Andor.cz - Dračí doupě online

Shae

Kdybys nebyla tak strašně unavená a ještě ke všemu navíc ses nestarala o Kristophera v bezvědomí, možná bys brala více v potaz fakt, že byla chatka odemčená. Nebo i fakt, že dřevo bylo vyskládané v chatce. Někde v pozadí byl hlásek, který na to poukazoval, ale všechny další starosti jej umlčeli. A zároveň jsi to možná brala i jako ukázku toho, že tě vesmír má aspoň trochu rád. Ani samotný oheň s tebou neměl v úmyslu svádět boj.

Poté co jsi už v klidu seděla u ležícího Kristopha a rozhlížela se po místnosti, pohled ti padl na deky válející se na hromadě. Byl to zase jen další zázrak kvůli kterému jsi nemusela mrznout, ale mohla jsi tak být v teple.

Ještě nějakou dobu jsi byla vzhůru, zabalená v kožešinách, hlídající oheň a svého společníka, ale nakonec i ty jsi byla neskutečně unavená a byla jsi jí přemožena.

Ophélie

Když jí dáš pusu do vlasů, po tváři se jí rozlije úsměv. Lépe se uvelebí, aby hlavu měla opřenou víc o tebe než o opěrku.
”No to teda doufám. Fakt by mně naštvalo, kdyby ses mně začala vyhýbat. Možná bych kvůli tobě musela vyjít ven. A to by rozhodně nebylo pro mně dobré.” I její artikulace naznačuje, že už je poněkud v podroušeném stavu. Obrátí do sebe skleničku, ale naštěstí už tam nic nemá, protože by na sebe vylila obsah. Takto na ní ulpí jen kapka.
”Ach jo. Došlo…” Díky svým dlouhým rukou se jí podaří položil skleničku na stůl, aniž by se od tebe musela nějak vzdalovat. Hlavou se o tvoje záda lehce otře.
”Chmm… jsi docela fajn polštář.” Dodá ještě, avšak ti nic dalšího neřekne, protože po chvíli mlčení zaslechneš tiché chrupkání.
Takže budeš nakonec jediná bdící v místnosti. Mezitím, co je Lucian mimo a Michell usnula.
Možná je to tak lepší. Možná ne… Nicméně je jen na tebe, jestli také na chvíli nezavřeš oči nebo budeš stále bdícím strážcem svého pekelníka.

"Myslím, že vím naprosto přesně, jaký pohled myslíš," pronesu pobaveně a dokonce se uchechtnu. Navzdory tomu, že pod tíhou jeho ostrého pohledu nebezpečného vraha se mi pokaždé roztřesou kolena.

Pozvednu obočí a důsledně sleduji Michell a její překvapivě vratký krok. Zdá se, že nejen já potřebovala přítelkyni k tomu, abych dostala ze sebe jisté věci. A nebo taky prostě důvod k tomu se pořádně opít. Hlasitě si povzdechnu, když ani tentokrát nedojde k pochopení mého slovního obratu. Zavrtím hlavou a vezmu si další cigaretu od ní a zapálím si. Pobaveně mezitím sleduji, jak se Michell téměř roztekla do toho křesla. Zdá se, že nebude potřebovat již moc, aby se vydala vstříc říši spánku. Její hihňání doprovodím svým smíchem, který není tak upřímný, aby byl ryzí, ale rozhodně tak zní. Zvednu se z křesla a lehce kolébavým krokem, který je v plánu, jsem obešla stolek a sedla si lehce na opěrku křesla. Seděla jsem tedy bokem k Michell a nezdráhala jsem se vejít do jejího osobního prostoru tím, že jsem se k ní naklonila. Vtiskla jsem jí polibek do vlasů.

"Však já vím, jak to myslíš. A beru tě za slovo, Michell. Už se mě jen tak nezbavíš," pronesu pobaveně a opřu se o opěradlo, abych si mohla spokojeně natáhnout kouř z cigarety. Obláček kouře pak vypustím směrem ke stropu. Tak trochu jsem jí testovala, jestli se nechá. Jestli třeba tu náhlou náklonost ke mně nehraje.

"Tak chlapy jsme už probraly, mizerný životy taky... takže, co teď?" zeptám se a pohlédnu na svou společnici kousek ode mne.

Minimálně díky tomu snad budu mít střechu nad hlavou a stěny, co mě ochrání od toho příšerného větru a mrazu, napadne mne kousavě z toho, jak je to celé pro mě náročné. Naštěstí se včas takříkajíc kousnu do jazyka a neřeknu tuhle jedovatou myšlenku zplozenou vyčerpaností a zbytky nedávno připomenuté Shae, co se bála o svůj život a byla pro ostatní jen monstrum.

"Já si poradím, o to se neboj," pronesu místo toho a pomůžu mu sundat batoh. Což je sice normálně dost jednoduchá činnost, ale když se snažím pořád jej aspoň jednou rukou držet a zahřívat, byl to docela oříšek. Nohu pak odstrčím batoh aspoň k jednomu většímu kameni a pokusím se zapamatovat, jak to taky vypadá. Pravdou ale je, že v duchu si moc velké naděje nedělám pro to, že bych tohle místo dokázala spolehlivě najít. A to, že tady ten batoh nemusí vůbec zůstat, je něco s čím počítám.

Ovšem je to risk, co musíme podniknout. Abychom zvýšili šance na to, že vůbec dojdeme do té chaty. V nejhorším pár dní bez jídla se dá vydržet a zbytek jsou problémy, co vyřešíme postupně... konverzuji se sebou v duchu. Netuším, zda to téměř analytické rozebírání situace není můj mozek, který se snaží zaplnit místo po opět děsivě nehovorném Kristopherovi, a nebo jestli jsem se od něj takové myšlenky už nechytila.

Víc se soustředím na okolí, když si všímám, že Kristopher je téměř jako v transu. V duchu jej podporuji, aby ještě kousek vydržel a do našeho spojení se pokusím posílat ještě více síly. Jenže, i griši mají omezené schopnosti a já nezvládnu víc, než jej stále zahřívat. Chatka, která se nám objeví kousek před námi, když vystoupáme na jeden z nekonečných kopců, je jako bájná oáza, o nichž jsem slýchávala na pouštích. Na tváři se mi mihl úsměv společně s tím, jak jsem slyšela i úlevné povzdychnutí si Kristophera. Radost ale nestihla ani rozehřát moji tvář, neboť jsem najednou cítila, jak Kristopherovo tělo se začíná víc opírat o moje. Instinktivně jsem se zastavila a dokročila s intuicí, že ho budu muset chytat. Nemýlila jsme se. Během okamžiku celé jeho tělo zůstávalo ve vzpřímené pozici jen díky mne. Hlavou se mi honily takové nadávky, že kdybych je vyřkla nahlas, nejspíš bych by se i sníh začal tak stydět, že by tady během pár chvil byl suchý plácek v okruhu dobrého čtvrt kilometru.

Shodím ze sebe svůj batoh, abych si odlehčila a velmi neelegantně a krkolomně nechávám Kristophera na mě nalehlého, abych ho zvládla odtáhnout k chatě. Modlím se přitom, aby byla chata otevřená, protože si jsem jistá, že bych jej nezvládla zvednout ze země. Už takhle supím a funím námahou. A vymýšlení peprných nadávek v různých jazycích je nejspíš to, co mě udržuje na velmi vratkých nohou. Do chatky téměř vpadneme a já se přiznám že na zem ho spíše pustím, než něžně položím. Jediné, u čeho si dávám pozor, je jeho hlava. (78%) Zavřu za námi dveře, dotáhnu jej po zemi držením za ruce doprostřed místnosti, kde by měl být aspoň pozůstatek ohniště. Vzápětí si k němu kleknu a svléknu mu oblečení a sobě svůj kabát. Dle svého slibu se snažím si jeho tělo neprohlížet. Upřímně řečeno letmým pohledem jsem hledala pouze nějaké modřiny, nebo jiná zranění, co by bylo nutné řešit. Přikryla jsem jej pak hned svým kabátem, aby tady neležel jen tak, než doběhnu pro věci.

Cítila jsem jak moc mé vratké nohy jsou, když jsem se od něj zvedala a běžela si pro svůj batoh před chatkou a podívat se, jestli tu je nějaké dřevo připravené u chatky, jak to měli lovci dobrým zvykem. Pokud jsem nějaké našla, vzala jsem jej plnou náruč a rychle spěchala dovnitř. Jednak kvůli prochladlému společníkovi, ale také kvůli kruté zimě, jež najednou měla o to větší sílu, když jsem neměla svůj svrchník. V chatce jsem pak svlečeného Kristophera uložila do kožešin a jednu jsem dokonce zvládla vtlačit i pod něj. Následně, pokud bylo z čeho, jsem rozdělala oheň. Unaveně jsem dosedla těsně vedle Kristophera, vzala jednu jeho ruku a dala se opět do jeho zahřívání, což jsem průběžně dělala i mezi ostatními úkony. Unaveně jsem si oblékla opět svůj kabát do doby, než by se v chatce udělalo teplo a pokud by byl oheň tak bych střídavě hlídala Spícího Kristophera a oheň. A s tím jsem také začala vnímat, jak mě pálí svaly a jak jsem hrozně unavená.

”A co budeš mít ty?” S tím se s ní však víc nepřu, protože její nápad není vůbec špatný. Zbavím se tak zátěže kvůli které se mi jde o něco hůře. Sundám si tedy batoh a tak nějak nemám víc síl jej nějakým způsobem schovávat nebo maskovat.
Nemluvě o tom, že udržet se na nohou, když tu chvíli stojíme, mi přijde jako nadlidský výkon. Jen doufám, že ten batoh opravdu potom najdeme.
Neupozorním jí na to, že by se sem mohli dostat ti, co nás chtěli přepadnout. Nechci zbytečně malovat čerta na zeď a vytvářet obavy. Momentálně je problém přede mnou a to v podobě ještě půlhodinové cesty do bezpečí.
”Dobře. Děkuji.” Hlesnu jen a zase se dám do kroku s její pomocí.
Neobtěžuji se ani ohlédnout na batoh. Prostě opět jen dávám jednu nohu před tu druhou. Hezky střídám levou a pak zase pravou.

Jak jsem se doposud snažil nějakým způsobem komunikovat, tak teď mlčím. Moc dobře si uvědomuji, jak mluvení vyčerpává a já si nemohu teď dovolit plýtvat drahocennou energii. Jen se soustředím na chůzi v myšlenkách si říkám, kterou nohu střídám, jako kdyby právě to mně na těch nohou drželo.

A když konečně spatřím chatku, tak úlevou vydechnu, avšak moje nohy to vzdají a vypoví mi službu. S tím se mi zatmí před očima a já upadnu do nevědomí. Naštěstí jsme opravdu pár metrů před chatkou. Mrzí mně jen, že jsem se nedostal až dovnitř.

Nelíbí se mi jeho odpověď. To, jak z ní tryská nejistota a on ji přiznává, mi říká, že je to opravdu s ním vážné. Nemá nekonečné zásoby energie, které bych nechápala. Sám se cítí na pokraji sil. A co hůř, je tomu už tak blízko, že to přede mnou přizná. Všímám si i dalších znaků toho, jak je vyčerpaný. Je velmi zadýchaný, krátí se mu dech. Snažím se vymyslet, jak mu pomoci. Bohůmžel docházím k jedinému závěru, a to, že mu pomůže jen poctivý a pořádný odpočinek.

Moc se mi ani nedaří jej přimět se pořádně usmát. Ten slabý záchvěv úsměvu, mi přišel spíše tristní, než cokoliv jiného. Vypadal při tom tak zoufalý, unavený a na pokraji sil, že jsem nezvládla situaci odlehčovat.

"To není tak daleko," řeknu sebejistě. "Přešli jsme toho mnohem více-"

Zarazím se, když Kristopher opět zakolísá. Obrátím se k němu, abych jej kdyžtak zachytila. Cítím tíhu jeho těla na tom svém. Pevněji mu stisknu ruku.

"Tak se na chvíli zastavíme, odpočineš si," navrhnu. Jenže jeho další slova mi připomenou, jak blízko je totálnímu kolapsu a jak by nejspíš nezvládl se znovu zvednout. A já jej bohužel neodtáhnu, ani jej nemůžu nést jako to jednou udělal on mě. Semknu rty do tenké čáry.

"Sundej si batoh a nech ho tady. Půjde se ti lépe. Kožešiny dostaneš moje. A pokud je ta chata takový kousek, můžeme se pro ten batoh vrátit až ti bude lépe," pronesu úpravu našeho plánu. Tentokrát se neptám, spíše to oznamuji.

"Tím se netrap. Až dojdeme do chatky, tak si lehneš a já se o zbytek postarám. Ty mi musíš jen pomoct s tím dojít do té chaty, ano," promlouvám k němu tónem, co považuji za ujišťující. "A nemusíš se bát, nebudu zkoumat tvoji... minulost na kůži. Máš mé slovo, Kristophere."

Mám dojem, že svá slova vyslovit takto úmyslně, protože se obával přesně toho, že bych mohla zahlédnout další z jeho jizev, za které se stydí. Jistě. Už jsem jej viděla bez košile a tak dále, ale vždy to mělo zdravotní důvod a snažila jsem se na něj příliš nezírat. A teď tomu nebude jinak, i když to oblečení z něj budu muset sundat já sama.

”Ano, zná. Neřekl mi k tomu však víc. Vždycky když jsem se na to téma dostala, tak mně zpražil svým nejhorším pohledem.” Ošije se při té vzpomínce a raději si znovu nalije, aby si mohla opět dopřát pořádný lok.

”Ale, ale… drahá… proč tu stále mluvíš o dluzích?” Zavrtí přitom hlavou. Pomalu už trochu opileckým krokem dojde ke svému křeslu a sedne si do něj. Vlastně ti připadá, že se tam spíš rozvalí.
”Nejsi mi vůbec nic dlužná, aby bylo jasno. A tu svoji potřebu dluhů si nech pro Luciana a jemu podobný. Já nejsem jako oni… aby bylo jasno, sestro.” Při tom, jak tě oslovila se začne hihňat.
”Jakože ne sestra, jako sestra… ale chápeš… Prostě toho nech. Ber toto místo jako útočiště. Každý potřebuje místo, kde se bude cítit v bezpečí. Nebuď hloupá a nejsi žádný mučedník.” Vybalí to na tebe a pak se zarazí, protože jí dojde, že možná maličko přestřelila.
”Myslím to s tebou dobře.”

”Jo. Asi jo.” Pronesu nejistě. V myšlenkách přitom prosím mocného Djela, aby nade mnou ještě chvíli bděl a dával mi sílu dál pokračovat.
Jedna noha a následně druhá. Jsem tak neskutečně unavený. Nejraději bych se zastavil a lehl si na chladnou zem. Nemůžu však, protože nejsem sám. Vnímám teplo, které vychází z její ruky a vlévá se do celého mého těla. Když bych to vzdal, bylo by to plýtvání její schopnosti a energii, kterou do toho vkládá. To prostě nemohu dovolit. Kladu tedy jednu nohu před druhou.
Může si všimnout, že i můj dech je mělký.

”Ani já bych teď s nikým jiným tady nechtěl být.” Myslím to naprosto upřímně. Neměli jsme sice dobrý začátek, ale ten jsme překonali. Musím přiznat, že teď si nedokážu představit svůj život bez toho, že by nebyla jeho součástí.
”Děkuji.” Pronesu a při jejím oslovení se lehce pousměji. Má naprostou pravdu ohledně mé paličatosti.

Její otázka mě maličko rozhodí. Celou dobu jsem se snažil soustředit na chůzi a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že by náhodou nemohla pro změnu ona. Možná se ptá kvůli tomu, že už mně není schopna déle zahřívat.
”Řekl bych, že zhruba ještě půl hodinu cesty.” Můj vyřčený odhad se mi ani trochu nelíbí. Najednou to celé nabývá na větší podobě. Na malou chvíli tak ztratím jistotu a opět to na chvíli vypadá, že se zkácím k zemi. O něco víc se tak opřu o Shae. Dám si chvíli na zpamatování se, než se zase rozejdu o něco víc nejistým krokem než předtím. Avšak důležité je, že dál jdu.
”Mám takový neblahý pocit, že jen co vejdeme do bezpečí, tak zkolabuju.” Dojdu k přiznání. Moc mně mrzí, že to všechno nechám na ní a zároveň na ní budu chtít hodit ještě jednu věc.
”Vím, že toho budu chtít po tobě hodně, ale potřeboval bych, abys ze mně sundala aspoň největší část mokrého oblečení a pak přeze mně přehodila kožešiny.”

"Děkuji, Michell, jsi moc hodná. Budu na to pamatovat," pronesu vážně a přikývnu. Hořce si však uvědomuji, že její nabídku nebudu chtít jen tak využít. Ne, proto, že bych ji nechtěla znovu vidět a mluvit s ní, ale... nemohla jsem na ní nakládat svoje problémy. Už tak jich sama měla víc než dost. S dlouhým výdechem sleduji Michell, jak krčí rameny. Nevím, co na to říct. Nebylo to plánované, bylo to impulzivní a někdo by to odsoudil jako hloupé.

”Mami… prosím ne. Nechte mne. Ach ne… otče… Co jsem vám udělala? Prosím… pro smilování.”

Lucianův vyděšený hlas z postele mě donutí se tím směrem podívat a ztuhnout opět na místě. Jeho slova vytáhnou na hladinu mé paměti podobná slova, které brečelo jiné dítě. Také kvůli rodičům. Ale prosby nebyly tehdy za život rodičů, ale o život od rodičů. Bolestivě polknu a jsem ráda, že Michell je kompletně zachycená v síti Luciana, že si toho nevšimne a spěchá mu hned na pomoc. Jak hořkou příchuť musí mít její doteky na jeho kůži, když ví, že se ho takhle smí dotýkat jen když je mu právě takhle mizerně?

"Takže on zná vrahy svých rodičů?" zeptám se zhrublým hlasem. Musím si pak odkašlat. Představa, že bych se dívala do očí někomu, o kom vím, že zabil někoho mě drahého, mi stahovala znovu krk a žaludek. Odvrátím zrak, když začne Michell vkládat kód do svého sejfu. Opravdu nemám zájem na tom znát toto heslo.

"Myslím, že u toho, kdy jsem ti chtěla vysvětlit, že nejde o to, být dlužná, ale být ti na oplátku také něčím prospěšná. To je celé. Dlužná ti budu už asi navždy," pousměji se mírně na Michell, abych se vrátila k milejším tématům. Kdybych nebyla tolik trénovaná v maskách, koutky rtů by se mi nepodařilo vytáhnout do přátelského výrazu.

Nestačím se divit. Tedy, nedivím se až tak tomu, že mi Kristopher nelže, ale tomu, že se drží na nohou a co víc, že zvládne i jít kupředu i s náloží na zádech. Po chvíli tak přestanu zkoumat jeho pravdomluvnost a zaměřím se svými smysly spíše na jeho zdravotní stav. Je to něco, co nemám úplně v malíku, k něčemu takovému jsem ještě ani nepřičichla. Přesto se o to chci pokusit, abych aspoň zkusila zachytit, kdyby měl nastat nějaký problém.

"Hm," zabručím, když mi začne vysvětlovat, že se nemusím omlouvat. Víc dumám nad tou záhadou, že je schopný jít, i když vypadá takto mizerně, než nad tím, že vidí v mé síle i to dobré.

Jakmile pokrčí rameny a trochu ztratí rovnováhu. Volnou rukou se jej pokusím přidržet za rameno, aby nespadl. Zvládnu to udělat dost rychle právě proto, jak zkoumavě jsem si ho prohlížela.

"Dobrý?" zeptám se rychle a pozvednu tázavě obočí.

Protočím oči, když se nazve špatným lovcem. Stisknu mu ruku a pousměji se na něj.

"No vidíš to a já bych tady s žádným jiným lovcem být nechtěla," pronesu, abych jej trochu povzbudila. "Náhodou si myslím, že jsi ohromný lovec. Jsi teda taky dost velkej paličák, ale tu diskuzi si nechám na jindy," pokračuji s pobaveným ušklíbnutím se.

"Je to do té chaty ještě daleko?" zeptám se konverzačně a snažím se znít klidně a kompletně zatajit fakt, že se ptám kvůli němu, abych věděla, kolik toho musí ještě vydržet.

”Chtěla jsem tím říct, že kdybys potřebovala. Můžeš se tu kdykoliv stavit. Ráda ti budu dělat vrbu.” V jejich očích vidíš, že to myslí smrtelně vážně.
”Myslela jsem to tak, že si velice vážím toho, že ses mi takto odkryla. Je pro mě ctí, že ses uvolnila. A slzy jsou holt součástí života…” Pokrčí rameny.
”Rozumím, nechceš mi být ničím dlužna…” Nejspíš by ti k tomu ještě něco řekla, ale jste vyrušeni zvuky vycházejícími z postele na které leží zraněný chlapec. Když k němu stočíte pohled, tak vidíte jak sebou ze spánku hází.

Nejdříve slovům, které říká není ze začátku rozumnět. Jenže pak začnou nabírat na intenzitě.
”Mami… prosím ne. Nechte ji. Ach ne… otče… Co jsme vám udělali? Prosím… pro smilování.”
Michelle svou pozornost okamžitě přesune k němu. Starostlivě si k němu sedne a pohladí jej po čele. Tím dotekem a zřejmě i s použitím své síly ho uklidní. Chvíli u něj sedí, než si je jistá, že se uklidnil a opět se vrátí k tobě.
”Když mu bylo sedm let byl svědkem masakru svých rodičů. Jeho jako jediného nechali naživu a udělali z něj Ďábla z Barelu. Bastardi, kteří si nechtěli sami špinit ruce a líbila se jim role svatoušků.” S tím si dojde nalít a obrátí do sebe celý obsah. Vzhledem k tomu, že už nějakou dobu popíjíte, tak si nalije poslední drink. Zakleje a následně se přesune k zrcadlu,
které schovává trezor. Namačká kód, aby následně mohla vytáhnout další láhev.

”Moc se ti omlouvám… kdeže jsme to skončili?”