Andor.cz - Dračí doupě online

Je naštvaná. Dojde mi okamžitě, co do mně strčí. Nemám jí to za zlé opět se mám v plánu spolehnout na její moc. Využít to z čeho jsem měl předtím takový strach. To kvůli čemu jsem jí lovil. Kdybych byl silnější tak bych je možná zvládl všechny zpacifikovat. Jenže to já nejsem. Dělá mi problém na to pomyslet. Zbraň, kterou ve své ruce třímám je najednou těžká. A já na chvíli jako kdybych zapomněl, co s ní mám dělat. Nechci ji použít. Jenže pokud si budu muset vybrat mezitím ochránit Shae a jim ublížit. Zvolím si to druhé.
Jsem přece voják… k tomuhle jsem byl vychován. Emoce stranou…

Nejspíš bych si ještě dodával víc odvahy, ale její následná slova mně naprosto rozhodí. Nechápavě se na ní podívám. Jenom na ni civím mlčky a vůbec tomu nerozumím. Nevzpomínám si, že bych jí cokoliv řekl o zabíjení. Nic takového jsem po ní nechtěl.
A pak mi dojde, že si to celé mohla převzít naprosto jinak.
Ale do háje…
Strašně rád bych jí to vysvětlil, ale teď na to není čas. Jenže ten její pohled, kterým mně probodává, mně naprosto odrovnává.
Moje pevná maska vojáka se během chvíle rozpadne a nahradí ji jiná. Najednou před ní stojí vyděšený chlapec, který nechce bojovat. Který nechce v rukách držet zbraň, která by mohla někomu ublížit. Zbraň se stává neskutečně těžkou až jsem nucen ji pustit na zem.
"Ale já je nechci zabít…" Pronesu tiše.

Její další slova ohledně toho ledu jsou tak naprosto logická, až mně to neskutečně zamrzí, že mně něco takového nenapadlo dřív. Tak moc mně vyděsila představa možného boje, že jsem nebyl schopen lépe přemýšlet.

Snažím se opět sebrat. Když budu dál takto nepoužitelný k ničemu nám to nebude. Rovnou jsme s takovou mohli umřít na lodi.
"Dobře…" Pronesu naprosto těžce.
...v tom případě riskneme ten led." Rozhodnu nakonec.
Je dobré vědět, kdyby nás náhodou pronásledovali, tak by některé byla schopná omráčit a ty zbylí by zůstali na mně. Můžu jen doufat, že v tomto neselžu.
S tím se tedy jako první vydám vstříc osudu s úmyslem přejít řeku a doufám, že jsem se rozhodl správně.
Udělám všechno pro to, abych už nikdy neviděl ten její odsuzující pohled.

Nechápu, proč mi dává ty možnosti. Nechápu, proč mám být já ta, co bude rozhodovat. Copak já těmhle věcem rozumím? Copak já jsem nějaký stratég? Ne!

Nelíbí se mi ani ten typ pohledu, co má. A když přijde s poslední otázkou, na okamžik se vyděsím. Cítím, jak mi moje srdce bije rychle a já se obávám, že to není jen strachem, ale zároveň... touhou. Dostala jsem právě od něj otázku na to, zda bych je zvládla zabít? Chce po mně, abych použila svojí sílu takhle agresivně a v plném rozsahu? Vážně mě tenhle lovec žádá o to, abych zabila?

Je to celé snad test? Nebyl to právě on, kdo mi tolik vyčítal, že jsem zabila někoho bez toho, aniž bych se snažila využít všechny různé možnosti?!

Dřív než si stačím uvědomit, co dělám, už do něj naštvaně strčím. A přidám k tomu několik tichých nadávek a tichou kletbu na jeho mužství. Ničemu z toho by neměl rozumět, protože tyhle fráze jsem jej určitě neučila. Tohle bylo pro mě. Ale jsem si jistá že minimálně z mého naštvaného výrazu a syčivého tónu pochopil, že jsem naštvaná. Výraz lovce, co mě dotáhl na loď, co mě měla odvést na popravu, ve mně opět probudil tu vzdorující Shae, co si dala za úkol nedat mu to zadostiučinění, aby se jej bála. Přes vztek bušící v mých uších na chvíli neslyším ani ona další čtyři srdce.

"Nejsem žádný nebezpečný zvíře, co ti bude vraždit na povel," odseknu vztekle a odstoupím od něj. Nemůžu uvěřit, že tohle po mně chtěl. S pevně semknutými rty a rukama založenýma na hrudi se podívám směrem, kde čekají ti muži až nás přepadnou. Chvíli mi trvá, než se mi podaří uklidnit myšlenky tak, abych dokázala vůbec myslet a nevymýšlela jsem pořád další nadávky na něj. Zklamal mě. A ne málo.

"Pokud si risknou nás pronásledovat, budou si jistí, že led je pevný. Pokud ne, nejspíš je led dost zrádný," zabručím nahlas jednu ze svých ucelených myšlenek. Stále se na něj nedívám. Znovu zavrtím hlavou. Tentokrát méně energicky. Počítám vzdálenost, soustředím se na rytmus jejich srdcí. Téměř je cítím. Mohla bych se pro ně natáhnout. Medvěda jsem zabila, protože jsem použila obrovskou sílu. Ale kdybych jí použila umírněně, měla bych zvládnout je nezabít, ale omráčit. Stačí se soustředit.

"Měla bych je zvládla jenom omráčit. Když budeme o něco blíž. Ale rozhodně ne všechny najednou," pronesu neutrálně po další chvíli ticha, kdy sama sebe přesvědčuji, že tento úkol není nad moje síly.

Když zaslechnu její hlas, okamžitě se zastavím. Na malou chvíli přemýšlím nad tím, že se mnou chce nejspíš mluvit o tom, co se stalo předtím. O tom, jak jsem zareagoval a chystám se jí pomalu přiznat pravdu. Zároveň se jí omluvit, že jsem nereagoval lépe, protože by si to samozřejmě zasloužila. Pomohla mi.

Jenže její následná slova my myšlenky přesměruje jinam a donutí mně se zamračit. Mnohem lépe si tak následně prohlédnu místo před sebou, kde nám hrozí potencionální přepad. Zúročím co mně naučil trénink a podobná střetnutí.
Ani v nejmenším totiž nepochybuji o jejich slovech a jsem o to víc na sebe naštvaný, že jsem tomu vzdálenému pohybu, který jsem zaznamenal, nevěnoval větší pozornost. Až moc jsem byl zábran do svého vnitřního boje.
"Zatraceně… je tam užší část a zároveň se tam dá snadno skrýt za spadlé velké kameny… Určitě to bude past." Pronesu po dlouhé době poměrně naštvaným tónem hlasu na sebe samotného.
"Můžeme pokračovat dál s vědomím, že o tom přepadení víme, což nám dává pomyslnou výhodu… nebo ač jsem byl předtím značně proti, tak to nyní přichází v potaz zvážit přejít zamrzlou řeku s možným rizikem… nicméně mohli bychom se tak tomu přepadu vyvarovat." A doufat přitom, že nás nebudou chtít dostat za každou cenu.
"Hrozí tu samozřejmě riziko, že se střetneme s nimi na ledě." Dodám ještě, aby byla obeznámena se všemi možnostmi.
Moc dobře si přitom uvědomuji, že krom chabého nože nejsem více ozbrojen a v případě, že by měli nějaké střelné zbraně, jsem naprosto marný a bude to hlavně na ní. Na druhou stranu udělám vše proto, aby nebyla zraněná.

Se zamračený a pevným výrazem na tváři vojáka, který u mně viděla ve chvíli, kdy jsem ji zajal a dovlekl na loď se na ní upřeně podívám.
"Kolik z nich a do jaké vzdálenosti bys byla potencionálně schopna dostat?"
A přesně tohle je jedna z těch situací o kterých jsem mluvil předtím, kdy svoje emoce naprosto udupu, abych mohl plně fungovat.
Zatím jsem však nic nerozhodl, celkově to nechávám v její režii. Dal jsem jí pouze možnosti a ona musí rozhodnout.

Beze slov mne vzal za ruku. Nikdy nebyl velký řečník a já si dokázala představit, jak to pro něj je náročné o to vůbec požádat. A tak jsem i já mlčky přikývla a položila druhou ruku na tu jeho. Nepodařilo se mi skrýt celou jeho ruku ve svých dlaních, ale o to jsem se ani nesnažila. Pomalu jsem semkla ruce a pohlédla na něj. Zaměřila jsem se na ten téměř transparentní nehmatatelný opar kolem jeho hlavy. Opatrně a systematicky jsem začala rozhánět onen útvar. Počínala jsem si s rozvahou, neboť tohle byl úkon, který jsem nedělala dobrou řádku let.

Na druhou stranu, nic z těch věcí, co jsi zvládla za poslední dny svou silou, jsi nedělala nikdy, Shae...

Vydechnu, když si jsem jistá, že jsem hotová a stáhnu ruku z té jeho. Druhou tam stále nechám, kdyby chtěl cítit oporu. V této myšlence jsem byla ale zřetelně naivní. Ihned se mne pustil, stroze poděkoval a začal balit. Píchlo mě u srdce a já s nevěřícným výrazem sledovala jeho pracující záda. Chvíli mi trvalo, než jsem se zvládla jen pohnout.

To jedno obyčejné slovo bylo všechno, čeho se mi dostane? Ví vůbec, jak je to pro mne obtížné? Jak moc jsem se snažila? To se toho najednou zase štítí? Nemohla jsem mu tím nic udělat, že ne? Určitě jsem udělala všechno správně! Tak proč je teď tak strašně chladný jako na začátku, když mě nenáviděl? Zase je prost jakýchkoliv emocí a tak je teď zase jen stroj na praktičnost? Ježiši, byl strach, to co ho pohánělo se víc svěřovat? Pokazila jsem to, co jsme měli touhle nepromyšlenou manipulací?

I já se pomalu zvednu a sbalím si. Rychle dopiji kávu a dojím jeden z kousků sušeného masa. Zbytek vrátím do vaku. Přestože používat moc je skvělé, chuť na jídlo mě přešla. Sbalím si svoje věci. A pak, protože Kristopher je již připravený, mám chuť nechat vlasy být a prostě je schovat pod šátek a jít, ale pak se zarazím.

Ne, jestli je uražený, dotčený, nebo cokoliv, je to jeho problém. Já si tu minutu navíc zasloužím!

Když se pro toto jednou rozhodnu, trucovitě pomalu si rozpletu vlasy a opět je pečlivě spletu. A co, že vlasy budou z větší části schované pod čepicí a šátkem. Jde o princip! Sice nevím moc, co ten princip je, ale... minimálně dosáhnu toho, že bude muset čekat na mne. Ať si hlučně mlčí dál! Vnímám jeho nervózní přešlapování u vchodu do chatky. Stačilo by něco říct, ale on dál mlčí.

V podobném duchu probíhá i samotná cesta. Je mi sice jasné, že by mi nezbýval dech kvůli závějím sněhu, jimiž jsme se brodili, i tak jsem ale postrádala konverzaci či učení jazyka. Mlčení jsem však nehodlala prolomit já. Ne. Kráčela jsem v jeho stopách a soustředila se na úmornou a nezáživnou cestu před námi. Čas se opět vlekl jako jdoucí na popravu. A o tom já už taky něco vím...

Cože? Srdce? Čtyři? Tady?

Zvednu pohled od šlépějí přede mnou a rychle se rozhlédnu. Nikoho však neuvidím, což mi smrdí průšvihem. Zmobilizuji svoje síly a rychleji se rozejdu, abych Kristophera dohnala.

"Krisi, hej, stůl," snažím se přivolat jeho pozornost tlumeně. "Cítím tady další lidi, čtyři. Mohla... mohla by to být past?" ptám se ho hlasem poznamenaným obavou. Rozhlížím se znovu kolem.

Raději na toto téma už nebudu dělat vtipy. Jakkoliv je to zvláštní a pro mě nepochopitelné, je do něj zamilovaná a trápí si pro něj.

"Ah, to jsem nevěděla," pronesu omluvně a odložím paruku na opěrku mého křesla. Je přímené na chvíli nenosit cizí vlasy, byť jen na chvíli. Snažím se představit si, jaké to je, žít jenom v bytě a nemoct vycházet ven. Bůh ví, že jsem mívala období, kdy jsem se zavírala doma a odmítala vyjít ven. Ale pak, po těch několika dnech či týdnech jsem pak vítala možnost se pohybovat venku na slunci.

"A čím tady trávíš čas?" zeptám se se zájmem a uvolněně si sednu v křesle tak, že si podepřu hlavu rukou. Rty se mi vzápětí zkroutí do úsměvu, když mi začne lichotit. "Lichotky už nejsou třeba. Získala sis už mou náklonost, drahá Michell."

Ovšem pokračování jejích slov mě překvapí. Na moment se zarazím a snažím z jejího úsměvu odhadnout, jestli jsem si tipla onoho pozorovatele správně. Ale jak jsem na problematiku koukala tak či onak, stejně mi vycházet jen jediný člověk. Možná to nebyl zase tak složitý případ, ovšem můj už alkoholem polaskaný mozek a příjemná atmosféra po náročném dni způsobili, že jsem nezvládala myšlenkové akrobacie příliš svižně.

"Ále, nepovídej," protáhnu pak a na tváři vykouzlím úsměv. "Takže viděl více než Kupce Benátského? Zeptala bych se ho, ale obávám se, že bych nedostala přímou odpověď. Pověz, která z těch her, co jsem hrála ho tak okouzlila?"

Otázka je to sice velmi bezelstná a zvědavá, ale díky ní se mi v hlavě začne formovat jistá neodbytná myšlenka. Volnou rukou se natáhnu pro skleničku a krátce se napiji. Myšlenka začala nabírat na formě díky Michelliným informacím a já se opět pousmála. Naštěstí to vyšlo na chvíli, kdy mi má společnice sama položila otázku.

"Pokud se ptáš, která je moje nejoblíbenější hra na hraní, tak to je Sen noci svatojánské," odpovím zcela upřímně. "Ale pověz spíš ty, Michell, je nějaká hra, kterou máš ráda? Dost nejspíš budu schopna ti přednést ten či onen kus."

”A zároveň by nám to skrytě neskutečně záviděl.” Její pobavení se s posledními slovy vytratí. Na řadu přišlo uvědomění si, že ač přestože by jakkoliv nesouhlasil, bylo by to zrovna to po čem nejvíce touží. Jenže moc dobře si uvědomovala, že si to vybral sám. To, jak bude nosit své břemena a ona nemůže stále za něj trpět. Musí se soustředit i na sebe a zrovna teď se bavila s velmi skvělou společností.
”Nicméně obávám se, že neviděla. Moc odsud nevycházím. Vyjít z tohoto místa pro mne stále znamená risk.” Opět si zapálí cigaretu.
"Avšak nemám sebemenších pochyb o tom, že pokud jsi v něčem hrála ty, muselo to opravdu stát za to. Třeba to mohlo někoho neskutečně okouzlit, někoho do koho by to nikdo neřekl a ten se rozhodl ti dát ještě větší šanci." Mluví tajemně a zároveň tak, jako kdyby ti mělo být naprosto jasné, kdo by ten někdo mohl být. Dá ti chvíli na zpracování, že ten někdo je v této místnosti, s pobaveným úsměvem na tváři vydechne kouř.
”Pověz mi, která je tvoje nejoblíbenější hra?”

Neodmítl jsem ji. Stále jsem byl v šoku ze svého rozhodnutí a nejen z toho.
Ten klid, který mnou prostoupil a který jsem stále cítil.
Je to klam? Je to vůbec reálné? Ještě stále si nejsem vůbec jistý, co si mám o tom myslet.

Možná bych si o tom s ní měl promluvit.
Je pravdou, že jsem potom co mi pomohla, jí pouze poděkoval a následně začal mlčky balit věci. Připravoval všechno pro to, abychom mohli co nejrychleji odsud zmizet. Už jsem tu nemohl vydržet ani minutu.
Potřeboval jsem se soustředit na něco jiného než byl můj vnitřní rozpor z toho, co jsem jí nechal udělat.
Byl jsem zatracen. Všechno čemu jsem dřív věřil byl klam. Věděl jsem to už předtím, ale tohle byl další jasný hmatatelný důkaz. Už po několikáté to potvrzovalo to, že jejich schopnosti opravdu mohou pomoct. Přemáhal mně stud. Zároveň vědomí toho, že by se na to dala udělat snadno závislost. Rozbouřené myšlenky a následný klid.
Zatřepal jsem hlavou a pokračoval raději v cestě dál.

Kráčeli jsme naštěstí po rovince, vzhledem k předchozímu sněžení, jsme se museli brodit skoro metrovou vrstvou. Bylo to neskutečně vyčerpávající a stejně tak únavné. Těžký batoh na zádech nebyl tak těžký jako tlak, který jsem cítil. Měl bych s ní už konečně mluvit. Buď se vrátit k tomu, co se stalo a dořešit to nebo změnit totálně téma. Mluvení však nikdy nebyla mou silnou stránkou.
Musím se soustředit. Rozhodl jsem se schovat pod svou povinnost jakožto její ochránce. Pomohla mně zbavit se strachu, abych mohl být lepší ve své práci. Nemohu se tím dále zabývat a šílet z toho, protože by to pak bylo naprosto zbytečné.
Pohlédl jsem upřeně před sebe a byl jsem nucen chvíli přemýšlet, zda mně šálí zrak nebo jsem opravdu zaznamenal pohyb.

odkaz

Jak moc bych mu chtěla pomoct! Jenže nemám jak. Neznám ta správná slova, neumím dotykem... Vlastně počkat.

Je mi Kristophera líto. Vidím, jak se s těmi věcmi pere. Normálně bych se ani o to nepokoušela, protože je to použití mojí moci, ale teď se pomalu učím, že ta moc se dá použít i dobře, že bych tím mohla pomoct. Měl by stačit jen jeden dotyk. Pohlédnu na svoje ruce a přemýšlím, zda si pamatuji dostatek věcí z hodin, kdy nám vysvětlovali, jak se funguje s emocemi.

Až teprve jeho přiznání mě donutí zvednout pohled od mých rukou a vytrhne mne z mého zamyšlení. Jeho pohled skákající po věcech kolem jen na mne mi připomene malého chlapce, který se stydí za své přiznání. Bylo mi jasné, že už to, že to vyslovil, jej stálo hodně sil. Lítost, jež k němu cítím, se náhle ještě rozroste. Možná to někoho překvapí, ale tato emoce zdaleka zastíní obavu z toho, zda se neztratíme.

Vkládala jsem veškerou důvěru v jeho schopnost nás odsud dostat. Ví, že v tomhle se na mne spolehnout nemůže...

Odložím hrnek s kávou a opatrně si k němu přisednu blíž. Tentokrát je to hodně blízko, tak blízko, jak jsem si zatím dovolila jen jednou, když jsem byla opilá použitím své moci. I teď si tu blízkost uvědomuji, ale zároveň mi tolik nevadí. Doteď mi přeci neublížil. A tohle jsem dělala pro něj. Dala jsem si za ucho pramen vlasů, který se vymanil během spánku z mého copu.

"Jen blázen by se nebál," pronesu tiše pro začátek. Pohlédnu na něj a pokusím se pousmát. "Vím, že nejsem moc pomoc, co se týče určování cesty a samotného cestování, ale nejsi na to sám, Krisi. Když se něco podělá, tak to budeme řešit společně. A nějak to zvládneme. A prozatím ti můžu aspoň ulevit od těch hrozných pocitů. Nejspíš to je i tím, že jsme se nevyspali tolik, kolik bychom potřebovali a čeká nás ještě náročná cesta... Taky mám pochyby, ale já mám tu výhodu, že se podívám na tebe a vím, že ty uděláš maximum, abys nás do bezpečí dostal. To ti ... nemůžu nabídnout. Ale i když neumím určit směr... no, můžeš si být aspoň jistý, že kamkoliv tady půjdeme, půjdu s tebou a pomůžu, jak budu moct."

S těmi slovy před něj natáhnu ruku, aby mě za ni mohl vzít, když bude chtít. I když bych moc chtěla, abych mu mohla pomoct použitím své síly, nechci ho do toho nutit.

"Smrtičky, stejně jako léčitelé jsou schopni pracovat s emocemi, do jisté míry. Neupravím ti myšlení, neumím ovládat myšlenky, ale mohu rozehnat ten mrak úzkosti, obav a nejistoty, co tě tak svazuje," vysvětlím mu tiše a tentokrát se na něj už raději nedívám já.

Vychutnávám si příjemné pití a klidnou atmosféru našeho nečekaného a nového spojenectví. Nevidím sice lidem do hlavy, ale výraz na Michellině tváři je dostatečně vypovídající, a tak není pro mě pochopit, že mám mlčet a trpělivě čekat, protože se nad něčím rozhoduje. A když opět promluví, nestačím se divit. S překvapením vepsaným ve tváři se na ni dívám a mlčím. Nenapadá mě nic vhodného, co bych mohla vypustit ze svých úst.

"Ale nebuď hloupá, Michell. Nemáš se za co omlouvat. Od toho přátelé jsou, aby se navzájem vyslechli, ne? A příjemnou společnicí mi rozhodně jsi. Nečekala jsem, že by mě mohlo potkat cokoliv příjemného tento večer, když mi Lucian oznámil, že dokud pro něj nedodělám práci, tak nepůjdu domů, což se nejspíš nestane do rána... A hle, sedím tady v klidu, teplu a bezpečí, s dobrým pitím v ruce a příjemnou společnicí vedle mne," snažím se jí povzbudit, zatímco vytáhnu svůj čistý kapesníček a podám jí ho, aby si mohla osušit tváře či oči. Další pití si nalít nenechám, ve skleničce stále dost mám.

"Děkuji ti, že ses svěřila Michell, neumím si představit, čím vším sis kvůli tomu musela projít. O to víc si vážím toho, žes mi to řekla. Já nejsem až tak zajímavá, ale abych si aspoň oplatila stejnou upřímností," začnu a sundám si paruku a odhalím tak stažené zrzavé vlasy.

"Jmenuji se Ophélie, pokud jsi někdy zašla do divadla Na Rynku, tak jsi mě nejspíše viděla hrát...." představím se a pousměji se na ni. Nehodlám přidávat dojemný příběh o mém životě, není tady pro něj místo. Ani bych jej neuměla říct a nechtěla jsem Michell proti sobě poštvat.

"Proč mám pocit, že právě děláme něco, kvůli čemu by Lucian nespokojně bručel a supěl?" zeptám se pobaveným hlasem jako když jsem jako školačka našla sprosté slovo v učebnici díky poznámkám předchozího studenta a ukazovala jsme ho kamarádce.

Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu. Zkusím se soustředit na dýchání. Následně na její hlas. Notnou dobu jí nejsem schopen cokoliv říct, protože se snažím uklidnit.

"Zní to svým způsobem tak jednoduše ty tři dny cesty… jen ty tři dny... Oproti tomu, co všechno jsme zažili… prostě najednou jsem začal mít obavy… " Pokusím se jí trhaně vysvětlit, jak nejlépe mi to jde.
"Až jsem začal mít neskutečný strach z toho, že se nám to nepodaří. Že selžu a nedostanu nás do cíle..." Je zvláštní to říct nahlas. Svěřit se jí se svými obavami, ukázat jí jaký cítím neskutečný tlak, který mně občas drtí. Celou dobu se dívám jinam jen ne na ní. Možná jsem si to měl nechat pro sebe. Měl jsem se s tím poprat. Je mi jasné, co by mi na to řekl vedoucí našeho oddílu. Nazval by mně fňuknou a chtěl po mně, abych si hned dal pár kliků, abych to ze sebe dostal.
Odolávám nutkání to nedělat. Už nejsem člen oddílu. Jsem vyvrhel… a vlastně jsem za to rád. Jsem neskutečně vděčný za to, že tu se mnou je Shae. Že mně bere takového jaký jsem.

"Uhm… už je to lepší děkuji, že jsem to mohl říct." Najednou cítím menší tlak, když už to dál nedusím uvnitř sebe. Mrzí mě, že bude mít kvůli mně obavy. To jsem opravdu nechtěl. Ale já netušil, co mám dělat.
"Omlouvám se. Mám v plánu udělat maximum." Div nezasalutuji.
Sakra…