Andor.cz - Dračí doupě online

"Oh drahá, já se za něj ale nepřimlouvám. Je to jeden z nejhorších lidí, co znám. Jenže je to člověk. Leží tady zraněný v bezvědomí. Já se tu snažím vysvětlit, že ač o sobě tvrdí že je Ďábel, tak jim není. Oni ho z něj udělali. Mnohem mocnější a svatouškovití lidé." Pokusí se ti vysvětlit, jak to myslí a vrtí přitom hlavou. Jako kdyby to bylo to poslední, co by měla v úmyslu udělat. Přeci jen to jak na něj házela ty pohledy mluví za své.

"Dokud tu budou oni, tak nikdo se skutečně nevykoupí. Tohle mi věř. Možná se to bude na oko zdát, ale nakonec tě dostanou… tak proč se vlastně snažit." Odpoví ti s upřeným pohledem do očí a ty cítíš, že mluví pravdu.

"Drahá, on tě neohrozí. On není ten koho by ses opravdu měla bát. Nemluvě o tom, že z tebe vycítil, že jsi také poznamenána bolestí. Stejně jako on. Stejně jako já. Máme to vepsané v očích a je jedno, jak moc na sebe hodíš propracovanou masku. Když víš, co hledáš, najdeš to." Šeptne tiše s pohledem na jeho lůžko.
"Navíc se probere až ráno. Trošku jsem dovolila jeho tělu odpočívat, protože on by ho zanedbával a moje práce by byla zbytečná." S tím dopije druhou skleničku a nalije si další. V případě, že bys také chtěla doplnit tekutiny, nalije ti také.
"Kdybys chtěla, tak ti tu můžu připravit přistýlku nebo si můžeš lehnout vedle něj na druhou polovinu postele. Ovšem pokud nejsi unavená, můžeme pokračovat v rozhovoru." Navrhne ti přátelsky a lehce se usměje.

Další střípek z Kristopherova smutného životě mne opět zarmoutí. Zní to jako neskutečně osamělá a bolestivá cesta. Poučky, které Kris používá, jsou přesně jako ty, které jsem slýchala od otce. Máš dělat, to co je potřeba. Každý máme své povinnosti a nikdo se neptá, zda je chceš plnit. Jak mohl svět fungovat, když všichni v sobě pohřbívali to, co je trápí, a fungovali jen jako skořápky lidí, kterými měli být? Jak křehká byla pak celá společnost a všechno co známe, pokud je toto základ všech?

Jen občas se krátce napiji čaje, jinak nehnutě sedím a dívám se na něj, když vypráví. Doufala jsem v naprosto jinou odpověď. Nějakou zkratku, radu, že všechno se zlepší, když se na to upneš, že se člověk vyléčí... Ale... Jeho slova mě touto vírou vůbec nenaplňovala.

Potřeboval jsem fungovat a nebyl čas na city. Jeho slova ve mě rezonovala. Nechtěla jsem si raději ani představovat, co se pod těmi slovy skrývá. Nechtěla jsem si připouštět, že Kris udělal nějaké nečestné věci. Ne, teď jsem potřebovala věřit v dobrého Krise a nic víc.

"To mě mrzí, Krisi. Promiň... A neomlouvej se, byla to upřímná odpověď," odvětím mdle a pomalu se napiji čaje. Chvíli mlčím a koukám se do plamenů. Donutím se vzít si zbytek sušeného masa a pomalu jej znovu ujídat. Nevím, zda jsem víc zdržovala, nebo jsem byla prostě unavená, že i tohle mi přišlo namáhavé.

"Myslím, že když k sobě budeme zády, tak to zvládnu v pohodě," řeknu po chvilce a upiji z čaje. Krátce na něj pohlédnu.

Stejně nemám na výběr. Prostě se kouknu a dneska to nějak vydržím. Nenechám tě v tomhle pekle samotného. A jestli to je nutné... Tak to zvládnu.

"I tak. City si nevybírají," řeknu klidně a dívám se na ni. „Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská.“ Cituji slavný citát a pokrčím rameny. Pak se na ni krátce pousměji a mrknu. Natáhnu opět z cigarety a je mi líto, že mi i tato dochází. Ne, že bych nemohla požádat o další, ale přijde mi, že stejně jako délka cigarety, i naše konverzace bude muset jednou skončit. Ale já si pro tuhle chvíli - i s maskou na neznámém místě a při čekání na návrat Ďábla - jsem si připadala dobře. Pohledem pravidelně zalétnu k Lucianovi v posteli, abych se ujistila, že ten je ... no tak v pořádku, jak může být.

"Děkuji, to je milé, že to říkáš," pousměji se. Bylo opravdu příjemné bavit se s někým, kdo mě neustále neshazoval, neutahoval si ze mě, nebo mi nevyhrožoval.

Pomalu upiji ze sklenice a postavím ji nakonec na stolek, kousek od sebe, když poslouchám její vyprávění o jejím životě. Je to příběh, co mě vlastně nepřekvapí. Lucian uviděl příležitost a chopil se jí. Našel vhodnou investici a tu si chránil. V duchu v tom nevidím žádné odstíny šedé, ale opět jen černo bílý obraz na němž převažuje černá. Zostuzeně sklopím zrak, když začne mluvit o lidech, co se tváří jako svatí, ale přitom skrytě dělají nehorázné věci. Típnu cigaretu do popelníku a rychle vyfouknu kouř bez požitku.

"Byla by z tebe i dobrá dohazovačka. Hezky se umíš za lidi přimlouvat, ale zatím jsi mi pořád víc sympatická ty než on," pousměji se za ní, když se rychle vrátím do bezpečí své masky. Pohlédnu krátce opět k jeho posteli.

"Máš vůbec šanci se někdy kompletně vykoupit, a nebo plánuješ tady zůstat?" zeptám se pak s opravdovým zájmem a pohlédnu opět na ni.

"Michell, vážně si myslíš, že mě teď neohrozí to, že toho o něm vím víc? Že jsem potkala tebe? Jeho velké důvěrné tajemství?" položím ji otázku, která mě také trápí.

Její otázka mně zaskočí, ale je naprosto na místě. Chvíli mlčím a pozoruji oheň. Snažím se nad tím přemýšlet. Cítím, že by jí moje odpověď mohla nějakým způsobem pomoct, protože by se jinak neptala.
”Dlouho dobu jsem byl vojákem. Voják necítí bolest, nemá pořádné pocity. Je oddaný své zemi, kterou bude chránit tělem i duší…” Začnu pomalu s odpovědí. Vybaví se mi přitom vzpomínky na začátky, kdy to celé bylo pro mně neskutečně těžké.
”Ze začátku to bylo opravdu náročné. Hlavně převlékání. Měl jsem z toho neskutečnou hrůzu. Ale uzavřel jsem to v sobě. Byl jsem přece voják a tohle jsem si nemohl dovolit cítit.” S tím se pokusím nepříjemnou pachuť, kterou jsem cítil v ústech, spláchnout čajem. Div si neopařím rty.
”S doteky to bylo horší. Když mi někdo položil ruku na rameno, tak jsem s sebou kolikrát cukl…” Pohlédnu na ní.
”Jenže byla to slabost a já si to nemohl dovolit. Takže jsem vůči tomu obrnil. Nic jiného mi nezbývalo.” Povzdechnu. Nejsem schopen to lépe popsat.
”Byla to otázka přežití. Musel jsem se přizpůsobit. Potřeboval jsem fungovat a nebyl čas na city.” Pokrčím rameny a zavrtím hlavou.
”Omlouvám se. Rád bych ti dal lepší vysvětlení, ale pravdou je, že jsi první osoba, která se mně na to ptá a já se nad tím nikdy pořádně nepozastavoval.”

Polknu, když opět začne mluvit. Krátce se na něj podívám, ale raději stočím pohled k ohni. Mlčky přikývnu na jeho slova. Vnímám ho, ale nemám sílu na něj reagovat slovy. Bylo to velkou sousto, co jsem si musela rozkousat, než jsem ho zvládla polknout.

"Já ti věřím," hlesnu tiše, když si přisedne se sněhem v kastrůlku, aby připravil pro nás čaj. Semknu rty a pokrčím rameny. Jak vysvětlit, že sice mu věřím, že mi nechce ublížit, ale zároveň je to pro mě naprosto nesnesitelná představa? Netušila jsem, jak to popsat sobě, natož někomu jinému. Mechanicky jsem si od něj převzala jídlo, ale měla jsem pramalou chuť na cokoliv. Ale věděla jsem, že když se nenajím, nebudu mít zítra ráno energii. Sušené maso se mi těžko polykalo a suchary mi přišly kompletně bez chuti, jako kdybych se snažila jíst piliny.

"Díky," řeknu, když si od něj převezmu hrnek s čajem. Odložím maso i suchary a ohřívám si o hrnek ruky. Pomalu se i napiji, abych se, co nejvíce zahřála.

Možná bych to celé lépe snášela, kdybych v sobě měla nějaký alkohol... Ale ach, ne. To nemůžu. Co kdybych mu pak ublížila?

"Krisi? Můžu se na něco zeptat?" pronesu po nekonečně dlouhé chvíli plné mučivých myšlenek. "Nechci ti nijak ublížit. Ale... chci se zeptat na jednu věc. Pokud ti to bude hodně nepříjemné, tak neodpovídej... Ale... jak ses s tím srovnal, po tom, co sis zažil ty? Jak jsi zvládl nechat kohokoliv dostat se do tvého osobního prostoru? Jak ses naučil nechat někoho se tě... dotýkat?" zeptám se tiše, neboť se bojím, že ta slova mohou být bolestivá, jak pro mne, tak pro něj. A tyto zážitky považuji za temná tajemství nás obou...

”A to i člověka, který kdyby zemřel, tak by se světu vlastně ulevilo?” Zeptá se s povzdechem.
”Moc dobře vím o jeho skutcích. O tom kolik zmařil lidských životů. O tom čeho všeho je schopen… Má na svých rukou spousty krve. ” Dívá se na něj a v jejím hlase je znatelné rozpolcení. Chová k němu vztah, ale uvědomuje si, co je zač a že to není vůbec správné.

”Zapůsobilo to však, tak jak mělo. Takže bych řekla, že to byl vlastně nechtěný úspěch.” Pronese vesele s úsměvem a strasti jako kdyby už nebyly.

”Oh, ty lichotnice. Ještě se budu červenat.” Dá ruku před tvář a zamrká na tebe svýma čokoládovýma očima. Na tváři jí opět spočine úsměv.
”Nicméně… jsi též velmi velmi sympatická.”

”Tak to jsem velice potěšena. Konečně někdo s otevřenou myslí.” S tím upije ze své skleničky.

”Dobře, v tom případě ti velmi ráda povím svůj příběh. Nepocházím odsud, což ti je asi jasné podle mé barvy pleti. Jsem z Nové Země. Sem jsem se dostala, když jsem utíkala před lovci griš. Zhruba před šesti lety. Bohužel jsem neměla dostatek peněz a tak jsem po měsíci přišla o střechu nad hlavou. Jenže lidé se samozřejmě zraní každou chvíli, takže jsem našla hned práci. Avšak byla stále nebezpečná. Čím více používáš svou schopnost, tím na sebe upozorňuješ.” S tím si vezme už třetí cigaretu a zapálí si jí.
”Upozornila jsem na sebe mnohé a mezi ně patřil i tady Lucian. Bohužel i lovci se o mé existenci dozvěděli…” Odmlčí se a otřese se. ”Zkráceně kdyby nebylo Luciana a toho, že mi dal práci tady, kde jsem pod jeho ochranou a jenom hlupák by si dovolil ublížit někomu, kdo patří k samotnému Ďáblovi.” Vydechne kouř.
”Nejsem nejsvatější. Udělala jsem spoustu chyb. Jenže nikdo takový skutečně není. Tohle místo je plné špatných lidi a někteří si hrají a myslí o sobě, že svatí jsou. Udělají tu špatné věci a pak jdou za svou rodinou a tváří se nevinně.” V jejím hlase slyšíš pohrdání.
”Má drahá, neexistují pouze černé a bílé barvy, je spousta odstínů šedé.”

Všiml jsem si jejího zoufalství, jak v jejím hlase tak vepsaném ve tváři. Lámalo mi to srdce, že jsem něco takového po ní chtěl, i když se v našem případě jednalo o přežití. Potřebovali jsme být u sebe.
”Budu jen u tebe ležet. Budu se snažit se tě ani nedotknout.” Slíbím ji a myslím to smrtelně vážně. Udělám všechno proto, abych svůj slib dodržel. Je mi jedno, že budu ležet v jedné poloze. Prostě to zvládnu. Kvůli ní to zvládnu.
”Ode mně ti nic nehrozí… Já… opravdu bych něco takového po tobě nechtěl, kdyby to opravdu nebylo nezbytně potřebné.” Pohlédnu na ní, mezitím co pokračuji v přípravě našich lůžek. Když jsem s tím hotov, naberu sníh do kastrůlku, který dám k ohni, abych nám udělal čaj na zahřátí.
”Vím, že teď po tobě chci opravdu moc, ale věř mi prosím.” Rozdělím oběma porci sušeného masa a kus sucharů. Včerejší večeři si dáme až ráno, abychom měli dostatek energie. Podám ji její příděl a sám se zakousnu do svého. Uvařenou vodou zaliji čaj, který následně rozdělím do dvou pohárku. Všechno jí podám a sednu si k ohni k ní. Dopřávám jí však potřebnou vzdálenost.
Ležení máme hotové a díky kůži medvěda máme i vrstvu navíc, což je naprosto skvělé.
Teplý čaj je opravdu úžasný. Líbí se mi, jak mně vnitřně zahřívá. A já aspoň trochu rozmrzám.
Snažím se jí dopřát čas na to se uklidnit a psychicky se na to celé připravit. Vůbec jí to nemám za zlé.

Velmi pochybuji o tom, že měl volbu, když omdlel přede mnou. Z toho, co jsem viděla, byl na pokraji svých sil. A nebo možná věděl, že prostě potřeboval pomoct, nebo mě chtěl otestovat...

A nebo nechtěl být sám...?

Vzpomenu si na jeho vyděšený výraz, když mu došlo, že bude muset záviset na někom jiném, že bude bezbranný. Váha jeho slov o víře ve mne byla téměř hmatatelná. Společně s jejími slovy se mi začal skládat obrázek o Lucianovi, který možná dal šanci mladé bezvýznamné herečce právě proto, že podvědomě doufal, že by v ní mohl najít přítele. Možná si to sám nepřipouštěl, možná to bylo spíše o tom, že mu její tvář přišla jenom líbezná, a nebo to bylo proto, že sám se cítil být hercem.

Možná proto se mu tak líbila hra v tom vetešnictví, protože někdo chtěl, aby myslel na sebe, aby měl dárek sám pro sebe?

Když jsem si odmyslela všechny ty hrůzy, co dělal on sám, měl Lucian dost smutný příběh. Upiji raději ze skleničky, abych si tuto představu vyhnala z hlavy. Bylo nebezpečné o něm přemýšlet jako o někom jen o chlup méně nebezpečném než kým byl Ďábel z Barelu. Nadechla jsem se k tomu, abych protestovala. Michell měla nádhernou pleť, za kterou by mnoha žen dala cokoliv, její ženské vystupování jí dávalo víc ženskosti, než jsem viděla u mnohých dam. Ale tušila jsem, že i kdybych to řekla, tak to nic na tom skutečném pocitu nezmění. A tak jsem místo toho pouze řekla:

"Máš pravdu, pojďme změnit téma," pronesu a potáhnu k cigarety. Opětuji ji mírný úsměv. Všímám se smutku v jejích očích a namlouvám si, že je to známka toho, že tu na mne nic nehraje, že není až tak dobrá herečka, aby to všechno byla jen lež.

"Nemyslím si, že je sobecké někoho udržovat při životě, protože ti na něm záleží," poznamenám a usměji se na ni přes kouř zatímco pozoruji, jak se s emocemi vepsanými ve tváři dívá na jejího Luciana. Neposmívám se jí, jen konstatuji očividné. Hořkosladký cit, jež k němu cítí je nejspíše velmi intenzivní. A já si říkám, jestli je to výhra nebo naopak prohra, mít pro někoho tak silné city.

"Tím se vůbec netrap," odmávnu ladně rukou její omluvy, že mi nedala nic na očištění. Já si vlastně až doteď neuvědomovala, že na tváři nějakou krev mám. Když mi vše podá, poděkuji a s hrůzou si uvědomím s čím na obličeji jsem chodila po městě. I paruka neseděla úplně tak, jak bych si představovala. "Ach, už se nedivím, že kočí poslechl na slovo, když jsem mu řekla, kam jedeme." Vezmu si do ruky navlhčení kapesník a začnu si otírat stopy krve na obličeji. Když skončím s tím, upravím si trochu paruku, aby mi lépe seděla a nakonec si pečlivě umyji ruce, aby na nich už nebyly ani zbytky krve. Ty jsem si sice jako jediné myla, ale i tak jsem měla pocit, že se voda poté o odstín zkalila.

Pobaveně se usměji na její imitaci strachu. Bylo opravdu snadné zapomenout s ní na celý ten nepříjemný svět venku za dveřmi jejího pokoje. Cítila jsem, jak je mi proti mému lepšímu úsudku čím dál tím sympatičtější.

"Tomu se mi snadno věří, jsi naprosto unikátní, to mohu potvrdit. Jen málokdo umí udělat takový silný sympatický první dojem," rozhodnu se jí složit relativně upřímný kompliment a na její počet dopiji sklenici. Nechám si od ní nalít opět sklenici, ale i tentokrát se dívám, jak ji nalévá. Opřu se o opěradlo a klidně kouřím cigaretu od ní. Přistihla jsem se, že jsem zvědavá, jak tenhle rozhovor bude pokračovat.

"Ráda si udělám úsudek sama," ujistím ji, že se nehodlám řídit povídačkami, co se griš týče. Nebála jsem se jí kvůli jejím schopnostem. Když už nic, tak mi akorát připadala opět o něco zajímavější. Zamyšleně nakloním hlavu ke straně a trochu se předkloním.

"Jsou to zajímavé otázky," pronesu a popotáhnu z cigarety. "Mám spousty otázek, co bych chtěla k nim znám i odpovědi. Ale... zdá se mi, že ty bys mi ráda dala nějaké konkrétní odpovědi. Nenech se pobízet, Michell. Tvůj hlas se poslouchá krásně, ale to ty určitě víš. Umíš neuvěřitelně zaujmout..."

Ta všudypřítomná zima byla vyčerpávající a nepříjemná. Cesta se zdála nekonečná a já klesala rychle na duchu. Téměř jsem ani nevěřila, že jsem kdy mohla být zahřátá a být třeba i spokojená se svým bytím, ne-li téměř šťastná. V určitou chvíli se rozhlédnu kolem a zaostanu kousek za Kristopherem, protože mě popadne děsivá myšlenka.

Co když jsem umřela a tohle je moje peklo?

Ta představa mě zamrazí ještě mnohem víc, než co zvládl skutečný mráz. Nikdy nekončící mučení v podobě trmácení se do zasněžených kopců. Nikde nikdo, jen já a lovec. Možná je tu, aby mi zasadil poslední ránu, až to budu nejméně čekat?

A nebo je tu se mnou uvězněný v tom pekle...?

Hrdlo se mi stáhne zoufalstvím. Ta myšlenka je o tolik horší, protože u něj jsem již viděla, že život jej trestal už předtím. Vzpomenu si na jizvy na jeho těle. Ne, kdyby bylo nebe a peklo, tyhle věci by se neděli. Ne, malým dětem. A i kdyby tohle bylo peklo... nemůžu ho v něm nechat samotného! Rozhodnu se a rychle doženu ztrátu, jež se vytvořila kvůli mým představám. Na nějakou dobu jsem tedy měla motivaci, proč pokračovat v chůzi. I když to bylo jen kvůli tomu, abych jej nenechala v pekle samotného.

"Hm. Myslím, že na nějakou dobu určitě ano. Ale nezvládnu to držet až do noci," odvětím mu po té, co se mi povedou od sebe odlepit zmrzlé rty. Je to sice pro mě náročnější, ale v duchu si přiznám, že je to dobrá záminka pro to, abych tu sílu - aspoň trochu - použila i na sebe. Natáhnu k němu ruku a opatrně sevřu jeho mnohem větší ruku v té své. Tentokrát mu to nevysvětluji, předpokládám, že ví, že je to kvůli kontaktu, aby moje schopnost lépe a snáz fungovala. Cesta ubíhala nyní kupodivu rychleji. Odhaduji, že to bylo proto, že jsem měla na co se soustředit. Upínala jsem vůli k mojí schopnosti a snažila se přimět jeho tělo, aby se zahřálo. Společně s jeho srdcem, jež bilo v rychlejším rytmu námahy a tím, že díky spojeným rukám jsem byla nucena držet jeho krok, byla cesta rychlejší. Ale ani tehdy se mi ta cesta nelíbila.

Tudíž, když pustil mou ruku, aby začal sbírat větve stromků, byla jsem za to ráda a nebyla. Tou dobou jsem už opravdu vyčerpala většinu své energie, ale zároveň jsem ztratila spojení s oním hracím motorem. Abych nezůstala jen tak, tak jsem začala klestí sbírat i já. Držela jsem jej pevněji u těla než jak matka drží svoje novorozeně. Věděla jsem, že ty větve jsou rozdílem mezi večerem bez ohně a s ohněm.

Když jsme došli do jeskyně, hodila jsem na hromádku mou sbírku větviček a ztěžka jsem dosedla na zem. Připadala jsem si jako loutka, které někdo odstřihl všechny vodící nitě. Ruce i nohy byly tak těžké. A jediné, co mě drželo vzhůru byl chlad. Nezvládla jsem si ani rozdělat ležení. Jen jsem tupě zírala na Kristophera a jeho snahu rozdělat oheň. Chvíli jsem měla pocit, že se rozbrečím, když se plamínek ohně neobjevoval. Když byly mé obavy zažehnány a příjemné teplo plamenů se skutečně objevilo, vydechla jsem unaveně úlevou a promnula si obličej. Potřebovala jsem se rozehřát, než jsem se začala hýbat. Vzhlédnu až když na mě promluví. Překvapeně vzhlédnu a zjistím, že on si stihl už připravit ležení. Unavený výraz okamžitě vystřídá vyděšení, které se mi nepodaří zamaskovat v první chvíli.

"Jak těsně u sebe?" vyhrknu a sama vnímám, jak zoufale to zní. Ruce se mi z obličeje přesunou automaticky na paže, abych se objala v obranném gestu. Pohlédla jsem krátce směrem k ústí jeskyně, kde stále vládla zima a poletovaly vločky. Moc dobře jsem si pamatovala, že stromů nebylo cestou příliš a já sama neměla sílu na další kácení stromů.

"Já..." hlesnu, ale nevím, jak dál pokračovat. Představa, že se mě dotýká, mě děsila. Kousnu se bolestivě do spodního rtu, abych se vymanila z těch představ míchaných se vzpomínkami. "Zkusím to. Pokud to je nutné. Zvládnu to." Nezněla jsem zdaleka tak přesvědčivě, abych si to sama věřila. Ale... zbývalo mi něco jiného?

”Ach, drahá. To že si dovolil omdlít před tebou, už něco znamená. Je pro něj opravdu obtížné ukázat takto svou slabost. A něco mi říká, že se toho v poslední době muselo stát ještě víc…” Opět ti věnuje jeden ze svých pátravých pohledů. Jako kdyby se snad snažila z každých tvých gest něco vyčíst.
”Samozřejmě, že jsi konkurencí. Jsi nádherná a jsi opravdová žena.” Poslední slova jsou pronesena s nádechem hořkosti. Je si moc dobře vědoma toho, jak vypadá, i když se snaží to změnit.
Chvíli tak na její tváři vidíš stín smutku, který jako kdyby odmávne rukou.
”Omlouvám se. Nebudeme si to kazit.” Vykouzlí na své tváři úsměv, avšak v jejich očích se smutek stále drží.

”Dobrá, máš pravdu. Vděčí mi za svůj život. Ale co si budeme, dělám to ze sobeckých důvodů, ráda jej udržuji na životě. Něco na něm prostě je. Bylo by mi líto, kdyby jeho život vyhasl.” S tím pohlédne na Luciana, který jí momentálně v bezvědomí leží na posteli. Opět můžeš v její tváři spatřit vřelé city, které k němu zřejmě chová.

Chuť alkoholu, který si od ní dostala je naprosto výborná. Je to příjemně sladké a chutná to po višních. Barva nápoje je rudá. Rudá jako krev.
”Ach… já jsem fakt strašná. Možná by ses chtěla očistit. Máš na čele krvavou šmouhu, hádám si říct, že to bude jeho krev.” S tím se postaví s cigaretou v ruce se přesune k lavoru s vodou do kterého namočí kapesnák. A poté ještě vezme ze stolku zrcadlo. Všechno ti následně podá.

”Ah, chápu. Myslela jsem si to.” Opět se napije a zase přehodí nohu přes nohu.

”Dobrá otázka.” Pronese uznale a vykouzlí na své tváři úsměv.
”Protože jsi doprovod samotného hrůzu nahánějícího Ďábla z Barelu.” Zatváří se naoko vyděšeně a následně se tomu uchechtne.
”Upřímně nevím. Zatím si mi nedala důvod, abych se k tobě chovala špatně. Nejsem jako všichni ostatní.” Dodá ti následně upřímnou odpověď.
”Ach, jsem griša. A samozřejmě je mi naprosto jasné, že něco takového se o nás povídá. Povídají se ještě mnohem horší věci. Něco na nich je pravda a něco ne. Je to na každém jedinci, jak se bude chovat.” S tím dopije svou skleničku a postaví se, aby přešla ke stolku a dolila si. V případě, že bys měla prázdnou skleničku, tak ti ještě nalije.
”Nicméně neměla bys tolik dávat na povídačky. Lidé o tom čemu pořádně nerozumí mnohé napovídají.” Podá ti sklenku a opět se posadí.
”Jsou to opravdu ty otázky, na které bys chtěla znát odpověď?”