Andor.cz - Dračí doupě online

Několikrát pomalu potáhnu z doutníku a snažím se přijít na něco dalšího. Jenže já spíše pochybuji o správnosti slov, než abych se dokázala pustit po šílené spirále úvah, která by se snažila najít v historii zakázané milence, ve kterých by mohla být informace o téhle věci. Pohlédnu dolů na Luciana, když promluví. Vyslechnu si s mírně pozdviženým obočím jeho nápad se zkamenělými milenci.

"Měl by to celé aspoň pod dozorem a inspiraci na hádanky taky," souhlasím opatrně s tímto nápadem.

"No, s tou částí loupeže ti asi nepomůžu. Ale brzy bude výroční ples pořádaný muzeem. Pokud myslí básník muzeum tady ve městě. Bude totiž desáté výročí založení. A pokud si pamatuji tu pozvánku dobře, bude to v prostorách muzea a otevřeny budou všechny expozice. Ostatně, proto je prý část stále zavřená, jak se to renovuje pro velké odhalení na ten večer..." přispěji se svou troškou informací do pranice. Ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky si promnu spánek. "Pokud si pamatuji dobře, bude to v rámci pár dní. Ale je to taková otevřená akce, že nebude problém se tam dostat. Kdyby bylo potřeba, mohu nás tam dostat na pozvánku rodičů. Jsem si jistá, že proti tomu nebudou protestovat, když zmíním tvoje jméno."

”Zakázaní milenci…chmm…” Dlouze vydechnu, avšak když se zmíní tu divadelní hru, tak se ještě víc zamyslím. Není to úplně ono, ale přivede mně to k jiné myšlence. Existuje totiž ještě jeden příběh, který se vypráví o jednom náhrdelníku a ten se zrovna nachází tady v muzeu. Samozřejmě, že to nemusí vůbec nic znamenat. Na druhou stranu by bylo poměrně dobré to ověřit. Takže se rozhodnu tedy s ní podělit se svou myšlenkou.
”Bylo by to možná moc jednoduché. Na druhou stranu, osoba vlastnící tento originál pracuje také v muzeu. Takže by to mohlo souviset. Jenže budeme muset vymyslet, jak se dostat dovnitř a ukrást jej.” Potáhnu si z darovaného doutníku a začnu nad tím přemýšlet.

Mezitím si moje společnice vzpomene na to, že viděla u svých rodičů pozvánku ohledně plesu, který se koná na počest jeho desetiletého založení.

Soustředím se plně na zpracování medvěda. S jednou plně funkční rukou se to dělá opravdu velmi těžko. Docela příjemně to zaměstnává mou mysl. Snažím se to dělat precizně a moc se přitom nezašpinit.
Nechci tady být delší dobu, než je nutné. Takže u toho převážně mlčím, jen občas Shae řeknu, co má dělat a ještě jí to názorně ukážu.
Mám takový nepříjemný pocit, že je Shae stále rozhozená z toho mého léčení. Jindy by jí moje mlčení vadilo a zkusila by vymyslet nějaké téma k hovoru nebo bychom pokračovali v učení jejího jazyka.

Jakmile je medvěd zbaven kůže, máme v hrnci maso, o další věci je postaráno. Dám se do vykopání jámy, abych tam pohřbil jeho orgány a kosti.
Rozhlédnu se kolem sebe, kde to vypadá jako kdyby se tu odehrál neskutečný masakr. Naštěstí brzy bude zase sněžit a všechno to zakryje. Bude to chtít pochopitelně ještě nějaký čas, než úplně zmizí všechny stopy jako vzpomínka na to co se tu odehrálo.

Poté co usoudím, že jsem vykopal dostatečně hlubokou díru, tak se vyhoupnu nahoru a jelikož jsem blbě pohnul s rukou, tak se mi tvář zkřivý bolestí. Už je to snad podruhé, co jsem zapomněl, že jsem takto zraněný. V první případě se mi podařilo to na sobě nedat znát.
”Jsem v pořádku.” Hlesnu a opatrně vezmu části k pohřbení. S tím ve svém starém jazyce odříkávám modlitbu za jeho duši. S tichou prosbou o odpuštění a aby našel svůj vnitřní klid.
”Djel, ať tě ochraňuje.” Skončím a zahrabu díru, kde je pohřben.

”Tak myslím, že můžeme jít.” Odnesu kůži a to, co ještě budu schopen vzít a nechám na Shae, abych vzala zbytek věcí. Ještě jednou stočím pohled na jeho hrob.
Omlouvám se ti. A vyrazím zpátky do našeho příbytku.

Utěšuji se tím, že slyším jeho srdce klidně být, a proto jsem si tak jistá tím, že mi nelže. Jinak by to totiž nedávalo vůbec smysl proč tomu tak silně věřím. Nechám to bez dalšího komentáře a soustředím se na ošetřování jeho ruky obyčejným lidským způsobem. Zatím uvažuji, jestli ta oboustranná důvěra je prostě jenom proto, že jsme zatím společně přežili a toho druhého jsme nenechali umřít.

"Dobrá," pronesu trochu ulehčeně, že mám ještě chvíli, než budu muset do toho příšerného mrazu. Ne, ani po tom víc jak týdnu putování jsem si na tyto podmínky nezvykla. Navíc, když máme tady tak pěkně teplo, nechce se mi do toho mrazu, kde určitě budeme několik hodin, než se vše pořádně zpracuje. Nehledě na množství krve a orgánů, se kterými se budeme zabývat. Mlčky umyji nádobí, ještě si drobně vyspravím boty a následně si spletu vlasy do copu, který pak stočím do drdolu, abych mohla použít jednu z místních kožených čepic na hlavu.

Venku je přesně tak nepříjemná zima, jak jsem si představovala. Pokouším se soustředit na práci a asistuji Kristopherovi tak, jak potřebuje, zatímco porcuje medvěda a odpreparovává kůži, abychom ji mohli vzít s sebou a prodat. Přijde mi zajímavé, jak se opravdu snaží využít naprosto všechno z toho zvířete. Nikdo z mého kraje by se tím až tak nezabíral. Orgány by letěly prasatům, nebo se prodají chudým a kosti stejně tak. Jen občas se zeptám na něco, co mi přijde zvláštní při jeho práci, jinak víceméně mlčím.

Být to kdokoliv jiný, tak mu nabídnu pomoct, nebo si k němu sednu. Ale takhle jen zůstanu stát a v klidu vtáhnu kouř do plic a pak jej vyfouknu stranou. Nekomentuji to a místo toho se soustředím na obsah dopisu. Zahlédnu nepřiměřené nadšení v jeho očích. Zachmuřím se ještě víc, protože to určitě nemůže znamenat nic dobrého.

Možná se praštil do hlavy, nebo se zbláznil a teď je nadšený z nelogických věcí?

Probleskne mi hlavou myšlenka, která je stejnou měrou chladná a děsivá. Jestli jsem totiž vsadila na špatnou kartu v podobě Luciana, jeho šílenství je to poslední, co teď potřebuji, aby propuklo. Podám mu papír a doutník se sirkami. Jen ať si zapálí sám, jestli chce.

"Děkuji," odvětím automaticky. Cítím při tom mírné podezření, že ani tahle pochvala není jen tak. Buď jsem už opravdu paranoidní, nebo skutečně tuším, že za tím bude něco dalšího... Zlověstného. Co to ale je, to nemám tušení.

"Jo, to už bych chtěla asi moc," pronesu polohlasně a pohlédnu znovu na originál. Na který se znovu zamračím. Co mi jenom uniká...?

Na jeho pokyn přidržím originál tak, aby jej mohl osvítit. Obočí mi překvapením vyjede nahoru. Když se slova vyrýsují kompletně, převezmu oba papíry, dojdu k jeho pracovnímu stolu a začnu přepisovat. Tentokrát ale nejdu si sednout do jeho křesla, ale zůstanu stát z druhé strany a ve stoje to rychle přepíši a přeložím. Můj zamračený výraz se opět ustálí na mé tváři.

"Ty, jenž hledáš klíč k cestě za zbraní rovnou bohů, nejprve pohlédni do zkamenělého srdce zakázaných milenců," přečtu poslední část dopisu a pak si nespokojeně odfrknu.

"Nejsem si jistá, jestli si z nás ten dotyčný neudělal srandu, protože jediné zakázané milence, které já znám, hraji každý květen. Znám celou tu hru nazpaměť v Romeovi a Julii není ani zmínka o mocné zbrani. Nejmocnější věcí tam je touha dvou poblázněných dětí a jed s dýkou..." pronesu poněkud cynicky. Skoro bych se v tom nepoznala, neboť tu hru hraji v květnu docela ráda. Tedy, prvních pár vystoupení. Něco na jejich vytrvání je fascinující a kouzelné... Ale hádám, že nejspíš tato společnost a místo, na kterém se nacházím, mě už trochu také ovlivnila..

”Jedině v případě, že se taky podělíš o jednu.” Jsem občasný kuřák, takže moc často u sebe nemám krabičku. Navíc pokud mi tu bude kouřit, tak bych si rád taky dopřál. Zároveň bych jí tak mohl dostat blíž k sobě a k lahvi, která tam u dveří leží opuštěná a využít ji, aby ji donesla. Beztak se bude chtít napít.

”Hmmm…” Zvednu k ní oči a pokusím se zase posadit, abych na to viděl a lépe se mi přemýšlelo. Po několika pokusech s pár bolestivými sýknutími a nadávkami se mi to podaří. Tentokrát zřejmě pochopila, že o pomoc momentálně nestojím a že si poradím sám. Když ji budu potřebovat řeknu si. Takže chvíli jen tak stála a raději mně obeznámila se svým postupem.
Oči se mi rozzáří štěstím. Je možné, že by to bylo skutečně ono? Doposud jsem nacházel samé padělky, které byly snadno přelousknutelné a v podstatě popisovali jenom to, co bylo známé. Bohužel jsem o překladatele přišel. Nebyla to důvěryhodná osoba a já nepotřeboval, aby se o tom někdo dozvěděl. Ani teď nikdo kromě ní nemá pořádně tušení, co jsem našel a po čem pátrám.
Vezmu si od ní papír.
”Pěkné písmo…” Pronesu uznale a něco mi říká, že by se i to dalo využít.
Pustím se do čtení. Hned několikrát to projedu. Opakuji ta slova. Povalím je na jazyku, jako u dobrého vína. Beru je na vědomí.
Její otázka mně div znova nerozesměje.
”Bohužel ne. A pokud ano, tak se ta dotyčná osoba nepodělila.” S tím dál pokračuji v předchozích pokusech.

Pokud se podělila o cigaretu, tak uznám, že je vhodný čas a zapálím si jí. V ten moment mně napadne myšlenka.
”Podrž ten originální papír.” Jakmile to udělá, tak jej cigaretou z nepopsané strany ozářím a objeví se další slova, která by už mohla dát smysl.

Sakra. Zapomněl jsem, že dokáže zjistit zda mluvím pravdu. Nebo je to tím, že prostě neumím moc lhát. Nejsem si moc jistý. Na druhou stranu mně nachytala při činu a mám potřebu ji upřesnit v čem.
”Dobře… ano, je to pořád bolestivé. Ale nelžu ti, když ti říkám, že ti věřím a jsem v tvých rukách.” Pronesu naprosto upřímně a myslím to tak. Dal bych v sázku klidně svůj život, abych to potvrdil.

Když mi zase obvazuje ruku, tak mlčím. Nevím, co bych jí měl říct. Nevím, jak víc bych jí měl utěšit. Nechce se mi jí říkat prázdné slova o tom, že to bude dobré. Prostě jen jsem.
Jakmile mám ruku obvázanou, tak na sebe hodím košili a koutkem oka pozoruji, jak se zvedá a bere do ruky špinavé nádobí.

”Souhlasím. Máme dost času než se setmí. Takže není kam spěchat.”
Nejraději bych také něco dělal, nějak jí pomohl. Je mi jasné, že by mi na to řekla, že udělám dost tím, že si budu ruku šetřit. Přeci jen ji budu potřebovat přitom zpracování.
Rozhodnu se tedy aspoň přiložit trochu dřeva do ohně, které je kousek ode mně. Stále nemůžu vyhnat z hlavy to, jak se ten oheň divně zamyhotal. Protože si myslím, že za to zřejmě může nevyspalost, rozhodnu se o tom pomlčet. Ještě by si o mně myslela, že jsem se zbláznil.

"Lžeš," vydechnu tiše pravdu. Začnu mu zase stahovat rukáv košile dolů. Opět jednám velmi opatrně. "Ale to kvůli mě nemusíš. Zlepším se, časem, uvidíš. Nezhoršila jsem to, to je hlavní a přestala jsem, když jsem si nebyla jistá. Je to tak bezpečnější."

Nemusel by mě ani pobízet, abych mu pomohla zafixovat ruku. Tentokrát už vím jak na to, a tak nepotřebuji ani moc instrukcí z jeho strany. I tohle se snažím brát jako pozitivum. Učím se. Možná mnohem pomaleji, než bych chtěla, ale učím se. V současné chvíli hodlám brát jako největší výhru to, že jsem si řekla včas stop. Neohrožuji jej. Nepodléhám své touze po použití síly víc, než je bezpečné. Po té, co je ruka opět stažená, aby se mohla léčit přirozeně, se zvednu, vezmu hrnečku od kávy a vymaním se z jeho blízkosti.

"Jestli nic nenamítáš, dala bych si chvíli pauzu než začneme řešit toho medvěda..." promluvím na něj až z bezpečné vzdálenosti několik metrů a i tak na něj promluvím přes rameno, když si klekám ke kýbly s vodou, co jsem přinesla na opláchnutí nádobí.

Když mně chválí, tak mi na tváři opět hrají rozpaky. Nikdy jsem nic takového nezažil. Když jsem udělal něco dobře, tak to nikdo pořádně neřešil. Vždycky se řešilo, když jsem něco pokazil. Něco mi říká, že to teď bude jiné. S ní to bude jiné.
Kývnu na znamení souhlasu. Zarazí mně, když si sedne ke mně blíž než kdykoliv předtím. Její přítomnost mi není nepříjemná. Teď už tolik ne. Spíše začnu mít starost o ní samotnou vzhledem k tomu, co se jí v minulosti přihodilo. Rozhodnu se tedy, že se pokusím minimálně hnout a vynasnažím se vyvarovat nechtěným dotykům. Poslouchám jí na slovo, jako co nejvzornější… pacient.
Snažím se být klidný za nás oba. Hledím přitom upřeně do ohně a soustředím se na něj, abych jí nějak neznervózňoval svým pohledem. I když bych se velmi rád podíval na její tvář. Takhle z těsné blízkosti jsem ji ještě neviděl.

Nejspíš se mi to zdálo, ale měl jsem pocit, že na malou chvíli se oheň divně zamyhotal. Jako kdyby snad tančil. Muselo se mi to zdát. Nejspíše za to může nervozita, která ovšem netuším jestli je pouze má.

Když promluví, tak na ni nestočím pohled a stále se dívám jinam.
”To je v pořádku. Jsem ve tvých rukách a věřím ti. Už teď je to mnohem lepší.” Pronesu povzbudivě a vykouzlím na své tváři úsměv.
”Pomůžeš mi to zase zavázat?”

Kristopherovi sice chybí správná slovní zásoba, ale to naprosto bez problémů nahrazuje svým nadšením pro věc. Vidím, jak se snaží. Opatrně jej opravuji a občas i chyby přecházím a spíš se ho snažím ponoukat k rozvíjení těch myšlenek a použití dalších slov. Cítím se u toho vlastně příjemně. Aniž by mi došlo, že část z té vlastní radosti mám z toho, že prostě vidím Kristophera pro něco nadchnutého.

"Dobře, já už jsem dojedl," řeknu po něm tu větu správně. A aniž bych se přestala usmívat, přejdu plynule do jeho řeči.

"Moc dobrá práce, Krisi, hodně ses zlepšil," pochválím ho upřímně a povzbudivě se na něj usměji."Pořád tě matou určité gramatické jevy, ale to nevadí. Důležité je, že základní myšlenku už zvládneš předat. A docela se chytáš v mých otázkách."

Na jeho prosbu přikývnu. Samozřejmě není třeba jej trápit tímhle celý den. Pro začátek bude mít mne jako překladatele a než tam dojdeme, uběhne ještě nějaký čas. A z vlastní zkušenosti bych řekla, že až bude muset mluvit, donutí ho to ještě rychleji se zlepšit.

"Jasně, není problém," ujistím jej. "Podívám se ti teď na tu ruku?" zeptám se a pak, když přikývne, si přisednu k němu blíž. O něco blíž, než bych si sedla před pár dny. Velmi opatrně mu sundám postroj na ruku. Následně mu přidržuji ruku, když mu vyhrnuji rukáv nad loket. Upozorním jej, že má sedět v klidu a kdyby cokoliv se mu nezdálo, ať mi to řekne a necuká sebou.

Zhluboka se nadechnu a v chřípí ucítím samovolně i Kristoperovu vůni. Uvědomím si, jak sedím blízko, a tak zastavím svůj zvedající se pohled od jeho ruky dřív, než se dostane k jeho tváři. Zastavím se na zlomek vteřiny na jeho ohryzku, než se přinutím pohlédnout zpět na ruku a pokusit se soustředit. Pohled do tváře z takové blízkosti by určitě neznamenal nic dobrého. Mohla bych začít panikařit nebo tak něco. Místo toho opatrně položím dlaň k místu, kde tuším zranění a druhou ruku si přesunu zespodu.

Soustředím se na zlomenou kost, snažím se jí donutit opět srůst. Ale povede se mi pouze kost srovnat na správné pozice. Nevím proč, ale přijde mi to mnohem těžší, složitější, komplexnější... A asi o tom příliš přemýšlím, protože pak se nemohu odhodlat k tomu, abych byla odvážnější. Abych udělala víc. Dojde mi, že se prostě a jednoduše bojím. (22%)

Nespokojeně nakrčím obočí a povzdechnu si. Bez přemýšlení skryju to zraněné místo svou dlaní. Snad abych zakryla svou neschopnost.

"Promiň, moc mi to nejde. Budeme to muset udělat na víc částí... Ale teď... kost je aspoň už na správném místě," přiznám se, aniž bych zvedla k jeho tváři pohled.