Andor.cz - Dračí doupě online

Všimnu si toho, že tentokrát jsem se nemusela natahovat já po něm, ale že jeho ruka vyhledala mou s určitou naléhavostí. Promočené oblečení a zbytky vody na jeho těle touhle dobou museli mrznout, a tak byla moje schopnost o to klíčovější. Mlčky jej následuji a soustředím se na svou sílu a na chůzi. Překonávám sama sebe v době mlčení i v používání síly. Nevím, jak to nazvat, ale prostě, dokud jde on, jdu taky. Snad je to něco jako soutěživost... Kdo ví. Každopádně zvednu hlavu od cesty přede mnou až ve chvíli, kdy Kristopher promluví.

"Neměl jsi po mně chtít, abych je zabíjela," pronesu s odtažitostí. I když si na to vzpomenu, stejně ostře jako předtím cítím osten lítosti ve své hrudi. Jedna část mne chce přidat rýpavou poznámku na téma, že na to, že jsem podle něj jen vraždící příšera, tak se mé ruky drží více než ochotně. Ale druhá moje část ví, že takové řeči nic nevyřeší. Hlasitě si povzdechnu.

"Ale... asi chápu, proč jsi to po mně chtěl. Bylo by to efektivní řešení problému. Kalkulace situace a tyhle věci. Jenže... ranilo mě, že mě pořád vidíš jen jako vraždící stroj. A já vím, že jsem asi ještě neměla šanci tě o tom prakticky přesvědčit. Ale... já jsem ti nelhala když jsem tvrdila, že zabíjím jen když není jiná cesta ven a nebo si myslím, že není, jak jinak danému člověku pomoci od bolesti a umírání... Já jen... doufala jsem, že už chápeš, že jsem sice griša smrtička, a tím pádem schopná zabíjet, ale... že to neznamená, že jsem jen to. Stejně jako ty sis nemohl vybrat barvu vlasů, já si nemohla vybrat tuhle schopnost," pokusím se vysvětlit, proč jsem na něj byla tak naštvaná.

"Omluva přijata. Ale doufám, že tohle někdy pochopíš."

”Ehm… naštěstí mi moje schopnost čtení myšlenek neumožňuje. Sice by se to někdy hodilo o tom žádná…” Její pohled na chvíli spočine na spícím chlapci.
”Nicméně bych se určitě snažila většinu svého času to za každou cenu potlačit.” Na chvíli váhá, jestli ti to má prozradit. Ale nakonec se rozhodnu, že to bude tak nejlepší.
”Soustředila jsem se na tvoje bušící srdce. Na tvůj dech. Něco, co by mi o tobě prozradilo něco víc, než ty sama. Nejsem naivní a je mi naprosto jasné, že jsi se mi pořádně neodkryla. A není to nic víc, než jen má neskutečná zvědavost, která mně k tomu motivovala. Jak jsem předtím řekla, jsi až moc zajímavá.” Něco ti říká, že ti to řekla naprosto upřímně a tím i riskovala to, že by tě mohla viděsit.
”Jsem to co jsem, drahá. Věř mi, že kdybys měla stejnou schopnost jako já, udělala bys naprosto to stejné.” Pokrčí rameny a povzdechne si.

Když se zmíníš o tom, že to nebude první noc, tak se nepatrně uchechtne.
”Až tak moc tě děsí?” Okamžitě ti prozradí, co bylo důvodem.
”Vtipné na tom je, že on by proti mně neměl šanci v přímém boji.” S tím si vytáhne cigaretu a zakouří si. Neříká to způsobem, že by tě chtěla nějak vyděsit. Spíš to říká jako naprostý fakt.
”Jenže jsem hojič a moji povinností je zachraňovat. Nikoliv zabíjet.” Nejspíš to měl být pokus tě uklidnit.

”Dobrá tedy.” Převezme si od tebe měšec, vybere si z něj pár mincí a následně ti ho vrátí.
”Nicméně nejsi jediná, kdo má problém se spaním.” Hlavou opět kývne k chlapci v bezvědomí. ”Nevím, zda bych ti měla být vděčná či nikoliv. Nicméně poslední dobou za mnou chodí častěji kvůli tomu, abych ho uklidnila. Aby se nemusel někým rozptylovat a mohl se soustředit na práci… a i přesto chodí na tvoje představení.” Vydechne obláček kouře.
”Nicméně omlouvám se, že se zeptám, ale stále si lámu hlavou s jednou věcí… Jaký rodič chce po svém dítěti to, aby za něj urovnal dluhy?”

”O nic víc tě ani nemohu požádat.” S tím se ji chytnu za ruku, protože doba, kdy jsem byl bez jejího doteku a použité schopnosti, byla naprosto šílená. Měl jsem pocit, že se ze mně musí stát za každou cenu rampouch. Moc daleko bych s takovou nedošel.
Vydám se pomalu směrem, kterým si myslím, že by se měla nacházet ona lovecká chatka. Nebudu lhát, jde se mi neskutečně těžce a opravdu se na nohou držím pouze svou silou vůle. Zároveň mně dost podporuje skutečnost, že nejsem sám. Svazuje mě tak i slib, který jsem jí dal. Nejde pouze o mně a to je to hlavní. To je to, co mně žene dál. Co mně nutí dát jednu nohu za druhou. Je mi naprosto jasné, že se teď nebudeme moci zastavit. Jakmile to totiž uděláme, nejsem si jist, jestli zvládnu pokračovat dál. Takže je to prostě teď nebo nikdy.

”Dlužím ti omluvu.” Pronesu zhruba po půl hodině ticha, kdy jsem zvládl pouze být soustředěný na chůzi. Jenže potřebuji jí to vysvětlit.
”To co se stalo předtím bylo ode mně naprosto pokrytecké a špatné. Neměl jsem to po tobě chtít. Nemůžeš za to, že já nechci bojovat. Měl jsem to zvládnout lépe. Mrzí mně to.” Na chvíli se odmlčím. Snažím se najít správná slova. Což mi zas tak moc nejde.
”Chci tím říct, že si moc dobře uvědomuji, co pro mně teď děláš i potom, co jsem se choval jako naprostý idiot. A jsem ti za to neskutečně vděčný.” Doufám, že pochopí, co jsem tím chtěl říct.

Rozdíl mezi ní a Lucianem je zřejmý při mém přednesu. On sám v tom přednesu hledat něco jiného, musel se soustředit na ta slova a jeho mysl vše dokreslovala, či se chytala reality. Kdežto Michell se dívala, protože zkoumala a hledala něco ve skutečnosti. Mám dojem, že jsem cítila, jak hledala mne. Možná nějakou vyšší pravdu. Mne samotnou. Nezaleknu se toho, naopak o to víc mne to motivuje ztratit se v těchto rolích. Bariéra mezi mnou a světem houstne a já jsem schovaná, byť jí hledím do očí.

S tím spaním střelím vedle, jenže já to musela zkusit. Potřebovala jsem vidět její odmítavou reakci, na chvíli ji rozhodit z masky úsměvu. Trochu mne mrzí, že jsem jí tuto bolest způsobila, byť není zcela mou vinou.

"Co to děláš?" zeptám se a nakloním po jejím vzoru hlavu mírně ke straně. Jako ona zkoumá mne, já zkoumám ji. U kohokoliv jiného bych byla asi vzpupnější, ale u Michell se zatím necítím poplašená. "Snažím se mi číst myšlenky? Cítila jsem tvou sílu i při recitaci. Většina lidí si chce užít to pedstavení a ne hledat za tím něco jiného..."

Na tváři vytvořím přátelský úsměv. Snažím se působit pořád klidně. Což se mi daří.

"Dobrá tedy, budeme vzhůru celou noc. Ostatně, nebude to první noc, kdy jsem kvůli němu bděla. Jen tedy ne v tom ohledu jak se píše ve velkých dílech," poznamenám a vytáhnu měšec. "Pokud jsme tedy tady jako hostitelka a host, nebo snad přítelkyně s přítelkyní, tak mi dovol nejdřív urovnat jeho účet. A pak si můžeme povídat či jen mlčky sedět a odpočívat."

S touto výzvou jí předám měšec, aby si vzala z toho, kolik uzná za vhodné. Ostatně, moje peníze to nejsou. A je pravda, že ona ho zachránila. Takže mi je do ceny absolutní... jak že se to říká...? Och ano, je mi do toho putna.

Stočím svůj pohled na naše spojené ruce. Cítím jeho vděčný dotek a sílu proudící z mé ruky do jeho. Na jeho poděkování krátce přikývnu a stisknu mu ruku. I navzdory tomu, že ve mě stále viděl monstrum, jsem neváhala mu pomoct. Prožili jsme toho spolu za těch pár dní příliš, abych nad ním tak snadno zlomila hůl.

Koneckonců, možná má pravdu. Možná ve mě třímá ta příšera a je jen na mě, zda ji zvládnu udržet skrytou a pod kontrolou.

"Víš, že jsi hrozně paličatý mezek?" zeptám se ho s povzdechnutím.

Nespokojeně se na něj podívám, když pronese, že je třeba jít dál. S dost velkými pochybami sleduji, jak se pokouší si sednout. Pozvednu obočí a očekávám, že přizná, že je to nad jeho síly. Pak se začne zvedat. A i když se o mne musí opírat, zvládne se postavit na nohy. V ten okamžik jsem přesvědčená, že už musí říct, že nikam daleko nedojdeme, maximálně k našim věcem. Jenže, on dělá ty těžké ztuhlé kroky a dojde až ke svému batohu. Jakmile zase promluví, tak jsem si už jistá, že mě chce požádat, abychom vyhlédli nějaké místo, kde přespíme. Jenže i teď se pletu. S překvapením na něj hledím.

Tohle přece nemůže zvládnout. Tohle je naprosto nemožné!

"Udělám, co budu moct," hlesnu nakonec. Žádá po mě hodně. Nejsem si jistá, zda to tak dlouho udržím. Jenže když se na něj dívám a vidím, že stojí na svých vlastních nohou, ačkoliv ho to stojí tolik sil, vím, že to musím zkusit a vydržet, co to půjde. Sám dělá nemožné a neskutečné, tak jak bych se nemohla pokusit o to samé? Ostatně, je pravdě, že pokud se nám podaří dostat do chatky, budeme si moct odpočinout dle libosti. Dojdeme pro můj batoh, který si také nahodím na záda a rychle jej opět vezmu za ruku. To spojení našich rukou je v tuto chvíli jediné místo v mém těle, které je teplé.

"Tak jo, můžeme. Veď," promluvím opět a pokynu mu, ať se dáme na cestu.

Můžeš si všimnout, že jakmile začneš s přednesem se Michell pohodlně usadí v křesle.
Napije se ze své skleničky a po pár tvých slovech ji odloží.
Na rozdíl od Luciana, který zavřel při tvém recitování, tě ona upřeně pozoruje. I přestože se na ní nediváš, cítíš její zkoumavý pohled, jako kdyby se snažila nahlédnout dál. Máš přitom i zvláštní pocit nebo to je způsobené paranoiu, že se o tebe otírá svými schopnostmi. Nejsi si v tom úplně jistá. Je to tak neskutečně jiné.
Jenže ty jsi až velmi dobrá herečka a tohle není nic, co tě rozhodí natolik, že bys měla přestat ve svém přednesu.

Jakmile s tím skončíš, zatleská ti. Je to naprosto upřimný potlesk. Na tváři jí hraje velmi příjemný úsměv. Vypadá na to, že by ti k tomu chtěla něco říct, ale ty jí však předběhneš. Jakmile zmíníš postel a že by si měla lehnout vedle něj, tak jí úsměv zmizí z tváře a vystřídá ji stín bolesti. Zavrtí hlavou, aby jej zahnala.
”Lucian opravdu nelhal o tom, že jsi talentovaná.” S tím se na chvíli odmlčí, aby se mohla napít.
”Nicméně cítím z toho i silné emoce. A jak jsi sama řekla, tak to téma máš opravdu moc ráda…” Nakloní hlavu na stranu, jak ti věnuje zkoumavý pohled. Jako kdyby se snažila nahlednout dál přes tvou masku.
”Omlouvám se. Nemůžu si pomoct, jsi pro mně až moc zajímavá. Nicméně raději toho nechám.” Pronese velice upřímně a povzdechne si.
”Nechce se mi jít spát, když tu mám společnost. Jaká hostitelka bych pak byla. Když ty nepůjdeš, nepůjdu ani já.” Vykouzlí na své tváři přátelský úsměv.

”Děkuji.” Pronesu a pohladím jí po ruce za kterou mně drží, aby mně udržovala při teple. Byl jsem neskutečně vděčný za její přítomnost a za to všechno, co pro mně už udělala. Nemohl jsem proto dále zdržovat s tím, že tady budu jen tak ležet, když máme ještě kus cesty před sebou.
”V tom případě, bychom se co nejrychleji dostali odsud pryč a já mohl najít odpovědi na své otázky.” S tímhle odhodláním se pokusím shromáždit aspoň nějaké zbývající síly.
Za svůj život jsem byl velmi tvrdě vychováván, aby mě jen tak něco nepoložilo. Vím, že jsem skoro umřel a poslední dobou to je už po několikáté. Na druhou stranu jsem celý promočený a je mi jasné, že nemohu po Shae chtít, aby mně držela při teple celou věčnost. Má také svoje limity. Nemůžeme se tady zbytečně zdržovat.
Takže čím dřív se dostaneme do chatky, tím spíš si budeme moct oba pořádně odpočinout.
Nejdříve se pomalu posadím, což mně k mému překvapení stojí poměrně dost energie, ale nemám v úmyslu se jen tak vzdát. A tak se velmi opatrně s její podporou postavím na nohy. Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu.
Nohy se mi neskutečně třesou až si chvíli myslím, že se zase zhroutím k zemi.
Nicméně poté co se mi podaří udělat pár velmi nejistých kroků, je konečně přemluvím k spolupráci. Dojdu k batohu, který si hodím na záda.
”Vím, že tě asi žádám o hodně, ale zvládneš mně zahřívat až do chatky?” Je na mně vidět, že mně fakt, že se držím na nohou stojí neskutečné úsilý. Jenže se jen tak nehodlám bez boje vzdát.
Je mi jasné, že ji nejspíš žádám o hodně. Jenže bez její pomoci to nejspíše nebudu schopen zvládnout.

Sice na Michell pousměji, ale je to jen úsměv na povrchu. Nevím, zda si toho zvládla všimnout i přes mlhu alkoholu a přes mojí masku, ale já to až bolestivě cítila. Michelliny lichotky byly nejspíše to nejhezčí, co za tento a další den uslyším. Dnes ani zítra nemám žádné představení, kde bych mohla získat nějaké uznání od kolegů, či snad diváků, na dámských dýcháncích se takovými věcmi neplýtvá. Většinou se za nimi skrývá nějaká výtka, či vyzdvižení sebe samotné před ostatními.

Oh, takže viděl všechny? To tam musel být poměrně často! A přesto, nikdy jsem si jej nevšimla... Přemýšlím nad informacemi, jež mi Michell tak ochotně sděluje. Na druhou stranu, není těžké nebýt vidět v divadle, když je jeden divákem... Ale na všech... To už chce odhodlání, nebo... snad touhu?

Odolám pokušení se podívat na spícího muže v posteli. Místo toho si ležérně pohrávám se skleničkou, ve které mám ještě trochu alkoholu. Myšlenky mi skáčí jedna přes druhou. Nahlas to celé komentuji jen sporadickým hm. Ve skutečnosti se tímto tématem zabírám hodně detailně a hodně intenzivně. Dojdu k jistému závěru. A ten vede k novému odvážnému odhodlání. Na Michell se přátelsky usměji, když mi nabídne, abych recitovala Sen noci svatojánské. Kopnu do sebe zbytek alkoholu a přikývnu. Vzorně se posadím s rovnými zády na křesle, složím si ruce na klíně, než se zhluboka nadechnu a začnu přednášet:

Co vy, Hermie, tomu říkáte?
Dejte si radit, dívko spanilá:
vám otec váš by měl být jako bůh;
jak ten, jenž složil vaši půvabnost,
ba ano, jako ten, jemuž jste vy,
jen jako podoba, již do vosku
byl vtisknul on, a v jeho moci jest
tvar ponechati, neb jej zahladit.
Demetrius jest čacký, vzácný muž.

Tak jest Lysander.

Ano, v sobě jest;
leč v této věci, otce vašeho
že nemá souhlasu, ten druhý vám
být musí vzácnější.

Kéž otec můj
se jenom díval mýma očima!

Spíš oči vaše jeho soudem hleďte.

Již prosím vaši Milost, odpusťte.
–
Já nevím, co mne osměluje tak,
též ne, jak slušno na můj dívčí mrav
zde, v také přítomnosti, pronášet
své myšlenky;
– leč prosím vaší Milost,
bych směla zvěděti to nejhorší,
co potkati mne může tenkráte,
když odmítnu ten sňatek s Demetrem?

Buď smrtí zemříti, neb na věky
se společnosti muže odříci.
Tož, krásná Hermie, se optejte
svých tužeb, svoji mladost uvažte
a dobře prozpytujte vlastní krev:
zdaž, nepovolíc volbě otcově,
snést dovedete roucho jeptišky;
být na vždy v stinný klášter zavřena, žít, sestra bezdětná, svůj celý věk,
mdlé hymny prozpěvujíc bezplodné
a chladné luně.
– Třikrát blaženi,
kdož opanují krev a podniknou
tu panenskosti pouť;
– však pozemsky
víc šťastna růže překapaná v tresť
než ta, jež vadnouc na panenském trnu,
tam roste, živa jest a umírá
v svém osamělém blahoslavenství.

Tak růst chci,
žít a umřít,
pane můj,
než abych vzdala úpis panenství; v moc toho, jehož než danému jhu
má duše svrchovanost odpírá.

Posléze se podívám na Michell. Ruce, které do této chvíle zřetelně gestikulovaly, se opět klidně položí do mého klína.

"Z nějakého důvodu mám tenhle vzdor moc ráda. Promiň, jestli tě nudím. Příběhy a knihy, co jsou moje. Určitě musíš být unavená. Vážně si nechceš lehnout do postele, či do té přistýlky, o níž jsi mluvila? Sama jsi říkala, že se do rána neprobudí. A já slibuji, že tvému Lysandrovi neprozradím, že sis ustlala vedle něj," navrhnu Michell cestu ven z této předlouhlé noci.

"To je jedno, to nevadí, že si nevzpomínáš. Hlavní je, že ses odtamtud dostal," ujistím jej rychle, když začne vysvětlovat, že si vůbec nic nepamatuje. S pomalu rostoucím znepokojením zachytím, jak má problém i mluvit. V tomhle stavu rozhodně nemůže chodit. Pomalu se smiřuji s možností, že tady zůstaneme nejspíš i pár hodin. Možná až do samotného setmění. Raději se pokusím zahnat tyto myšlenky. Dám si za ucho pramen neupravených vlasů volnou rukou. Pak se pobaveně pousměji. Jednak, protože Kristopher projednou neprotestuje a hodlá odpočívat, a jednak protože mě jeho otázka pobavila.

"Ne, neměla, ale vyděla jsem je naložené. Prý, aby déle vydrželi. Ale říká se to. Ve východní části vaší země. Používá se to, když někdo mluví nesmysly," vysvětlím mu, jak jsem na houby s octem přišla.

Jeho svěření se mne překvapí. Ne, že by to bylo tak šílené, ale zní to hodně osobně. A Kris se mi nezdál nikdy příliš sdílný na takovéto věci. Smutně se pousměji, když prohlásí, že má oči po ní. Aniž bych o tom přemýšlela, tak mu konečky volné ruky přejedu lehce po spánku. Pod tíhou jeho pohledu se na něj vydržím dívat jen chvilku, než uhnu očima. I to, jak druhou ruku jsem pořád měla na jeho krku, jsem si přišla, že tahle chvíle je příliš intenzivní a jaksi intimní, ačkoliv jsme na sobě měli všechny ty vrstvy oblečení, a nic špatného jsme nedělali. Volnou ruku jsem raději vyhledala tu jeho, abych jej dále mohla zahřívat svou silou. Ruku, na jeho krku jsem tak mohla beztrestně stáhnout.

"Nejsi blázen. Dost často se vypráví, že v posledních chvílích před smrtí, člověk vidí proběhnout svůj život okolo. Tak proč bys ty nemohl vidět svou matku?" odvětím po pár vteřinách ticha a důkladně se vyhýbám jeho pohledu. Raději se tvářím, že se rozhlížím po okolí.

"Možná je ta vzpomínka hodně bolestivá. Třeba jsi viděl, jak jí bylo ubližováno. A takové věci dětmi otřesou..." navrhnu vysvětlení, když se pohledem ujistím, že skutečně jsme v celé té pustině opět sami. "Ale kdybys chtěl zkusit si vzpomenout, myslím, že jsou lidi nebo griši, které jsou schopné přivolat vzpomínky."

"Promiň." Hlesnu, vůbec toho však nelituji. Je v pořádku a to je nejdůležitější. Já se z toho dostanu. Jsem rodilý seveřan, nemluvě o tom, že to není poprvé, co jsem byl nucen se koupat v ledové vodě. I když tehdy to nebylo tak extrémně nebezpečné, jak tomu bylo teď. Tehdy to byla jedna ze zkoušek mužnosti. Ten kdo vydržel nejdéle vyhrál. Nebyl jsem zas takový blázen, byl jsem tam akorát tak dlouho, aby se to započítalo a pak jsem okamžitě spěchal na souš a do tepla. Ten kdo to vyhrál, získal navíc pořádný zápal plic. Nicméně je celkově můj národ známý tím, že skoro všechno léčí pořádnou koupelí v ledové vodě.
Nic jí z toho však neřeknu, protože mi nejde pořádně poskládat věta. Takže možná, když mi bude o něco lépe, tak se o to s ní podělím.

Chvilku mi bloudí myšlenky úplně někde jinde, ale i přesto zaznamenám to o tom, že mi něco zachránilo život.
"Nejsem si jist. Nevzpomínám si…" Jsem rád, že jsem zvládl poskládat aspoň toto. Myslím to však naprosto vážně. Jako kdyby všechno bylo zahaleno opravdu hustou mlhou. Celou dobu, co jsem byl pod vodou jsem myslel, že jsem svoje štěstí spotřeboval. Musel to být nějaký zázrak samotného Dojela, který mi jasně řekl, že moje putování po jejím boku ještě stále není u konce. A třeba skutečně musím ještě něco důležitého vykonat.

"Houby s octem? Už si to někdy měla?" Nevím, jestli mně víc děsí ta představa toho určitě odporného jídla nebo ona výhrůžka ohledně svázání. A tak se raději zaměřím na to jídlo, protože jsem z toho umírání dostal docela hlad.
Možná až půjdeme dál, tak bych mohl zkusit nějaké houby najít. Moc jsem tomu nevěřil, ale dostal jsem na ně docela chuť.

"Dobře. Zkusím to." S tím tedy pohlédnu na bílou oblohu, jak jsou všude mraky a slunce za nimi moc není vidět.
"Asi budu znít jako blázen, ale když jsem byl mimo… viděl jsem svou mámu. Byla nádherná. Mám její oči." Rozhodnu se s ní o to podělit.
"Nevzpomínám si na to, jak zemřela. Jako kdybych měl tu vzpomínku uzamčenou v mysli, protože by mi to mohlo ublížit." S tím pohlédnu na Shae. Vnímám jí. Jako kdybych se poprvé na ni podíval správně.