Andor.cz - Dračí doupě online

Zkouška ohněm, kterou jsem včera prošla, byla bránou do nového světa. Světa, kde byl Lucian hovornější, sdílnější a nesnažil se mě vystrašit každým svým posunkem, slovem nebo grimasou. A já si hodlala těchto privilegií užívat, tedy samozřejmě v rámci možností. Ale i přesto všechno uvědomění jsem dost překvapená, když vidím, jak něžně hladí Michell po tváři. Na okamžik zapochybuji o tom, zda skutečně je ten jejich vztah nenaplněný. Doteď jsem si ho v takovém gestu neuměla ani představit. Ale teď, když jej takhle vidím, tak to vypadá... opravdově. Odvrátím tvář, abych nebyla přistižena, jak na ně zírám. Začnu si rozkládat plášť a celkově pohledem rejdím po pokoji.

Jeho bryskní tempo s jakým zamíří pak ke dveřím, opět vytváří prostor pro obdiv Michelliných schopností. Včera by dozajista bez precizního zákroku umřel a dnes se tu promenáduje na vrcholku svých sil. Napadne mne, že jsem její nabídku neměla možná odmítat. Třeba by to dokázala vyléčit stejně jako bodnou ránu.

A co když ne? Jeho myšlenky na tebe taky neumí utlumit na pořád? A noční můry z dětství se mu také pořád vracejí... napomenu se při pohledu na spící ranhojičku s magickými schopnostmi. Postavím se a obleču si plášť. Zaváhám na kratičký okamžik, zda bych se s Michell neměla nějak rozloučit, ovšem bojím se, že bych ji dalším dotekem, či slovy mohla probudit. A já vlastně stejně nevím co říct. Mohu jen doufat, že to podstatné ví. A nic víc, nebo méně. Napočítám v duchu do dvaceti, než se rozejdu tiše z pokoje. Opatrně otevřu a tiše zavřu za sebou dveře. Ujistím se, že jsou skutečně zavřené a nakonec se vydám za Lucianem, který snad touhle dobou má kočár.

Aby mě odvezl domů. Bože na nebesích, možná bych tomu, kdo ho pobodal měla napsat děkovný dopis. To, jak najednou otočil, je neskutečné...

Pohlédnu na něj, když začne v kočáře konverzovat. Odhaduji, že minimálně částečně je to kvůli tomu, aby zjistil, co vlastně teď o něm vím.

"Velmi. Mnohem víc, než jsem předpokládala, že je možné vzhledem k tomu, že do včerejška byla pro mne cizinka," připustím a kývnu hlavou na souhlas. Na tváři vytvořím mírný potěšený úsměv a zahledím se na svoje spojené ruce. "Michell potřebovala přítelkyni a já zřejmě taky. Včerejší den byl... intenzivní. Navíc, je skvělý posluchač a ještě lepší společnice. Ale to ty nejspíš víš. Povídaly jsme si hlavně o našich životech."

Normálně bych před ním nepřiznávala žádnou slabost. Ale to bylo předtím. Teď jsem usoudila, že nebude vadit, když uvidí, že nejsem z kamene, ale pořád jenom dívka, která se do těchto vod noří prvně.

"Nemusíš se bát, o tobě jsme se bavily jen krátce. Bohužel jsem neměla jak jí odpovědět na otázky, kdo ti to udělal a čím. Ale ona si poradila i tak... Což mi připomíná," vytáhnu váček s penězi, co jsem dostala na zaplacení jeho záchrany, cestu kočárem i odnos na pokoj. Podám mu sáček s celým obsahem, aniž bych si cokoliv vzala pro sebe. "Tohle je zbytek peněz. Michell i kočímu jsem zaplatila."

"Pro dnešek ano. Myslím, že bude vhodné, aby sis odpočinula po tak náročném dni. Zítra tě však budu potřebovat. Začneme pomalu s přípravami." Zapnu si poslední knoflík u košile a následně si upravím límeček.
"Samozřejmě, přitahovat pozornost, to mi nechceme." Pronesu lehce pobaveně s úšklebkem na rtech.
"Michell by to určitě nevadilo. Ale rozumím…" S tím přejdu ke spící hojičce, pohladím jí něžně po tváři. Moc dobře vím, co ke mně cítí, ale nejsem jí schopen to opětovat. Nicméně cítím k ní něco, co by se dalo nejblíže brát jako opravdové přátelství. Řekl bych, že jí dokonce věřím. Takových osob ve svém životě moc nemám.

Michell stále spí, což je opravdu moc dobře. Nemusíme se tu dál zbytečně zdržovat. Jen se rozhlédnu po pokoji a z toho co vidím si dám dvě a dvě dohromady. Následně přejdu rozhodným krokem ke dveřím.
"Nechám nám zavolat kočár a dovezu tě domů." Vydám se tedy na recepci a zároveň ji tak dám prostor na to, aby se v klidu doupravila.
Nemůžu si pomoct, chci s ní prostě strávit ještě nějaký čas, když jsem při vědomí.

"Zdá se, že si jste docela sedly." Konstatuji jako naprostý fakt, který jsem vyvodil z vypité láhve a dvou skleniček na stole a následně vykouřených cigaret v popelníku, když sedíme v kočáře.

Celý den nikdo nepřišel a Kristopher se ani jednou neprobudil. Vzhledem k tomu, že jsem toho neměla moc na práci, tak jsem měla dost času k přemýšlení. Možná až příliš. Dokud se Kris třásl, neodvažovala jsem se od něj hnout a snažila se mírnit jeho třas tím, že jsem jeho tělo přesvědčovala, že mu zima není. Byl to zdlouhavý a namáhavý proces. Obzvlášť, když něco takového mne nikdo nikdy neučil.

Čeho dalšího jsem schopná a nevím o tom? Ví o tom vůbec někdo, že Smrtiči zvládnou toho mnohem víc než jen zabíjet? přemítala jsem nad tím dlouhou dobu. Bohůmžel jsem došla také k jednoznačnému rozdílu, co jsem cítila, když jsem používala svojí sílu. V momentu, kdy jsem používala svou sílu jako Smrtička, vše mi šlo více od ruky a působilo to přirozeněji, snadněji. Cítila jsem se také víc naživu. Tomu pocitu se snad vyrovnalo jen to, když jsem se tak urputně snažila Kristopherovi opravit žebra. Tehdy mě to stálo mnohem víc úsilí. Jako pokaždé, když jsem se snažila živé věci opravovat a ne je ničit. Možná proto to nikdo nezkouší? Protože je to o tolik náročnější a nepřirozenější?

Odpověď jsem neznala, ale když jsem tak seděla u Krise a hleděla na jeho spící tvář, občas jsem přehmátla rukou, neboť jsem cítila, jak se mi potí. Někdy jsem místo obyčejného doteku zvolila opatrné pohlazení jeho paže. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se zodpovědná za jeho stav. A když takhle hluboce spal, nevadilo mi sedět u něj blízko.

"Stejně jsi hlupák, Kristophere, byla větší šance, že bys mě z toho propadnutí vysvobodil ty," napomenu jej tiše zrovna když znovu hladím jeho nahou paži. "Takhle tady ležíš a skoro mi tu umíráš a já se musím pokoušet o nemožné."

Tichý povzdech následoval toto jednostranné stěžování si. Volnou rukou jsem si promnula krk a pomalu se snažila hlavou opatrně zahýbat, abych se trochu uvolnila. Celý den jsem si připadala jako na trní. Jednak jsem pořád u Krise seděla, jednak jsem čekala až se dovnitř vyvalí skupinka lovců, která nějak na mě hned na první pohled pozná, že jsem griša a budou si myslet, že jsem Kris uřknula, či jej pomalu zabíjím, a tak zabijí mne.

Protože kdo by věřil tomu, že se griša snaží někomu nezištně pomoci, vyléčit někoho? Navíc, když jsem smrtička? Je to nepravěpodobné, nebo spíše nemyslitelné. sama se zdráhá uvěřit, že tomu tak je. A přesto tu sem a dělám to. Nemožné. Do ticha chatky přerušovaného jen tichým praskáním ohně si odfrknu. Ty jsi kvůli mě málem zemřel a já já s tebou taky. Možná si sice rozumíme, ale možná spolupráce griši a lovce je tak neobvyklá, že i přes porozumění jsi jsou navzájem nebezpeční. Jako kdybych... míchala vařící vodu a rozpálený olej. Sami o sobě jsou v pořádku a připravují pokrm, ale když se smíchají někdo přijde k ošklivému zranění. I když to kuchař myslí dobře.

Když jsem si byla jistá, že Krisův třas se jen tak nevrátí, tak jsem se od něj zvedla a protáhla bolavé tělo. Celý den téměř bez pohybu sedět po několika dnech urputného fyzického výkonu, bylo nepříjemné. Prohledala jsem tedy zbytek chatky, shromáždila zásoby, nanosila pro jistotu ještě nějaké dřevo do chatky, i když se zdálo, že jej je zde dostatek do zítra. Pak jsem přinesla i hrnec sněhu na pití a při této poslední cestě jsem dokonce i sebrala z venku klíč byl-li tam a zevnitř jsem chatku zamkla. V dlouhodobé štěstí jsem prostě už nevěřila. Několikrát jsem Krisovu teplotu zkontrolovala tím, že jsem se dotknula jeho čela zápěstím a jednou jsem mu po lžičkách dala trochu vody. Jinak jsem jej nebudila a nechala jsem jeho dočerpat energii.

Byl už večer, když jsem se vším tímto skončila. Žaludek se mi ozval zrovna ve chvíli, kdy jsem seděla u ohně a snažila si prsty pročesat vlasy. Dle množství zádrhelů a bolestivého tahání mi bylo jasné, že vlasy se nenapravitelně a postupně zacuchávají. Než dojdeme do vsi, dost možná nastane taková možnost, že bude nejjednodušší vlasy ostříhat. S nevelkým nadšením jsem se na tuto možnost začala připravovat a stočila vlasy do nepříliš upraveného drdolu a šla si uzmout poskrovnu jedno z jídel, co jsem našla tady v chatce.

Nálada se mi držela stabilně nízko. Celodenní mlčení mi nesedělo a osamocení na důležitá rozhodnutí mi přidávalo neviditelnou váhu na ramena, která mě drtila. Ale fungovala jsem. Pomalu, nenadšeně, ale fungovala. Poskrovnu jsem se tedy najedla, znovu se pokusila do Krise dostat nějakou vodu, než jsem přiložila naposledy do ohně toho večera a zalezla si pod své kožešiny. Zahleděla jsem se na stále spící tvář Krise a dlouze si povzdechla. Tentokrát jsem zřejmě držela poslední a nejspíš i první hlídku já. A byl to neskonale zoufalý pocit.

Se skleslou náladou a rozvíjející se trudomyslností, jsem zavřela oči a pokusila se to všechno prostě zaspat.

Krůček po krůčku testuji teplotu vody a zatím se mi daří necítit chlad, ani se nebát toho, co mne v té tůni čeká. Všímám si jeho reakcí na moje doteky, i to, jak bez přemýšlení přejel prstem po mém zápěstí, jak se tvářil zmateně, když jsem se na něj podívala, posléze jsem vnímala, jak tiše vyslovoval díky.

"Jak jsem slíbila," odvětím stejně tiše, abych neporušila atmosféru vysloveného tajemství.

Nechám jej ustoupit a ruku si opatrně stáhnu k sobě. Sleduji ho, jak kráčí k posteli a se samozřejmostí vytáhne z pod postele kufr. Samozřejmě, že mi hned vytane v mysli otázka, jak často už se tady objevil a potřeboval ošetřit a zároveň i vyměnit oblečení. Raději jsem polkla a začala si stahovat vlasy, abych si mohla nasadit paruku. O což se hned vzápětí pokouším, když se Lucian otočí ke mně a dá mi tu překvapivou nabídku. Zarazím se a trochu nechápavě se na něj zamračím.

"Jestli je to pro dnešek všechno...? Tak zvládnu odejít ve svém oblečení domů. Plášť krev na šatech skryje," pronesu a pokusím se to obrátit v otázku. "Kdybych se pokusila dojít domů v kalhotách a cizí košili, myslím, že by to přitáhlo nežádanou pozornost." Upozorním jej na něco, co je v mém světě naprosto zřejmé. Navíc představa mne samotné v kalhotách byla naprosto neuchopitelná. Za celý svůj život jsem nikdy na sobě kalhoty snad neměla. "A nepřijde mi vhodné, abych se Michell hrabala v šatníku."

Stručně řečeno, nechtěla jsem se převlékat ze svých šatů. To už mu jistě došlo. Nedívám se na něj, když se převléká a místo toho si doupravím paruku a pak opatrně odložím Michellinu knihu zpět na její místo. Naposledy si přečtu název, abych se k příběhu jednou mohla vrátit a dočíst ho.

Když mi přejede letmo konečky prstů po zápěstí, projede mnou zvláštní vlna. Je to tak neskutečně zvláštní, že nejsem schopen si vybrat co si o tom mám myslet. Jsem neskutečně zmaten a zároveň potěšen.
A pak jí dojde, že nejsem tou osobou, kterou očekávala. Mohl jsem to tušit, že ty dvě si budou rozumnět.

Kdo ví co jí o mně Michell navykládala. Co když jí řekla celou pravdu? A co kdyby ano, bylo by to tak zlé?

V mé tváři je najednou patrná neskutečná zmatenost, její ruku však nepouštím. Jako kdybych měl snad pocit, že zrovna to je to co mně drží při vědomí.
Chvíli mi trvá, než mi dojde na co se mně ptá. Vůbec jsem neřešil svou polonahotu a fakt, že bych mohl pobuřovat své prudérní okolí. Nemluvě o tom, že s vědomím toho, že již téměř všechno o mně ví. Už nemusím dál nic pečlivě zahalovat. Jsem svým způsobem neskutečně odlehčen.
"Děkuji." Pronesu nepatrně tiše, jako kdybych si hrál na vánek. Může si domyslet za co jí děkuji. Možná za všechno.

Pak zatřepu hlavou, pustím její ruku, jako kdybych se o ní snad popálil a ustoupím pár kroků dál.
"Ať spí. Vím, kde má schované věci pro mně." S tím automaticky dojdu k posteli a sehnu se pod ní, abych mohl z tama vytáhnout kufr. Položím ho na postel, vytáhnu z něj košili, která doufám vydrží delší dobu než její předchůdkyně. Obléknu si ji a při zapínání knoflíků se otočím na svou společnici.
"Myslím, že ve skříni by mohla mít něco pro tebe nebo ti mohu půjčit něco svého." Nechávám jí si vybrat a zároveň jsem zvědav, co udělá. Svým způsobem mně docela láká, že by na sobě měla mé oblečení. Společnost by se z toho mohla zbláznit.

Kniha byla příjemným osvěžením. Vypravěčův um mne vtáhl do děje velmi snadno a hodiny tak ubíhaly, aniž bych upadala do spánku. Příběh byl příliš poutavý a má mysl hltala popisy té cizí krajiny a příhody hlavního hrdiny jako kdyby to byl pokrm a já už celé dny hladověla. Pohyb v posteli jsem nezaznamenala. Mladý Theodor zrovinka popadl svůj meč a čelil trojhlavé bestii zatímco jeho kněžský přítel krvácel na úpatí schodiště do samotného pekla. Nedočkavě jsem si položila prst na roh další stránky, abych nemeškala ani vteřinu až se k tomu místo doženu. Jenže sotva Theodor začal krvácet od zranění na paži, všimla jsem si pohybu mým směrem.

Záměrně jsem se však tvářila, že dál čtu, i když v duchu jsem se připravovala na novou interakci s Lucianem. Absolutně jsem netušila, co udělá až ke mně dojde. Chtěla jsem ho nechat nastavit tón naší další konverzace. Plánovala jsem tak získat náhled k tomu, co probuzení tady díky mně pro něj znamenalo. To, že mě chytnul za ruku, mě překvapilo. Ale ihned jsem začala improvizovat. Ruku jsem obrátila dlaní k jeho ruce a přejela letmo konečky prstů po jeho zápěstí.

"To už jsi vzhůru? Půjčila jsem si tvou-" pronesu s pohledem stále upřeným na knihu. Když promluvil, zarazila jsem se a zvedla k němu překvapený pohled, jak mi mělo v tu chvíli dojít, že se nejedná o Michell.

"Luciane, ty... ty už jsi vzhůru?" zeptám se překvapeně a jednou rukou zavřu knihu a přestanu s tím důvěrným dotykem prstů. Narovnám se pokud možno v křesle a přesunu nohy z opěrky způsobně opět tak, jak by se v křesle sedět mělo. Látka mojí sukně zašusí přitom tiše o látku jeho kalhot. Při tom pohybu sjedu jeho odhalené tělo krátce pohledem. Pak zavrtím nepatrně hlavou.

"Nejsi ustrojený, ani já ne," namítnu tiše a pohlédnu opět nahoru k němu. Nechávám ho cítit převahu nade mnou. Pak přivřu oči a vydechnu jako by mi něco došlo, co jsem udělala špatně. "Promiň, jasně. Jestli se cítíš už v pořádku?" stočím to do otázky a pokud mě do této doby nepustil, jemně se pokusím vymanit z toho držení. Dojde mi, že jeho dotyk ve mě nevzbuzuje už takový děs a odpor. Uvědomím si, že je to nejspíše další následek toho, že jsem jej viděla už spíše jako člověka. Nicméně to, že bych z toho doteku měla nějaké potěšení se stále mluvit nedalo.

"Mám probudit Michell a poprosit jí o náhradní oblečení?" zeptám se pak pohotově, abych přešla svůj předchozí pokus mu odporovat.

Přišlo mi to jako celá věčnost, kdy jako kdyby jsem se bezhmotně vznášel v temnotě nevědění, která mně obklopovala ze všech stran. Neměl jsem nejmenší tušení o tom, kdo jsem a co jsem. Svým způsobem to bylo poměrně příjemná.

Během nějaké doby se pomalu začali objevovat nejdřív beztvaré obrazy a zvuky, nedávající vůbec žádný smysl. Ubírali mi víc a víc prostoru, až jsem jimi byl zahlcen.
Prodíral jsem se jimi. Po chvíli mi došlo, že v mém životě je víc negativních vzpomínek než-li těch pozitivních.
A celé tomu momentálně dominovala tvář smutné zrzavé dívky. Její přítomnost jako kdyby ještě víc naplnila už tak naplněný prostor a ty skoro zapomenuté věci bez obalu nahradila.
Byla všude kam jsem se podíval. Pohled jejich zvláštních očí mně probodával. Viděla přes mou masku. Bylo jedno, jakou jsem si nasadil. Prostě věděla… a možná věděla i víc než já sám. Děsilo mně to a fascinovalo zároveň.
Chtěl jsem jí. Toužil jsem po ní. Zároveň jsem však, ale vůbec nevěděl, co bych dělal, kdyby se skutečně stala mou.

Potřeboval jsem se opět najít. Soustředit se na to v čem jsem začal. V hledání kdo vlastně jsem a tak jsem si vzpomněl na onu událost, která obrátila můj život naruby a stvořila mně takového jaký jsem.
”Mami… prosím ne. Nechte ji. Ach ne… otče… Co jsme vám udělali? Prosím… pro smilování.”

Byl jsem opět zase mimo. Jako kdyby něco tlačilo na mou mysl a snažilo se mně uklidnit. Chtělo přerušit mé prozření a to abych se opět objevil ve světě bdících, pokračující ve své honbě za dosažení spravedlnosti a zničení svých okovů.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Trpělivě jsem vyčkával na vhodnou chvíli a když konečně přišla, soustředil jsem se na to kdo jsem.
Ďábel… Pouliční krysa… Parchant… Sirotek, kterého vychovalo tohle prokleté město.
Pomalu jsem procitl. Dal chvíli očím se srovnat se světlem, které ač bylo nepatrné bylo oproti samotné temnotě bolestivé. Soustředil jsem se na tělo. Zranění bylo vyléčené. Jediná vzpomínka na to, že jsem byl pobodán byl strup, který s něčím tak nebezpečným neměl nic společného. Vykouzlilo mi to na tváři spokojený úsměv.
Necítil jsem vedle sebe ničí blízkost. Na malou chvíli mou mysl zaplavila představa toho, jak vedle mně leží Ophélie, nemá na sobě tu proklatou paruku, ale rozpuštěné své zrzavé vlasy. Donutil jsem se otevřít oči a rozhlédl jsem se kolem sebe. Dostala mně k Michell.
S tou myšlenkou jsem se opatrně a co nejtišeji posadil, aby můj pohled mohla upoutat spící Michell a Ophélie, která zřejmě byla začtená do knihy.
Postavil jsem se a pomalými kroky jsem se vydal za ní. V pomačkaných kalhotech, bez košile jsem vůbec nepůsobil jako nějaký démon.
Došel jsem až k ní a bez přemýšlení jsem ji chytil za ruku ve které držela knihu.

”Měli bychom jít.”

Shae

Je už večer a nikdo nepřišel. Opravdu to možná vypadá, že vůbec nepřijdou. Aspoň ne dnes. Venku už byla šílená tma. Na zemi u ohně, který dělal opravdu příjemné teplo, jsi měla ještě dost tepla ještě do zítřka. Pak by už pravděpodobně byla potřeba jít nějaké další dřevo nasbírat.
Kristopher byl stále mimo. Někdy zhruba před čtyřmi hodinami se přestal i třást. Teď jen slyšíš jeho klidný dech. Ovšem nevypadá, že by se dnes měl probudit. A můžeš jen doufat, že se to zítra změní. Tohle vyčerpání byla cena za to, že se tak dlouho držel na nohou a došel téměř až sem.
Pokud jsi se nakonec rozhodla prohledat chatku. Našla jsi dostatek jídla, který by mohl nahradit onen zmizelý batoh. Nemluvě o tom, že tu bylo další oblečení a navíc s tím jak tu jsou kožešiny, tak vlastně máte všechno potřebné.
Možná bude lepší nechat batoh batohem a prostě pokračovat dál vpřed. Vracet se pro batoh by byla zbytečná cesta zpátky. Sice to není tak daleko, ale i tak to nemění nic na tom, že to jsou zbytečné kroky. Možná jediné, co trochu stálo za záchranu je ta medvědí kožešina na prodej. Jenže peníze byste mohli sehnat jinak. Určitě se něco vymyslí.
Zvuk tvého břicha ti připomene, že by nebylo na škodu se najíst. Kdo ví co jsi jedla od snídaně a těch pár kousků sušeného masa.

"No a to nemůžeme samozřejmě riskovat," poznamenám pobaveně s úsměvem hrajícím na mé tváři.

Tiše pozoruji po očku Michell, která se snaží ještě více napít, ale už nemá díkybohům z čeho. A vzhledem k tomu, že se nechce ode mě oddalovat, tak se rozhodne, že na chvíli je čas dát si pauzu od pití. Pomalu vyfouknu kouř zatímco se Michellina tvář otírá o má záda a spokojeně se uvelebuje. Klidně držím a nechám ji se mne takto dotýkat. Spokojeně pak zaregistruji, že její dech se zklidňuje. Zadržím dech a počkám až zaslechnu, jak její dech přejde do tichého chrápání. Úlevně, pomalu a spokojeně vydechnu. Ale i přes to, že už vím, že spí, počkám dokud pomalu a klidně nedokouřím svou cigaretu, než si přestanu bezmyšlenkovitě užívat jen toho ticha a klidu a začnu rozebírat dnešní den.

Dvěma prsty si promnu kořen nosu a z tváře mi opadne úsměv jako když se někomu vyzuje střevíček. Moje tvář se najednou zamyšlená, až by se řeklo zamračená. Tenhle den byl příliš dlouhý a rychlý, takže jsem neměla čas se nad tím vším zamyslet. I když spánek by byl příjemný, jsem odhodlaná si jej odepřít. A to nejen kvůli úkolu, co jsem dostala od Ďábla z Barelu, ale také proto, abych mohla svobodně a klidně myslet. Jistě, Michell sice říkala, že myšlenky nečte, ale... jistota je jistota. Pomalu a něžně sevřu její tvář ve svých rukou a pomaličku ji opřu do křesla tak, aby mohla dál nerušeně spát a bylo jí to i pokud možno pohodlné. Zvednu se pak z křesla a přejdu tiše jako duch pokoj. Zahledím se na spícího Luciana.

Ještě ráno jsem se tě bála a doufala, že splatím otcův dluh a už se nikdy nepodívám na tenhle břeh Barelu. Ale teď? Zatáhl jsi mne do mnohem hlubších vod, Luciane, neúmyslně - a nebo to bylo tvým podvědomím které chtělo abych se o tebe postarala? Nebo to byl test? - jsem tě viděla krvácet. Po tom všem, kdy sis přede mnou stavil tu masku samotného Ďábla, já vidím chlapce za ní. Chlapce, co ale pořád má můj život v rukou. Jak by bylo snadné tě teď zabít? Vzala bych láhev, roztříštila ji, nebo snad použila nějaký ze skalpelů Michell a bodla bych. Nejspíš by to bylo krvavé. Když bych měla smůlu nezabila bych tě první ránou a probudila tak Michell. Možná by tě pomstila, možná ne. Jenže... to by k ničemu nevedlo. Můj úpis má někdo jiný, že? Nepředal jsi naši splátku tvým šéfům, a tak někde je poznámka, čím jsem prospěšná?

Samozřejmě, že na moje otázky vyřčené pouze v duchu spící chlapec neodpovídá. Všímám si toho, jak najednou vypadá menší, drobnější a křehčí. Úplně přesně jako normální lidská bytost. Ta tam je iluze samotného Ďábla. Ne, přede mnou spal chlapec, sotva muž, který zvládl jen udělat neskutečně krvavé a ošklivé věci. Natáhnu k němu ruku v náhlém popudu se jej dotknout a zjistit, jestli má i kůži hebkou jako obyčejný člověk, nebo zda je chladná a šupinatá jako pekelný had. Ten pohyb nakonec nedokončím. Raději se narovnám a rukama si uhladím sukni pomačkaných šatů.

Lepší známý ďábel po boku, než neznámý za zády... uzavřu chvíli, kdy na něj bez hnutí hledím a obrátím se na podpatku, abych přešla pokoj zase nazpět ke křeslu. Mnu si přitom unavený krk, o který mi nejspíše půjde víc než doteď. A ty ani netušíš, jak moc jsi byla sdílná a jak moc jsi mě pomohla usměrnit, drahoušku. Budu doufat, že se nedostaneš do křížové palby. Zdáš se tak překvapivě vřelá a osamocená...

Pokud cestou zahlédnu nějakou z knih, o kterých mluvila Michell, vezmu si do ruky takovou, kterou ještě neznám a pak si s ní sednu do křesla. Čeká mě dlouhá noc na stráži. Naštěstí umím ocenit příjemné ticho a klid dlouhé noci, kdy všechno kolem už spí. Připadám si lehčí, byť hlavu mám plnou myšlenek a nápadů. Takže mi trvá ještě notnou dobu, než si utřídím myšlenky ohledně mého otce a společenství, které jej možná ovládá, nebo je do nějak zapojen.

Bude potřeba zjistit, jak moc je do těchto kruhů zapojen. Ale hádám, že přinejlepším stojí někde na kraji, jinak by se nedostal do takových potíží. No hádám, že tentokrát mi nebude vadit, když dostanu opět na starosti úklid pracovny, když stále nemáme na pořádnou služku... umíním si s prsty zamyšleně složenými pod bradou, zatímco druhá ruka přidržovala výtisk knihy na mém klíně.

Noc už značně postoupila, když jsem si vše v hlavě srovnala a vytvořila plán na příštích pár dní. Rozpustila jsem si vlasy a dala si chvilku záležet s tím, aby mi roztomile rámovaly obličej. Přehodila jsem si nohy přes opěradlo, aby se volně mohly pohupovat nad zemí jednou rukou jsem si podepřela obličej. Stejně jako vždy, když jsem otvírala novou knihu, jsem nevěděla, co ten příběh přinese. Obávala jsem se bolesti a byla nadšená z možných vzrušujících zážitků a nemohla jsem se dočkat krásných popisů. A teď, když jsem otvírala tuto Michellinu knihu, jsem měla naprosto stejný pocit z mého vlastního života. Otevřela jsem novou kapitolu mého života a obávala jsem se a zároveň jsem se těšila, co mi přinese. Šustění papíru a vůně knihy mi pomohla uchytit se v současnosti a trpělivě vyčkávat.

Nejdřív muselo přijít ráno.

A pak... to všechno ostatní.

Upřímně a z celého svého srdce, duše a mysli, jsem byla přesvědčená, že nezamknutá chatka, připravené dřevo i kožešiny uložené v rohu místnosti zde byly prostě jako vybalancování neštěstí a nepříjemností, jež jsme si cestou zažili. A jak jsem už si říkala při vchodu do chatky, věděla jsem, že jakákoliv takováto jiná komplikace by byla naprosto nad moje síly. Kdyby byla chatka zavřená, nevím, zda bych zvládla Kristophera dotáhnout dovnitř. Kdyby nebylo dřevo, nejspíš bych se vrátila příliš pozdě z jeho sběru a neměla bych dost na pořádný oheň. A kdyby nebyly kožešiny, musela bych se choulit ve svém kabátě, nebo bych si sedla rovnou před oheň. Kombinace jakýchkoliv dvou těchto nepříjemností by byla smrtelná. To, jestli by to platilo jen pro jednoho z nás, nebo pro oba, bylo taky na vážkách.

S nadšením, které ani moje únava nezvládla utišit, jsem si pro další kožešiny došla. Jednu jsem složila ještě Kristopherovi pod hlavu a z několika dalších jsem si udělala vlastní ležení. Na rozdíl od ostatních dní jsem si kožešinu rozložila tak, aby moje hlava směřovala k té jeho a zároveň jsme byli oba bokem k ohni. Teplo jsme potřebovaly oba dva. Cítila jsem narůstající svalovou únavu i pocit chladu, který zvládnu zahnat až ve spánku. Ještě jsem pořádně přiložila do ohně a pak jsem se poddala touze si odpočinout. Vlastně jsem na sebe byla pyšná, že jsem to celé takhle zvládla. Zachumlala jsem se pod kožešiny, a pak svět utichl aniž bych stihla vytvořit další myšlenku.

***

Ráno jsem se probudila s bolestí snad celého těla. Nespokojený výraz v mojí tváři by prozradil naprosto komukoliv, že jsem se se probudit nechtěla a nejsem v dobré náladě. Přesto jsem se neochotně posadila a smutně se zahleděla na vyhaslý oheň. Ještě víc jsem se vzápětí zamračila, když mi došlo, proč mi to přijde tak smutné a špatné. Znamenalo to, že Kristopher ještě spal. Pohlédla jsem na neobvykle dlouho spícího lovce a k fyzickým bolestem mého těla se přidala ještě obava. Všimla jsem si, že se i trochu třese. Opatrně jsem sáhla na jeho čelo a zjistila, že horečku nemá. A na dotek nereagoval, takže nebyl ani blízko probuzení. S těžkým kamenem v žaludku při uvědomění, že včerejší neštěstí se ještě drží na Kristopherových patách a že je ještě na mě se o všechno starat, rozdělám znovu oheň.

Ještě, že tu lovci nechali všeho dost připraveného, měli jsme štěstí, že to je tady tak dobře zásobené, projede mi myslí jediná pozitivní myšlenka za celé ráno, když nemusím ani teď chodit pro dřevo ven. Ale u nezapáleného ohniště se zarazím a ztuhnu.

Jak to, že tahle chatka byla víc připravená na něčí přítomnost? Jak to že byla otevřená? Dostane se ke slovu konečně ten nepříjemný pocit, co se dožadoval pozornosti už včera. Rozhlédnu se kolem a pohled mi padne opět na ty zbylé kožešiny. Ta chatka je aktivně někým používána, kdo je v okolí, že jo? Sakra-sakra-sakra!

Zvednu se rychle na nohy a začnu přemýšlet o možnostech útěku, jestli tu není nějaká past, nebo co všechno máme vzít, abychom přežili další cestu. Jenže stejně rychle jako se dostanu do toho agitovaného stavu, se z něj opět dostanu. Ruce mi spadnou podél těla a já dlouze bolestivě vydechnu s pohledem na spícího nemocného lovce. Ten se na žádnou další nezvládne vydat a já se bez něj ztratím. Svěsím hlavu a na pár vteřin jen tak bezvládně stojím v místnosti. Chce se mi brečet, ale slzy se nedostavují. Zavládne rezignace. Opět si kleknu k ohništi a začnu metodicky rozdělávat oheň.

Jedna věc po druhé, Shae. Nejdřív oheň, pak se najíš a pak ho zkusíš ještě zahřát silou. Až se probudí, třeba něco vymyslí, ale nejlepší stejně bude abychom počkali až se z toho dostane. Hold budeš muset lhát a doufat, že nikomu nedojde, kdo jsi zač. Nemají důvod ubližovat normálním lidem a mezi lovci si nejspíš pomáhají. A třeba nepřijdou... Což ty stejně neovlivníš. Takže, nádech a výdech, Shae, nejdřív oheň, ten ovlivnit zvládneš.

Po rozdělání ohně se donutím sníst pár kousků sušeného masa a vypít pár loků vody. Sednu si zpět k ohništi a opět si vezmu jeho ruku do svých, abych jej mohla zahřívat svou silou. Nevím, co víc dělat. A nemám chuť si ani upravit rozvrkočené vlasy, nebo hledat zásoby jídla. To první částečně i kvůli tomu, že představa zvedání rukou se zdá jako nadpozemský úkol a to druhé kvůli tomu, že hlad po těch pár soustech nemám a zatím to není potřeba.