ruku s klíčem od dveří. Přelétnu jej krátce pohledem, abych se ujistila, že nevypadá na omdlení a neochotně se zvednu, abych mu ten klíč podala. Kožešinu si nechám kolem ramen.

"Chatka byla odemčená, když jsme přišli. A byli tu připravené kožešiny v rohu a čerstvé zásoby. Myslela jsem si, že by mohli být v okolí lovci, a proto tu chatku nezavřeli. Nechtěla jsem, aby nás překvapili ve spánku," vysvětlím mu během cesty k němu a klíč mu podám.

"Jak ti je Krisi? Už nemáš zimnici?" zeptám se starostlivě a automaticky mu dám ruku na čelo. Teplotu jsem mu kontrolovala dost často a teď to udělám tak automaticky, že mě ani nenapadne, že bych se možná měla zeptat než to udělám.

Opět jsem se ocitám v oné sněhové přívětivé krajině. Je to jako balzám na bolavou duši, potom co všechno zažila. Ten neskutečný děs z toho, že jsem zodpovědný za nejen svůj život, ale i za její. Beze mě by byla ztracena. A nejspíše by dlouho nepřežila.Nevěděla by, kde hledat chatky, které nám tolik zachránili život.
Byl jsem neskutečně vděčný svému vnitřnímu kompasu, který přesně věděl kam jít. Nebýt jej, myslím si, že taky dlouho nevydržíme. Netuším. Možná ano, možná ne.
Jediné mi je však naprosto jasné, že bychom byli nuceni pro přežití dělat věci, které by se ani jednomu z nás nelíbili. Zabíjet nebohá zvířata, abychom utišili svůj hlad nebo spaní v těsné blízkosti kvůli vzájemnému teplu. Kdo ví, jak dlouho bychom něco takového zvládli?

Jenže nestalo se tak a já jsem za to neskutečně rád. A tak si v této sněhobílé krajině kleknu na kolena, využiji chvíli klidu, kterou zde mám a pořádně se pomodlím k Djelovi, který nad námi celou dobu držel ochrannou ruku. A kterému bylo zřejmě naprosto ukradené, že je Shae griša. Je možné, že jen my lidé vidíme mezi námi rozdíly. Protože Djel si ji pod své ochranné větve.

Cítím, že mám ještě čas. Moje tělo ještě odpočívá, sbírá síly na další pochod. Na všechno to náročné, co nás ještě určitě potká.
Mrzí mě, že to teď je na bedrech mé společnici na cestách. Ale možná jen to celé je prostě zkouška, kterou jsme měli oba podstoupit a která nás možná měla ještě více sblížit.

***

Zřejmě už byl můj čas…
Cítil jsem chlad, ale už ne tak příšerný, který se zakusuje do těla jako hladová šelma. Tohle byla jen taková nepříjemnost vychladlého ohně. Opatrně jsem se posadil a uvědomil si přitom bolestně, že moje tělo stále není v nejlepším stavu. Že by ještě potřebovalo klid a odpočinek. Nicméně to, že jsem teď vzhůru je určitě z nějakého naléhavého důvodu. A tak jsem se co nejtišeji dovedu zvednu zahalený do kožešin, abych tak neprobudil svou spící společnici, která potřeboval sama také odpočívat. Začnu opět přivádět k životu oheň. Jakmile se mi to podaří, převléknu se do suchého oblečení, které tu zřejmě Shae našla a leží u mého lůžka.
Košile, která mi je přes ramena úzká je stále lepší než nic. Kalhoty jsou mi o něco kratší, ale tlusté dlouhé ponožky ten rozdíl zmírní. Moje předchozí oblečení je stále vlhké a mohu jen doufat, že se to změní, než vyrazíme na cestu.

Pokud jsem ji už do této chvíle neprobral, tak se mi to nejspíš podařilo teď, když jsem se snažil otevřít dveře a zjistil, že jsou zamčené.

Snažím se nedat na sobě znát překvapení. Samozřejmě, že jsem si poskládal z viditelných všudypřítomných důkazů, že si spolu povídaly.
Nečekal jsem však, že to bude takhle intenzivní. Nebude lhát, že jsem svým způsobem testoval, jestli Michell nebude proti Ophélii něco mít. Vzhledem k tomu, že poslední dobou jsem před ní nemluvil o nikom jiném než o ní. Když se nad tím pozastavím, musel jsem jí tím opravdu hodně ublížit. A tak samozřejmě z čisté automatiky jsem tedy předpokládal, že bude žárlit a kdo ví co ještě.
Zdá se, že lidským vztahům pořádně nerozumím. Možná je dobře, že to tak dopadlo.

Když pronese to o tom, že Michell se dozvěděla od ní informace o jejím životě a slyšela je z jejich vlastních úst, cítím já opravdu zvláštní emoci, která mnou cloumá… a to žárlivost.
Všechny informace, co o ní mám jsem nasbíral pomocí podplácení jejich bývalého služebnictva, které jsem musel nejdříve najít. Potom jsem poslouchal rozhorovy jejich kolegů. A aby to nebylo málo jednou jsem byl příčinou toho, že se jedné herečce, co jí nepřála slávu, stala nehoda. Vůbec nic jsem neslyšel od ní. Nepočítám-li to, co se stalo v mé pracovně.

Nebudu lhát, že za celkový tento rozhovor mohly jisté obavy z toho, co o mně vlastně všechno ví. Když se nad tím pozastavím, tak i kdyby celou dobu strávili debatou o mé osobě asi by to nakonec nebylo tak špatné. Sám jsem se přece rozhodl, že jí budu důvěřovat. To že tu nejtěžší část za mně udělá někdo jiný, není vlastně zas tak špatné.
Měl bych se cítit dobře a ne tak, jak se cítím. Jak mnou lomcuje pocit zklamání.
Na tváři mám však polo nasazenou masku. Působím jako Ďabel, ale s lidskou tváří. Snažím se však, aby nebyla schopna z mé tváře nic vyčíst.

Když mi předá měšec, vezmu si jej. Přepočítam jej a následně vytáhnu z kapsy od kalhot ještě nějaké mince, které hodím do měšce a podám jí ho.
"Říkal jsem, že si máš zbytek mincí nechat. Máš tam i něco navíc za co si můžeš koupit nějaké pěkné šaty na ten ples."
Je na mně vidět, že o tom odmítám dále debatovat.