Andor.cz - Dračí doupě online

Mlčky na něj hledím a přemýšlím, zda myslí tu svou odpověď vážně. Nepotřebuji ani naslouchat jeho srdci, abych věděla, že lže. Nikdo normální se nemohl vyspat v těchto podmínkách skvěle, natož naprosto skvěle. Možná se hrbím, abych nějakým podvědomým způsobem se udržela v teple, ale i tak se pokouším o trochu káravý pohled.

"To ti věřím, ale jsem sobecky ráda za to, že si já představit neumím," odpovím s mírným povzdechem. Nevidím mu do hlavy a nevím tak, že se trápí nějakou vzpomínkou, ale z toho mála, co o něm vím, a hlavně o jeho výchově, si jsem jistá, že to co mi pověděl nejsou jediné špatné vzpomínky. Díky tomu se cítím opět o něco více jako hlupačka a tlučhuba. Mně se toho tolik zase nestalo a kňourala jsem včera jako poraněné štěně.

Překvapeně na něj pohlédnu, když opět promluví. Jak jsem byla myšlenkami u štěňat, tak musím uznat, že Kris tou svou ostýchavostí, opatrností a hodností mi teď jedno roztomilé velké štěně připomíná. Na tváři mi vytane široký, ale neskutečně vřelý úsměv. Vlastně, kdyby mu věnoval jakoukoliv pozornost, asi by si všiml, že je i tak trochu dojatý. Nikdo nikdy nebyl tak opatrný, co se týče mého pohodlí. Kris byl dobrý člověk. Pro jednou jsem si byla něčím jistá.

"Jsem si jistá, žes ten slib dodržel. Nespala jsem moc hluboce, takže bych si toho určitě všimla," pronesu tiše a vděčně. "Já vím, že to dělám komplikované s tímhle... A vím, že je to až hloupé, ale ... vážně si myslím, že jsem byla díky tomu klidnější. Tedy, ne že bych si o tobě myslela, že bys zamýšlel... nebo že by tě to vůbec napadlo... Ale..." Nevím jestli to je nedostatkem kávy, tím, že jsem měla málo kvalitního spánku, nebo co, ale nenacházela jsem ta správná slova.

"Prostě díky, pomohlo to," uzavřu nakonec s povzdechem nad svou neschopností mluvit a raději upiji kávu. Na chvilku jsem uvažovala, že opět do něj uklidňujícím způsobem - nebo to jako uklidňující způsob je zamýšlené - drknu nohou, ale včera se moc nezdál, že by to gesto pochopil a nic jiného jsem v repertoáru neměla. Už jsme sice neměli tolik bariér, ale nějaké nonverbální zůstávali.

"Takže ještě přibližně tři dny, pokud neztratíme směr?" zeptám se, abych změnila téma.

”Samozřejmě, na každém šprochu, pravdy trochu. Tak se to říká.” Začne a následně si povzdechne.
”Vím to, že Lucian má nějaké tušení, ale nesvěřil se mi s tím. No a mně to, abych pravdu řekla úplně moc nezajímá. Jsem raději, když to nevím. To bych si rovnou mohla dát na čelo terč. Naprosto mi stačí, že vím to co vím. A už tak mám pocit, že toho je víc než dost.” Napije se ze své skleničky.
”Viděla jsem to na své smlouvě. I Lucian mi to potvrdil, že jej taky měl. Ten znak se objevuje na smlouvách. A na dalších důležitých dokumentech.” Nejspíš bych pokračovala dál, ale zarazí se, protože jí neunikne, jak zběsile ti bije srdce.
”Já hloupá… moc se ti omlouvám. Nechala jsem se unést. Odpusť mi to. Jen je to strašně dlouho, co jsem si s někým promluvila komu bych věřila… asi je to hloupé a moc unáhlené, ale věřím ti.” Omluvně se dotkne tvojí ruky a pokusí se uklidnit tvoje splašené srdce. Pomůže ti klidně dýchat.
”Nic ti nehrozí. Jsi v pořádku.” Dodává uklidňujícím hlasem.

”Já? Naprosto skvěle. Co ty?” Nechci, aby se cítila špatně vůči tomu. Rukou se nervózně podrbu na strništi. Tak strašně bych se rád oholil, ale v té chatce jsem nic nenašel. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych se jí zeptal, zda by skrz svou moc s tím mohla něco udělat a následně se stydím, že jsem nad něčím takovým vůbec přemýšlel. Najednou jako kdyby ke mně promlouvali dva hlasy... teda spíš se snažili vzájemně překřičet. Jeden roky naučený, že je to nebezpečné a vůbec celkově špatné nad tím vůbec přemýšlet. Druhý který říká, že to není nezbytně nutné a bylo by moudré raději šetřit její síly na něco potřebnějšího třeba na to nás udržovat v teple, jako minule.
Zatřepu hlavou, protože mi dojde, že na mně stále hledí a nejspíš mi ani trochu nevěří.

”Chci tím říct, že na poměry, které jsme měli, jsem se vyspal opravdu dobře. Věř mi, že jsem spal na horších místech a v horších podmínkách.” Na chvíli se odmlčím, protože opět moje myšlenky začnou bloudit na místa, které jsem doufal, že jsem už dávno zamkl.
Silou vůle se rozhodnu být stále v realitě, kde je potřeba dodělat tu kávu a jídlo. Na to se také soustředím.

”Já snažil jsem se dodržet svůj slib. Doufám, že jsem se v noci opravdu neotočil.” Pronesu trošku nejistě a klopím přitom zrak, když jí podám kávu a následně misku s jídlem.
Sám si poté přisednu v dostatečné vzdálenosti a jako první se napiju kávy. Potřebuji se trochu víc probrat. Musím být použitelný, když se dáme zase na cestu.

Rozhodně to není první noc, kdy kvůli němu nebudu spát. I když dnes se aspoň nebudu převalovat zpocená strachy v posteli.

Rozhodnu se ale tuto informaci Michell neříct. Ne tolik z obavy o to, že by to Lucianovi řekla, ale spíše o to, že nechci na něj před ní házet další prohřešky. Jakkoliv je cíl jejích citů monstrum, nechci jí jeho obraz více čeřit. O to víc, kdy vidím, jak se dívá na něj uloženého v peřinách. Začnou ve mne hlodat otázky na to, zda si k němu nechce lehnout, protože tu jsem já, a nebo proto, že ví, že on by to vůbec neocenil? Upiji ze své sklenice, abych utopila stopy lítosti vůči ní.

Jakmile je dopis odeslaný, cítím se trochu lépe. I když možná to kompletně neuklidní mé rodiče, aspoň nemohou říct, že jsem neudělala vše, co jsem mohla, abych je vyvarovala starostem o mne. Jednala jsem jako zodpovědná dcera.

Ovšem, kompletně opačné pocity jsem zažila ve chvíli, kdy mi nadšeně začala Michell odpovídat. Ačkoliv na tváři mám zvědavý výraz, co nadšeně naslouchá, v duchu se zarazím. Moje myšlenky jsou už protkané Lucianovou paranoiou a ihned mě začnou varovat o možném nebezpečí, které jsem doteď přehlížela. O to víc, když nakreslí symbol, jež poznávám.

Ten symbol poznávám! Ty dopisy! Je snad členem toho uskupení? Nebo od nich dostává nějaké úkoly? Och, bohové! Ví to Lucian a Michell? Hrají tady na mě tuhle hru, abych se pokusila jim získat informace o tom uskupení uvnitř? Je to past? Jsem slabý článek, co mohou takto využít? Myslí si, že jsem v bezpečí, protože jsem jeho dcera? Ach, kdyby jen tušili! Možná proto se mne neptala na jméno, protože ho už ví! A říká mi drahá, aby se náhodou nepřeřekla. Navíc tím navozuje přátelskou atmosféru!

"Takže nikdo neví, kdo jsou, ale přesto nás mají v hrsti?" zopakuji po ní trochu skepticky, zatímco srdce mi v hrudi buší jako splašené při těch myšlenkách, jež najednou utíkají v kruzích. "To zní dost jako městské povídačky... Co o nich víš? K čemu by takový spolek vůbec byl? A ... kdes ten symbol viděla?" položím jí další zvědavé otázky a doufám, že se rozpovídá stejně jako předtím o vlastním - možná smyšleném - životním příběhu.

Ze světa smíšených snů mne vytáhl už studený vzduch, který pronikl pod přikrývky, když se Kristopher zvedl. Nicméně stejně mě to nepřimělo vstát společně s ním. Pomalu jsem rozlepila unavené oči a notnou chvíli se musela snažit zaostřit, abych se dostatečně probrala, abych mohla začít fungovat a přemýšlet. Cítila jsem se unavená a rozlámaná, jak jsem se podvědomě soustředila na to, abych se v noci nepohnula ani o píď, nebo abych se u všech bohů neotočila. Když jsem zaslechla šustění větviček v ohništi, tak jsem se pomalu přetočila na záda. Pomalu mi docházelo, kde jsem se probudila a kdo se pere se zapalováním ohně. Přesto se nezvedám, jak si užívám teplo pod přikrývkami. Je těžké se přinutit k čelení zimě.

"Ráno," odvětím zamyšleně, když se dívám, jak si protahuje jednu ruku. Konečně se posadím, když už ani mé rozespalé já nezvládne argumentovat, proč dál jen ležet. Přehodím jednu z kožešin jako další vrstvu přes sebe a sednu si poblíž ohýnku k němu. "Díky, obojí přijde vhod."

Usměji se na něj opatrně a zkoumavě se na něj podívám. Cítím se provinile z toho, jak je nejspíš přeležený. Jsem si jistá, že se v noci skutečně ani nehnul.

"Jak se cítíš, vyspal ses aspoň trochu?" zeptám se ho. "Já... vím že to muselo být svazující a nepohodlné, ale... taky jsem se aspoň trochu vyspala. Děkuji." přiznám po chvilce omluvně.

Michell se zarazí tomu, co jsi řekla a ve stejnou chvíli co ty se začne smát.
”Jo, to jsi trefila skvěle.” Dodá a mrkne na tebe.

”Dobře, jsem ráda, že to máme obě stejně. Dneska zdá se kvůli Ďáblovi nepůjde ani jedna z nás spát.” I přesto co říká na ní vidíš, že by to opravdu ráda udělala. Lehla si k němu, cítila blízkost jeho těla. Majetnicky ho objala. Něco jí v tom však brání… tedy něco nebo spíše někdo.
”Jistě, drahá.” S tím se zvedne, aby vyhověla tvému přání a během chvíle ti podává papír a psací potřeby. Mezitím co píšeš, tak tě na chvíli opustila, aby řekla na recepci o zavolání doručovatele.
Vrátí se zrovna ve chvíli, co máš napsáno a netrvá to ani pět dalších minut, než se ozve zaklepání na dveře a doručovatel převezme od vás dopis.

”Konečně ta správná otázka.” Vykouzlí na své tváři úsměv plný hrdosti, zdá se že si jí položila přesně to po čem celou dobu toužila.
”Jsou to ti nejmocnější představený tohoto města. Samozřejmě ti nejbohatší. Ti co ovládají trh. Říkají si Intemeratus.” Pronese tiše, jako kdyby vás někdo odposlouchával. Je na ní vidět, že z nich má strach. Nic ti jejich název neříká, ještě ses s tím nesetkala.
”Mají takový zvláštní symbol.” Nakreslí ti ho na papír a ty si najednou vzpomeneš na dopisy, které chodili tvému otci a měli právě tento symbol.
”Nikdo neví pořádně, kdo mezi ně patří. Při svých setkání mají na sobě kápi a všechno je dělané hlavně diskrétně.” S tím se napije, jako kdyby chtěla spláchnout nepříjemný pocit.

Ráno jsem se probudil jako první. Ležel jsem stále ve stejné poloze jako jsem usínal, takže se mi podařilo zalehnout si ruku. Chtěl jsem se proto otočit, najednou mi však v polovině pohybu došly události předchozího večera a hlavně fakt že vedle mně leží Shae. Sakra… ta její prosba… málem bych na ní zapomněl. Jelikož jsem jí dal slib a nehodlal jej porušit, rozhodl jsem tedy pro jinou věc a to opatrně vylézt z teplého lůžka.
Byla nehorázná kosa. Okamžitě mě probrala. Ani jsem si nemusel dát kávu. Ze zbylých větviček, kterých opravdu nebylo málo, jsem po neskutečně zdlouhavém přemlouvání přivedl k životu chabý plamínek. Bylo mi jasné, že dlouho nevydrží. Na druhou stranu jsem jej potřeboval akorát na ohřátí jídla a udělání kávy. Potřebujeme se pořádně najíst, posilnit se, abychom byli připraveni k další cestě. Tentokrát udělám všechno proto, abych ji nemusel takto mučit a dostanu nás před setměním do chatky. I kdybych měl vzít Shae její věci nebo jí dokonce nosit.
Byl jsem naprosto odhodlaný to udělat a to mně hnalo dál.

Když se probudila, zrovna jsem se snažil protáhnout si ruku na které jsem celou dobu spal. Naštěstí jsem si lehl tak, že jsem nespal na té, co byla předtím zlomená. Aspoň v něčem jsem byl rozumný.
”Ránko. Za chvíli bude káva a jídlo.” Pronesu a vykouzlím na své tváři úsměv.

odkaz

Věřím, že jeho smutek z neschopnosti mi pomoci, je skutečný. Je mi ho líto, protože to není jeho břímě, co by měl nést. Vím, že jich má sám víc než dost. Pokusím se na něj usmát.

"Stačí, že pro mě máš pochopení a snažíš se mi vyjít vstříc..." ujistím jej. A když zmíní vrácení v čase, zavrtím jenom hlavou. "Co se stalo, stalo se. Minulost nemůžeme změnit a budoucnost je nejistá. Jediné, co skutečně můžeme ovlivnit je současnost. A věř mi, že ty teď děláš víc než bych po komkoliv mohla chtít. Takže se tím netrap. Stačí, že se tím trápím já. Vážně. Krisi. Budu v pohodě." A s tím se pokusím aspoň potvrdit má slova dotekem. Ale protože já mám pořád rozjitřené pocity a Kris taky se nezdá úplně stavěný na dotyky, tak do jeho nohy ťuknu tou svojí.

Je to pořád spíše moje přání, ale hodlám se tvářit statečně a pokusím se bojovat se svými novými pudy. Musím. Nejen kvůli tomu, že je to můj první krok k zlepšení se, ale hlavně proto, že pokud nezůstaneme přes noc v teple, umrzneme. A k čemu by pak všechna ta námaha byla? Ne, slíbila jsem mu jednou, že se mnou může počítat a já ho nehodlám jen tak zradit. Ať už to věděl, že si nejsem jistá v kramflecích, a nebo ne, nerozebíral to dál a já mu za to byla vděčná. Nepotřebovala jsem pochyby ještě někoho dalšího. Vlezla jsem si pod přikrývky až po něm. Striktně jsem se k němu otočila zády a pak se nadzvedla, abych si mohla lehnout k němu. V jednu chvíli se tak naše záda dotkla. Zavřela jsem oči a zůstala nehybně ležet.

Je to jen člověk. Není to on. Je to Kris. Ty znáš Krise, dlužíš mu hodně. A on se teď snaží, i když bude možná mít o to víc bolestivé ráno kvůli proleženinám. On dluží nám a my jemu. A navíc... tak hezky hřeje. Je to jen tělo. Přátelské tělo. To zvládneš, Shae. Nešlo mi dlouho usnout. Na tváři se mi však objevilo mírné pobavení, když jsem si uvědomila, že Kris už je v říši snů. Nevadilo mu spát vedle mě. Nic po mně nechtěl. Jen usnout. A tak jsem se přinutila poddat únavě z cesty. Opřela jsem se zády i zadkem o svého souputníka a pevně zavřela oči. Byl čas jít spát...

odkaz

"Je pravda, že vypadá teď nejvíc jako obyčejný člověk, než kdykoliv jindy," připustím polohlasně a spustím pohled z Michell a podívám se na postel, ve které se pomalu zotavuje Lucian. Opřu si prsty ruky o tvář a v zamyšleném gestu si prsty zaťukám o kůži. Jak musely být její city silné, aby tohle mohla říct, ale přitom být ochotná ho kdykoliv zase spravit. Opětuji si pohled, zkoumám ji, ale nenacházím v něm nic víc než jen nepříjemnou mrazivou pravdu. Voda, ve které jsem sotva našla pevnou zem pod nohama, se najednou rozbouřila a hrozila, že mě vezme do hlubin, kde se určitě utopím.

Tak proto hledá tu zbraň. Chce se z toho celého vymanit. Měla bych jí o tom říct? Určitě jej nezradí... napadne mne, ale pak pohlédnu opět na tu postel a já vím, že to Michell nesmím říct. Nevěř nikomu a nezatahuj do toho víc lidí, než je absolutně možné.

Nelíbí se mi představa, že by to mě Lucian a nebo Michell viděli. Nechci, aby se vědělo o těch věcech, co v sobě dusím a skrývám. Stydím se za každou jizvu a její význam. Mlčky dopiji sklenici a nechám si znovu nalít.

"Jo, nejspíš by jsme odsud hned vyrazili a tahal by nás od čerta k ďáblu," pronesu trochu unaveně, ale pak se zarazím. Pohlédnu na Michell, jestli si také všimla toho neúmyslného použít jména ďábla. A pak se - poprvé po strašně dlouhé době - upřímně zasměji. Je to sice jen chvilka a rukou si zakrývám ústa, ale je to skutečné. Odmávnu to pak rukou s úsměvem stále na tváři. "Ehm, víš jak jsem to myslela. Udělala jsi dobře. To jsem chtěla říct."

Její nabídka přistýlky je sice lákavá, ale s odmítnutím zavrtím hlavou. O posteli ani neuvažuji.

"Je to tvoje postel, vyspi se klidně v ní ty," odmítnu, ale nedodám, že bych vedle něj nezvládla nejspíš ležet. I když ho Michell mých očích dost polidštila, stále jsem mu neodpustila a stála jsem z něj měla strach.

"Ale kdyby ti to nevadilo, ráda bych si s tebou ještě povídala... Ale předtím... mohla bych tě požádat o něco na psaní? Potřebovala bych poslat jen krátký vzkaz," požádám ji. Pokud Michell souhlasím, rychle napíši prostý vzkaz úhledným písmem:

Drazí rodiče,

je nevyhnutelné, abych se dnes zdržela mimo domov po celou noc. Jsem v pořádku, nemějte obavy. Plním naše závazky, ovšem dbám i na dobré jméno rodiny.

Vaše Ophélie

Pokud mi rovnou sežene i doručovatele, zaplatím mu a sdělím tiše adresu. Ne, že bych Michell tolik nevěřila, ale přijde mi to nevhodné, nerušit svými záležitostmi. Když osamíme, opět upiji ze sklenice. Tentokrát velmi opatrně. Opřu se o opěradlo a pohlédnu na Michell.

"Michell, co víš o těch, co ovládají Luciana. A tedy... vlastně těch, co nás mají v hrsti?" zeptám se vážně.

”Ale mně to vadí… rád bych ti pomohl, ale nevím jak...” Pronesu zoufale a dlouze si povzdechnu.
”Kéž bych mohl nějak vrátit čas… jenže nic takového není v moji moci.” Nejspíš bychom se pak díky tomu nesetkali a nebyl by nikdo, kdo by mi zachránil život. Na druhou stranu, pokud by to byla cena za to, že by byla šťastná a měla spokojený život, byl bych ochoten ji podstoupit. Smrti se nebojím, nikdy jsem se jí nebál. Byly chvíle, kdy jsem po ní toužil.
Momentálně si sice po dlouhé době užívám víc toho, že jsem naživu, ale mám takový zvláštní pocit že v tom bude mít prsty někdo další.

Ta myšlenka se zdála být tak jednoduchá. Ovšem nebyl jsem si jist, jestli to myslela opravdu vážně nebo se nás oba pokusila uchlácholit a teprve uvidíme jestli to tak skutečně je.
”Dobře.” Vyslovil jsme pouze a dopil svůj čaj, dojedl příděl. Umyl jsem ještě hrníčky a poté ulehl na své místo, otočen k ní zády. Opravdu to netrvalo moc dlouho než jsem poměrným vyčerpáním z cesty usnul.