Andor.cz - Dračí doupě online

Shae


Zdá se ti sen. Musela jsi nejspíš při tom čtení usnout.

Nacházíš se na kopci zbarveném do krásné zeleně. Před očima se ti rozprostírá malebná krajina. Bleskne ti myslí, že ti to vlastně připomíná domov.
Na obloze vidíš pár mráčků a když se na ně pořádně soustředíš, vidíš jak zobrazují tebe a Krise v jeho dračí podobě. Ty na něm sedíš jako jeho jezdec a společně se ženete kdo ví čemu vstříc.
Když se podíváš opět před sebe, tak se ve tvém vzorném poli objeví Kris, který stojí před tebou a zkoumavě si tě prohlíží.

”Opravdu, jsi tady?”

”Ty už, nejsi sama. Ty už nikdy nebudeš sama.” Znělo to jako ševelení. Jako vítr. Slovům jsi nerozumněla. Jako kdyby tvá mysl potřebovala chvíli, aby něco takového mohla zpracovat.

Začíná to jako velmi zvláštní pocit. Jako kdyby jsi cítila přítomnost někoho dalšího, ale nikde jej nevidíš, pouze cítíš. Jako kdyby tu s tebou byl anděl strážný. Lepší pojmenování si pro něj zatím neměla.
Když jsi procházela kolem zrcadla, jež se nacházel v mezipatře musela ses zastavit, donutil tě k tomu odraz, který jsi viděla. Byla jsi to ty a zároveň ne. Ta dívka, kterou jsi viděla v zrcadle působila tolik sebejistě. Na sobě měla šarlatově rudé šaty, které vypadaly jako krev. V jejich očích se zlověstně blýskalo a na rtech jí pohrával nepatrný úsměv. Působila nebezpečně, jako dravec, který vyčkává na svou kořist. Se zájmem v očích si tě prohlížela, centimetr po centimetru od nohou až po hlavu.

”Pustila jsi nás ven a jsme ti neskutečně vděční. Jsme tu pro tebe. Připraveni ti pomoct, když budeš potřebovat. Cítíme tvou bolest. Živíš nás tím.”

Emoce, které jsi do této chvíle měla rozbouřené, najednou ustanuli. Vlastně najednou necítíš pořádně nic. Jako kdyby jsi byla pod vodou a všechno bylo tak neskutečně daleko.
A tak stojíš před svým odrazem naprosto jiného ženy.

Z celého srdce si přeji, aby mi lhal, či překrucoval pravdu. A když mi tedy opětuje pohled, využiji toho a usilovně hledám jakoukoliv známku toho, že ten příběh je smyšlený nebo pokroucený k jeho benefitu. Jenže ať se dívám, jak se dívám, nic takového tam nenalézám. Vnímám jeho vlastní nelibost z toho upřeného pohledu, vidím tam náznak starostlivosti, jak čeká, jestli před ním omdlím, aby mě stihl zachytit, a také rozpoznám stopy po tom, jak je mu líto, že se něco takového stalo, že mi to musí říct. Celé mi to přerůstá přes hlavu, ruce se mi rozechvějí. Musím silně mačkat vějíř, abych to zakryla.

Zatraceně jak se může cítit špatně a omlouvat se zloděj, násilník a vrah za něco, co udělal můj otec? Moje rodina?!

Uhýbám pohledem, protože už nemám sílu dívat se na ten soustrastný obličej někoho, kdo čeká až se rozsypu. Hlavně proto, že cítím, že k tomu mám opravdu jen kousek. Ta bezbřehá něha a soustrast ve vrahových očích mě ubírá vzduch. Můj otec, kterého musím mít v úctě, je lotr. Můj otec, který bdí nad mým osudem, otrávil svou vlastní sestru. Můj otec, ten který mi společně s matkou dal život, nechává nevinnou a zdravou ženu držet v blázinci. Ctihodný muž. Ten, jehož standardům jsem musela dostávat, abych nepošpinila jeho jméno. Můj otec. Můj vzor. Má krev.

Vře to ve mne a převrací se mi orgány naruby. Ale přesto ke mně pronikají jeho následující slova. Jsou jen vysvětlením, jak k těm informacím došel, žádná útěcha. Praktický a věcný. Možná je v tom omluva jeho samotného. Trhnu sebou, když přejde do zpovědi.

Byl v mém domě? Kde všude byl? Prošel mu věci. Prošel je i mně? Copak skutečně nikde není bezpečno? Žádný zámek, žádné dveře, žádný rodinný práh není dost silný, aby tam bylo bezpečí? Píchne mne u srdce. Ďáblové nesmí překročit silný rodinný práh. A pokud si lidé mé krve umí takto ubližovat, síla naší rodiny musí být neskutečně slabá.

Zvednu pohled od opěradla na balkoně směrem k protějším sezením dole. Vidím otce, jak se zdraví s nějakým mužem. Moje známosti nejsou tak rozsáhlé, abych poznala, o koho se jedná, ale s Lucianovými slovy znějícími stále v mých uších mám jasno. Ředitel blázince.

"Jdi," hlesnu na jeho opatrnou otázku. Cítím, že mě nechce opustit. Ale copak je něco, co by mohl udělat a říct, aby přikoval nebe zpět nahoru a zem udržel pod mýma nohama? "Já to zvládnu. Jdi zjistit, co potřebuješ," pobídnu jej šeptem aniž bych se na něj podívala a zavřu na moment oči.

Nechám ho odejít. Stejně na to budu sama. Jako na většinu věcí v mém životě. Nutím se soustředit. Přinutit točící se svět zastavit, vytlačit z uší hlasy herců a utlumit zběsilý tlukot srdce. Oběma rukama sevřu pevně vějíř. Přikazuji si se sebrat, chci ukáznit své emoce, začít přemýšlet.

A pak vějíř v mých rukách křupne.

Otevřu slzami zastřené oči. Prudce se zvednu. Rychle a tiše odejdu z balkonu. Musím vědět, jak to skutečně je. Potřebuju další zdroj informací. Zatímco spěchám po schodech dolů, nedbám na správné chování dámy. Stejně tu nikdo není. A i kdyby byl, je mi to jedno. Jediné na čem záleží je pravda. A je ještě jeden další člověk, který ví, jak to je ve skutečnosti. Vykonavatel otcovi vůle, jeho zástupce v rodinném kruhu - má matka.

Bylo mi jasné, že to pro ní musí být neuvěřitelné. Že by si přála, abych jí lhal a skutečnost nebyla tolik závažná. Je těžké věřit, že váš blízký by byl schopen něčeho takového kvůli penězům.
Upřeně jsem se jí díval do očí. Rozhodl jsem se pro tuto chvíli se jí plně otevřít, aby nahlédla až do mého nitra a odhalil jsem jí tak každičké hluboce střežené zákoutí.
Zahodil jsem svoje brnění, které mně doposud chránilo před okolním světem. Snažil se to vydržet a zároveň se nesesypat, jako kdyby to brnění bylo to jediné kvůli čemu jsem stále držen pohromadě.
A tak z mých očích mohla přečíst, že to co říkám je skutečná pravda, ač bych si stejně jako ona přál, aby to nebyla. Viděla v nich i samotnou až hmatatelnou hloubku mých citů k ní. Kdybych si měl vybrat mezi svým životem a jejím, udělal bych vše pro to, aby mohla žít. Obětoval bych se pro ni. Kdybych mohl, tak bych se rozkrájel, aby už nikdy nemusela cítit bolest. Šel bych za ní až do horoucích pekel. Tohle všechno mohla vyčíst z mých očí. Pravdu se kterou jsem každým dnem bojoval. Cítit něco takového k někomu byl pro mně luxus, který jsem si nemohl dovolit. Ač jsem s tím soupeřil jakkoliv, ten cit k ní každým dnem sílil.


Ničilo mně jí vidět takto. A to i přestože jsem se jednu chvíli snažil jí ubližovat. Dělal jsem to pro to, abych jí od sebe odehnal. To ona měla v rukou tu moc. Řekl bych, že tomu bylo tak od první chvíle, kdy jsem jí spatřil.
Bolelo mně, že jsem jí tím ubližoval. Odháněl jsem jí a ona se stejně tvrdohlavě vracela, proto aby zachránila někoho kdo si to vlastně ve skutečnosti nezasloužil. Celá její rodina byla pokřivená, nenávistná a zlá… a přesto se jim podařilo přivést na svět někoho tak čistého, nevinného.

”Dozvěděl jsem se to od vašeho služebnictva. Ze začátku jsem to bral jako pomluvu, nechtěl jsem věřit, že by mohl někdo kdo tě přivedl na svět být tak zlý a proto jsem se rozhodl jí prověřit, než tě o ní informuji.” Začnu opatrně tiše skřípavým hlasem. Stále si vybavuji, jak měli problém se mi s tím svěřit. Měli strach, že by přišli o práci a někteří dokonce, že by mohli přijít o život, kdyby se jejich pán dozvěděl, co všechno mi řekli.
”Přiznávám se, že první co jsem udělal bylo, že jsem se vám vloupal do domu.” Normálně bych na to byl hrdý, ale v jejím případě jsem pocítil stud. Vzpomínám si, jak jsem došel až ke dveřím jejího pokoje, ale tam jsem se zastavil. Položil jsem ruku na dveře a přejížděl po nich. Vnímal jsem jejich strukturu. Představoval jsem si přitom, jak leží v posteli. Má zavřené oči a na tváři se jí rozlévá klidný úsměv. Spánek ve kterém byla v bezpečí, kde na ní skuteční démoni nemohli vztáhnout ruku.
”Vyměňoval si korespondenci s ředitelem blázince. A vždycky si právě domlouvali schůzky v divadle. Platí mu za to, aby jí tam udržel.” Jako kdyby na potvrzení mých slov k jejímu otci dojde právě ředitel blázince, který si po zdvořilostní výměně k němu přisedne.

”Zvládneš to, když tě na malou chvíli opustím, abych z něj dostal nějaké informace?” Je na mně vidět, že bych nejraději zůstal s ní a snažil se jí být, co největší oporou. Zároveň se ve mně pere touha dozvědět se víc. Rozmotat toto spletité klubko lží a zrad.

Další Lucianova slova jsou naprosté horečnaté výplody nějaké přespříliš kreativní mysli. Musí to být. Zní to šíleně. Zamračím se.

"Ale proč by to-" pokusím se položit otázku, ale můj společník se už pustí do dalšího vysvětlování. Takového, který začíná rozvracet to, že nebe je nahoře a peklo dole. Všechno bylo naruby a s každým dalším slovem, co jsem si vyslechla z Lucianových úst jsem pochybovala, zda jsem kdy zem pod nohama měla.

Diváci se zasmějí něčemu, co herci přednesli. Nejspíš něco na odlehčení na začátek, podmanit si diváky rychle, zaujmout jejich pozornost, než ji stačí získat něco jiného. Pro mě už bylo pozdě. Odehrála se sice jen minuta hry, ale já vím, že už nezachytím ani slovo z toho, co se dělo tam dole na podiu. Křečovitě jsem začala svírat vějíř ve své ruce.

To nemůže být pravda. To by nemohl udělat. Teta Amélie měla psychické epizody, a proto musela být odvezena pro ústavu pro choromyslné. Však jsem ji jednou i viděla ve společnosti, jak se nervově zhroutila. Otec ji tehdy odvedl do místnosti vedle a pak decentně oznámil, že jí není dobře a nechal ji odvést domů. To nemohl být jeho trik. Je to pořád můj otec! bouřila se má mysl proti tomuto příběhu. Ale proč by mi Lucian lhal? Jsme přece na stejné lodi, ne? Zaujala jsem ho, líbím se mu, tak proč by mi chtěl ublížit? Udělala jsem něco špatně, prořekla jsem se? A nebo mne chce získat pro sebe? Odloučit od rodiny?

Očima visím na Lucianových očích a snažím se oddělit pravdu od lži. O závěti jsem neměla ani tušení. Netušila jsem, že by na mne mohla tetička vůbec v tomhle směru myslet. Jistě, nikdy jsem neudělala nic, čím bych se jí protivila, ale nepřišlo mi, že bych byla její oblíbenec.

Ale možná... jenom možná, jí prostě už nikdo jiný nezbyl. Byla bezdětná a naše rodina nebyla příliš početná. A pokud otec skutečně usiloval o její peníze... Zarazím se v myšlenkách a volná ruka mi vyjede k pootevřeným rtům, abych je zakryla, když pokračuje s tím vysvětlením.

"Tak proto mě netoužil provdat!" vydechnu šokovaně. Odvrátím od Luciana zrak a upřu jej před sebe do nikam. Ruka mi přejede ze rtů přes obličej až do upravených vlasů. Matka by mě zpráskala, kdyby viděla tohle gesto a jak si ničím perfektní účes.

"Já si celou dobu myslela, že mne nechtějí provdat protože mi nejsou schopni najít nápadníka, nebo protože je na překážku moje práce, nebo že ještě toho nejsem hodna... A on jen nechtěl přijít o možnost manipulovat s penězi, protože v případě svatby by ta práva a majetek přešly na manžela," mluvím sama k sobě roztřeseným hlasem.

Kdybych stála, jisto-jistě bych omdlela. Takhle, když sedím, cítím pouze, jak se mi hlava točí a žaludek dál se neúprosně stahuje nad tou opovážlivou a strašlivou myšlenkou, že to co Lucian říká, je pravda. Ale to nemohla být pravda. Nesměla.

”Tvoje teta Amélie nikdy nebyla šílená. To oni se o to postarali. Tvůj otec jí postupně trávil, sypal jí něco do pití. Až nebylo nakonec těžké ony příznaky šílenství najít, obzvláště, když tomu dotyčnému lékaři byla dána nemalá částka jako motivace.” Začnu s vysvětlováním. Říkám to tiše, abychom na sebe neupozorňovali a zároveň tak, aby mně slyšela. Jsme k sobě blízko a jindy bych za to byl vděčný, nyní jsem měl chuť vzít nohy na ramena. Nebylo mi ani trochu příjemné se jí svěřit s hříchy její rodiny. Teď už ne.
”Tvůj otec neuměl nikdy hospodařit s penězi a poté, co si vzal tvoji matku tak na tom byl ještě hůř s financemi. Peníze, ale měla jeho sestra Amélie a on dostal nápad, jak získat peníze. Pochop, Amélie mu ze začátku půjčovala, ale nakonec s tím přestala. Věřila, že se poučí. Nečekala, že by jí mohl něco takového její vlastní bratr udělat. ” Vnímám, jak herci hrají své velmi důležité role. Věří, že třeba zrovna tato by je mohla dostat dál.
”Tvá teta ještě než skončila v blázinci, zvládla sepsat novou závěť, kde ti odkazuje nemalé peníze po její smrti. A tvůj otec se to snažil zpochybnit, naštěstí neúspěšně. I přesto se mu podařilo získat nad velkou částí financí, které pařili tvé tetě, kontrolu. Bohužel díky špatným investicím, jsi momentálně tou, která splácí jeho dluh.”
Při posledních slovech se jí upřeně dívám do očí. V případě, že by se jí z činů jejího otce udělalo mdlo, mám u sebe čichací sůl.
Její otec v sobě nemá ani ždibíček cti a proto jím tak neskutečně pohrdám. Musel jsem jí to říct. Musí vědět, co všechno je schopen udělat. Přepočítal se, když z ní udělal tu, která splácí jejich dluh. Stejně jako já neměl sebemenší tušení, že by mi na ní mohlo po čase záležet a že bych se snažil udělat cokoliv, aby jí cítila dobře.

Pozvednu obočí, když Lucian cedí přes rty svou odpověď. Je popuzen, to není těžké z něj vyčíst ostatně nikdy. Mlčky proto čekám, co z něj vypadne. A dojde mi, že s ním je to občas jako na čekané. Je třeba mu dát ten čas, aby se sám dopracoval k tomu, že odpoví. Čím víc na něj tlačím, tím spíše má tendence se zasekávat a hledat v tom různé kličky. A nebo mi to tak přijde. Každopádně nechám mlčení působit a brzy se mi dostane vysvětlení. Cuknou mi koutky, když si vyslechnu jeho odpověď. Rychle ale odvrátím tvář, aby to nezahlédl, nechci aby si myslel, že se mu nevysmívám.

Tak moc lpí na principech a spravedlnosti. Kdyby se nestal vůdcem gangu, nejspíš by se stal příslušníkem policejního sboru, nebo soudcem, napadne mne totiž myšlenka, za kterou by mi Lucian asi nepoděkoval a nejspíš by ho popudila. Ale věřím, že je na tom něco pravdy.

Jakmile si sedne a začne se ošívat, já se také usadím, ale u mne to nevypadá jako kdybych byla na trní. Byť v duchu se užírám tím, co Lucian ví a nechce mi říct. Zvědavost byla nebezpečná, a tak - i přes mé vnitřní já zvědavě pokukující po mém společníkovi - se opět odmlčím a nechám Luciana samotného se rozhodnout, zda mi řekne víc, nebo ne. Krátce se rozhlédnu po ostatních divácích, ovívám se vějířem a čekám. Jsem jen další z dam v sále, co se napůl zajímají o svůj doprovod. Ovšem jeho další slova mě donutí se na něj podívat. Jen díky letům praxe zůstat v roli se mi podaří nepřestat se ovívat.

"Zamávat mým světem?" zeptám se ho, tentokrát bez těch pobavených podtónů v hlase. Začínám mít podezření, že tohle bude opravdu nějaká vážná věc. Nelíbí se mi ani fakt, že se mi nedívá do tváře. Většinou využívá každé chvíle se na mne dívat, a teď se usilovně dívá kamkoliv jinam. Na tváři se mi usadí stín obav a žaludek se mi téměř bolestivě stáhne. Jeho další slova po další odmlce ani trochu nerozptýlí mé obavy. Naopak. Zahlédnu, jak se zvedá opona. Představení, na které jsem se těšila, mělo začít. Jenže já se nemohla přinutit přestat se dívat na jeho rozpačitou tvář. Tohle mohlo být hodně nebezpečné. Zažívám nepříjemný pocit blížící se katastrofy, kterou nemohu zastavit. Přestanu se ovívat. Naučeným pohybem zavřu vějíř aniž bych se na něj musela podívat. Ruku se položím mimoděk na opěrku nebezpečně blízko té jeho. Ale tentokrát se tou blízkostí nenechám zastrašit. Úvodní slova hry naprosto vypouštím a nakloním se k němu.

"Teta Amélie je v tom ústavu už dlouho. Co to znamená, držet pod klecí? Luciane, o co má jít?" položím mu zásadní otázku a důrazně jej oslovím. Je zřejmé, že chci vědět víc. Možná jsem z toho rozrušená a má chuť soustředit se na divadlo se rozplynula, ale rozhodně si mohl být jistý, že teď má mou naprostou a nerušenou pozornost.

”Nejde o rovnice jako takové…” Procedím tiše skrze zuby. Samozřejmě, že všechno co řekla, naprosto sedí. A kdybych byl na jeho místě, tak bych se možná zachoval podobně… s důrazem na velké možná. Jenže naštěstí se nic takového neděje a já s ním nemám pořádně nic společného.
Teda krom jeho dcery, která mně okouzlila. Neodpustí si do mně rýpnout vnitřní hlásek.
”Ale samozřejmě, že mi jde o ten zatracený princip.”

Nespokojeně mlasknu. Nervózně si poposednu. Je na mně vidět, že chvíli zápasím s tím, jestli si své zjištění nechat pro sebe nebo se s ní o to podělit.
”Já jisté tušení mám. A obávám se, že se to nebude týkat jeho postavení… Pokud se mé zdroje nemýlí, tak mám takové neblahé tušení, že by to mohlo ještě víc zamávat s tvým světem.” Nedívám se jí do očí. Netroufám si na to, co bych v nich mohl spatřit.
Rozhodnu se nakonec aspoň se trochu podělit o tom, co vím. Pochybuji však o tom, že se na něco takového bude schopna připravit. Proto jsem se o to nesnažil za celou dobu. Dokud nejsou důkazy, tak se tomu opravdu těžko věří a já doufám, že nějaké získáme.
”Měl by se tu ukázat ředitel ústavu pro choromyslné, kterému tvůj otec přispívá nemalou částku, aby stále držel pod klecí jistou ženu. Ženu o které si možná slyšela. Pravděpodobně ti říkali, že je to tvá šílená teta.” Na chvíli se odmlčím. Nejsem si jistý, jestli mám dále pokračovat. Proč jsem s tím vůbec začal? Rozpačitě se na ní podívám, jako kdybych se chtěl zeptat, jestli mám dál pokračovat.
Opona semezitím dala do pohybu. Představení začalo.

Despekt, se kterým Lucian mluví o mém otci, je naprosto nepřeslechnutelný, i když hovoří velmi tiše. To uchechtnutí tomu dává jen správné interpunkční znaménko. Nemusím se ani na něj dívat, abych věděla, jak se teď přesně tváří. Raději se tak soustředím na cestu, než mě svými dlouhými kroky dožene a srovná se mnou můj poměrně rázný krok. Vnímám jeho blízkost stejně intuitivně jako od prvních pracovních schůzek s ním. Byl tak výrazná osobnost, že jsem si vždy dávala pozor na to, kde je, že teď už to dělám automaticky.

"Protože si dává záležet na tom, aby se o tom nevědělo. Pořád se objevuje ve společnosti, pořád si dávají záležet, aby s matkou vypadali bez poskvrnky, proto srovnávají účty potichu a nenápadně, jako třeba dcerou, kterou stejně moc ve společnosti neukazují, a tak nemusí vysvětlovat proč není na tom či onom banketu. Společnost ví, že mne neskutečně šlechetně a milostivě nechali pracovat v divadle. Což jim poskytuje geniální alibi," odpovím tiše, aniž bych k němu obrátila zrak, když zatočíme na schody nahoru. Díkybohům tak zřídne množství lidí v našem okolí. Méně lidí, na které se musím dávat pozor. V mezipatře se na něj podívám s povytaženým obočím a zvolním tempo. Jednak tolik nespěcháme, ale také jsem špatně odhadla tempo, ve kterém se nezadýchám, když budu vycházet schody a zároveň se snažit přemýšlet a mluvit. Zhluboka se nadechnu, tentokrát si dávám pozor na délku vět i tempo kroků stejně jako tempo mluvy.

"A samozřejmě za druhé, pořád má kontakty. V tom je dobrý. Umí si lidi získat. Umí jim prokazovat ty správné ústupky, aby z toho profitoval," doplním další z důvodů, proč je otec pořád tolerován společností. A ano, částečně mu k tomu pomáhá i ta aura nadřazenosti, kterou si udržuje. Viděla jsem to v praxi. Pohledem se zastavím na Lucianově tváři, hluboce zamyšlené. Pozvednu obočí. Lehce se pousměji.

"Copak ti nesedí do rovnice? Moje odpovědi? Nebo něco jiného?" zeptám se lehce konverzačním tónem, protože mě pobaví, jak snadno jsem dokázala v jeho tváři vyčíst, že mentálně zkoumá nějakou věc, co mu úplně nesedí.

"Ach?" vydechnu překvapeně a pozvednu obočí ještě víc. A jsem ráda, že konečně schody máme za sebou. Cítím krev ve svých tvářích, ale doufám, že se to brzy vytratí. Využiji vějíře k mírnému ochlazení. Sebejistě zamířím k našim místům. Zastavím se až těsně před závěsem do naše lóže.

"Upřímně? Vůbec netuším, co za odhalení tady mám čekat. Víme, že moc vysoko v žebříku být nemůže, jinak bys nikdy na něm nemohl vymáhat dluhy. Takže... nevím. Jen je divné sledovat jeho, ale zatím nemám potuchy, čeho se mám dnes večer obávat," pokrčím rameny v poměrně upřímné odpovědi. Pousměji se při potměšilém nápadu, kterým se pokusím vypadat opět trochu více roztomileji. "Za chvíli nastane ta chvíle, kdy můžeme i vedle sebe mlčet a bude to společensky akceptované, tedy rovnou vyžadované, takže společnost být špatná nemůže a pokud budou herci špatní, inu máme pak o čem mluvit cestou zpět. No, ne?" zeptám se svého společníka s lehkým úsměvem.

Jako náměsíčný ji následuji k našemu místu. Stále si přehrávám to, co se před chvíli stalo.
To, jak jsme byli k sobě tak neskutečně blízko. Cítil jsem její vůni a kdyby bylo o něco víc ticho, tak bych pravděpodobně slyšel i její zběsile bušící srdce. Možná by ona na oplátku slyšela to mé. Hrálo by ve stejné souhře jako to její?

To co se mi stalo jí mrzí. Nerozumím proč to řekla. Nechci, aby jí to mrzelo. Nemůže za to. Tak proč něco takového řekla? A zrovna právě ji jsem se rozhodl, že se svěřím se svou minulostí. Toužím jí sdělit svůj příběh. A zároveň se toho neskutečně děsím. Tolikrát jsem se snažil na svou minulost zapomenout. Zavíral jsem ty dveře, zamknul jsem je složitým zámkem a zahodil klíč. Klíč se stejně našel a dveře se vždycky otevřely dokořán. Povětšinou to bylo v těch nejméně vhodných situacích, kdy vám jde o život a řešit minulost si nemůžete dovolit. Potlačil jsem to, aby mně to následně, když jsem došel do něčeho co by se dalo nazvat bezpečí, ukázkově složilo. Vzpomínám si na ty začátky, jak jsem zabouchl dveře od svého pokoje a svezl jsem se zády po stěně. Plakal jsem jako malý kluk. Jenže slzy brzy došly. Nezbylo mi nic jiného než sedět a tupě zírat do prázdna. Čekat až ta nepříjemná chvíle přejde a já budu zase schopen fungovat.

Vůbec si nejsem jistý, co se stane až se jí se vším svěřím. Děsí mně to. Jenže možná je na čase abych si dovolil ten luxus, co mi byl zapovězen. Komu jinému než jí bych mohl zkusit věřit?

”Samozřejmě. Stále, žije v představě, že je něco víc než všichni ostatní.” Neunikne mi drobné uchechtnutí.
”Jen nechápu, že mu to všichni trpí.” S tím se rozhlédnu kolem, abych svým pohledem následně zabloudil na její tváři. Chvíli si jí mlčky prohlížím. Je to až k nevíře, když si vezmu jaká je, vzhledem k tomu jakého má rodiče. A to nemluvím o tom, jak stále věří v dobro.
Zhluboka se nadechnu a potom dlouze vydechnu.
”Děkuji.” Zašeptám tiše slovo, která jsou pro mně stále nová a těžko se mi říkají.
"Nejspíš to musí být pro tebe náročné. To čekání na to, že se možná dostaneme k velkému odhalení při troše dobré vůle."