Andor.cz - Dračí doupě online

Povšimnu si jeho labužnického nasání vůně jen díky tomu, že se snažím rozklíčovat, jak na tom fyzicky je. Trochu mne to překvapí, nikdy mi nepřišel jako někdo, kdo si umí užívat života.

Ale včera - ach nebo to bylo předevčírem? - nadšeně deklamoval, jak je krásné být na světě... Možná si konečně uvědomil, jak byl blízko smrti občas a našel novou energii do života a nový pohled na něj?

Následné rozpaky mi taktéž neujdou a musím uznat, že díky nim schovávám opět úsměv za hrnek s kávou. Když už jsem věděla, co hledat, bylo docela snadné v Kristopherovi číst. Jeho další odpověď mě už téměř nutí se smát. A tak rychle se raději obrátím pro sušené maso, abych se o něj s ním rozdělila. Těch pár vteřin mi stačí aspoň na to, abych se nezačala smát.

"No, já bych řekla, že by bylo vhodné začít tím, že mi odpovíš na moje otázky. Nemyslíš?" navrhnu stále pobaveně, když mu podávám sušené maso. Maso podržím v ruce o vteřinu déle, než by bylo třeba. Chci na sebe upoutat jeho pozornost.

"Upřímně, Kristophere... jak ti je?" zeptám se ho stále přívětivě, ale s důrazem na tu upřímnost.

Možná má pravdu. Možná jsem jí to neměl říkat. Nevím, co mně to vlastně popadlo. Způsobila to ztráta krve? Nebo co mně to kčertu teď pohání. Zbláznil jsem se? To tolik spěchám do hrobu? Jenže jsem nikdy opravdu nežil. Všechno byla lež.
Nevím, co jí mám na to říct? Mám se jí zase opět omluvit? Mám ji snad říct, že to byl vtip? Jenom další hloupá zkouška. Na sucho polknu.

Zatraceně. Zatraceně. Zatraceně.

To její zoufalství způsobené mnou, mě donutí se rozhodnout svěřit se s tím, co mně poslední dobou pohání vpřed. A opět mně to vrátí zpátky do reality. Zem pode mnou se stává opět stabilnější.
”Nejdřív budeš muset přeložit ten papír, který je zamčený v šuplíku na stole. Mám od toho klíč…” S tím opatrně sundám ze svého krku řetízek, na kterém se mi houpe malinkatý klíček a podám jí ho.
”Pokud nám bude přát štěstí, bude to cesta k vysvobození nás obou.” Nejsem tolik odvážný vyslovit nahlas, co se stane, když to bude další podvrh.
”Dobře mně teď poslouchej. Udělám všechno proto, abys byla v bezpečí. Vím, že je možná těžké mi věřit, obzvláště když jsem ti říkal všechny ty špatné věci, ale snad ty jediná bys mi mohla rozumět v tom, že to byla jen role… A že budu muset tuhle roli hrát do té doby, než to najdeme.” S tím se jí upřeně podívám do očí. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem jí nikdy fyzicky neublížil. Vyhrožoval jsem tím sice, ale nikdy jsem na ni nevztáhl ruku.

”Víš, jsi silnější než si myslíš. Nemluvě o tom, že jsi opravdu talentovaná. To co jsi předvedla v tom vetešnictví bylo naprosto úžasné.” V mém hlase je znát jistý obdiv, který k ní chovám.
”Omlouvám se za hrůzy, které jsem ti způsobil. Ale věř mi, že jsem se snažil tě obrnit. Situace do které ses dostala díky své rodině to vyžadovala.” Učil jsem jí způsobem, na jaký jsem si musel přijít, abych to přežil. Možná jsem měl zmírnit. Možná jsem se měl odhalit dřív. Jenže já si potřeboval být jistý a stejně si myslím, že si tak úplně stále nejsem.

Podmračeně se na něj podívám, když se mi omluví. Ze všech možných věcí, co jsem od něj čekala, bych omluvu neměla v desítce svých nejlepších tipů! Jeho nádech a výdech mi zní zlověstně. Hledá slova pro správný výsměch? Ukáže teď, že to celou dobu jen hrál? Očekávám podraz, ránu na solar, něco nečestného, zlomyslného... Prostě něco hodného Ďábla z Barelu. Znovu si přihnu z láhve, když mluví spíš k sobě. Chci si dodat odvahy, abych mu řekla, aby si tu upřímnost strčil za klobouk. O nic takového jsem nestála. Beztak to byla určitě past. Ve chvíli, kdy zmíní hru na Ďábla a sebere mi láhev, mi sebere i slova. Začíná se ve mě rodit nepříjemný pocit, že to celé možná není bouda, že snad možná...

On mluví pravdu?

Neschopná slovo jej poslouchám. Pomalu a jistě procitám do toho děsivého uvědomění, že ten stín pravdy, co jsem zahlédla v kočáře, se mi odhalí v plných barvách. A najednou sedím na zemi v kanceláři Luciana a připadám si v ještě horším rozpoložení než kdy předtím. Předtím jsem tu cítila strach a bolest, která ve mě rezonovala. Jenže teď? Teď se k tomu všemu přidala bezvýchodnost, lítost a sebezapření.

"Ale doháje," vydechnu zoufale a promnu si obličej, až si posunu trochu paruku a vykouknou mi moje zrzavé vlasy zpod paruky. "To jsi mi neměl říkat. Proč jsi mi to musel říkat? Já nezvládnu mlčet při mučení. Neumím hrát tuhle vaší děsivou a drsnou hru v kartelu! Já tě nechci ani vydírat. Neměl jsi mi to říkat!"

Zoufám si nad tou novou nečekanou rolí zpovědníka, držitele tajemství Ďábla z Barelu. Když se setkají naše pohledy, zarazím se. Jeho slova zní tak upřímně, tak zoufale, že se cítím rozervaná zevnitř. Tak moc mi připomínal zoufalou Ophélii z dob, kdy se svou maskou teprve začínala. Tak moc mi připomínal bratra, který masku odkrýval jen při mých vyprávěních. Tak moc mi připomínal matku, která si oblékala masku přívětivé lady, když se její stavy stavy končily.

Dopřej mu možnost zpovědníka. Potřebuje to. A ty to můžeš využít. A nebo ho potop. Bylo by to tak snadné. Odhalit ho. Nechat ho vyžrat do posledního zrnka ten krvavý hnus, kterým tě krmil od začátku.

"Já... já nevím, co mám dělat, Luciane. Já tomu nerozumím. Řekni mi, co mám dělat," zašeptám a do očí se mi nahrnou slzy. Zoufale nechám spadnout ruce do svého klína. Vnitřní rozkol je příliš silný, abych si věděla rady. Matou mě naše podobnosti a všechno to děsivé, co mi vyprávěl a ukazoval předtím.

S poděkováním od ní převezmu hrnek s kávou. Nejdřív si k tomu přivoním a na tváři vykouzlím úsměv. Vždycky jsem se hned napil, ale teď jsem se rozhodl, že si budu užívat každičký moment ve svém životě pokud to bude možné.
Dopřeji si pár doušků, takže nejsem hned schopen reagovat. Celkově si dneska přijdu poněkud zpomaleně.

Aby aspoň měla nějakou reakci, tak kývnu souhlasně hlavou. Při jejich dalších slovech se na mé tváři objeví rozpaky. Sklopím pohledem a cítím se jako chlapec, který něco provedl. Samozřejmě, že měla ve všem naprostou pravdu.
”Možná jsem něco takového měl v plánu.” Připustím a opět si loknu. Jako lovec jsem se musel naučit fungovat ve všech podmínkách, ať byli sebevíc špatné. Nikdo se neohlížel nikdy na to, jak jsem se vyspal nebo nebral ohled na moje zranění. Musel jsem se s tím nějak poprat. Jsem na to tak zvyklý, že mi to přišlo naprosto normální.
”Ale můžeme to samozřejmě udělat jinak.” Zkusím to a připadám si jako studentík, který je zkoušen.

Zkoumavě si ji prohlížím mezitím, co ke mně hovoří. Neskáču jí do řeči. Plně jí naslouchám. Na tváři už není ohled samotného ďábla, ta maska se mi pomalu bortí a já to tak nechávám být. Nebojuji s tím. Nesnažím se jí nasazovat zpátky. Jen ať vidí, kdo skutečně jsem. To věčné přetvařování je tak moc unavené. Nemluvě o tom, že mi ani moc nepomáhá fakt kolik jsem ztratil krve.

Je mi naprosto jasné, že si toho musela všimnout. Viděl jsem, jak na to reagovala.
A její slova mi to jen potvrzují.
”Omlouvám se…” Začnu a zarazím se. Nikdy jsem to nikomu neřekl tak upřímně jako nyní a vůbec nevím, jak se pokračuje dál. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Opravdu se chystám udělat tak zásadní věc ve svém životě a riskovat tak víc jak nikdy předtím? Chvíli na ní jen zaraženě hledím a dodávám si odvahy.
”Někomu důvěřovat je pro mně luxus, který jsem si nikdy nemohl dovolit. A to, že se k něčemu takovému teď chystám je neskutečné riziko… ” Říkám to spíš sám sobě a nahlas si tak dodávám odvahu.
”Já jsem už tak strašně unavený tou hrou na Ďábla z Barelu.” Natáhnu se po lahvi a pořádně si loknu, dávám nám tak čas. Ophélii vstřebat co jsem řekl a sobě, abych pokračoval v tom dál. Potom všem si to zaslouží. Zasloužím…

”Mám na rukou krev tolika lidí. A nic z toho jsem nechtěl… víš nejsi jediná, kdo splácí rodinný dluh a to ke všemu za rodinu, která je už dávno po smrti.” Uchechtnu se a zavrtím přitom hlavou. Musím říct, že je to vážně osvobozující konečně někomu říct pravdu. A tak pokračuji dál. Bojím se, že kdybych přestal, tak bych se těmi slovy mohl zadusit, tak moc touží být konečně slyšena nahlas.
”Jsem jen tvář… Už dávno jsem zapomněl, kým jsem byl před Ďáblem z Barelu… Mám takový strach, že na to někdo přijde, že to vždycky proměním v násilí. Aby nikdo nepochyboval. Aby to všichni viděli.” Odvážím se jí podívat upřeně do očí, předtím jsem se díval na špičku jejího nosu.
”Takže se obávám, že teď nejsem dost silný, abych jen tak vstal a vydal se k felčarovi.” S tím těžce vydechnu. Mám pocit, jako kdyby se mi najednou bortila země pode mnou a chtěla mně stáhnout pod zem.

"Jo, hm, děkuji... ale... to je... součástí mojí práce..." zamumlám v odpověď poněkud otupěle. Je mi jasné, že další pochvaly se od něj už nejspíš nikdy nedočkám, ale nejsem schopna se tvářit teď nadšeně. A nepomáhá ani to, že Lucian odpovídá přesně tak, jak bych čekala. Felčara nechce. Unaveně se na něj podívám, když začne zmiňovat ten papír.

Cesta k vysvobození... nepříliš oduševnělým pohledem se na něj zadívám a čekám na reakci na whisky. Je velmi překvapivé, že vidím další emoci v jeho tváři, která není zlomyslnost, nebo povýšenost. Podléhá iluzi blízkosti? A začíná se otvírat? A nebo to je iluze pro tebe? V tom vetešnictví se uměl přetvařovat... Ale... jak si nasadil tu masku... Nebo... to předtím bylo maska? Zkouší mě?

"Jestli je to tak moc důležité, tak tady můžu zůstat a počkat než se nevrátíš od felčara. Postav Hrozného nebo Hroznějšího ke dveřím a řekni jim, že nesmím odejít dokud se nevrátíš. Tak si budeš moct být jistý, že ti s tou informací neuteču a zároveň nebudeš prodlužovat neodkladné..." navrhnu, když vidím, jak hltavě pije z láhve. Závidím mu tu láhev. Objetí alkoholové opojení by mi teď přišlo vhod. Najednou, jak sedím na zemi, se do mně zakusuje zima. Natáhnu se po svém plášti, který jsem mu předtím zmuchlala pod hlavu. A pak se začne ptát, začne mě vyslýchat a opět hledat skuliny v mých výpovědích. Další test. Místo toho, abych si oblékla plášť, tak ho způsobně skládám.

"Ničeho bych nedosáhla, kdybys umřel. Možná by dluh mé rodiny zmizel, možná by se přesunul na někoho jiného, to nemůžu vědět. A kdybys přece jen neumřel, dal bys mi to sežrat. Dal jsi mi už víc než jednou najevo, že pro nekompetentnost nemáš místo ve své organizaci," odpovím a zní to... pro nedostatek lepších slov, bych svůj tón označila za unavený, lehce dotčený. Krátce se mu podívám do očí, povytáhnu obočí. "To je ta odpověď, co čekáš, ta, co ode mě chceš, ne?" zeptám se ho a pokud nesvírá láhev v ruce, tak si ji vezmu já, abych se napila. Zarazím se ale s hrdlem kousek od mých úst.

Mlč a nic neříkej! Nic nepřiznávej! Nevěř mu!

"Ta maska," hlesnu a zní to jako kdybych kapitulovala. "Připomněla mi..." semknu rty a bráním se slzám. "Někoho. Připomněla mi někoho, kdo si ji nasazoval, aby přežil." Vydechnu s pohledem na láhev v ruce, než svoje prsty pevněji obemknu láhev a pak se na něj vzdorovitě podívám. "Jsem sentimentální a naivní blbka. Jen to řekni. No, ale aspoň ti nelžu." A s tím se odhodlaně napiju.

Jsem tak blbá. Nahrávám mu do karet. To je jako kdybych si z jeho lekcí nic nevzala!

"Dobré ráno," odvětím přívětivě, když se ozve Kristopher. Pohlédnu na jeho rozespalou tvář a zkoumavě jej pozoruji, jestli je nějaký ztuhlý, nebo naopak docela čilý, jestli ho něco bolí. Vytvoří se mi na tváři úsměv, když mne hned zaplaví otázkami a co víc, zajímá se o můj stav. Místo toho, aby řešil sebe a svou zraněnou ruku. Kdybych měla tolik rozvernosti jako včera, zasmála bych se. Dnes ráno to ale zůstane jen u úsměvu a potřesením hlavy.

"Nějakou dobu to už bude, co jsem vzhůru," odpovím neurčitě a podám mu hrneček s kávou do zdravé ruky. "A jsem v pořádku. Ale tohle je spíš otázka, kterou bych měla položit já tobě, ne? Ty jsi byl včera napaden medvědem a pokud se dobře pamatuji, tak jsi měl zlomená a naražená žebra a zlomenou ruku. Já jsem jenom rozestlala postele..." rýpnu si trochu do něj a sama upiji ze své kávy.

"Ne, ale teď vážně, Kristophere, jak ti je? Co ta žebra? Dalo se s tím spát? A ta ruka?" dodám o poznání méně veselým tónem. "Chtěla jsem tě nechat spát, ať se pořádně vyležíš, protože tipuju, že teď, když jsi vzhůru, tak budeš se hned chtít nasnídat a jít hned zpracovat medvěda a následně hned zase na cestu, že? Kdybych neměla takovou chuť na kávu, tak bych tě ještě nechala spát..." úkosem na něj pohlédnu přes hrneček s kávou. Vlastně mi to přijde jako řečnická otázka, protože mám dojem, že Kristophera znám. Skutečně. Tak jako nikoho. Minimálně v tomto ohledu.

Varoval bych jí, aby si nejdřív umyla ruce, protože je stále má od mé krve, ale byl jsem na to příliš pomalý a tak jsem sledoval, jak na jejím čele ulpívá šmouha. Jako kdyby byla domorodcem, který takto vzdává hold bohům a vzývá je, aby mu v nastávajícím boji stáli po boku.
Tak jak teď stojí ona mně. Ač tomu mám problém stále uvěřit a očekávám od ní brzkou zradu, nemohu popřít, že tu teď se mnou je a díky ní jsem nevykrvácel nebo mně takto oslabeného nenašel nikdo další, kdo by určitě neměl tolik slitování jako ona a dorazil by mně. Skolil by údajného Ďábla, osvobodil utlačovatele.

"Tak to jsi udělala moc dobře… umíš skvěle improvizovat." Pochválím jí a myslím to setsakramentsky vážně, což by jí mělo být jasné. Nepatřím mezi ty, co někoho jen tak chválí.

"Ne, teď k felčarovi nepůjdu. Nejdřív potřebuji zjistit, co je na tom proklatém cáru papíru. Jestli je to opravdu cesta k vysvobození nebo jen další…" Zarazím se, dojde mi že jsem si ta slova nemyslel v duchu, ale vyslovil je nahlas. Viditelně znejistím, což je něco, co ještě nikdo na mně neviděl. Chvíli si nejsem jistý, co bych měl říct a tak když pronese to s lahví a bolestí.
Třeba si toho nevšimla. Je možná stále v šoku. Snažím se tou myšlenkou uklidnit a vezmu si od ní láhev. Opatrně si dopřeju pár doušků.

"Proč? Proč jsi to udělala? Mohla ses mně zbavit… mohla si všechny zachránit před samotným ďáblem." Potřebuji znát odpověď. Možná přeci jen bych mohl pomalu a opatrně někomu věřit. Protože svými momentálními činy se stává možným adeptem.

Nevěřím, že to říkám, ale... neskutečně se mi uleví, když se Lucian začal probírat a huhlat nadávky. Ulehčeně vydechnu. Moje snažení nebylo zbytečné! Stáhnu ruku z jeho krku a sundám i mokrý hadr z jeho hlavy. Ostražitě očekávám, co bude dál. K mému potěšení - pořád tomu nevěřím že to říkám - neustane u těch nadávek a dokonce i otevře oči. Mlčky a nejistě sleduji jeho počínání, jak se pokouší si sedat. Ale nic neřeknu. Nevím, co bych řekla, kromě naprosto zbytečného opatrně a měl bys zůstat ležet.

"Ne, nikdo. Došlo mi, že nechceš, aby někdo věděl, že Ďábel z Barelu může krvácet," zavrtím hlavou a odložím hadr na kýbl s vodou. Hřbetem ruky si dám vlasy z obličeje a nedojde mi, že i tak si udělám na čele krvavé šmouhy. "Sehnala jsem ty věci pod záminkou, že jsem zraněná já a ty nechceš, abych ti zakrvácela pracovnu. Řekla jsem, že takový příběh tvé reputaci neuškodí," dodám ještě vysvětlení k mávnu rukou k těm krvavým obvazům. Jakmile jsem začala mluvit, potřebovala jsem to říct všechno. Hlas se mi ještě nepatrně třásl, jak tohle není moje silná parketa. "Očistila jsem ránu alkoholem a znovu převázala... Nevěděla jsem, co jiného dělat. A pak jsem se tě snažila akorát přivést k sobě, abys no... abys mohl říct, jestli chceš felčara, nebo ne." Dokončím trochu bezradně.

Úlevné vydechnutí od Luciana beru jako dobré znamení, že jsem se rozhodla správně. Na jeho poděkováním pouze kývnu hlavou a málem si položím ruce na stehna, když mi dojde, že jsou stále od krve. Žaludek se mi varovně stáhne. Raději rychle ruce namočím do kýble a trochu si je opláchnu a otřu hadrem.

"Hm, cože? Jo, jasně," reaguji trochu opožděně. To nutkání jednat vyprchává a doléhá na mě celá krvavost situace, kterou vyrovnávám nedostatkem barvy v obličeji. Natáhnu k němu jednu ruku a druhou se ho pokusím podepřít pod ramenem, abych mu pomohla se posadit. Snažím se nekoukat na tu ránu, ani na jeho potetovanou hruď. Ačkoliv toho erbu jsem si všimla už předtím.

"Takhle?" zeptám se, když už sedí a pokud mi to odsouhlasí, tak se ho hned pustím. "Co... mám dělat? Mám někoho zavolat...?" optám se a při gestu ruky narazím nečekaně na láhev whisky. "Ah, jo! Tohle. Hm, na bolest?" zeptám se a natáhnu k němu ruku s whiskou, pokud si nevezme, tak si sama z láhve pořádně zavdám.

Zatraceně… První myšlenka, která mi problikne hlavou, než tělo začne pomalu vnímat a hned jako první samozřejmě nepříjemnou bolest sálající z rány, která se zřejmě otevřela.
Měl jsem hned zajít k hojiči. Jenže jsem nechtěl být podezřelý. Vzpomenu si na důvod proč jsem se raději rozhodl si to sám laksně zašít, takže bylo naprosto pochopitelné, že se to otevře. Chvíli jen tak ležím se stále zavřenými oči a přemlouvám svoje tělo k spolupráci, než se k mým uším donese… její hlas. A najednou, jako kdyby mi nad hlavou někdo rozsvítil žárovku a mně dojde, že v kanceláři nejsem vlastně sám, že celou tu dobu mi šla v patách, protože jsem po ní chtěl, aby tu se mnou zůstala a přeložila mi ten zpropadený text.
Je to moje vina, že byla svědkem toho, jak jsem zkolaboval. Viděla moji slabost. Spatřila tak že nejsem tak skutečný ďábel, jak se o mně tvrdí. Mohu jen doufat, že to neroztroubila do světa.
”Krucinál…” Zachrčím skoro neslyšně, když se i přes všechny námitky zničeného těla snažím otevřít prudce oči a následně se pokouším posadit, což se pochopitelně nejeví jako ten nejlepší nápad.
Sýknu bolestí a konečně se rozhlédnu kolem. Jsme tu jen my dva.Nevydechnu však úlevou, to ještě nic nemění. Sjedu pohledem kýbl, následně odhozený zakrvácený obvaz a uvědomuji si, že mně nejspíše ošetřovala. Dojde mi konečně to, co mi vlastně říkala.
”Ví o tom ještě někdo?” Těžce polknu, najednou jsem dostal žízeň. Trpělivě však čekám na odpověď.
Jakmile se jí dočkám, mohu těžce vydechnout úlevou.
”Děkuji.” Vypadá to, že se jí povedlo zastavit krvácení. To je dobře.
”Pomohla bys mi se posadit?”
Moc dobře si uvědomuji, že se mohla rozhodnout mně dorazit. Mohla o tom někomu říct. Neudělala ani jedno a toho si opravdu moc vážím. Nemluvě o tom, že i přestože jak tvrdí, že jsem jí nezaměstnal kvůli ošetřování, tak si vedle poměrně dobře.
Dochází mi také, že musela vidět a vidí tetování, které jsem si nechal udělat na památku své rodiny, erb který patřil naší rodině a který byl díky jiným zapomenut. Nebyl jsem vždycky kanálovou krysou, nenarodil jsem se ani v Barelu.