Andor.cz - Dračí doupě online

Být to kdokoliv jiný, tak mu nabídnu pomoct, nebo si k němu sednu. Ale takhle jen zůstanu stát a v klidu vtáhnu kouř do plic a pak jej vyfouknu stranou. Nekomentuji to a místo toho se soustředím na obsah dopisu. Zahlédnu nepřiměřené nadšení v jeho očích. Zachmuřím se ještě víc, protože to určitě nemůže znamenat nic dobrého.

Možná se praštil do hlavy, nebo se zbláznil a teď je nadšený z nelogických věcí?

Probleskne mi hlavou myšlenka, která je stejnou měrou chladná a děsivá. Jestli jsem totiž vsadila na špatnou kartu v podobě Luciana, jeho šílenství je to poslední, co teď potřebuji, aby propuklo. Podám mu papír a doutník se sirkami. Jen ať si zapálí sám, jestli chce.

"Děkuji," odvětím automaticky. Cítím při tom mírné podezření, že ani tahle pochvala není jen tak. Buď jsem už opravdu paranoidní, nebo skutečně tuším, že za tím bude něco dalšího... Zlověstného. Co to ale je, to nemám tušení.

"Jo, to už bych chtěla asi moc," pronesu polohlasně a pohlédnu znovu na originál. Na který se znovu zamračím. Co mi jenom uniká...?

Na jeho pokyn přidržím originál tak, aby jej mohl osvítit. Obočí mi překvapením vyjede nahoru. Když se slova vyrýsují kompletně, převezmu oba papíry, dojdu k jeho pracovnímu stolu a začnu přepisovat. Tentokrát ale nejdu si sednout do jeho křesla, ale zůstanu stát z druhé strany a ve stoje to rychle přepíši a přeložím. Můj zamračený výraz se opět ustálí na mé tváři.

"Ty, jenž hledáš klíč k cestě za zbraní rovnou bohů, nejprve pohlédni do zkamenělého srdce zakázaných milenců," přečtu poslední část dopisu a pak si nespokojeně odfrknu.

"Nejsem si jistá, jestli si z nás ten dotyčný neudělal srandu, protože jediné zakázané milence, které já znám, hraji každý květen. Znám celou tu hru nazpaměť v Romeovi a Julii není ani zmínka o mocné zbrani. Nejmocnější věcí tam je touha dvou poblázněných dětí a jed s dýkou..." pronesu poněkud cynicky. Skoro bych se v tom nepoznala, neboť tu hru hraji v květnu docela ráda. Tedy, prvních pár vystoupení. Něco na jejich vytrvání je fascinující a kouzelné... Ale hádám, že nejspíš tato společnost a místo, na kterém se nacházím, mě už trochu také ovlivnila..

”Jedině v případě, že se taky podělíš o jednu.” Jsem občasný kuřák, takže moc často u sebe nemám krabičku. Navíc pokud mi tu bude kouřit, tak bych si rád taky dopřál. Zároveň bych jí tak mohl dostat blíž k sobě a k lahvi, která tam u dveří leží opuštěná a využít ji, aby ji donesla. Beztak se bude chtít napít.

”Hmmm…” Zvednu k ní oči a pokusím se zase posadit, abych na to viděl a lépe se mi přemýšlelo. Po několika pokusech s pár bolestivými sýknutími a nadávkami se mi to podaří. Tentokrát zřejmě pochopila, že o pomoc momentálně nestojím a že si poradím sám. Když ji budu potřebovat řeknu si. Takže chvíli jen tak stála a raději mně obeznámila se svým postupem.
Oči se mi rozzáří štěstím. Je možné, že by to bylo skutečně ono? Doposud jsem nacházel samé padělky, které byly snadno přelousknutelné a v podstatě popisovali jenom to, co bylo známé. Bohužel jsem o překladatele přišel. Nebyla to důvěryhodná osoba a já nepotřeboval, aby se o tom někdo dozvěděl. Ani teď nikdo kromě ní nemá pořádně tušení, co jsem našel a po čem pátrám.
Vezmu si od ní papír.
”Pěkné písmo…” Pronesu uznale a něco mi říká, že by se i to dalo využít.
Pustím se do čtení. Hned několikrát to projedu. Opakuji ta slova. Povalím je na jazyku, jako u dobrého vína. Beru je na vědomí.
Její otázka mně div znova nerozesměje.
”Bohužel ne. A pokud ano, tak se ta dotyčná osoba nepodělila.” S tím dál pokračuji v předchozích pokusech.

Pokud se podělila o cigaretu, tak uznám, že je vhodný čas a zapálím si jí. V ten moment mně napadne myšlenka.
”Podrž ten originální papír.” Jakmile to udělá, tak jej cigaretou z nepopsané strany ozářím a objeví se další slova, která by už mohla dát smysl.

Sakra. Zapomněl jsem, že dokáže zjistit zda mluvím pravdu. Nebo je to tím, že prostě neumím moc lhát. Nejsem si moc jistý. Na druhou stranu mně nachytala při činu a mám potřebu ji upřesnit v čem.
”Dobře… ano, je to pořád bolestivé. Ale nelžu ti, když ti říkám, že ti věřím a jsem v tvých rukách.” Pronesu naprosto upřímně a myslím to tak. Dal bych v sázku klidně svůj život, abych to potvrdil.

Když mi zase obvazuje ruku, tak mlčím. Nevím, co bych jí měl říct. Nevím, jak víc bych jí měl utěšit. Nechce se mi jí říkat prázdné slova o tom, že to bude dobré. Prostě jen jsem.
Jakmile mám ruku obvázanou, tak na sebe hodím košili a koutkem oka pozoruji, jak se zvedá a bere do ruky špinavé nádobí.

”Souhlasím. Máme dost času než se setmí. Takže není kam spěchat.”
Nejraději bych také něco dělal, nějak jí pomohl. Je mi jasné, že by mi na to řekla, že udělám dost tím, že si budu ruku šetřit. Přeci jen ji budu potřebovat přitom zpracování.
Rozhodnu se tedy aspoň přiložit trochu dřeva do ohně, které je kousek ode mně. Stále nemůžu vyhnat z hlavy to, jak se ten oheň divně zamyhotal. Protože si myslím, že za to zřejmě může nevyspalost, rozhodnu se o tom pomlčet. Ještě by si o mně myslela, že jsem se zbláznil.

"Lžeš," vydechnu tiše pravdu. Začnu mu zase stahovat rukáv košile dolů. Opět jednám velmi opatrně. "Ale to kvůli mě nemusíš. Zlepším se, časem, uvidíš. Nezhoršila jsem to, to je hlavní a přestala jsem, když jsem si nebyla jistá. Je to tak bezpečnější."

Nemusel by mě ani pobízet, abych mu pomohla zafixovat ruku. Tentokrát už vím jak na to, a tak nepotřebuji ani moc instrukcí z jeho strany. I tohle se snažím brát jako pozitivum. Učím se. Možná mnohem pomaleji, než bych chtěla, ale učím se. V současné chvíli hodlám brát jako největší výhru to, že jsem si řekla včas stop. Neohrožuji jej. Nepodléhám své touze po použití síly víc, než je bezpečné. Po té, co je ruka opět stažená, aby se mohla léčit přirozeně, se zvednu, vezmu hrnečku od kávy a vymaním se z jeho blízkosti.

"Jestli nic nenamítáš, dala bych si chvíli pauzu než začneme řešit toho medvěda..." promluvím na něj až z bezpečné vzdálenosti několik metrů a i tak na něj promluvím přes rameno, když si klekám ke kýbly s vodou, co jsem přinesla na opláchnutí nádobí.

Když mně chválí, tak mi na tváři opět hrají rozpaky. Nikdy jsem nic takového nezažil. Když jsem udělal něco dobře, tak to nikdo pořádně neřešil. Vždycky se řešilo, když jsem něco pokazil. Něco mi říká, že to teď bude jiné. S ní to bude jiné.
Kývnu na znamení souhlasu. Zarazí mně, když si sedne ke mně blíž než kdykoliv předtím. Její přítomnost mi není nepříjemná. Teď už tolik ne. Spíše začnu mít starost o ní samotnou vzhledem k tomu, co se jí v minulosti přihodilo. Rozhodnu se tedy, že se pokusím minimálně hnout a vynasnažím se vyvarovat nechtěným dotykům. Poslouchám jí na slovo, jako co nejvzornější… pacient.
Snažím se být klidný za nás oba. Hledím přitom upřeně do ohně a soustředím se na něj, abych jí nějak neznervózňoval svým pohledem. I když bych se velmi rád podíval na její tvář. Takhle z těsné blízkosti jsem ji ještě neviděl.

Nejspíš se mi to zdálo, ale měl jsem pocit, že na malou chvíli se oheň divně zamyhotal. Jako kdyby snad tančil. Muselo se mi to zdát. Nejspíše za to může nervozita, která ovšem netuším jestli je pouze má.

Když promluví, tak na ni nestočím pohled a stále se dívám jinam.
”To je v pořádku. Jsem ve tvých rukách a věřím ti. Už teď je to mnohem lepší.” Pronesu povzbudivě a vykouzlím na své tváři úsměv.
”Pomůžeš mi to zase zavázat?”

Kristopherovi sice chybí správná slovní zásoba, ale to naprosto bez problémů nahrazuje svým nadšením pro věc. Vidím, jak se snaží. Opatrně jej opravuji a občas i chyby přecházím a spíš se ho snažím ponoukat k rozvíjení těch myšlenek a použití dalších slov. Cítím se u toho vlastně příjemně. Aniž by mi došlo, že část z té vlastní radosti mám z toho, že prostě vidím Kristophera pro něco nadchnutého.

"Dobře, já už jsem dojedl," řeknu po něm tu větu správně. A aniž bych se přestala usmívat, přejdu plynule do jeho řeči.

"Moc dobrá práce, Krisi, hodně ses zlepšil," pochválím ho upřímně a povzbudivě se na něj usměji."Pořád tě matou určité gramatické jevy, ale to nevadí. Důležité je, že základní myšlenku už zvládneš předat. A docela se chytáš v mých otázkách."

Na jeho prosbu přikývnu. Samozřejmě není třeba jej trápit tímhle celý den. Pro začátek bude mít mne jako překladatele a než tam dojdeme, uběhne ještě nějaký čas. A z vlastní zkušenosti bych řekla, že až bude muset mluvit, donutí ho to ještě rychleji se zlepšit.

"Jasně, není problém," ujistím jej. "Podívám se ti teď na tu ruku?" zeptám se a pak, když přikývne, si přisednu k němu blíž. O něco blíž, než bych si sedla před pár dny. Velmi opatrně mu sundám postroj na ruku. Následně mu přidržuji ruku, když mu vyhrnuji rukáv nad loket. Upozorním jej, že má sedět v klidu a kdyby cokoliv se mu nezdálo, ať mi to řekne a necuká sebou.

Zhluboka se nadechnu a v chřípí ucítím samovolně i Kristoperovu vůni. Uvědomím si, jak sedím blízko, a tak zastavím svůj zvedající se pohled od jeho ruky dřív, než se dostane k jeho tváři. Zastavím se na zlomek vteřiny na jeho ohryzku, než se přinutím pohlédnout zpět na ruku a pokusit se soustředit. Pohled do tváře z takové blízkosti by určitě neznamenal nic dobrého. Mohla bych začít panikařit nebo tak něco. Místo toho opatrně položím dlaň k místu, kde tuším zranění a druhou ruku si přesunu zespodu.

Soustředím se na zlomenou kost, snažím se jí donutit opět srůst. Ale povede se mi pouze kost srovnat na správné pozice. Nevím proč, ale přijde mi to mnohem těžší, složitější, komplexnější... A asi o tom příliš přemýšlím, protože pak se nemohu odhodlat k tomu, abych byla odvážnější. Abych udělala víc. Dojde mi, že se prostě a jednoduše bojím. (22%)

Nespokojeně nakrčím obočí a povzdechnu si. Bez přemýšlení skryju to zraněné místo svou dlaní. Snad abych zakryla svou neschopnost.

"Promiň, moc mi to nejde. Budeme to muset udělat na víc částí... Ale teď... kost je aspoň už na správném místě," přiznám se, aniž bych zvedla k jeho tváři pohled.

Já tady umřu. On mě zabije

Myšlenka jasná a čistá jako nedělní šaty. Ať jsem zkoušela mrkat, mžourat, mračit se, uraženě mlčet, i nespokojeně si šeptat nadávky tak, že jsem je sotva slyšela i já sama, tak ta lokace nedávala prostě smysl. Je to určitě nějaká šifra, ale já na tyhle věci nikdy nebyla stavěná. Krkolomné jazykolamy? Ano, ty jsou sranda, rýmy a básně? Ty naprosto zbožňuji. Slovní fotbal? Klidně jej vydržím hrát hodiny. Ale tajná hesla a šifry? Na to mi chybí analytické myšlení. Těknu pohledem po ležícím Lucianovi.

Jeho vrčení a všeříkající pohled, když jsem vyslovila sotva první slovo ohledně toho, jestli chce pomoc, mi jasně připomněli, že navzdory sdílenému úkolu a touze vypadnout, je to stále ten někdo, jehož činy straší celý Barel a mnohem dál. Ačkoliv na mne nikdy nevztáhl ruku, jeho barvité popisy kreslily jasný obraz budoucnosti pro mě a vzpomínka na jeho pohled mi připomněla, že toho všechno je schopen i vůči mne.

Vím toho už tak moc na jeho vkus. Tím získávám další negativní body. Jedině... Jedině, že bych se skutečně stala tím zpovědníkem, kterého tak chce a potřebuje...

"Můžu si tady zapálit?" zeptám se ho po chvíli, kdy se zamýšlím nad svým osudem a nad tím, zda jsem schopná hrát i tuto roli. Pokud mi to dovolil, tak si zapálím, pokud ne, tiše si povzdychnu. Tak jako tak se znovu podívám na papír. Ta slova, co mi nedávají smysl zkusím přepsat jako anagramy, nebo vyzkouším napsat jejich protiklady. A pak se rozhodnu se podělit s Lucianem o svoje dosavadní výsledky. Třeba na něco přijde. Zvednu se od stolu a vezmu si s sebou i ten popsaný papír a ten originál, co byl stále pečlivě ukryt všem vlivům.

"Přeložila jsem první část toho dopisu," řeknu, když dojdu k němu a podám mu ten přeložený papír. Můj rukopis je úhledný, precizní. Když nepočítáme přeškrtaná slova u té polohy, tak je to téměř perfektní.

"Akorát ta poloha je nějaká zašifrovaná. Ta slova... tam nesedí. Jsou úmyslně špatně. Myslím, že to je další protiopatření proti tomu, aby to někdo našel. I ten jazyk samotný je... kostbatější a archaičtější než by normálně byl," vysvětlím a dodám i krátký popis, jak jsem zkusila použít protějšky těch slov a i vytvořit z nich anagramy, aby znamenaly něco jiného.

"Nebyl k tomu nějaký klíč, nebo... něco dalšího, co by mohlo prozradit, jak to bylo zaheslované?"

”Ano, to opravdu je.” Musím jí dát za pravdu. Začínám se neskutečně těšit na to, co nás čeká až se dostaneme z této prokleté pustiny a podaří se nám dostat do bezpečí dál z této země, která nám oběma málem zničila život. Trochu se stydím, že takto přemýšlím o své rodné zemi, kterou jsem přísahal, že budu chránit. Jenže abych byl opravdu upřímný, tak jsem se tu nikdy necítil jako doma. A co když domov není jen místo? Dojde mi po chvíli, co tu tak sedím u ohně s ní a společně snídáme. Je možné nalézt domov, pouze tím, že jej s někým sdílíte? Dopiju kávu.
”Budu velmi rád.” Dodám a cítím se přitom najednou velmi příjemně. Jako někdo, kdo si uvědomil jak neskutečné štěstí má, že není sám.
A tak mezitím, co pomalu dojídám svou snídani, se snažím pokračovat tam, kde jsme přestali. Tentokrát to dělám s neskutečným nadšením. A když mi to hned nejde, tak si z toho nic nedělám. Nečeká mně totiž žádný trest za pochybení, ale naprosté pochopení a shovívavost. Povzbudivý úsměv na její tváři mi vlije je jako balzám na mé ztrápené duši.

”Dobře…dojedl já...” Zkusím to říct v jejím jazyce, ale maličko to zkomolím. Omluvně se na ní podívám.
”Můžeme si na chvíli dát pauzu a třeba zase začít, když budeme zpracovávat toho medvěda?” Navrhnu jí a vyčkávám na její pokyny, jak si mám sednout, aby mohla na mě použít svůj dar.

Ačkoliv mám dost často pocit, že do něj vidím, opak je bohužel pravdou. Vnímám drobné změny v jeho obličeji a začala jsem chápat principy, na kterých funguje jeho myšlení. Z jeho skromných vyprávění totiž vidím vzorce chování, jež do něj vštěpovala jeho rodina a jeho instruktoři. A Kristopher byl naučen poslušnosti. I když ne těmi správnými metodami.

Takže když na něj koukám a slyším pouze neurčité zahuhlání, vím, že jsem se trefila svými slovy. Ale nic víc netuším. Vnímám jeho rychleji bijící srdce. Což se dá vysvětlit škálou emocí, a tak tomu nepřikládám zbytečný důraz. Co mě ovšem velmi potěší je to, že sebou necukne, když se jej dotknu. Rozpaky mu sice rozkvetou v jeho tváři, ale ty snadno přisoudím tomu, že není na doteky zvyklý a možná mu nejsou příjemné. Což opět, vzhledem k jeho historii dává naprostý smysl, a já se snažím většinou tyto věci brát na zřetel. Proto ten dotyk zbytečně neprodlužuji a opět se odtáhnu.

"Cítím," odvětím pouze a přikývnu. O tom, jestli vím, co dělám, se raději nezmiňuji, protože... dost nevím. Ale myslím, že zvládnu udělat několik poučených... odhadů. Tak. A se zkušenostmi ze včerejška, si připadám poměrně jistě. Jedině proto zvládnu koukat do jeho očí a neuhnout, když se na mě tak odhodlaně dívá.

Pousměji se na něj, když spatřím jeho překvapený výraz a následně řekne to roztomilé úsloví. Přikývnu.

"To se říká ve tvém i v mém jazyce, tak na tom asi něco bude. Je příjemné mít s kým se dělit o starosti života," dodám a pohlédnu na dno hrnku s kávou.

"Až budeš hotový, tak řekni... mezitím si můžeme procvičit jazyk. Co ty na to?" odvrátím konverzaci k nepříliš namáhavé práci.

”Ah, sakra…” Dojde mi okamžitě, co má na mysli tím a jsem nesmírně vděčný, když mi dopřeje i chvíli, než se toho drobného problému zbavím.

Když řekne moje jméno, tak se na ní rozpačitě podívám. Pohled mi těkne na její cop, který se pohnul a opět mnou zamává představa o tom, jaké by to mohlo být dotýkat se jejich vlasů. A možná nejen jich. Stydím se, že na něco takového opět myslím.
”Ughm…” Vůbec nevím, co bych jí na to měl říct. Jako kdyby mi částečně četla myšlenky. Upřímně doufám, že takovou moc nemá, vzhledem k předchozím představám.
Když mi stiskne loket, tak se mi na tváři objeví drobné rozpaky. Není to však z toho, že bych se toho štítil. Dojde mi, že je to vlastně příjemné, když se mně někdo jen tak povzbudivě dotýká. A vůbec to nesouvisí s násilím nebo naopak ošetřováním. Prostě je to jen důkaz toho, že tu pro mě je.
”Dobře. Ty sama musíš vědět, co děláš. Takže pokud se na to cítíš…rád se ti svěřím do rukou.” Zahledím se jí upřeně do očí, aby v nich viděla, že to myslím smrtelně vážně. Už spolu putujeme nějaký čas. Hlídáme si vzájemně záda a jak sama řekla, že si zachraňujeme vzájemně život. Nenapadá mně, proč bych ji potom všem neměl plně důvěřovat.

Když se odtáhne potom, co se zapomenu u popisování, bolestně si uvědomím, jak se mi její blízkosti líbila.
S neskrývaným obdivem, když se mi i potom co jsem jí dal velmi detailní přednášku rozhodne pomoct, na ní pohlédnu.
”Neříká se náhodou, že ve dvou se to lépe táhne?”