Andor.cz - Dračí doupě online

"Dobré ráno," odvětím přívětivě, když se ozve Kristopher. Pohlédnu na jeho rozespalou tvář a zkoumavě jej pozoruji, jestli je nějaký ztuhlý, nebo naopak docela čilý, jestli ho něco bolí. Vytvoří se mi na tváři úsměv, když mne hned zaplaví otázkami a co víc, zajímá se o můj stav. Místo toho, aby řešil sebe a svou zraněnou ruku. Kdybych měla tolik rozvernosti jako včera, zasmála bych se. Dnes ráno to ale zůstane jen u úsměvu a potřesením hlavy.

"Nějakou dobu to už bude, co jsem vzhůru," odpovím neurčitě a podám mu hrneček s kávou do zdravé ruky. "A jsem v pořádku. Ale tohle je spíš otázka, kterou bych měla položit já tobě, ne? Ty jsi byl včera napaden medvědem a pokud se dobře pamatuji, tak jsi měl zlomená a naražená žebra a zlomenou ruku. Já jsem jenom rozestlala postele..." rýpnu si trochu do něj a sama upiji ze své kávy.

"Ne, ale teď vážně, Kristophere, jak ti je? Co ta žebra? Dalo se s tím spát? A ta ruka?" dodám o poznání méně veselým tónem. "Chtěla jsem tě nechat spát, ať se pořádně vyležíš, protože tipuju, že teď, když jsi vzhůru, tak budeš se hned chtít nasnídat a jít hned zpracovat medvěda a následně hned zase na cestu, že? Kdybych neměla takovou chuť na kávu, tak bych tě ještě nechala spát..." úkosem na něj pohlédnu přes hrneček s kávou. Vlastně mi to přijde jako řečnická otázka, protože mám dojem, že Kristophera znám. Skutečně. Tak jako nikoho. Minimálně v tomto ohledu.

Varoval bych jí, aby si nejdřív umyla ruce, protože je stále má od mé krve, ale byl jsem na to příliš pomalý a tak jsem sledoval, jak na jejím čele ulpívá šmouha. Jako kdyby byla domorodcem, který takto vzdává hold bohům a vzývá je, aby mu v nastávajícím boji stáli po boku.
Tak jak teď stojí ona mně. Ač tomu mám problém stále uvěřit a očekávám od ní brzkou zradu, nemohu popřít, že tu teď se mnou je a díky ní jsem nevykrvácel nebo mně takto oslabeného nenašel nikdo další, kdo by určitě neměl tolik slitování jako ona a dorazil by mně. Skolil by údajného Ďábla, osvobodil utlačovatele.

"Tak to jsi udělala moc dobře… umíš skvěle improvizovat." Pochválím jí a myslím to setsakramentsky vážně, což by jí mělo být jasné. Nepatřím mezi ty, co někoho jen tak chválí.

"Ne, teď k felčarovi nepůjdu. Nejdřív potřebuji zjistit, co je na tom proklatém cáru papíru. Jestli je to opravdu cesta k vysvobození nebo jen další…" Zarazím se, dojde mi že jsem si ta slova nemyslel v duchu, ale vyslovil je nahlas. Viditelně znejistím, což je něco, co ještě nikdo na mně neviděl. Chvíli si nejsem jistý, co bych měl říct a tak když pronese to s lahví a bolestí.
Třeba si toho nevšimla. Je možná stále v šoku. Snažím se tou myšlenkou uklidnit a vezmu si od ní láhev. Opatrně si dopřeju pár doušků.

"Proč? Proč jsi to udělala? Mohla ses mně zbavit… mohla si všechny zachránit před samotným ďáblem." Potřebuji znát odpověď. Možná přeci jen bych mohl pomalu a opatrně někomu věřit. Protože svými momentálními činy se stává možným adeptem.

Nevěřím, že to říkám, ale... neskutečně se mi uleví, když se Lucian začal probírat a huhlat nadávky. Ulehčeně vydechnu. Moje snažení nebylo zbytečné! Stáhnu ruku z jeho krku a sundám i mokrý hadr z jeho hlavy. Ostražitě očekávám, co bude dál. K mému potěšení - pořád tomu nevěřím že to říkám - neustane u těch nadávek a dokonce i otevře oči. Mlčky a nejistě sleduji jeho počínání, jak se pokouší si sedat. Ale nic neřeknu. Nevím, co bych řekla, kromě naprosto zbytečného opatrně a měl bys zůstat ležet.

"Ne, nikdo. Došlo mi, že nechceš, aby někdo věděl, že Ďábel z Barelu může krvácet," zavrtím hlavou a odložím hadr na kýbl s vodou. Hřbetem ruky si dám vlasy z obličeje a nedojde mi, že i tak si udělám na čele krvavé šmouhy. "Sehnala jsem ty věci pod záminkou, že jsem zraněná já a ty nechceš, abych ti zakrvácela pracovnu. Řekla jsem, že takový příběh tvé reputaci neuškodí," dodám ještě vysvětlení k mávnu rukou k těm krvavým obvazům. Jakmile jsem začala mluvit, potřebovala jsem to říct všechno. Hlas se mi ještě nepatrně třásl, jak tohle není moje silná parketa. "Očistila jsem ránu alkoholem a znovu převázala... Nevěděla jsem, co jiného dělat. A pak jsem se tě snažila akorát přivést k sobě, abys no... abys mohl říct, jestli chceš felčara, nebo ne." Dokončím trochu bezradně.

Úlevné vydechnutí od Luciana beru jako dobré znamení, že jsem se rozhodla správně. Na jeho poděkováním pouze kývnu hlavou a málem si položím ruce na stehna, když mi dojde, že jsou stále od krve. Žaludek se mi varovně stáhne. Raději rychle ruce namočím do kýble a trochu si je opláchnu a otřu hadrem.

"Hm, cože? Jo, jasně," reaguji trochu opožděně. To nutkání jednat vyprchává a doléhá na mě celá krvavost situace, kterou vyrovnávám nedostatkem barvy v obličeji. Natáhnu k němu jednu ruku a druhou se ho pokusím podepřít pod ramenem, abych mu pomohla se posadit. Snažím se nekoukat na tu ránu, ani na jeho potetovanou hruď. Ačkoliv toho erbu jsem si všimla už předtím.

"Takhle?" zeptám se, když už sedí a pokud mi to odsouhlasí, tak se ho hned pustím. "Co... mám dělat? Mám někoho zavolat...?" optám se a při gestu ruky narazím nečekaně na láhev whisky. "Ah, jo! Tohle. Hm, na bolest?" zeptám se a natáhnu k němu ruku s whiskou, pokud si nevezme, tak si sama z láhve pořádně zavdám.

Zatraceně… První myšlenka, která mi problikne hlavou, než tělo začne pomalu vnímat a hned jako první samozřejmě nepříjemnou bolest sálající z rány, která se zřejmě otevřela.
Měl jsem hned zajít k hojiči. Jenže jsem nechtěl být podezřelý. Vzpomenu si na důvod proč jsem se raději rozhodl si to sám laksně zašít, takže bylo naprosto pochopitelné, že se to otevře. Chvíli jen tak ležím se stále zavřenými oči a přemlouvám svoje tělo k spolupráci, než se k mým uším donese… její hlas. A najednou, jako kdyby mi nad hlavou někdo rozsvítil žárovku a mně dojde, že v kanceláři nejsem vlastně sám, že celou tu dobu mi šla v patách, protože jsem po ní chtěl, aby tu se mnou zůstala a přeložila mi ten zpropadený text.
Je to moje vina, že byla svědkem toho, jak jsem zkolaboval. Viděla moji slabost. Spatřila tak že nejsem tak skutečný ďábel, jak se o mně tvrdí. Mohu jen doufat, že to neroztroubila do světa.
”Krucinál…” Zachrčím skoro neslyšně, když se i přes všechny námitky zničeného těla snažím otevřít prudce oči a následně se pokouším posadit, což se pochopitelně nejeví jako ten nejlepší nápad.
Sýknu bolestí a konečně se rozhlédnu kolem. Jsme tu jen my dva.Nevydechnu však úlevou, to ještě nic nemění. Sjedu pohledem kýbl, následně odhozený zakrvácený obvaz a uvědomuji si, že mně nejspíše ošetřovala. Dojde mi konečně to, co mi vlastně říkala.
”Ví o tom ještě někdo?” Těžce polknu, najednou jsem dostal žízeň. Trpělivě však čekám na odpověď.
Jakmile se jí dočkám, mohu těžce vydechnout úlevou.
”Děkuji.” Vypadá to, že se jí povedlo zastavit krvácení. To je dobře.
”Pomohla bys mi se posadit?”
Moc dobře si uvědomuji, že se mohla rozhodnout mně dorazit. Mohla o tom někomu říct. Neudělala ani jedno a toho si opravdu moc vážím. Nemluvě o tom, že i přestože jak tvrdí, že jsem jí nezaměstnal kvůli ošetřování, tak si vedle poměrně dobře.
Dochází mi také, že musela vidět a vidí tetování, které jsem si nechal udělat na památku své rodiny, erb který patřil naší rodině a který byl díky jiným zapomenut. Nebyl jsem vždycky kanálovou krysou, nenarodil jsem se ani v Barelu.

Nevšimla jsem si toho až dokud nebylo pozdě. Celou cestu jsem se soustředila na sebe a na to, abych se uklidnila a začala vnímat víc prostředí. Šla jsem jako ovce za pastýřem, bez vlastní vůle či myšlení. Necítím se o nic bezpečněji, když vystoupáme do jeho kanceláře. Přesto pečlivě a pomalu zavřu dveře. Spíš pro to, abych měla svou chvilku, než budu muset čelit Luciani, ať měl rozpoložení jakékoliv. Po dnešním dni jsem si u něj nebyla jistá vůbec ničím.

Obrátila jsem se do místnosti čelem. Spatřila, jak si pověsil sako na a pak jak se zadíval na svou košili. Všimla jsem si tmavé skvrny a nechápala jsem, co je to za módní výstřelek. Ale pak Lucianovi někdo přestřihl provázky, co jej držely vzpřímeně a on sebou švihnul na zem. Zalapám po dechu a dost hloupě se rozhlédnu po místnosti, jestli tu je někdo, kdo by mi řekl, co mám dělat. Není. Jsem tu jenom já a Lucian na zemi. Donutím své nohy se hýbat a kleknu si k němu na zem.

"Luciane, slyšíš mě?" oslovím jej opět děsně hloupě. Otočím jej přitom na zda. Teplá tmavá tekutina mi ulpívá okamžitě na rukou, když zavadím rukou o jeho košili. "To je moc krve. Příliš." mumlám si pro sebe a opatrně rozepnu roztřesenýma rukama jeho košili, abych se na tu ránu podívala. A čím dál tím víc mi připadá, že nemůže už mít žádnou krev v sobě, že prostě všechna mi teď ulpívá na rukou a na tom zbytku obvazu, pod který nahlížím.

Vidíš, i Ďábel z Barelu krvácí. Teď by byla příležitost se ho zbavit... Těknu obličejem k jeho mrtvolně bledé tváři, která se projednou nešklebí a netváří se povýšeně. Byl tak mladý, obyčejný a bezbranný. A tak blízko smrti. Sundám si plášť a zmuchlám jej do neúhledné koule a položím jej pod jeho hlavu. Nemůžu ho tady nechat. Jeho smrt by mi stejně nepomohla. Beztak by se našel někdo, kdo by vzal po něm tuhle práci. A můj dluh by se nejspíše jen přesunul. Musím mu pomoct.

Zvednu se rychle na nohy a rychle odcupitám ke dveřím, kde se zarazím. Ohlédnu se přes rameno.

" Ještě jednou se budeš před mými muži pokoušet mi rozporovat, budu na to muset reagovat. Bylo to napadení mé autority." Jako kdybych ho slyšela ta slova pronášet. "Je náročné si zachovat svou pověst. A každý prahne potom si kopnout do lva, když je skolen.”

Kousnu se do rtu. Jestli vzbudím poplach a o jeho stavu se dozví lidi, budou chtít toho využít. Což je přesně to, čeho se Lucian obával. A přesně to, čeho jsem se musela vyvarovat, pokud nechci, aby se mi na hlavu snesli hromy a blesky jeho zloby, až by přišel k sobě.

"Fajn, proberu ho a on ať si rozhodne sám," vydechnu si pro sebe rozhodně, obrátím se a vyklouznu rychle z jeho kanceláře. Čas na další divadelní představení plné improvizace. Rychlým krokem, ale se sklopeným pohledem a jedním kapesníkem přitisknutým k dlani více zkrvavené ruky jsem došla k barmanovi. Nenápadně jsem mu naznačila, aby přešel ke mně.

"Já... potřebovala bych kýbl s vodou a čistý hadr a láhev s whisky...a jestli máš i nějaké obvazy," požádala jsem jej pološeptem. Polkla jsem, uhnula před jeho pohledem, když se podíval na mou zkrvavenou ruku a pak zpět na mě. Nemusela jsem si vymýšlet, jak bych se měla chovat v takovém případě. Já jsem věděla, jak se chová člověk v takovém postavení.

"Já jsem... já jsem rozbila láhev, co měl v pracovně. Mám to po sobě uklidit..." vydechnu a do očí se mi nahrnou slzy. Rychle zamrkám a rukou, ve které nemám kapesník, si otřu oči a zamrkám, abych je zahnala. Barman si tiše zabručel pod vousy.

"Hloupě ses jí postavila do cesty, když letěla vzduchem, co?" zeptal se tiše a já semkla ještě víc rty a přikývla.

"Jsem prostě nešikovná," přitakám tiše.

Následovalo další zabručení a pak mi došel sehnat potřebné věci. Kýbl i voda vypadaly čistě, obvazy byly nové překvapivě čisté. Dost jistě to musel vzít ze skrytých zásob pro potřeby gangu. Pak ke mně postavil ještě láhev whisky. Jednu z těch lepších.

"Děkuju," hlesnu dojatě a poberu všechny věci. Dávám si pozor, abych v ruce se šátkem nešla jen obvazy a hadr. Rychle s tím vším a stále se sklopeným pohledem vyjdu nahoru. Tak, aby skutečně nikdo neměl chuť se mnou mluvit. Cestou ještě cítím pohled barmana v mých zádech. Když ale vklouznu opatrně do dveří Lucianovi kanceláře, ujistím se, že sem nikdo nemíří. Uf, vypadá to, že to zabralo.

Všechny věci si rozložím kolem Luciana na zemi. Ze stolu ještě popadnu dýku, kterou jsem tam předtím viděla ležet a nejspíš sloužila na otvírání korespondence, nebo... nevím je sbíral. Neptala jsem se. Věděla jsem, že je to ostré a že mi zkrátí čas, který bych musela věnovat odvazování obvazů. Kleknu si k němu, ale než se do toho pustím, tak si přihnu z láhve. Ruce se mi třesou a to mi nepřijde jako žádoucí, když se budu ostřím ohánět u jeho těla. Rozepnu mu zbytek košile, vezmu do ruky onu dýku a rychle přeřežu zbytky obvazů. Ránu trochu poliji alkoholem, než k ní přitlačím látku a pak rychle začnu utahovat obvazy.

"Nechci ti kecat do tvé práce, ale jestli byla někdy vhodná chvíle na to, aby ses probral a začal panovačně říkat, co mám dělat, tak je to právě teď. Ve vší úctě, samozřejmě. V té nejvyšší, vaše krvavé veličenstvo. Oh, bože, jak může mít někdo v sobě tolik krve?" mumlám si pro sebe zoufale. Pak, když se mi podaří pár pruhů látky kolem jeho těla uvázat tak, aby byl vytvořen jakýsi tlak na to místo a zadrželo to snad proudění krve ven, si sednu na paty a zhrozeně si prohlédnu Luciana i ten chaos kolem.

Namočím volný a čistý hadr do kýble s vodou a částečně jej vyždímám. A pak ten mokrý hadr přiložím Lucianovi na čelo. Nemyslím, že má horečku, ale doufám, že ho ten chlad z vody probere.

"Hej, Luciane. Slyšíš mě? No tak, prober se. Kvůli ošetřování jsi mě nezaměstnal. Musíš vědět, že v tomhle nejsem zdatná," mluvím na něj a prsty kontroluji tep na jeho krku.

Zdá se mi sen o sněhobílé krajině, která nepůsobí tolik nehostinně, jako ta po které cestujeme. Spíš mi přijde klidná a magická, je to taková krajina o které se vypráví v pohádkách před spaním. Procházím se tou krajinou sám. Byl jsem však sám? Nebyl se mnou ještě někdo další?
Nejsem schopen si na ty otázky odpovědět, a tak raději stále jdu rovnou za nosem.

Netrvá to dlouho, když si uvědomím, že najednou nejsem sám a že mi jde po boku mohutný vlk, kterého jsem pojmenoval Villi. S ním po boku se cítím neohrožený, naprosto spokojený. Je ten dílek skládačky, který mi stačí k naprostému štěstí.
Kráčíme dál společně vstříc všemu, co nám život nadělí.

Je to mnohem kratší chvíli, kdy Villiho místo nahradí černovlasá přitažlivá dívka. Ze začátku k ní chovám nenávist a strach, ale potom jako kdybych díky ní objevil něco dávno zapomenuté. Už nevypadám jako mladý muž, ale jako usměvavý chlapec.
Tak kráčíme dál po sněhobílé krajině, dokud nám cestu nezahradí mohutný vlk, který byl předtím mým společníkem. Cení na nás zuby a vypadá, že nás chce rozsápat. Chvíli s tím nejsem schopen dělat nic. Nerozumím tomu, proč by mi chtěl ublížit. Proč se místo toho nevydá na společnou cestu s námi…

Zaznamenám otevření dveří… Tělo se automaticky přetočí na druhou stranu. Dále však spí…
Jakmile po nějakém čase se k mému nosu donese ta omamná vůně kávy, donutím se otevřít oči.
Je první vzhůru. Předtím šla jako první spát… je možné, že by se naše role vyměnili? Napadne mně jako první, když se opatrně posadím. Dokonce i oheň opět hoří. Bolestivě si uvědomím, že si s tím poradila sama. Už mně tolik nepotřebuje.
Rozhodnu se však touto špatnou myšlenkou dál netrápit a místo toho na své tváři vykouzlím úsměv.
”Dobré ráno.” Pronesu a rukou si přitom promnu oči. Cítím se poměrně odpočatě a mnohem lépe než kdy předtím. Jsem si jistý, že za to vděčím Shae.
”Jak dlouho jsi vzhůru? Jsi v pořádku?” Nerad bych, aby kvůli mně strádala. Stále tomu pořádně nerozumím. Je to pro mně tak neskutečně nové. Snažím se to však pochopit.

Nikdy mně ta cesta do kanceláře nepřišla tak neskutečně dlouhá a nekonečná, jako teď. Bylo to sice jen pár metrů a pak jen dvě patra po schodech. Jenže tělo mně ztěží poslouchalo.
Ztráta krve si zřejmě vybírala svou daň a probdělé noci plné nočních můr tomu moc nepřidávali.
Soustředil jsem se zatnutými zuby a varovným pohledem jasně říkajícím že ten kdo se mně pokusí vyrušit si bude přát aby zemřel, na každý svůj krok. Levá střídá pravou, práva zase levou.
I přesto v jakém jsem byl stavu, jsem si všiml čehosi zvláštního na Ophélii, jakýsi podivný záblesk. Neměl jsem však sílu se nad tím pozastavovat. Ne teď.
Ještě pár kroků mně dělilo od pomyslného bezpečí a mohl jsem jen doufat, že mně následuje.

Naštěstí všichni měli dost rozumu a já byl opravdu rád za svou pověst, že mně nechali na pokoji. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli bych zvládl názornou ukázku moci a dával tak světu najevo, že není radno si zahrávat s Ďáblem.

Jakmile jsem vešel do pokoje, pocítil bezpečí, zvládl jsem pouze sundat si kabát a sako, věnovat kritický pohled na svou zakrvácenou košili, než se mi podlomily nohy a já se zkácel k zemi.

Tak jako obvykle, když hraji a náhodou vidím své posluchače, všímám si, jak je má slova provázejí do jiných světů. Pryč od skutečnosti a fádnosti našich mrzkých životů. Kvůli tomuhle útěku jsem se sama zamilovala do knih a příběhů. Díky letům praxe, mnohem více let než kterých skutečně hraji, mám rétoriku velmi pěknou. Vím to a nebojím se to přiznat. Aspoň tedy v duchu a sobě. Však té také dlužím za svůj nynější život. A nejen svých služeb u Luciana. Ale celkově za nalezení své užitečnosti, která mi pomohla ochránit se.

Dívám se na něj důkladně, a tak nepřehlédnu pozvolné uvolňování tonusu jeho těla. Všímám si meditačního nádechu a výdechu. Kvůli jeho zavřeným očím si mohu dovolit i ten komfort a dívat se mu do tváře, aniž by mi opětovat ten přezíravý a vševidoucí pohled Ďábla z Barelu. Na chvíli takto vypadal jinak. S tím, jak se mu usadil na tváři úsměv, mi připomněl bratra. To on byl jedním z mých prvních posluchačů. I on hledal v mém přednesu a v těch příbězích útěk od skutečnosti. Poznám tak naprosto přesně tu emoci, vepsanou v Lucianově tváři. Zastupuje spokojenost pramenící z iluze, do které se ponořil. Možná do světa, kde mu někdo naprosto bezmezně podléhá, a nebo někdo, kdo jej vřele a zcela miluje.

Mohlo by mít i monstrum potřebu lásky? Mohla by ta skrytá potřeba být přesně to, co u mně začal hledat? Slyšel mě hrát a věděl, že mu můžu tu iluzi poskytnout? A ví, že to u mně hledá? napadne mne a pak přijde další, silná myšlenka, temná, pramenící z hlubin mně samotné. A neměla bych toho tedy využít? Není to můj lístek pryč?

Jeho pátravý pohled se upře na mne a já poznám, že ve mne hledá odpovědi. A možná, že já ty odpovědi mám. Skryté uvnitř sebe, hluboko pohřbené jako rodinné tajemství, o kterém se nesmí mluvit ani po těch všech letech. Ale dokud recituji, nic z toho se mi nedostane do tváře. V momentu, kdy dokončím přednes, mírně pokynu hlavou, vydechnu a na moment odvrátím pohled.

"Kdykoliv," odvětím šeptem, aniž bych věděla, jestli to bylo zašeptané z povinnosti, prozíravosti, nebo z toho, že teď vím, že to potřebuje. Opět se na něj podívám. Přesně včas, abych spatřila nasazení masky. Vyděsilo mě to, avšak ne pro to, že bych zapomněla, jak Ďábel vypadá, ale proto, jak moc mi to připomnělo mne samotnou. Tak hluboce mne ta proměna zasáhla, že jsem se byla schopná pohnout až když vystoupil z kočáru. Připomenutí vlastních masek a vystrašeného děvčete uvnitř, bylo až bolestné.

Na nejistých nohách vystoupím z kočáru a raději se příliš nerozhlížím. Nechci se s nikým setkat pohledem, potřebuji tu chvíli, abych zahnala vlastní démony a vrátila se do své současné role. Zapomenout, uschovat, přežít.

Mohu jen doufat, že dobře slyšela to slůvko, které jen tak nikomu neříkám. Už zase je tou osobou u které jsem udělal vyjímku. Vybral jsem si jí, protože bych snad toužil někdy potom před někým shodit své masky a odhalit svou pravou tvář? Ukázat jí, že i já jsem hercem v tehlé proklaté frašce. Že skutečný Ďábel nesedí vedle ní. Ale je to velmi mocná pomstychtivá osoba… Jenže jsem hloupě zapomněl, že s tím kráčí ruku v ruce bolest. Cítím, jak se po mně plazí a chce mně uštknout do odhaleného místa. Shodil jsem na malou chvíli své brnění a odhalil tak nechráněné místo.
Zatraceně… mluv už prosím. Už zase tě prosím. Úpím v duchu. Nemůžu se pořádně pohnout, jsem paralyzován strachem. Je jedno kolik času uplynulo. Vždycky to působí tak živě, jako kdyby se to odehrávalo teď. Jsem stále tím malým chlapcem, který se schovával ve skříni a pozoroval ty temné stíny… a pak dotek jejího kolene o to mé. Narušení, které jsem potřeboval.

Konečně promluvila. Stejně jako předtím na pódiu do toho vložila všechno. Zavřel jsem opatrně oči, abych si ji představil v šatech a správně nalíčenou.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. S každým jejím slovem, jsem se postupně uvolňoval. Nejdříve sevření pěstí, poté postupně celé tělo. Její slova byla pro mě záchranným lanem. Hlavně pokračuj dál. Pobízel jsem jí v duchu. Cítil jsem, že ještě jsem svůj boj nevyhrál.
Jedna má část je velmi potěšena jejími slovy a na tváři tak vyčaruje spokojený úsměv. Snaží se opět vytvořit ochranné vrstvy, obalit to něco tolik zmučené a zraněné, až by se jeden divil, že to ještě existuje.
Nebolí mně ani tak to zranění, které naštěstí není zatím viditelné, ale cítím jak prosakuje krev skrz obvazy. Další zničená košile…
A já si ač nerad uvědomuji, že budu opět po ní něco chtít a to pomoct s výměnou obvazů.

Kdybych jen tolik nepotřeboval ten překlad toho cárů papírů, který by mně měl možná navést na správnou cestu mého plánu, jak se konečně zbavit okovů a dostát spravedlnosti…Poslal bych ji domů a neriskoval dál, že odhalím opět něco dalšího. Že pozná, že jsem jen lhář… jen tvář. Jejich nastrčená figurka.
Stočím k ní pohled, zaměřím se na její tvář. Opravdu se stala mou kotvou, která mně drží pohromadě? Možná právě kvůli tomu jsem jí vždycky k sobě volal a vyprávěl jí ty ohavné věci, které jsem prováděl. Jako kdyby byla můj zpovědník a já se jí svěřoval se svými hříchy, doufal přitom v odpuštění. Jenže tenhle luxus pro mně nikdy nebude… mně nikdy nebude odpuštěno… Nicméně pokud to má být cena za to, že dosáhnu toho po čem toužím, tak je to přijatelná cena.

”Děkuji.” Šeptnu roztřeseným hlasem, který mi najednou připadá tak cize. Opět další slůvko, které jen tak nevypouštím z úst.
Než však stačím ještě něco dalšího dodat, kočár zastaví. Dorazili jsme do cíle. Jako mávnutím proutkem jsem opět ve své kůži s plně nahozenou maskou Ďábla z Barelu a jen doufám, že mi vydrží do kanceláře.

"Dobrá," hlesnu, pomalu přikývnu a odvrátím pohled k okénku. Hlavně, abych skryla kratičké cuknutí koutku úst na odvrácené strany obličeje od něj, když prohlásí, že není netvor. Ne, on je přece mnohem horší. Je to Ďábel z Barelu. A jsem si jistá, že oba dva jsme si vědomi jeho reputace mezi lidmi. Mlčení začíná být mým dobrým společníkem v tomto prostředí. Čerpám sílu zůstat v jednom kuse a nerozsypat se před ním na tisíc kousků, přestože si přesně tak připadám. A ne, není to strachem o matku... Och, kdyby se mě na ni zeptal, asi bych ho mou odpovědí dost překvapila.

Při pohledu přes okénko, počítám koně, sleduji lidi, všímám si šatů žen a sladkostí dětí. Upřeně mám odvrácený pohled od něj, aby neviděl, jak se těchto skutečností chytám, jak zaháním pocit zoufalství, jež mě přepadá. Soustředím se na život venku, na skutečnosti běžného života a na svůj dech. Násilím jej udržuji v klidném tempu a doufám, že si toho Lucian nevšímá. Dlouhodobé setrvávání v jeho přítomnosti není nic, co bych chtěla opakovat. Cítím se jako na trních celou dobu. A když se na mě oboří, že není žabař, překvapeně sebou opět trhnu. Klidně by mi mohl dát políček a můj výraz by byl stejně překvapený.

"Nemyslela jsem-" dostanu ze sebe jen část omluvy, když se na něj odvážím podívat. Všimnu si jeho zaťatých pěstí i toporného sezení. Jeho napnuté tělo mi napoví, že něco drží na uzdě. Zda vztek, či jinou negativní emoci, to už rozklíčit nedokáži. A pak přijdou další slova. Polknu a hledím nevěřícně na něj.

Čtvrtek? To byl... Kupec Benátský. On... on tam byl? Copak žádný stín už není pro mě bezpečný? Jak jsem mohla nepoznat, že mě pozoruje? Byl to stejný den jako mnoho jiných! Panenko na nebi, já budu zvracet...

Ale pak mi oči těknou k jeho zavřeným pěstím a následně k linii čelisti, kterou tak pevně svíral. Ne, zvracení by v tomto případě rozhodně nepomohlo. Podobně jako v tom vetešnictví, cosi ve mně přepne. Snad pud sebezáchovy, kdo ví. A kvůli tomu, jak vysloví to prosím mi je najednou jasné, jakou část mám odrecitovat. Pomalu se zhluboka nadechnu, zavřu při tom oči, vypustím dech z plic a pak se k němu obrátím více čelem. Kolenem se nepatrně, neúmyslně dotknu toho jeho. Dívám se na něj, když to recituji z více důvodů.

"Stojím tu před vámi, můj drahý pane,
taková, jaká jsem. A třebaže
pokud jde o mne, nemám ctižádost
být lepší, kvůli vám já dvacetkrát
chci ztrojnásobit všechno, co jen mám.
Tisíckrát krásnější bych chtěla být,
desettisíckrát bohatší, jen abych
pro vás, můj pane, zvýšila svou cenu
v ctnosti i kráse, majetku i přízni.
Úhrnem vzato, kdo já vlastně jsem?
Jen nevzdělaná, nezkušená dívka,
co štěstí má, že není příliš stará,
snad ani příliš od přírody hloupá,
a lecčemu se může naučit.
Svou duši navíc, v tom má nejvíc štěstí,
podřídit může bezvýhradně vám -
vy jste můj pán, můj vladař a můj král.
Všechno, co jsem a mám, teď patří vám.
Před chvilkou ještě byla jsem svou paní,
královnou svého sídla a svých sluhů,
teď ale sluhové i dům jsou vaše
a s nimi vaše jsem i já, můj pane."

Nikdo mi nemůže říct, že bych do toho nevložila vše. Stejně jako při každém mém vystoupení, se snažím do postavy vžít. I teď, když to recituji jemu, se snažím emoce. Tentokrát však cítím osten lítosti a smutku, když to říkám. Jak pravdivá slova jsem v tom našla pro nás dva? Kvůli dluhu teď patřím mezi lidi, co vlastní. Kvůli tomu samému dluhu, kvůli kterému už nemáme ani sluhy a služebné, na které jsem byla zvyklá. Jistě, ten dluh nevytvořil Lucian, ne, za ten mohl můj otec a jeho neduhy. Ďábel z Barelu je jen využil ve svůj prospěch. To jsem vše chladnou logikou věděla. Přesto jsem cítila-věděla, že tu teď tak úplně Ďábel z Barelu nesedí. Možná jen na tu chvíli, které jsem zcela nerozuměla, tu spíš byl Lucian, ať už byl krvežíznivý muž, co se drží, aby mě neuhodil za troufalost, jež jsem nepochopila, nebo někdo, kdo bojuje neviditelné vnitřní boje. Ať to byl kdokoliv, já tu byla a já se dívala a snažila jsem se zahlédnout.