Andor.cz - Dračí doupě online

Bolest mě zaplavila s rychlostí blesku. Přestože jsem ji měla utlumenou jen na chvíli, i tak jsem najednou pocítila její tíhu. Přišlo mi, že ta bolest je větší, stěží snesitelná. Odmítala jsem ale dál si nechávat pomoct od Michell. Až příliš dobře jsem si uvědomovala, že bych se na její pomoci mohla stát závislou. A být na někom závislá, je to poslední, co jsem teď v životě potřebovala. Zabořila jsem opět hlavu do Michellina pasu a pevně se k ní přimkla. Sama sebe jsem přesvědčovala, že tohle je jiné. Tohle není návykové a je to jen pro tuto chvíli.

A pak jsem na chvíli pustila emoce z uzdy. Nechala jsem slzy téct z mých očí a dovolila plně vnímat konejšivé pevné objetí Michelliných rukou. Kvůli tomu, že jsem stále seděla na křesle a ona u mne stála, vynikl ještě víc nepoměr našich těl. Ačkoliv jsem ji akceptovala jako ženu, bylo mi jasné, že tělem je stále muž. Pevné ruce, které mě svíraly mi připadaly jako hradby nedobytného města. Nehodlala jsem to říct nahlas, ale teď byla přesně ta chvíle, kdy jsem potřebovala spíše Patricka. Potřebovala jsem se u někoho cítit v bezpečí, abych mohla nad sebou plakat.

Ani po těch letech jsem to nechápala. Nerozuměla jsem tomu, proč mě tolik nenáviděli a pohrdali mnou. Proč se prostě matka nerozhodla nemít mě, dokud jsem ještě rostla v ní. Protože jestli to nebylo jen tím, že se jim narodilo další dítě, které už nechtěli, tak to muselo znamenat, že já sama jsem se jim nějak příčila, že jsem se stihla nějak provinit, že nebylo možné v srdcích rodičů najít odpuštění.

Trvalo to mnohem déle než jen chviličku, kdy jsem nechala Patrika nade mnou držet stráž, zatímco jsem plakala nad svým životem. Chvíli jsem jej objímala a načerpávala sílu z jejího hlazení po mých zádech. Takovými doteky a teplem jiného lidského těla bych se nechala nejraději oblažovat celý zbytek života. Jak ironické bylo, že jsem tyto vřelé projevy náklonosti získala od někoho, kdo o mne nemůže být nikdy zainteresován tak, abych s ním mohla spojit život. A co víc, je zamilována do toho, který mě tolik děsí a který nejspíše propadá mě.

Stejně zamotané jako v noci svatojánské...

S tou myšlenkou se Michell pustím a vzhlédnu k ní nahoru. Nemůžu ani říct, jak moc jsem jí za to vděčná.

"Promiň... a ... děkuji. Tohle jsem potřebovala a nevěděla jsem sama ani jak moc," pronesu tiše, ale hlas se mi již netřese. "Slibuji, že už teď budu lepší společnost... když jsem tedy... tvá první," pousměji se na ni v pokusu vrátit se do příjemnějších témat zatímco si otírám slzy z tváří do svého kapesníčku.

”Není to zbytečné. Bojovat za svou první skutečnou přítelkyni není zbytečné.” Zavrtí vážně hlavou a je na ní vidět, že s tebou o tom nehodlá víc diskutovat.
”Ano, jsi moje první…” S tím se začne smát, protože jí dojde i druhý význam, o něco víc úchylnější.
”Doufám, že víš jak to myslím…” Dodá o chvilku později už vážnějším hlasem.

”Dobře. Omlouvám se, bylo to silnější než já.” Okamžitě s tím přestane a splní tak tvé přání. Stále tě drží v tom svém pevném a velmi příjemném objetí. Ty tak vnímáš její velmi příjemnou vůni. Zároveň cítíš, že ač látka zakrývá dostatečně skutečnost, že je to muž. Tak svaly na jejich rukou a celkové postavení jejího těla, prostě nejdou oklamat.
”Ráda… klidně i celou věčnost.” Pronese a vnímáš z blízkosti její rezonující hlas.
Rukou tě začne hladit po zádech v utěšujícím gestu.
Mlčí a prostě tu jen je pro tebe.

Není mi příjemné, že to cítí. Připadám si opět jako nahá a nemám, jak se tomu bránit. A tak mlčím a nechám ji mluvit. Jejím slovům se nyní nepodivuji. Dokáži si představit, že je to jako droga, moci se zbavit svých chmurných emocí, a nebo zbavit bolesti, která se jinak rozpíná v hrudníku nebo v hlavě.

"Omluvám se, příště na tebe budu nepříjemnější, abys mě mohla pořádně nenávidět," pronesu s mírným úsměvem na rtech. Výběr květin mi rozšíří na chvilku ještě úsměv. "Bílé růže jsou extrémně noblesní. Máš skvělý vkus. Ale to mě vlastně vůbec nepřekvapuje."

Nečekaná chuť do mojí obrany i přes to, že by se musela postavit Lucianovi, mne dojme a potěší, přesto však potřesu hlavou. Opatrně se natáhnu s rukou přes stůl, abych krátce sevřela její ruku ve své. Podívala jsem se jí do tváře.

"V žádném případě. Zbytečně ho popudíš proti sobě. Možná by to byla dostatečná výhružka od tebe, ale... je zbytečné, aby sis kladla kvůli mě hlavu na špalek. Já si nějak poradím. Konec konců pro teď má pro mě využití. A dokud mu budu co k čemu, dá si záležet, abych byla k dispozici a funkční."

Roztřesenou rukou s cigaretou mezi prsty to odmávnu. Její omluvu a lítost jsem nepotřebovala. Vím, že to myslí dobře. Nicméně i ta její slova bolí. Není těžké si pro mě představit, že nejednu poznámku o mém nenarození pronesli i mí rodiče. Až její obejmutí mi přinese úlevu. Slzy mi tečou po tvářích zatímco se zabořím obličejem do jejího břicha. Závaží z mého hrudníku se uvolňovalo, ačkoliv její objetí se utahovalo.

"Ne, Michell, nech to být," pronesu svou žádost pevným hlasem a odtáhnu se od ní obličejem. Došlo mi co dělá a nechtěla jsem to. Kdyby nepřestala, zvedla bych se a odešla dál od ní doprostřed místnosti. Ovšem, pokud mě poslechla a já ucítila opět tu změnu, pokračovala jsem slabým hlasem: "Jen..." Zadívám se na látku na jejím oblečení. Jednotlivé nitky mě opět vyprosťují z bezútěšné situace. "Mohla bys mě chvíli držet?" Hlas mi přeskakuje jako když jsem mívala trému. "Jen... chviličku, prosím."

”Já vím, že mluvíš. Já jen… cítím z tebe bolest, kterou se snažíš skrýt. Jenže chodí ke mně spoustu klientů, kteří chtějí být bolesti zbaveni, že to prostě vycítím. Protože vím kde hledat. Je to moje pracovní deformace.” Přizná se a sklopí přitom pohled.
”Chci ti prostě jen ulevit. Protože to umím. A chci to udělat protože ses během tohoto neskutečného večera stala pro mně důležitou.” Zavrtí přitom hlavou.
”A to jsem myslela, že tě budu nesnášet za to, že o tebe tolik stojí.” Uchechtne se.
”Jenže nejde mi to… Protože jsem tě místo toho začala mít opravdu ráda.” Pohlédne upřeně na tebe a umožní ti vyčíst v jejich očích, že to myslí opravdu vážně a že sama je tímto uvědoměním si lehce překvapena.
”Nicméně co se týče kytky, tak bílými růžemi nepohrdnu.”

”V tom případě, až se probere, tak mu dám jasně nazřetel, že jestli ti skřivý byť jen vlásek, tak u něj udělám i přesto co k němu cítím vyjímku.” V jejich očích se zlověstně zablýskne.
”Nedovolím mu ti ublížit.”

”Obávám se, že nikoliv drahá. Stejně tak si myslím, že ani on sám tomu, co se s ním děje nerozumím. Jenže já to pochopila.” Smutné pousmátí.

Když se jí zeptáš tak jen souhlasně kývne, jako kdyby měla strach, že kdyby promluvila, tak by tě vyrušila. A tak celou tu dobu mlčí a vyčkává. Dává ti všechen čas na světě.
Poté co vyslovíš ta velmi obtížná slova, netváří se překvapeně. Jako kdyby něco takového čekala. Oči jí na chvíli potemní zlobou. Típne cigaretu do popelníku a postaví se.
”Mrzí mě to. Někteří lidé by neměli mít děti. Ne, když se k nim chovají takto.” S tím přejde k tobě a pořádně tě obejme. Její objetí je hřejivé, naprosto příjemné a uklidňující. Nejspíš na tebe zase používá svou schopnost.
Když se zmíníš o Tante Helen, ještě o něco víc tě zmáčkne, avšak ne bolestivě. Jen je to o něco intimnější objetí. Jako kdyby to předtím měla pro cizince a toto pro blízké.

Nemusím sledovat její pohled, abych věděla, na koho se dívá. Nemohla bych s nikým na světě nesouhlasit více než s ní v tuto chvíli. Ani za všechny peníze světa bych nechtěla vědět, co se Lucianovi odehrává v hlavě. Peklo, které rozséval na Zemi, musí být nic v porovnání s tím, co zvládne vytvořit ve své hlavě. Ne, děkuj, na exkluzivní promítání pekla mám vlastní promítač.

Raději zavrhnu tuto představu a soustředím se na Michellinino vyprávění o jejích schopnostech. Snažím se přitom rozpoznat, jestli mi lže či nikoliv. Ale ať se snažím sebevíc, lež v jejích slovech nenacházím. Naopak se zdá jako jeden z nejupřímnějších lidí, se kterými jsem měla tu čest kdy mluvit. Pobaveně zvednu koutek úst, když mě nazve příliš zajímavou.

"Oh, tím jsem si naprosto jistá. Kdybych měla tvé schopnosti, určitě bych se snažila ostatní lidi prokouknout. Naprosto to chápu," pronesu upřímně zase pro změnu já. Nač si v tomto lhát do kapsy. Taková schopnost byla výhodná pro jejího nositele. "Víš, Michell. Je to samozřejmě pravda. Neumím a nechci ukázat všechny svoje... zákoutí mysli. Ale věř mi prosím, když ti říkám, že mluvím s tebou nejupřímněji, co zvládnu. Vlastně je tohle tak intimní rozhovor, že si nejsem jistá, zda ti nemám koupit aspoň kytku." Zasměji se, abych zahnala vtíravou myšlenku na to, že tohle je nejupřímnější a nejčistší rozhovor, co jsem měla za několik let. Ani v Hamletem jsem se tak daleko nedostala. Tam to nejspíše bylo časem, který nám byl vyměřen, ale i kdybychom měli veškerý čas světa, nedovolila bych si před ním shodit paruku, natož se představit skutečným jménem.

"A ještě o něco víc," přiznám tišším hlasem. Neodvážím se podívat směrem k jeho posteli. Místo toho si promnu unavený krk. A i když je to pravda, bála jsem se Luciana ohromně při těch dlouhých bezesných nocích, ovšem nyní mám pocit, že to není nutně až tak moc pravda. Viděla jsem ho krvácet, viděla jsem ho nasazovat si masku.

"Rozumím. A možná to je právě ten rozdíl, proč se jeho bojím a tebe ne," souhlasím s ní a požádám ji o cigaretu. "I když věřím tomu, že jsi mocnější. Vím, že když nebudeš mít pádný důvod, tak mi neublížíš. To samé neumím říct u něj. Jsem přesvědčená o tom, že on ublížit umí a má k tomu téměř vždy velmi blízko."

Následně ji nechám, ať si vybere poplatek a já si zatím užívám kouře z cigarety a dlouze vyfouknu kouř směrem ke stropu. I ten byl zajímavě zdobený. Odtrhnu od stropu pohled až když na mně promluví opět Michell. Vezmu si od ní zbytek peněž a schovám je do kapsy. Pak se pohodlně opřu o opěrku křesílka. Zarazím se dokonce i rukou kousek od úst, když mi prozradí další z velkých tajemství Luciana - Ďábla z Barellu.

"Já ho rozptyluju?" zeptám se nevěřícně. "To sis to musela vyložit špatně. Nejspíš se obával pouze toho, jak velké úkoly mi dával. Třeba mi prostě nevěřil, ale věděl, kolik na mě sází. Přeci jen, hrát divadlo na jevišti a pak tohle... jsou... dvě naprosto odlišné věci." Zdráhám se uvěřit tomu, že bych měla na Luciana až tak hluboký vliv.

Ovšem... vysvětlovalo by to, proč pro mě nechal posílat, aby mi vyprávěl, co se stalo s tím či oným cílem... Možná to nebyla jen krutost. Možná to byla... záminka.

Myšlenky se snažím uklidnit dalším nádechem z cigarety. Michell se ale zjevně rozhodla, že mě zasáhne všemi nejsilnějšími otázkami, co tam má. Zhluboka vdechnu kouř, chvíli jej poválím v ústech, než jej pomalu vypustím.

"Nejvíc se nabízí odpověď, že ten, který nemá na výběr," odpovím strnule a kouknu se na prázdnou sklenku. "Nebude ti doufám vadit, když si doleji?" zeptám se a po svolení si doliji sklenku. Pořádně si dopřeji. A hned se napiji. Pohlédnu na Michell. Hrdlo se mi svírá, jak sama se sebou bojuji, zda to mám říct.

"Ale k čertu s tím. Kdo jiný než ty by to mohl pochopit?" pronesu pak znenadání a zavrtím hlavou. "Je to prosté. Nenávidí mě. Jsem jen obtíž, které se nemohou zbavit, a tak se snaží z toho vymámit aspoň trochu užitku." Hlas mám hrubý, pohrdlivý a plný nechuti. Jak taky jinak by se tato slova měla pronášet? Opět si přihnu ze sklenice. Zavrtím hlavou. Opět se napiji. Pohlédnu na spícího Luciana. Opět zavrtím hlavou. Další lok na kuráž.

"Tohle peklo s Lucianem je vlastně ta... lepší varianta. Chtěli mě poslat k Tante Helen," přiznám celý příběh Michell. S překvapením zjistím, že můj hlas je najednou slabý, třesoucí se jako osika, a že moje oči se zaplnily slzami, když se na ni podívám. Opět zavrtím hlavou, tentokrát pomalu a nechápavě, a pokrčím rameny.

Nechám ji domluvit. Zaslouží si to. Mezitím přemýšlím nad tím, jak bych jí to měl vysvětlit. Protože mám pocit, že ani teď se mi to nepodařilo nejlépe.
”Já ehm… uznávám, že jsem nezvolil ty nejlepší slova. Zároveň ještě stále tvým schopnostem plně nerozumím…” Přiznám jí ze začátku.
”Jenže opravdu jsem to nemyslel tak, jak to na první pohled mohlo působit. Nechtěl jsem, abys je připravila o lidský život. Nebudu lhát, že jsem nechtěl využít tvé schopnosti. Ale ne tak, jak si myslíš.” Dlouze si povzdechnu. Mám pocit, že se v tom neskutečně plácám.
”Nemyslím si, že jsi vraždící stroj. Viděl jsem dělat tolik skvělých věcí díky kterým jsme stále naživu, jako například teď, když díky tobě nemrznu.” Sakra. To stále není to, co bych jí chtěl říct.
”Ani na vteřinu jsem totiž nepochyboval o tom, že bys je mohla omráčit. Což jsem mohl říct rovnou uznávám. Jenže jsem se sebou sváděl boj.” Na chvíli se odmlčím, až moc se stydím za to, co jí následně řeknu.
”Víš učili mně bojovat. Ale já to nechtěl a nechci. Já nechci ubližovat. Takže, když se objevilo nebezpečí, zaváhal jsem. A celé to hodil na tebe, ještě s tak blbě zvolenými slovy. Moc mně to mrzí.” Myslím to naprosto vážně a doufám, že jsem jí to aspoň trochu vysvětlil. Bylo to prosté nedorozumění způsobené tím, že mi ta komunikace prostě pořádně nejde.
Kdyby chtěla může si mou pravdu ověřit, protože to myslím smrtelně vážně.

Všimnu si toho, že tentokrát jsem se nemusela natahovat já po něm, ale že jeho ruka vyhledala mou s určitou naléhavostí. Promočené oblečení a zbytky vody na jeho těle touhle dobou museli mrznout, a tak byla moje schopnost o to klíčovější. Mlčky jej následuji a soustředím se na svou sílu a na chůzi. Překonávám sama sebe v době mlčení i v používání síly. Nevím, jak to nazvat, ale prostě, dokud jde on, jdu taky. Snad je to něco jako soutěživost... Kdo ví. Každopádně zvednu hlavu od cesty přede mnou až ve chvíli, kdy Kristopher promluví.

"Neměl jsi po mně chtít, abych je zabíjela," pronesu s odtažitostí. I když si na to vzpomenu, stejně ostře jako předtím cítím osten lítosti ve své hrudi. Jedna část mne chce přidat rýpavou poznámku na téma, že na to, že jsem podle něj jen vraždící příšera, tak se mé ruky drží více než ochotně. Ale druhá moje část ví, že takové řeči nic nevyřeší. Hlasitě si povzdechnu.

"Ale... asi chápu, proč jsi to po mně chtěl. Bylo by to efektivní řešení problému. Kalkulace situace a tyhle věci. Jenže... ranilo mě, že mě pořád vidíš jen jako vraždící stroj. A já vím, že jsem asi ještě neměla šanci tě o tom prakticky přesvědčit. Ale... já jsem ti nelhala když jsem tvrdila, že zabíjím jen když není jiná cesta ven a nebo si myslím, že není, jak jinak danému člověku pomoci od bolesti a umírání... Já jen... doufala jsem, že už chápeš, že jsem sice griša smrtička, a tím pádem schopná zabíjet, ale... že to neznamená, že jsem jen to. Stejně jako ty sis nemohl vybrat barvu vlasů, já si nemohla vybrat tuhle schopnost," pokusím se vysvětlit, proč jsem na něj byla tak naštvaná.

"Omluva přijata. Ale doufám, že tohle někdy pochopíš."

”Ehm… naštěstí mi moje schopnost čtení myšlenek neumožňuje. Sice by se to někdy hodilo o tom žádná…” Její pohled na chvíli spočine na spícím chlapci.
”Nicméně bych se určitě snažila většinu svého času to za každou cenu potlačit.” Na chvíli váhá, jestli ti to má prozradit. Ale nakonec se rozhodnu, že to bude tak nejlepší.
”Soustředila jsem se na tvoje bušící srdce. Na tvůj dech. Něco, co by mi o tobě prozradilo něco víc, než ty sama. Nejsem naivní a je mi naprosto jasné, že jsi se mi pořádně neodkryla. A není to nic víc, než jen má neskutečná zvědavost, která mně k tomu motivovala. Jak jsem předtím řekla, jsi až moc zajímavá.” Něco ti říká, že ti to řekla naprosto upřímně a tím i riskovala to, že by tě mohla viděsit.
”Jsem to co jsem, drahá. Věř mi, že kdybys měla stejnou schopnost jako já, udělala bys naprosto to stejné.” Pokrčí rameny a povzdechne si.

Když se zmíníš o tom, že to nebude první noc, tak se nepatrně uchechtne.
”Až tak moc tě děsí?” Okamžitě ti prozradí, co bylo důvodem.
”Vtipné na tom je, že on by proti mně neměl šanci v přímém boji.” S tím si vytáhne cigaretu a zakouří si. Neříká to způsobem, že by tě chtěla nějak vyděsit. Spíš to říká jako naprostý fakt.
”Jenže jsem hojič a moji povinností je zachraňovat. Nikoliv zabíjet.” Nejspíš to měl být pokus tě uklidnit.

”Dobrá tedy.” Převezme si od tebe měšec, vybere si z něj pár mincí a následně ti ho vrátí.
”Nicméně nejsi jediná, kdo má problém se spaním.” Hlavou opět kývne k chlapci v bezvědomí. ”Nevím, zda bych ti měla být vděčná či nikoliv. Nicméně poslední dobou za mnou chodí častěji kvůli tomu, abych ho uklidnila. Aby se nemusel někým rozptylovat a mohl se soustředit na práci… a i přesto chodí na tvoje představení.” Vydechne obláček kouře.
”Nicméně omlouvám se, že se zeptám, ale stále si lámu hlavou s jednou věcí… Jaký rodič chce po svém dítěti to, aby za něj urovnal dluhy?”

”O nic víc tě ani nemohu požádat.” S tím se ji chytnu za ruku, protože doba, kdy jsem byl bez jejího doteku a použité schopnosti, byla naprosto šílená. Měl jsem pocit, že se ze mně musí stát za každou cenu rampouch. Moc daleko bych s takovou nedošel.
Vydám se pomalu směrem, kterým si myslím, že by se měla nacházet ona lovecká chatka. Nebudu lhát, jde se mi neskutečně těžce a opravdu se na nohou držím pouze svou silou vůle. Zároveň mně dost podporuje skutečnost, že nejsem sám. Svazuje mě tak i slib, který jsem jí dal. Nejde pouze o mně a to je to hlavní. To je to, co mně žene dál. Co mně nutí dát jednu nohu za druhou. Je mi naprosto jasné, že se teď nebudeme moci zastavit. Jakmile to totiž uděláme, nejsem si jist, jestli zvládnu pokračovat dál. Takže je to prostě teď nebo nikdy.

”Dlužím ti omluvu.” Pronesu zhruba po půl hodině ticha, kdy jsem zvládl pouze být soustředěný na chůzi. Jenže potřebuji jí to vysvětlit.
”To co se stalo předtím bylo ode mně naprosto pokrytecké a špatné. Neměl jsem to po tobě chtít. Nemůžeš za to, že já nechci bojovat. Měl jsem to zvládnout lépe. Mrzí mně to.” Na chvíli se odmlčím. Snažím se najít správná slova. Což mi zas tak moc nejde.
”Chci tím říct, že si moc dobře uvědomuji, co pro mně teď děláš i potom, co jsem se choval jako naprostý idiot. A jsem ti za to neskutečně vděčný.” Doufám, že pochopí, co jsem tím chtěl říct.

Rozdíl mezi ní a Lucianem je zřejmý při mém přednesu. On sám v tom přednesu hledat něco jiného, musel se soustředit na ta slova a jeho mysl vše dokreslovala, či se chytala reality. Kdežto Michell se dívala, protože zkoumala a hledala něco ve skutečnosti. Mám dojem, že jsem cítila, jak hledala mne. Možná nějakou vyšší pravdu. Mne samotnou. Nezaleknu se toho, naopak o to víc mne to motivuje ztratit se v těchto rolích. Bariéra mezi mnou a světem houstne a já jsem schovaná, byť jí hledím do očí.

S tím spaním střelím vedle, jenže já to musela zkusit. Potřebovala jsem vidět její odmítavou reakci, na chvíli ji rozhodit z masky úsměvu. Trochu mne mrzí, že jsem jí tuto bolest způsobila, byť není zcela mou vinou.

"Co to děláš?" zeptám se a nakloním po jejím vzoru hlavu mírně ke straně. Jako ona zkoumá mne, já zkoumám ji. U kohokoliv jiného bych byla asi vzpupnější, ale u Michell se zatím necítím poplašená. "Snažím se mi číst myšlenky? Cítila jsem tvou sílu i při recitaci. Většina lidí si chce užít to pedstavení a ne hledat za tím něco jiného..."

Na tváři vytvořím přátelský úsměv. Snažím se působit pořád klidně. Což se mi daří.

"Dobrá tedy, budeme vzhůru celou noc. Ostatně, nebude to první noc, kdy jsem kvůli němu bděla. Jen tedy ne v tom ohledu jak se píše ve velkých dílech," poznamenám a vytáhnu měšec. "Pokud jsme tedy tady jako hostitelka a host, nebo snad přítelkyně s přítelkyní, tak mi dovol nejdřív urovnat jeho účet. A pak si můžeme povídat či jen mlčky sedět a odpočívat."

S touto výzvou jí předám měšec, aby si vzala z toho, kolik uzná za vhodné. Ostatně, moje peníze to nejsou. A je pravda, že ona ho zachránila. Takže mi je do ceny absolutní... jak že se to říká...? Och ano, je mi do toho putna.