Andor.cz - Dračí doupě online

"Díky," špitnu zatímco si od ní beru kapesníčky, abych si mohl otřít tváře a oči. Krabičku odložím na stolek vedle sebe. Nejsem teď racionálně uvažovat, zda ji ještě budu potřebovat, nebo ne. Opatrně si otřu tváře a oči. Připadám si sice trochu hloupě, že si musím otírat slzy před ní, ovšem nestydím se. Doufám, že zrovna Michell by pro takové věci mohla mít pochopení. Po jejích slovech se na ni podívám zakloněním hlavy a lehce se usměji.

"Popsala bych tě mnoha slovy, ale nemožná by nebylo rozhodně z nich. Neskutečná a neuvěřitelná možná," ujistím ji, že si nic nedělám z toho, že přešla do svého pracovního módu. Vezmu ji proto krátce za ruku a lehce ji stisknu. "Myslíš to dobře a já vím, že máš pravdu. Ale nemůžu si dovolit poddávat se tolik mým emocím. Kdybych byla jen emoční hrouda, tak bych ani nevyšla z pokoje, natož, abych zvládla přežít v tomhle světě."Pustím její ruku a dívám se jí do tváře zatímco mi něžně dává stranou neposedný pramínek vlasů. Je to tak intimní a přirozené zároveň. Táhle se nadechnu a opět zvednu koutky úst do úsměvu. Sotva zvládnu odolat touze se k té ruce přitulit. Cítím se jako zvíře, co si poprvé užívá vlídného doteku od člověka.

"Lhaní ti nesluší, Michell," řeknu a potřesu hlavou. Kapesníček stále žmoulám v jedné ruce. "A já doufám, že ti to budu moct nějak oplatit. Vím, že je to částečně tvoje práce, ale i tak... díky, jsi skvělá. Kdybych se ti mohla nějak revanšovat, prosím řekni..."

Až neskutečně moc se soustředím na cestu, že si nejsem vůbec vědom toho jak si mně prohlíží a hledá na mé tváři známky po lži. Naprosto však z mé tváře vyčte to, jak je pro mně celá ta chůze náročná a že snad za to celé může samotný Djel, který mě drží na nohou a vede mé kroky. Neboť to, že stojím na nohou se nedá ani jinak vysvětlit.

”Nemusíš se mi omlouvat. Nevěděla jsi to, že jsem svůj názor změnil ve chvíli, kdy jsem díky tvým schopnostem přežil střetnutím medvědem. V ten moment jsem si uvědomil, že existují obě strany mince. Že jsi jej sice zabila, ale také jsi mně vyléčila. Kdyby nebylo tvých schopností, tak bych se léčil mnohem déle.” Když to říkám, tak doufám, že to dává aspoň trochu smysl. Celkově jsem toto téma vytahoval, abychom se měli čím zabavit, tak zároveň se mezi námi udělala čistá půda.

”Obávám se, že se konfliktům nevyhneme. Ty se prostě stanou.” Pokrčím přitom rameny, což je pohyb, který mně poměrně vyvede z míry, jako kdybych ho přidal navíc než jsem schopen zvládnout. Na malou chvíli to vypadá, jako kdybych zakopl. Avšak se mi naštěstí podaří nějakým způsobem to vybrat a pokračovat dál v chůzi, aniž bych s sebou shodil k zemi Shae.
”Omlouvám se ti, že nejsem správný lovec.” Pronesu částečně pobaveně, zároveň tam zazní i jistá omluva.

Celou dobu, co tě tvé silné emoce ovládají, se Michelle kromě přátelského hlazení po zádech ani nehne. Přijde ti v ten moment, jako skála nebo strom. Trpělivě vyčkává než to všechno ze sebe dostaneš. Má s tím spoustu zkušeností a kdo ví už kolika lidem, takto pomohla.

”V pořádku, drahá. Je velmi důležité to v sobě nedusit, protože tě to jednou může zabít.” Najednou máš pocit, jako kdyby k tobě promlouval lékař. Dokonce se tváří profesionálně. Aniž by se víc hýbala, natáhne se ke stolu pro krabičku s kapesníky a podá ti jí.
”Nasazovat na tvář masku, může oklamat svět. A tobě to navíc jen přitíží…” Zarazí se, protože jí dojde co doposud dělá a pousměje se.
”Jsem v tomhle strašně nemožná. Omlouvám se. Prostě tím chci říct jen to, že kdybys kdykoliv potřebovala, tak jsem tu pro tebe a velice ráda ti pomohu s tvým břemenem.” S tím její ruka spočine na tvé tváři, aby ti následně mohla dát neposedný pramínek vlasů za ucho.
”Ani jednou si pro mně nebyla ničím jiným než lepší společností.” Mrkne na tebe a stále přitom stojí ve tvé blízkosti. Nejspíš se vzdálí až ve chvíli, kdy ji o to požádáš.
"Jsem opravdu ráda, že jsem ti mohla pomoct."

"Ah," vydechnu pouze během jeho vysvětlování.

Uznávám, že na cestu se teď příliš nedívám, ale zkoumavě hledím do Kristopherovi tváře. Bití jeho srdce naslouchám už automaticky. Vím, že nelže. Tedy, pokud vyloučíme možnost, že se naučil zatraceně rychle lhát zatraceně dobře. Z mého pohledu je pravděpodobnější možnost, že se spíš neumí jen se svými slovy dobře vyjádřit. Přeci jen, problém v komunikaci nás provází od samého začátku. A není to tím, že bych jeho řeší nemluvila plynně.

Pak je řada na mě, abych mlčela místo odpovědi. Ani na okamžik mě totiž předtím nenapadlo, že by Kris mohl být tak prozíravý a uvažovat o mých schopnostech i v jiném spektru, než v jakém se o nich běžně uvažuje. Najednou pocítím nově narůstající silnou emoci. Stud. Odvrátím od něj tvář než se moje tváře rozhoří červenou.

"Tak to mě nenapadlo," přiznám hlasem zastřeným potupou. Jak těžko se to přiznávám, že jsem se ve svém rozhořčení pletla? Hořkost se rozlévá po mých ústech. Vyslovit tu omluvu je pro mě z nějakého důvodu ještě těžší než obvykle. Opět kráčím nějakou dobu tiše. Pachuť v ústech se stupňuje. "Asi... jsem sama ještě o sobě nezvládla uvažovat jinak." Zaváhám. "Takpromiň," zamumlám rychle a raději sklopím pohled k cestě přede mnou.

"Nechme to být. Hold se budeme vyhýbat konfliktům, jakkoliv to jen půjde," pokusím se to celé uzavřít. Ne snad z velkorysosti, ale vlastního studu, jak jsem byla zabedněná. Navíc, chtěla jsem trochu zpracovat i fakt, že Kristopher právě přiznal, jak moc zaváhal. Znamenalo to, že jsem se na něj neměla tolik spoléhat s obranou. Další dost překvapivé prozření. Až teď jsem si uvědomovala, jak moc jsem se doteď spoléhala na to, že Kristopher všechny tyhle věci vždy vyřeší a já mu budu dělat jen ... začátečnickou medicínskou podporu.

Bolest mě zaplavila s rychlostí blesku. Přestože jsem ji měla utlumenou jen na chvíli, i tak jsem najednou pocítila její tíhu. Přišlo mi, že ta bolest je větší, stěží snesitelná. Odmítala jsem ale dál si nechávat pomoct od Michell. Až příliš dobře jsem si uvědomovala, že bych se na její pomoci mohla stát závislou. A být na někom závislá, je to poslední, co jsem teď v životě potřebovala. Zabořila jsem opět hlavu do Michellina pasu a pevně se k ní přimkla. Sama sebe jsem přesvědčovala, že tohle je jiné. Tohle není návykové a je to jen pro tuto chvíli.

A pak jsem na chvíli pustila emoce z uzdy. Nechala jsem slzy téct z mých očí a dovolila plně vnímat konejšivé pevné objetí Michelliných rukou. Kvůli tomu, že jsem stále seděla na křesle a ona u mne stála, vynikl ještě víc nepoměr našich těl. Ačkoliv jsem ji akceptovala jako ženu, bylo mi jasné, že tělem je stále muž. Pevné ruce, které mě svíraly mi připadaly jako hradby nedobytného města. Nehodlala jsem to říct nahlas, ale teď byla přesně ta chvíle, kdy jsem potřebovala spíše Patricka. Potřebovala jsem se u někoho cítit v bezpečí, abych mohla nad sebou plakat.

Ani po těch letech jsem to nechápala. Nerozuměla jsem tomu, proč mě tolik nenáviděli a pohrdali mnou. Proč se prostě matka nerozhodla nemít mě, dokud jsem ještě rostla v ní. Protože jestli to nebylo jen tím, že se jim narodilo další dítě, které už nechtěli, tak to muselo znamenat, že já sama jsem se jim nějak příčila, že jsem se stihla nějak provinit, že nebylo možné v srdcích rodičů najít odpuštění.

Trvalo to mnohem déle než jen chviličku, kdy jsem nechala Patrika nade mnou držet stráž, zatímco jsem plakala nad svým životem. Chvíli jsem jej objímala a načerpávala sílu z jejího hlazení po mých zádech. Takovými doteky a teplem jiného lidského těla bych se nechala nejraději oblažovat celý zbytek života. Jak ironické bylo, že jsem tyto vřelé projevy náklonosti získala od někoho, kdo o mne nemůže být nikdy zainteresován tak, abych s ním mohla spojit život. A co víc, je zamilována do toho, který mě tolik děsí a který nejspíše propadá mě.

Stejně zamotané jako v noci svatojánské...

S tou myšlenkou se Michell pustím a vzhlédnu k ní nahoru. Nemůžu ani říct, jak moc jsem jí za to vděčná.

"Promiň... a ... děkuji. Tohle jsem potřebovala a nevěděla jsem sama ani jak moc," pronesu tiše, ale hlas se mi již netřese. "Slibuji, že už teď budu lepší společnost... když jsem tedy... tvá první," pousměji se na ni v pokusu vrátit se do příjemnějších témat zatímco si otírám slzy z tváří do svého kapesníčku.

”Není to zbytečné. Bojovat za svou první skutečnou přítelkyni není zbytečné.” Zavrtí vážně hlavou a je na ní vidět, že s tebou o tom nehodlá víc diskutovat.
”Ano, jsi moje první…” S tím se začne smát, protože jí dojde i druhý význam, o něco víc úchylnější.
”Doufám, že víš jak to myslím…” Dodá o chvilku později už vážnějším hlasem.

”Dobře. Omlouvám se, bylo to silnější než já.” Okamžitě s tím přestane a splní tak tvé přání. Stále tě drží v tom svém pevném a velmi příjemném objetí. Ty tak vnímáš její velmi příjemnou vůni. Zároveň cítíš, že ač látka zakrývá dostatečně skutečnost, že je to muž. Tak svaly na jejich rukou a celkové postavení jejího těla, prostě nejdou oklamat.
”Ráda… klidně i celou věčnost.” Pronese a vnímáš z blízkosti její rezonující hlas.
Rukou tě začne hladit po zádech v utěšujícím gestu.
Mlčí a prostě tu jen je pro tebe.

Není mi příjemné, že to cítí. Připadám si opět jako nahá a nemám, jak se tomu bránit. A tak mlčím a nechám ji mluvit. Jejím slovům se nyní nepodivuji. Dokáži si představit, že je to jako droga, moci se zbavit svých chmurných emocí, a nebo zbavit bolesti, která se jinak rozpíná v hrudníku nebo v hlavě.

"Omluvám se, příště na tebe budu nepříjemnější, abys mě mohla pořádně nenávidět," pronesu s mírným úsměvem na rtech. Výběr květin mi rozšíří na chvilku ještě úsměv. "Bílé růže jsou extrémně noblesní. Máš skvělý vkus. Ale to mě vlastně vůbec nepřekvapuje."

Nečekaná chuť do mojí obrany i přes to, že by se musela postavit Lucianovi, mne dojme a potěší, přesto však potřesu hlavou. Opatrně se natáhnu s rukou přes stůl, abych krátce sevřela její ruku ve své. Podívala jsem se jí do tváře.

"V žádném případě. Zbytečně ho popudíš proti sobě. Možná by to byla dostatečná výhružka od tebe, ale... je zbytečné, aby sis kladla kvůli mě hlavu na špalek. Já si nějak poradím. Konec konců pro teď má pro mě využití. A dokud mu budu co k čemu, dá si záležet, abych byla k dispozici a funkční."

Roztřesenou rukou s cigaretou mezi prsty to odmávnu. Její omluvu a lítost jsem nepotřebovala. Vím, že to myslí dobře. Nicméně i ta její slova bolí. Není těžké si pro mě představit, že nejednu poznámku o mém nenarození pronesli i mí rodiče. Až její obejmutí mi přinese úlevu. Slzy mi tečou po tvářích zatímco se zabořím obličejem do jejího břicha. Závaží z mého hrudníku se uvolňovalo, ačkoliv její objetí se utahovalo.

"Ne, Michell, nech to být," pronesu svou žádost pevným hlasem a odtáhnu se od ní obličejem. Došlo mi co dělá a nechtěla jsem to. Kdyby nepřestala, zvedla bych se a odešla dál od ní doprostřed místnosti. Ovšem, pokud mě poslechla a já ucítila opět tu změnu, pokračovala jsem slabým hlasem: "Jen..." Zadívám se na látku na jejím oblečení. Jednotlivé nitky mě opět vyprosťují z bezútěšné situace. "Mohla bys mě chvíli držet?" Hlas mi přeskakuje jako když jsem mívala trému. "Jen... chviličku, prosím."

”Já vím, že mluvíš. Já jen… cítím z tebe bolest, kterou se snažíš skrýt. Jenže chodí ke mně spoustu klientů, kteří chtějí být bolesti zbaveni, že to prostě vycítím. Protože vím kde hledat. Je to moje pracovní deformace.” Přizná se a sklopí přitom pohled.
”Chci ti prostě jen ulevit. Protože to umím. A chci to udělat protože ses během tohoto neskutečného večera stala pro mně důležitou.” Zavrtí přitom hlavou.
”A to jsem myslela, že tě budu nesnášet za to, že o tebe tolik stojí.” Uchechtne se.
”Jenže nejde mi to… Protože jsem tě místo toho začala mít opravdu ráda.” Pohlédne upřeně na tebe a umožní ti vyčíst v jejich očích, že to myslí opravdu vážně a že sama je tímto uvědoměním si lehce překvapena.
”Nicméně co se týče kytky, tak bílými růžemi nepohrdnu.”

”V tom případě, až se probere, tak mu dám jasně nazřetel, že jestli ti skřivý byť jen vlásek, tak u něj udělám i přesto co k němu cítím vyjímku.” V jejich očích se zlověstně zablýskne.
”Nedovolím mu ti ublížit.”

”Obávám se, že nikoliv drahá. Stejně tak si myslím, že ani on sám tomu, co se s ním děje nerozumím. Jenže já to pochopila.” Smutné pousmátí.

Když se jí zeptáš tak jen souhlasně kývne, jako kdyby měla strach, že kdyby promluvila, tak by tě vyrušila. A tak celou tu dobu mlčí a vyčkává. Dává ti všechen čas na světě.
Poté co vyslovíš ta velmi obtížná slova, netváří se překvapeně. Jako kdyby něco takového čekala. Oči jí na chvíli potemní zlobou. Típne cigaretu do popelníku a postaví se.
”Mrzí mě to. Někteří lidé by neměli mít děti. Ne, když se k nim chovají takto.” S tím přejde k tobě a pořádně tě obejme. Její objetí je hřejivé, naprosto příjemné a uklidňující. Nejspíš na tebe zase používá svou schopnost.
Když se zmíníš o Tante Helen, ještě o něco víc tě zmáčkne, avšak ne bolestivě. Jen je to o něco intimnější objetí. Jako kdyby to předtím měla pro cizince a toto pro blízké.

Nemusím sledovat její pohled, abych věděla, na koho se dívá. Nemohla bych s nikým na světě nesouhlasit více než s ní v tuto chvíli. Ani za všechny peníze světa bych nechtěla vědět, co se Lucianovi odehrává v hlavě. Peklo, které rozséval na Zemi, musí být nic v porovnání s tím, co zvládne vytvořit ve své hlavě. Ne, děkuj, na exkluzivní promítání pekla mám vlastní promítač.

Raději zavrhnu tuto představu a soustředím se na Michellinino vyprávění o jejích schopnostech. Snažím se přitom rozpoznat, jestli mi lže či nikoliv. Ale ať se snažím sebevíc, lež v jejích slovech nenacházím. Naopak se zdá jako jeden z nejupřímnějších lidí, se kterými jsem měla tu čest kdy mluvit. Pobaveně zvednu koutek úst, když mě nazve příliš zajímavou.

"Oh, tím jsem si naprosto jistá. Kdybych měla tvé schopnosti, určitě bych se snažila ostatní lidi prokouknout. Naprosto to chápu," pronesu upřímně zase pro změnu já. Nač si v tomto lhát do kapsy. Taková schopnost byla výhodná pro jejího nositele. "Víš, Michell. Je to samozřejmě pravda. Neumím a nechci ukázat všechny svoje... zákoutí mysli. Ale věř mi prosím, když ti říkám, že mluvím s tebou nejupřímněji, co zvládnu. Vlastně je tohle tak intimní rozhovor, že si nejsem jistá, zda ti nemám koupit aspoň kytku." Zasměji se, abych zahnala vtíravou myšlenku na to, že tohle je nejupřímnější a nejčistší rozhovor, co jsem měla za několik let. Ani v Hamletem jsem se tak daleko nedostala. Tam to nejspíše bylo časem, který nám byl vyměřen, ale i kdybychom měli veškerý čas světa, nedovolila bych si před ním shodit paruku, natož se představit skutečným jménem.

"A ještě o něco víc," přiznám tišším hlasem. Neodvážím se podívat směrem k jeho posteli. Místo toho si promnu unavený krk. A i když je to pravda, bála jsem se Luciana ohromně při těch dlouhých bezesných nocích, ovšem nyní mám pocit, že to není nutně až tak moc pravda. Viděla jsem ho krvácet, viděla jsem ho nasazovat si masku.

"Rozumím. A možná to je právě ten rozdíl, proč se jeho bojím a tebe ne," souhlasím s ní a požádám ji o cigaretu. "I když věřím tomu, že jsi mocnější. Vím, že když nebudeš mít pádný důvod, tak mi neublížíš. To samé neumím říct u něj. Jsem přesvědčená o tom, že on ublížit umí a má k tomu téměř vždy velmi blízko."

Následně ji nechám, ať si vybere poplatek a já si zatím užívám kouře z cigarety a dlouze vyfouknu kouř směrem ke stropu. I ten byl zajímavě zdobený. Odtrhnu od stropu pohled až když na mně promluví opět Michell. Vezmu si od ní zbytek peněž a schovám je do kapsy. Pak se pohodlně opřu o opěrku křesílka. Zarazím se dokonce i rukou kousek od úst, když mi prozradí další z velkých tajemství Luciana - Ďábla z Barellu.

"Já ho rozptyluju?" zeptám se nevěřícně. "To sis to musela vyložit špatně. Nejspíš se obával pouze toho, jak velké úkoly mi dával. Třeba mi prostě nevěřil, ale věděl, kolik na mě sází. Přeci jen, hrát divadlo na jevišti a pak tohle... jsou... dvě naprosto odlišné věci." Zdráhám se uvěřit tomu, že bych měla na Luciana až tak hluboký vliv.

Ovšem... vysvětlovalo by to, proč pro mě nechal posílat, aby mi vyprávěl, co se stalo s tím či oným cílem... Možná to nebyla jen krutost. Možná to byla... záminka.

Myšlenky se snažím uklidnit dalším nádechem z cigarety. Michell se ale zjevně rozhodla, že mě zasáhne všemi nejsilnějšími otázkami, co tam má. Zhluboka vdechnu kouř, chvíli jej poválím v ústech, než jej pomalu vypustím.

"Nejvíc se nabízí odpověď, že ten, který nemá na výběr," odpovím strnule a kouknu se na prázdnou sklenku. "Nebude ti doufám vadit, když si doleji?" zeptám se a po svolení si doliji sklenku. Pořádně si dopřeji. A hned se napiji. Pohlédnu na Michell. Hrdlo se mi svírá, jak sama se sebou bojuji, zda to mám říct.

"Ale k čertu s tím. Kdo jiný než ty by to mohl pochopit?" pronesu pak znenadání a zavrtím hlavou. "Je to prosté. Nenávidí mě. Jsem jen obtíž, které se nemohou zbavit, a tak se snaží z toho vymámit aspoň trochu užitku." Hlas mám hrubý, pohrdlivý a plný nechuti. Jak taky jinak by se tato slova měla pronášet? Opět si přihnu ze sklenice. Zavrtím hlavou. Opět se napiji. Pohlédnu na spícího Luciana. Opět zavrtím hlavou. Další lok na kuráž.

"Tohle peklo s Lucianem je vlastně ta... lepší varianta. Chtěli mě poslat k Tante Helen," přiznám celý příběh Michell. S překvapením zjistím, že můj hlas je najednou slabý, třesoucí se jako osika, a že moje oči se zaplnily slzami, když se na ni podívám. Opět zavrtím hlavou, tentokrát pomalu a nechápavě, a pokrčím rameny.

Nechám ji domluvit. Zaslouží si to. Mezitím přemýšlím nad tím, jak bych jí to měl vysvětlit. Protože mám pocit, že ani teď se mi to nepodařilo nejlépe.
”Já ehm… uznávám, že jsem nezvolil ty nejlepší slova. Zároveň ještě stále tvým schopnostem plně nerozumím…” Přiznám jí ze začátku.
”Jenže opravdu jsem to nemyslel tak, jak to na první pohled mohlo působit. Nechtěl jsem, abys je připravila o lidský život. Nebudu lhát, že jsem nechtěl využít tvé schopnosti. Ale ne tak, jak si myslíš.” Dlouze si povzdechnu. Mám pocit, že se v tom neskutečně plácám.
”Nemyslím si, že jsi vraždící stroj. Viděl jsem dělat tolik skvělých věcí díky kterým jsme stále naživu, jako například teď, když díky tobě nemrznu.” Sakra. To stále není to, co bych jí chtěl říct.
”Ani na vteřinu jsem totiž nepochyboval o tom, že bys je mohla omráčit. Což jsem mohl říct rovnou uznávám. Jenže jsem se sebou sváděl boj.” Na chvíli se odmlčím, až moc se stydím za to, co jí následně řeknu.
”Víš učili mně bojovat. Ale já to nechtěl a nechci. Já nechci ubližovat. Takže, když se objevilo nebezpečí, zaváhal jsem. A celé to hodil na tebe, ještě s tak blbě zvolenými slovy. Moc mně to mrzí.” Myslím to naprosto vážně a doufám, že jsem jí to aspoň trochu vysvětlil. Bylo to prosté nedorozumění způsobené tím, že mi ta komunikace prostě pořádně nejde.
Kdyby chtěla může si mou pravdu ověřit, protože to myslím smrtelně vážně.