Andor.cz - Dračí doupě online

Jeho pohled je všeříkající, a tak raději pokračuji v těch dalších možnostech. Ve skříni se příliš nerozhlížím, jdu hlavně pro tu košili, ovšem když moje oči zalétnou na strážnickou uniformu, neúmyslně se nad tou představou pobaveně ušklíbnu. V tu chvíli jsem opravdu ráda, že stojím k němu zády. Něco mi říká, že by si ten pobavený úsměv mohl pobrat jinak než byl zamýšlen. Ovládnu svůj výraz a donesu mu čistou košili ze skříně. Ve chvíli, kdy se začne svlékat se klidně obrátím a dojdu zpět ke stolu, abych si vzala svou paruku a dostatečně dobře si ji upravila. Nemám zájem se dívat na to, jak se převléká, je jen málo věcí, co by mě zajímalo méně než to, jak jeho vypadá bez oblečení. Některé jizvy jsem však zahlédla už předtím, když jsem jej ošetřovala. Navíc pokud bude chtít pomoct, ať si hezky o to řekne. Jsem odhodlaná nepobíhat kolem něj jako nějaká služebná. Hádám, že toto předsevzetí pramení ještě ze všech těch zážitků s ním, kterých se prostě jen tak nezbavím. upravím si paruku, obleču svůj plášť a jedním volným obvazem si převážu dlaň, aby barman nepřišel na mou lest.

Semknu pevně rty, když se Lucianovi podlomí nohy při prvním pokusu vstát. Tak tak se zastavím, abych se ho nezeptala jestli si je jistý, že to zvládne. Jeho zavrčení nad slabostí těla mě jasně varuje jakého pohledu a slov by se mi dostalo, kdybych se o něco takového pokusila, a proto mlčím a podpírám jej, jak jen zvládnu. I přesto, že pro teď spolupracujeme, mi stejně není jeho dotyk příjemný. Ale ať je mi Ďábel z Barelu nesympatický jak chtěl, musím ho obdivovat, když vidím, jak se po chvilce zmátořil a jen s menším podepíráním zvládl přejít pracovnu až ke dveřím.

Kolik bolesti se musel naučit asi skrývat, když přežíval v tomhle prostředí tolik let? probleskne mi hlavou zvědavá myšlenka, trochu okořeněná uznáním.

Jakmile sáhnul na kliku, přepnula jsem do své role vyděšeného děvčete, které se nechá vláčet nasupěným Ďáblem ven z toho podniku. Uhýbám pohledem, jednou dokonce trochu klopýtnu, ale jen tak, abych neohrozila chůzi Luciana. zaschlá krev na tváři, o které stále nevím, mi vlastně pomáhá dokreslit obraz, který společně malujeme. Přesto si oddychnu, když se nám podaří vyjít ven, aniž by barman za námi vyšel. Z toho křiknutí naším směrem jsem se totiž na chvíli začala obávat toho, jestli jsem v něm nevzbudila příliš soucitu. Další věc, kterou si venku užívám, je chladný vzduch a taky fakt, že se Lucian raději chytl domu a mě pustil ze svého sevření. Odolám chuti si paži promnout a s nepříliš čitelným výrazem ve tváři sleduji jeho ruku.

"Seženu ho," přikývnu. "Do jaké části města jedeme?" zeptám se ještě, abych věděla, kam kočího rovnou nasměrovat.

S jeho odpovědí pak přejdu chodník tak, abych viděla více do křižovatky. Jakmile zaslechnu klapot koní, vejdu dokonce i trochu do ulice. Normálně, být bílý den a já byla... já, tak bych na kočího pouze distingovaně mávla a doufala, že si mne všimne. Ale protože jsme spěchali a nebyli jsme zrovna v části, kde by se dáma jako já měla nacházet, tak jsme pronikavě hvízdla a mávla. Bylo to hlučné a já to považovala za hrubé, nicméně velmi efektivní.

"... a žádnou vyhlídkovou trasu, ano? Nejsme tu na výletě," dokončím objednávání našeho kočáru panovačně po té, co kočímu i oznámím, kam potřebujeme dojet. Pokud si Lucian sám troufne, tak jej nechám jít samotného, ale pokud ne, pomohu mu dostat se do kočáru. Ať tak či tak, jsem ráda, když nasednu do kočáru, dvířka jsou zavřená a já na chvíli mohu zase jen pozorovat dění venku za oknem a neinteragovat s okolním světem.

Místo slov jí odpovím pohledem, který jasně říká, že je to naprosto hloupá otázka. Nehodlám ji to víc vysvětlovat.
Navedu jí, kde se nachází čistá košile, která je pověšená ve skříni. Může si všimnout, že se tam nachází i další mé převleky a dokonce jedna strážnická uniforma. Co k tomu říct, je důležité být připravený na všechno.
”Chůzi zvládnu. Ale to podpírání bude na místě.” Pronesu naprosto rozhodně, víc než se ve skutečnosti cítím. Budu doufat, že moje Ďábelská maska a opravdu nasraný výraz pomůže. Na druhou stranu ač opravdu velmi nerad, tak věřím v její skvělý herecký výkon. Jen málokdo by se nám chtěl plést do cesty.
Opatrně si sundám košili a odhalím tak úplně svoje tetování, zároveň poměrně vypracovanou postavu a posetou jizvami, kdy jsem se snažil vydobýt si své jméno.



Ač velmi rád bych ji provokoval se svým polonahým tělem, rozhodnu se obléct do čisté košile. Nevydám ze sebe hlásku, ale na mé tváři je vidět, že pro mě prosté oblékání bylo opravdu nepříjemné. A to ještě nepřišla ta nejhorší část.
Poté co hodím na sebe ještě svůj černý kabát, se s její pomocí postavím, napoprvé se mi bolestí podlomí nohy a já se div neskácím k zemi.
”Zatraceně…” Zavrčím a vytáhnu ze svých skrytých energetických zásob, co ještě mám schované. Tentokrát ujdu pár kroků s minimálním podpíráním. Jdu narovnaně a nejsou na mně vidět žádné známky bolesti. Obul jsem se do své role a bolest je mou přítelkyní.
Když scházíme schody, všimnou si nás někteří, ale jak jsem správně odhadoval nikdo nemá tolik odvahy, aby nám zastoupil cestu. Nevšímám si, když na mně hospodský něco hučí. Zpražím jej pohledem, který ho jasně varuje, že ať jen dál pokračuje a bude další na řadě.

Jakmile jsme venku, musím se opřít o budovu.
”Krucinál…” Dotknu se rukou na ráně, která zase začala krvácet. ”... další košile.” Zavrčím vztekle a poté pohlédnu na ní.
”Obávám se, že budeme potřebovat kočár.” Jasně tak dávám najevo, že sehnat ho bude na ní.

"Co?" zeptám se trochu nechápavě, když vidím jeho překvapený výraz a pak... úsměv? Z toho druhého, byť není v masce tak obvyklé Ďáblovi z Barelu, mi naskakuje husí kůže, protože je to neobvyklé vidět jej potěšeného z něčeho, co neobsahuje utrpení, nebo v tom není skrytá škodolibost. Na krátký okamžik jsem na vážkách, když vidím záblesk zákeřnosti v jeho očích, když se nabízí, že poctí mé drahé rodiče návštěvou. Cosi ve mne se hne a líbivě mi našeptává, že trocha postrašení by jim vůbec nebyla na škodu. Za zdrženlivý úsměv skryju tento slabý plamínek zlé touhy a zavrtím hlavou.

"Rozumím, kdyby bylo třeba tvé intervence, dám vědět," dodám jen.

Myslím, že matka by se vzdala svého lístku, i kdybych měla jít na ten ples s nějakým mužem, kdyby se zdál v jejích očích aspoň trochu perspektivní. Jistě, jsem si jistá, jak uslyším o její obětavosti ještě mnohokrát, ale to je už vedlejší. I já típnu zbytek svého doutníku do popelníku a vydechnu poslední obláček kouře. Promnu si unaveně spánek, když mi předloží další úkol tohoto večera.

Kam se hrabe Herkules a jeho dvanáct úkolů...

"Přepokládám, že není možnost přivolat ranhojiče sem?" zeptám se pro jistotu. "Fajn, fajn... takže, základ je, že si budeš muset vzít aspoň čistou košili. Předpokládám, že bys tu někde nějakou mohl mít? Do oblečení tě dostaneme, ale záleží také na tom, jak zvládneš jít. Jestli ti stačí kdyby ses o mne mohl opřít, tak stačí, aby ses mě chytl za paži. S dostatečně nasraným výrazem na tvé tváři a vystrašeným na mé by neměl mít nikdo potřebu pochybovat o tom, že mě táhneš ven ty a ne naopak." Navrhnu slabý plán, ve kterém doufám v jakous takous mobilitu Luciana.

Zase jsme byli na cestě. Nechali jsme za sebou chatku, kde jsem si neskutečně odpočinul a cítil se neskutečně dobře, ne jako někdo, kdo před dvěma dny sváděl souboj s medvědem a kdyby nebylo její přítomnosti, tak by ho dávno prohrál. Nebylo to jenom tím, že mně opět dala dohromady. Ale užil jsem si neskutečné uklidnění u vaření, kdy jsem se cítil ve vlastním živlu. Jídlo se mi velmi podařilo, chutnalo skvěle a nevím, zda to bylo tím, že to byla pořádná změna po tom jak jsme byli zvyklí na sušené maso a fazole z konzervy. Co nám zbylo jsem nabral do nádoby a vypadá to, že pokud se dnes dostaneme do další chatky, tak budeme moct povečeřet tu skvělou dobrotu, která bude ještě lepší, protože se ještě rozleží. Dělalo mi to opravdu neskutečnou radost. Tak dlouho mi na tváři nehrál úsměv, jako nyní a nechtěl zmizet. Užíval jsem si to a snažil jsem se tím i nakazit svou společnici.

”Dobře, dáme si pauzu.” Prohlásím, poté co jsme ušli snad dvě hodiny cesty. Oproti předchozím dnům, jsme teď táhli s sebou ještě kožešinu, která něco vážila a potřeba vydechnout se tak zvětšila.
Vzal jsem si měch s vodou a pořádně se napil, následně jsem ho podal Shae. Podíval jsem se na oblohu a na tváři se mi objevilo menší zamračení.
”Nejsem si jistý, jestli se nám podaří dojít do chatky včas. Možná budeme muset riskovat cestování ve tmě.” Sdělím jí tuto neveselou zprávu. Naprosto mně to mrzí, že jsem to musel tímto zkazit. Nicméně jsem si řekl, že budu raději upřímný a obeznámým ji s tímto faktem. Pozitivní věc na tom je, že máme s sebou lucernu a oheň, takže by to nemuselo představovat zas takový problém.

Unaveně si povzdechnu.

Musím mu tu ruku vyléčit, jinak si to zhorší. Tohle už je minimálně podruhé, co na to zapomněl a přepínal tu ruku.

Na jeho automatická obranná slova nic neřeknu. Nebyl v pořádku, protože ta ruka nebyla vyléčená. Nemusím ani slyšet jeho tep, abych věděla, že lže. Nechávám ho však pokračovat, protože uslyším jejich starý jazyk. Sice některým věcem rozumím, ale nikdy jsem se nepokoušela v tomto jazyce mluvit, natož zpívat. A tak tiše stojím a nechávám ho odříkat modlitbu. Obrňuji se trpělivostí a zachumlám se ještě víc do vrstev cizího oblečení, čistě jen proto, že vím, že je to pro něj důležité.

"Dobře," souhlasím s odchodem. Upřímně jsem byla připravená se vrátit do chaty už před dobrou hodinou. Proto tentokrát jdu dokonce první. Jednak znám cestu, jednak nemám špatný pocit z toho místa, co jsme zanechávali za sebou. Ne, nemám ani špatný pocit z toho, že ten medvěd byl mrtvý.

Ruce od krve mi nepřipadají nechutné, ale jaksi přirozené. Uvědomím si to, když si je myju v kýbly s vodou uvnitř chaty. Možná to má co dělat s tím, co jsem zač? Tentokrát mě při té myšlence nezastihne taková ostuda a báze, jakou jsem obvykle zažívala. Znovu jsem si povzdechla, než jsem se obrátila na Kristophera připravující jídlo.

"Fajn, jídlo bublá v hrnci a ty už nemáš výmluvu, ukaž mi tu ruku, zase zkusím s tím něco udělat..." pronesu rázně a schovám v sobě všechny nejistoty a obavy. Je třeba mu s tou rukou pomoc, protože ji jinak bude přepínat. Pokud moc neprotestoval, tak jsem mu ruku opět odvázala a znovu se pokusila zaměřit na to zraněné místo. Tentokrát jsem si sedla přiměřeně daleko. Byla jsem kousek od něj, ale o kousíček dále než ráno a cítila jsem se díky tomu lépe. Možná právě proto se mi na celé to léčení soustředilo lépe. (hod 90%)

Moc se nezajímám o společenské akce. Matně si vzpomínám, že byl o něčem takovém v novinách článek, ale tehdy jsem se nad tím moc nepozastavoval, protože jsem v muzeu nic nepotřeboval. Možná jsem měl, když jsem narazil na onu existenci toho starého papíru. Jenže jsem se na to nechtěl tolik upnout, protože to mohl být zase další padělek.
Když mi svěří své informace, dívám se na ní s povytaženým obočí a úsměvem na rtech. Tohle jsem od ní nečekal. Opravdu příjemně mě tím překvapila.
”O krádež se postarám samozřejmě já.” Něco tak delikátního bych po ní ani nechtěl.
”Dobře. Dobře. To by mohlo vyjít.” Začne se mi díky ní v hlavě rojit plán, jak ukrást z muzea jejich překrásný náhrdelník a hodlám u toho vybrat všechny dlužné službičky, které se u mně nashromáždili, abych jej získal.
”Pokud by náhodou měli problém, rád tam za nimi s tebou zajdu.” V očích se mi zlověstně blýskne. Nemůžu si pomoct, ale mám docela rád, když na někoho můžu udělat baf. Nemusím se přitom ani pořádně snažit, protože o všechno se už postarala moje zlá pověst.
Dokouřím spokojeně doutníček, nedopalek típnu o popelník, který je u křesla.

”Takže bych tě tedy poprosil ještě dneska o tu pomoc s nenápadným doprovodem k hojiči.” Snažím se to říct, co nejmileji mi to jde.

Několikrát pomalu potáhnu z doutníku a snažím se přijít na něco dalšího. Jenže já spíše pochybuji o správnosti slov, než abych se dokázala pustit po šílené spirále úvah, která by se snažila najít v historii zakázané milence, ve kterých by mohla být informace o téhle věci. Pohlédnu dolů na Luciana, když promluví. Vyslechnu si s mírně pozdviženým obočím jeho nápad se zkamenělými milenci.

"Měl by to celé aspoň pod dozorem a inspiraci na hádanky taky," souhlasím opatrně s tímto nápadem.

"No, s tou částí loupeže ti asi nepomůžu. Ale brzy bude výroční ples pořádaný muzeem. Pokud myslí básník muzeum tady ve městě. Bude totiž desáté výročí založení. A pokud si pamatuji tu pozvánku dobře, bude to v prostorách muzea a otevřeny budou všechny expozice. Ostatně, proto je prý část stále zavřená, jak se to renovuje pro velké odhalení na ten večer..." přispěji se svou troškou informací do pranice. Ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky si promnu spánek. "Pokud si pamatuji dobře, bude to v rámci pár dní. Ale je to taková otevřená akce, že nebude problém se tam dostat. Kdyby bylo potřeba, mohu nás tam dostat na pozvánku rodičů. Jsem si jistá, že proti tomu nebudou protestovat, když zmíním tvoje jméno."

”Zakázaní milenci…chmm…” Dlouze vydechnu, avšak když se zmíní tu divadelní hru, tak se ještě víc zamyslím. Není to úplně ono, ale přivede mně to k jiné myšlence. Existuje totiž ještě jeden příběh, který se vypráví o jednom náhrdelníku a ten se zrovna nachází tady v muzeu. Samozřejmě, že to nemusí vůbec nic znamenat. Na druhou stranu by bylo poměrně dobré to ověřit. Takže se rozhodnu tedy s ní podělit se svou myšlenkou.
”Bylo by to možná moc jednoduché. Na druhou stranu, osoba vlastnící tento originál pracuje také v muzeu. Takže by to mohlo souviset. Jenže budeme muset vymyslet, jak se dostat dovnitř a ukrást jej.” Potáhnu si z darovaného doutníku a začnu nad tím přemýšlet.

Mezitím si moje společnice vzpomene na to, že viděla u svých rodičů pozvánku ohledně plesu, který se koná na počest jeho desetiletého založení.

Soustředím se plně na zpracování medvěda. S jednou plně funkční rukou se to dělá opravdu velmi těžko. Docela příjemně to zaměstnává mou mysl. Snažím se to dělat precizně a moc se přitom nezašpinit.
Nechci tady být delší dobu, než je nutné. Takže u toho převážně mlčím, jen občas Shae řeknu, co má dělat a ještě jí to názorně ukážu.
Mám takový nepříjemný pocit, že je Shae stále rozhozená z toho mého léčení. Jindy by jí moje mlčení vadilo a zkusila by vymyslet nějaké téma k hovoru nebo bychom pokračovali v učení jejího jazyka.

Jakmile je medvěd zbaven kůže, máme v hrnci maso, o další věci je postaráno. Dám se do vykopání jámy, abych tam pohřbil jeho orgány a kosti.
Rozhlédnu se kolem sebe, kde to vypadá jako kdyby se tu odehrál neskutečný masakr. Naštěstí brzy bude zase sněžit a všechno to zakryje. Bude to chtít pochopitelně ještě nějaký čas, než úplně zmizí všechny stopy jako vzpomínka na to co se tu odehrálo.

Poté co usoudím, že jsem vykopal dostatečně hlubokou díru, tak se vyhoupnu nahoru a jelikož jsem blbě pohnul s rukou, tak se mi tvář zkřivý bolestí. Už je to snad podruhé, co jsem zapomněl, že jsem takto zraněný. V první případě se mi podařilo to na sobě nedat znát.
”Jsem v pořádku.” Hlesnu a opatrně vezmu části k pohřbení. S tím ve svém starém jazyce odříkávám modlitbu za jeho duši. S tichou prosbou o odpuštění a aby našel svůj vnitřní klid.
”Djel, ať tě ochraňuje.” Skončím a zahrabu díru, kde je pohřben.

”Tak myslím, že můžeme jít.” Odnesu kůži a to, co ještě budu schopen vzít a nechám na Shae, abych vzala zbytek věcí. Ještě jednou stočím pohled na jeho hrob.
Omlouvám se ti. A vyrazím zpátky do našeho příbytku.

Utěšuji se tím, že slyším jeho srdce klidně být, a proto jsem si tak jistá tím, že mi nelže. Jinak by to totiž nedávalo vůbec smysl proč tomu tak silně věřím. Nechám to bez dalšího komentáře a soustředím se na ošetřování jeho ruky obyčejným lidským způsobem. Zatím uvažuji, jestli ta oboustranná důvěra je prostě jenom proto, že jsme zatím společně přežili a toho druhého jsme nenechali umřít.

"Dobrá," pronesu trochu ulehčeně, že mám ještě chvíli, než budu muset do toho příšerného mrazu. Ne, ani po tom víc jak týdnu putování jsem si na tyto podmínky nezvykla. Navíc, když máme tady tak pěkně teplo, nechce se mi do toho mrazu, kde určitě budeme několik hodin, než se vše pořádně zpracuje. Nehledě na množství krve a orgánů, se kterými se budeme zabývat. Mlčky umyji nádobí, ještě si drobně vyspravím boty a následně si spletu vlasy do copu, který pak stočím do drdolu, abych mohla použít jednu z místních kožených čepic na hlavu.

Venku je přesně tak nepříjemná zima, jak jsem si představovala. Pokouším se soustředit na práci a asistuji Kristopherovi tak, jak potřebuje, zatímco porcuje medvěda a odpreparovává kůži, abychom ji mohli vzít s sebou a prodat. Přijde mi zajímavé, jak se opravdu snaží využít naprosto všechno z toho zvířete. Nikdo z mého kraje by se tím až tak nezabíral. Orgány by letěly prasatům, nebo se prodají chudým a kosti stejně tak. Jen občas se zeptám na něco, co mi přijde zvláštní při jeho práci, jinak víceméně mlčím.