Andor.cz - Dračí doupě online

Raději na toto téma už nebudu dělat vtipy. Jakkoliv je to zvláštní a pro mě nepochopitelné, je do něj zamilovaná a trápí si pro něj.

"Ah, to jsem nevěděla," pronesu omluvně a odložím paruku na opěrku mého křesla. Je přímené na chvíli nenosit cizí vlasy, byť jen na chvíli. Snažím se představit si, jaké to je, žít jenom v bytě a nemoct vycházet ven. Bůh ví, že jsem mívala období, kdy jsem se zavírala doma a odmítala vyjít ven. Ale pak, po těch několika dnech či týdnech jsem pak vítala možnost se pohybovat venku na slunci.

"A čím tady trávíš čas?" zeptám se se zájmem a uvolněně si sednu v křesle tak, že si podepřu hlavu rukou. Rty se mi vzápětí zkroutí do úsměvu, když mi začne lichotit. "Lichotky už nejsou třeba. Získala sis už mou náklonost, drahá Michell."

Ovšem pokračování jejích slov mě překvapí. Na moment se zarazím a snažím z jejího úsměvu odhadnout, jestli jsem si tipla onoho pozorovatele správně. Ale jak jsem na problematiku koukala tak či onak, stejně mi vycházet jen jediný člověk. Možná to nebyl zase tak složitý případ, ovšem můj už alkoholem polaskaný mozek a příjemná atmosféra po náročném dni způsobili, že jsem nezvládala myšlenkové akrobacie příliš svižně.

"Ále, nepovídej," protáhnu pak a na tváři vykouzlím úsměv. "Takže viděl více než Kupce Benátského? Zeptala bych se ho, ale obávám se, že bych nedostala přímou odpověď. Pověz, která z těch her, co jsem hrála ho tak okouzlila?"

Otázka je to sice velmi bezelstná a zvědavá, ale díky ní se mi v hlavě začne formovat jistá neodbytná myšlenka. Volnou rukou se natáhnu pro skleničku a krátce se napiji. Myšlenka začala nabírat na formě díky Michelliným informacím a já se opět pousmála. Naštěstí to vyšlo na chvíli, kdy mi má společnice sama položila otázku.

"Pokud se ptáš, která je moje nejoblíbenější hra na hraní, tak to je Sen noci svatojánské," odpovím zcela upřímně. "Ale pověz spíš ty, Michell, je nějaká hra, kterou máš ráda? Dost nejspíš budu schopna ti přednést ten či onen kus."

”A zároveň by nám to skrytě neskutečně záviděl.” Její pobavení se s posledními slovy vytratí. Na řadu přišlo uvědomění si, že ač přestože by jakkoliv nesouhlasil, bylo by to zrovna to po čem nejvíce touží. Jenže moc dobře si uvědomovala, že si to vybral sám. To, jak bude nosit své břemena a ona nemůže stále za něj trpět. Musí se soustředit i na sebe a zrovna teď se bavila s velmi skvělou společností.
”Nicméně obávám se, že neviděla. Moc odsud nevycházím. Vyjít z tohoto místa pro mne stále znamená risk.” Opět si zapálí cigaretu.
"Avšak nemám sebemenších pochyb o tom, že pokud jsi v něčem hrála ty, muselo to opravdu stát za to. Třeba to mohlo někoho neskutečně okouzlit, někoho do koho by to nikdo neřekl a ten se rozhodl ti dát ještě větší šanci." Mluví tajemně a zároveň tak, jako kdyby ti mělo být naprosto jasné, kdo by ten někdo mohl být. Dá ti chvíli na zpracování, že ten někdo je v této místnosti, s pobaveným úsměvem na tváři vydechne kouř.
”Pověz mi, která je tvoje nejoblíbenější hra?”

Neodmítl jsem ji. Stále jsem byl v šoku ze svého rozhodnutí a nejen z toho.
Ten klid, který mnou prostoupil a který jsem stále cítil.
Je to klam? Je to vůbec reálné? Ještě stále si nejsem vůbec jistý, co si mám o tom myslet.

Možná bych si o tom s ní měl promluvit.
Je pravdou, že jsem potom co mi pomohla, jí pouze poděkoval a následně začal mlčky balit věci. Připravoval všechno pro to, abychom mohli co nejrychleji odsud zmizet. Už jsem tu nemohl vydržet ani minutu.
Potřeboval jsem se soustředit na něco jiného než byl můj vnitřní rozpor z toho, co jsem jí nechal udělat.
Byl jsem zatracen. Všechno čemu jsem dřív věřil byl klam. Věděl jsem to už předtím, ale tohle byl další jasný hmatatelný důkaz. Už po několikáté to potvrzovalo to, že jejich schopnosti opravdu mohou pomoct. Přemáhal mně stud. Zároveň vědomí toho, že by se na to dala udělat snadno závislost. Rozbouřené myšlenky a následný klid.
Zatřepal jsem hlavou a pokračoval raději v cestě dál.

Kráčeli jsme naštěstí po rovince, vzhledem k předchozímu sněžení, jsme se museli brodit skoro metrovou vrstvou. Bylo to neskutečně vyčerpávající a stejně tak únavné. Těžký batoh na zádech nebyl tak těžký jako tlak, který jsem cítil. Měl bych s ní už konečně mluvit. Buď se vrátit k tomu, co se stalo a dořešit to nebo změnit totálně téma. Mluvení však nikdy nebyla mou silnou stránkou.
Musím se soustředit. Rozhodl jsem se schovat pod svou povinnost jakožto její ochránce. Pomohla mně zbavit se strachu, abych mohl být lepší ve své práci. Nemohu se tím dále zabývat a šílet z toho, protože by to pak bylo naprosto zbytečné.
Pohlédl jsem upřeně před sebe a byl jsem nucen chvíli přemýšlet, zda mně šálí zrak nebo jsem opravdu zaznamenal pohyb.

odkaz

Jak moc bych mu chtěla pomoct! Jenže nemám jak. Neznám ta správná slova, neumím dotykem... Vlastně počkat.

Je mi Kristophera líto. Vidím, jak se s těmi věcmi pere. Normálně bych se ani o to nepokoušela, protože je to použití mojí moci, ale teď se pomalu učím, že ta moc se dá použít i dobře, že bych tím mohla pomoct. Měl by stačit jen jeden dotyk. Pohlédnu na svoje ruce a přemýšlím, zda si pamatuji dostatek věcí z hodin, kdy nám vysvětlovali, jak se funguje s emocemi.

Až teprve jeho přiznání mě donutí zvednout pohled od mých rukou a vytrhne mne z mého zamyšlení. Jeho pohled skákající po věcech kolem jen na mne mi připomene malého chlapce, který se stydí za své přiznání. Bylo mi jasné, že už to, že to vyslovil, jej stálo hodně sil. Lítost, jež k němu cítím, se náhle ještě rozroste. Možná to někoho překvapí, ale tato emoce zdaleka zastíní obavu z toho, zda se neztratíme.

Vkládala jsem veškerou důvěru v jeho schopnost nás odsud dostat. Ví, že v tomhle se na mne spolehnout nemůže...

Odložím hrnek s kávou a opatrně si k němu přisednu blíž. Tentokrát je to hodně blízko, tak blízko, jak jsem si zatím dovolila jen jednou, když jsem byla opilá použitím své moci. I teď si tu blízkost uvědomuji, ale zároveň mi tolik nevadí. Doteď mi přeci neublížil. A tohle jsem dělala pro něj. Dala jsem si za ucho pramen vlasů, který se vymanil během spánku z mého copu.

"Jen blázen by se nebál," pronesu tiše pro začátek. Pohlédnu na něj a pokusím se pousmát. "Vím, že nejsem moc pomoc, co se týče určování cesty a samotného cestování, ale nejsi na to sám, Krisi. Když se něco podělá, tak to budeme řešit společně. A nějak to zvládneme. A prozatím ti můžu aspoň ulevit od těch hrozných pocitů. Nejspíš to je i tím, že jsme se nevyspali tolik, kolik bychom potřebovali a čeká nás ještě náročná cesta... Taky mám pochyby, ale já mám tu výhodu, že se podívám na tebe a vím, že ty uděláš maximum, abys nás do bezpečí dostal. To ti ... nemůžu nabídnout. Ale i když neumím určit směr... no, můžeš si být aspoň jistý, že kamkoliv tady půjdeme, půjdu s tebou a pomůžu, jak budu moct."

S těmi slovy před něj natáhnu ruku, aby mě za ni mohl vzít, když bude chtít. I když bych moc chtěla, abych mu mohla pomoct použitím své síly, nechci ho do toho nutit.

"Smrtičky, stejně jako léčitelé jsou schopni pracovat s emocemi, do jisté míry. Neupravím ti myšlení, neumím ovládat myšlenky, ale mohu rozehnat ten mrak úzkosti, obav a nejistoty, co tě tak svazuje," vysvětlím mu tiše a tentokrát se na něj už raději nedívám já.

Vychutnávám si příjemné pití a klidnou atmosféru našeho nečekaného a nového spojenectví. Nevidím sice lidem do hlavy, ale výraz na Michellině tváři je dostatečně vypovídající, a tak není pro mě pochopit, že mám mlčet a trpělivě čekat, protože se nad něčím rozhoduje. A když opět promluví, nestačím se divit. S překvapením vepsaným ve tváři se na ni dívám a mlčím. Nenapadá mě nic vhodného, co bych mohla vypustit ze svých úst.

"Ale nebuď hloupá, Michell. Nemáš se za co omlouvat. Od toho přátelé jsou, aby se navzájem vyslechli, ne? A příjemnou společnicí mi rozhodně jsi. Nečekala jsem, že by mě mohlo potkat cokoliv příjemného tento večer, když mi Lucian oznámil, že dokud pro něj nedodělám práci, tak nepůjdu domů, což se nejspíš nestane do rána... A hle, sedím tady v klidu, teplu a bezpečí, s dobrým pitím v ruce a příjemnou společnicí vedle mne," snažím se jí povzbudit, zatímco vytáhnu svůj čistý kapesníček a podám jí ho, aby si mohla osušit tváře či oči. Další pití si nalít nenechám, ve skleničce stále dost mám.

"Děkuji ti, že ses svěřila Michell, neumím si představit, čím vším sis kvůli tomu musela projít. O to víc si vážím toho, žes mi to řekla. Já nejsem až tak zajímavá, ale abych si aspoň oplatila stejnou upřímností," začnu a sundám si paruku a odhalím tak stažené zrzavé vlasy.

"Jmenuji se Ophélie, pokud jsi někdy zašla do divadla Na Rynku, tak jsi mě nejspíše viděla hrát...." představím se a pousměji se na ni. Nehodlám přidávat dojemný příběh o mém životě, není tady pro něj místo. Ani bych jej neuměla říct a nechtěla jsem Michell proti sobě poštvat.

"Proč mám pocit, že právě děláme něco, kvůli čemu by Lucian nespokojně bručel a supěl?" zeptám se pobaveným hlasem jako když jsem jako školačka našla sprosté slovo v učebnici díky poznámkám předchozího studenta a ukazovala jsme ho kamarádce.

Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu. Zkusím se soustředit na dýchání. Následně na její hlas. Notnou dobu jí nejsem schopen cokoliv říct, protože se snažím uklidnit.

"Zní to svým způsobem tak jednoduše ty tři dny cesty… jen ty tři dny... Oproti tomu, co všechno jsme zažili… prostě najednou jsem začal mít obavy… " Pokusím se jí trhaně vysvětlit, jak nejlépe mi to jde.
"Až jsem začal mít neskutečný strach z toho, že se nám to nepodaří. Že selžu a nedostanu nás do cíle..." Je zvláštní to říct nahlas. Svěřit se jí se svými obavami, ukázat jí jaký cítím neskutečný tlak, který mně občas drtí. Celou dobu se dívám jinam jen ne na ní. Možná jsem si to měl nechat pro sebe. Měl jsem se s tím poprat. Je mi jasné, co by mi na to řekl vedoucí našeho oddílu. Nazval by mně fňuknou a chtěl po mně, abych si hned dal pár kliků, abych to ze sebe dostal.
Odolávám nutkání to nedělat. Už nejsem člen oddílu. Jsem vyvrhel… a vlastně jsem za to rád. Jsem neskutečně vděčný za to, že tu se mnou je Shae. Že mně bere takového jaký jsem.

"Uhm… už je to lepší děkuji, že jsem to mohl říct." Najednou cítím menší tlak, když už to dál nedusím uvnitř sebe. Mrzí mě, že bude mít kvůli mně obavy. To jsem opravdu nechtěl. Ale já netušil, co mám dělat.
"Omlouvám se. Mám v plánu udělat maximum." Div nezasalutuji.
Sakra…

Nic ti k tomu neřekne, jen se na její tváři objeví potěšený úsměv a soustředí se na to, co dělá. Je ráda, že ti může takto pomoct. Sice pouze po dobu, co tu s ní jsi. Nicméně i tak to je něco.

”Ani ve snu by mně nenapadlo tě nazvat slabou povahou. Už to, jak si ho dostala sem chtělo dost odvahy.” Pronese povzbudivě a prstem tě pohladí po dlani, než stáhneš zpátky ruce.

”Ano, na ně. Na nás.” Pronese s úsměvem, který jí po chvíli zmizí z tváře. Protože se rozhodne k velkému kroku důvěry. Cítíš z ní neskutečnou potřebu to vyslovit.
"A protože ti věřím, tak moje skutečné jméno je Patrick." S tím si sundá paruku a odhalí tak, že ty vlasy nejsou skutečné. Čehož sis samozřejmě už dávno všimla. Rozhodne se ti odhalit, ukázat kým je. Ukázat se ti ještě víc zranitelná.
"Byla jsem k tobě milá hlavně, protože jsi to začala ty. Nevysmála ses mi a měla si celou dobu pochopení… a toho si má milá, velice cením v tomto prokletém místě." Smutně se na tebe usměje.
"V mém příběhu jsem vynechala části, které jsou velmi špatné. Které jsou o lidech a o tom, co jsou schopni udělat někomu, kdo se liší. A že já se liším. Jen se na mně podívej." Hořce se zasměje a začne si hrát přitom s parukou, kterou má na ruce.
Opatrně jí prsty češe, zřejmě se tím uklidňuje.
"Ač je Lucian jakýkoliv netvor. Když mně spatřil nebylo na něm vidět pohrdání, které často vídávám v jejich tvářích, i když chodí zrovna za mnou právě proto jak jsem jiná. V jeho očích bylo pouze přijetí, žádné pohrdání a samozřejmě si vypočítal jaké z toho budou benefity. Mít u sebe grišu, hojiče. Nicméně mohl mnou pohrdat… stejně jako ty bys mohla." S tím si opět nasadí na hlavu vlasy a dopije skleničku.
"Omlouvám se, zase jsem tragická. Měla bych tě tady podpořit a být ti příjemnou společností a místo toho na tebe sypu své strasti." Opatrně si upraví tvář, protože ji během rozhovoru ukápla slza. Postaví se, aby vám oběma dolila.
"Chci tím říct, že každý v této místnosti a řekla bych, že nejen tady si nasadí masku, aby nějakým způsobem přežil. Kdybych měla být navždy Patrickem, tak bych tu už dávno nebyla."

Přes své vyděšení se mi hůře naslouchá, ale přesto se mi podaří vnímat dost na to, abych pochopila, co říká. Rozuměla jsem její touze zůstat mimo obraz a mohla jsem jenom odhadovat, že tady pro svoje schopnosti se nemá asi až tak špatně. Pokud má nad sebou někoho, kdo zajišťoval její bezpečí svou hrůznou pověstí, může být mnohem klidnější, než já. Jistě, prozatím jsem si zajistila jeho pozornost a možná se mi povede také dokázat svou využitelnost, ale na rozdíl od Michell neumím něco tak užitečného. Jen hrát a zpívat. A upřímně řečeno, představa, že bych koketovala s muži, abych je mohla zdrogovat i za pár let, mi obracela žaludek naruby.

Potřebovala jsem se z téhle pozice dostat. Moje odhodlání bylo prokázáno už i tím, že jsem vůbec tady. Kdybych v tom neviděla cestu, nechala bych jej zemřít na podlaze jeho kanceláře. Neznala jsem sice přesný směr své cesty, jen jsem doufala, že ji poznám, až přijdu na rozcestí. Nějaké nápady jsem už měla. Některé byly pro mne snazší provést než jiné.

"Tak tohle je jedna z věcí, co jsem myslela, že je skutečně jenom pohádka," pronesu překvapeně s pohledem na ruku, která se mne dotýká, když mi začne upravovat emoce. Srdce se mi rychle uklidní a já cítím bezpečí, i když vnímám jakousi nelibost, že jsem před Michell takhle odhalená. Je to jako kdyby mě svlékla z mých šatů a nutila mě stát na světle. Neměla jsem své masky, viděla do mne.

Pohlédla jsem na ni a v jejích očích jsem nespatřila nic než upřímnou starost. Okamžitě jsem zjihla a položila druhou svou ruku na tu její a stiskla ji. To, že jsem si dovolila tak intimní gesto a ještě přidala upřímně vděčný úsměv, jsem přikládala tomu, že mne tak rychle uklidnila. Jak moc by mi její schopnosti pomohli za dlouhých nocí, kdy jsem nemohla spát?

"Jsem v pořádku, děkuji, Michell, to bylo krásné..." vydechnu klidně, abych ji ujistila. "To, že se něčeho bojím neznamená, že to nemohu slyšet. Jsem slabá povaha a snadno se mi rozechvěje duše, ale tohle... bude lepší, když to uslyším..."

Ještě jednou jí stisknu ruku, než ji z ní stáhnu a usměji se.

"A vím, jak to naprosto myslíš. Možná jsme bláhové, ale možná jsme se našli. Kdo ví. Ale jestli mě velcí spisovatelé něco naučili tak je to to, že o tom život je. O nelogických, ale silných emocí, kterým se špatně vzdoruje," pronesu s nádechem dramatična a natáhnu se pro sklenku. Než se ale napiji, pozvednu ji k ní.

"Na tajná, nečekaná a naivní přátelství na první posezení?" zeptám se jí tiše s mírným pobaveným úsměvem.

Opětuji mu úsměv, nejistý, ale upřímný. Jsem vděčná za to, že to bere takhle klidně. Navíc, jeho obličej se celý promění, když se usmívá. Je to nejspíš obvyklé u všech lidí, ale u něj si toho všímám nejvíce, protože první úsměvy z jeho strany přišly až po několika dlouhých dnech a byly velmi prchavé. Pozoruji v něm postup. Z mého pohledu je to osobní rozvoj k lepšímu.

Pomalu upíjím kávy a sleduji, jak se nad Kristopherem rozvíjí bouřkový mrak. Nejsem schopná sice naprosto jednoznačně vidět, do jeho hlavy, ale tyhle emoce jsou tak intenzivní, že jejich přibližný význam dokážu rozklíčovat.

"Krisi," oslovím jej opatrně. "Mluv se mnou prosím. Co se děje? Co se ti honí hlavou? Čeho se bojíš. Vidím na tobě, že se něčím trápíš, ale nemůžu ti pomoct, když mi neřekneš o co jde..." požádám ho a upřeně se na něj podívám. Jídla se zatím ani nedotknu. To je až vedlejší. Opět vnímám jídlo jen jako něco potřebného, ne něco, co by mělo být středobodem mého dne.

"Uhm… to jsem opravdu rád." Div mi nespadne kámen ze srdce, protože jsem se opravdu lekl, že jsem ze spaní měl jiné představy a narušil její osobní prostor. Nic takového se nestalo a já mohl tak být v naprostém klidu. Ač většina toho, co jsem se učil mi spíše ublížila než nějak pomohla, tak jsem konečně našel po dlouhé době užitek v disciplíně.

Nad jejími slovy zavrtím nejdřív nesouhlasně hlavou, protože se mi podařilo se zrovna v té chvíli napít a ještě dokonce tak, že jsem si spálil patro.
Sakra. Se mi nějak daří a to jsme se ještě nedali na cestu.
"Ne, nepřijde mi to hloupé a ani komplikované. Prostě to tak cítíš a já to naprosto respektuji. Nemáš proč se mi omlouvat." Vykouzlím na své tváří povzbudivý úsměv.

"Ano, pokud půjde všechno tak jak má, tak ještě tři dny na cestách a pak bych měli dojít do jednoho rybářského městečka." Čím víc to vypadá nadějně, tím víc mám obavy.
Co když nás bude ještě čekat nějaká další zkouška, která rozhodne? Co když ten medvěd nebyl to nejhorší, co nás ještě potkalo? Vím, že se chci vyhnout přejití řeky, ale možná si budeme muset o trochu zkrátit cestu. Co když se tam něco stane?
Zavrtím hlavou, takhle prostě nesmím přemýšlet. Jsme momentálně v pořádku a to je právě teď důležité.