Andor.cz - Dračí doupě online

Pohlédnu na Kristophera, když mi oznámí, že je tu ještě další možná cesta. Povytáhnu obočí, když zmíní, že je to rychlejší, ale nebezpečnější cesta. Byla jsem tak unavená, že jsem se nezvládla nadchnout, ani na vidinu zrychlení naší cesty. V tom nekonečném moři mrazivé bílé jsem se už příliš neodvažovala doufat v jednoduchá řešení. Ne, tady v téhle zemi jsem se naučila, že led opravdu neodpouští.

"Nemáš proč se omlouvat," ujistím jej mírně a dýchnu si na ruce, abych si pak mohla promnout obličej. Což také vzápětí udělám, abych se trochu probrala ze zimní apatie.

"Jestli myslíš, že to za ten risk nestojí, tak to obejdeme. V tomhle ti naprosto věřím. Víš o téhle zemi mnohem víc než já a ten led taky zvládneš odhadnout ty. Nemůžu říct, že bych nechtěla zkrátit naši cestu, ale taky se mi nechce znovu koupat v ledové vodě," pousměji se mírně a krátce. "Ale možná bychom měli zkrátit odpočinek ne? Teď, jak sedím se do mě zima zahryzla ještě víc, než při chůzi..."

”Možná je tu je ještě jedna možnost….” Pronesu docela rozpačitě a promnu si přitom krk. ”Neřekl jsem o ní, protože je to poměrně nebezpečná cesta, i když o dost rychější.” Rozhodnu se jí nakonec přiznat. Dlouze si přitom povzdechnu. Vím, že by o tom měla vědět mnohem dříve a já bych neměl rozhodovat za nás oba, i když jsem to myslel v dobrém.
Doufám, že to pochopí a uzná, že jsem vlastně udělal dobře.

”Jde o to, že se budeme za chvíli snažit obejít jezero, které by mělo být zmrzlé. Mohli bychom ho samozřejmě zkusit projít skrz, což by nám ušetřilo zhruba tak polovinu cesty. Nebezpečné to je ovšem z toho důvodu, že led nemusí být stabilní a to ač to vypadá, že je dneska jeden z nejmaraživějších dnů.” Dávám důraz na slova by mělo být a nebezpečné.
Momentálně cestujeme s věcmi navíc. A ani předtím bych to nezkoušel riskovat.
Nicméně se rozhodnu to nechat na ní. Ať si sama řekne, co se jí zamlouvá víc.
"Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekl dřív."

”Do Bílé Orchideje.” Hlesnu tiše. Nemusím jí vysvětlovat v jaké části města to je. Ví to. Je to sice o něco civilizovanější místo ze všech možných kolem, které rádo o sobě tvrdí, že se jedná o kabaret, ale všichni vědí, že je to nakonec jenom o třídu lepší bordel než všemi oblíbený a zároveň nenáviděný Zvěřinec.

Nehodlám ji zasvěcovat o tom, že se tam nachází velmi speciální Korporálčík, který je hojičem a kterého si hýčkám. Sama to pozná. Odvážil by se někdo troufalí na něj jen ošklivě podívat, bude se mi zodpovídat. Možná, opravdu možná, bych mohl o něm říct, že je pro mně něco jako přítel. Což je důvod, proč k němu chodím pouze, když jsem zraněný.
Jenže teď když cítím, jak mně ze všech stran obklopuje tma a jsem si vědom toho, že se dlouho neudržím při vědomí, rozhodnu se pro mně k velkému kroku. Moc dobře jsem si vědom, že sejití schodů a nasazení masky mně stálo veškeré síly a už mně jich moc nezůstalo.

”Nejspíš už dlouho nevydržím v bdělém stavu.” Dívám se raději z okna, protože je pro mně teď najednou náročné se jí podívat do očí. Mám strach, že bych tam snad mohl spatřit dychtivost po tom, aby se mně už konečně zbavila. Nezáleží na tom, co jsme si řekli v pracovně. Teď jsme venku. Může mně tu nechat a utéct.
”Hojič se jmenuje Michell.” S tím hrábnu do kapsy, abych vytáhl měšec plný peněz a podám jí ho. Do očí se jí však stále nepodívám. ”Tady by mělo být dost peněz na zaplacení kočího, aby ti zároveň ještě pomohl mně donést dovnitř. Další část bude klasická taxa o kterou si Michell říká a zbytek… ten si vezmi za to, že se staneš mou stráží, když budu mimo.” Na sucho polknu a olíznu si suché rty.
”Zkouším ti věřit.” Tentokrát se už konečně odvážím a podívám se jí do očí. V mých očích může spatřit strach. Neskutečně se bojím, že nebudu mít povědomí, co se se mnou bude dít. Že budu muset někomu dalšímu důvěřovat a spoléhat se na něj, že se mně nepokusí zbavit.
A poté mně pohltí tma a opět za tento den v její přítomnosti omdlím.

Kristopherův úsměv a dobrá nálada byly nakažlivé. Když jsem k tomu připočetla i samotné výborně nakořeněné maso a hostinu, kterou jsme si díky ní udělali, bylo vlastně s podivem, že jsme vyloženě nejuchali. Navzdory tomu, že jsme byli stále hluboko v ledové pustině, jsem se cítila dobře. Vlastně ne dobře, skvěle. Ráda bych si připsala zásluhy za Krisovo dobrou náladu, protože se mi podařilo mu ruku dát do pořádku. Tedy, ne kompletně, nejsem léčitel, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Kost byla na svém místě, tkáně byly ošetřené a donutila jsem jeho krev přesunout dost živin tímto směrem, aby veškeré opravy probíhaly rychleji a lépe. Nicméně, věděla jsem, že jeho dobrá nálada nepramení jen z toho, že bolest se rapidně zredukovala, ale také díky tomu, že mohl uvařit. Jednak že mohl s rukou lépe fungovat a také protože to byl jeho koníček. Věřím, že díky tomu, že se mi s tím mohl svěřit a já se mu nevysmála, si to začal konečně pořádně užívat.

Zajímavé, že se některé věci dají léčit i slovy a není třeba na to speciální magické síly...

Hádám, že o to horší byla pro mě cesta další den, když jsme ráno vyšli z chaty směrem k civilizaci. Extatický stav z včerejší večeře a příjemného klidného večera nabytého i extenzivním použitím mé síly a následným poklidným procvičováním jazyka a slibnou a nadějnou vidinou civilizace, dalších lidí a hlavně teplého pití, co není voda, byly prostě vrcholky dobré nálady. A jak jsem se naučila díky cestování s Kristopherem přes toto pohoří - mezi horami bývají hluboké rokliny.

Ačkoliv jsme nešli na naše poměry až tak dlouho, cesta se vlekla a já se cítila neskutečně unavená. Možná za to mohla celá dosavadní cesta, možná zvyšující se mráz?, nebo další náklad, co jsme nesli. Když Kristopher vyhlásil přestávku, unaveně jsem si sedla a mlčela. Mnula jsem si studené ruce, na chvíli zavřela oči a snažila se povzbudit. Ale najednou jako kdybych neměla odkud brát tu pozitivní energii. Cítila jsem se prostě unavená do morku kostí. Cítím, jak mi studený vítr rozfoukává vlasy přes obličej. Jemné šimrání je jen těžko rozeznatelné kvůli mrazivému umrtvení tváří. Soustředěným dýcháním jsem sice rozehnala mračné představy v mé mysli, ale nezvládla jsem se už více vzpružit na duchu.

Kývnutím mu poděkuji za pití, když mi podá pití. Napiji se a vyslechnu si nemilé zprávy. I na tu zprávu pomalu přikývnu, zatímco zavřu vak s vodou a vrátím mu jej.

"Nemyslím, že zvládnu jít rychleji, takže... nám asi nic jiného nezbývá," přiznám s povzdechem a dám si pramen vlasů za ucho. Na jednu stranu mě mrzí, že takto zdržuji, na druhou cítím zvláštní klid, když to Kristopherovi přiznám. Je to čím dál tím snazší být k němu upřímná. Zmrzle se zachumlám trochu víc do svého pláště. "Ale nemyslím, že bychom zvládli cestu celou noc v tomhle mrazu. Nevím jestli se mi to jenom nezdá, ale přijde mi ta zima ještě horší než předchozí dny."

Jeho pohled je všeříkající, a tak raději pokračuji v těch dalších možnostech. Ve skříni se příliš nerozhlížím, jdu hlavně pro tu košili, ovšem když moje oči zalétnou na strážnickou uniformu, neúmyslně se nad tou představou pobaveně ušklíbnu. V tu chvíli jsem opravdu ráda, že stojím k němu zády. Něco mi říká, že by si ten pobavený úsměv mohl pobrat jinak než byl zamýšlen. Ovládnu svůj výraz a donesu mu čistou košili ze skříně. Ve chvíli, kdy se začne svlékat se klidně obrátím a dojdu zpět ke stolu, abych si vzala svou paruku a dostatečně dobře si ji upravila. Nemám zájem se dívat na to, jak se převléká, je jen málo věcí, co by mě zajímalo méně než to, jak jeho vypadá bez oblečení. Některé jizvy jsem však zahlédla už předtím, když jsem jej ošetřovala. Navíc pokud bude chtít pomoct, ať si hezky o to řekne. Jsem odhodlaná nepobíhat kolem něj jako nějaká služebná. Hádám, že toto předsevzetí pramení ještě ze všech těch zážitků s ním, kterých se prostě jen tak nezbavím. upravím si paruku, obleču svůj plášť a jedním volným obvazem si převážu dlaň, aby barman nepřišel na mou lest.

Semknu pevně rty, když se Lucianovi podlomí nohy při prvním pokusu vstát. Tak tak se zastavím, abych se ho nezeptala jestli si je jistý, že to zvládne. Jeho zavrčení nad slabostí těla mě jasně varuje jakého pohledu a slov by se mi dostalo, kdybych se o něco takového pokusila, a proto mlčím a podpírám jej, jak jen zvládnu. I přesto, že pro teď spolupracujeme, mi stejně není jeho dotyk příjemný. Ale ať je mi Ďábel z Barelu nesympatický jak chtěl, musím ho obdivovat, když vidím, jak se po chvilce zmátořil a jen s menším podepíráním zvládl přejít pracovnu až ke dveřím.

Kolik bolesti se musel naučit asi skrývat, když přežíval v tomhle prostředí tolik let? probleskne mi hlavou zvědavá myšlenka, trochu okořeněná uznáním.

Jakmile sáhnul na kliku, přepnula jsem do své role vyděšeného děvčete, které se nechá vláčet nasupěným Ďáblem ven z toho podniku. Uhýbám pohledem, jednou dokonce trochu klopýtnu, ale jen tak, abych neohrozila chůzi Luciana. zaschlá krev na tváři, o které stále nevím, mi vlastně pomáhá dokreslit obraz, který společně malujeme. Přesto si oddychnu, když se nám podaří vyjít ven, aniž by barman za námi vyšel. Z toho křiknutí naším směrem jsem se totiž na chvíli začala obávat toho, jestli jsem v něm nevzbudila příliš soucitu. Další věc, kterou si venku užívám, je chladný vzduch a taky fakt, že se Lucian raději chytl domu a mě pustil ze svého sevření. Odolám chuti si paži promnout a s nepříliš čitelným výrazem ve tváři sleduji jeho ruku.

"Seženu ho," přikývnu. "Do jaké části města jedeme?" zeptám se ještě, abych věděla, kam kočího rovnou nasměrovat.

S jeho odpovědí pak přejdu chodník tak, abych viděla více do křižovatky. Jakmile zaslechnu klapot koní, vejdu dokonce i trochu do ulice. Normálně, být bílý den a já byla... já, tak bych na kočího pouze distingovaně mávla a doufala, že si mne všimne. Ale protože jsme spěchali a nebyli jsme zrovna v části, kde by se dáma jako já měla nacházet, tak jsme pronikavě hvízdla a mávla. Bylo to hlučné a já to považovala za hrubé, nicméně velmi efektivní.

"... a žádnou vyhlídkovou trasu, ano? Nejsme tu na výletě," dokončím objednávání našeho kočáru panovačně po té, co kočímu i oznámím, kam potřebujeme dojet. Pokud si Lucian sám troufne, tak jej nechám jít samotného, ale pokud ne, pomohu mu dostat se do kočáru. Ať tak či tak, jsem ráda, když nasednu do kočáru, dvířka jsou zavřená a já na chvíli mohu zase jen pozorovat dění venku za oknem a neinteragovat s okolním světem.

Místo slov jí odpovím pohledem, který jasně říká, že je to naprosto hloupá otázka. Nehodlám ji to víc vysvětlovat.
Navedu jí, kde se nachází čistá košile, která je pověšená ve skříni. Může si všimnout, že se tam nachází i další mé převleky a dokonce jedna strážnická uniforma. Co k tomu říct, je důležité být připravený na všechno.
”Chůzi zvládnu. Ale to podpírání bude na místě.” Pronesu naprosto rozhodně, víc než se ve skutečnosti cítím. Budu doufat, že moje Ďábelská maska a opravdu nasraný výraz pomůže. Na druhou stranu ač opravdu velmi nerad, tak věřím v její skvělý herecký výkon. Jen málokdo by se nám chtěl plést do cesty.
Opatrně si sundám košili a odhalím tak úplně svoje tetování, zároveň poměrně vypracovanou postavu a posetou jizvami, kdy jsem se snažil vydobýt si své jméno.



Ač velmi rád bych ji provokoval se svým polonahým tělem, rozhodnu se obléct do čisté košile. Nevydám ze sebe hlásku, ale na mé tváři je vidět, že pro mě prosté oblékání bylo opravdu nepříjemné. A to ještě nepřišla ta nejhorší část.
Poté co hodím na sebe ještě svůj černý kabát, se s její pomocí postavím, napoprvé se mi bolestí podlomí nohy a já se div neskácím k zemi.
”Zatraceně…” Zavrčím a vytáhnu ze svých skrytých energetických zásob, co ještě mám schované. Tentokrát ujdu pár kroků s minimálním podpíráním. Jdu narovnaně a nejsou na mně vidět žádné známky bolesti. Obul jsem se do své role a bolest je mou přítelkyní.
Když scházíme schody, všimnou si nás někteří, ale jak jsem správně odhadoval nikdo nemá tolik odvahy, aby nám zastoupil cestu. Nevšímám si, když na mně hospodský něco hučí. Zpražím jej pohledem, který ho jasně varuje, že ať jen dál pokračuje a bude další na řadě.

Jakmile jsme venku, musím se opřít o budovu.
”Krucinál…” Dotknu se rukou na ráně, která zase začala krvácet. ”... další košile.” Zavrčím vztekle a poté pohlédnu na ní.
”Obávám se, že budeme potřebovat kočár.” Jasně tak dávám najevo, že sehnat ho bude na ní.

"Co?" zeptám se trochu nechápavě, když vidím jeho překvapený výraz a pak... úsměv? Z toho druhého, byť není v masce tak obvyklé Ďáblovi z Barelu, mi naskakuje husí kůže, protože je to neobvyklé vidět jej potěšeného z něčeho, co neobsahuje utrpení, nebo v tom není skrytá škodolibost. Na krátký okamžik jsem na vážkách, když vidím záblesk zákeřnosti v jeho očích, když se nabízí, že poctí mé drahé rodiče návštěvou. Cosi ve mne se hne a líbivě mi našeptává, že trocha postrašení by jim vůbec nebyla na škodu. Za zdrženlivý úsměv skryju tento slabý plamínek zlé touhy a zavrtím hlavou.

"Rozumím, kdyby bylo třeba tvé intervence, dám vědět," dodám jen.

Myslím, že matka by se vzdala svého lístku, i kdybych měla jít na ten ples s nějakým mužem, kdyby se zdál v jejích očích aspoň trochu perspektivní. Jistě, jsem si jistá, jak uslyším o její obětavosti ještě mnohokrát, ale to je už vedlejší. I já típnu zbytek svého doutníku do popelníku a vydechnu poslední obláček kouře. Promnu si unaveně spánek, když mi předloží další úkol tohoto večera.

Kam se hrabe Herkules a jeho dvanáct úkolů...

"Přepokládám, že není možnost přivolat ranhojiče sem?" zeptám se pro jistotu. "Fajn, fajn... takže, základ je, že si budeš muset vzít aspoň čistou košili. Předpokládám, že bys tu někde nějakou mohl mít? Do oblečení tě dostaneme, ale záleží také na tom, jak zvládneš jít. Jestli ti stačí kdyby ses o mne mohl opřít, tak stačí, aby ses mě chytl za paži. S dostatečně nasraným výrazem na tvé tváři a vystrašeným na mé by neměl mít nikdo potřebu pochybovat o tom, že mě táhneš ven ty a ne naopak." Navrhnu slabý plán, ve kterém doufám v jakous takous mobilitu Luciana.

Zase jsme byli na cestě. Nechali jsme za sebou chatku, kde jsem si neskutečně odpočinul a cítil se neskutečně dobře, ne jako někdo, kdo před dvěma dny sváděl souboj s medvědem a kdyby nebylo její přítomnosti, tak by ho dávno prohrál. Nebylo to jenom tím, že mně opět dala dohromady. Ale užil jsem si neskutečné uklidnění u vaření, kdy jsem se cítil ve vlastním živlu. Jídlo se mi velmi podařilo, chutnalo skvěle a nevím, zda to bylo tím, že to byla pořádná změna po tom jak jsme byli zvyklí na sušené maso a fazole z konzervy. Co nám zbylo jsem nabral do nádoby a vypadá to, že pokud se dnes dostaneme do další chatky, tak budeme moct povečeřet tu skvělou dobrotu, která bude ještě lepší, protože se ještě rozleží. Dělalo mi to opravdu neskutečnou radost. Tak dlouho mi na tváři nehrál úsměv, jako nyní a nechtěl zmizet. Užíval jsem si to a snažil jsem se tím i nakazit svou společnici.

”Dobře, dáme si pauzu.” Prohlásím, poté co jsme ušli snad dvě hodiny cesty. Oproti předchozím dnům, jsme teď táhli s sebou ještě kožešinu, která něco vážila a potřeba vydechnout se tak zvětšila.
Vzal jsem si měch s vodou a pořádně se napil, následně jsem ho podal Shae. Podíval jsem se na oblohu a na tváři se mi objevilo menší zamračení.
”Nejsem si jistý, jestli se nám podaří dojít do chatky včas. Možná budeme muset riskovat cestování ve tmě.” Sdělím jí tuto neveselou zprávu. Naprosto mně to mrzí, že jsem to musel tímto zkazit. Nicméně jsem si řekl, že budu raději upřímný a obeznámým ji s tímto faktem. Pozitivní věc na tom je, že máme s sebou lucernu a oheň, takže by to nemuselo představovat zas takový problém.

Unaveně si povzdechnu.

Musím mu tu ruku vyléčit, jinak si to zhorší. Tohle už je minimálně podruhé, co na to zapomněl a přepínal tu ruku.

Na jeho automatická obranná slova nic neřeknu. Nebyl v pořádku, protože ta ruka nebyla vyléčená. Nemusím ani slyšet jeho tep, abych věděla, že lže. Nechávám ho však pokračovat, protože uslyším jejich starý jazyk. Sice některým věcem rozumím, ale nikdy jsem se nepokoušela v tomto jazyce mluvit, natož zpívat. A tak tiše stojím a nechávám ho odříkat modlitbu. Obrňuji se trpělivostí a zachumlám se ještě víc do vrstev cizího oblečení, čistě jen proto, že vím, že je to pro něj důležité.

"Dobře," souhlasím s odchodem. Upřímně jsem byla připravená se vrátit do chaty už před dobrou hodinou. Proto tentokrát jdu dokonce první. Jednak znám cestu, jednak nemám špatný pocit z toho místa, co jsme zanechávali za sebou. Ne, nemám ani špatný pocit z toho, že ten medvěd byl mrtvý.

Ruce od krve mi nepřipadají nechutné, ale jaksi přirozené. Uvědomím si to, když si je myju v kýbly s vodou uvnitř chaty. Možná to má co dělat s tím, co jsem zač? Tentokrát mě při té myšlence nezastihne taková ostuda a báze, jakou jsem obvykle zažívala. Znovu jsem si povzdechla, než jsem se obrátila na Kristophera připravující jídlo.

"Fajn, jídlo bublá v hrnci a ty už nemáš výmluvu, ukaž mi tu ruku, zase zkusím s tím něco udělat..." pronesu rázně a schovám v sobě všechny nejistoty a obavy. Je třeba mu s tou rukou pomoc, protože ji jinak bude přepínat. Pokud moc neprotestoval, tak jsem mu ruku opět odvázala a znovu se pokusila zaměřit na to zraněné místo. Tentokrát jsem si sedla přiměřeně daleko. Byla jsem kousek od něj, ale o kousíček dále než ráno a cítila jsem se díky tomu lépe. Možná právě proto se mi na celé to léčení soustředilo lépe. (hod 90%)

Moc se nezajímám o společenské akce. Matně si vzpomínám, že byl o něčem takovém v novinách článek, ale tehdy jsem se nad tím moc nepozastavoval, protože jsem v muzeu nic nepotřeboval. Možná jsem měl, když jsem narazil na onu existenci toho starého papíru. Jenže jsem se na to nechtěl tolik upnout, protože to mohl být zase další padělek.
Když mi svěří své informace, dívám se na ní s povytaženým obočí a úsměvem na rtech. Tohle jsem od ní nečekal. Opravdu příjemně mě tím překvapila.
”O krádež se postarám samozřejmě já.” Něco tak delikátního bych po ní ani nechtěl.
”Dobře. Dobře. To by mohlo vyjít.” Začne se mi díky ní v hlavě rojit plán, jak ukrást z muzea jejich překrásný náhrdelník a hodlám u toho vybrat všechny dlužné službičky, které se u mně nashromáždili, abych jej získal.
”Pokud by náhodou měli problém, rád tam za nimi s tebou zajdu.” V očích se mi zlověstně blýskne. Nemůžu si pomoct, ale mám docela rád, když na někoho můžu udělat baf. Nemusím se přitom ani pořádně snažit, protože o všechno se už postarala moje zlá pověst.
Dokouřím spokojeně doutníček, nedopalek típnu o popelník, který je u křesla.

”Takže bych tě tedy poprosil ještě dneska o tu pomoc s nenápadným doprovodem k hojiči.” Snažím se to říct, co nejmileji mi to jde.