Andor.cz - Dračí doupě online

"Samozřejmě, tvůj dluh je u mně takto o něco snížen. Ovšem, nejde o mně. Jak jsem řekl nejsem ten, kdo tahá za ty hlavní nitky. A nechci strašit, jen měj na vědomí to, že je otázkou jestli bude někdy tvůj dluh úplně smazán." Vyslovím tuto nepříjemnost nahlas. Přijal jsem zřejmě svou roli a to být pro ni poslem ne zrovna příjemných zpráv.
"Nicméně pokud mi máš dál v úmyslu pomáhat tak pracujeme na tom, aby nebyly žádné rodinné dluhy a my mohli konečně volně žít." Dodám ještě, aby se neřeklo a jsem rád, že si váček bez dalších naprosto zbytečných slov jej převzala.

Na její otázku ohledně toho, jaké by preferoval se musím lehce zamyslet. Nevyznám se moc v dámských šatech.
"Jediné co budu chtít, aby měli rudou barvu a také, abys v nich neměla problém se hýbat, kdyby náhodou byla potřeba například urychleně zmizet ze scény." Vyslovím nakonec své preference. Nechám na ní, ať si to přebere po svém.
"Máš nějaké otázky?" Jsem zvědavý, jestli se mně opravdu na něco zeptá nebo jí opravdu stačilo to, co ji Michell řekla. Na mé tváři je vidět pouze zvědavost. Pokud se zeptá, tak na co? Copak jí bude trápit nejvíce?

"Zatraceně. Udělala jsi dobře." S tím k ní přijdu, abych si od ní vzal klíče a ona tak nemusela zbytečně vstávat ze svého ležení. Chci jí vynahradit ten čas, kdy se o mně starala a byla nejspíš z toho všeho na trní.
Ani trochu se mi nezamlouvá skutečnost, že tady někdo před námi přebýval. Nejsem si však jistý tím, zda-li to byl někdo z našich nebo někdo jiný. Na druhou stranu, není to zase tak daleko, aby to nemohli být ti od kterých nás nejspíše čekalo přepadení.
"Mnohem lépe a to díky tobě." Pronesu s přátelským úsměvem, když mi sáhne na čelo. Její dotek mi je opravdu velmi příjemný. Má tak příjemně studenou ruku a ona tak může zjistit, že mám o něco zvýšenou teplotu.

"Pořádně se probereme, posilníme… měli bychom se vydat na cestu a nepokoušet tak svoje štěstí." Navrhnu ji a přejdu ke dveřím, abych je odemkl. Následně si jdu jako první odskočit a následně naberu do hrnce sníh na vodu. S ním se zase přesunu do chatky, abych jej přeměnil na vodu a mohl udělat čaj.
Posadím se zpátky k ohni.
"Myslím, že bychom se neměli vracet pro ten batoh. Sebereme všechno potřebné a půjdeme dál." Rozleji nám oběma čaj a hrnek ji podám.

Všimnu si, jak se mu na tváři vytvořil nečitelný výraz. Vím, že skrývá své emoce, ale absolutně netuším jaké emoce to jsou. Jsem příliš unavená na to, abych dokázala v jeho kamenných rysem rozeznávat ty jemné nuance, co by jej mohly prozradit. A vlastně mě to v tu dobu zas až tak tolik netrápilo. Stěžejní byl fakt, že se nesnažil tvářit jako pomstychtivý bůh pomsty a utrpení. Odvrátím od něj zrak a vyhlédnu ven z okénka, když začne přepočítávat mince. Vlastně netuším, kolik jich tam zbylo a nezáleží mi na tom. Podepřu si rukou bradu a sleduji, jak se míhají za oknem domy a lidé spěchající do práce, což jsou nejčastěji chlapci s novinami.

Nevím, zda nad něčím přemýšlím, nebo prostě jen bezmyšlenkovitě pozoruji okolí a čekám až cesta končí, ale Lucianův hlas mne z toho vytrhne. Obrátím se opět na něj a lehce se zamračím, když mi podává nazpět váček s penězi. Těknu k němu pohledem, ale vypadá dost nekompromisně. Přesto zaváhám.

"Nemusíš mi za to platit," poznamenám a krátce se zahledím zase na ten váček. "Tedy, ne takhle. Stačí, když o to snížíš můj dluh," opravím se a pohlédnu na něj. V duchu ale uznávám, že by se mi peníze hodily, obzvlášť, když si mám kupovat nové šaty na ten ples. Opatrně se po váčku s mincemi natáhnu rukou.

"Ale jestli na tom trváš, neodmítnu. Mám volnou ruku ve výběru šatů?" zeptám se, když sevřu váček ve svých rukou.

Ostatně, budou to šaty placené jím, tak třeba to pro něj bude mít větší váhu.

Navíc, byla jsem zvědavá, jestli nějaké požadavky přeci jen vyřkne.

Neměla jsem žádné sny. Nebo aspoň o nich nevím. Prostě byl večer, já cítila únavu celého těla a jak mám těžká víčka. V další chvíli jsem slyšela tichý pozvolný šramot v chatce. Necítila jsem se o moc víc odpočatá než večer, ale přesto jsem se donutila otevřít oči. Nemusela jsem se vlastně ani pohnout, abych spatřila původce těch zvuků. Kris se skutečně probudil a teď se převlékal. Hned, jak mi došlo, že se dívám na jeho obnažená záda, když se soukal do úzké košile, zavřela jsem opět oči. Pamatovala jsem na slib, co jsem mu dala, a mínila jsem jej dodržet. A no dobře, uznávám, že moje oči byly také mnohem spokojenější, když mohly být zakryté stále docela těžkými víčky.

Tak přece jen se probral. Už to není jen na mě, pomyslela jsem si ulehčeně a najednou se mi dýchalo snáze. Balvan zodpovědnosti spadl z mého hrudníku.

Ani jsem se nehnula a užívala si uvolněného polehávání, když Kristopher začal rozdělávat oheň a dál se pohybovat po chatce. Ve chvíli, kdy mi došlo, že lomcuje s dveřmi ven, které jsem včera zamkla, jsem se zhluboka nadechla a zvedla se namáhavě do sedu.

"Zamkla jsem, klíč mám u sebe," promluvím na něj a z pod pláště, co jsem použila místo polštáře, vytáhnu ruku s klíčem od dveří. Přelétnu jej krátce pohledem, abych se ujistila, že nevypadá na omdlení a neochotně se zvednu, abych mu ten klíč podala. Kožešinu si nechám kolem ramen.

"Chatka byla odemčená, když jsme přišli. A byli tu připravené kožešiny v rohu a čerstvé zásoby. Myslela jsem si, že by mohli být v okolí lovci, a proto tu chatku nezavřeli. Nechtěla jsem, aby nás překvapili ve spánku," vysvětlím mu během cesty k němu a klíč mu podám.

"Jak ti je Krisi? Už nemáš zimnici?" zeptám se starostlivě a automaticky mu dám ruku na čelo. Teplotu jsem mu kontrolovala dost často a teď to udělám tak automaticky, že mě ani nenapadne, že bych se možná měla zeptat než to udělám.

Opět jsem se ocitám v oné sněhové přívětivé krajině. Je to jako balzám na bolavou duši, potom co všechno zažila. Ten neskutečný děs z toho, že jsem zodpovědný za nejen svůj život, ale i za její. Beze mě by byla ztracena. A nejspíše by dlouho nepřežila.Nevěděla by, kde hledat chatky, které nám tolik zachránili život.
Byl jsem neskutečně vděčný svému vnitřnímu kompasu, který přesně věděl kam jít. Nebýt jej, myslím si, že taky dlouho nevydržíme. Netuším. Možná ano, možná ne.
Jediné mi je však naprosto jasné, že bychom byli nuceni pro přežití dělat věci, které by se ani jednomu z nás nelíbili. Zabíjet nebohá zvířata, abychom utišili svůj hlad nebo spaní v těsné blízkosti kvůli vzájemnému teplu. Kdo ví, jak dlouho bychom něco takového zvládli?

Jenže nestalo se tak a já jsem za to neskutečně rád. A tak si v této sněhobílé krajině kleknu na kolena, využiji chvíli klidu, kterou zde mám a pořádně se pomodlím k Djelovi, který nad námi celou dobu držel ochrannou ruku. A kterému bylo zřejmě naprosto ukradené, že je Shae griša. Je možné, že jen my lidé vidíme mezi námi rozdíly. Protože Djel si ji pod své ochranné větve.

Cítím, že mám ještě čas. Moje tělo ještě odpočívá, sbírá síly na další pochod. Na všechno to náročné, co nás ještě určitě potká.
Mrzí mě, že to teď je na bedrech mé společnici na cestách. Ale možná jen to celé je prostě zkouška, kterou jsme měli oba podstoupit a která nás možná měla ještě více sblížit.

***

Zřejmě už byl můj čas…
Cítil jsem chlad, ale už ne tak příšerný, který se zakusuje do těla jako hladová šelma. Tohle byla jen taková nepříjemnost vychladlého ohně. Opatrně jsem se posadil a uvědomil si přitom bolestně, že moje tělo stále není v nejlepším stavu. Že by ještě potřebovalo klid a odpočinek. Nicméně to, že jsem teď vzhůru je určitě z nějakého naléhavého důvodu. A tak jsem se co nejtišeji dovedu zvednu zahalený do kožešin, abych tak neprobudil svou spící společnici, která potřeboval sama také odpočívat. Začnu opět přivádět k životu oheň. Jakmile se mi to podaří, převléknu se do suchého oblečení, které tu zřejmě Shae našla a leží u mého lůžka.
Košile, která mi je přes ramena úzká je stále lepší než nic. Kalhoty jsou mi o něco kratší, ale tlusté dlouhé ponožky ten rozdíl zmírní. Moje předchozí oblečení je stále vlhké a mohu jen doufat, že se to změní, než vyrazíme na cestu.

Pokud jsem ji už do této chvíle neprobral, tak se mi to nejspíš podařilo teď, když jsem se snažil otevřít dveře a zjistil, že jsou zamčené.

Snažím se nedat na sobě znát překvapení. Samozřejmě, že jsem si poskládal z viditelných všudypřítomných důkazů, že si spolu povídaly.
Nečekal jsem však, že to bude takhle intenzivní. Nebude lhát, že jsem svým způsobem testoval, jestli Michell nebude proti Ophélii něco mít. Vzhledem k tomu, že poslední dobou jsem před ní nemluvil o nikom jiném než o ní. Když se nad tím pozastavím, musel jsem jí tím opravdu hodně ublížit. A tak samozřejmě z čisté automatiky jsem tedy předpokládal, že bude žárlit a kdo ví co ještě.
Zdá se, že lidským vztahům pořádně nerozumím. Možná je dobře, že to tak dopadlo.

Když pronese to o tom, že Michell se dozvěděla od ní informace o jejím životě a slyšela je z jejich vlastních úst, cítím já opravdu zvláštní emoci, která mnou cloumá… a to žárlivost.
Všechny informace, co o ní mám jsem nasbíral pomocí podplácení jejich bývalého služebnictva, které jsem musel nejdříve najít. Potom jsem poslouchal rozhorovy jejich kolegů. A aby to nebylo málo jednou jsem byl příčinou toho, že se jedné herečce, co jí nepřála slávu, stala nehoda. Vůbec nic jsem neslyšel od ní. Nepočítám-li to, co se stalo v mé pracovně.

Nebudu lhát, že za celkový tento rozhovor mohly jisté obavy z toho, co o mně vlastně všechno ví. Když se nad tím pozastavím, tak i kdyby celou dobu strávili debatou o mé osobě asi by to nakonec nebylo tak špatné. Sám jsem se přece rozhodl, že jí budu důvěřovat. To že tu nejtěžší část za mně udělá někdo jiný, není vlastně zas tak špatné.
Měl bych se cítit dobře a ne tak, jak se cítím. Jak mnou lomcuje pocit zklamání.
Na tváři mám však polo nasazenou masku. Působím jako Ďabel, ale s lidskou tváří. Snažím se však, aby nebyla schopna z mé tváře nic vyčíst.

Když mi předá měšec, vezmu si jej. Přepočítam jej a následně vytáhnu z kapsy od kalhot ještě nějaké mince, které hodím do měšce a podám jí ho.
"Říkal jsem, že si máš zbytek mincí nechat. Máš tam i něco navíc za co si můžeš koupit nějaké pěkné šaty na ten ples."
Je na mně vidět, že o tom odmítám dále debatovat.

Zkouška ohněm, kterou jsem včera prošla, byla bránou do nového světa. Světa, kde byl Lucian hovornější, sdílnější a nesnažil se mě vystrašit každým svým posunkem, slovem nebo grimasou. A já si hodlala těchto privilegií užívat, tedy samozřejmě v rámci možností. Ale i přesto všechno uvědomění jsem dost překvapená, když vidím, jak něžně hladí Michell po tváři. Na okamžik zapochybuji o tom, zda skutečně je ten jejich vztah nenaplněný. Doteď jsem si ho v takovém gestu neuměla ani představit. Ale teď, když jej takhle vidím, tak to vypadá... opravdově. Odvrátím tvář, abych nebyla přistižena, jak na ně zírám. Začnu si rozkládat plášť a celkově pohledem rejdím po pokoji.

Jeho bryskní tempo s jakým zamíří pak ke dveřím, opět vytváří prostor pro obdiv Michelliných schopností. Včera by dozajista bez precizního zákroku umřel a dnes se tu promenáduje na vrcholku svých sil. Napadne mne, že jsem její nabídku neměla možná odmítat. Třeba by to dokázala vyléčit stejně jako bodnou ránu.

A co když ne? Jeho myšlenky na tebe taky neumí utlumit na pořád? A noční můry z dětství se mu také pořád vracejí... napomenu se při pohledu na spící ranhojičku s magickými schopnostmi. Postavím se a obleču si plášť. Zaváhám na kratičký okamžik, zda bych se s Michell neměla nějak rozloučit, ovšem bojím se, že bych ji dalším dotekem, či slovy mohla probudit. A já vlastně stejně nevím co říct. Mohu jen doufat, že to podstatné ví. A nic víc, nebo méně. Napočítám v duchu do dvaceti, než se rozejdu tiše z pokoje. Opatrně otevřu a tiše zavřu za sebou dveře. Ujistím se, že jsou skutečně zavřené a nakonec se vydám za Lucianem, který snad touhle dobou má kočár.

Aby mě odvezl domů. Bože na nebesích, možná bych tomu, kdo ho pobodal měla napsat děkovný dopis. To, jak najednou otočil, je neskutečné...

Pohlédnu na něj, když začne v kočáře konverzovat. Odhaduji, že minimálně částečně je to kvůli tomu, aby zjistil, co vlastně teď o něm vím.

"Velmi. Mnohem víc, než jsem předpokládala, že je možné vzhledem k tomu, že do včerejška byla pro mne cizinka," připustím a kývnu hlavou na souhlas. Na tváři vytvořím mírný potěšený úsměv a zahledím se na svoje spojené ruce. "Michell potřebovala přítelkyni a já zřejmě taky. Včerejší den byl... intenzivní. Navíc, je skvělý posluchač a ještě lepší společnice. Ale to ty nejspíš víš. Povídaly jsme si hlavně o našich životech."

Normálně bych před ním nepřiznávala žádnou slabost. Ale to bylo předtím. Teď jsem usoudila, že nebude vadit, když uvidí, že nejsem z kamene, ale pořád jenom dívka, která se do těchto vod noří prvně.

"Nemusíš se bát, o tobě jsme se bavily jen krátce. Bohužel jsem neměla jak jí odpovědět na otázky, kdo ti to udělal a čím. Ale ona si poradila i tak... Což mi připomíná," vytáhnu váček s penězi, co jsem dostala na zaplacení jeho záchrany, cestu kočárem i odnos na pokoj. Podám mu sáček s celým obsahem, aniž bych si cokoliv vzala pro sebe. "Tohle je zbytek peněz. Michell i kočímu jsem zaplatila."

"Pro dnešek ano. Myslím, že bude vhodné, aby sis odpočinula po tak náročném dni. Zítra tě však budu potřebovat. Začneme pomalu s přípravami." Zapnu si poslední knoflík u košile a následně si upravím límeček.
"Samozřejmě, přitahovat pozornost, to mi nechceme." Pronesu lehce pobaveně s úšklebkem na rtech.
"Michell by to určitě nevadilo. Ale rozumím…" S tím přejdu ke spící hojičce, pohladím jí něžně po tváři. Moc dobře vím, co ke mně cítí, ale nejsem jí schopen to opětovat. Nicméně cítím k ní něco, co by se dalo nejblíže brát jako opravdové přátelství. Řekl bych, že jí dokonce věřím. Takových osob ve svém životě moc nemám.

Michell stále spí, což je opravdu moc dobře. Nemusíme se tu dál zbytečně zdržovat. Jen se rozhlédnu po pokoji a z toho co vidím si dám dvě a dvě dohromady. Následně přejdu rozhodným krokem ke dveřím.
"Nechám nám zavolat kočár a dovezu tě domů." Vydám se tedy na recepci a zároveň ji tak dám prostor na to, aby se v klidu doupravila.
Nemůžu si pomoct, chci s ní prostě strávit ještě nějaký čas, když jsem při vědomí.

"Zdá se, že si jste docela sedly." Konstatuji jako naprostý fakt, který jsem vyvodil z vypité láhve a dvou skleniček na stole a následně vykouřených cigaret v popelníku, když sedíme v kočáře.

Celý den nikdo nepřišel a Kristopher se ani jednou neprobudil. Vzhledem k tomu, že jsem toho neměla moc na práci, tak jsem měla dost času k přemýšlení. Možná až příliš. Dokud se Kris třásl, neodvažovala jsem se od něj hnout a snažila se mírnit jeho třas tím, že jsem jeho tělo přesvědčovala, že mu zima není. Byl to zdlouhavý a namáhavý proces. Obzvlášť, když něco takového mne nikdo nikdy neučil.

Čeho dalšího jsem schopná a nevím o tom? Ví o tom vůbec někdo, že Smrtiči zvládnou toho mnohem víc než jen zabíjet? přemítala jsem nad tím dlouhou dobu. Bohůmžel jsem došla také k jednoznačnému rozdílu, co jsem cítila, když jsem používala svojí sílu. V momentu, kdy jsem používala svou sílu jako Smrtička, vše mi šlo více od ruky a působilo to přirozeněji, snadněji. Cítila jsem se také víc naživu. Tomu pocitu se snad vyrovnalo jen to, když jsem se tak urputně snažila Kristopherovi opravit žebra. Tehdy mě to stálo mnohem víc úsilí. Jako pokaždé, když jsem se snažila živé věci opravovat a ne je ničit. Možná proto to nikdo nezkouší? Protože je to o tolik náročnější a nepřirozenější?

Odpověď jsem neznala, ale když jsem tak seděla u Krise a hleděla na jeho spící tvář, občas jsem přehmátla rukou, neboť jsem cítila, jak se mi potí. Někdy jsem místo obyčejného doteku zvolila opatrné pohlazení jeho paže. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se zodpovědná za jeho stav. A když takhle hluboce spal, nevadilo mi sedět u něj blízko.

"Stejně jsi hlupák, Kristophere, byla větší šance, že bys mě z toho propadnutí vysvobodil ty," napomenu jej tiše zrovna když znovu hladím jeho nahou paži. "Takhle tady ležíš a skoro mi tu umíráš a já se musím pokoušet o nemožné."

Tichý povzdech následoval toto jednostranné stěžování si. Volnou rukou jsem si promnula krk a pomalu se snažila hlavou opatrně zahýbat, abych se trochu uvolnila. Celý den jsem si připadala jako na trní. Jednak jsem pořád u Krise seděla, jednak jsem čekala až se dovnitř vyvalí skupinka lovců, která nějak na mě hned na první pohled pozná, že jsem griša a budou si myslet, že jsem Kris uřknula, či jej pomalu zabíjím, a tak zabijí mne.

Protože kdo by věřil tomu, že se griša snaží někomu nezištně pomoci, vyléčit někoho? Navíc, když jsem smrtička? Je to nepravěpodobné, nebo spíše nemyslitelné. sama se zdráhá uvěřit, že tomu tak je. A přesto tu sem a dělám to. Nemožné. Do ticha chatky přerušovaného jen tichým praskáním ohně si odfrknu. Ty jsi kvůli mě málem zemřel a já já s tebou taky. Možná si sice rozumíme, ale možná spolupráce griši a lovce je tak neobvyklá, že i přes porozumění jsi jsou navzájem nebezpeční. Jako kdybych... míchala vařící vodu a rozpálený olej. Sami o sobě jsou v pořádku a připravují pokrm, ale když se smíchají někdo přijde k ošklivému zranění. I když to kuchař myslí dobře.

Když jsem si byla jistá, že Krisův třas se jen tak nevrátí, tak jsem se od něj zvedla a protáhla bolavé tělo. Celý den téměř bez pohybu sedět po několika dnech urputného fyzického výkonu, bylo nepříjemné. Prohledala jsem tedy zbytek chatky, shromáždila zásoby, nanosila pro jistotu ještě nějaké dřevo do chatky, i když se zdálo, že jej je zde dostatek do zítra. Pak jsem přinesla i hrnec sněhu na pití a při této poslední cestě jsem dokonce i sebrala z venku klíč byl-li tam a zevnitř jsem chatku zamkla. V dlouhodobé štěstí jsem prostě už nevěřila. Několikrát jsem Krisovu teplotu zkontrolovala tím, že jsem se dotknula jeho čela zápěstím a jednou jsem mu po lžičkách dala trochu vody. Jinak jsem jej nebudila a nechala jsem jeho dočerpat energii.

Byl už večer, když jsem se vším tímto skončila. Žaludek se mi ozval zrovna ve chvíli, kdy jsem seděla u ohně a snažila si prsty pročesat vlasy. Dle množství zádrhelů a bolestivého tahání mi bylo jasné, že vlasy se nenapravitelně a postupně zacuchávají. Než dojdeme do vsi, dost možná nastane taková možnost, že bude nejjednodušší vlasy ostříhat. S nevelkým nadšením jsem se na tuto možnost začala připravovat a stočila vlasy do nepříliš upraveného drdolu a šla si uzmout poskrovnu jedno z jídel, co jsem našla tady v chatce.

Nálada se mi držela stabilně nízko. Celodenní mlčení mi nesedělo a osamocení na důležitá rozhodnutí mi přidávalo neviditelnou váhu na ramena, která mě drtila. Ale fungovala jsem. Pomalu, nenadšeně, ale fungovala. Poskrovnu jsem se tedy najedla, znovu se pokusila do Krise dostat nějakou vodu, než jsem přiložila naposledy do ohně toho večera a zalezla si pod své kožešiny. Zahleděla jsem se na stále spící tvář Krise a dlouze si povzdechla. Tentokrát jsem zřejmě držela poslední a nejspíš i první hlídku já. A byl to neskonale zoufalý pocit.

Se skleslou náladou a rozvíjející se trudomyslností, jsem zavřela oči a pokusila se to všechno prostě zaspat.

Krůček po krůčku testuji teplotu vody a zatím se mi daří necítit chlad, ani se nebát toho, co mne v té tůni čeká. Všímám si jeho reakcí na moje doteky, i to, jak bez přemýšlení přejel prstem po mém zápěstí, jak se tvářil zmateně, když jsem se na něj podívala, posléze jsem vnímala, jak tiše vyslovoval díky.

"Jak jsem slíbila," odvětím stejně tiše, abych neporušila atmosféru vysloveného tajemství.

Nechám jej ustoupit a ruku si opatrně stáhnu k sobě. Sleduji ho, jak kráčí k posteli a se samozřejmostí vytáhne z pod postele kufr. Samozřejmě, že mi hned vytane v mysli otázka, jak často už se tady objevil a potřeboval ošetřit a zároveň i vyměnit oblečení. Raději jsem polkla a začala si stahovat vlasy, abych si mohla nasadit paruku. O což se hned vzápětí pokouším, když se Lucian otočí ke mně a dá mi tu překvapivou nabídku. Zarazím se a trochu nechápavě se na něj zamračím.

"Jestli je to pro dnešek všechno...? Tak zvládnu odejít ve svém oblečení domů. Plášť krev na šatech skryje," pronesu a pokusím se to obrátit v otázku. "Kdybych se pokusila dojít domů v kalhotách a cizí košili, myslím, že by to přitáhlo nežádanou pozornost." Upozorním jej na něco, co je v mém světě naprosto zřejmé. Navíc představa mne samotné v kalhotách byla naprosto neuchopitelná. Za celý svůj život jsem nikdy na sobě kalhoty snad neměla. "A nepřijde mi vhodné, abych se Michell hrabala v šatníku."

Stručně řečeno, nechtěla jsem se převlékat ze svých šatů. To už mu jistě došlo. Nedívám se na něj, když se převléká a místo toho si doupravím paruku a pak opatrně odložím Michellinu knihu zpět na její místo. Naposledy si přečtu název, abych se k příběhu jednou mohla vrátit a dočíst ho.