Andor.cz - Dračí doupě online

Nepříjemný úšklebek, který se zrodil na jeho tváři, mě jen popohnal k tomu stolu a s šuplíku s lístkem odsud. Nebylo moc těžké si vyložit význam takového úsměvu. Nebyla v něm nic než krutost. Otevřu šuplík, když řekne ta první slova, co mi mají ublížit. U toho jména zaváhám s rukou nad šuplíkem. Mlčím a poslouchám jeho slova. Představivost je tentokrát proti mě, protože mi to všechno dokáže vybarvit nejživějšími barvami. Nechám ho mluvit, i když se mi ta slova příčí. A pak skončí. Tiše vydechnu.

"Vím to moc dobře. Matka mi to řekla ještě než jsi je kontaktoval ty," odvětím prostě jako kdybych říkala, že je venku slunečno. Hlas mám trochu dutý, prostý emocí. A pak se klidně usadím za jeho stůl a rozložím si tam ten papír. Pak teprve na něj krátce pohlédnu. "A neříkáš to úplně přesně. Nebyla bych dívkou, ale byla bych věcí na ukojení nejděsivější, nejkrutějších a nejbezbožnějších chutí kohokoliv, kdo má pár mincí v kapse. Střízlivým odhadem bych tam přežila půl roku, maximálně rok."

Rukou si plynule sundám paruku a odložím ji na kraj stolu. Rukou si pak uhladím stažené zrzavé vlasy. Prsty přejedu nenápadně o po místech, kde vím, že mám ve vlasech skryté jizvy. O těch dozajista neví ani pán pekel sám. Složím si ruce na stole na papíře a podívám se na něj zpříma.

"Chtěl jsi mi věřit, tak se toho drž. Z toho, co jsi mi řekl, vím, že mně potřebuješ. Uvědomuji si, že jsem nahraditelná, ale zkomplikovalo by ti to věci. A ty teď další komplikace nepotřebuješ," pokračuji tónem, ve kterém bych sebe skoro ani nepoznala. Je chladný, odměřený, nereprezentuje vyděšené bušení mého srdce.

"Možná ti zničila život, ale pořád máš pocit, že jim to dlužíš a musíš to za ně splatit. Jinak by sis připomínku na ně nenechal tak... výrazně," dodám po pár vteřinách ticha jako někdo, kdo čte v tom druhém, ačkoliv mám pocit, že spíš čtu sama v sobě. "Dobrá, chtěla jsem jen tvé slovo. A to mi stačí. Pomůžu ti, přeložím to, pak tě dostaneme k felčarovi, najdeme tu věc, a splatíme tak naše dluhy za naše rodiny. Když mě nepodrazíš ty, tak já tebe taky ne."

Zarazím se. Zkusím se plně zaměřit na to, jak se cítím. Zmapovat svůj stav a tentokrát nemít zatnuté zuby, abych jí byl schopen upřímně odpovědět na její otázku. Všimnu si toho, že žebra občas při nádechu pobolívají. Nejspíš kdybych se začal smát, tak by ta bolest byla opravdu mnohem horší. Co se týče ruky, když s ní nic nedělám tak jen tlumeně bolí, ale jakmile bych s ní měl něco vyrábět, určitě by to bylo mnohem bolestivé.
”Cítím se mnohem lépe než včera.” Myslím to naprosto vážně. Můj pohled spočine na košili, kterou dneska ráno zašívala a dokonce ji i vyprala.
”Myslím si, že bych pochod měl zvládnout. Co se týče zpracování medvěda, tak si nejsem jistý jak budu schopen s tou rukou pracovat. Ještě není v pořádku.” Pokračuji dál a dlouze si povzdechnu, což způsobí že mně žebra trochu zabolí.
”A žebra občas zabolí.” Což si nejspíš mohla všimnou, když se má tvář bolestivě zkroutila.

”Nicméně jsme tak blízko našemu cíli, že nemám problém zatnout zuby a pokračovat dál v cestě.” S tím na ní rozpačitě pohlédnu. Neboť si nejsem jistý, jestli něco takového chtěla slyšet. Rozhodnu se být ještě upřímnější a to sám k sobě.
”Na druhou stranu, kdybychom zase čelili dalšímu nebezpečí, nejsem si jist jestli by to zase nebylo na tobě. Protože si upřímně nejsem jistý, jak moc bych byl schopen s čímkoliv bojovat.” Stočím pohled ke své zraněné ruce, která je zavázaná a celou dobu mi spočívá na klíně.
”Takže si klidně můžeme ještě jeden den odpočinout dokud máme střechu pod hlavou. V klidu vyřešit medvěda a jít můžeme další den?” Navrhnu nejistě s neskrývaným rozpaky v očích.

Cuknu s sebou, když po mně chce, abych přísahal na svou rodinu. Rodinu kvůli které jsem se dostal až sem a stal se tím, čím jsem. Na tváři se mi objeví úšklebek.
Ublížila mi vzpomínkou na ně a ve mně se opět ozvalo mé staré já.

”Doufám, že si uvědomuješ závažnost situace….fakt, jak moc tví rodiče byli opravdu zoufalí a že jsi málem skončila ve Zvěřinci u Tante Heleen?” Rozhodnu se jí sdělit krutou pravdu. Aby si to konečně uvědomila.
V mém hlase je znatelný odpor vůči nim a nejsem ochoten je omlouvat za to, že byli zoufalí. Prodat vlastní dceru Pávici je jasný důkaz jejich sobeckosti. Kdybych si nevšiml toho, že hraje, nespatřil v tom možný potenciál a nerozhodl se zariskovat, protože jsem ji hrát ještě v té době neviděl, skončila byla jako zase další hračka, kterou Tante Heleen zničí.
"Nejsem si jist, jestli jsou ti známé její činy. Jestli se něco takového dostává i na vyšší místa a nejen k spodině…" O jejím jméně pravděpodobně něco slyšela, ale jestli i o její reputaci
Rozhodnu se, že budu opět ten zloduch a seznámím jí s krutou realitou. Jen ať si uvědomí, že opravdu mohl dopadnout hůř.
"Doufám, že ti nemusím snad vysvětlovat, že bys tam byla jako dívka pro povyražení mužů. Že by se na tobě střídali a někteří by na tebe byli milí. Nicméně jiní už tolik ne. A když by s tebou skončili, Tante by pokračovala. Týrala by tě psychicky a fyzicky. Jednou by si hrála na tvoji kamarádku, po druhé by tě ohla přes koleno a zmalovala by ti zadek. Nebo by ti tvrdila, jak jsi její nejoblíbenější a po druhé by tě skoro zabila. A možná i doslova." Svá slova říkám s neskrývaným odporem a znatelnou nenávistí v hlase.
Vím to, protože jsem si tam našel …kamarádku. Kdybych toho na ní už nevychrlil tolik, tak bych ji povyprávěl jeden příběh.

Potřeboval jsem konečně všechny umlčet s tím, že jsem panic a tak jsem tam jednoho večera zašel. Na odvahu jsem se posilnil pár panáky whisky. Od vyprávění svého gangu jsem se doslechl o tom, že je Zvěřinec nejvyhlášenější a také poměrně velmi diskrétní. Tehdy jsem netušil proč. Takže jsem zamířil tam. Vybral jsem si pohlednou dívku, říkala si Kaelišká klisna. Nějak jsem se nad tím nepostavoval, byl jsem tolik nervózní z toho, že bych mohl přijít o svou pověst a že by se mi mohli začít vysmívat, že nejsem schopen uspokojit ženu. Měl jsem ještě v té době představy o tom, že musí být oba spokojení a netušil jsem že vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli si to užije i ona.
Byla opravdu krásná, naprosto mně uchvátila. Tak po pár panácích a jakémsi dostávání do nálady, mně začala zbavovat oblečení a odvlekla mně do postele. Samozřejmě, že z toho jak jsem byl nervózní mi to moc nešlo. Když jsem zavrčel sám na sebe, přebrala si to, že jí za to nadávám a čekala, že jí uhodím. Tehdy jsem se poprvé seznámil s krutou realitou Zvěřince a tajemství ukrytých v jeho zdech.
Tehdy jsem měl ještě nějaké idee, že bych mohl být i něco víc než jen ta tvář krutého Ďábla a že bych opravdu s tou svou mocí mohl i něco dobrého vykonat. Krutě jsem se však mýlil a tenhle můj omyl jí stál život.

"Nejsem to největší zlo, i když se tak jmenuji." Dodám po dlouhé chvíli mlčení, kdy jsem byl pohlcen vzpomínkami na Ninu. Až teď si konečně uvědomím další a hlavní důvod, proč jsem neváhal Ophélii zaměstnat, aby splatila rodinný dluh. Je Nině velmi podobná, stejné rusé vlasy, stejná divokost a skrytá bolest v očích. A možná to je důvod, proč jsem se jí dnes rozhodl se vším svěřit.
Když jsem nezachránil ji, chtěl jsem aspoň teď odčinit to, že jsem tehdy neuspěl.

”Fajn… Přísahám na svou mrtvou rodinu, která mi zničila život, že to co ti tu teď říkám, myslím naprosto vážně.”

Po chvíli ticha se Lucian rozmluvil. Začal zase dávat příkazy, pokyny. Opatrně jsem natáhla ruku pro podávaný klíček a poslouchala jsem co a jak. Slzy se přestaly hromadit, dech se mi trochu zklidnil. Polkla jsem a těkala pohledem z klíčku na Luciana a následně i na jeho psací stůl.

Nás obou? Je to moje cesta ven? Je to blíže než jsem doufala? Dusím v sobě naději, jak to jenom jde. Nevím, zda bych zvládla o ni opět přijít. Ne dnes. Hledám mu do očí a hledám v nich pravdu. Ale bohužel, netuším, zda je v nich pravda skutečná. Doteď jsem v nich neviděla ani odstín člověka schovaného pod maskou. Když zvládl schovat tohle, zvládne schovat i pravdu.

Kupuje si moje mlčení. Kupuje si mou věrnost slibem. Ale copak to vadí? Pokud skutečně zaplatí, pokud zmizí můj dluh... Mám důvod nekývnout? I kdyby to byla jen nějaká jeho hra?

"Přísahej na svou rodinu, na jejich vzpomínku, která ti je tak drahá. Přísahej, že to myslíš vážně, to vykoupení i tu pomoc, i to... všechno. Přísahej a já ti pomohu s celou tou hrou," řeknu tiše a mnohem odhodlaněji, než se cítím. Tentokrát neuhýbám pohledem. Klíček sevřu pevně ve svých rukou. Klíček ke svobodě...

Vím, co tím naznačuje, vím, že bude těžké mu věřit, až si opět nasadí masku. Protože to bude zase Ďábel z Barelu. A já budu muset věřit, že někde uvnitř je i někdo jiný. Můj spojenec. Snad vykoukl dnes na tom přístavišti, když mě varoval? Jenže pak mi připomene to vetešnictví a hrůzu, kterou jsem cítila, když jsem si myslela, že zabije prodavače. Pořád jsem přesvědčená o tom, že byl ho zabil. Společně s dalšími slovy mi místo pocitu pýchy přinese strach. Tak moc mi ta slova připomínají matku.

"Dám se do toho překladu," odvětím trochu odtažitě a zvednu se, abych se mohla dostat z jeho blízkosti a začala jednat. Nebyla jsem stále přesvědčená, že dělám dobře, ale byla to jediná cesta v před, kterou jsem viděla. A tak jsem po ní šla udělat první kroky tím, že jsem si odemkla šuplík v jeho pracovním stole.

Povšimnu si jeho labužnického nasání vůně jen díky tomu, že se snažím rozklíčovat, jak na tom fyzicky je. Trochu mne to překvapí, nikdy mi nepřišel jako někdo, kdo si umí užívat života.

Ale včera - ach nebo to bylo předevčírem? - nadšeně deklamoval, jak je krásné být na světě... Možná si konečně uvědomil, jak byl blízko smrti občas a našel novou energii do života a nový pohled na něj?

Následné rozpaky mi taktéž neujdou a musím uznat, že díky nim schovávám opět úsměv za hrnek s kávou. Když už jsem věděla, co hledat, bylo docela snadné v Kristopherovi číst. Jeho další odpověď mě už téměř nutí se smát. A tak rychle se raději obrátím pro sušené maso, abych se o něj s ním rozdělila. Těch pár vteřin mi stačí aspoň na to, abych se nezačala smát.

"No, já bych řekla, že by bylo vhodné začít tím, že mi odpovíš na moje otázky. Nemyslíš?" navrhnu stále pobaveně, když mu podávám sušené maso. Maso podržím v ruce o vteřinu déle, než by bylo třeba. Chci na sebe upoutat jeho pozornost.

"Upřímně, Kristophere... jak ti je?" zeptám se ho stále přívětivě, ale s důrazem na tu upřímnost.

Možná má pravdu. Možná jsem jí to neměl říkat. Nevím, co mně to vlastně popadlo. Způsobila to ztráta krve? Nebo co mně to kčertu teď pohání. Zbláznil jsem se? To tolik spěchám do hrobu? Jenže jsem nikdy opravdu nežil. Všechno byla lež.
Nevím, co jí mám na to říct? Mám se jí zase opět omluvit? Mám ji snad říct, že to byl vtip? Jenom další hloupá zkouška. Na sucho polknu.

Zatraceně. Zatraceně. Zatraceně.

To její zoufalství způsobené mnou, mě donutí se rozhodnout svěřit se s tím, co mně poslední dobou pohání vpřed. A opět mně to vrátí zpátky do reality. Zem pode mnou se stává opět stabilnější.
”Nejdřív budeš muset přeložit ten papír, který je zamčený v šuplíku na stole. Mám od toho klíč…” S tím opatrně sundám ze svého krku řetízek, na kterém se mi houpe malinkatý klíček a podám jí ho.
”Pokud nám bude přát štěstí, bude to cesta k vysvobození nás obou.” Nejsem tolik odvážný vyslovit nahlas, co se stane, když to bude další podvrh.
”Dobře mně teď poslouchej. Udělám všechno proto, abys byla v bezpečí. Vím, že je možná těžké mi věřit, obzvláště když jsem ti říkal všechny ty špatné věci, ale snad ty jediná bys mi mohla rozumět v tom, že to byla jen role… A že budu muset tuhle roli hrát do té doby, než to najdeme.” S tím se jí upřeně podívám do očí. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem jí nikdy fyzicky neublížil. Vyhrožoval jsem tím sice, ale nikdy jsem na ni nevztáhl ruku.

”Víš, jsi silnější než si myslíš. Nemluvě o tom, že jsi opravdu talentovaná. To co jsi předvedla v tom vetešnictví bylo naprosto úžasné.” V mém hlase je znát jistý obdiv, který k ní chovám.
”Omlouvám se za hrůzy, které jsem ti způsobil. Ale věř mi, že jsem se snažil tě obrnit. Situace do které ses dostala díky své rodině to vyžadovala.” Učil jsem jí způsobem, na jaký jsem si musel přijít, abych to přežil. Možná jsem měl zmírnit. Možná jsem se měl odhalit dřív. Jenže já si potřeboval být jistý a stejně si myslím, že si tak úplně stále nejsem.

Podmračeně se na něj podívám, když se mi omluví. Ze všech možných věcí, co jsem od něj čekala, bych omluvu neměla v desítce svých nejlepších tipů! Jeho nádech a výdech mi zní zlověstně. Hledá slova pro správný výsměch? Ukáže teď, že to celou dobu jen hrál? Očekávám podraz, ránu na solar, něco nečestného, zlomyslného... Prostě něco hodného Ďábla z Barelu. Znovu si přihnu z láhve, když mluví spíš k sobě. Chci si dodat odvahy, abych mu řekla, aby si tu upřímnost strčil za klobouk. O nic takového jsem nestála. Beztak to byla určitě past. Ve chvíli, kdy zmíní hru na Ďábla a sebere mi láhev, mi sebere i slova. Začíná se ve mě rodit nepříjemný pocit, že to celé možná není bouda, že snad možná...

On mluví pravdu?

Neschopná slovo jej poslouchám. Pomalu a jistě procitám do toho děsivého uvědomění, že ten stín pravdy, co jsem zahlédla v kočáře, se mi odhalí v plných barvách. A najednou sedím na zemi v kanceláři Luciana a připadám si v ještě horším rozpoložení než kdy předtím. Předtím jsem tu cítila strach a bolest, která ve mě rezonovala. Jenže teď? Teď se k tomu všemu přidala bezvýchodnost, lítost a sebezapření.

"Ale doháje," vydechnu zoufale a promnu si obličej, až si posunu trochu paruku a vykouknou mi moje zrzavé vlasy zpod paruky. "To jsi mi neměl říkat. Proč jsi mi to musel říkat? Já nezvládnu mlčet při mučení. Neumím hrát tuhle vaší děsivou a drsnou hru v kartelu! Já tě nechci ani vydírat. Neměl jsi mi to říkat!"

Zoufám si nad tou novou nečekanou rolí zpovědníka, držitele tajemství Ďábla z Barelu. Když se setkají naše pohledy, zarazím se. Jeho slova zní tak upřímně, tak zoufale, že se cítím rozervaná zevnitř. Tak moc mi připomínal zoufalou Ophélii z dob, kdy se svou maskou teprve začínala. Tak moc mi připomínal bratra, který masku odkrýval jen při mých vyprávěních. Tak moc mi připomínal matku, která si oblékala masku přívětivé lady, když se její stavy stavy končily.

Dopřej mu možnost zpovědníka. Potřebuje to. A ty to můžeš využít. A nebo ho potop. Bylo by to tak snadné. Odhalit ho. Nechat ho vyžrat do posledního zrnka ten krvavý hnus, kterým tě krmil od začátku.

"Já... já nevím, co mám dělat, Luciane. Já tomu nerozumím. Řekni mi, co mám dělat," zašeptám a do očí se mi nahrnou slzy. Zoufale nechám spadnout ruce do svého klína. Vnitřní rozkol je příliš silný, abych si věděla rady. Matou mě naše podobnosti a všechno to děsivé, co mi vyprávěl a ukazoval předtím.

S poděkováním od ní převezmu hrnek s kávou. Nejdřív si k tomu přivoním a na tváři vykouzlím úsměv. Vždycky jsem se hned napil, ale teď jsem se rozhodl, že si budu užívat každičký moment ve svém životě pokud to bude možné.
Dopřeji si pár doušků, takže nejsem hned schopen reagovat. Celkově si dneska přijdu poněkud zpomaleně.

Aby aspoň měla nějakou reakci, tak kývnu souhlasně hlavou. Při jejich dalších slovech se na mé tváři objeví rozpaky. Sklopím pohledem a cítím se jako chlapec, který něco provedl. Samozřejmě, že měla ve všem naprostou pravdu.
”Možná jsem něco takového měl v plánu.” Připustím a opět si loknu. Jako lovec jsem se musel naučit fungovat ve všech podmínkách, ať byli sebevíc špatné. Nikdo se neohlížel nikdy na to, jak jsem se vyspal nebo nebral ohled na moje zranění. Musel jsem se s tím nějak poprat. Jsem na to tak zvyklý, že mi to přišlo naprosto normální.
”Ale můžeme to samozřejmě udělat jinak.” Zkusím to a připadám si jako studentík, který je zkoušen.

Zkoumavě si ji prohlížím mezitím, co ke mně hovoří. Neskáču jí do řeči. Plně jí naslouchám. Na tváři už není ohled samotného ďábla, ta maska se mi pomalu bortí a já to tak nechávám být. Nebojuji s tím. Nesnažím se jí nasazovat zpátky. Jen ať vidí, kdo skutečně jsem. To věčné přetvařování je tak moc unavené. Nemluvě o tom, že mi ani moc nepomáhá fakt kolik jsem ztratil krve.

Je mi naprosto jasné, že si toho musela všimnout. Viděl jsem, jak na to reagovala.
A její slova mi to jen potvrzují.
”Omlouvám se…” Začnu a zarazím se. Nikdy jsem to nikomu neřekl tak upřímně jako nyní a vůbec nevím, jak se pokračuje dál. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Opravdu se chystám udělat tak zásadní věc ve svém životě a riskovat tak víc jak nikdy předtím? Chvíli na ní jen zaraženě hledím a dodávám si odvahy.
”Někomu důvěřovat je pro mně luxus, který jsem si nikdy nemohl dovolit. A to, že se k něčemu takovému teď chystám je neskutečné riziko… ” Říkám to spíš sám sobě a nahlas si tak dodávám odvahu.
”Já jsem už tak strašně unavený tou hrou na Ďábla z Barelu.” Natáhnu se po lahvi a pořádně si loknu, dávám nám tak čas. Ophélii vstřebat co jsem řekl a sobě, abych pokračoval v tom dál. Potom všem si to zaslouží. Zasloužím…

”Mám na rukou krev tolika lidí. A nic z toho jsem nechtěl… víš nejsi jediná, kdo splácí rodinný dluh a to ke všemu za rodinu, která je už dávno po smrti.” Uchechtnu se a zavrtím přitom hlavou. Musím říct, že je to vážně osvobozující konečně někomu říct pravdu. A tak pokračuji dál. Bojím se, že kdybych přestal, tak bych se těmi slovy mohl zadusit, tak moc touží být konečně slyšena nahlas.
”Jsem jen tvář… Už dávno jsem zapomněl, kým jsem byl před Ďáblem z Barelu… Mám takový strach, že na to někdo přijde, že to vždycky proměním v násilí. Aby nikdo nepochyboval. Aby to všichni viděli.” Odvážím se jí podívat upřeně do očí, předtím jsem se díval na špičku jejího nosu.
”Takže se obávám, že teď nejsem dost silný, abych jen tak vstal a vydal se k felčarovi.” S tím těžce vydechnu. Mám pocit, jako kdyby se mi najednou bortila země pode mnou a chtěla mně stáhnout pod zem.

"Jo, hm, děkuji... ale... to je... součástí mojí práce..." zamumlám v odpověď poněkud otupěle. Je mi jasné, že další pochvaly se od něj už nejspíš nikdy nedočkám, ale nejsem schopna se tvářit teď nadšeně. A nepomáhá ani to, že Lucian odpovídá přesně tak, jak bych čekala. Felčara nechce. Unaveně se na něj podívám, když začne zmiňovat ten papír.

Cesta k vysvobození... nepříliš oduševnělým pohledem se na něj zadívám a čekám na reakci na whisky. Je velmi překvapivé, že vidím další emoci v jeho tváři, která není zlomyslnost, nebo povýšenost. Podléhá iluzi blízkosti? A začíná se otvírat? A nebo to je iluze pro tebe? V tom vetešnictví se uměl přetvařovat... Ale... jak si nasadil tu masku... Nebo... to předtím bylo maska? Zkouší mě?

"Jestli je to tak moc důležité, tak tady můžu zůstat a počkat než se nevrátíš od felčara. Postav Hrozného nebo Hroznějšího ke dveřím a řekni jim, že nesmím odejít dokud se nevrátíš. Tak si budeš moct být jistý, že ti s tou informací neuteču a zároveň nebudeš prodlužovat neodkladné..." navrhnu, když vidím, jak hltavě pije z láhve. Závidím mu tu láhev. Objetí alkoholové opojení by mi teď přišlo vhod. Najednou, jak sedím na zemi, se do mně zakusuje zima. Natáhnu se po svém plášti, který jsem mu předtím zmuchlala pod hlavu. A pak se začne ptát, začne mě vyslýchat a opět hledat skuliny v mých výpovědích. Další test. Místo toho, abych si oblékla plášť, tak ho způsobně skládám.

"Ničeho bych nedosáhla, kdybys umřel. Možná by dluh mé rodiny zmizel, možná by se přesunul na někoho jiného, to nemůžu vědět. A kdybys přece jen neumřel, dal bys mi to sežrat. Dal jsi mi už víc než jednou najevo, že pro nekompetentnost nemáš místo ve své organizaci," odpovím a zní to... pro nedostatek lepších slov, bych svůj tón označila za unavený, lehce dotčený. Krátce se mu podívám do očí, povytáhnu obočí. "To je ta odpověď, co čekáš, ta, co ode mě chceš, ne?" zeptám se ho a pokud nesvírá láhev v ruce, tak si ji vezmu já, abych se napila. Zarazím se ale s hrdlem kousek od mých úst.

Mlč a nic neříkej! Nic nepřiznávej! Nevěř mu!

"Ta maska," hlesnu a zní to jako kdybych kapitulovala. "Připomněla mi..." semknu rty a bráním se slzám. "Někoho. Připomněla mi někoho, kdo si ji nasazoval, aby přežil." Vydechnu s pohledem na láhev v ruce, než svoje prsty pevněji obemknu láhev a pak se na něj vzdorovitě podívám. "Jsem sentimentální a naivní blbka. Jen to řekni. No, ale aspoň ti nelžu." A s tím se odhodlaně napiju.

Jsem tak blbá. Nahrávám mu do karet. To je jako kdybych si z jeho lekcí nic nevzala!