Andor.cz - Dračí doupě online

Nelíbí se mi jeho odpověď. To, jak z ní tryská nejistota a on ji přiznává, mi říká, že je to opravdu s ním vážné. Nemá nekonečné zásoby energie, které bych nechápala. Sám se cítí na pokraji sil. A co hůř, je tomu už tak blízko, že to přede mnou přizná. Všímám si i dalších znaků toho, jak je vyčerpaný. Je velmi zadýchaný, krátí se mu dech. Snažím se vymyslet, jak mu pomoci. Bohůmžel docházím k jedinému závěru, a to, že mu pomůže jen poctivý a pořádný odpočinek.

Moc se mi ani nedaří jej přimět se pořádně usmát. Ten slabý záchvěv úsměvu, mi přišel spíše tristní, než cokoliv jiného. Vypadal při tom tak zoufalý, unavený a na pokraji sil, že jsem nezvládla situaci odlehčovat.

"To není tak daleko," řeknu sebejistě. "Přešli jsme toho mnohem více-"

Zarazím se, když Kristopher opět zakolísá. Obrátím se k němu, abych jej kdyžtak zachytila. Cítím tíhu jeho těla na tom svém. Pevněji mu stisknu ruku.

"Tak se na chvíli zastavíme, odpočineš si," navrhnu. Jenže jeho další slova mi připomenou, jak blízko je totálnímu kolapsu a jak by nejspíš nezvládl se znovu zvednout. A já jej bohužel neodtáhnu, ani jej nemůžu nést jako to jednou udělal on mě. Semknu rty do tenké čáry.

"Sundej si batoh a nech ho tady. Půjde se ti lépe. Kožešiny dostaneš moje. A pokud je ta chata takový kousek, můžeme se pro ten batoh vrátit až ti bude lépe," pronesu úpravu našeho plánu. Tentokrát se neptám, spíše to oznamuji.

"Tím se netrap. Až dojdeme do chatky, tak si lehneš a já se o zbytek postarám. Ty mi musíš jen pomoct s tím dojít do té chaty, ano," promlouvám k němu tónem, co považuji za ujišťující. "A nemusíš se bát, nebudu zkoumat tvoji... minulost na kůži. Máš mé slovo, Kristophere."

Mám dojem, že svá slova vyslovit takto úmyslně, protože se obával přesně toho, že bych mohla zahlédnout další z jeho jizev, za které se stydí. Jistě. Už jsem jej viděla bez košile a tak dále, ale vždy to mělo zdravotní důvod a snažila jsem se na něj příliš nezírat. A teď tomu nebude jinak, i když to oblečení z něj budu muset sundat já sama.

”Ano, zná. Neřekl mi k tomu však víc. Vždycky když jsem se na to téma dostala, tak mně zpražil svým nejhorším pohledem.” Ošije se při té vzpomínce a raději si znovu nalije, aby si mohla opět dopřát pořádný lok.

”Ale, ale… drahá… proč tu stále mluvíš o dluzích?” Zavrtí přitom hlavou. Pomalu už trochu opileckým krokem dojde ke svému křeslu a sedne si do něj. Vlastně ti připadá, že se tam spíš rozvalí.
”Nejsi mi vůbec nic dlužná, aby bylo jasno. A tu svoji potřebu dluhů si nech pro Luciana a jemu podobný. Já nejsem jako oni… aby bylo jasno, sestro.” Při tom, jak tě oslovila se začne hihňat.
”Jakože ne sestra, jako sestra… ale chápeš… Prostě toho nech. Ber toto místo jako útočiště. Každý potřebuje místo, kde se bude cítit v bezpečí. Nebuď hloupá a nejsi žádný mučedník.” Vybalí to na tebe a pak se zarazí, protože jí dojde, že možná maličko přestřelila.
”Myslím to s tebou dobře.”

”Jo. Asi jo.” Pronesu nejistě. V myšlenkách přitom prosím mocného Djela, aby nade mnou ještě chvíli bděl a dával mi sílu dál pokračovat.
Jedna noha a následně druhá. Jsem tak neskutečně unavený. Nejraději bych se zastavil a lehl si na chladnou zem. Nemůžu však, protože nejsem sám. Vnímám teplo, které vychází z její ruky a vlévá se do celého mého těla. Když bych to vzdal, bylo by to plýtvání její schopnosti a energii, kterou do toho vkládá. To prostě nemohu dovolit. Kladu tedy jednu nohu před druhou.
Může si všimnout, že i můj dech je mělký.

”Ani já bych teď s nikým jiným tady nechtěl být.” Myslím to naprosto upřímně. Neměli jsme sice dobrý začátek, ale ten jsme překonali. Musím přiznat, že teď si nedokážu představit svůj život bez toho, že by nebyla jeho součástí.
”Děkuji.” Pronesu a při jejím oslovení se lehce pousměji. Má naprostou pravdu ohledně mé paličatosti.

Její otázka mě maličko rozhodí. Celou dobu jsem se snažil soustředit na chůzi a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že by náhodou nemohla pro změnu ona. Možná se ptá kvůli tomu, že už mně není schopna déle zahřívat.
”Řekl bych, že zhruba ještě půl hodinu cesty.” Můj vyřčený odhad se mi ani trochu nelíbí. Najednou to celé nabývá na větší podobě. Na malou chvíli tak ztratím jistotu a opět to na chvíli vypadá, že se zkácím k zemi. O něco víc se tak opřu o Shae. Dám si chvíli na zpamatování se, než se zase rozejdu o něco víc nejistým krokem než předtím. Avšak důležité je, že dál jdu.
”Mám takový neblahý pocit, že jen co vejdeme do bezpečí, tak zkolabuju.” Dojdu k přiznání. Moc mně mrzí, že to všechno nechám na ní a zároveň na ní budu chtít hodit ještě jednu věc.
”Vím, že toho budu chtít po tobě hodně, ale potřeboval bych, abys ze mně sundala aspoň největší část mokrého oblečení a pak přeze mně přehodila kožešiny.”

"Děkuji, Michell, jsi moc hodná. Budu na to pamatovat," pronesu vážně a přikývnu. Hořce si však uvědomuji, že její nabídku nebudu chtít jen tak využít. Ne, proto, že bych ji nechtěla znovu vidět a mluvit s ní, ale... nemohla jsem na ní nakládat svoje problémy. Už tak jich sama měla víc než dost. S dlouhým výdechem sleduji Michell, jak krčí rameny. Nevím, co na to říct. Nebylo to plánované, bylo to impulzivní a někdo by to odsoudil jako hloupé.

”Mami… prosím ne. Nechte mne. Ach ne… otče… Co jsem vám udělala? Prosím… pro smilování.”

Lucianův vyděšený hlas z postele mě donutí se tím směrem podívat a ztuhnout opět na místě. Jeho slova vytáhnou na hladinu mé paměti podobná slova, které brečelo jiné dítě. Také kvůli rodičům. Ale prosby nebyly tehdy za život rodičů, ale o život od rodičů. Bolestivě polknu a jsem ráda, že Michell je kompletně zachycená v síti Luciana, že si toho nevšimne a spěchá mu hned na pomoc. Jak hořkou příchuť musí mít její doteky na jeho kůži, když ví, že se ho takhle smí dotýkat jen když je mu právě takhle mizerně?

"Takže on zná vrahy svých rodičů?" zeptám se zhrublým hlasem. Musím si pak odkašlat. Představa, že bych se dívala do očí někomu, o kom vím, že zabil někoho mě drahého, mi stahovala znovu krk a žaludek. Odvrátím zrak, když začne Michell vkládat kód do svého sejfu. Opravdu nemám zájem na tom znát toto heslo.

"Myslím, že u toho, kdy jsem ti chtěla vysvětlit, že nejde o to, být dlužná, ale být ti na oplátku také něčím prospěšná. To je celé. Dlužná ti budu už asi navždy," pousměji se mírně na Michell, abych se vrátila k milejším tématům. Kdybych nebyla tolik trénovaná v maskách, koutky rtů by se mi nepodařilo vytáhnout do přátelského výrazu.

Nestačím se divit. Tedy, nedivím se až tak tomu, že mi Kristopher nelže, ale tomu, že se drží na nohou a co víc, že zvládne i jít kupředu i s náloží na zádech. Po chvíli tak přestanu zkoumat jeho pravdomluvnost a zaměřím se svými smysly spíše na jeho zdravotní stav. Je to něco, co nemám úplně v malíku, k něčemu takovému jsem ještě ani nepřičichla. Přesto se o to chci pokusit, abych aspoň zkusila zachytit, kdyby měl nastat nějaký problém.

"Hm," zabručím, když mi začne vysvětlovat, že se nemusím omlouvat. Víc dumám nad tou záhadou, že je schopný jít, i když vypadá takto mizerně, než nad tím, že vidí v mé síle i to dobré.

Jakmile pokrčí rameny a trochu ztratí rovnováhu. Volnou rukou se jej pokusím přidržet za rameno, aby nespadl. Zvládnu to udělat dost rychle právě proto, jak zkoumavě jsem si ho prohlížela.

"Dobrý?" zeptám se rychle a pozvednu tázavě obočí.

Protočím oči, když se nazve špatným lovcem. Stisknu mu ruku a pousměji se na něj.

"No vidíš to a já bych tady s žádným jiným lovcem být nechtěla," pronesu, abych jej trochu povzbudila. "Náhodou si myslím, že jsi ohromný lovec. Jsi teda taky dost velkej paličák, ale tu diskuzi si nechám na jindy," pokračuji s pobaveným ušklíbnutím se.

"Je to do té chaty ještě daleko?" zeptám se konverzačně a snažím se znít klidně a kompletně zatajit fakt, že se ptám kvůli němu, abych věděla, kolik toho musí ještě vydržet.

”Chtěla jsem tím říct, že kdybys potřebovala. Můžeš se tu kdykoliv stavit. Ráda ti budu dělat vrbu.” V jejich očích vidíš, že to myslí smrtelně vážně.
”Myslela jsem to tak, že si velice vážím toho, že ses mi takto odkryla. Je pro mě ctí, že ses uvolnila. A slzy jsou holt součástí života…” Pokrčí rameny.
”Rozumím, nechceš mi být ničím dlužna…” Nejspíš by ti k tomu ještě něco řekla, ale jste vyrušeni zvuky vycházejícími z postele na které leží zraněný chlapec. Když k němu stočíte pohled, tak vidíte jak sebou ze spánku hází.

Nejdříve slovům, které říká není ze začátku rozumnět. Jenže pak začnou nabírat na intenzitě.
”Mami… prosím ne. Nechte ji. Ach ne… otče… Co jsme vám udělali? Prosím… pro smilování.”
Michelle svou pozornost okamžitě přesune k němu. Starostlivě si k němu sedne a pohladí jej po čele. Tím dotekem a zřejmě i s použitím své síly ho uklidní. Chvíli u něj sedí, než si je jistá, že se uklidnil a opět se vrátí k tobě.
”Když mu bylo sedm let byl svědkem masakru svých rodičů. Jeho jako jediného nechali naživu a udělali z něj Ďábla z Barelu. Bastardi, kteří si nechtěli sami špinit ruce a líbila se jim role svatoušků.” S tím si dojde nalít a obrátí do sebe celý obsah. Vzhledem k tomu, že už nějakou dobu popíjíte, tak si nalije poslední drink. Zakleje a následně se přesune k zrcadlu,
které schovává trezor. Namačká kód, aby následně mohla vytáhnout další láhev.

”Moc se ti omlouvám… kdeže jsme to skončili?”

"Díky," špitnu zatímco si od ní beru kapesníčky, abych si mohl otřít tváře a oči. Krabičku odložím na stolek vedle sebe. Nejsem teď racionálně uvažovat, zda ji ještě budu potřebovat, nebo ne. Opatrně si otřu tváře a oči. Připadám si sice trochu hloupě, že si musím otírat slzy před ní, ovšem nestydím se. Doufám, že zrovna Michell by pro takové věci mohla mít pochopení. Po jejích slovech se na ni podívám zakloněním hlavy a lehce se usměji.

"Popsala bych tě mnoha slovy, ale nemožná by nebylo rozhodně z nich. Neskutečná a neuvěřitelná možná," ujistím ji, že si nic nedělám z toho, že přešla do svého pracovního módu. Vezmu ji proto krátce za ruku a lehce ji stisknu. "Myslíš to dobře a já vím, že máš pravdu. Ale nemůžu si dovolit poddávat se tolik mým emocím. Kdybych byla jen emoční hrouda, tak bych ani nevyšla z pokoje, natož, abych zvládla přežít v tomhle světě."Pustím její ruku a dívám se jí do tváře zatímco mi něžně dává stranou neposedný pramínek vlasů. Je to tak intimní a přirozené zároveň. Táhle se nadechnu a opět zvednu koutky úst do úsměvu. Sotva zvládnu odolat touze se k té ruce přitulit. Cítím se jako zvíře, co si poprvé užívá vlídného doteku od člověka.

"Lhaní ti nesluší, Michell," řeknu a potřesu hlavou. Kapesníček stále žmoulám v jedné ruce. "A já doufám, že ti to budu moct nějak oplatit. Vím, že je to částečně tvoje práce, ale i tak... díky, jsi skvělá. Kdybych se ti mohla nějak revanšovat, prosím řekni..."

Až neskutečně moc se soustředím na cestu, že si nejsem vůbec vědom toho jak si mně prohlíží a hledá na mé tváři známky po lži. Naprosto však z mé tváře vyčte to, jak je pro mně celá ta chůze náročná a že snad za to celé může samotný Djel, který mě drží na nohou a vede mé kroky. Neboť to, že stojím na nohou se nedá ani jinak vysvětlit.

”Nemusíš se mi omlouvat. Nevěděla jsi to, že jsem svůj názor změnil ve chvíli, kdy jsem díky tvým schopnostem přežil střetnutím medvědem. V ten moment jsem si uvědomil, že existují obě strany mince. Že jsi jej sice zabila, ale také jsi mně vyléčila. Kdyby nebylo tvých schopností, tak bych se léčil mnohem déle.” Když to říkám, tak doufám, že to dává aspoň trochu smysl. Celkově jsem toto téma vytahoval, abychom se měli čím zabavit, tak zároveň se mezi námi udělala čistá půda.

”Obávám se, že se konfliktům nevyhneme. Ty se prostě stanou.” Pokrčím přitom rameny, což je pohyb, který mně poměrně vyvede z míry, jako kdybych ho přidal navíc než jsem schopen zvládnout. Na malou chvíli to vypadá, jako kdybych zakopl. Avšak se mi naštěstí podaří nějakým způsobem to vybrat a pokračovat dál v chůzi, aniž bych s sebou shodil k zemi Shae.
”Omlouvám se ti, že nejsem správný lovec.” Pronesu částečně pobaveně, zároveň tam zazní i jistá omluva.

Celou dobu, co tě tvé silné emoce ovládají, se Michelle kromě přátelského hlazení po zádech ani nehne. Přijde ti v ten moment, jako skála nebo strom. Trpělivě vyčkává než to všechno ze sebe dostaneš. Má s tím spoustu zkušeností a kdo ví už kolika lidem, takto pomohla.

”V pořádku, drahá. Je velmi důležité to v sobě nedusit, protože tě to jednou může zabít.” Najednou máš pocit, jako kdyby k tobě promlouval lékař. Dokonce se tváří profesionálně. Aniž by se víc hýbala, natáhne se ke stolu pro krabičku s kapesníky a podá ti jí.
”Nasazovat na tvář masku, může oklamat svět. A tobě to navíc jen přitíží…” Zarazí se, protože jí dojde co doposud dělá a pousměje se.
”Jsem v tomhle strašně nemožná. Omlouvám se. Prostě tím chci říct jen to, že kdybys kdykoliv potřebovala, tak jsem tu pro tebe a velice ráda ti pomohu s tvým břemenem.” S tím její ruka spočine na tvé tváři, aby ti následně mohla dát neposedný pramínek vlasů za ucho.
”Ani jednou si pro mně nebyla ničím jiným než lepší společností.” Mrkne na tebe a stále přitom stojí ve tvé blízkosti. Nejspíš se vzdálí až ve chvíli, kdy ji o to požádáš.
"Jsem opravdu ráda, že jsem ti mohla pomoct."

"Ah," vydechnu pouze během jeho vysvětlování.

Uznávám, že na cestu se teď příliš nedívám, ale zkoumavě hledím do Kristopherovi tváře. Bití jeho srdce naslouchám už automaticky. Vím, že nelže. Tedy, pokud vyloučíme možnost, že se naučil zatraceně rychle lhát zatraceně dobře. Z mého pohledu je pravděpodobnější možnost, že se spíš neumí jen se svými slovy dobře vyjádřit. Přeci jen, problém v komunikaci nás provází od samého začátku. A není to tím, že bych jeho řeší nemluvila plynně.

Pak je řada na mě, abych mlčela místo odpovědi. Ani na okamžik mě totiž předtím nenapadlo, že by Kris mohl být tak prozíravý a uvažovat o mých schopnostech i v jiném spektru, než v jakém se o nich běžně uvažuje. Najednou pocítím nově narůstající silnou emoci. Stud. Odvrátím od něj tvář než se moje tváře rozhoří červenou.

"Tak to mě nenapadlo," přiznám hlasem zastřeným potupou. Jak těžko se to přiznávám, že jsem se ve svém rozhořčení pletla? Hořkost se rozlévá po mých ústech. Vyslovit tu omluvu je pro mě z nějakého důvodu ještě těžší než obvykle. Opět kráčím nějakou dobu tiše. Pachuť v ústech se stupňuje. "Asi... jsem sama ještě o sobě nezvládla uvažovat jinak." Zaváhám. "Takpromiň," zamumlám rychle a raději sklopím pohled k cestě přede mnou.

"Nechme to být. Hold se budeme vyhýbat konfliktům, jakkoliv to jen půjde," pokusím se to celé uzavřít. Ne snad z velkorysosti, ale vlastního studu, jak jsem byla zabedněná. Navíc, chtěla jsem trochu zpracovat i fakt, že Kristopher právě přiznal, jak moc zaváhal. Znamenalo to, že jsem se na něj neměla tolik spoléhat s obranou. Další dost překvapivé prozření. Až teď jsem si uvědomovala, jak moc jsem se doteď spoléhala na to, že Kristopher všechny tyhle věci vždy vyřeší a já mu budu dělat jen ... začátečnickou medicínskou podporu.