Andor.cz - Dračí doupě online

Nic ti k tomu neřekne, jen se na její tváři objeví potěšený úsměv a soustředí se na to, co dělá. Je ráda, že ti může takto pomoct. Sice pouze po dobu, co tu s ní jsi. Nicméně i tak to je něco.

”Ani ve snu by mně nenapadlo tě nazvat slabou povahou. Už to, jak si ho dostala sem chtělo dost odvahy.” Pronese povzbudivě a prstem tě pohladí po dlani, než stáhneš zpátky ruce.

”Ano, na ně. Na nás.” Pronese s úsměvem, který jí po chvíli zmizí z tváře. Protože se rozhodne k velkému kroku důvěry. Cítíš z ní neskutečnou potřebu to vyslovit.
"A protože ti věřím, tak moje skutečné jméno je Patrick." S tím si sundá paruku a odhalí tak, že ty vlasy nejsou skutečné. Čehož sis samozřejmě už dávno všimla. Rozhodne se ti odhalit, ukázat kým je. Ukázat se ti ještě víc zranitelná.
"Byla jsem k tobě milá hlavně, protože jsi to začala ty. Nevysmála ses mi a měla si celou dobu pochopení… a toho si má milá, velice cením v tomto prokletém místě." Smutně se na tebe usměje.
"V mém příběhu jsem vynechala části, které jsou velmi špatné. Které jsou o lidech a o tom, co jsou schopni udělat někomu, kdo se liší. A že já se liším. Jen se na mně podívej." Hořce se zasměje a začne si hrát přitom s parukou, kterou má na ruce.
Opatrně jí prsty češe, zřejmě se tím uklidňuje.
"Ač je Lucian jakýkoliv netvor. Když mně spatřil nebylo na něm vidět pohrdání, které často vídávám v jejich tvářích, i když chodí zrovna za mnou právě proto jak jsem jiná. V jeho očích bylo pouze přijetí, žádné pohrdání a samozřejmě si vypočítal jaké z toho budou benefity. Mít u sebe grišu, hojiče. Nicméně mohl mnou pohrdat… stejně jako ty bys mohla." S tím si opět nasadí na hlavu vlasy a dopije skleničku.
"Omlouvám se, zase jsem tragická. Měla bych tě tady podpořit a být ti příjemnou společností a místo toho na tebe sypu své strasti." Opatrně si upraví tvář, protože ji během rozhovoru ukápla slza. Postaví se, aby vám oběma dolila.
"Chci tím říct, že každý v této místnosti a řekla bych, že nejen tady si nasadí masku, aby nějakým způsobem přežil. Kdybych měla být navždy Patrickem, tak bych tu už dávno nebyla."

Přes své vyděšení se mi hůře naslouchá, ale přesto se mi podaří vnímat dost na to, abych pochopila, co říká. Rozuměla jsem její touze zůstat mimo obraz a mohla jsem jenom odhadovat, že tady pro svoje schopnosti se nemá asi až tak špatně. Pokud má nad sebou někoho, kdo zajišťoval její bezpečí svou hrůznou pověstí, může být mnohem klidnější, než já. Jistě, prozatím jsem si zajistila jeho pozornost a možná se mi povede také dokázat svou využitelnost, ale na rozdíl od Michell neumím něco tak užitečného. Jen hrát a zpívat. A upřímně řečeno, představa, že bych koketovala s muži, abych je mohla zdrogovat i za pár let, mi obracela žaludek naruby.

Potřebovala jsem se z téhle pozice dostat. Moje odhodlání bylo prokázáno už i tím, že jsem vůbec tady. Kdybych v tom neviděla cestu, nechala bych jej zemřít na podlaze jeho kanceláře. Neznala jsem sice přesný směr své cesty, jen jsem doufala, že ji poznám, až přijdu na rozcestí. Nějaké nápady jsem už měla. Některé byly pro mne snazší provést než jiné.

"Tak tohle je jedna z věcí, co jsem myslela, že je skutečně jenom pohádka," pronesu překvapeně s pohledem na ruku, která se mne dotýká, když mi začne upravovat emoce. Srdce se mi rychle uklidní a já cítím bezpečí, i když vnímám jakousi nelibost, že jsem před Michell takhle odhalená. Je to jako kdyby mě svlékla z mých šatů a nutila mě stát na světle. Neměla jsem své masky, viděla do mne.

Pohlédla jsem na ni a v jejích očích jsem nespatřila nic než upřímnou starost. Okamžitě jsem zjihla a položila druhou svou ruku na tu její a stiskla ji. To, že jsem si dovolila tak intimní gesto a ještě přidala upřímně vděčný úsměv, jsem přikládala tomu, že mne tak rychle uklidnila. Jak moc by mi její schopnosti pomohli za dlouhých nocí, kdy jsem nemohla spát?

"Jsem v pořádku, děkuji, Michell, to bylo krásné..." vydechnu klidně, abych ji ujistila. "To, že se něčeho bojím neznamená, že to nemohu slyšet. Jsem slabá povaha a snadno se mi rozechvěje duše, ale tohle... bude lepší, když to uslyším..."

Ještě jednou jí stisknu ruku, než ji z ní stáhnu a usměji se.

"A vím, jak to naprosto myslíš. Možná jsme bláhové, ale možná jsme se našli. Kdo ví. Ale jestli mě velcí spisovatelé něco naučili tak je to to, že o tom život je. O nelogických, ale silných emocí, kterým se špatně vzdoruje," pronesu s nádechem dramatična a natáhnu se pro sklenku. Než se ale napiji, pozvednu ji k ní.

"Na tajná, nečekaná a naivní přátelství na první posezení?" zeptám se jí tiše s mírným pobaveným úsměvem.

Opětuji mu úsměv, nejistý, ale upřímný. Jsem vděčná za to, že to bere takhle klidně. Navíc, jeho obličej se celý promění, když se usmívá. Je to nejspíš obvyklé u všech lidí, ale u něj si toho všímám nejvíce, protože první úsměvy z jeho strany přišly až po několika dlouhých dnech a byly velmi prchavé. Pozoruji v něm postup. Z mého pohledu je to osobní rozvoj k lepšímu.

Pomalu upíjím kávy a sleduji, jak se nad Kristopherem rozvíjí bouřkový mrak. Nejsem schopná sice naprosto jednoznačně vidět, do jeho hlavy, ale tyhle emoce jsou tak intenzivní, že jejich přibližný význam dokážu rozklíčovat.

"Krisi," oslovím jej opatrně. "Mluv se mnou prosím. Co se děje? Co se ti honí hlavou? Čeho se bojíš. Vidím na tobě, že se něčím trápíš, ale nemůžu ti pomoct, když mi neřekneš o co jde..." požádám ho a upřeně se na něj podívám. Jídla se zatím ani nedotknu. To je až vedlejší. Opět vnímám jídlo jen jako něco potřebného, ne něco, co by mělo být středobodem mého dne.

"Uhm… to jsem opravdu rád." Div mi nespadne kámen ze srdce, protože jsem se opravdu lekl, že jsem ze spaní měl jiné představy a narušil její osobní prostor. Nic takového se nestalo a já mohl tak být v naprostém klidu. Ač většina toho, co jsem se učil mi spíše ublížila než nějak pomohla, tak jsem konečně našel po dlouhé době užitek v disciplíně.

Nad jejími slovy zavrtím nejdřív nesouhlasně hlavou, protože se mi podařilo se zrovna v té chvíli napít a ještě dokonce tak, že jsem si spálil patro.
Sakra. Se mi nějak daří a to jsme se ještě nedali na cestu.
"Ne, nepřijde mi to hloupé a ani komplikované. Prostě to tak cítíš a já to naprosto respektuji. Nemáš proč se mi omlouvat." Vykouzlím na své tváří povzbudivý úsměv.

"Ano, pokud půjde všechno tak jak má, tak ještě tři dny na cestách a pak bych měli dojít do jednoho rybářského městečka." Čím víc to vypadá nadějně, tím víc mám obavy.
Co když nás bude ještě čekat nějaká další zkouška, která rozhodne? Co když ten medvěd nebyl to nejhorší, co nás ještě potkalo? Vím, že se chci vyhnout přejití řeky, ale možná si budeme muset o trochu zkrátit cestu. Co když se tam něco stane?
Zavrtím hlavou, takhle prostě nesmím přemýšlet. Jsme momentálně v pořádku a to je právě teď důležité.

Mlčky na něj hledím a přemýšlím, zda myslí tu svou odpověď vážně. Nepotřebuji ani naslouchat jeho srdci, abych věděla, že lže. Nikdo normální se nemohl vyspat v těchto podmínkách skvěle, natož naprosto skvěle. Možná se hrbím, abych nějakým podvědomým způsobem se udržela v teple, ale i tak se pokouším o trochu káravý pohled.

"To ti věřím, ale jsem sobecky ráda za to, že si já představit neumím," odpovím s mírným povzdechem. Nevidím mu do hlavy a nevím tak, že se trápí nějakou vzpomínkou, ale z toho mála, co o něm vím, a hlavně o jeho výchově, si jsem jistá, že to co mi pověděl nejsou jediné špatné vzpomínky. Díky tomu se cítím opět o něco více jako hlupačka a tlučhuba. Mně se toho tolik zase nestalo a kňourala jsem včera jako poraněné štěně.

Překvapeně na něj pohlédnu, když opět promluví. Jak jsem byla myšlenkami u štěňat, tak musím uznat, že Kris tou svou ostýchavostí, opatrností a hodností mi teď jedno roztomilé velké štěně připomíná. Na tváři mi vytane široký, ale neskutečně vřelý úsměv. Vlastně, kdyby mu věnoval jakoukoliv pozornost, asi by si všiml, že je i tak trochu dojatý. Nikdo nikdy nebyl tak opatrný, co se týče mého pohodlí. Kris byl dobrý člověk. Pro jednou jsem si byla něčím jistá.

"Jsem si jistá, žes ten slib dodržel. Nespala jsem moc hluboce, takže bych si toho určitě všimla," pronesu tiše a vděčně. "Já vím, že to dělám komplikované s tímhle... A vím, že je to až hloupé, ale ... vážně si myslím, že jsem byla díky tomu klidnější. Tedy, ne že bych si o tobě myslela, že bys zamýšlel... nebo že by tě to vůbec napadlo... Ale..." Nevím jestli to je nedostatkem kávy, tím, že jsem měla málo kvalitního spánku, nebo co, ale nenacházela jsem ta správná slova.

"Prostě díky, pomohlo to," uzavřu nakonec s povzdechem nad svou neschopností mluvit a raději upiji kávu. Na chvilku jsem uvažovala, že opět do něj uklidňujícím způsobem - nebo to jako uklidňující způsob je zamýšlené - drknu nohou, ale včera se moc nezdál, že by to gesto pochopil a nic jiného jsem v repertoáru neměla. Už jsme sice neměli tolik bariér, ale nějaké nonverbální zůstávali.

"Takže ještě přibližně tři dny, pokud neztratíme směr?" zeptám se, abych změnila téma.

”Samozřejmě, na každém šprochu, pravdy trochu. Tak se to říká.” Začne a následně si povzdechne.
”Vím to, že Lucian má nějaké tušení, ale nesvěřil se mi s tím. No a mně to, abych pravdu řekla úplně moc nezajímá. Jsem raději, když to nevím. To bych si rovnou mohla dát na čelo terč. Naprosto mi stačí, že vím to co vím. A už tak mám pocit, že toho je víc než dost.” Napije se ze své skleničky.
”Viděla jsem to na své smlouvě. I Lucian mi to potvrdil, že jej taky měl. Ten znak se objevuje na smlouvách. A na dalších důležitých dokumentech.” Nejspíš bych pokračovala dál, ale zarazí se, protože jí neunikne, jak zběsile ti bije srdce.
”Já hloupá… moc se ti omlouvám. Nechala jsem se unést. Odpusť mi to. Jen je to strašně dlouho, co jsem si s někým promluvila komu bych věřila… asi je to hloupé a moc unáhlené, ale věřím ti.” Omluvně se dotkne tvojí ruky a pokusí se uklidnit tvoje splašené srdce. Pomůže ti klidně dýchat.
”Nic ti nehrozí. Jsi v pořádku.” Dodává uklidňujícím hlasem.

”Já? Naprosto skvěle. Co ty?” Nechci, aby se cítila špatně vůči tomu. Rukou se nervózně podrbu na strništi. Tak strašně bych se rád oholil, ale v té chatce jsem nic nenašel. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych se jí zeptal, zda by skrz svou moc s tím mohla něco udělat a následně se stydím, že jsem nad něčím takovým vůbec přemýšlel. Najednou jako kdyby ke mně promlouvali dva hlasy... teda spíš se snažili vzájemně překřičet. Jeden roky naučený, že je to nebezpečné a vůbec celkově špatné nad tím vůbec přemýšlet. Druhý který říká, že to není nezbytně nutné a bylo by moudré raději šetřit její síly na něco potřebnějšího třeba na to nás udržovat v teple, jako minule.
Zatřepu hlavou, protože mi dojde, že na mně stále hledí a nejspíš mi ani trochu nevěří.

”Chci tím říct, že na poměry, které jsme měli, jsem se vyspal opravdu dobře. Věř mi, že jsem spal na horších místech a v horších podmínkách.” Na chvíli se odmlčím, protože opět moje myšlenky začnou bloudit na místa, které jsem doufal, že jsem už dávno zamkl.
Silou vůle se rozhodnu být stále v realitě, kde je potřeba dodělat tu kávu a jídlo. Na to se také soustředím.

”Já snažil jsem se dodržet svůj slib. Doufám, že jsem se v noci opravdu neotočil.” Pronesu trošku nejistě a klopím přitom zrak, když jí podám kávu a následně misku s jídlem.
Sám si poté přisednu v dostatečné vzdálenosti a jako první se napiju kávy. Potřebuji se trochu víc probrat. Musím být použitelný, když se dáme zase na cestu.

Rozhodně to není první noc, kdy kvůli němu nebudu spát. I když dnes se aspoň nebudu převalovat zpocená strachy v posteli.

Rozhodnu se ale tuto informaci Michell neříct. Ne tolik z obavy o to, že by to Lucianovi řekla, ale spíše o to, že nechci na něj před ní házet další prohřešky. Jakkoliv je cíl jejích citů monstrum, nechci jí jeho obraz více čeřit. O to víc, kdy vidím, jak se dívá na něj uloženého v peřinách. Začnou ve mne hlodat otázky na to, zda si k němu nechce lehnout, protože tu jsem já, a nebo proto, že ví, že on by to vůbec neocenil? Upiji ze své sklenice, abych utopila stopy lítosti vůči ní.

Jakmile je dopis odeslaný, cítím se trochu lépe. I když možná to kompletně neuklidní mé rodiče, aspoň nemohou říct, že jsem neudělala vše, co jsem mohla, abych je vyvarovala starostem o mne. Jednala jsem jako zodpovědná dcera.

Ovšem, kompletně opačné pocity jsem zažila ve chvíli, kdy mi nadšeně začala Michell odpovídat. Ačkoliv na tváři mám zvědavý výraz, co nadšeně naslouchá, v duchu se zarazím. Moje myšlenky jsou už protkané Lucianovou paranoiou a ihned mě začnou varovat o možném nebezpečí, které jsem doteď přehlížela. O to víc, když nakreslí symbol, jež poznávám.

Ten symbol poznávám! Ty dopisy! Je snad členem toho uskupení? Nebo od nich dostává nějaké úkoly? Och, bohové! Ví to Lucian a Michell? Hrají tady na mě tuhle hru, abych se pokusila jim získat informace o tom uskupení uvnitř? Je to past? Jsem slabý článek, co mohou takto využít? Myslí si, že jsem v bezpečí, protože jsem jeho dcera? Ach, kdyby jen tušili! Možná proto se mne neptala na jméno, protože ho už ví! A říká mi drahá, aby se náhodou nepřeřekla. Navíc tím navozuje přátelskou atmosféru!

"Takže nikdo neví, kdo jsou, ale přesto nás mají v hrsti?" zopakuji po ní trochu skepticky, zatímco srdce mi v hrudi buší jako splašené při těch myšlenkách, jež najednou utíkají v kruzích. "To zní dost jako městské povídačky... Co o nich víš? K čemu by takový spolek vůbec byl? A ... kdes ten symbol viděla?" položím jí další zvědavé otázky a doufám, že se rozpovídá stejně jako předtím o vlastním - možná smyšleném - životním příběhu.

Ze světa smíšených snů mne vytáhl už studený vzduch, který pronikl pod přikrývky, když se Kristopher zvedl. Nicméně stejně mě to nepřimělo vstát společně s ním. Pomalu jsem rozlepila unavené oči a notnou chvíli se musela snažit zaostřit, abych se dostatečně probrala, abych mohla začít fungovat a přemýšlet. Cítila jsem se unavená a rozlámaná, jak jsem se podvědomě soustředila na to, abych se v noci nepohnula ani o píď, nebo abych se u všech bohů neotočila. Když jsem zaslechla šustění větviček v ohništi, tak jsem se pomalu přetočila na záda. Pomalu mi docházelo, kde jsem se probudila a kdo se pere se zapalováním ohně. Přesto se nezvedám, jak si užívám teplo pod přikrývkami. Je těžké se přinutit k čelení zimě.

"Ráno," odvětím zamyšleně, když se dívám, jak si protahuje jednu ruku. Konečně se posadím, když už ani mé rozespalé já nezvládne argumentovat, proč dál jen ležet. Přehodím jednu z kožešin jako další vrstvu přes sebe a sednu si poblíž ohýnku k němu. "Díky, obojí přijde vhod."

Usměji se na něj opatrně a zkoumavě se na něj podívám. Cítím se provinile z toho, jak je nejspíš přeležený. Jsem si jistá, že se v noci skutečně ani nehnul.

"Jak se cítíš, vyspal ses aspoň trochu?" zeptám se ho. "Já... vím že to muselo být svazující a nepohodlné, ale... taky jsem se aspoň trochu vyspala. Děkuji." přiznám po chvilce omluvně.

Michell se zarazí tomu, co jsi řekla a ve stejnou chvíli co ty se začne smát.
”Jo, to jsi trefila skvěle.” Dodá a mrkne na tebe.

”Dobře, jsem ráda, že to máme obě stejně. Dneska zdá se kvůli Ďáblovi nepůjde ani jedna z nás spát.” I přesto co říká na ní vidíš, že by to opravdu ráda udělala. Lehla si k němu, cítila blízkost jeho těla. Majetnicky ho objala. Něco jí v tom však brání… tedy něco nebo spíše někdo.
”Jistě, drahá.” S tím se zvedne, aby vyhověla tvému přání a během chvíle ti podává papír a psací potřeby. Mezitím co píšeš, tak tě na chvíli opustila, aby řekla na recepci o zavolání doručovatele.
Vrátí se zrovna ve chvíli, co máš napsáno a netrvá to ani pět dalších minut, než se ozve zaklepání na dveře a doručovatel převezme od vás dopis.

”Konečně ta správná otázka.” Vykouzlí na své tváři úsměv plný hrdosti, zdá se že si jí položila přesně to po čem celou dobu toužila.
”Jsou to ti nejmocnější představený tohoto města. Samozřejmě ti nejbohatší. Ti co ovládají trh. Říkají si Intemeratus.” Pronese tiše, jako kdyby vás někdo odposlouchával. Je na ní vidět, že z nich má strach. Nic ti jejich název neříká, ještě ses s tím nesetkala.
”Mají takový zvláštní symbol.” Nakreslí ti ho na papír a ty si najednou vzpomeneš na dopisy, které chodili tvému otci a měli právě tento symbol.
”Nikdo neví pořádně, kdo mezi ně patří. Při svých setkání mají na sobě kápi a všechno je dělané hlavně diskrétně.” S tím se napije, jako kdyby chtěla spláchnout nepříjemný pocit.