Andor.cz - Dračí doupě online

Stočím svůj pohled na naše spojené ruce. Cítím jeho vděčný dotek a sílu proudící z mé ruky do jeho. Na jeho poděkování krátce přikývnu a stisknu mu ruku. I navzdory tomu, že ve mě stále viděl monstrum, jsem neváhala mu pomoct. Prožili jsme toho spolu za těch pár dní příliš, abych nad ním tak snadno zlomila hůl.

Koneckonců, možná má pravdu. Možná ve mě třímá ta příšera a je jen na mě, zda ji zvládnu udržet skrytou a pod kontrolou.

"Víš, že jsi hrozně paličatý mezek?" zeptám se ho s povzdechnutím.

Nespokojeně se na něj podívám, když pronese, že je třeba jít dál. S dost velkými pochybami sleduji, jak se pokouší si sednout. Pozvednu obočí a očekávám, že přizná, že je to nad jeho síly. Pak se začne zvedat. A i když se o mne musí opírat, zvládne se postavit na nohy. V ten okamžik jsem přesvědčená, že už musí říct, že nikam daleko nedojdeme, maximálně k našim věcem. Jenže, on dělá ty těžké ztuhlé kroky a dojde až ke svému batohu. Jakmile zase promluví, tak jsem si už jistá, že mě chce požádat, abychom vyhlédli nějaké místo, kde přespíme. Jenže i teď se pletu. S překvapením na něj hledím.

Tohle přece nemůže zvládnout. Tohle je naprosto nemožné!

"Udělám, co budu moct," hlesnu nakonec. Žádá po mě hodně. Nejsem si jistá, zda to tak dlouho udržím. Jenže když se na něj dívám a vidím, že stojí na svých vlastních nohou, ačkoliv ho to stojí tolik sil, vím, že to musím zkusit a vydržet, co to půjde. Sám dělá nemožné a neskutečné, tak jak bych se nemohla pokusit o to samé? Ostatně, je pravdě, že pokud se nám podaří dostat do chatky, budeme si moct odpočinout dle libosti. Dojdeme pro můj batoh, který si také nahodím na záda a rychle jej opět vezmu za ruku. To spojení našich rukou je v tuto chvíli jediné místo v mém těle, které je teplé.

"Tak jo, můžeme. Veď," promluvím opět a pokynu mu, ať se dáme na cestu.

Můžeš si všimnout, že jakmile začneš s přednesem se Michell pohodlně usadí v křesle.
Napije se ze své skleničky a po pár tvých slovech ji odloží.
Na rozdíl od Luciana, který zavřel při tvém recitování, tě ona upřeně pozoruje. I přestože se na ní nediváš, cítíš její zkoumavý pohled, jako kdyby se snažila nahlédnout dál. Máš přitom i zvláštní pocit nebo to je způsobené paranoiu, že se o tebe otírá svými schopnostmi. Nejsi si v tom úplně jistá. Je to tak neskutečně jiné.
Jenže ty jsi až velmi dobrá herečka a tohle není nic, co tě rozhodí natolik, že bys měla přestat ve svém přednesu.

Jakmile s tím skončíš, zatleská ti. Je to naprosto upřimný potlesk. Na tváři jí hraje velmi příjemný úsměv. Vypadá na to, že by ti k tomu chtěla něco říct, ale ty jí však předběhneš. Jakmile zmíníš postel a že by si měla lehnout vedle něj, tak jí úsměv zmizí z tváře a vystřídá ji stín bolesti. Zavrtí hlavou, aby jej zahnala.
”Lucian opravdu nelhal o tom, že jsi talentovaná.” S tím se na chvíli odmlčí, aby se mohla napít.
”Nicméně cítím z toho i silné emoce. A jak jsi sama řekla, tak to téma máš opravdu moc ráda…” Nakloní hlavu na stranu, jak ti věnuje zkoumavý pohled. Jako kdyby se snažila nahlednout dál přes tvou masku.
”Omlouvám se. Nemůžu si pomoct, jsi pro mně až moc zajímavá. Nicméně raději toho nechám.” Pronese velice upřímně a povzdechne si.
”Nechce se mi jít spát, když tu mám společnost. Jaká hostitelka bych pak byla. Když ty nepůjdeš, nepůjdu ani já.” Vykouzlí na své tváři přátelský úsměv.

”Děkuji.” Pronesu a pohladím jí po ruce za kterou mně drží, aby mně udržovala při teple. Byl jsem neskutečně vděčný za její přítomnost a za to všechno, co pro mně už udělala. Nemohl jsem proto dále zdržovat s tím, že tady budu jen tak ležet, když máme ještě kus cesty před sebou.
”V tom případě, bychom se co nejrychleji dostali odsud pryč a já mohl najít odpovědi na své otázky.” S tímhle odhodláním se pokusím shromáždit aspoň nějaké zbývající síly.
Za svůj život jsem byl velmi tvrdě vychováván, aby mě jen tak něco nepoložilo. Vím, že jsem skoro umřel a poslední dobou to je už po několikáté. Na druhou stranu jsem celý promočený a je mi jasné, že nemohu po Shae chtít, aby mně držela při teple celou věčnost. Má také svoje limity. Nemůžeme se tady zbytečně zdržovat.
Takže čím dřív se dostaneme do chatky, tím spíš si budeme moct oba pořádně odpočinout.
Nejdříve se pomalu posadím, což mně k mému překvapení stojí poměrně dost energie, ale nemám v úmyslu se jen tak vzdát. A tak se velmi opatrně s její podporou postavím na nohy. Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu.
Nohy se mi neskutečně třesou až si chvíli myslím, že se zase zhroutím k zemi.
Nicméně poté co se mi podaří udělat pár velmi nejistých kroků, je konečně přemluvím k spolupráci. Dojdu k batohu, který si hodím na záda.
”Vím, že tě asi žádám o hodně, ale zvládneš mně zahřívat až do chatky?” Je na mně vidět, že mně fakt, že se držím na nohou stojí neskutečné úsilý. Jenže se jen tak nehodlám bez boje vzdát.
Je mi jasné, že ji nejspíš žádám o hodně. Jenže bez její pomoci to nejspíše nebudu schopen zvládnout.

Sice na Michell pousměji, ale je to jen úsměv na povrchu. Nevím, zda si toho zvládla všimnout i přes mlhu alkoholu a přes mojí masku, ale já to až bolestivě cítila. Michelliny lichotky byly nejspíše to nejhezčí, co za tento a další den uslyším. Dnes ani zítra nemám žádné představení, kde bych mohla získat nějaké uznání od kolegů, či snad diváků, na dámských dýcháncích se takovými věcmi neplýtvá. Většinou se za nimi skrývá nějaká výtka, či vyzdvižení sebe samotné před ostatními.

Oh, takže viděl všechny? To tam musel být poměrně často! A přesto, nikdy jsem si jej nevšimla... Přemýšlím nad informacemi, jež mi Michell tak ochotně sděluje. Na druhou stranu, není těžké nebýt vidět v divadle, když je jeden divákem... Ale na všech... To už chce odhodlání, nebo... snad touhu?

Odolám pokušení se podívat na spícího muže v posteli. Místo toho si ležérně pohrávám se skleničkou, ve které mám ještě trochu alkoholu. Myšlenky mi skáčí jedna přes druhou. Nahlas to celé komentuji jen sporadickým hm. Ve skutečnosti se tímto tématem zabírám hodně detailně a hodně intenzivně. Dojdu k jistému závěru. A ten vede k novému odvážnému odhodlání. Na Michell se přátelsky usměji, když mi nabídne, abych recitovala Sen noci svatojánské. Kopnu do sebe zbytek alkoholu a přikývnu. Vzorně se posadím s rovnými zády na křesle, složím si ruce na klíně, než se zhluboka nadechnu a začnu přednášet:

Co vy, Hermie, tomu říkáte?
Dejte si radit, dívko spanilá:
vám otec váš by měl být jako bůh;
jak ten, jenž složil vaši půvabnost,
ba ano, jako ten, jemuž jste vy,
jen jako podoba, již do vosku
byl vtisknul on, a v jeho moci jest
tvar ponechati, neb jej zahladit.
Demetrius jest čacký, vzácný muž.

Tak jest Lysander.

Ano, v sobě jest;
leč v této věci, otce vašeho
že nemá souhlasu, ten druhý vám
být musí vzácnější.

Kéž otec můj
se jenom díval mýma očima!

Spíš oči vaše jeho soudem hleďte.

Již prosím vaši Milost, odpusťte.
–
Já nevím, co mne osměluje tak,
též ne, jak slušno na můj dívčí mrav
zde, v také přítomnosti, pronášet
své myšlenky;
– leč prosím vaší Milost,
bych směla zvěděti to nejhorší,
co potkati mne může tenkráte,
když odmítnu ten sňatek s Demetrem?

Buď smrtí zemříti, neb na věky
se společnosti muže odříci.
Tož, krásná Hermie, se optejte
svých tužeb, svoji mladost uvažte
a dobře prozpytujte vlastní krev:
zdaž, nepovolíc volbě otcově,
snést dovedete roucho jeptišky;
být na vždy v stinný klášter zavřena, žít, sestra bezdětná, svůj celý věk,
mdlé hymny prozpěvujíc bezplodné
a chladné luně.
– Třikrát blaženi,
kdož opanují krev a podniknou
tu panenskosti pouť;
– však pozemsky
víc šťastna růže překapaná v tresť
než ta, jež vadnouc na panenském trnu,
tam roste, živa jest a umírá
v svém osamělém blahoslavenství.

Tak růst chci,
žít a umřít,
pane můj,
než abych vzdala úpis panenství; v moc toho, jehož než danému jhu
má duše svrchovanost odpírá.

Posléze se podívám na Michell. Ruce, které do této chvíle zřetelně gestikulovaly, se opět klidně položí do mého klína.

"Z nějakého důvodu mám tenhle vzdor moc ráda. Promiň, jestli tě nudím. Příběhy a knihy, co jsou moje. Určitě musíš být unavená. Vážně si nechceš lehnout do postele, či do té přistýlky, o níž jsi mluvila? Sama jsi říkala, že se do rána neprobudí. A já slibuji, že tvému Lysandrovi neprozradím, že sis ustlala vedle něj," navrhnu Michell cestu ven z této předlouhlé noci.

"To je jedno, to nevadí, že si nevzpomínáš. Hlavní je, že ses odtamtud dostal," ujistím jej rychle, když začne vysvětlovat, že si vůbec nic nepamatuje. S pomalu rostoucím znepokojením zachytím, jak má problém i mluvit. V tomhle stavu rozhodně nemůže chodit. Pomalu se smiřuji s možností, že tady zůstaneme nejspíš i pár hodin. Možná až do samotného setmění. Raději se pokusím zahnat tyto myšlenky. Dám si za ucho pramen neupravených vlasů volnou rukou. Pak se pobaveně pousměji. Jednak, protože Kristopher projednou neprotestuje a hodlá odpočívat, a jednak protože mě jeho otázka pobavila.

"Ne, neměla, ale vyděla jsem je naložené. Prý, aby déle vydrželi. Ale říká se to. Ve východní části vaší země. Používá se to, když někdo mluví nesmysly," vysvětlím mu, jak jsem na houby s octem přišla.

Jeho svěření se mne překvapí. Ne, že by to bylo tak šílené, ale zní to hodně osobně. A Kris se mi nezdál nikdy příliš sdílný na takovéto věci. Smutně se pousměji, když prohlásí, že má oči po ní. Aniž bych o tom přemýšlela, tak mu konečky volné ruky přejedu lehce po spánku. Pod tíhou jeho pohledu se na něj vydržím dívat jen chvilku, než uhnu očima. I to, jak druhou ruku jsem pořád měla na jeho krku, jsem si přišla, že tahle chvíle je příliš intenzivní a jaksi intimní, ačkoliv jsme na sobě měli všechny ty vrstvy oblečení, a nic špatného jsme nedělali. Volnou ruku jsem raději vyhledala tu jeho, abych jej dále mohla zahřívat svou silou. Ruku, na jeho krku jsem tak mohla beztrestně stáhnout.

"Nejsi blázen. Dost často se vypráví, že v posledních chvílích před smrtí, člověk vidí proběhnout svůj život okolo. Tak proč bys ty nemohl vidět svou matku?" odvětím po pár vteřinách ticha a důkladně se vyhýbám jeho pohledu. Raději se tvářím, že se rozhlížím po okolí.

"Možná je ta vzpomínka hodně bolestivá. Třeba jsi viděl, jak jí bylo ubližováno. A takové věci dětmi otřesou..." navrhnu vysvětlení, když se pohledem ujistím, že skutečně jsme v celé té pustině opět sami. "Ale kdybys chtěl zkusit si vzpomenout, myslím, že jsou lidi nebo griši, které jsou schopné přivolat vzpomínky."

"Promiň." Hlesnu, vůbec toho však nelituji. Je v pořádku a to je nejdůležitější. Já se z toho dostanu. Jsem rodilý seveřan, nemluvě o tom, že to není poprvé, co jsem byl nucen se koupat v ledové vodě. I když tehdy to nebylo tak extrémně nebezpečné, jak tomu bylo teď. Tehdy to byla jedna ze zkoušek mužnosti. Ten kdo vydržel nejdéle vyhrál. Nebyl jsem zas takový blázen, byl jsem tam akorát tak dlouho, aby se to započítalo a pak jsem okamžitě spěchal na souš a do tepla. Ten kdo to vyhrál, získal navíc pořádný zápal plic. Nicméně je celkově můj národ známý tím, že skoro všechno léčí pořádnou koupelí v ledové vodě.
Nic jí z toho však neřeknu, protože mi nejde pořádně poskládat věta. Takže možná, když mi bude o něco lépe, tak se o to s ní podělím.

Chvilku mi bloudí myšlenky úplně někde jinde, ale i přesto zaznamenám to o tom, že mi něco zachránilo život.
"Nejsem si jist. Nevzpomínám si…" Jsem rád, že jsem zvládl poskládat aspoň toto. Myslím to však naprosto vážně. Jako kdyby všechno bylo zahaleno opravdu hustou mlhou. Celou dobu, co jsem byl pod vodou jsem myslel, že jsem svoje štěstí spotřeboval. Musel to být nějaký zázrak samotného Dojela, který mi jasně řekl, že moje putování po jejím boku ještě stále není u konce. A třeba skutečně musím ještě něco důležitého vykonat.

"Houby s octem? Už si to někdy měla?" Nevím, jestli mně víc děsí ta představa toho určitě odporného jídla nebo ona výhrůžka ohledně svázání. A tak se raději zaměřím na to jídlo, protože jsem z toho umírání dostal docela hlad.
Možná až půjdeme dál, tak bych mohl zkusit nějaké houby najít. Moc jsem tomu nevěřil, ale dostal jsem na ně docela chuť.

"Dobře. Zkusím to." S tím tedy pohlédnu na bílou oblohu, jak jsou všude mraky a slunce za nimi moc není vidět.
"Asi budu znít jako blázen, ale když jsem byl mimo… viděl jsem svou mámu. Byla nádherná. Mám její oči." Rozhodnu se s ní o to podělit.
"Nevzpomínám si na to, jak zemřela. Jako kdybych měl tu vzpomínku uzamčenou v mysli, protože by mi to mohlo ublížit." S tím pohlédnu na Shae. Vnímám jí. Jako kdybych se poprvé na ni podíval správně.

Usměji se, když kvituje moje lamentování zábleskem úsměvu a jeho krátkou, ale výstižnou odpovědí. Musím rychle zamrkat, aby se mi neplnily oči slzami.

"Měla jsem o tebe hrozný strach," pokračuji vysvětlení a sleduji, jak se snaží obrátit a jak se mu tvář svíjí bolestí, když se zamračí. "No, nedivím se, máš ránu na čele. Nevím s čím ses pod tím ledem potkal, ale něco tě z té vody vystřelilo jako kdybys byl dělová koule."

Sama pořád ani netuším, co se mohlo v té vodě stát, že byl z ní takto rychle vymrštěn. Ale ať to bylo cokoliv, nejspíš mu to zachránilo život.

"Ale houby s voctem, teď zůstaneš chvíli ležet, i kdybych tě měla spoutat," zamítnu jeho pokus o zvednutí se. Nebylo těžké uhodnout, proč jsou jeho pohyby tak malátné. "Nahnali jsme čas touhle zkratkou. Můžeš si dovolit chvíli ležet. Potřebuješ se nejdřív vzpamatovat, než se vůbec pokusíš postavit na nohy. Nikdo se k nám neblíží a já tě nezvládnu táhnout. Takže se nejdřív musíš dát do kupy. Jasný?" zavelím a můj hlas dává najevo, že tohle není předmět diskuze.

”Taky tě rád vidím.”
Hlesnu tiše na oplátku. Přídavná jména, jež obdařuje mou maličkost, jsou poměrně na místě.
A kdyby náhodou nebyly, tak bych neměl stejně energii se s ní o tom přít.
Jsem opravdu neskutečně rád, že po mně nechce, abych jí dal slib, že už se nic takového nebude opakovat a pouze mi vyhrožuje.
Je mi totiž naprosto jasné, že by to snad bylo poprvé, co bych něco takového odmítl slíbit. Bylo by to totiž v rozporu s mou přísahou. Zapřísahal jsem se totiž, že jí budu chránit. A nic mně nepřesvědčí o opaku, že to co jsem udělal byla správná volba a jediná možnost, kterou jsem v té chvíli viděl.
V případě, že budu mít i jiné možnosti, rozhodnu se pro ně. Nejsem zas tak velký sebevrah.
Raději tedy mlčím, soustředím se na opětovné dýchání. Zároveň se pokouším rozpomenout, co se to vlastně stalo.

”Nejsem si jistý.” Pronesu, přijdu si neskutečně zpomalený. Jako kdyby hlava odmítala spolupracovat. Zamračím se přitom.
”Bolí mně hlava.” Hlesnu, když mně díky tomu pohybu rozbolí.
Rád bych se postavil na nohy a pokračoval dál v cestě, jenže mi to moc nejde. Akorát nás tak brzdím a zdá se, že zase budeme muset přespat venku.
”Měl bych vstát. Měli bychom dál pokračovat v cestě.”

Rychle jsem Kristophera obrátila na bok, když začal kašlat vodu. Rukou mu pevně držím paži, aby se neměl tendence obracet zpátky na záda. Druhou ruku mám položenou zezadu na jeho krku, abych ho mohla hned začít zahřívat. I přes moje zmrzlé prsty cítím, jak je promrzlý. Okamžitě proto začnu na něj používat svou sílu, abych jej zahřála.

"Jen to všechno vykašli," pobízím jej a cítím, jak mi přímo obrovský balvan padá ze srdce.

Klečím za ním sedící přitom na patách a trpělivě čekám, až se vykašle a vzpamatuje. Já sama se pak sehnu a opřu si svoje čelo o jeho rameno a snažím se zklidnit svůj dech. Ruce mě stejně jako plíce již pálily od toho celého vypětí sil. Zavřela jsem oči, abych se mohla soustředit a zároveň si trochu odpočinout. Otřást ze sebe ten stres a strach. Když konečně promluví moje jméno, stisknu mu paži, kterou jsem mu držela.

"Jsem tady, ty hloupej, zabedněnej, umíněnej, egoistickej, příšernej, tvrdohlavej, rozkazovačnej hlupáku," odvětím a donutím se přestat o něj čelem opírat. Pustím jeho paži, ale stále jej držím rukou, co jej zahřívám. "Jestli se o něco takového ještě někdy jenom pokusíš, tak ti přísahám, že smrt bude tvoje nejmenší starost, rozumíš?" varuji jej chvějícím se hlasem.

Starostlivě se natáhnu, abych mu viděla do tváře a přestanu jej nutit ležet na boku. Posunu se, aby si mohl lehnout pohodlněji. Opatrně mu pak natočím hlavu, abych si mohla prohlédnout jeho zranění na hlavě. Něžně, velmi opatrně přejedu prsty po jeho tváři a pak i kousek od zranění. Zvažuji, zda je potřeba použít moji léčbu, nebo zda to stačí obvázat.

"Jak ti je? Cítíš, že máš něco zlomeného, nebo tak něco?" zeptám se starostlivě.

***

”Krisi, chlapečku můj.” Zaslechnu ženský hlas, který mně volá. Je mi tak bolestivě povědomý, ale nejsem si jistý, kde jsem ho už slyšel. Ohlédnu se za tím hlasem a spatřím tak o něco starší ženu než jsem. Má nádherné dlouhé zlaté vlasy a oči které jsou těm mým velmi podobné. Usmívá se na mně a díky tomu jako kdybych zapomněl na všechny ty strasti, které jsem cítil. Rány na duši jsou rázem zahojené.
”Mami.” Vydechnu těžce, po tvářích mi stékají slzy. Opět se s ní shledávám.
”Ah, ty můj krásný chlapečku.” Natáhne ke mně ruku, ale když se jí chci dotknout tak nemůžu. Nerozumím tomu proč mi to nejde. Jsem konečně se svou matkou na kterou jsem málem zapomněl. Jak jen jsem mohl zapomenout. Vůbec tomu nerozumím.
”Můj drahý, ještě není tvůj čas. Nesmíš to teď vzdát. Bojuj můj drahý synu… Dýchej.”
Její slova mně povzbudí k tomu, abych splnil její přání a pokusím se nadechnout.
Ještě naposledy jí však věnuji svůj pohled a doufám, že se mi vryje do paměti.

***

Všechno mně tak neskutečně bolí, toužím se zase vrátit zpátky… zpátky… proboha viděl jsem jí. Vzpomínám si na ní. Na její úsměv. A ještě tu je něco, na co momentálně nejsem schopen se soustředit.
Potřeba těla dostat ze sebe vodu mně neskutečně ruší. A jen matně vnímám, že ležím na boku. Cítím teplo, které se do mně vlévá a také přítomnost další osoby, která tu se mnou je.
Dlouhou chvíli mi trvá, než se mi podaří uvědomit si kdo vlastně jsem a v jaké situaci se vůbec nacházím. Moje mysl je neskutečně rozbolavělá, možná více než samotné tělo.
A tak neskutečně se mi chce spát. Jenže něco mi říká, že zrovna to teď nemohu.
”Shae.” Vydechnu ztěžka její jméno, protože si konečně pomalu rozpomínám, kdo tu se mnou vlastně je. Oči mám stále zavřené. Hlava mi neskutečně třeští a je mi jasné, že na mně musí používat svou schopnost, protože bych byl nejspíš promrzlý až na kost. Zatím si však plně neuvědomuji, co se to vlastně stalo.