Andor.cz - Dračí doupě online

"Hm, to zní báječně..." poznamenám na jeho nápad, ale pak se zarazím. "I když tedy absolutně netuším, jak chutná medvědí maso. Nikdy předtím jsem se k nim nedostala blízko, natož k tomu, abych nějakého ochutnala..."

Oceňuji jeho snahu být na mě milý a neobviňovat mě ze slabosti. Nepochybuji, že je to něco, z čeho by byl obviňován on v jeho světě. A dost možná je to stále něco, z čeho obviňuje on sám sebe. Opětuji úsměv a pak si odkašlu a nenápadně si poklepu na přední zuby, kde má kousek masa. Abych mu dopřála trochu důstojnosti, tak se pak zase zadívám do ohně a dám mu chvilku napravit tuto drobnou vadu na kráse.

"Krisi," oslovím jej měkce a trochu se nakloním kupředu, abych ho donutila podívat se mi do tváře. Cítím, jak se mi díky tomu přehoupne neupravený cop přes rameno. "Však právě proto, že ti chci pomoct, ti to nabízím. Jen ti nechci nutit svou moc. Vím, že je to... problematické a neměla by to být odpověď na všechno a pořád a tohle není moje hlavní specializace... Ale, opravdu si myslím, že by to mohlo pomoc. A jestli ti to pomůže, udělám to ráda. Vážně."

Pousměji se, když to celé obrátí opět ve starost o mne. Je to neskutečně milé. Neodolám a natáhnu k němu ruku, abych mu krátce stiskla zdravý loket.

"Jsem v pořádku. Neublíží mi to. Dám na sebe pozor. Otázka je jen, jestli se mi chceš svěřit do rukou, nebo ne," dodám ještě na vysvětlenou a pak uvolním ten ujišťující přátelský stisk. Vlastně jsem i zvědavá, jak na to zareaguje. Jestli už jsme skutečně za tou dobou, kdy se štítil mého doteku jako čert svěcené vody.

Pak, když začne popisovat přípravu medvěda, odtáhnu se a už jen upíjím kávu. Je poněkud náročné při tom popisu dál ukusovat maso, a tak to nechám být.

"No, mám zkušenosti jen s mnohem menšími zvířaty, ale mohu ti asistovat, aby to pak šlo rychleji..." uzavřu nakonec.

Po nějakém čase, co je Ophélie zabraná do překladu a já vypil skoro půlku láhve, se mému tělu nelíbí, že sedím na zemi a tak seberu všechny své zbylé síly, abych se pokusil vyškrábat na sedačku, kde jsem už tolik strávil nocí.
Ze všeho nejdříve se dostanu na všechny čtyři, což se mi zatnutými zuby a pár tichými nadávkami podaří. Poté jako nějaký prašivý čokl se přiblížím ke gauči.
Do hajzlu. Ty nade mnou nezvítězíš. Zavrčím, rukama se zapřu o něj a po pro mně snad nekonečné chvíli se konečně na něj vyhoupnu a rozvalím se do něj. V případě, že by mi chtěla přispěchat na pomoc, jí zpražím pohledem jasně říkající, že to bude poslední věc, kterou dělá.
Tohle jsem prostě musel zvládnout sám.
Jenže jsem pochopitelně nechal láhev na zemi, docela ode mně vzdálená. Zoufale zavrčím, ale nechám to být. Možná je to tak dobře. Usoudím nakonec.

Konečně se ti podaří přeložit část textu. Píše se tam něco o velmi mocné zbrani, která by měla dokázat srovna město se zemí. Proto byla ukrytá, aby se k ní nikdo nikdy nedostal. S částí, která by mohla popisovat lokaci si nejsi úplně jistá a trochu s tím zápolíš, protože ti to nedává tak úplně smysl. Jako kdyby někdo upravil slova a dal tam jiná. Máš takový pocit, že znáš podobná, ale tahle vůbec.

Můžu si oddechnout. Vypadá to, že můj návrh s tím že tu zůstaneme ještě jeden den, bylo správné rozhodnutí. Zakousnu se do masa a řekl bych, že se konečně pozastavuji nad jeho chutí. Předtím jsem ho jedl automaticky. Ono to asi ani jinak nejde. Není zrovna nejlepší, přijde mi takové bez chuti. Skvěle splňuje svůj účel, ale to je asi tak všechno.
”Na druhou stranu bychom si dneska mohli upéct maso na ohni. Nějaké koření jsem tady viděl. Budu to muset ještě projít.” Musím říct, že se mi můj plán začíná opravdu líbit. Byla by to konečně chuťová změna oproti tomu, co jíme pořád.

”Naprosto v pořádku. Přečkáme tu ještě jeden den.” Povzbudivě se na ní usměji až tak, že si všimne jak mi kousek masa uvízl mezi zubama na předních zubech.

Má pravdu, že bez její pomocí se ruka asi jen tak nedá do pořádku. Možná jsem měl navrhnout delší dobu? Jsem jí opravdu vděčný, že mi dala na výběr z obou možností. Praktická část mně by nejraději chtěla být už funkční a tak totálně zadupe do země tu, která se cuká s tím, že je to nepřirozené.
”Mohl bych tě poprosit o to, aby ses na ni podívala?” Šeptnu tiše a sklopím přitom oči. Ne však kvůli tomu, že by bych stále znechucen. Je to jiné to nepopírám, avšak já si na to jiné pomalu zvykám. Je to svým způsobem taková léčba šokem. Nicméně nemůžu popřít, že je to něco naprosto úžasného… Možná dar od samotného Djela?
”Tedy pokud se na to cítíš, opravdu bych tě nerad vyčerpal.” Dodám na vysvětlenou a pohlédnu na ní koutkem oka. Nechci ji využívat.

”Jen za předpokladu, že by se ti do toho chtělo. Je to poměrně nechutný proces.” A tak jí aniž bych se nad tím jakkoliv zamýšlel začnu popisovat, co je všechno potřeba udělat. Jak se musí nejdříve zbavit kůže, jak se potom vyberou orgány, které bych pohřbil do země a následně pokračuji dál. Nějak se nesnažím vynechávat detaily. Přijde mi to natolik přirozené, že mně ani ve snu nenapadne, že by to mohlo někomu udělat špatně.

Nechávám mu čas. Jestli mě něčemu neúmyslně naučil, tak to bylo vyčkávání na odpověď. V klidu si začnu ujídat sušené maso, které mi chutná o něco lépe než obvykle. Možná to je tím, že večer jsme jej neměli, a nebo skutečně zbytkem euforie po té, co jsem použila nadměrně svou sílu. Dám si s chutí a sousta zapíjím kávou.

Trochu si připadám jako matka, která vyslýchá své dítě, jestli udělalo všechnu svou práci a zjistilo, co mělo, když to Kristopher ze sebe souká jako z chlupaté deky. Pořád jsem na něj nenápadně zkoumavě koukala, abych se pokusila zachytit lež.

"To zní jako docela dobrý nápad. Tady máme odpočívání zadarmo, ale ve městě už budeme muset platit za ubytování. Takže z čistě ekonomického hlediska je asi lepší tato varianta. Navíc... zásob, co jsem tak koukala, máme dost, takže si můžeme dovolit tu zůstat o jeden den déle," pronesu s pokýváním hlavy a odložím hrnek s kávou, abych mohla přiložit do ohně. "A já budu raději, když na mě nebude záviset... bezpečí nás dvou. Ne, že bych odmítala nás bránit, ale... nejsem na tohle trénovaná a nechci, aby tě ohrozila nějaká moje chyba, nerozhodnost, nebo tak něco." Dodám s trochu omluvným výrazem a dám si nejistě pramen vlasů za ucho.

"Ale upřímně netuším o kolik se sama zvládne ta ruka vyléčit za jeden den," načnu hned další téma, co mě k tomu napadá. "Budeš chtít, abych se ti na tu ruku zkusila ještě během dneška podívat? A nebo to můžeme zkusit zase převázat..." nabídnu mu obě možnosti a nechám na něm si vybrat.

"A ... můžu ti nějak pomoc s tím medvědem?" nabídnu se ještě, abych vykoupila svou neochotu být naší ochrankou.

Jeho zaražený pohled mě hřeje u srdce. Je to sice pocit tepla, ale není to vřelý pocit. Je to hořké vítězství nad někým, kdo si myslel, že ví všechno o všem. Odvrátím od něj pohled a pomalu vytáhnu i slovník ze šuplíku, prázdné papíry a něco na psaní. Dělám to pečlivě a pomalu, abych mu dopřála čas a taky protože i já se musím srovnat. Jedna věc je přijmout něco jako fakt, že to tak je a nebo mohlo být. Druhá ale věc je, že se té představy pořád bojím. Nejsem tak odvážná a silná jako ten hlas, co teď mluvil.

Jen další maska, kterou jsem si na chvíli nasadila. Už ani nevím, která z těch masek by byla ta skutečná tvář Ophélie...

Je to vlastně docela děsivá myšlenka, že sama nevím, kdo vlastně jsem. Ale jako už tolikrát v minulosti jsem si říkala, a jak jsem si v poslední době začala říkat intenzivněji znova: důležité je, že jsem. Přesvědčuji o tom i teď sama sebe a položím si ruce na ten pečlivě uschovaný papír. Těknu pohledem k Lucianovi, jen abych zkontrolovala, že je pořád na živu. Jeho odpověď je úsečná, ale souhlasná. Je mi jasné, že dost možná jsem ho poštvala proti sobě, ale na druhou stranu mi přijde, že mě skutečně potřebuje. A že jeho kalkulace bude zatím vycházet pořád stejně.

Mlčky přikývnu a skloním pohled k papíru. Láhev jsem si od něj nevzala, takže se mohl opíjet dle libosti. Trochu toho zalituji, že si nemohu přihnout znovu. Vzápětí se za tu myšlenku snad i zastydím, protože na překlad budu potřebovat čistou hlavu. Začnu studovat ten papír a slova na něm. Mračím se na papír a snažím se slova pochopit. Jenže mi jejich význam uniká. Zkřížím si nohy v kotnících, skrčím je pod židli a začnu si mnout krk. Text mi připadá krkolomný a ... jiný než na jaký jsem zvyklá. Začnu vyhledávat jednotlivá slova, pohybovat bezhlesně rty, abych se snažila slova uchopit. Vůbec mi nepomáhá fakt, že se co pár vteřin snažím setřást pocit, že když to nezvládnu, tak už nebudu výhodná investice. Dozvuky našich rozhovorů a minulosti mi uzurpovávají pozornost a já si všímám, jak jsem hrozně roztěkaná. Tenhle text mi ani v latině nepřináší pražádnou radost.

Avšak stačí mi pohlédnout ke krvavým obvazům na tom použitém hadru, abych si připomněla, jak je důležité vytrvat. A tak louskám slovo po slově a kombinuji jednotlivé informace, zatímco se hodiny nekompromisně posouvají kupředu...

Nevím co jsem čekal, ale ani ve snu by mně něco takového nenapadlo. Zaraženě na ni hledím neschopen slova. Naprosto a dokonale mně odzbrojila. Dokonce jsem i na malou chvíli přestal dýchat. Vůbec jsem tomu nerozuměl.
Myslel jsem, že jí mám aspoň trochu prokouklou až na jednu skulinku. Naprosto jsem se zmýlil.

Celou dobu, co mlčím a hledám slova, pohled upřený na ní. Pátravě a zkoumavě si ji prohlížím, jako kdybych poprvé v životě viděl v těch správných barvách. To jak si sundá paruku mi něco připomíná. Jako kdyby si po dohrané hře, sundávala v šatně zbytky své role a stávala se opět sama sebou. Byla však někdy sama sebou?

Ví, že ji potřebuji. Ví, že nemám na výběr. To uvědomění si, mi ani trochu nepomáhá. Vím, že bych měl něco říct. Něco dělat a jen tak nesedět jako hromádka neštěstí. Jenže jako kdyby mne síly najednou opustili. A tohle má na svědomí osoba, kterou jsem se pokoušel připravit a považoval ji za naivní. Podobně jako já bojuje s tímto proklatým místem. Akorát si na tvář nasadí jinou masku a obuje se do jiné role.

Cuknu s sebou, když upozorní na to tetování, které si samozřejmě musela všimnout při mém ošetřování. Má naprostou pravdu. A ani za mák se mi to nelíbí. Jenže nevím, co s tím. Netuším, jak se k tomu mám postavit. Jak pracovat s touto novou situací.

”Dobře. To zní rozumně.” Zachrčím. Konečně jsem objevil hlas, který momentálně připomíná spíše někoho kdo jim opravdu dlouho nemluvil. Pokud s sebou nevzala láhev s whisky, tak si z ní pořádně loknu. Potřebuji spláchnout tu zvláštní pachuť co mám na jazyku.

Co se týče papíru, který překládá, tak je na něm patrné, že už existuje mnoho mnoho let. Je zažloutlý, obalený ve folii, aby jej chránila a on se nerozpadl. Písmo je úhledné a až umělecké. V šuplíku kromě něj se nacházel slovník v latině v kožených deskách. A dřevěná černá krabička s iniciály.

Nepříjemný úšklebek, který se zrodil na jeho tváři, mě jen popohnal k tomu stolu a s šuplíku s lístkem odsud. Nebylo moc těžké si vyložit význam takového úsměvu. Nebyla v něm nic než krutost. Otevřu šuplík, když řekne ta první slova, co mi mají ublížit. U toho jména zaváhám s rukou nad šuplíkem. Mlčím a poslouchám jeho slova. Představivost je tentokrát proti mě, protože mi to všechno dokáže vybarvit nejživějšími barvami. Nechám ho mluvit, i když se mi ta slova příčí. A pak skončí. Tiše vydechnu.

"Vím to moc dobře. Matka mi to řekla ještě než jsi je kontaktoval ty," odvětím prostě jako kdybych říkala, že je venku slunečno. Hlas mám trochu dutý, prostý emocí. A pak se klidně usadím za jeho stůl a rozložím si tam ten papír. Pak teprve na něj krátce pohlédnu. "A neříkáš to úplně přesně. Nebyla bych dívkou, ale byla bych věcí na ukojení nejděsivější, nejkrutějších a nejbezbožnějších chutí kohokoliv, kdo má pár mincí v kapse. Střízlivým odhadem bych tam přežila půl roku, maximálně rok."

Rukou si plynule sundám paruku a odložím ji na kraj stolu. Rukou si pak uhladím stažené zrzavé vlasy. Prsty přejedu nenápadně o po místech, kde vím, že mám ve vlasech skryté jizvy. O těch dozajista neví ani pán pekel sám. Složím si ruce na stole na papíře a podívám se na něj zpříma.

"Chtěl jsi mi věřit, tak se toho drž. Z toho, co jsi mi řekl, vím, že mně potřebuješ. Uvědomuji si, že jsem nahraditelná, ale zkomplikovalo by ti to věci. A ty teď další komplikace nepotřebuješ," pokračuji tónem, ve kterém bych sebe skoro ani nepoznala. Je chladný, odměřený, nereprezentuje vyděšené bušení mého srdce.

"Možná ti zničila život, ale pořád máš pocit, že jim to dlužíš a musíš to za ně splatit. Jinak by sis připomínku na ně nenechal tak... výrazně," dodám po pár vteřinách ticha jako někdo, kdo čte v tom druhém, ačkoliv mám pocit, že spíš čtu sama v sobě. "Dobrá, chtěla jsem jen tvé slovo. A to mi stačí. Pomůžu ti, přeložím to, pak tě dostaneme k felčarovi, najdeme tu věc, a splatíme tak naše dluhy za naše rodiny. Když mě nepodrazíš ty, tak já tebe taky ne."

Zarazím se. Zkusím se plně zaměřit na to, jak se cítím. Zmapovat svůj stav a tentokrát nemít zatnuté zuby, abych jí byl schopen upřímně odpovědět na její otázku. Všimnu si toho, že žebra občas při nádechu pobolívají. Nejspíš kdybych se začal smát, tak by ta bolest byla opravdu mnohem horší. Co se týče ruky, když s ní nic nedělám tak jen tlumeně bolí, ale jakmile bych s ní měl něco vyrábět, určitě by to bylo mnohem bolestivé.
”Cítím se mnohem lépe než včera.” Myslím to naprosto vážně. Můj pohled spočine na košili, kterou dneska ráno zašívala a dokonce ji i vyprala.
”Myslím si, že bych pochod měl zvládnout. Co se týče zpracování medvěda, tak si nejsem jistý jak budu schopen s tou rukou pracovat. Ještě není v pořádku.” Pokračuji dál a dlouze si povzdechnu, což způsobí že mně žebra trochu zabolí.
”A žebra občas zabolí.” Což si nejspíš mohla všimnou, když se má tvář bolestivě zkroutila.

”Nicméně jsme tak blízko našemu cíli, že nemám problém zatnout zuby a pokračovat dál v cestě.” S tím na ní rozpačitě pohlédnu. Neboť si nejsem jistý, jestli něco takového chtěla slyšet. Rozhodnu se být ještě upřímnější a to sám k sobě.
”Na druhou stranu, kdybychom zase čelili dalšímu nebezpečí, nejsem si jist jestli by to zase nebylo na tobě. Protože si upřímně nejsem jistý, jak moc bych byl schopen s čímkoliv bojovat.” Stočím pohled ke své zraněné ruce, která je zavázaná a celou dobu mi spočívá na klíně.
”Takže si klidně můžeme ještě jeden den odpočinout dokud máme střechu pod hlavou. V klidu vyřešit medvěda a jít můžeme další den?” Navrhnu nejistě s neskrývaným rozpaky v očích.

Cuknu s sebou, když po mně chce, abych přísahal na svou rodinu. Rodinu kvůli které jsem se dostal až sem a stal se tím, čím jsem. Na tváři se mi objeví úšklebek.
Ublížila mi vzpomínkou na ně a ve mně se opět ozvalo mé staré já.

”Doufám, že si uvědomuješ závažnost situace….fakt, jak moc tví rodiče byli opravdu zoufalí a že jsi málem skončila ve Zvěřinci u Tante Heleen?” Rozhodnu se jí sdělit krutou pravdu. Aby si to konečně uvědomila.
V mém hlase je znatelný odpor vůči nim a nejsem ochoten je omlouvat za to, že byli zoufalí. Prodat vlastní dceru Pávici je jasný důkaz jejich sobeckosti. Kdybych si nevšiml toho, že hraje, nespatřil v tom možný potenciál a nerozhodl se zariskovat, protože jsem ji hrát ještě v té době neviděl, skončila byla jako zase další hračka, kterou Tante Heleen zničí.
"Nejsem si jist, jestli jsou ti známé její činy. Jestli se něco takového dostává i na vyšší místa a nejen k spodině…" O jejím jméně pravděpodobně něco slyšela, ale jestli i o její reputaci
Rozhodnu se, že budu opět ten zloduch a seznámím jí s krutou realitou. Jen ať si uvědomí, že opravdu mohl dopadnout hůř.
"Doufám, že ti nemusím snad vysvětlovat, že bys tam byla jako dívka pro povyražení mužů. Že by se na tobě střídali a někteří by na tebe byli milí. Nicméně jiní už tolik ne. A když by s tebou skončili, Tante by pokračovala. Týrala by tě psychicky a fyzicky. Jednou by si hrála na tvoji kamarádku, po druhé by tě ohla přes koleno a zmalovala by ti zadek. Nebo by ti tvrdila, jak jsi její nejoblíbenější a po druhé by tě skoro zabila. A možná i doslova." Svá slova říkám s neskrývaným odporem a znatelnou nenávistí v hlase.
Vím to, protože jsem si tam našel …kamarádku. Kdybych toho na ní už nevychrlil tolik, tak bych ji povyprávěl jeden příběh.

Potřeboval jsem konečně všechny umlčet s tím, že jsem panic a tak jsem tam jednoho večera zašel. Na odvahu jsem se posilnil pár panáky whisky. Od vyprávění svého gangu jsem se doslechl o tom, že je Zvěřinec nejvyhlášenější a také poměrně velmi diskrétní. Tehdy jsem netušil proč. Takže jsem zamířil tam. Vybral jsem si pohlednou dívku, říkala si Kaelišká klisna. Nějak jsem se nad tím nepostavoval, byl jsem tolik nervózní z toho, že bych mohl přijít o svou pověst a že by se mi mohli začít vysmívat, že nejsem schopen uspokojit ženu. Měl jsem ještě v té době představy o tom, že musí být oba spokojení a netušil jsem že vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli si to užije i ona.
Byla opravdu krásná, naprosto mně uchvátila. Tak po pár panácích a jakémsi dostávání do nálady, mně začala zbavovat oblečení a odvlekla mně do postele. Samozřejmě, že z toho jak jsem byl nervózní mi to moc nešlo. Když jsem zavrčel sám na sebe, přebrala si to, že jí za to nadávám a čekala, že jí uhodím. Tehdy jsem se poprvé seznámil s krutou realitou Zvěřince a tajemství ukrytých v jeho zdech.
Tehdy jsem měl ještě nějaké idee, že bych mohl být i něco víc než jen ta tvář krutého Ďábla a že bych opravdu s tou svou mocí mohl i něco dobrého vykonat. Krutě jsem se však mýlil a tenhle můj omyl jí stál život.

"Nejsem to největší zlo, i když se tak jmenuji." Dodám po dlouhé chvíli mlčení, kdy jsem byl pohlcen vzpomínkami na Ninu. Až teď si konečně uvědomím další a hlavní důvod, proč jsem neváhal Ophélii zaměstnat, aby splatila rodinný dluh. Je Nině velmi podobná, stejné rusé vlasy, stejná divokost a skrytá bolest v očích. A možná to je důvod, proč jsem se jí dnes rozhodl se vším svěřit.
Když jsem nezachránil ji, chtěl jsem aspoň teď odčinit to, že jsem tehdy neuspěl.

”Fajn… Přísahám na svou mrtvou rodinu, která mi zničila život, že to co ti tu teď říkám, myslím naprosto vážně.”

Po chvíli ticha se Lucian rozmluvil. Začal zase dávat příkazy, pokyny. Opatrně jsem natáhla ruku pro podávaný klíček a poslouchala jsem co a jak. Slzy se přestaly hromadit, dech se mi trochu zklidnil. Polkla jsem a těkala pohledem z klíčku na Luciana a následně i na jeho psací stůl.

Nás obou? Je to moje cesta ven? Je to blíže než jsem doufala? Dusím v sobě naději, jak to jenom jde. Nevím, zda bych zvládla o ni opět přijít. Ne dnes. Hledám mu do očí a hledám v nich pravdu. Ale bohužel, netuším, zda je v nich pravda skutečná. Doteď jsem v nich neviděla ani odstín člověka schovaného pod maskou. Když zvládl schovat tohle, zvládne schovat i pravdu.

Kupuje si moje mlčení. Kupuje si mou věrnost slibem. Ale copak to vadí? Pokud skutečně zaplatí, pokud zmizí můj dluh... Mám důvod nekývnout? I kdyby to byla jen nějaká jeho hra?

"Přísahej na svou rodinu, na jejich vzpomínku, která ti je tak drahá. Přísahej, že to myslíš vážně, to vykoupení i tu pomoc, i to... všechno. Přísahej a já ti pomohu s celou tou hrou," řeknu tiše a mnohem odhodlaněji, než se cítím. Tentokrát neuhýbám pohledem. Klíček sevřu pevně ve svých rukou. Klíček ke svobodě...

Vím, co tím naznačuje, vím, že bude těžké mu věřit, až si opět nasadí masku. Protože to bude zase Ďábel z Barelu. A já budu muset věřit, že někde uvnitř je i někdo jiný. Můj spojenec. Snad vykoukl dnes na tom přístavišti, když mě varoval? Jenže pak mi připomene to vetešnictví a hrůzu, kterou jsem cítila, když jsem si myslela, že zabije prodavače. Pořád jsem přesvědčená o tom, že byl ho zabil. Společně s dalšími slovy mi místo pocitu pýchy přinese strach. Tak moc mi ta slova připomínají matku.

"Dám se do toho překladu," odvětím trochu odtažitě a zvednu se, abych se mohla dostat z jeho blízkosti a začala jednat. Nebyla jsem stále přesvědčená, že dělám dobře, ale byla to jediná cesta v před, kterou jsem viděla. A tak jsem po ní šla udělat první kroky tím, že jsem si odemkla šuplík v jeho pracovním stole.