Andor.cz - Dračí doupě online

Já tady umřu. On mě zabije

Myšlenka jasná a čistá jako nedělní šaty. Ať jsem zkoušela mrkat, mžourat, mračit se, uraženě mlčet, i nespokojeně si šeptat nadávky tak, že jsem je sotva slyšela i já sama, tak ta lokace nedávala prostě smysl. Je to určitě nějaká šifra, ale já na tyhle věci nikdy nebyla stavěná. Krkolomné jazykolamy? Ano, ty jsou sranda, rýmy a básně? Ty naprosto zbožňuji. Slovní fotbal? Klidně jej vydržím hrát hodiny. Ale tajná hesla a šifry? Na to mi chybí analytické myšlení. Těknu pohledem po ležícím Lucianovi.

Jeho vrčení a všeříkající pohled, když jsem vyslovila sotva první slovo ohledně toho, jestli chce pomoc, mi jasně připomněli, že navzdory sdílenému úkolu a touze vypadnout, je to stále ten někdo, jehož činy straší celý Barel a mnohem dál. Ačkoliv na mne nikdy nevztáhl ruku, jeho barvité popisy kreslily jasný obraz budoucnosti pro mě a vzpomínka na jeho pohled mi připomněla, že toho všechno je schopen i vůči mne.

Vím toho už tak moc na jeho vkus. Tím získávám další negativní body. Jedině... Jedině, že bych se skutečně stala tím zpovědníkem, kterého tak chce a potřebuje...

"Můžu si tady zapálit?" zeptám se ho po chvíli, kdy se zamýšlím nad svým osudem a nad tím, zda jsem schopná hrát i tuto roli. Pokud mi to dovolil, tak si zapálím, pokud ne, tiše si povzdychnu. Tak jako tak se znovu podívám na papír. Ta slova, co mi nedávají smysl zkusím přepsat jako anagramy, nebo vyzkouším napsat jejich protiklady. A pak se rozhodnu se podělit s Lucianem o svoje dosavadní výsledky. Třeba na něco přijde. Zvednu se od stolu a vezmu si s sebou i ten popsaný papír a ten originál, co byl stále pečlivě ukryt všem vlivům.

"Přeložila jsem první část toho dopisu," řeknu, když dojdu k němu a podám mu ten přeložený papír. Můj rukopis je úhledný, precizní. Když nepočítáme přeškrtaná slova u té polohy, tak je to téměř perfektní.

"Akorát ta poloha je nějaká zašifrovaná. Ta slova... tam nesedí. Jsou úmyslně špatně. Myslím, že to je další protiopatření proti tomu, aby to někdo našel. I ten jazyk samotný je... kostbatější a archaičtější než by normálně byl," vysvětlím a dodám i krátký popis, jak jsem zkusila použít protějšky těch slov a i vytvořit z nich anagramy, aby znamenaly něco jiného.

"Nebyl k tomu nějaký klíč, nebo... něco dalšího, co by mohlo prozradit, jak to bylo zaheslované?"

”Ano, to opravdu je.” Musím jí dát za pravdu. Začínám se neskutečně těšit na to, co nás čeká až se dostaneme z této prokleté pustiny a podaří se nám dostat do bezpečí dál z této země, která nám oběma málem zničila život. Trochu se stydím, že takto přemýšlím o své rodné zemi, kterou jsem přísahal, že budu chránit. Jenže abych byl opravdu upřímný, tak jsem se tu nikdy necítil jako doma. A co když domov není jen místo? Dojde mi po chvíli, co tu tak sedím u ohně s ní a společně snídáme. Je možné nalézt domov, pouze tím, že jej s někým sdílíte? Dopiju kávu.
”Budu velmi rád.” Dodám a cítím se přitom najednou velmi příjemně. Jako někdo, kdo si uvědomil jak neskutečné štěstí má, že není sám.
A tak mezitím, co pomalu dojídám svou snídani, se snažím pokračovat tam, kde jsme přestali. Tentokrát to dělám s neskutečným nadšením. A když mi to hned nejde, tak si z toho nic nedělám. Nečeká mně totiž žádný trest za pochybení, ale naprosté pochopení a shovívavost. Povzbudivý úsměv na její tváři mi vlije je jako balzám na mé ztrápené duši.

”Dobře…dojedl já...” Zkusím to říct v jejím jazyce, ale maličko to zkomolím. Omluvně se na ní podívám.
”Můžeme si na chvíli dát pauzu a třeba zase začít, když budeme zpracovávat toho medvěda?” Navrhnu jí a vyčkávám na její pokyny, jak si mám sednout, aby mohla na mě použít svůj dar.

Ačkoliv mám dost často pocit, že do něj vidím, opak je bohužel pravdou. Vnímám drobné změny v jeho obličeji a začala jsem chápat principy, na kterých funguje jeho myšlení. Z jeho skromných vyprávění totiž vidím vzorce chování, jež do něj vštěpovala jeho rodina a jeho instruktoři. A Kristopher byl naučen poslušnosti. I když ne těmi správnými metodami.

Takže když na něj koukám a slyším pouze neurčité zahuhlání, vím, že jsem se trefila svými slovy. Ale nic víc netuším. Vnímám jeho rychleji bijící srdce. Což se dá vysvětlit škálou emocí, a tak tomu nepřikládám zbytečný důraz. Co mě ovšem velmi potěší je to, že sebou necukne, když se jej dotknu. Rozpaky mu sice rozkvetou v jeho tváři, ale ty snadno přisoudím tomu, že není na doteky zvyklý a možná mu nejsou příjemné. Což opět, vzhledem k jeho historii dává naprostý smysl, a já se snažím většinou tyto věci brát na zřetel. Proto ten dotyk zbytečně neprodlužuji a opět se odtáhnu.

"Cítím," odvětím pouze a přikývnu. O tom, jestli vím, co dělám, se raději nezmiňuji, protože... dost nevím. Ale myslím, že zvládnu udělat několik poučených... odhadů. Tak. A se zkušenostmi ze včerejška, si připadám poměrně jistě. Jedině proto zvládnu koukat do jeho očí a neuhnout, když se na mě tak odhodlaně dívá.

Pousměji se na něj, když spatřím jeho překvapený výraz a následně řekne to roztomilé úsloví. Přikývnu.

"To se říká ve tvém i v mém jazyce, tak na tom asi něco bude. Je příjemné mít s kým se dělit o starosti života," dodám a pohlédnu na dno hrnku s kávou.

"Až budeš hotový, tak řekni... mezitím si můžeme procvičit jazyk. Co ty na to?" odvrátím konverzaci k nepříliš namáhavé práci.

”Ah, sakra…” Dojde mi okamžitě, co má na mysli tím a jsem nesmírně vděčný, když mi dopřeje i chvíli, než se toho drobného problému zbavím.

Když řekne moje jméno, tak se na ní rozpačitě podívám. Pohled mi těkne na její cop, který se pohnul a opět mnou zamává představa o tom, jaké by to mohlo být dotýkat se jejich vlasů. A možná nejen jich. Stydím se, že na něco takového opět myslím.
”Ughm…” Vůbec nevím, co bych jí na to měl říct. Jako kdyby mi částečně četla myšlenky. Upřímně doufám, že takovou moc nemá, vzhledem k předchozím představám.
Když mi stiskne loket, tak se mi na tváři objeví drobné rozpaky. Není to však z toho, že bych se toho štítil. Dojde mi, že je to vlastně příjemné, když se mně někdo jen tak povzbudivě dotýká. A vůbec to nesouvisí s násilím nebo naopak ošetřováním. Prostě je to jen důkaz toho, že tu pro mě je.
”Dobře. Ty sama musíš vědět, co děláš. Takže pokud se na to cítíš…rád se ti svěřím do rukou.” Zahledím se jí upřeně do očí, aby v nich viděla, že to myslím smrtelně vážně. Už spolu putujeme nějaký čas. Hlídáme si vzájemně záda a jak sama řekla, že si zachraňujeme vzájemně život. Nenapadá mně, proč bych ji potom všem neměl plně důvěřovat.

Když se odtáhne potom, co se zapomenu u popisování, bolestně si uvědomím, jak se mi její blízkosti líbila.
S neskrývaným obdivem, když se mi i potom co jsem jí dal velmi detailní přednášku rozhodne pomoct, na ní pohlédnu.
”Neříká se náhodou, že ve dvou se to lépe táhne?”

"Hm, to zní báječně..." poznamenám na jeho nápad, ale pak se zarazím. "I když tedy absolutně netuším, jak chutná medvědí maso. Nikdy předtím jsem se k nim nedostala blízko, natož k tomu, abych nějakého ochutnala..."

Oceňuji jeho snahu být na mě milý a neobviňovat mě ze slabosti. Nepochybuji, že je to něco, z čeho by byl obviňován on v jeho světě. A dost možná je to stále něco, z čeho obviňuje on sám sebe. Opětuji úsměv a pak si odkašlu a nenápadně si poklepu na přední zuby, kde má kousek masa. Abych mu dopřála trochu důstojnosti, tak se pak zase zadívám do ohně a dám mu chvilku napravit tuto drobnou vadu na kráse.

"Krisi," oslovím jej měkce a trochu se nakloním kupředu, abych ho donutila podívat se mi do tváře. Cítím, jak se mi díky tomu přehoupne neupravený cop přes rameno. "Však právě proto, že ti chci pomoct, ti to nabízím. Jen ti nechci nutit svou moc. Vím, že je to... problematické a neměla by to být odpověď na všechno a pořád a tohle není moje hlavní specializace... Ale, opravdu si myslím, že by to mohlo pomoc. A jestli ti to pomůže, udělám to ráda. Vážně."

Pousměji se, když to celé obrátí opět ve starost o mne. Je to neskutečně milé. Neodolám a natáhnu k němu ruku, abych mu krátce stiskla zdravý loket.

"Jsem v pořádku. Neublíží mi to. Dám na sebe pozor. Otázka je jen, jestli se mi chceš svěřit do rukou, nebo ne," dodám ještě na vysvětlenou a pak uvolním ten ujišťující přátelský stisk. Vlastně jsem i zvědavá, jak na to zareaguje. Jestli už jsme skutečně za tou dobou, kdy se štítil mého doteku jako čert svěcené vody.

Pak, když začne popisovat přípravu medvěda, odtáhnu se a už jen upíjím kávu. Je poněkud náročné při tom popisu dál ukusovat maso, a tak to nechám být.

"No, mám zkušenosti jen s mnohem menšími zvířaty, ale mohu ti asistovat, aby to pak šlo rychleji..." uzavřu nakonec.

Po nějakém čase, co je Ophélie zabraná do překladu a já vypil skoro půlku láhve, se mému tělu nelíbí, že sedím na zemi a tak seberu všechny své zbylé síly, abych se pokusil vyškrábat na sedačku, kde jsem už tolik strávil nocí.
Ze všeho nejdříve se dostanu na všechny čtyři, což se mi zatnutými zuby a pár tichými nadávkami podaří. Poté jako nějaký prašivý čokl se přiblížím ke gauči.
Do hajzlu. Ty nade mnou nezvítězíš. Zavrčím, rukama se zapřu o něj a po pro mně snad nekonečné chvíli se konečně na něj vyhoupnu a rozvalím se do něj. V případě, že by mi chtěla přispěchat na pomoc, jí zpražím pohledem jasně říkající, že to bude poslední věc, kterou dělá.
Tohle jsem prostě musel zvládnout sám.
Jenže jsem pochopitelně nechal láhev na zemi, docela ode mně vzdálená. Zoufale zavrčím, ale nechám to být. Možná je to tak dobře. Usoudím nakonec.

Konečně se ti podaří přeložit část textu. Píše se tam něco o velmi mocné zbrani, která by měla dokázat srovna město se zemí. Proto byla ukrytá, aby se k ní nikdo nikdy nedostal. S částí, která by mohla popisovat lokaci si nejsi úplně jistá a trochu s tím zápolíš, protože ti to nedává tak úplně smysl. Jako kdyby někdo upravil slova a dal tam jiná. Máš takový pocit, že znáš podobná, ale tahle vůbec.

Můžu si oddechnout. Vypadá to, že můj návrh s tím že tu zůstaneme ještě jeden den, bylo správné rozhodnutí. Zakousnu se do masa a řekl bych, že se konečně pozastavuji nad jeho chutí. Předtím jsem ho jedl automaticky. Ono to asi ani jinak nejde. Není zrovna nejlepší, přijde mi takové bez chuti. Skvěle splňuje svůj účel, ale to je asi tak všechno.
”Na druhou stranu bychom si dneska mohli upéct maso na ohni. Nějaké koření jsem tady viděl. Budu to muset ještě projít.” Musím říct, že se mi můj plán začíná opravdu líbit. Byla by to konečně chuťová změna oproti tomu, co jíme pořád.

”Naprosto v pořádku. Přečkáme tu ještě jeden den.” Povzbudivě se na ní usměji až tak, že si všimne jak mi kousek masa uvízl mezi zubama na předních zubech.

Má pravdu, že bez její pomocí se ruka asi jen tak nedá do pořádku. Možná jsem měl navrhnout delší dobu? Jsem jí opravdu vděčný, že mi dala na výběr z obou možností. Praktická část mně by nejraději chtěla být už funkční a tak totálně zadupe do země tu, která se cuká s tím, že je to nepřirozené.
”Mohl bych tě poprosit o to, aby ses na ni podívala?” Šeptnu tiše a sklopím přitom oči. Ne však kvůli tomu, že by bych stále znechucen. Je to jiné to nepopírám, avšak já si na to jiné pomalu zvykám. Je to svým způsobem taková léčba šokem. Nicméně nemůžu popřít, že je to něco naprosto úžasného… Možná dar od samotného Djela?
”Tedy pokud se na to cítíš, opravdu bych tě nerad vyčerpal.” Dodám na vysvětlenou a pohlédnu na ní koutkem oka. Nechci ji využívat.

”Jen za předpokladu, že by se ti do toho chtělo. Je to poměrně nechutný proces.” A tak jí aniž bych se nad tím jakkoliv zamýšlel začnu popisovat, co je všechno potřeba udělat. Jak se musí nejdříve zbavit kůže, jak se potom vyberou orgány, které bych pohřbil do země a následně pokračuji dál. Nějak se nesnažím vynechávat detaily. Přijde mi to natolik přirozené, že mně ani ve snu nenapadne, že by to mohlo někomu udělat špatně.

Nechávám mu čas. Jestli mě něčemu neúmyslně naučil, tak to bylo vyčkávání na odpověď. V klidu si začnu ujídat sušené maso, které mi chutná o něco lépe než obvykle. Možná to je tím, že večer jsme jej neměli, a nebo skutečně zbytkem euforie po té, co jsem použila nadměrně svou sílu. Dám si s chutí a sousta zapíjím kávou.

Trochu si připadám jako matka, která vyslýchá své dítě, jestli udělalo všechnu svou práci a zjistilo, co mělo, když to Kristopher ze sebe souká jako z chlupaté deky. Pořád jsem na něj nenápadně zkoumavě koukala, abych se pokusila zachytit lež.

"To zní jako docela dobrý nápad. Tady máme odpočívání zadarmo, ale ve městě už budeme muset platit za ubytování. Takže z čistě ekonomického hlediska je asi lepší tato varianta. Navíc... zásob, co jsem tak koukala, máme dost, takže si můžeme dovolit tu zůstat o jeden den déle," pronesu s pokýváním hlavy a odložím hrnek s kávou, abych mohla přiložit do ohně. "A já budu raději, když na mě nebude záviset... bezpečí nás dvou. Ne, že bych odmítala nás bránit, ale... nejsem na tohle trénovaná a nechci, aby tě ohrozila nějaká moje chyba, nerozhodnost, nebo tak něco." Dodám s trochu omluvným výrazem a dám si nejistě pramen vlasů za ucho.

"Ale upřímně netuším o kolik se sama zvládne ta ruka vyléčit za jeden den," načnu hned další téma, co mě k tomu napadá. "Budeš chtít, abych se ti na tu ruku zkusila ještě během dneška podívat? A nebo to můžeme zkusit zase převázat..." nabídnu mu obě možnosti a nechám na něm si vybrat.

"A ... můžu ti nějak pomoc s tím medvědem?" nabídnu se ještě, abych vykoupila svou neochotu být naší ochrankou.

Jeho zaražený pohled mě hřeje u srdce. Je to sice pocit tepla, ale není to vřelý pocit. Je to hořké vítězství nad někým, kdo si myslel, že ví všechno o všem. Odvrátím od něj pohled a pomalu vytáhnu i slovník ze šuplíku, prázdné papíry a něco na psaní. Dělám to pečlivě a pomalu, abych mu dopřála čas a taky protože i já se musím srovnat. Jedna věc je přijmout něco jako fakt, že to tak je a nebo mohlo být. Druhá ale věc je, že se té představy pořád bojím. Nejsem tak odvážná a silná jako ten hlas, co teď mluvil.

Jen další maska, kterou jsem si na chvíli nasadila. Už ani nevím, která z těch masek by byla ta skutečná tvář Ophélie...

Je to vlastně docela děsivá myšlenka, že sama nevím, kdo vlastně jsem. Ale jako už tolikrát v minulosti jsem si říkala, a jak jsem si v poslední době začala říkat intenzivněji znova: důležité je, že jsem. Přesvědčuji o tom i teď sama sebe a položím si ruce na ten pečlivě uschovaný papír. Těknu pohledem k Lucianovi, jen abych zkontrolovala, že je pořád na živu. Jeho odpověď je úsečná, ale souhlasná. Je mi jasné, že dost možná jsem ho poštvala proti sobě, ale na druhou stranu mi přijde, že mě skutečně potřebuje. A že jeho kalkulace bude zatím vycházet pořád stejně.

Mlčky přikývnu a skloním pohled k papíru. Láhev jsem si od něj nevzala, takže se mohl opíjet dle libosti. Trochu toho zalituji, že si nemohu přihnout znovu. Vzápětí se za tu myšlenku snad i zastydím, protože na překlad budu potřebovat čistou hlavu. Začnu studovat ten papír a slova na něm. Mračím se na papír a snažím se slova pochopit. Jenže mi jejich význam uniká. Zkřížím si nohy v kotnících, skrčím je pod židli a začnu si mnout krk. Text mi připadá krkolomný a ... jiný než na jaký jsem zvyklá. Začnu vyhledávat jednotlivá slova, pohybovat bezhlesně rty, abych se snažila slova uchopit. Vůbec mi nepomáhá fakt, že se co pár vteřin snažím setřást pocit, že když to nezvládnu, tak už nebudu výhodná investice. Dozvuky našich rozhovorů a minulosti mi uzurpovávají pozornost a já si všímám, jak jsem hrozně roztěkaná. Tenhle text mi ani v latině nepřináší pražádnou radost.

Avšak stačí mi pohlédnout ke krvavým obvazům na tom použitém hadru, abych si připomněla, jak je důležité vytrvat. A tak louskám slovo po slově a kombinuji jednotlivé informace, zatímco se hodiny nekompromisně posouvají kupředu...

Nevím co jsem čekal, ale ani ve snu by mně něco takového nenapadlo. Zaraženě na ni hledím neschopen slova. Naprosto a dokonale mně odzbrojila. Dokonce jsem i na malou chvíli přestal dýchat. Vůbec jsem tomu nerozuměl.
Myslel jsem, že jí mám aspoň trochu prokouklou až na jednu skulinku. Naprosto jsem se zmýlil.

Celou dobu, co mlčím a hledám slova, pohled upřený na ní. Pátravě a zkoumavě si ji prohlížím, jako kdybych poprvé v životě viděl v těch správných barvách. To jak si sundá paruku mi něco připomíná. Jako kdyby si po dohrané hře, sundávala v šatně zbytky své role a stávala se opět sama sebou. Byla však někdy sama sebou?

Ví, že ji potřebuji. Ví, že nemám na výběr. To uvědomění si, mi ani trochu nepomáhá. Vím, že bych měl něco říct. Něco dělat a jen tak nesedět jako hromádka neštěstí. Jenže jako kdyby mne síly najednou opustili. A tohle má na svědomí osoba, kterou jsem se pokoušel připravit a považoval ji za naivní. Podobně jako já bojuje s tímto proklatým místem. Akorát si na tvář nasadí jinou masku a obuje se do jiné role.

Cuknu s sebou, když upozorní na to tetování, které si samozřejmě musela všimnout při mém ošetřování. Má naprostou pravdu. A ani za mák se mi to nelíbí. Jenže nevím, co s tím. Netuším, jak se k tomu mám postavit. Jak pracovat s touto novou situací.

”Dobře. To zní rozumně.” Zachrčím. Konečně jsem objevil hlas, který momentálně připomíná spíše někoho kdo jim opravdu dlouho nemluvil. Pokud s sebou nevzala láhev s whisky, tak si z ní pořádně loknu. Potřebuji spláchnout tu zvláštní pachuť co mám na jazyku.

Co se týče papíru, který překládá, tak je na něm patrné, že už existuje mnoho mnoho let. Je zažloutlý, obalený ve folii, aby jej chránila a on se nerozpadl. Písmo je úhledné a až umělecké. V šuplíku kromě něj se nacházel slovník v latině v kožených deskách. A dřevěná černá krabička s iniciály.