Andor.cz - Dračí doupě online

Shae

Kris sebe rozhlédne. Zhluboka se nadechne a poté vydechne. Trochu to vypadá, jako kdyby byl po dlouhé době na čerstvém vzduchu. Smutně se pousměje.
”Obávám se, že jsme tak nějak ve společném snu. Máš to tu hezké.” Sehne se k zemi, kde předtím nebylo nic, ale jako kdyby svou silou vůle vyčaroval nádhernou fialovou a naprosto zvláštní květinu. Utrhne jí a přivoní si k ní. Následně ti jí podá.
”Pokusím se o to. Doteď jsem se vyskytoval v temnotě a měl pocit, že nekonečně padám. Jako kdybych neměl žádné tělo.” Nakloní hlavu na stranu. Z tvých krátkých vlasů se opět stanou dlouhé, jaké si je mívala dřív než ses ostříhala.
”Vždycky, když si nervózní, tak si s nimi hraješ. Stále nechápu, proč sis je ostříhala?”
Opatrně k tobě natáhne ruku, ale těsně ve tvé blízkosti se zarazí, jako kdyby žádal tvé svolení.

”Udělal jsem tolik špatných věcí? Pronásledoval ty, které jsem měl chránit. Jak se jen můžu vrátit zpátky s tímto vědomím.”

”Jsme ty a ty jsi my. Jsme jedno tělo. Nech nás tě vést a tvůj život už nikdy nebude naplněn bolestí. Nech nás a oni naopak pocítí bolest, které jsi naplněná za ty roky. Už ti nikdy nikdo neublíží.”

Odraz v zrcadle kopíruje tvoje pohyby. Avšak výraz v její tváři je jiný. Plný nenávisti ke všem, ke světu. Vnímáš, že by jej chtěla dobít. Chtěla by mu vládnout.

”Pusť nás.”

/Hoď si procentovkou.

Už se kolem mě nesvírá nekonečná pláň moře, svět se mi nehoupe pod nohama. Místo toho vidím nádhernou zeleň a laskavě modré nebe. Vím, že s ním. Kymácení sem a tam už mám tak zažité z lodi, že teď mi najednou chybí. Navíc to připomíná domov. Tam jsem nebyla už roky. A dlouho se zase nedostanu. Zhluboka naberu vzduch do mých plic a rozhlížím se kolem. Je tu krásně. Prohlížím si mraky na nebi, než mi dojde, co mi připomínají. Jako malá jsem milovala hledání tvarů v mracích. Pokusím se o to znovu. Chvíli se musím soustředit, než...

"Shae, dračí jezdec," pronesu s kyselou chutí na rtech, když v mracích jednoznačně poznám draka a svou podobiznu jakožto dračího jezdce.

Bohové, už jsem z těch povídaček asi dost unavená, zavrtím nad tím v mysli hlavou a skepticky se uchechtnu. Takhle by to bylo rozhodně v pohádkách. Obyčejný lovec, chytil obyčejnou Smrtičku, aby zjistili, že nejsou obyčejní! Odfrknu si, nemám sílu věřit v pohádky ani na osud. Je to jen jedna obrovská lavina náhod a škodolibosti věčnosti. Skloním hlavu k zemi a zahlédnu přibližující se siluetu. Zaměřím se na ni. Zkoumavě ji pozoruji, dokud si nejsem jistá, že bezpečně poznám, kdo to je.

"No, vzhledem k tomu, že tady to je v mém snu, tak ano. Jsem tady," odpovím pobaveně, beze mne by tu nebylo nic, ani on. Prohrábnu si krátké vlasy. Pořád mi chybí. Zvláštní, že ty jsem si narůst podvědomě nenechala. Ale vrátím se pohledem ke Krisovi, co jsem si vysnila. Rozhodnu se k němu být upřímná. Proč taky ne.

"Už by ses mohl probudit, dost mi to nahání strach."

Myslela jsem si, že mi v hlavě doznívají jen hlasy herců. Něco, co se ke mne dostalo přes hukot překotných myšlenek. Cestou se ohlédnu, ale nikde nikoho nevidím. Přinutí mě to akorát k dalšímu spěchu. Nervy mám napnuté k prasknutí. A nezlepší se to, dokud nebudu mít odpovědi. Křečovitě svírám zničený vějíř v jedné ruce a druhou si přidržuji šaty, abych si je nepřišlápla.

Možná mě odněkud Lucian sleduje? Pohořela jsem právě v jeho testu? napadne mne. Na strážné anděli už nevěřím. Rozhodně nevěřím, že by nějaký bděl nade mnou. A tak se spíš kloním k myšlenkám na druhou stranu.

Ovšem myšlenky na toto téma se roztříští, když uvidím ji. Zastavím se. Šokovaně se dívám do zrcadla, kde místo mne stojí někdo jiný. Vypadala jako já, ale byl to někdo jiný. Nejsem si ani jistá, že bych něco takového zvládla zahrát takto přesvědčivě. Ne, ta dívka v zrcadle musela být někdo jiný. Její šaty nebyly jen červené, byly zalité krví. To zlověstný lesk v očích bylo něco, co se dalo spatřit jen u velmi nebezpečných jedinců, takových, kteří to s tím násilí myslí skutečně vážně. Dívala jsem se do očí dravce, tím jsem si byla jistá. Pustím šaty a opatrně přejdu blíže k zrcadlu. Ruku zvednu ke tváři. Snažím se odhadnout jak moc mě šálí moje vlastní smysly.

Zbláznila jsem se? Zhroutila jsem se nervově? Nebo jsem omdlela?

Na otestování poslední z možností se štípnu do tváře. Trochu ucuknu. Bolest cítím. Ale emoce jsou naprosto pryč. Cítím se volnější, distancovaná od toho všeho. Jako kdyby někdo zvedl poklici nad vařící vodou v hrnci a pára tak mohla utéct. Mohu najednou dýchat a přemýšlet svobodně. Rozhlédnu se kolem, než se pohledem vrátím k té ženě v zrcadle.

"Co se to se mnou děje?" zašeptám tiše.

Shae


Zdá se ti sen. Musela jsi nejspíš při tom čtení usnout.

Nacházíš se na kopci zbarveném do krásné zeleně. Před očima se ti rozprostírá malebná krajina. Bleskne ti myslí, že ti to vlastně připomíná domov.
Na obloze vidíš pár mráčků a když se na ně pořádně soustředíš, vidíš jak zobrazují tebe a Krise v jeho dračí podobě. Ty na něm sedíš jako jeho jezdec a společně se ženete kdo ví čemu vstříc.
Když se podíváš opět před sebe, tak se ve tvém vzorném poli objeví Kris, který stojí před tebou a zkoumavě si tě prohlíží.

”Opravdu, jsi tady?”

”Ty už, nejsi sama. Ty už nikdy nebudeš sama.” Znělo to jako ševelení. Jako vítr. Slovům jsi nerozumněla. Jako kdyby tvá mysl potřebovala chvíli, aby něco takového mohla zpracovat.

Začíná to jako velmi zvláštní pocit. Jako kdyby jsi cítila přítomnost někoho dalšího, ale nikde jej nevidíš, pouze cítíš. Jako kdyby tu s tebou byl anděl strážný. Lepší pojmenování si pro něj zatím neměla.
Když jsi procházela kolem zrcadla, jež se nacházel v mezipatře musela ses zastavit, donutil tě k tomu odraz, který jsi viděla. Byla jsi to ty a zároveň ne. Ta dívka, kterou jsi viděla v zrcadle působila tolik sebejistě. Na sobě měla šarlatově rudé šaty, které vypadaly jako krev. V jejich očích se zlověstně blýskalo a na rtech jí pohrával nepatrný úsměv. Působila nebezpečně, jako dravec, který vyčkává na svou kořist. Se zájmem v očích si tě prohlížela, centimetr po centimetru od nohou až po hlavu.

”Pustila jsi nás ven a jsme ti neskutečně vděční. Jsme tu pro tebe. Připraveni ti pomoct, když budeš potřebovat. Cítíme tvou bolest. Živíš nás tím.”

Emoce, které jsi do této chvíle měla rozbouřené, najednou ustanuli. Vlastně najednou necítíš pořádně nic. Jako kdyby jsi byla pod vodou a všechno bylo tak neskutečně daleko.
A tak stojíš před svým odrazem naprosto jiného ženy.

Z celého srdce si přeji, aby mi lhal, či překrucoval pravdu. A když mi tedy opětuje pohled, využiji toho a usilovně hledám jakoukoliv známku toho, že ten příběh je smyšlený nebo pokroucený k jeho benefitu. Jenže ať se dívám, jak se dívám, nic takového tam nenalézám. Vnímám jeho vlastní nelibost z toho upřeného pohledu, vidím tam náznak starostlivosti, jak čeká, jestli před ním omdlím, aby mě stihl zachytit, a také rozpoznám stopy po tom, jak je mu líto, že se něco takového stalo, že mi to musí říct. Celé mi to přerůstá přes hlavu, ruce se mi rozechvějí. Musím silně mačkat vějíř, abych to zakryla.

Zatraceně jak se může cítit špatně a omlouvat se zloděj, násilník a vrah za něco, co udělal můj otec? Moje rodina?!

Uhýbám pohledem, protože už nemám sílu dívat se na ten soustrastný obličej někoho, kdo čeká až se rozsypu. Hlavně proto, že cítím, že k tomu mám opravdu jen kousek. Ta bezbřehá něha a soustrast ve vrahových očích mě ubírá vzduch. Můj otec, kterého musím mít v úctě, je lotr. Můj otec, který bdí nad mým osudem, otrávil svou vlastní sestru. Můj otec, ten který mi společně s matkou dal život, nechává nevinnou a zdravou ženu držet v blázinci. Ctihodný muž. Ten, jehož standardům jsem musela dostávat, abych nepošpinila jeho jméno. Můj otec. Můj vzor. Má krev.

Vře to ve mne a převrací se mi orgány naruby. Ale přesto ke mně pronikají jeho následující slova. Jsou jen vysvětlením, jak k těm informacím došel, žádná útěcha. Praktický a věcný. Možná je v tom omluva jeho samotného. Trhnu sebou, když přejde do zpovědi.

Byl v mém domě? Kde všude byl? Prošel mu věci. Prošel je i mně? Copak skutečně nikde není bezpečno? Žádný zámek, žádné dveře, žádný rodinný práh není dost silný, aby tam bylo bezpečí? Píchne mne u srdce. Ďáblové nesmí překročit silný rodinný práh. A pokud si lidé mé krve umí takto ubližovat, síla naší rodiny musí být neskutečně slabá.

Zvednu pohled od opěradla na balkoně směrem k protějším sezením dole. Vidím otce, jak se zdraví s nějakým mužem. Moje známosti nejsou tak rozsáhlé, abych poznala, o koho se jedná, ale s Lucianovými slovy znějícími stále v mých uších mám jasno. Ředitel blázince.

"Jdi," hlesnu na jeho opatrnou otázku. Cítím, že mě nechce opustit. Ale copak je něco, co by mohl udělat a říct, aby přikoval nebe zpět nahoru a zem udržel pod mýma nohama? "Já to zvládnu. Jdi zjistit, co potřebuješ," pobídnu jej šeptem aniž bych se na něj podívala a zavřu na moment oči.

Nechám ho odejít. Stejně na to budu sama. Jako na většinu věcí v mém životě. Nutím se soustředit. Přinutit točící se svět zastavit, vytlačit z uší hlasy herců a utlumit zběsilý tlukot srdce. Oběma rukama sevřu pevně vějíř. Přikazuji si se sebrat, chci ukáznit své emoce, začít přemýšlet.

A pak vějíř v mých rukách křupne.

Otevřu slzami zastřené oči. Prudce se zvednu. Rychle a tiše odejdu z balkonu. Musím vědět, jak to skutečně je. Potřebuju další zdroj informací. Zatímco spěchám po schodech dolů, nedbám na správné chování dámy. Stejně tu nikdo není. A i kdyby byl, je mi to jedno. Jediné na čem záleží je pravda. A je ještě jeden další člověk, který ví, jak to je ve skutečnosti. Vykonavatel otcovi vůle, jeho zástupce v rodinném kruhu - má matka.

Bylo mi jasné, že to pro ní musí být neuvěřitelné. Že by si přála, abych jí lhal a skutečnost nebyla tolik závažná. Je těžké věřit, že váš blízký by byl schopen něčeho takového kvůli penězům.
Upřeně jsem se jí díval do očí. Rozhodl jsem se pro tuto chvíli se jí plně otevřít, aby nahlédla až do mého nitra a odhalil jsem jí tak každičké hluboce střežené zákoutí.
Zahodil jsem svoje brnění, které mně doposud chránilo před okolním světem. Snažil se to vydržet a zároveň se nesesypat, jako kdyby to brnění bylo to jediné kvůli čemu jsem stále držen pohromadě.
A tak z mých očích mohla přečíst, že to co říkám je skutečná pravda, ač bych si stejně jako ona přál, aby to nebyla. Viděla v nich i samotnou až hmatatelnou hloubku mých citů k ní. Kdybych si měl vybrat mezi svým životem a jejím, udělal bych vše pro to, aby mohla žít. Obětoval bych se pro ni. Kdybych mohl, tak bych se rozkrájel, aby už nikdy nemusela cítit bolest. Šel bych za ní až do horoucích pekel. Tohle všechno mohla vyčíst z mých očí. Pravdu se kterou jsem každým dnem bojoval. Cítit něco takového k někomu byl pro mně luxus, který jsem si nemohl dovolit. Ač jsem s tím soupeřil jakkoliv, ten cit k ní každým dnem sílil.


Ničilo mně jí vidět takto. A to i přestože jsem se jednu chvíli snažil jí ubližovat. Dělal jsem to pro to, abych jí od sebe odehnal. To ona měla v rukou tu moc. Řekl bych, že tomu bylo tak od první chvíle, kdy jsem jí spatřil.
Bolelo mně, že jsem jí tím ubližoval. Odháněl jsem jí a ona se stejně tvrdohlavě vracela, proto aby zachránila někoho kdo si to vlastně ve skutečnosti nezasloužil. Celá její rodina byla pokřivená, nenávistná a zlá… a přesto se jim podařilo přivést na svět někoho tak čistého, nevinného.

”Dozvěděl jsem se to od vašeho služebnictva. Ze začátku jsem to bral jako pomluvu, nechtěl jsem věřit, že by mohl někdo kdo tě přivedl na svět být tak zlý a proto jsem se rozhodl jí prověřit, než tě o ní informuji.” Začnu opatrně tiše skřípavým hlasem. Stále si vybavuji, jak měli problém se mi s tím svěřit. Měli strach, že by přišli o práci a někteří dokonce, že by mohli přijít o život, kdyby se jejich pán dozvěděl, co všechno mi řekli.
”Přiznávám se, že první co jsem udělal bylo, že jsem se vám vloupal do domu.” Normálně bych na to byl hrdý, ale v jejím případě jsem pocítil stud. Vzpomínám si, jak jsem došel až ke dveřím jejího pokoje, ale tam jsem se zastavil. Položil jsem ruku na dveře a přejížděl po nich. Vnímal jsem jejich strukturu. Představoval jsem si přitom, jak leží v posteli. Má zavřené oči a na tváři se jí rozlévá klidný úsměv. Spánek ve kterém byla v bezpečí, kde na ní skuteční démoni nemohli vztáhnout ruku.
”Vyměňoval si korespondenci s ředitelem blázince. A vždycky si právě domlouvali schůzky v divadle. Platí mu za to, aby jí tam udržel.” Jako kdyby na potvrzení mých slov k jejímu otci dojde právě ředitel blázince, který si po zdvořilostní výměně k němu přisedne.

”Zvládneš to, když tě na malou chvíli opustím, abych z něj dostal nějaké informace?” Je na mně vidět, že bych nejraději zůstal s ní a snažil se jí být, co největší oporou. Zároveň se ve mně pere touha dozvědět se víc. Rozmotat toto spletité klubko lží a zrad.

Další Lucianova slova jsou naprosté horečnaté výplody nějaké přespříliš kreativní mysli. Musí to být. Zní to šíleně. Zamračím se.

"Ale proč by to-" pokusím se položit otázku, ale můj společník se už pustí do dalšího vysvětlování. Takového, který začíná rozvracet to, že nebe je nahoře a peklo dole. Všechno bylo naruby a s každým dalším slovem, co jsem si vyslechla z Lucianových úst jsem pochybovala, zda jsem kdy zem pod nohama měla.

Diváci se zasmějí něčemu, co herci přednesli. Nejspíš něco na odlehčení na začátek, podmanit si diváky rychle, zaujmout jejich pozornost, než ji stačí získat něco jiného. Pro mě už bylo pozdě. Odehrála se sice jen minuta hry, ale já vím, že už nezachytím ani slovo z toho, co se dělo tam dole na podiu. Křečovitě jsem začala svírat vějíř ve své ruce.

To nemůže být pravda. To by nemohl udělat. Teta Amélie měla psychické epizody, a proto musela být odvezena pro ústavu pro choromyslné. Však jsem ji jednou i viděla ve společnosti, jak se nervově zhroutila. Otec ji tehdy odvedl do místnosti vedle a pak decentně oznámil, že jí není dobře a nechal ji odvést domů. To nemohl být jeho trik. Je to pořád můj otec! bouřila se má mysl proti tomuto příběhu. Ale proč by mi Lucian lhal? Jsme přece na stejné lodi, ne? Zaujala jsem ho, líbím se mu, tak proč by mi chtěl ublížit? Udělala jsem něco špatně, prořekla jsem se? A nebo mne chce získat pro sebe? Odloučit od rodiny?

Očima visím na Lucianových očích a snažím se oddělit pravdu od lži. O závěti jsem neměla ani tušení. Netušila jsem, že by na mne mohla tetička vůbec v tomhle směru myslet. Jistě, nikdy jsem neudělala nic, čím bych se jí protivila, ale nepřišlo mi, že bych byla její oblíbenec.

Ale možná... jenom možná, jí prostě už nikdo jiný nezbyl. Byla bezdětná a naše rodina nebyla příliš početná. A pokud otec skutečně usiloval o její peníze... Zarazím se v myšlenkách a volná ruka mi vyjede k pootevřeným rtům, abych je zakryla, když pokračuje s tím vysvětlením.

"Tak proto mě netoužil provdat!" vydechnu šokovaně. Odvrátím od Luciana zrak a upřu jej před sebe do nikam. Ruka mi přejede ze rtů přes obličej až do upravených vlasů. Matka by mě zpráskala, kdyby viděla tohle gesto a jak si ničím perfektní účes.

"Já si celou dobu myslela, že mne nechtějí provdat protože mi nejsou schopni najít nápadníka, nebo protože je na překážku moje práce, nebo že ještě toho nejsem hodna... A on jen nechtěl přijít o možnost manipulovat s penězi, protože v případě svatby by ta práva a majetek přešly na manžela," mluvím sama k sobě roztřeseným hlasem.

Kdybych stála, jisto-jistě bych omdlela. Takhle, když sedím, cítím pouze, jak se mi hlava točí a žaludek dál se neúprosně stahuje nad tou opovážlivou a strašlivou myšlenkou, že to co Lucian říká, je pravda. Ale to nemohla být pravda. Nesměla.

”Tvoje teta Amélie nikdy nebyla šílená. To oni se o to postarali. Tvůj otec jí postupně trávil, sypal jí něco do pití. Až nebylo nakonec těžké ony příznaky šílenství najít, obzvláště, když tomu dotyčnému lékaři byla dána nemalá částka jako motivace.” Začnu s vysvětlováním. Říkám to tiše, abychom na sebe neupozorňovali a zároveň tak, aby mně slyšela. Jsme k sobě blízko a jindy bych za to byl vděčný, nyní jsem měl chuť vzít nohy na ramena. Nebylo mi ani trochu příjemné se jí svěřit s hříchy její rodiny. Teď už ne.
”Tvůj otec neuměl nikdy hospodařit s penězi a poté, co si vzal tvoji matku tak na tom byl ještě hůř s financemi. Peníze, ale měla jeho sestra Amélie a on dostal nápad, jak získat peníze. Pochop, Amélie mu ze začátku půjčovala, ale nakonec s tím přestala. Věřila, že se poučí. Nečekala, že by jí mohl něco takového její vlastní bratr udělat. ” Vnímám, jak herci hrají své velmi důležité role. Věří, že třeba zrovna tato by je mohla dostat dál.
”Tvá teta ještě než skončila v blázinci, zvládla sepsat novou závěť, kde ti odkazuje nemalé peníze po její smrti. A tvůj otec se to snažil zpochybnit, naštěstí neúspěšně. I přesto se mu podařilo získat nad velkou částí financí, které pařili tvé tetě, kontrolu. Bohužel díky špatným investicím, jsi momentálně tou, která splácí jeho dluh.”
Při posledních slovech se jí upřeně dívám do očí. V případě, že by se jí z činů jejího otce udělalo mdlo, mám u sebe čichací sůl.
Její otec v sobě nemá ani ždibíček cti a proto jím tak neskutečně pohrdám. Musel jsem jí to říct. Musí vědět, co všechno je schopen udělat. Přepočítal se, když z ní udělal tu, která splácí jejich dluh. Stejně jako já neměl sebemenší tušení, že by mi na ní mohlo po čase záležet a že bych se snažil udělat cokoliv, aby jí cítila dobře.