Andor.cz - Dračí doupě online

Když mi přejede letmo konečky prstů po zápěstí, projede mnou zvláštní vlna. Je to tak neskutečně zvláštní, že nejsem schopen si vybrat co si o tom mám myslet. Jsem neskutečně zmaten a zároveň potěšen.
A pak jí dojde, že nejsem tou osobou, kterou očekávala. Mohl jsem to tušit, že ty dvě si budou rozumnět.

Kdo ví co jí o mně Michell navykládala. Co když jí řekla celou pravdu? A co kdyby ano, bylo by to tak zlé?

V mé tváři je najednou patrná neskutečná zmatenost, její ruku však nepouštím. Jako kdybych měl snad pocit, že zrovna to je to co mně drží při vědomí.
Chvíli mi trvá, než mi dojde na co se mně ptá. Vůbec jsem neřešil svou polonahotu a fakt, že bych mohl pobuřovat své prudérní okolí. Nemluvě o tom, že s vědomím toho, že již téměř všechno o mně ví. Už nemusím dál nic pečlivě zahalovat. Jsem svým způsobem neskutečně odlehčen.
"Děkuji." Pronesu nepatrně tiše, jako kdybych si hrál na vánek. Může si domyslet za co jí děkuji. Možná za všechno.

Pak zatřepu hlavou, pustím její ruku, jako kdybych se o ní snad popálil a ustoupím pár kroků dál.
"Ať spí. Vím, kde má schované věci pro mně." S tím automaticky dojdu k posteli a sehnu se pod ní, abych mohl z tama vytáhnout kufr. Položím ho na postel, vytáhnu z něj košili, která doufám vydrží delší dobu než její předchůdkyně. Obléknu si ji a při zapínání knoflíků se otočím na svou společnici.
"Myslím, že ve skříni by mohla mít něco pro tebe nebo ti mohu půjčit něco svého." Nechávám jí si vybrat a zároveň jsem zvědav, co udělá. Svým způsobem mně docela láká, že by na sobě měla mé oblečení. Společnost by se z toho mohla zbláznit.

Kniha byla příjemným osvěžením. Vypravěčův um mne vtáhl do děje velmi snadno a hodiny tak ubíhaly, aniž bych upadala do spánku. Příběh byl příliš poutavý a má mysl hltala popisy té cizí krajiny a příhody hlavního hrdiny jako kdyby to byl pokrm a já už celé dny hladověla. Pohyb v posteli jsem nezaznamenala. Mladý Theodor zrovinka popadl svůj meč a čelil trojhlavé bestii zatímco jeho kněžský přítel krvácel na úpatí schodiště do samotného pekla. Nedočkavě jsem si položila prst na roh další stránky, abych nemeškala ani vteřinu až se k tomu místo doženu. Jenže sotva Theodor začal krvácet od zranění na paži, všimla jsem si pohybu mým směrem.

Záměrně jsem se však tvářila, že dál čtu, i když v duchu jsem se připravovala na novou interakci s Lucianem. Absolutně jsem netušila, co udělá až ke mně dojde. Chtěla jsem ho nechat nastavit tón naší další konverzace. Plánovala jsem tak získat náhled k tomu, co probuzení tady díky mně pro něj znamenalo. To, že mě chytnul za ruku, mě překvapilo. Ale ihned jsem začala improvizovat. Ruku jsem obrátila dlaní k jeho ruce a přejela letmo konečky prstů po jeho zápěstí.

"To už jsi vzhůru? Půjčila jsem si tvou-" pronesu s pohledem stále upřeným na knihu. Když promluvil, zarazila jsem se a zvedla k němu překvapený pohled, jak mi mělo v tu chvíli dojít, že se nejedná o Michell.

"Luciane, ty... ty už jsi vzhůru?" zeptám se překvapeně a jednou rukou zavřu knihu a přestanu s tím důvěrným dotykem prstů. Narovnám se pokud možno v křesle a přesunu nohy z opěrky způsobně opět tak, jak by se v křesle sedět mělo. Látka mojí sukně zašusí přitom tiše o látku jeho kalhot. Při tom pohybu sjedu jeho odhalené tělo krátce pohledem. Pak zavrtím nepatrně hlavou.

"Nejsi ustrojený, ani já ne," namítnu tiše a pohlédnu opět nahoru k němu. Nechávám ho cítit převahu nade mnou. Pak přivřu oči a vydechnu jako by mi něco došlo, co jsem udělala špatně. "Promiň, jasně. Jestli se cítíš už v pořádku?" stočím to do otázky a pokud mě do této doby nepustil, jemně se pokusím vymanit z toho držení. Dojde mi, že jeho dotyk ve mě nevzbuzuje už takový děs a odpor. Uvědomím si, že je to nejspíše další následek toho, že jsem jej viděla už spíše jako člověka. Nicméně to, že bych z toho doteku měla nějaké potěšení se stále mluvit nedalo.

"Mám probudit Michell a poprosit jí o náhradní oblečení?" zeptám se pak pohotově, abych přešla svůj předchozí pokus mu odporovat.

Přišlo mi to jako celá věčnost, kdy jako kdyby jsem se bezhmotně vznášel v temnotě nevědění, která mně obklopovala ze všech stran. Neměl jsem nejmenší tušení o tom, kdo jsem a co jsem. Svým způsobem to bylo poměrně příjemná.

Během nějaké doby se pomalu začali objevovat nejdřív beztvaré obrazy a zvuky, nedávající vůbec žádný smysl. Ubírali mi víc a víc prostoru, až jsem jimi byl zahlcen.
Prodíral jsem se jimi. Po chvíli mi došlo, že v mém životě je víc negativních vzpomínek než-li těch pozitivních.
A celé tomu momentálně dominovala tvář smutné zrzavé dívky. Její přítomnost jako kdyby ještě víc naplnila už tak naplněný prostor a ty skoro zapomenuté věci bez obalu nahradila.
Byla všude kam jsem se podíval. Pohled jejich zvláštních očí mně probodával. Viděla přes mou masku. Bylo jedno, jakou jsem si nasadil. Prostě věděla… a možná věděla i víc než já sám. Děsilo mně to a fascinovalo zároveň.
Chtěl jsem jí. Toužil jsem po ní. Zároveň jsem však, ale vůbec nevěděl, co bych dělal, kdyby se skutečně stala mou.

Potřeboval jsem se opět najít. Soustředit se na to v čem jsem začal. V hledání kdo vlastně jsem a tak jsem si vzpomněl na onu událost, která obrátila můj život naruby a stvořila mně takového jaký jsem.
”Mami… prosím ne. Nechte ji. Ach ne… otče… Co jsme vám udělali? Prosím… pro smilování.”

Byl jsem opět zase mimo. Jako kdyby něco tlačilo na mou mysl a snažilo se mně uklidnit. Chtělo přerušit mé prozření a to abych se opět objevil ve světě bdících, pokračující ve své honbě za dosažení spravedlnosti a zničení svých okovů.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Trpělivě jsem vyčkával na vhodnou chvíli a když konečně přišla, soustředil jsem se na to kdo jsem.
Ďábel… Pouliční krysa… Parchant… Sirotek, kterého vychovalo tohle prokleté město.
Pomalu jsem procitl. Dal chvíli očím se srovnat se světlem, které ač bylo nepatrné bylo oproti samotné temnotě bolestivé. Soustředil jsem se na tělo. Zranění bylo vyléčené. Jediná vzpomínka na to, že jsem byl pobodán byl strup, který s něčím tak nebezpečným neměl nic společného. Vykouzlilo mi to na tváři spokojený úsměv.
Necítil jsem vedle sebe ničí blízkost. Na malou chvíli mou mysl zaplavila představa toho, jak vedle mně leží Ophélie, nemá na sobě tu proklatou paruku, ale rozpuštěné své zrzavé vlasy. Donutil jsem se otevřít oči a rozhlédl jsem se kolem sebe. Dostala mně k Michell.
S tou myšlenkou jsem se opatrně a co nejtišeji posadil, aby můj pohled mohla upoutat spící Michell a Ophélie, která zřejmě byla začtená do knihy.
Postavil jsem se a pomalými kroky jsem se vydal za ní. V pomačkaných kalhotech, bez košile jsem vůbec nepůsobil jako nějaký démon.
Došel jsem až k ní a bez přemýšlení jsem ji chytil za ruku ve které držela knihu.

”Měli bychom jít.”

Shae

Je už večer a nikdo nepřišel. Opravdu to možná vypadá, že vůbec nepřijdou. Aspoň ne dnes. Venku už byla šílená tma. Na zemi u ohně, který dělal opravdu příjemné teplo, jsi měla ještě dost tepla ještě do zítřka. Pak by už pravděpodobně byla potřeba jít nějaké další dřevo nasbírat.
Kristopher byl stále mimo. Někdy zhruba před čtyřmi hodinami se přestal i třást. Teď jen slyšíš jeho klidný dech. Ovšem nevypadá, že by se dnes měl probudit. A můžeš jen doufat, že se to zítra změní. Tohle vyčerpání byla cena za to, že se tak dlouho držel na nohou a došel téměř až sem.
Pokud jsi se nakonec rozhodla prohledat chatku. Našla jsi dostatek jídla, který by mohl nahradit onen zmizelý batoh. Nemluvě o tom, že tu bylo další oblečení a navíc s tím jak tu jsou kožešiny, tak vlastně máte všechno potřebné.
Možná bude lepší nechat batoh batohem a prostě pokračovat dál vpřed. Vracet se pro batoh by byla zbytečná cesta zpátky. Sice to není tak daleko, ale i tak to nemění nic na tom, že to jsou zbytečné kroky. Možná jediné, co trochu stálo za záchranu je ta medvědí kožešina na prodej. Jenže peníze byste mohli sehnat jinak. Určitě se něco vymyslí.
Zvuk tvého břicha ti připomene, že by nebylo na škodu se najíst. Kdo ví co jsi jedla od snídaně a těch pár kousků sušeného masa.

"No a to nemůžeme samozřejmě riskovat," poznamenám pobaveně s úsměvem hrajícím na mé tváři.

Tiše pozoruji po očku Michell, která se snaží ještě více napít, ale už nemá díkybohům z čeho. A vzhledem k tomu, že se nechce ode mě oddalovat, tak se rozhodne, že na chvíli je čas dát si pauzu od pití. Pomalu vyfouknu kouř zatímco se Michellina tvář otírá o má záda a spokojeně se uvelebuje. Klidně držím a nechám ji se mne takto dotýkat. Spokojeně pak zaregistruji, že její dech se zklidňuje. Zadržím dech a počkám až zaslechnu, jak její dech přejde do tichého chrápání. Úlevně, pomalu a spokojeně vydechnu. Ale i přes to, že už vím, že spí, počkám dokud pomalu a klidně nedokouřím svou cigaretu, než si přestanu bezmyšlenkovitě užívat jen toho ticha a klidu a začnu rozebírat dnešní den.

Dvěma prsty si promnu kořen nosu a z tváře mi opadne úsměv jako když se někomu vyzuje střevíček. Moje tvář se najednou zamyšlená, až by se řeklo zamračená. Tenhle den byl příliš dlouhý a rychlý, takže jsem neměla čas se nad tím vším zamyslet. I když spánek by byl příjemný, jsem odhodlaná si jej odepřít. A to nejen kvůli úkolu, co jsem dostala od Ďábla z Barelu, ale také proto, abych mohla svobodně a klidně myslet. Jistě, Michell sice říkala, že myšlenky nečte, ale... jistota je jistota. Pomalu a něžně sevřu její tvář ve svých rukou a pomaličku ji opřu do křesla tak, aby mohla dál nerušeně spát a bylo jí to i pokud možno pohodlné. Zvednu se pak z křesla a přejdu tiše jako duch pokoj. Zahledím se na spícího Luciana.

Ještě ráno jsem se tě bála a doufala, že splatím otcův dluh a už se nikdy nepodívám na tenhle břeh Barelu. Ale teď? Zatáhl jsi mne do mnohem hlubších vod, Luciane, neúmyslně - a nebo to bylo tvým podvědomím které chtělo abych se o tebe postarala? Nebo to byl test? - jsem tě viděla krvácet. Po tom všem, kdy sis přede mnou stavil tu masku samotného Ďábla, já vidím chlapce za ní. Chlapce, co ale pořád má můj život v rukou. Jak by bylo snadné tě teď zabít? Vzala bych láhev, roztříštila ji, nebo snad použila nějaký ze skalpelů Michell a bodla bych. Nejspíš by to bylo krvavé. Když bych měla smůlu nezabila bych tě první ránou a probudila tak Michell. Možná by tě pomstila, možná ne. Jenže... to by k ničemu nevedlo. Můj úpis má někdo jiný, že? Nepředal jsi naši splátku tvým šéfům, a tak někde je poznámka, čím jsem prospěšná?

Samozřejmě, že na moje otázky vyřčené pouze v duchu spící chlapec neodpovídá. Všímám si toho, jak najednou vypadá menší, drobnější a křehčí. Úplně přesně jako normální lidská bytost. Ta tam je iluze samotného Ďábla. Ne, přede mnou spal chlapec, sotva muž, který zvládl jen udělat neskutečně krvavé a ošklivé věci. Natáhnu k němu ruku v náhlém popudu se jej dotknout a zjistit, jestli má i kůži hebkou jako obyčejný člověk, nebo zda je chladná a šupinatá jako pekelný had. Ten pohyb nakonec nedokončím. Raději se narovnám a rukama si uhladím sukni pomačkaných šatů.

Lepší známý ďábel po boku, než neznámý za zády... uzavřu chvíli, kdy na něj bez hnutí hledím a obrátím se na podpatku, abych přešla pokoj zase nazpět ke křeslu. Mnu si přitom unavený krk, o který mi nejspíše půjde víc než doteď. A ty ani netušíš, jak moc jsi byla sdílná a jak moc jsi mě pomohla usměrnit, drahoušku. Budu doufat, že se nedostaneš do křížové palby. Zdáš se tak překvapivě vřelá a osamocená...

Pokud cestou zahlédnu nějakou z knih, o kterých mluvila Michell, vezmu si do ruky takovou, kterou ještě neznám a pak si s ní sednu do křesla. Čeká mě dlouhá noc na stráži. Naštěstí umím ocenit příjemné ticho a klid dlouhé noci, kdy všechno kolem už spí. Připadám si lehčí, byť hlavu mám plnou myšlenek a nápadů. Takže mi trvá ještě notnou dobu, než si utřídím myšlenky ohledně mého otce a společenství, které jej možná ovládá, nebo je do nějak zapojen.

Bude potřeba zjistit, jak moc je do těchto kruhů zapojen. Ale hádám, že přinejlepším stojí někde na kraji, jinak by se nedostal do takových potíží. No hádám, že tentokrát mi nebude vadit, když dostanu opět na starosti úklid pracovny, když stále nemáme na pořádnou služku... umíním si s prsty zamyšleně složenými pod bradou, zatímco druhá ruka přidržovala výtisk knihy na mém klíně.

Noc už značně postoupila, když jsem si vše v hlavě srovnala a vytvořila plán na příštích pár dní. Rozpustila jsem si vlasy a dala si chvilku záležet s tím, aby mi roztomile rámovaly obličej. Přehodila jsem si nohy přes opěradlo, aby se volně mohly pohupovat nad zemí jednou rukou jsem si podepřela obličej. Stejně jako vždy, když jsem otvírala novou knihu, jsem nevěděla, co ten příběh přinese. Obávala jsem se bolesti a byla nadšená z možných vzrušujících zážitků a nemohla jsem se dočkat krásných popisů. A teď, když jsem otvírala tuto Michellinu knihu, jsem měla naprosto stejný pocit z mého vlastního života. Otevřela jsem novou kapitolu mého života a obávala jsem se a zároveň jsem se těšila, co mi přinese. Šustění papíru a vůně knihy mi pomohla uchytit se v současnosti a trpělivě vyčkávat.

Nejdřív muselo přijít ráno.

A pak... to všechno ostatní.

Upřímně a z celého svého srdce, duše a mysli, jsem byla přesvědčená, že nezamknutá chatka, připravené dřevo i kožešiny uložené v rohu místnosti zde byly prostě jako vybalancování neštěstí a nepříjemností, jež jsme si cestou zažili. A jak jsem už si říkala při vchodu do chatky, věděla jsem, že jakákoliv takováto jiná komplikace by byla naprosto nad moje síly. Kdyby byla chatka zavřená, nevím, zda bych zvládla Kristophera dotáhnout dovnitř. Kdyby nebylo dřevo, nejspíš bych se vrátila příliš pozdě z jeho sběru a neměla bych dost na pořádný oheň. A kdyby nebyly kožešiny, musela bych se choulit ve svém kabátě, nebo bych si sedla rovnou před oheň. Kombinace jakýchkoliv dvou těchto nepříjemností by byla smrtelná. To, jestli by to platilo jen pro jednoho z nás, nebo pro oba, bylo taky na vážkách.

S nadšením, které ani moje únava nezvládla utišit, jsem si pro další kožešiny došla. Jednu jsem složila ještě Kristopherovi pod hlavu a z několika dalších jsem si udělala vlastní ležení. Na rozdíl od ostatních dní jsem si kožešinu rozložila tak, aby moje hlava směřovala k té jeho a zároveň jsme byli oba bokem k ohni. Teplo jsme potřebovaly oba dva. Cítila jsem narůstající svalovou únavu i pocit chladu, který zvládnu zahnat až ve spánku. Ještě jsem pořádně přiložila do ohně a pak jsem se poddala touze si odpočinout. Vlastně jsem na sebe byla pyšná, že jsem to celé takhle zvládla. Zachumlala jsem se pod kožešiny, a pak svět utichl aniž bych stihla vytvořit další myšlenku.

***

Ráno jsem se probudila s bolestí snad celého těla. Nespokojený výraz v mojí tváři by prozradil naprosto komukoliv, že jsem se se probudit nechtěla a nejsem v dobré náladě. Přesto jsem se neochotně posadila a smutně se zahleděla na vyhaslý oheň. Ještě víc jsem se vzápětí zamračila, když mi došlo, proč mi to přijde tak smutné a špatné. Znamenalo to, že Kristopher ještě spal. Pohlédla jsem na neobvykle dlouho spícího lovce a k fyzickým bolestem mého těla se přidala ještě obava. Všimla jsem si, že se i trochu třese. Opatrně jsem sáhla na jeho čelo a zjistila, že horečku nemá. A na dotek nereagoval, takže nebyl ani blízko probuzení. S těžkým kamenem v žaludku při uvědomění, že včerejší neštěstí se ještě drží na Kristopherových patách a že je ještě na mě se o všechno starat, rozdělám znovu oheň.

Ještě, že tu lovci nechali všeho dost připraveného, měli jsme štěstí, že to je tady tak dobře zásobené, projede mi myslí jediná pozitivní myšlenka za celé ráno, když nemusím ani teď chodit pro dřevo ven. Ale u nezapáleného ohniště se zarazím a ztuhnu.

Jak to, že tahle chatka byla víc připravená na něčí přítomnost? Jak to že byla otevřená? Dostane se ke slovu konečně ten nepříjemný pocit, co se dožadoval pozornosti už včera. Rozhlédnu se kolem a pohled mi padne opět na ty zbylé kožešiny. Ta chatka je aktivně někým používána, kdo je v okolí, že jo? Sakra-sakra-sakra!

Zvednu se rychle na nohy a začnu přemýšlet o možnostech útěku, jestli tu není nějaká past, nebo co všechno máme vzít, abychom přežili další cestu. Jenže stejně rychle jako se dostanu do toho agitovaného stavu, se z něj opět dostanu. Ruce mi spadnou podél těla a já dlouze bolestivě vydechnu s pohledem na spícího nemocného lovce. Ten se na žádnou další nezvládne vydat a já se bez něj ztratím. Svěsím hlavu a na pár vteřin jen tak bezvládně stojím v místnosti. Chce se mi brečet, ale slzy se nedostavují. Zavládne rezignace. Opět si kleknu k ohništi a začnu metodicky rozdělávat oheň.

Jedna věc po druhé, Shae. Nejdřív oheň, pak se najíš a pak ho zkusíš ještě zahřát silou. Až se probudí, třeba něco vymyslí, ale nejlepší stejně bude abychom počkali až se z toho dostane. Hold budeš muset lhát a doufat, že nikomu nedojde, kdo jsi zač. Nemají důvod ubližovat normálním lidem a mezi lovci si nejspíš pomáhají. A třeba nepřijdou... Což ty stejně neovlivníš. Takže, nádech a výdech, Shae, nejdřív oheň, ten ovlivnit zvládneš.

Po rozdělání ohně se donutím sníst pár kousků sušeného masa a vypít pár loků vody. Sednu si zpět k ohništi a opět si vezmu jeho ruku do svých, abych jej mohla zahřívat svou silou. Nevím, co víc dělat. A nemám chuť si ani upravit rozvrkočené vlasy, nebo hledat zásoby jídla. To první částečně i kvůli tomu, že představa zvedání rukou se zdá jako nadpozemský úkol a to druhé kvůli tomu, že hlad po těch pár soustech nemám a zatím to není potřeba.

Shae

Kdybys nebyla tak strašně unavená a ještě ke všemu navíc ses nestarala o Kristophera v bezvědomí, možná bys brala více v potaz fakt, že byla chatka odemčená. Nebo i fakt, že dřevo bylo vyskládané v chatce. Někde v pozadí byl hlásek, který na to poukazoval, ale všechny další starosti jej umlčeli. A zároveň jsi to možná brala i jako ukázku toho, že tě vesmír má aspoň trochu rád. Ani samotný oheň s tebou neměl v úmyslu svádět boj.

Poté co jsi už v klidu seděla u ležícího Kristopha a rozhlížela se po místnosti, pohled ti padl na deky válející se na hromadě. Byl to zase jen další zázrak kvůli kterému jsi nemusela mrznout, ale mohla jsi tak být v teple.

Ještě nějakou dobu jsi byla vzhůru, zabalená v kožešinách, hlídající oheň a svého společníka, ale nakonec i ty jsi byla neskutečně unavená a byla jsi jí přemožena.

Ophélie

Když jí dáš pusu do vlasů, po tváři se jí rozlije úsměv. Lépe se uvelebí, aby hlavu měla opřenou víc o tebe než o opěrku.
”No to teda doufám. Fakt by mně naštvalo, kdyby ses mně začala vyhýbat. Možná bych kvůli tobě musela vyjít ven. A to by rozhodně nebylo pro mně dobré.” I její artikulace naznačuje, že už je poněkud v podroušeném stavu. Obrátí do sebe skleničku, ale naštěstí už tam nic nemá, protože by na sebe vylila obsah. Takto na ní ulpí jen kapka.
”Ach jo. Došlo…” Díky svým dlouhým rukou se jí podaří položil skleničku na stůl, aniž by se od tebe musela nějak vzdalovat. Hlavou se o tvoje záda lehce otře.
”Chmm… jsi docela fajn polštář.” Dodá ještě, avšak ti nic dalšího neřekne, protože po chvíli mlčení zaslechneš tiché chrupkání.
Takže budeš nakonec jediná bdící v místnosti. Mezitím, co je Lucian mimo a Michell usnula.
Možná je to tak lepší. Možná ne… Nicméně je jen na tebe, jestli také na chvíli nezavřeš oči nebo budeš stále bdícím strážcem svého pekelníka.

"Myslím, že vím naprosto přesně, jaký pohled myslíš," pronesu pobaveně a dokonce se uchechtnu. Navzdory tomu, že pod tíhou jeho ostrého pohledu nebezpečného vraha se mi pokaždé roztřesou kolena.

Pozvednu obočí a důsledně sleduji Michell a její překvapivě vratký krok. Zdá se, že nejen já potřebovala přítelkyni k tomu, abych dostala ze sebe jisté věci. A nebo taky prostě důvod k tomu se pořádně opít. Hlasitě si povzdechnu, když ani tentokrát nedojde k pochopení mého slovního obratu. Zavrtím hlavou a vezmu si další cigaretu od ní a zapálím si. Pobaveně mezitím sleduji, jak se Michell téměř roztekla do toho křesla. Zdá se, že nebude potřebovat již moc, aby se vydala vstříc říši spánku. Její hihňání doprovodím svým smíchem, který není tak upřímný, aby byl ryzí, ale rozhodně tak zní. Zvednu se z křesla a lehce kolébavým krokem, který je v plánu, jsem obešla stolek a sedla si lehce na opěrku křesla. Seděla jsem tedy bokem k Michell a nezdráhala jsem se vejít do jejího osobního prostoru tím, že jsem se k ní naklonila. Vtiskla jsem jí polibek do vlasů.

"Však já vím, jak to myslíš. A beru tě za slovo, Michell. Už se mě jen tak nezbavíš," pronesu pobaveně a opřu se o opěradlo, abych si mohla spokojeně natáhnout kouř z cigarety. Obláček kouře pak vypustím směrem ke stropu. Tak trochu jsem jí testovala, jestli se nechá. Jestli třeba tu náhlou náklonost ke mně nehraje.

"Tak chlapy jsme už probraly, mizerný životy taky... takže, co teď?" zeptám se a pohlédnu na svou společnici kousek ode mne.

Minimálně díky tomu snad budu mít střechu nad hlavou a stěny, co mě ochrání od toho příšerného větru a mrazu, napadne mne kousavě z toho, jak je to celé pro mě náročné. Naštěstí se včas takříkajíc kousnu do jazyka a neřeknu tuhle jedovatou myšlenku zplozenou vyčerpaností a zbytky nedávno připomenuté Shae, co se bála o svůj život a byla pro ostatní jen monstrum.

"Já si poradím, o to se neboj," pronesu místo toho a pomůžu mu sundat batoh. Což je sice normálně dost jednoduchá činnost, ale když se snažím pořád jej aspoň jednou rukou držet a zahřívat, byl to docela oříšek. Nohu pak odstrčím batoh aspoň k jednomu většímu kameni a pokusím se zapamatovat, jak to taky vypadá. Pravdou ale je, že v duchu si moc velké naděje nedělám pro to, že bych tohle místo dokázala spolehlivě najít. A to, že tady ten batoh nemusí vůbec zůstat, je něco s čím počítám.

Ovšem je to risk, co musíme podniknout. Abychom zvýšili šance na to, že vůbec dojdeme do té chaty. V nejhorším pár dní bez jídla se dá vydržet a zbytek jsou problémy, co vyřešíme postupně... konverzuji se sebou v duchu. Netuším, zda to téměř analytické rozebírání situace není můj mozek, který se snaží zaplnit místo po opět děsivě nehovorném Kristopherovi, a nebo jestli jsem se od něj takové myšlenky už nechytila.

Víc se soustředím na okolí, když si všímám, že Kristopher je téměř jako v transu. V duchu jej podporuji, aby ještě kousek vydržel a do našeho spojení se pokusím posílat ještě více síly. Jenže, i griši mají omezené schopnosti a já nezvládnu víc, než jej stále zahřívat. Chatka, která se nám objeví kousek před námi, když vystoupáme na jeden z nekonečných kopců, je jako bájná oáza, o nichž jsem slýchávala na pouštích. Na tváři se mi mihl úsměv společně s tím, jak jsem slyšela i úlevné povzdychnutí si Kristophera. Radost ale nestihla ani rozehřát moji tvář, neboť jsem najednou cítila, jak Kristopherovo tělo se začíná víc opírat o moje. Instinktivně jsem se zastavila a dokročila s intuicí, že ho budu muset chytat. Nemýlila jsme se. Během okamžiku celé jeho tělo zůstávalo ve vzpřímené pozici jen díky mne. Hlavou se mi honily takové nadávky, že kdybych je vyřkla nahlas, nejspíš bych by se i sníh začal tak stydět, že by tady během pár chvil byl suchý plácek v okruhu dobrého čtvrt kilometru.

Shodím ze sebe svůj batoh, abych si odlehčila a velmi neelegantně a krkolomně nechávám Kristophera na mě nalehlého, abych ho zvládla odtáhnout k chatě. Modlím se přitom, aby byla chata otevřená, protože si jsem jistá, že bych jej nezvládla zvednout ze země. Už takhle supím a funím námahou. A vymýšlení peprných nadávek v různých jazycích je nejspíš to, co mě udržuje na velmi vratkých nohou. Do chatky téměř vpadneme a já se přiznám že na zem ho spíše pustím, než něžně položím. Jediné, u čeho si dávám pozor, je jeho hlava. (78%) Zavřu za námi dveře, dotáhnu jej po zemi držením za ruce doprostřed místnosti, kde by měl být aspoň pozůstatek ohniště. Vzápětí si k němu kleknu a svléknu mu oblečení a sobě svůj kabát. Dle svého slibu se snažím si jeho tělo neprohlížet. Upřímně řečeno letmým pohledem jsem hledala pouze nějaké modřiny, nebo jiná zranění, co by bylo nutné řešit. Přikryla jsem jej pak hned svým kabátem, aby tady neležel jen tak, než doběhnu pro věci.

Cítila jsem jak moc mé vratké nohy jsou, když jsem se od něj zvedala a běžela si pro svůj batoh před chatkou a podívat se, jestli tu je nějaké dřevo připravené u chatky, jak to měli lovci dobrým zvykem. Pokud jsem nějaké našla, vzala jsem jej plnou náruč a rychle spěchala dovnitř. Jednak kvůli prochladlému společníkovi, ale také kvůli kruté zimě, jež najednou měla o to větší sílu, když jsem neměla svůj svrchník. V chatce jsem pak svlečeného Kristophera uložila do kožešin a jednu jsem dokonce zvládla vtlačit i pod něj. Následně, pokud bylo z čeho, jsem rozdělala oheň. Unaveně jsem dosedla těsně vedle Kristophera, vzala jednu jeho ruku a dala se opět do jeho zahřívání, což jsem průběžně dělala i mezi ostatními úkony. Unaveně jsem si oblékla opět svůj kabát do doby, než by se v chatce udělalo teplo a pokud by byl oheň tak bych střídavě hlídala Spícího Kristophera a oheň. A s tím jsem také začala vnímat, jak mě pálí svaly a jak jsem hrozně unavená.

”A co budeš mít ty?” S tím se s ní však víc nepřu, protože její nápad není vůbec špatný. Zbavím se tak zátěže kvůli které se mi jde o něco hůře. Sundám si tedy batoh a tak nějak nemám víc síl jej nějakým způsobem schovávat nebo maskovat.
Nemluvě o tom, že udržet se na nohou, když tu chvíli stojíme, mi přijde jako nadlidský výkon. Jen doufám, že ten batoh opravdu potom najdeme.
Neupozorním jí na to, že by se sem mohli dostat ti, co nás chtěli přepadnout. Nechci zbytečně malovat čerta na zeď a vytvářet obavy. Momentálně je problém přede mnou a to v podobě ještě půlhodinové cesty do bezpečí.
”Dobře. Děkuji.” Hlesnu jen a zase se dám do kroku s její pomocí.
Neobtěžuji se ani ohlédnout na batoh. Prostě opět jen dávám jednu nohu před tu druhou. Hezky střídám levou a pak zase pravou.

Jak jsem se doposud snažil nějakým způsobem komunikovat, tak teď mlčím. Moc dobře si uvědomuji, jak mluvení vyčerpává a já si nemohu teď dovolit plýtvat drahocennou energii. Jen se soustředím na chůzi v myšlenkách si říkám, kterou nohu střídám, jako kdyby právě to mně na těch nohou drželo.

A když konečně spatřím chatku, tak úlevou vydechnu, avšak moje nohy to vzdají a vypoví mi službu. S tím se mi zatmí před očima a já upadnu do nevědomí. Naštěstí jsme opravdu pár metrů před chatkou. Mrzí mně jen, že jsem se nedostal až dovnitř.