Andor.cz - Dračí doupě online

Všiml jsem si jejího zoufalství, jak v jejím hlase tak vepsaném ve tváři. Lámalo mi to srdce, že jsem něco takového po ní chtěl, i když se v našem případě jednalo o přežití. Potřebovali jsme být u sebe.
”Budu jen u tebe ležet. Budu se snažit se tě ani nedotknout.” Slíbím ji a myslím to smrtelně vážně. Udělám všechno proto, abych svůj slib dodržel. Je mi jedno, že budu ležet v jedné poloze. Prostě to zvládnu. Kvůli ní to zvládnu.
”Ode mně ti nic nehrozí… Já… opravdu bych něco takového po tobě nechtěl, kdyby to opravdu nebylo nezbytně potřebné.” Pohlédnu na ní, mezitím co pokračuji v přípravě našich lůžek. Když jsem s tím hotov, naberu sníh do kastrůlku, který dám k ohni, abych nám udělal čaj na zahřátí.
”Vím, že teď po tobě chci opravdu moc, ale věř mi prosím.” Rozdělím oběma porci sušeného masa a kus sucharů. Včerejší večeři si dáme až ráno, abychom měli dostatek energie. Podám ji její příděl a sám se zakousnu do svého. Uvařenou vodou zaliji čaj, který následně rozdělím do dvou pohárku. Všechno jí podám a sednu si k ohni k ní. Dopřávám jí však potřebnou vzdálenost.
Ležení máme hotové a díky kůži medvěda máme i vrstvu navíc, což je naprosto skvělé.
Teplý čaj je opravdu úžasný. Líbí se mi, jak mně vnitřně zahřívá. A já aspoň trochu rozmrzám.
Snažím se jí dopřát čas na to se uklidnit a psychicky se na to celé připravit. Vůbec jí to nemám za zlé.

Velmi pochybuji o tom, že měl volbu, když omdlel přede mnou. Z toho, co jsem viděla, byl na pokraji svých sil. A nebo možná věděl, že prostě potřeboval pomoct, nebo mě chtěl otestovat...

A nebo nechtěl být sám...?

Vzpomenu si na jeho vyděšený výraz, když mu došlo, že bude muset záviset na někom jiném, že bude bezbranný. Váha jeho slov o víře ve mne byla téměř hmatatelná. Společně s jejími slovy se mi začal skládat obrázek o Lucianovi, který možná dal šanci mladé bezvýznamné herečce právě proto, že podvědomě doufal, že by v ní mohl najít přítele. Možná si to sám nepřipouštěl, možná to bylo spíše o tom, že mu její tvář přišla jenom líbezná, a nebo to bylo proto, že sám se cítil být hercem.

Možná proto se mu tak líbila hra v tom vetešnictví, protože někdo chtěl, aby myslel na sebe, aby měl dárek sám pro sebe?

Když jsem si odmyslela všechny ty hrůzy, co dělal on sám, měl Lucian dost smutný příběh. Upiji raději ze skleničky, abych si tuto představu vyhnala z hlavy. Bylo nebezpečné o něm přemýšlet jako o někom jen o chlup méně nebezpečném než kým byl Ďábel z Barelu. Nadechla jsem se k tomu, abych protestovala. Michell měla nádhernou pleť, za kterou by mnoha žen dala cokoliv, její ženské vystupování jí dávalo víc ženskosti, než jsem viděla u mnohých dam. Ale tušila jsem, že i kdybych to řekla, tak to nic na tom skutečném pocitu nezmění. A tak jsem místo toho pouze řekla:

"Máš pravdu, pojďme změnit téma," pronesu a potáhnu k cigarety. Opětuji ji mírný úsměv. Všímám se smutku v jejích očích a namlouvám si, že je to známka toho, že tu na mne nic nehraje, že není až tak dobrá herečka, aby to všechno byla jen lež.

"Nemyslím si, že je sobecké někoho udržovat při životě, protože ti na něm záleží," poznamenám a usměji se na ni přes kouř zatímco pozoruji, jak se s emocemi vepsanými ve tváři dívá na jejího Luciana. Neposmívám se jí, jen konstatuji očividné. Hořkosladký cit, jež k němu cítí je nejspíše velmi intenzivní. A já si říkám, jestli je to výhra nebo naopak prohra, mít pro někoho tak silné city.

"Tím se vůbec netrap," odmávnu ladně rukou její omluvy, že mi nedala nic na očištění. Já si vlastně až doteď neuvědomovala, že na tváři nějakou krev mám. Když mi vše podá, poděkuji a s hrůzou si uvědomím s čím na obličeji jsem chodila po městě. I paruka neseděla úplně tak, jak bych si představovala. "Ach, už se nedivím, že kočí poslechl na slovo, když jsem mu řekla, kam jedeme." Vezmu si do ruky navlhčení kapesník a začnu si otírat stopy krve na obličeji. Když skončím s tím, upravím si trochu paruku, aby mi lépe seděla a nakonec si pečlivě umyji ruce, aby na nich už nebyly ani zbytky krve. Ty jsem si sice jako jediné myla, ale i tak jsem měla pocit, že se voda poté o odstín zkalila.

Pobaveně se usměji na její imitaci strachu. Bylo opravdu snadné zapomenout s ní na celý ten nepříjemný svět venku za dveřmi jejího pokoje. Cítila jsem, jak je mi proti mému lepšímu úsudku čím dál tím sympatičtější.

"Tomu se mi snadno věří, jsi naprosto unikátní, to mohu potvrdit. Jen málokdo umí udělat takový silný sympatický první dojem," rozhodnu se jí složit relativně upřímný kompliment a na její počet dopiji sklenici. Nechám si od ní nalít opět sklenici, ale i tentokrát se dívám, jak ji nalévá. Opřu se o opěradlo a klidně kouřím cigaretu od ní. Přistihla jsem se, že jsem zvědavá, jak tenhle rozhovor bude pokračovat.

"Ráda si udělám úsudek sama," ujistím ji, že se nehodlám řídit povídačkami, co se griš týče. Nebála jsem se jí kvůli jejím schopnostem. Když už nic, tak mi akorát připadala opět o něco zajímavější. Zamyšleně nakloním hlavu ke straně a trochu se předkloním.

"Jsou to zajímavé otázky," pronesu a popotáhnu z cigarety. "Mám spousty otázek, co bych chtěla k nim znám i odpovědi. Ale... zdá se mi, že ty bys mi ráda dala nějaké konkrétní odpovědi. Nenech se pobízet, Michell. Tvůj hlas se poslouchá krásně, ale to ty určitě víš. Umíš neuvěřitelně zaujmout..."

Ta všudypřítomná zima byla vyčerpávající a nepříjemná. Cesta se zdála nekonečná a já klesala rychle na duchu. Téměř jsem ani nevěřila, že jsem kdy mohla být zahřátá a být třeba i spokojená se svým bytím, ne-li téměř šťastná. V určitou chvíli se rozhlédnu kolem a zaostanu kousek za Kristopherem, protože mě popadne děsivá myšlenka.

Co když jsem umřela a tohle je moje peklo?

Ta představa mě zamrazí ještě mnohem víc, než co zvládl skutečný mráz. Nikdy nekončící mučení v podobě trmácení se do zasněžených kopců. Nikde nikdo, jen já a lovec. Možná je tu, aby mi zasadil poslední ránu, až to budu nejméně čekat?

A nebo je tu se mnou uvězněný v tom pekle...?

Hrdlo se mi stáhne zoufalstvím. Ta myšlenka je o tolik horší, protože u něj jsem již viděla, že život jej trestal už předtím. Vzpomenu si na jizvy na jeho těle. Ne, kdyby bylo nebe a peklo, tyhle věci by se neděli. Ne, malým dětem. A i kdyby tohle bylo peklo... nemůžu ho v něm nechat samotného! Rozhodnu se a rychle doženu ztrátu, jež se vytvořila kvůli mým představám. Na nějakou dobu jsem tedy měla motivaci, proč pokračovat v chůzi. I když to bylo jen kvůli tomu, abych jej nenechala v pekle samotného.

"Hm. Myslím, že na nějakou dobu určitě ano. Ale nezvládnu to držet až do noci," odvětím mu po té, co se mi povedou od sebe odlepit zmrzlé rty. Je to sice pro mě náročnější, ale v duchu si přiznám, že je to dobrá záminka pro to, abych tu sílu - aspoň trochu - použila i na sebe. Natáhnu k němu ruku a opatrně sevřu jeho mnohem větší ruku v té své. Tentokrát mu to nevysvětluji, předpokládám, že ví, že je to kvůli kontaktu, aby moje schopnost lépe a snáz fungovala. Cesta ubíhala nyní kupodivu rychleji. Odhaduji, že to bylo proto, že jsem měla na co se soustředit. Upínala jsem vůli k mojí schopnosti a snažila se přimět jeho tělo, aby se zahřálo. Společně s jeho srdcem, jež bilo v rychlejším rytmu námahy a tím, že díky spojeným rukám jsem byla nucena držet jeho krok, byla cesta rychlejší. Ale ani tehdy se mi ta cesta nelíbila.

Tudíž, když pustil mou ruku, aby začal sbírat větve stromků, byla jsem za to ráda a nebyla. Tou dobou jsem už opravdu vyčerpala většinu své energie, ale zároveň jsem ztratila spojení s oním hracím motorem. Abych nezůstala jen tak, tak jsem začala klestí sbírat i já. Držela jsem jej pevněji u těla než jak matka drží svoje novorozeně. Věděla jsem, že ty větve jsou rozdílem mezi večerem bez ohně a s ohněm.

Když jsme došli do jeskyně, hodila jsem na hromádku mou sbírku větviček a ztěžka jsem dosedla na zem. Připadala jsem si jako loutka, které někdo odstřihl všechny vodící nitě. Ruce i nohy byly tak těžké. A jediné, co mě drželo vzhůru byl chlad. Nezvládla jsem si ani rozdělat ležení. Jen jsem tupě zírala na Kristophera a jeho snahu rozdělat oheň. Chvíli jsem měla pocit, že se rozbrečím, když se plamínek ohně neobjevoval. Když byly mé obavy zažehnány a příjemné teplo plamenů se skutečně objevilo, vydechla jsem unaveně úlevou a promnula si obličej. Potřebovala jsem se rozehřát, než jsem se začala hýbat. Vzhlédnu až když na mě promluví. Překvapeně vzhlédnu a zjistím, že on si stihl už připravit ležení. Unavený výraz okamžitě vystřídá vyděšení, které se mi nepodaří zamaskovat v první chvíli.

"Jak těsně u sebe?" vyhrknu a sama vnímám, jak zoufale to zní. Ruce se mi z obličeje přesunou automaticky na paže, abych se objala v obranném gestu. Pohlédla jsem krátce směrem k ústí jeskyně, kde stále vládla zima a poletovaly vločky. Moc dobře jsem si pamatovala, že stromů nebylo cestou příliš a já sama neměla sílu na další kácení stromů.

"Já..." hlesnu, ale nevím, jak dál pokračovat. Představa, že se mě dotýká, mě děsila. Kousnu se bolestivě do spodního rtu, abych se vymanila z těch představ míchaných se vzpomínkami. "Zkusím to. Pokud to je nutné. Zvládnu to." Nezněla jsem zdaleka tak přesvědčivě, abych si to sama věřila. Ale... zbývalo mi něco jiného?

”Ach, drahá. To že si dovolil omdlít před tebou, už něco znamená. Je pro něj opravdu obtížné ukázat takto svou slabost. A něco mi říká, že se toho v poslední době muselo stát ještě víc…” Opět ti věnuje jeden ze svých pátravých pohledů. Jako kdyby se snad snažila z každých tvých gest něco vyčíst.
”Samozřejmě, že jsi konkurencí. Jsi nádherná a jsi opravdová žena.” Poslední slova jsou pronesena s nádechem hořkosti. Je si moc dobře vědoma toho, jak vypadá, i když se snaží to změnit.
Chvíli tak na její tváři vidíš stín smutku, který jako kdyby odmávne rukou.
”Omlouvám se. Nebudeme si to kazit.” Vykouzlí na své tváři úsměv, avšak v jejich očích se smutek stále drží.

”Dobrá, máš pravdu. Vděčí mi za svůj život. Ale co si budeme, dělám to ze sobeckých důvodů, ráda jej udržuji na životě. Něco na něm prostě je. Bylo by mi líto, kdyby jeho život vyhasl.” S tím pohlédne na Luciana, který jí momentálně v bezvědomí leží na posteli. Opět můžeš v její tváři spatřit vřelé city, které k němu zřejmě chová.

Chuť alkoholu, který si od ní dostala je naprosto výborná. Je to příjemně sladké a chutná to po višních. Barva nápoje je rudá. Rudá jako krev.
”Ach… já jsem fakt strašná. Možná by ses chtěla očistit. Máš na čele krvavou šmouhu, hádám si říct, že to bude jeho krev.” S tím se postaví s cigaretou v ruce se přesune k lavoru s vodou do kterého namočí kapesnák. A poté ještě vezme ze stolku zrcadlo. Všechno ti následně podá.

”Ah, chápu. Myslela jsem si to.” Opět se napije a zase přehodí nohu přes nohu.

”Dobrá otázka.” Pronese uznale a vykouzlí na své tváři úsměv.
”Protože jsi doprovod samotného hrůzu nahánějícího Ďábla z Barelu.” Zatváří se naoko vyděšeně a následně se tomu uchechtne.
”Upřímně nevím. Zatím si mi nedala důvod, abych se k tobě chovala špatně. Nejsem jako všichni ostatní.” Dodá ti následně upřímnou odpověď.
”Ach, jsem griša. A samozřejmě je mi naprosto jasné, že něco takového se o nás povídá. Povídají se ještě mnohem horší věci. Něco na nich je pravda a něco ne. Je to na každém jedinci, jak se bude chovat.” S tím dopije svou skleničku a postaví se, aby přešla ke stolku a dolila si. V případě, že bys měla prázdnou skleničku, tak ti ještě nalije.
”Nicméně neměla bys tolik dávat na povídačky. Lidé o tom čemu pořádně nerozumí mnohé napovídají.” Podá ti sklenku a opět se posadí.
”Jsou to opravdu ty otázky, na které bys chtěla znát odpověď?”

Všímám si rozkolu mezi vzhledem a chováním. Ovšem díky tomu, jak si zjemňovala mužské rysy a sama o sobě mluvila jako o ženě, hodlala jsem se řídit tímto. Je to jedna z drobností, kterou se snažím jí vyjít vstříc, protože kolem a kolem dělá na mě jeden z nejlepších prvních dojmů, co jsem za poslední dobu měla tu čest získat. Pousměji se unaveně na ni a sklopím na okamžik pohled k žhavému konci doutníku. Vydechnu dlouze. Krátce se uchechtnu tomu, když bezpečně pozná jeho slova. Nejspíš jej zná opravdu dlouho. Získá si tím u mě pár bodů k dobru.

"Nepřikládám tomu příliš velkou důležitost. Omdlel přede mnou a potřeboval se sem dostat. Spočítal si, že jsem byla šance, jak z toho uniknout s netknutou pověstí," pronesu klidným hlasem a pokrčím rameny. Snažím se působit uvolněně a klidně, i pod jejím pátravým pohledem. Ve skutečnosti jsem se měla stále na pozoru před ní. "Dávat tomu jakoukoliv větší váhu by bylo pošetilé. Nejsem nikomu konkurencí..." dodám a dám tak najevo, že jsem její slova slyšela a že nemám vůbec chuť se v tomto směru o cokoliv pokoušet.

"Nemyslím, že je troufalé to říkat. Sama jsi říkala, že ti sem přišel už i v horším stavu. Nemám pochyb, že jsi důvod, proč je ještě naživu," odmítnu její skromnost s bohorovnou jistotou. A musím uznat, že opravdu snadno uměla vykouzlit klidnou a přátelskou atmosféru. Nebyla jsem si stále jistá, zda to jen hraje, a nebo ne, ale dokázala jsem dost snadno pochopit, že by si někdo platil rád za čas strávený s ní. Odmávnu rukou její omluvy a sama típnu svůj dokouřený doutník do popelníku.

"To nestojí za řeč," ujistím ji. "Vlastně ano. Něco silnějšího by mi bodlo. Děkuji." Je to sice trochu risk, ale přijde mi, že je to potřebný krok k tomu, abych stále působila klidně a uvolněně v její přítomnosti. Pro jistotu jsem však dávala dobrý pozor, když mi nalévala sklenici, aby se mi ani na vteřinu neztratila z očí a ona tam nemohla něco přihodit. S chutí jsem se pak napila, protože stejně jako posledně, kdy jsem dostala práci od Luciana, jsem byla naprosto mimo svou komfortní zónu. Alkohol, stejně jako cigarety pomáhaly proti nervům.

"Nemám nejmenší tušení. Byla jsem s ním dobrou hodinu, než přede mnou zkolaboval. Do té doby jsem neměla ani tušení, že nějakou ránu má," odpověděla jsem jí upřímně. Opět se tiše uchechtnu, když mě nazve jeho strážkyní. Možná to je pravda, ale je to naprosto absurdní. Ďábla z Barelu hlídá průměrná herečka, takové mladé neurostlé pískle. Zavrtím nad tím hlavou. Její pobídka k otázkám mě překvapí. Proč by někdo dobrovolně ukazoval svoje karty?

"Proč jsi ke mně tak milá? Neznáš mě, můžu být neskutečná bestie, nebo někdo, kdo ho sem přivedl jen pro vlastní zisk? Co když jsem to já, kdo ho zranil? A přesto mě hostíš a poskytuješ mi náhled pod masku Ďábla z Barelu," zeptám se bez dalšího rozpakování se. Nevím, jestli mi bude odpovídat popravdě, ale i tak bude pro mě její odpověď zajímavá. "A pak mám ještě jednu, a to se dopředu omlouvám, že budu tak ... neomalená, ale... ty jsi... griša? Já jen, vždy jsem slyšela jen vyprávění a těm... se podle mého soudu nedá příliš věřit."

Tak po vzájemné domluvě ohledně cesty a chvíli vydechnutí, jsme zase kráčeli dál vstříc našemu cíli.
Zima byla neskutečná. Zakusovala se do nás svými drápy. Fučelo a ještě ke všemu začalo sněžit. Zatím to byl sice malý poprašek, ale bylo mi jasné, že by to u toho nemuselo přestat. Že nás brzy může postihnout bouře.
Pokračovali jsme však dál v cestě, protože nám nic jiného nezbývalo, zastavit se rovnalo zmrznout a cesta se najednou stala neskutečně dlouhá. I já sám jsem se přistihl u toho, že jsem si posteskl ohledně chatky, kde bylo příjemné teplo. Možná jsme tam měli zůstat ještě jeden den. Jenže už bylo pozdě se vracet, už jsme ušli docela kus cesty. Nebyla síla na mluvení. Navíc jsem měl pocit, jako kdyby ústa byla zmrzlá k sobě. Soustředil jsem se na kladení jedné nohy a následně druhé. Měl jsem pocit, že se mi šlo mnohem hůře než za celou tu dobu, co jsme takto na cestách. Koutkem oka jsem se díval na Shae a pozoroval, jak to zvládá. Cítil jsem jak sil postupně ubývá, jelikož boj s tou zimou byl neskutečně náročný pro tělo. Nutit se dál pokračovat.

Zatraceně… S tím jsem se na malou chvíli zastavil.
”Myslíš, že bys zvládla nás oba udržet v teple jako minule?” Zeptal jsem a přistihl jsem se přitom, že jsem doufal, že to půjde. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem s tím měl předtím problém a musel jsem se pousmát.
Bylo mi jasné, že bude dobré si začít po cestě všímat cokoliv, co by se mohlo podobat aspoň trochu jeskyně a když se nám něco takového podaří najít, tak rovnou se tam jít schovat. Pokud se opravdu přes nás přežene bouře, bude pro nás lepší, když v ní nepůjdeme.
Zároveň, když jsme procházeli kolem stromů, tak jsem trhal větve a sbíral je na podpal, abychom měli z čeho rozdělat oheň.

Po zdlouhavé vyčerpávající cestě, kdy se nám oběma už podlamovaly nohy z toho, jak jsme už pomalu nemohl, se nám podařilo najít něco kam se dalo schovat. S úlevným vydechnutím, jsem nás tam oba dostal. Dlouhou chvíli jsem zápasil s rozděláním ohně, ale pak se jako kdyby zázrakem rozhořel a oba jsme pocítili příjemné teplo. Sundal jsem si promáčenou kožešinu a udělal spaní. Potom jsem se starostlivě podíval na Shae.
”Opravdu nerad ti to říkám, ale pro přežití dnešní noci bude nutné, abychom spali tentokrát opravdu velmi těsně sebe a vzájemně jsme se zahřívali. Tahle noc bude opravdu krušná.” Nerad jsem jí něco takového dělal, ale byla to potřeba pokud ani jeden nechceme tuto noc umrznout.

"Ale, samozřejmě, drahá." Pronese velice příjemným hlasem. Z intonace jejího hlasu to vnímáš opravdu upřímně.
"Bylo by ode mě ošklivé, kdybych ti to zakázala, když si sama dopřávám. A to není zrovinka můj styl."

"Ach, ano. Máš naprostou pravdu." Nohu dá přes nohu elegantně, jak to dámy dělávají. Vlastně celkově jsi zaznamenala, že i přestože je její tělo spíš mužské, tak chování je naprosto ženské.

"Samozřejmě, to zní jako by něco takového mohlo vzejít z jeho úst. Nicméně to, že si tě sem vybral jako svůj doprovod značí něco mnohem víc než jen pouhou investici. Akorát si říkám, že on sám si ani není jistý tím, co to vlastně je." Se zkoumáním si tě prohlíží velmi podobně jako ty jí předtím.

"Máš naprostou pravdu nebylo. Od té doby jsem ho spravovala nespočetněkrát. Troufám si drze říct, že to že stále je na tomto světě je moje zásluha… nicméně mi nepřísluší se nazývat jeho přítelkyní. Samozřejmě už ti musel říct, že on nikomu nevěří a ty bys podle něho také neměla. " Opět si potáhne ze své cigarety.
"Avšak někde hluboko by si přátele a možnost někomu skutečně důvěřovat přál. Momentálně to vzhledem k okolnostem, ale považuje za nemožné." Nepatrně se usměje. "Takže ráda bych se za to považovala, ale obávám se, že pro něj jim nejsem. Pro něj jsem někdo, kdo ho ošetří, když je zraněný." S tím pokrčí rameny a típne dokouřenou cigaretu o hranu popelníku.

”Ah, samozřejmě. Jsem ti za to opravdu velmi vděčná. A omlouvám se, jsem strašná hostitelka. Dala by sis něco silnějšího k pití? Protože já si určitě dám.” S tím se zvedne, přesune se k malému stolku, kde se nachází tác s lahví alkoholu a dvěma skleničkama.
V případě, že si dáš tak nalije oběma dvojitou dávku a podá ti sklenku. Opět si sedne na křeslo a napije se. Neobtěžuje se s tím si s tebou přiťuknout.
”Hádám, že nemáš nejmenší tušení, jak se mu podařilo přijít k takovému zranění.” Je to spíše řečnická otázka. Povzdechne si a jen nevěřícně kývne hlavou.
”Jelikož si jeho momentálně něco jako strážkyně… jistě by tě toho o mně zajímalo víc. Takže klidně se ptej. Ráda se pokusím ti na tvé otázky zodpovědět.” Věnuje ti povzbudivý úsměv, rukou si prohrábne vlasy a vzhledem k tomu, že si všimla, že již nemám co kouřit, nabídne ti od sebe. Sama si dá druhou cigaretu.
Celkově na tebe působí přátelsky a otevřeně. Samozřejmě do tebe Lucian nahlodal červíka ohledně svého problému s důvěrou, takže si ještě neměla úplně jasno, zda by jí mohla věřit. Bylo z ní však znatelné, že to naprosto respektuje a vůbec nic si z toho nedělá.

Pohlédnu směrem ke dveřím odkud slyším hudbu. Jak neskutečně jiný svět čeká za těmi dveřmi? Není mi souzeno znám odpověď na tuto otázku, neboť recepční usoudila, že víc mi nápomocná nebude, a poté, co zaklepala na dveře, rychle a tiše odejde zpět ke svému místu. Další člověk, co na mě naložil další břímě. Netečně její odchod sleduji a po pár jejích krocích obrátím pohled na zavřené dveře. Je těžké tvářit se klidně a obrnit se pevnou maskou. V duchu jsem roztěkaná a nejraději bych na dveře zabušila, abychom polomrtvého Luciana už dostali dovnitř, ale nemohu si to dovolit. Jednak je to nezdvořilé a udělalo by to na ranhojiče špatný dojem a jednak cítím na sobě nespokojený pohled kočího. Stačila by známka nejistoty, aby buď taky Luciana pohodil, a nebo se mě pokusil oškubat.

"Potřebujeme vaše služby. Měla jsem zařídit, aby se dostal promptně do vašich rukou," pronesu s jen mírným pokynutím hlavy na pozdrav, když Novozemec vystrčil hlavu z pokoje. Ovázanou rukou jsem přitom zagestikulovala směrem k Lucianovi a kočímu. Nechtěla jsem říkat jeho jméno, pokud to nebylo třeba, ale kdyby se Michall tvářila, že nebude spolupracovat, neotálela bych s vyrukováním s tímto trumfem.

Překvapí mne její starost o Ďábla z Barelu, ale nekomentuji to, ani nedám najevo své emoce. Tuto informaci jsem si ale dobře uložila v paměti. Prošla jsem kolem ní do jejího pokoje a ohlédla se pak po kočím a jeho nákladu. Ten naštěstí funguje bez zbytečných prodlev a položí Luciana na určené místo na posteli. Už když zachytím pohled kočího, přikývnu, sáhnu do váčku a jdu s ním ke dveřím.

"Máte tam něco navíc, abyste se mohl dnes večer zahřát," rozloučím se s ním polohlasně, když mu předávám peníze s přiměřenou odměnou navíc. Následně za ním zavřu důkladně dveře, byť nezamknu. Následně se obrátím do místnosti, abych ještě zachytila, jak se Michell nad Lucianem sklání a promlouvá k jeho nevědomému tělu. Přejdu tiše a plynule místnost blíže k nim, ale netroufnu si blíž jak k patě postele. Nechce překážet, ale nechci zase ani postrádat přehled. Zaregistruji její poznámku, ale i teď se zdržím komentáře. Jejímu smutnému pohledu čelím s lehce zvědavým obličejem, ale spíše by se asi dalo říct, že je bezvýrazný. Prostě jsem čekala, jak se to celé vyvine. A tohle místo, společně i s Michell samotnou, bylo jedna velká neznámá.

"Budete potřebovat pomoc?" zeptám se, ale když mě oddeleguje si sednout, jsem za to ráda a dále se nesnažím vměstnat. S tichým poděkováním si sednu do vzdálenějšího křesla, které má však lepší přehled o místnosti a opřu se zády o opěrku. Ostražitě se rozhlížím po místnosti a také po tom zvláštním jedinci, co léčil Luciana. Nepřipadalo mi, že bych si ještě mohla oddechnout. Nevím jak moc se dá věřit lidem v tomto podniku, ani jak se dá věřit Michell. Jistě, její starost o Luciana byla zjevná, ale také to mohla dost snadno hrát. Podezřelé mi spíše bylo to, že pro něj byla ochotná uronit slzu.

"Mohu?" optám se zdvořile, když si sedne do vedlejšího křesílka a sama si vytáhnu svůj doutník. Poslední. Nu co, zasloužím si ho. Pokud mi to dovolí, tak taky potáhnu.

Se zájmem naslouchám jejímu příběhu, nicméně jsem skeptická, co se týče jeho autentičnosti. Nebo spíš, motivu, se kterým mi ten příběh vypráví. Na ten příběh si vzpomínám, takové krvavé lázně se nedějí ani v tomto městě často. Byla jsem tehdy malá, ale i tak se to k mým uším a očím doneslo. Důkladně čtu tvář vypravěčky a neujde mi tak její hrdost nad tímto činem.

"Pamatuji si to," odvětím neutrálně a vydechnu kouř z plic. "Jeden z mnoha příběhů, který tvořil personu Ďábla z barelu."

S těmi slovy se podívám na ležícího muže v posteli. Rozhodně takto nevypadal jako někdo, kdo vládne Barelu a kdo zvládl zabít patnáct lidí. S odpovědí si dám na čas. Ačkoliv možná Lucian věřil Michell a možná - ale jenom možná - jí na něm záleží, nebyla jsem si jistá, že můžu věřit já jí. Ostatně, tak mi to Lucian říkal. Nevěřím nikomu a ty bys taky neměla. A tak navzdory její přátelské tváři a výrazu sounáležitosti, se před ní mám na pozoru a nejsem schopná se jí otevřít.

"Viděl ve mě vhodnou investici, a tak si odpracovávám dluh," parafrázuji jeho slova a taky dost zjednodušuji situaci, abych přeci jen nějakou odpověď poskytla. Ve tváři mírně pookřeji a podpořím tu odpověď přátelským výrazem, byť trochu unaveným. Jen ať si klidně myslí, že jsem jí na to skočila. Dalším důvodem, proč jsem to chtěla říct, bylo, abych uvedla na pravou míru, že žádnou konkurenci ve mně nemá. Pro mě za mě, ať si ho nechá i s tkaničkami od bot. Kdyby bylo po mém, tak dneska odejdu z tohoto pokoje a už se s ním ani s ní nikdy nepotřebuji vidět. Jenže byla jsem si vědoma toho pohledu, těch náznaků z jeho strany, které možná ani sám nechápal, nebo je jen nenechával být tak očividnými. A také jsem věděla, že moje situace se tímto ještě nevyřeší. Pouze se upevní moje pozice na hrací ploše této hry, u níž neznám všechna pravidla.

"Něco mi říká, že to nebylo od té doby poprvé, co jsi ho zašívala, že? Po těch letech a smrti blízkých zážitcích už musíte být přátelé..." poznamenám konverzačně. Čekám, jestli se dál rozpovídá nebo ne.

"Mám pro tebe i peníze za tu léčbu, stačí si pak říct. Jen jsem si říkala, že budeš si chtít nejdřív v klidu vydechnout a zakouřit," dodám klidně a opět si labužnicky vtáhnu kouř do plic.

Dívka u recepce, v podobném věku jako ty tě navede bez remcání ke dveří v přízemí, kde by se měla nacházet ona osoba.
Zaslechneš velmi tlumenou hudbu z povzdálí, která je o něco dál jako kdyby ze zdola. Nejspíš se tam koná nějaké jejich vystoupení. Což momentálně není tvůj problém, protože mladší dívka zaklepe na dveře a zmizí. Nechá tě čelit Michell samotné a stejně tak kočímu, který podpírá Luciana v bezvědomí.

Po chvíli se dveře otevřou a vykoukne opravdu zvláštní osoba. Zřejmě Novozemec.

”Copak chcete, od Michell?”
Osoba, která před tebou stála byla opravdu zvláštní. Stavbu těla měla spíš mužskou a hlas je taky takový hrubý, ale byla nalíčená a oblečená v domácím a měla na sobě saténový černý župan, který dozakrýval vše důležité. Poznala si na první pohled, že na sobě měla paruku, avšak z pravých a kvalitních vlasů.
Se zájmem v očích si tě prohlížela, jako kdyby zkoumala, zda bys pro ni mohla představovat nebezpečí. Až poté svým pohledem přejela na kočího a následně zraněného. Jako kdyby jí došlo o co se jedná, otevře dveře víc dokořán, abyste mohli projít.

”Ach Luciane, zase ses musel nechat zřídit.” Pronese, dá si ruku před ústa, je na ní vidět zhrození a zároveň i starost. Jako kdyby snad pro někoho mohl něco znamenat Ďábel z Barelu. Něco víc než je hrůzu nahánějící noční můry. A přesto jsi to v jejich očích zahlédla, tu jiskřičku obav o někoho, kdo je pro ni důležitý.

”Položte ho prosím támhle.” Ukáže na dvoulůžko, kočí jí poslechne a když je s prací hotov, přesune svou pozornost na tebe. S pohledem a následnými slovy, jasně říkající, že svou část dohody splnil a teď by rád viděl ty peníze navíc.
Jakmile je kočí vyřízený, všimneš si že Michell už sedí u Luciana a zkoumá jeho zranění na boku. Zvládla mu dokonce sundat i plášť a košili už mu rozepla, aby na to mohla lépe vidět.
Na tváři se jí objeví starostlivá vráska.
”Není to nejhorší… Míval jsi horší. Ale i tak jsi, ty zmetku jeden proradnej, ztratil hodně krve. Proč jsi nepřišel dřív?” Mluví chvíli k němu, jako kdyby jí snad byl nějakým způsobme schopen odpovědět, než jí dojde, že tu s nimi stále jsi. Smutně se na tebe usměje, protože jí dojde, že jen tak neodejdeš.
”Zdá se, že mám konkurenci…” Šeptne tiše, protože si moc dobře uvědomuje, že bys tomu nemusela rozumět a tak mávne rukou, jako kdyby se snažila zahnat mouchu.
”Nevadí… Důležité je ho dát dohromady. Prosím tě, sedni si, ještě mi vyneseš spaní.” S tím si otře slzy, které se jí mimoděk objevili na tváři a vstane, aby z pod postele vytáhla svůj kufřík a mohla se dát do ošetřování.

Když je její práce hotová, kritickým okem se podívá na spoušť kolem. Zbaví ho košile a tu vyhodí do koše k špinavým obvazům. Trošku jej přikryje dekou.
Následně se těžce usadí do volného křesla, které je naproti postele.
Z kapsy od županu vytáhne cigaretu a špičku, zapálí si. Poté co vydechne kouř svou pozornost přesune na tebe. Vykouzlí přátelský a zároveň unavený úsměv.
”Bylo to zhruba před deseti lety, kdy za mnou přišel poprvé,...vypadal neskutečně příšerně. Mnohem, mnohem hůř než teď…Až rozum přecházel z toho, že ještě žije… Zachránila jsem ho. Když se probral, vysvětlil mi, co se mu stalo. Vyprávěl mi o tom, jak po něm chtěli zlí a velmi mocní lidé, aby pouze s malinkatým nožem, sejmul celý gang. Bylo jich patnáct…” Na chvíli se odmlčí, aby si mohla potáhnou a následně vydechla kouř.
”Zabil je. Všechny do jednoho. Byl to neskutečný masakr o kterém se psalo v novinách.” Z celého jejího vyprávění slyšíš, jakousi hrdost a prazvláštní blízkost.
”A jakpak tobě se podařilo skončit v blízkosti samotného ďábla?”

Tak-tak ovládnu svoje obočí, aby nevyjelo nahoru, když zmíní kam jedeme. Inu, nejsem tu od toho, abych ho soudila. A tak to přejdu bez komentáře a jdu sehnat kočár. V samotném kočáru si mlčení dlouho nevychutnám, protože sotva se kočár rozejde, Lucian promluví. A opět nenese vůbec dobré zprávy. Tedy pro jeho komplice to nejsou dobré zprávy. Trhnu sebou a podívám se na něj překvapeně. Nemohu uvěřit, že se stoicky dívá ven a mluví jako kdyby to neznamenalo urgentní potřebu ošetření. Převezmu od něj mechanicky měšec a raději mlčím, protože mě nenapadá nic adekvátního pro tuto chvíli. A navíc jsem zmatená. Výraz v jeho tváři, polknutí, olíznutí rtů, všechno naznačuje nervozitu a obavy. To mi k obličeji Ďábla z Barelu opravdu nesedí.

A pak se na mě podívá a žaludek se mi sevře. Vidím v něm strach a slyším o té důvěře, co ve mně musí teď mít. Vidím na něm, jak mu ta představa nedělá dobře.

"Nemusíš mi věřit," řeknu prostě a skryji vlastní obavy v sobě za maskou netečnosti. "Ber to tak, že pro tuhle chvíli jsi pro mne ta dobrá investice ty."

Počkám až se mi oči protočí v sloup, abych vydechla. Schovám pak měšec k pasu a všímám si, jak se mi lehce třesou ruce. Cítím zodpovědnost, kterou na mě uvalil. Já ho mám dostat k pomoci, kterou potřebuje, já ho mám hlídat?! Bože! Jsem jenom obyčejná herečka! V duchu jej prokleju a zároveň se přistihnu, že částečně doufám, že ho moje odpověď uklidnila. Jistě, pro kohokoliv jiného by to asi vyznělo ještě děsivěji, ale... u někoho jako je on je možná jednodušší věřit v to, že to udělají kvůli vlastními benefitu, než že by to měli udělat kvůli slovu, nebo hůř, z dobré vůle.

Kočímu zacinkám měšcem, když zastavil a začal remcat, že není poslíček. Toto gesto jej ihned umlčelo a já tam mohla vejít do Bílé Orchideje. Dveře nechám přidržet jednoho z hlídačů a zamířím rovnou k někomu, kdo vypadá, že se tady vyzná/dokáže mi sehnat toho, koho potřebuji. Vystrčím bradu, narovnám záda a tvářím se jakože takové místo není pro mě nic nového. Přitom v duchu nemůžu uvěřit tomu, že jsem se odvážila do těch dveří vůbec vstoupit.

"Je tady Michell? Je tady jeden pravidelný zákazník, co se neodmítá. Nemá to odkladu," zopakuji trik s měšcem mincí. Tentokrát však jen poukáži na jeho obsah, aniž bych jej příliš vystavovala na obdiv okolí. Sice tady není nejhorší čtvrť, ale bohatství korumpuje lidi. A když je to bohatství jiných, dost často to svádí na cestu. A někoho, kdo se mě pokouší okrást nepotřebuji.