Andor.cz - Dračí doupě online

Ráno jsem se probudil jako první. Ležel jsem stále ve stejné poloze jako jsem usínal, takže se mi podařilo zalehnout si ruku. Chtěl jsem se proto otočit, najednou mi však v polovině pohybu došly události předchozího večera a hlavně fakt že vedle mně leží Shae. Sakra… ta její prosba… málem bych na ní zapomněl. Jelikož jsem jí dal slib a nehodlal jej porušit, rozhodl jsem tedy pro jinou věc a to opatrně vylézt z teplého lůžka.
Byla nehorázná kosa. Okamžitě mě probrala. Ani jsem si nemusel dát kávu. Ze zbylých větviček, kterých opravdu nebylo málo, jsem po neskutečně zdlouhavém přemlouvání přivedl k životu chabý plamínek. Bylo mi jasné, že dlouho nevydrží. Na druhou stranu jsem jej potřeboval akorát na ohřátí jídla a udělání kávy. Potřebujeme se pořádně najíst, posilnit se, abychom byli připraveni k další cestě. Tentokrát udělám všechno proto, abych ji nemusel takto mučit a dostanu nás před setměním do chatky. I kdybych měl vzít Shae její věci nebo jí dokonce nosit.
Byl jsem naprosto odhodlaný to udělat a to mně hnalo dál.

Když se probudila, zrovna jsem se snažil protáhnout si ruku na které jsem celou dobu spal. Naštěstí jsem si lehl tak, že jsem nespal na té, co byla předtím zlomená. Aspoň v něčem jsem byl rozumný.
”Ránko. Za chvíli bude káva a jídlo.” Pronesu a vykouzlím na své tváři úsměv.

odkaz

Věřím, že jeho smutek z neschopnosti mi pomoci, je skutečný. Je mi ho líto, protože to není jeho břímě, co by měl nést. Vím, že jich má sám víc než dost. Pokusím se na něj usmát.

"Stačí, že pro mě máš pochopení a snažíš se mi vyjít vstříc..." ujistím jej. A když zmíní vrácení v čase, zavrtím jenom hlavou. "Co se stalo, stalo se. Minulost nemůžeme změnit a budoucnost je nejistá. Jediné, co skutečně můžeme ovlivnit je současnost. A věř mi, že ty teď děláš víc než bych po komkoliv mohla chtít. Takže se tím netrap. Stačí, že se tím trápím já. Vážně. Krisi. Budu v pohodě." A s tím se pokusím aspoň potvrdit má slova dotekem. Ale protože já mám pořád rozjitřené pocity a Kris taky se nezdá úplně stavěný na dotyky, tak do jeho nohy ťuknu tou svojí.

Je to pořád spíše moje přání, ale hodlám se tvářit statečně a pokusím se bojovat se svými novými pudy. Musím. Nejen kvůli tomu, že je to můj první krok k zlepšení se, ale hlavně proto, že pokud nezůstaneme přes noc v teple, umrzneme. A k čemu by pak všechna ta námaha byla? Ne, slíbila jsem mu jednou, že se mnou může počítat a já ho nehodlám jen tak zradit. Ať už to věděl, že si nejsem jistá v kramflecích, a nebo ne, nerozebíral to dál a já mu za to byla vděčná. Nepotřebovala jsem pochyby ještě někoho dalšího. Vlezla jsem si pod přikrývky až po něm. Striktně jsem se k němu otočila zády a pak se nadzvedla, abych si mohla lehnout k němu. V jednu chvíli se tak naše záda dotkla. Zavřela jsem oči a zůstala nehybně ležet.

Je to jen člověk. Není to on. Je to Kris. Ty znáš Krise, dlužíš mu hodně. A on se teď snaží, i když bude možná mít o to víc bolestivé ráno kvůli proleženinám. On dluží nám a my jemu. A navíc... tak hezky hřeje. Je to jen tělo. Přátelské tělo. To zvládneš, Shae. Nešlo mi dlouho usnout. Na tváři se mi však objevilo mírné pobavení, když jsem si uvědomila, že Kris už je v říši snů. Nevadilo mu spát vedle mě. Nic po mně nechtěl. Jen usnout. A tak jsem se přinutila poddat únavě z cesty. Opřela jsem se zády i zadkem o svého souputníka a pevně zavřela oči. Byl čas jít spát...

odkaz

"Je pravda, že vypadá teď nejvíc jako obyčejný člověk, než kdykoliv jindy," připustím polohlasně a spustím pohled z Michell a podívám se na postel, ve které se pomalu zotavuje Lucian. Opřu si prsty ruky o tvář a v zamyšleném gestu si prsty zaťukám o kůži. Jak musely být její city silné, aby tohle mohla říct, ale přitom být ochotná ho kdykoliv zase spravit. Opětuji si pohled, zkoumám ji, ale nenacházím v něm nic víc než jen nepříjemnou mrazivou pravdu. Voda, ve které jsem sotva našla pevnou zem pod nohama, se najednou rozbouřila a hrozila, že mě vezme do hlubin, kde se určitě utopím.

Tak proto hledá tu zbraň. Chce se z toho celého vymanit. Měla bych jí o tom říct? Určitě jej nezradí... napadne mne, ale pak pohlédnu opět na tu postel a já vím, že to Michell nesmím říct. Nevěř nikomu a nezatahuj do toho víc lidí, než je absolutně možné.

Nelíbí se mi představa, že by to mě Lucian a nebo Michell viděli. Nechci, aby se vědělo o těch věcech, co v sobě dusím a skrývám. Stydím se za každou jizvu a její význam. Mlčky dopiji sklenici a nechám si znovu nalít.

"Jo, nejspíš by jsme odsud hned vyrazili a tahal by nás od čerta k ďáblu," pronesu trochu unaveně, ale pak se zarazím. Pohlédnu na Michell, jestli si také všimla toho neúmyslného použít jména ďábla. A pak se - poprvé po strašně dlouhé době - upřímně zasměji. Je to sice jen chvilka a rukou si zakrývám ústa, ale je to skutečné. Odmávnu to pak rukou s úsměvem stále na tváři. "Ehm, víš jak jsem to myslela. Udělala jsi dobře. To jsem chtěla říct."

Její nabídka přistýlky je sice lákavá, ale s odmítnutím zavrtím hlavou. O posteli ani neuvažuji.

"Je to tvoje postel, vyspi se klidně v ní ty," odmítnu, ale nedodám, že bych vedle něj nezvládla nejspíš ležet. I když ho Michell mých očích dost polidštila, stále jsem mu neodpustila a stála jsem z něj měla strach.

"Ale kdyby ti to nevadilo, ráda bych si s tebou ještě povídala... Ale předtím... mohla bych tě požádat o něco na psaní? Potřebovala bych poslat jen krátký vzkaz," požádám ji. Pokud Michell souhlasím, rychle napíši prostý vzkaz úhledným písmem:

Drazí rodiče,

je nevyhnutelné, abych se dnes zdržela mimo domov po celou noc. Jsem v pořádku, nemějte obavy. Plním naše závazky, ovšem dbám i na dobré jméno rodiny.

Vaše Ophélie

Pokud mi rovnou sežene i doručovatele, zaplatím mu a sdělím tiše adresu. Ne, že bych Michell tolik nevěřila, ale přijde mi to nevhodné, nerušit svými záležitostmi. Když osamíme, opět upiji ze sklenice. Tentokrát velmi opatrně. Opřu se o opěradlo a pohlédnu na Michell.

"Michell, co víš o těch, co ovládají Luciana. A tedy... vlastně těch, co nás mají v hrsti?" zeptám se vážně.

”Ale mně to vadí… rád bych ti pomohl, ale nevím jak...” Pronesu zoufale a dlouze si povzdechnu.
”Kéž bych mohl nějak vrátit čas… jenže nic takového není v moji moci.” Nejspíš bychom se pak díky tomu nesetkali a nebyl by nikdo, kdo by mi zachránil život. Na druhou stranu, pokud by to byla cena za to, že by byla šťastná a měla spokojený život, byl bych ochoten ji podstoupit. Smrti se nebojím, nikdy jsem se jí nebál. Byly chvíle, kdy jsem po ní toužil.
Momentálně si sice po dlouhé době užívám víc toho, že jsem naživu, ale mám takový zvláštní pocit že v tom bude mít prsty někdo další.

Ta myšlenka se zdála být tak jednoduchá. Ovšem nebyl jsem si jist, jestli to myslela opravdu vážně nebo se nás oba pokusila uchlácholit a teprve uvidíme jestli to tak skutečně je.
”Dobře.” Vyslovil jsme pouze a dopil svůj čaj, dojedl příděl. Umyl jsem ještě hrníčky a poté ulehl na své místo, otočen k ní zády. Opravdu to netrvalo moc dlouho než jsem poměrným vyčerpáním z cesty usnul.

"Oh drahá, já se za něj ale nepřimlouvám. Je to jeden z nejhorších lidí, co znám. Jenže je to člověk. Leží tady zraněný v bezvědomí. Já se tu snažím vysvětlit, že ač o sobě tvrdí že je Ďábel, tak jim není. Oni ho z něj udělali. Mnohem mocnější a svatouškovití lidé." Pokusí se ti vysvětlit, jak to myslí a vrtí přitom hlavou. Jako kdyby to bylo to poslední, co by měla v úmyslu udělat. Přeci jen to jak na něj házela ty pohledy mluví za své.

"Dokud tu budou oni, tak nikdo se skutečně nevykoupí. Tohle mi věř. Možná se to bude na oko zdát, ale nakonec tě dostanou… tak proč se vlastně snažit." Odpoví ti s upřeným pohledem do očí a ty cítíš, že mluví pravdu.

"Drahá, on tě neohrozí. On není ten koho by ses opravdu měla bát. Nemluvě o tom, že z tebe vycítil, že jsi také poznamenána bolestí. Stejně jako on. Stejně jako já. Máme to vepsané v očích a je jedno, jak moc na sebe hodíš propracovanou masku. Když víš, co hledáš, najdeš to." Šeptne tiše s pohledem na jeho lůžko.
"Navíc se probere až ráno. Trošku jsem dovolila jeho tělu odpočívat, protože on by ho zanedbával a moje práce by byla zbytečná." S tím dopije druhou skleničku a nalije si další. V případě, že bys také chtěla doplnit tekutiny, nalije ti také.
"Kdybys chtěla, tak ti tu můžu připravit přistýlku nebo si můžeš lehnout vedle něj na druhou polovinu postele. Ovšem pokud nejsi unavená, můžeme pokračovat v rozhovoru." Navrhne ti přátelsky a lehce se usměje.

Další střípek z Kristopherova smutného životě mne opět zarmoutí. Zní to jako neskutečně osamělá a bolestivá cesta. Poučky, které Kris používá, jsou přesně jako ty, které jsem slýchala od otce. Máš dělat, to co je potřeba. Každý máme své povinnosti a nikdo se neptá, zda je chceš plnit. Jak mohl svět fungovat, když všichni v sobě pohřbívali to, co je trápí, a fungovali jen jako skořápky lidí, kterými měli být? Jak křehká byla pak celá společnost a všechno co známe, pokud je toto základ všech?

Jen občas se krátce napiji čaje, jinak nehnutě sedím a dívám se na něj, když vypráví. Doufala jsem v naprosto jinou odpověď. Nějakou zkratku, radu, že všechno se zlepší, když se na to upneš, že se člověk vyléčí... Ale... Jeho slova mě touto vírou vůbec nenaplňovala.

Potřeboval jsem fungovat a nebyl čas na city. Jeho slova ve mě rezonovala. Nechtěla jsem si raději ani představovat, co se pod těmi slovy skrývá. Nechtěla jsem si připouštět, že Kris udělal nějaké nečestné věci. Ne, teď jsem potřebovala věřit v dobrého Krise a nic víc.

"To mě mrzí, Krisi. Promiň... A neomlouvej se, byla to upřímná odpověď," odvětím mdle a pomalu se napiji čaje. Chvíli mlčím a koukám se do plamenů. Donutím se vzít si zbytek sušeného masa a pomalu jej znovu ujídat. Nevím, zda jsem víc zdržovala, nebo jsem byla prostě unavená, že i tohle mi přišlo namáhavé.

"Myslím, že když k sobě budeme zády, tak to zvládnu v pohodě," řeknu po chvilce a upiji z čaje. Krátce na něj pohlédnu.

Stejně nemám na výběr. Prostě se kouknu a dneska to nějak vydržím. Nenechám tě v tomhle pekle samotného. A jestli to je nutné... Tak to zvládnu.

"I tak. City si nevybírají," řeknu klidně a dívám se na ni. „Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská.“ Cituji slavný citát a pokrčím rameny. Pak se na ni krátce pousměji a mrknu. Natáhnu opět z cigarety a je mi líto, že mi i tato dochází. Ne, že bych nemohla požádat o další, ale přijde mi, že stejně jako délka cigarety, i naše konverzace bude muset jednou skončit. Ale já si pro tuhle chvíli - i s maskou na neznámém místě a při čekání na návrat Ďábla - jsem si připadala dobře. Pohledem pravidelně zalétnu k Lucianovi v posteli, abych se ujistila, že ten je ... no tak v pořádku, jak může být.

"Děkuji, to je milé, že to říkáš," pousměji se. Bylo opravdu příjemné bavit se s někým, kdo mě neustále neshazoval, neutahoval si ze mě, nebo mi nevyhrožoval.

Pomalu upiji ze sklenice a postavím ji nakonec na stolek, kousek od sebe, když poslouchám její vyprávění o jejím životě. Je to příběh, co mě vlastně nepřekvapí. Lucian uviděl příležitost a chopil se jí. Našel vhodnou investici a tu si chránil. V duchu v tom nevidím žádné odstíny šedé, ale opět jen černo bílý obraz na němž převažuje černá. Zostuzeně sklopím zrak, když začne mluvit o lidech, co se tváří jako svatí, ale přitom skrytě dělají nehorázné věci. Típnu cigaretu do popelníku a rychle vyfouknu kouř bez požitku.

"Byla by z tebe i dobrá dohazovačka. Hezky se umíš za lidi přimlouvat, ale zatím jsi mi pořád víc sympatická ty než on," pousměji se za ní, když se rychle vrátím do bezpečí své masky. Pohlédnu krátce opět k jeho posteli.

"Máš vůbec šanci se někdy kompletně vykoupit, a nebo plánuješ tady zůstat?" zeptám se pak s opravdovým zájmem a pohlédnu opět na ni.

"Michell, vážně si myslíš, že mě teď neohrozí to, že toho o něm vím víc? Že jsem potkala tebe? Jeho velké důvěrné tajemství?" položím ji otázku, která mě také trápí.

Její otázka mně zaskočí, ale je naprosto na místě. Chvíli mlčím a pozoruji oheň. Snažím se nad tím přemýšlet. Cítím, že by jí moje odpověď mohla nějakým způsobem pomoct, protože by se jinak neptala.
”Dlouho dobu jsem byl vojákem. Voják necítí bolest, nemá pořádné pocity. Je oddaný své zemi, kterou bude chránit tělem i duší…” Začnu pomalu s odpovědí. Vybaví se mi přitom vzpomínky na začátky, kdy to celé bylo pro mně neskutečně těžké.
”Ze začátku to bylo opravdu náročné. Hlavně převlékání. Měl jsem z toho neskutečnou hrůzu. Ale uzavřel jsem to v sobě. Byl jsem přece voják a tohle jsem si nemohl dovolit cítit.” S tím se pokusím nepříjemnou pachuť, kterou jsem cítil v ústech, spláchnout čajem. Div si neopařím rty.
”S doteky to bylo horší. Když mi někdo položil ruku na rameno, tak jsem s sebou kolikrát cukl…” Pohlédnu na ní.
”Jenže byla to slabost a já si to nemohl dovolit. Takže jsem vůči tomu obrnil. Nic jiného mi nezbývalo.” Povzdechnu. Nejsem schopen to lépe popsat.
”Byla to otázka přežití. Musel jsem se přizpůsobit. Potřeboval jsem fungovat a nebyl čas na city.” Pokrčím rameny a zavrtím hlavou.
”Omlouvám se. Rád bych ti dal lepší vysvětlení, ale pravdou je, že jsi první osoba, která se mně na to ptá a já se nad tím nikdy pořádně nepozastavoval.”

Polknu, když opět začne mluvit. Krátce se na něj podívám, ale raději stočím pohled k ohni. Mlčky přikývnu na jeho slova. Vnímám ho, ale nemám sílu na něj reagovat slovy. Bylo to velkou sousto, co jsem si musela rozkousat, než jsem ho zvládla polknout.

"Já ti věřím," hlesnu tiše, když si přisedne se sněhem v kastrůlku, aby připravil pro nás čaj. Semknu rty a pokrčím rameny. Jak vysvětlit, že sice mu věřím, že mi nechce ublížit, ale zároveň je to pro mě naprosto nesnesitelná představa? Netušila jsem, jak to popsat sobě, natož někomu jinému. Mechanicky jsem si od něj převzala jídlo, ale měla jsem pramalou chuť na cokoliv. Ale věděla jsem, že když se nenajím, nebudu mít zítra ráno energii. Sušené maso se mi těžko polykalo a suchary mi přišly kompletně bez chuti, jako kdybych se snažila jíst piliny.

"Díky," řeknu, když si od něj převezmu hrnek s čajem. Odložím maso i suchary a ohřívám si o hrnek ruky. Pomalu se i napiji, abych se, co nejvíce zahřála.

Možná bych to celé lépe snášela, kdybych v sobě měla nějaký alkohol... Ale ach, ne. To nemůžu. Co kdybych mu pak ublížila?

"Krisi? Můžu se na něco zeptat?" pronesu po nekonečně dlouhé chvíli plné mučivých myšlenek. "Nechci ti nijak ublížit. Ale... chci se zeptat na jednu věc. Pokud ti to bude hodně nepříjemné, tak neodpovídej... Ale... jak ses s tím srovnal, po tom, co sis zažil ty? Jak jsi zvládl nechat kohokoliv dostat se do tvého osobního prostoru? Jak ses naučil nechat někoho se tě... dotýkat?" zeptám se tiše, neboť se bojím, že ta slova mohou být bolestivá, jak pro mne, tak pro něj. A tyto zážitky považuji za temná tajemství nás obou...

”A to i člověka, který kdyby zemřel, tak by se světu vlastně ulevilo?” Zeptá se s povzdechem.
”Moc dobře vím o jeho skutcích. O tom kolik zmařil lidských životů. O tom čeho všeho je schopen… Má na svých rukou spousty krve. ” Dívá se na něj a v jejím hlase je znatelné rozpolcení. Chová k němu vztah, ale uvědomuje si, co je zač a že to není vůbec správné.

”Zapůsobilo to však, tak jak mělo. Takže bych řekla, že to byl vlastně nechtěný úspěch.” Pronese vesele s úsměvem a strasti jako kdyby už nebyly.

”Oh, ty lichotnice. Ještě se budu červenat.” Dá ruku před tvář a zamrká na tebe svýma čokoládovýma očima. Na tváři jí opět spočine úsměv.
”Nicméně… jsi též velmi velmi sympatická.”

”Tak to jsem velice potěšena. Konečně někdo s otevřenou myslí.” S tím upije ze své skleničky.

”Dobře, v tom případě ti velmi ráda povím svůj příběh. Nepocházím odsud, což ti je asi jasné podle mé barvy pleti. Jsem z Nové Země. Sem jsem se dostala, když jsem utíkala před lovci griš. Zhruba před šesti lety. Bohužel jsem neměla dostatek peněz a tak jsem po měsíci přišla o střechu nad hlavou. Jenže lidé se samozřejmě zraní každou chvíli, takže jsem našla hned práci. Avšak byla stále nebezpečná. Čím více používáš svou schopnost, tím na sebe upozorňuješ.” S tím si vezme už třetí cigaretu a zapálí si jí.
”Upozornila jsem na sebe mnohé a mezi ně patřil i tady Lucian. Bohužel i lovci se o mé existenci dozvěděli…” Odmlčí se a otřese se. ”Zkráceně kdyby nebylo Luciana a toho, že mi dal práci tady, kde jsem pod jeho ochranou a jenom hlupák by si dovolil ublížit někomu, kdo patří k samotnému Ďáblovi.” Vydechne kouř.
”Nejsem nejsvatější. Udělala jsem spoustu chyb. Jenže nikdo takový skutečně není. Tohle místo je plné špatných lidi a někteří si hrají a myslí o sobě, že svatí jsou. Udělají tu špatné věci a pak jdou za svou rodinou a tváří se nevinně.” V jejím hlase slyšíš pohrdání.
”Má drahá, neexistují pouze černé a bílé barvy, je spousta odstínů šedé.”