Andor.cz - Dračí doupě online

Usměji se, když kvituje moje lamentování zábleskem úsměvu a jeho krátkou, ale výstižnou odpovědí. Musím rychle zamrkat, aby se mi neplnily oči slzami.

"Měla jsem o tebe hrozný strach," pokračuji vysvětlení a sleduji, jak se snaží obrátit a jak se mu tvář svíjí bolestí, když se zamračí. "No, nedivím se, máš ránu na čele. Nevím s čím ses pod tím ledem potkal, ale něco tě z té vody vystřelilo jako kdybys byl dělová koule."

Sama pořád ani netuším, co se mohlo v té vodě stát, že byl z ní takto rychle vymrštěn. Ale ať to bylo cokoliv, nejspíš mu to zachránilo život.

"Ale houby s voctem, teď zůstaneš chvíli ležet, i kdybych tě měla spoutat," zamítnu jeho pokus o zvednutí se. Nebylo těžké uhodnout, proč jsou jeho pohyby tak malátné. "Nahnali jsme čas touhle zkratkou. Můžeš si dovolit chvíli ležet. Potřebuješ se nejdřív vzpamatovat, než se vůbec pokusíš postavit na nohy. Nikdo se k nám neblíží a já tě nezvládnu táhnout. Takže se nejdřív musíš dát do kupy. Jasný?" zavelím a můj hlas dává najevo, že tohle není předmět diskuze.

”Taky tě rád vidím.”
Hlesnu tiše na oplátku. Přídavná jména, jež obdařuje mou maličkost, jsou poměrně na místě.
A kdyby náhodou nebyly, tak bych neměl stejně energii se s ní o tom přít.
Jsem opravdu neskutečně rád, že po mně nechce, abych jí dal slib, že už se nic takového nebude opakovat a pouze mi vyhrožuje.
Je mi totiž naprosto jasné, že by to snad bylo poprvé, co bych něco takového odmítl slíbit. Bylo by to totiž v rozporu s mou přísahou. Zapřísahal jsem se totiž, že jí budu chránit. A nic mně nepřesvědčí o opaku, že to co jsem udělal byla správná volba a jediná možnost, kterou jsem v té chvíli viděl.
V případě, že budu mít i jiné možnosti, rozhodnu se pro ně. Nejsem zas tak velký sebevrah.
Raději tedy mlčím, soustředím se na opětovné dýchání. Zároveň se pokouším rozpomenout, co se to vlastně stalo.

”Nejsem si jistý.” Pronesu, přijdu si neskutečně zpomalený. Jako kdyby hlava odmítala spolupracovat. Zamračím se přitom.
”Bolí mně hlava.” Hlesnu, když mně díky tomu pohybu rozbolí.
Rád bych se postavil na nohy a pokračoval dál v cestě, jenže mi to moc nejde. Akorát nás tak brzdím a zdá se, že zase budeme muset přespat venku.
”Měl bych vstát. Měli bychom dál pokračovat v cestě.”

Rychle jsem Kristophera obrátila na bok, když začal kašlat vodu. Rukou mu pevně držím paži, aby se neměl tendence obracet zpátky na záda. Druhou ruku mám položenou zezadu na jeho krku, abych ho mohla hned začít zahřívat. I přes moje zmrzlé prsty cítím, jak je promrzlý. Okamžitě proto začnu na něj používat svou sílu, abych jej zahřála.

"Jen to všechno vykašli," pobízím jej a cítím, jak mi přímo obrovský balvan padá ze srdce.

Klečím za ním sedící přitom na patách a trpělivě čekám, až se vykašle a vzpamatuje. Já sama se pak sehnu a opřu si svoje čelo o jeho rameno a snažím se zklidnit svůj dech. Ruce mě stejně jako plíce již pálily od toho celého vypětí sil. Zavřela jsem oči, abych se mohla soustředit a zároveň si trochu odpočinout. Otřást ze sebe ten stres a strach. Když konečně promluví moje jméno, stisknu mu paži, kterou jsem mu držela.

"Jsem tady, ty hloupej, zabedněnej, umíněnej, egoistickej, příšernej, tvrdohlavej, rozkazovačnej hlupáku," odvětím a donutím se přestat o něj čelem opírat. Pustím jeho paži, ale stále jej držím rukou, co jej zahřívám. "Jestli se o něco takového ještě někdy jenom pokusíš, tak ti přísahám, že smrt bude tvoje nejmenší starost, rozumíš?" varuji jej chvějícím se hlasem.

Starostlivě se natáhnu, abych mu viděla do tváře a přestanu jej nutit ležet na boku. Posunu se, aby si mohl lehnout pohodlněji. Opatrně mu pak natočím hlavu, abych si mohla prohlédnout jeho zranění na hlavě. Něžně, velmi opatrně přejedu prsty po jeho tváři a pak i kousek od zranění. Zvažuji, zda je potřeba použít moji léčbu, nebo zda to stačí obvázat.

"Jak ti je? Cítíš, že máš něco zlomeného, nebo tak něco?" zeptám se starostlivě.

***

”Krisi, chlapečku můj.” Zaslechnu ženský hlas, který mně volá. Je mi tak bolestivě povědomý, ale nejsem si jistý, kde jsem ho už slyšel. Ohlédnu se za tím hlasem a spatřím tak o něco starší ženu než jsem. Má nádherné dlouhé zlaté vlasy a oči které jsou těm mým velmi podobné. Usmívá se na mně a díky tomu jako kdybych zapomněl na všechny ty strasti, které jsem cítil. Rány na duši jsou rázem zahojené.
”Mami.” Vydechnu těžce, po tvářích mi stékají slzy. Opět se s ní shledávám.
”Ah, ty můj krásný chlapečku.” Natáhne ke mně ruku, ale když se jí chci dotknout tak nemůžu. Nerozumím tomu proč mi to nejde. Jsem konečně se svou matkou na kterou jsem málem zapomněl. Jak jen jsem mohl zapomenout. Vůbec tomu nerozumím.
”Můj drahý, ještě není tvůj čas. Nesmíš to teď vzdát. Bojuj můj drahý synu… Dýchej.”
Její slova mně povzbudí k tomu, abych splnil její přání a pokusím se nadechnout.
Ještě naposledy jí však věnuji svůj pohled a doufám, že se mi vryje do paměti.

***

Všechno mně tak neskutečně bolí, toužím se zase vrátit zpátky… zpátky… proboha viděl jsem jí. Vzpomínám si na ní. Na její úsměv. A ještě tu je něco, na co momentálně nejsem schopen se soustředit.
Potřeba těla dostat ze sebe vodu mně neskutečně ruší. A jen matně vnímám, že ležím na boku. Cítím teplo, které se do mně vlévá a také přítomnost další osoby, která tu se mnou je.
Dlouhou chvíli mi trvá, než se mi podaří uvědomit si kdo vlastně jsem a v jaké situaci se vůbec nacházím. Moje mysl je neskutečně rozbolavělá, možná více než samotné tělo.
A tak neskutečně se mi chce spát. Jenže něco mi říká, že zrovna to teď nemohu.
”Shae.” Vydechnu ztěžka její jméno, protože si konečně pomalu rozpomínám, kdo tu se mnou vlastně je. Oči mám stále zavřené. Hlava mi neskutečně třeští a je mi jasné, že na mně musí používat svou schopnost, protože bych byl nejspíš promrzlý až na kost. Zatím si však plně neuvědomuji, co se to vlastně stalo.

On umřel. Docela určitě umřel. Byl tam už dlouho. Moc dlouho. Tohle nemohl přežít.

Pochybnosti se do mě pouštěly silněji a silněji s každou vteřinou, kdy jsem hledala jakékoliv stopy po tom, že pod tím ledem někde je živí Kris. Už jsem ani necítila bití jeho srdce.

Ne, Krisi ne. Nemůžeš umřít. Ne teď. Ne takhle. Ne kvůli mě.

Můj vnitřní hlas ale nestačil ani na to, aby přehlušil pochyby. Natož, aby zvládl kontaktovat někoho, skrytého pod ledem. Chlad svíral moje srdce a já cítila, jak se ten třepotající vzdorující orgán v mé hrudi pálí ledem ocelové klece. Zoufalství se zvětšovalo s každým roztřeseným nádechem a výdechem. Slezla jsem na kolena a po čtyřech došla až k místu, kde se propadl. Snažila jsem se rozložit váhu, abych i já neskončila v ledové vodě.

Vyjeknu a připlácnu se celým tělem na led.

Krůpěje ledové vody mi zkropí obličej. Cosi velkého vyletí z díry. Kdybych stála, nejspíš by mě to smetlo. Bez přemýšlení se za tím otočím, abych zjistila, že to něco je tělo. Kristopherovo tělo! Zabořím prsty do ledu a rychle se odstrkám dále od díry v ledu. Pak se pokusím postavit na nohy, ale několikrát zakopnu a spadnu. Bolest v rukou mi vystřeluje až k lokti a já nevím zda je to jen tím chladem, nebo jsem si rozřízla o něco kůži. Nemotorněji než mládě srnky stojící prvně na ledu se rozběhnu k nehýbajícímu se tělu.

"Kristophere!" zvolám jeho jméno a děs mě jíme tím víc, že vidím, že ani na to nereaguje.

Doběhnu k němu a dopadnu na kolena. V hlavě mi zní poplach, jak stále necítím jeho srdce. Obrátím jej na záda a rychle ohmatám jeho tváře a krk. Nic! Nic! Sakra nic! Drmolím nadávky a odhalím mu krk, abych se ho celou dlaní mohla dotknout. Je tam...? Mám pocit, že cítím slabý tep, ale byl tak slabý, že jsem si nebyla jistá, že jsem si ho jen nepřála cítit.

"Neumřeš, Kristophere, neumřeš, jasný?" zadrmolím a nadzvednu se na kolenou, ruce přeložím přes sebe a začnu s metodou, kterou jsem věděla, že se má použít, když má někdo vodu v plicích. Po příliš dobře naučené chvíli, kterou si ani neuvědomuji, že jsem dodržela, se k němu sehnu, zacpu mu nos a z plných plic mu vdechnu do těch jeho. A pak ještě jednou se mu pokusím naplnit plíce svým vzduchem než se vrátím opět k prvnímu kroku resuscitace. A opakuji to celé. Ruce a plíce mě pálí, ale copak mohu přestat?

”Tak různě. Čtu si, pracuju a občas zpívám dole v kabaretu. Nic zajímavého, co by stálo za řeč.” Pokrčí rameny.
”Vím, že získala. Ale taky si myslím, že neuškodí poslouchat sem tam nějaké lichotky.” Mrkne na tebe a přátelsky se usměje.

”Ano, viděl. Vlastně bych řekla, že viděl naprosto všechny tvé hry, které teď hrajete.” Pronese lehce zamyšleně.
”Nicméně byl to právě Kupec Benátský, který se mu líbil nejvíce. A také se mu poměrně líbil Hamlet.” S tím si opět zapálí cigaretu a slastně vydechne kouř.

”Pokud je to tvá oblíbená hra. Přednes mi prosím tvůj oblíbený kousek. Já bych měla problém si vybrat.”

Okamžitě se do mně zakousne zima, jako hladový vlk a trhá mně na kusy.
Snažím se bojovat, pokouším se vyplavat na hladinu, ale jako kdybych byl stahován dál pod hladinu. Cítím jak mi dochází síly. Já tady umřu.
Mrzí mě, že poslední vzpomínka na mně bude tak špatná. Nemluvě o tom, že jsem nesplnil své slovo. Zatraceně... Pokusím se ještě ze sebe vyždímat alespoň něco. Přece se jen tak nevzdám. Jenže zdá se, že je to marné.
Potřebuje mně… beze mně se ztratí. Končetiny jsem měl neskutečně těžké a už mi docházel čas.
Shae… odpusť mi. Prolétne mi hlavou poslední myšlenka, která je směřování k ní. Oči se zavřou, přestanu se hýbat…
… Jako kdyby se uvnitř mně něco probralo, co nemělo v úmyslu jen tak umřít. Bohužel to moc nevnimám. Moje tělo je nadnášeno z ničeho nic vzhůru a následně vystřeleno tou dírou nekontrolovatelně až ke břehu, až je podiven, že se mně nepodaří strhnout Shae.

Ležím nehnutě na zemi, můj tep však necítíš. Abych úplně přežil. Budu potřebovat tvou pomoc. Vzhledem k tomu, že jsem se proletěl poměrně nekontrolovatelně, tak na hlavě mám krvácející ránu.

"Měl by sis to vzít zpátky," pronesu ještě než vstoupíme na led a vrátím mu jeho dýku. Částečně, abych uraženě dokázala, že i tohoto přešlapu jsem si všimla, ale částečně jsem to chtěla dát jako znamení zakopané válečné sekery. S tím, jak voda zurčila pod ledem, jsem předpokládala, že bude třeba se soustředit na jiné věci, než jsou naše rozmíšky.

Na ledu si dávám dobrý pozor, abych šlapala tam, co Kristopher. Ale žaludek mám nepříjemným pocitem stažený celou dobu. Bylo něco naprosto nepatřičného na té myšlence, že chodím nad zamrzlým povrchem vody. To se prostě nemělo dělat. A každá buňka v mém těle mě o tom informovala. Čas od času se ohlédnu přes rameno, abych se ujistila, že za námi nikdo nejde, ale to, že nikoho nevidím mě vlastně vůbec neuklidní.

Křup.

Monotónní chůze po ledu zatímco těkám marně pohledem po jakýchkoliv stopách cesty, se najednou zastaví. Ztuhnu na místě a pohledem okamžitě vyhledám Kristophera, jehož pohledu jsem se do té doby vyhýbala. Polknu a na okamžik zastavím i svůj vlastní dech.

"Já jsem šla ve tvých stopách," pronesu poněkud hloupě. Sama si to uvědomuji, ale je to to jediné, co zvládnu vyslovit po té, co si začne sundavat batoh. Je pro mě obtížné se nehýbat, ale stojím na místě a sleduji jeho přípravy, zatímco slyším praskající led pode mnou. S nepříliš přesvědčeným výrazem se na něj dívám, když ke mně natahuje berli. Nicméně i tak se jí chytám. I když to neřeknu nahlas, tak mu věřím. Tedy, doufám, že mi chce pomoct a ne mě v tom ledu utopit.

Nechápu, jak se mu to povede. Fyzikálně by to nemělo být možné. Ale najednou nejsem na praskajícím ledu, ale na pevném, stabilním ledu kousek od břehu. Zmateně se zvedám na kolena a pak hned i na nohy. Batoh doletí ještě dál než já. Ani ten nenaruší led. Spíše naopak se zdá, že ten kompletně dorazil na druhý břeh. Nadechuji se k tomu, že něco sama řeknu, ale Kristopher mě předběhne. Obrátím se na něj, abych na něj pohlédla, ale místo toho vidím jen jak mizí pod hladinou.

"Krisi!" zvolám zděšeně, když zmizí pod hladinou.

Netuším, co mám dělat, ale odhodím svůj batoh stranou, abych nebyla ještě o něj těžší a popoběhnu k místu, kde předtím Kris stál. Ve chvíli, kdy led začne varovně praskat, ustoupím. Zděšeně a zmateně se hledám pohledem stopy po Kristopherovi. Absolutně netuším, jak bych mu mohla pomoct, pokud uvízne pod ledem. Srdce mi zběsile buší a já se ho pokusím lépe zaměřit právě díky jeho vlastního srdci. Netuším, k čemu to je, ale... ale!

”Půjdu první. Následuj mé stopy.” Pronesu rozhodným hlasem, i když se tak ani trochu necítím. S modlitbou k velkému Djelovi, opatrně vkročím na led.
Prvních pár kroků je nejistých. Srdce mám až v krku a doufám, že se nepropadnu. Sem tam se koutkem oka podívám na Shae, jestli je v pořádku a je mi v patách.

Když se po neskutečně náročné a zdlouhavé půlhodině blížíme téměř k cíli a vypadá to, že by nám mohlo štěstí opět pro změnu přát. Ovšem zlověstné křupnutí, přesně pod nohama Shae nám oznámí opak. Led začne velmi pomalu praskat, zastavím se na místě a ani se nehnu. Led naštěstí zatím drží, ale je jen otázkou času než se to změní.
”Zůstaň stát. Dostanu tě odsud.” Pronesu jistým hlasem. Došel jsem k rozhodnutí, že udělám všechno proto, aby odsud vyvázla živá. Nebude trpět za to, že nejsem silnější.
Není ode mně tak moc daleko, ale nechci však riskovat, že bych jí mohl ohrozit svou snahou se k ní přiblížit. Opatrně si tedy sundám batoh, abych z něj mohl vzít provizorně udělanou berli, kterou u sebe celou tu dobu nosím. Jedinou přeživší, protože ta druhá se zlomila, když mně napadl medvěd.
”Věř mi, prosím. Pořádně se chytni té berle.” S těmi slovy se k ní tou berlí natáhnu a jakmile ji drží, tak ze všech nahromaděných sil jí “vyhodím” až téměř ke břehu, dál od nebezpečí. Mezitím, co jsem tak udělal, tak se praskliny na ledu zvětšili pomalu až ke mně.
Nechtěl jsem riskovat, že by se něco stalo batohu, tak jsem ho následně hodil také na souš.
”Vidíš… zvládl…” Nestihl jsem to dopovědět, protože se led při mém nejistém kroku pode mnou konečně propadl a s otevřenou náručí mně přijala ledová náruč vody.

Rozpad sebejistoty v jeho tváři přisuzuju jen tomu, že jsem se trefila do černého. Uvědomil si, jak pokrytecké a špatné to bylo! Nejsem jen něčí džin, co bude poslouchat vražedné rozkazy, když se mu to zamane a jindy poslouchat, jak jsem od morku kostí zkažená a špatná! Odfrknu si, když tiše kvíkne, že je nechce zabít. Jistě! Co jiného by taky teď měl říct?

Ale i tak, někde uvnitř je mi Kristophera líto. Ten výraz raněného dítěte, které musí čelit svému strachu, mě dojal a částečně vyděsil. Jak snadno jsem uměla ublížit i pouhými slovy! Ale jakkoliv ta slova byla ostrá a krutá, byla oprávněná. Měla jsem pravdu a mé rozhodnutí jsem neplánovala měnit. Nemohla jsem jen tak zabíjet. Ne, dokud oni mi nedali najevo, že je to buď my nebo oni. Do té doby jsem prostě... nemohla. Snad právě proto, že uvnitř někde hluboko jsem chtěla. Bála jsem se konkrétně zkoumat, zda to bylo kvůli použití surové síly samotné, a nebo proto jak by nám to vše zjednodušilo.

"Dobře, riskneme led," zopakuji po něm a sleduji, jak se obrací a mění dráhu naší cesty naprosto jinak než kam by vedla cesta do pasti. Pohled mi pak sklouzne k zemi, kam nechal spadnout ten nůž. To mě překvapí.

Co jsem to zase provedla... projede mnou vlna ledového strachu, když se pro jedinou Kristopherovu zbraň shýbnu, abych ji vzala ze země. Je mimo... Jsem si jistá, že nás nevede úmyslně do záhuby?

Nebyla jsem si jistá. Ale zatraceně dobře jsem věděla, že jinou cestou jsem se stejně nemohla vydat. Povzdechla jsem si, schovala nůž za opasek a pospíšila si, abych dohnala jeho tempo. Několikrát jsem se přitom ohlížela cestou, jestli nás nikdo nepronásleduje a snažila se také naslouchat těm srdcím.